12 VSOL 167/2013-98
33 ICm 3406/2012 12 VSOL 167/2013-98 (KSOS 33 INS 18064/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s. se sídlem Klimentská 1216/46, Nové Město, PSČ 110 00 Praha 1, identifikační číslo 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, PSČ 500 00, proti žalovanému Mgr. Ing. Petru Konečnému, se sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, PSČ 779 00, insolvenčnímu správci dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem U Střelnice 16220/2, Šternberk, PSČ 785 01, zastoupenému JUDr. Petrem Konečným, advokátem se sídlem V Tůních 1336/1, Praha 2, PSČ 120 00, o určení pohledávky, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Jaroslava anonymizovano , nar. 13.31957, vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 18064/2012, rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č. j. 33 ICm 3406/2012-69 ze dne 12.9.2013,

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e. (KSOS 33 INS 18064/2012)

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4.114 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, aby soud určil, že pohledávka č. 1 žalobce za dlužníkem ve výši 93.101 Kč, která byla na přezkumném jednání insolvenčním správcem popřena, byla do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSOS 33 INS 18064/2012 přihlášená po právu, a to jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná, a že pohledávka č. 2 za dlužníkem ve výši 89.592 Kč, která byla na přezkumném jednání insolvenčním správcem popřena, byla do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSOS 33 INS 18064/2012 přihlášena po právu, a to jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce podal včasnou žalobu proti insolvenčnímu správci, který popřel jeho vykonatelnou pohledávku v insolvenčním řízení ve věci dlužníka u přezkumného jednání dne 22.10.2012, přihlášenou žalobcem jako věřitelem ze smlouvy o revolvingovém úvěru a přiznanou rozhodčím nálezem, a to pohledávku č. 1 ve výši 93.101 Kč sestávající se z částky 67.041 Kč (nezaplacených a zesplatněných splátek ze smlouvy o revolvingovém úvěru) a z částky 26.060 Kč (zákonného úroku z prodlení ve výši 5.280 Kč a nákladů rozhodčího řízení ve výši 20.780 Kč) a pohledávku č. 2 ve výši 89.592 Kč sestávající se z částky 83.527 Kč (nezaplacené smluvní pokuty dle smlouvy o revolvingovém úvěru) a z částky 6.065 Kč (zákonného úroku z prodlení), na kterou dlužník dosud zaplatil částku 87.723 Kč. Pohledávky žalobce posoudil insolvenční soud jako nevykonatelné z důvodů vyjádřených v popření pohledávky žalobce insolvenčním správcem, tedy že rozhodčí nález nesplňuje podmínky ustanovení § 177 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), kdy insolvenční správce zaujal stanovisko, že žalobce jako věřitel vykonatelnost přihlášených pohledávek neprokázal. Předmětný rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem byl vydán na základě rozhodčí doložky neplatné pro rozpor se zákonem, neboť rozhodčí doložka byla součástí smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru jako formulářové smlouvy s obsahem jednostranně připraveným a určeným žalobcem, takže dlužník neměl možnost obsah rozhodčí smlouvy jakýmkoliv způsobem ovlivnit. Rozhodčí doložka tak nebyla sjednána individuálně, jedná se o nepřiměřenou smluvní podmínku, neboť způsobuje významnou nerovnováhu v právech (KSOS 33 INS 18064/2012) a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Rozhodčí doložka je proto neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem, a to i s ohledem na ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku. Pokud se týká ujednání o výši smluvní odměny, toto ujednání odporuje principům poctivého podnikání, když dlužníkovi bylo vyplaceno 65.000 Kč a tento se zavázal k úhradě smluvní odměny za poskytnutí úvěru (se splatností 36 měsíců) ve výši 89.764 Kč, tedy v částce vyšší, než kterou si půjčil. V tomto lze spatřovat značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Sjednaná výše smluvní odměny z úvěru je tak nemravná a neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Pokud jde o smluvní pokuty, rovněž se jedná o ujednání ve smlouvě absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť sjednaná pokuta přesahuje výši samotné jistiny úvěru, je nepřiměřená ve vztahu k významu zajišťované právní povinnosti, kterou je dlužná měsíční splátka úvěru. Po právu není ani pohledávka přihlášená z titulu nákladů rozhodčího řízení, neboť rozhodčí řízení bylo vedeno osobou bez pravomoci takové řízení vést a rozhodnout v něm o věci samé i o nákladech řízení. Odkaz žalobce na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky k výkladu ustanovení § 199 IZ není v dané věci relevantní, neboť pouze vykonatelná pohledávka přiznaná pravomocným rozhodčím nálezem podléhá režimu tohoto ustanovení, v předmětné věci jsou však pohledávky žalobce posuzovány za situace, kdy byly zařazeny insolvenčním správcem jako nevykonatelné, a se proto postup podle ustanovení § 199 IZ neuplatní. Žaloba je tak nedůvodná.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Uvedl, že svou pohledávku přihlásil jako vykonatelnou podle rozhodčího nálezu vydaného již před konáním přezkumného jednání, podle jeho názoru předmětná rozhodčí doložka není neplatná, když v článku 18 smluvních ujednání jako součásti smlouvy dává tomu, kdo podává rozhodčí žalobu, na výběr dle vlastního uvážení ze tří zde uvedených rozhodců, přičemž Ústavní soud České republiky (k tomu poukázal na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2518/2012 ze dne 5.11.2012, IV. ÚS 1281/2012 ze dne 11.10.2012 a II. ÚS 3413/12 ze dne 23.5.2013) nezjistil žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů v předmětných věcech s tím, že pokud jde o ujednání rozhodčí doložky, respektive smlouvy ohledně výběru rozhodce podle vlastního uvážení ze tří tam uvedených rozhodců (jednoznačně stanovených), takto ujednaná rozhodčí doložka je ujednání o rozhodci ad hoc a plně odpovídá sjednocujícímu právnímu závěru Nejvyššího soudu České republiky v jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1945/2010. Dále Ústavní soud České republiky v těchto rozhodnutích uvedl, že vyplývá-li z textu rozhodčí doložky, že výběr rozhodce v rozhodčí doložce konkrétně vyjmenovaných rozhodců je na tom, kdo podává rozhodčí žalobu, tedy nikoli výhradně na žalobci, není takto sjednaná rozhodčí doložka sjednána v neprospěch stěžovatelů a nezpůsobuje nerovnost v právech a povinnostech stran, a proto nebyla sjednána neplatně. Nadto ujednání o zvolení rozhodce tvoří zcela samostatnou část rozhodčí doložky, kterou je možno od jeho zbytku oddělit, a věc rozhodoval rozhodce v rozhodčí doložce přímo jmenovaný. (KSOS 33 INS 18064/2012)

Posuzované doložky Ústavní soud České republiky tak považuje za férové a přiměřené a vyhovující sjednocujícímu stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (sp. zn. 31 Cdo 19605/2010) i nálezu Ústavního soudu České republiky (sp. zn. II. ÚS 2164/10). Dále poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 2457/11 ze dne 27.3.2012, ve kterém se soud zabýval ústavní stížností dlužnice neúspěšné v řízení o zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu s věřitelem a ve kterém neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv dlužnice v rámci rozhodčího řízení. Podle jeho názoru tak existuje ustálená judikatura, která posuzuje obdobné rozhodčí doložky a rozhodčí smlouvy věřitele jako platné a v souladu se zákonem. K tomu dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 1130/2011 ze dne 31.5.2011. Namítl, že z ustanovení § 199 odst. 2 IZ vyplývá, že důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci a je možno uplatnit jen skutečnosti, které dlužník neuvedl v nalézacím řízení. K tomu poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 12 VSOL 35/2011 ze dne 2.2.2012, sp. zn. 12 VSOL 59/2011 ze dne 16.2.2012 a sp. zn. 12 VSOL 44/2011 ze dne 1.3.2012, dle kterých není možné v případě, kdy byla pohledávka přihlášena jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu, provádět jiné právní hodnocení, přičemž jiným právním hodnocením je i to, pokud insolvenční správce tvrdí neplatnost rozhodčí doložky či rozpor s dobrými mravy, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 7/2013 ze dne 18.7.2013 a sp. zn. 29 Cdo 390/2011 ze dne 31.7.2013. Zdůraznil, že rozhodčí nález obsahuje odůvodnění-právní posouzení, vyhovuje tak v tomto ohledu uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, ze kterých plyne jednoznačný názor, že rozhodčí nález, který je posuzován v tomto incidenčním sporu, obsahuje právní hodnocení, a proto není možné vycházet z jiného právního posouzení. S odkazem na ustanovení § 13 občanského zákoníku dále poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 101 VSPH 402/2013, 102 VSPH 46/2013 a 104 VSPH 16/2014 s tím, že v případě odlišného rozhodnutí očekává odůvodnění, proč bylo rozhodnuto jinak, než v těchto rozhodnutích. Navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žalobě bude vyhověno.

K odvolání žalobce se žalovaný vyjádřil tak, že soud prvního stupně ve věci správně rozhodl, k tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 1621/2012 a rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 3512/11, které se týkají možnosti přezkoumání rozhodnutí vydané v rozhodčím řízení jinými rozhodci a formulářového ujednání rozhodčí doložky, a to její přehlednosti, čitelnosti a logické uspořádanosti. Podle jeho názoru s těmito rozhodnutími není rozhodčí doložka sjednaná v předmětné úvěrové smlouvě v souladu.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona (KSOS 33 INS 18064/2012) o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, že obsahuje způsobilý odvolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobce podal včasnou žalobu podle ustanovení § 198 odst. 1 IZ, tedy ve lhůtě 30 dnů od konání přezkumného jednání (22.10.2012), když žalobu podal dne 20.11.2012, a to s přihlédnutím k tomu, že všechny pohledávky žalobce byly u přezkumného jednání přezkoumány jako pohledávky nevykonatelné.

Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování listinami, z nichž zjistil následující skutečnosti:

Z přihlášky pohledávky věřitele PROFI CREDIT Czech, a.s. č. P 3 vedené u Krajského soudu v Ostravě v insolvenční věci dlužníka pod sp. zn. KSOS 33 INS 1864/2012, že do insolvenčního řízení žalobce jako věřitel přihlásil dne 30.8.2012 tři pohledávky, a to pohledávku č. 1 ve výši 93.101 Kč splatnou v částce 67.041 Kč dne 28.8.2011 a v částce 20.780 Kč dne 4.11.2011, jako pohledávku nezajištěnou a vykonatelnou (přiznanou rozhodčím nálezem) ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100332821 uzavřené mezi věřitelem a dlužníkem a spoludlužnicí Jarmilou Piňosovou, sestávající se z částky 67.041 Kč (nezaplacené a zesplatněné splátky dle smlouvy o revolvingovém úvěru), z částky 26.060 Kč představující příslušenství pohledávky ve výši 5.280 Kč (zákonný úrok z prodlení, jehož výpočet k přihlášce přiložil) a ve výši 20.780 Kč (náklady rozhodčího řízení), pohledávku č. 2 ve výši 89.592 Kč jako pohledávku nezajištěnou a vykonatelnou (přiznanou rozhodčím nálezem) z téže smlouvy představující nezaplacenou smluvní pokutu ve výši 83.527 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 6.065 Kč, splatnou v částce 1.590 Kč dne 6.8.2010, v částce 687 Kč dne 31.1.2011, v částce 1.934 Kč dne 21.4.2011, v částce 1.934 Kč dne 21.8.2011 a v částce 77.382 Kč dne 7.9.2011, pohledávku č. 3 ve výši 46.497 Kč jako pohledávku nezajištěnou představující nedoplatek z dohody o uznání dluhu. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100332821 ze dne 29.12.2009 a jejího dodatku ze dne 4.1.2010, včetně Smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytovaném společností PROFI CREDIT Czech, a.s. a splátkového kalendáře ze dne 4.1.2010, že mezi žalobcem (věřitelem) a Jaroslavem anonymizovano (dlužníkem) a Jarmilou Piňosovou (spoludlužnicí) byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100332821, jejímž předmětem je poskytnutí revolvingového úvěru ve výši 154.764 Kč při maximální výši úvěru 180.558 Kč s tím, že částka k vyplacení činí 65.000 Kč, smluvní odměna činí 89.764 Kč, úvěr je splatný (KSOS 33 INS 18064/2012) ve 36 splátkách ve výši 4.299 Kč splatných vždy k 26. dni v měsíci dle splátkového kalendáře (datum splatnosti první splátky dne 26.2.2010 a poslední splátky dne 26.1.2010). Smlouva je formulářového typu s předtištěnými údaji, které jsou písemně doplněny. Součástí smlouvy jsou formulářová Smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytované společností PROFI CREDIT Czech, a.s., v bodě 13. smluvních ujednání jsou sjednány sankce, a to v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky úvěru nebo její části o více než 15 dní po termínu splatnosti smluvní pokuta ve výši 8 % z výše dlužné splátky, dále pro případ prodlení s úhradou splátky úvěru nebo její části o více než 30 dní po termínu splatnosti smluvní pokuta ve výši 13 % z výše dlužné částky, dále v případě, že dlužník splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas neuhradí nebo v případě, že dlužník je v prodlení s úhradou splátky déle než 35 dnů nebo v případě, že dlužník je v prodlení s úhradou jiného peněžitého závazku vůči věřiteli dle této smlouvy nebo v případě, že dlužník poruší některé ustanovení smlouvy nebo v případě, že kterékoliv z prohlášení dlužníka uvedené ve smlouvě je nebo se stane nepravdivé, smluvní pokuta ve výši 50 % z maximální výše úvěru. Bod 18. smluvních ujednání obsahuje rozhodčí doložku, dle které se smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti na ni, má dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoli z rozhodců uvedených v doložce, kterému žalobce doručí žalobu, a to JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann, jiný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost Pardubice s.r.o., identifikační číslo 27531465, jediný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost, s.r.o. identifikační číslo 27710891, a to ze seznamu rozhodců této společnosti. Pro případ, že žádný z výše uvedených rozhodců nebude ochoten nebo nebude moci funkci rozhodce přijmout či vykonávat, dohodly se smluvní strany na náhradním způsobu určení rozhodce tak, že jediný rozhodce bude určen věřitelem ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Rozhodčí doložka obsahuje ujednání, že rozhodce může nařídit ústní jednání, jestliže se předložené písemnosti ukáží nedostačující pro rozhodnutí ve věci samé.

Z faktury č. 910039321 ze dne 27.7.2010, že touto fakturou vyúčtoval věřitel dlužníku smluvní pokuty ve výši 343,92 Kč za období od 26.4.2010 do 12.5.2010 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za tři splátky), v téže výši za období od 26.5.2010 do 11.6.2010 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za čtyři splátky), v téže výši za období od 26.6.2010 do 12.7.2010 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za pět splátek) a ve výši 558,87 Kč za období od 12.7.2010 do 27.7.2010 ve výši 13 % z výše splátky úvěru (za pět splátek), celkem ve výši 1.590 Kč se splatností dne 6.8.2010.

Z faktury č. 911007338 ze dne 31.12.2010, že touto smlouvou vyúčtoval žalobce dlužníku smluvní pokuty ve výši 343,92 Kč za období od 26.10.2010 do 11.11.2010 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za devět splátek) a v téže výši (KSOS 33 INS 18064/2012) za období od 26.11.2010 do 13.12.2010 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za deset splátek), celkem ve výši 687 Kč se splatností dne 31.1.2011.

Z faktury č. 911019568 ze dne 11.4.2011, že touto fakturou vyúčtoval žalobce dlužníku smluvní pokuty ve výši 343,92 Kč za období od 26.12.2010 do 11.1.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za jedenáct splátek), ve výši 558,87 Kč za období od 11.1.2011 do 26.1.2011 ve výši 13 % z výše splátky úvěru (za jedenáct splátek), ve výši 343,92 Kč za období od 26.1.2011 do 11.2.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za dvanáct splátek), v téže výši za období od 26.2.2011 do 14.3.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za třináct splátek), v téže výši za období od 26.3.2011 do 11.4.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za čtrnáct splátek), celkem ve výši 1.934 Kč se splatností dne 21.4.2011.

Z faktury č. 911032498 ze dne 11.8.2011, že touto fakturou vyúčtoval žalobce dlužníku smluvní pokuty ve výši 343,92 Kč za období od 26.4.2011 do 12.5.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za patnáct splátek), v téže výši za období od 26.5.2011 do 13.6.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za šestnáct splátek), v téže výši za období od 26.6.2011 do 12.7.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za sedmnáct splátek), ve výši 558,87 Kč za období od 12.7.2011 do 27.7.2011 ve výši 13 % z výše splátky úvěru (za sedmnáct splátek) a ve výši 343,92 Kč za období od 26.7.2011 do 11.8.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za osmnáct splátek), celkem ve výši 1.934 Kč se splatností dne 21.8.2011.

Z faktury č. 911034508 ze dne 28.8.2011, že touto fakturou vyúčtoval žalobce dlužníku smluvní pokutu ve výši 77.382 Kč (50 % z výše úvěru) se splatností dne 7.9.2011.

Z oznámení ze dne 28.8.2011, že tímto věřitel oznámil dlužníku, že porušil smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100332821, a to nesplněním závazku dle splátkového kalendáře, čímž se staly okamžitě splatnými všechny jeho závazky vyplývající z této smlouvy a věřitel požaduje okamžitou úhradu dosud nesplacené části úvěru a všech smluvních pokut v celkové výši 169.507 Kč sestávající se ze zbývající dlužné splátky dle splátkového kalendáře ve výši 85.980 Kč, neuhrazené penalizační faktury ve výši 6.145 Kč a smluvní pokuty ve výši 50 % z výše úvěru ve výši 77.382 Kč splatné dne 7.9.2011.

Z rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem č. j. La 2385/11-14 ze dne 27.10.2011, že ve věci navrhovatele PROFI CREDIT Czech, a.s. proti odpůrcům 1) Jaroslavu Piňosovi a 2) Jarmile Piňosové, o zaplacení částky 169.507 Kč s příslušenstvím tento rozhodce rozhodl tak, že odpůrci jsou povinni zaplatit navrhovateli společně a nerozdílně částku 169.507 Kč spolu se 7,75 % úrokem ročně od 9.9.2011 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodčího nálezu, a dále společně a nerozdílně na náhradě nákladů rozhodčího řízení částku 20.780 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodčího nálezu. (KSOS 33 INS 18064/2012)

V odůvodnění rozhodčího nálezu je uvedeno, že navrhovatel uvedl, že dne 29.12.2009 uzavřel s odpůrcem č. 1 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100332821, kterou podepsal odpůrce 2) jako spoludlužník, na základě této smlouvy poskytl odpůrci 1) úvěr ve výši 154.764 Kč, z důvodu nesplnění podmínek smlouvy a prodlení se splácením úvěru dluží odpůrci navrhovateli nedoplatek na splátkovém kalendáři ve výši 85.980 Kč a smluvní pokuty v celkové výši 83.527 Kč. Rozhodce dospěl k závěru, že po přezkoumání předložených listin, a to smlouvy o revolvingovém úvěru a písemného oznámení o zesplatnění úvěru zjistil, že předložená smlouva má veškeré náležitosti platného právního úkonu, mimo jiné obsahuje závazek odpůrců vrátit navrhovateli poskytnutý úvěr, jakož i uhradit jakékoli další platby v souvislosti s poskytnutým úvěrem, a to v dohodnutých termínech. V důsledku prodlení se zaplacením navrhovateli vzniklo právo na zesplatnění, tedy i úhradu všech doposud nesplatných závazků, dále právo na úhradu smluvních pokut, vše dle článku 13, a právo na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši.

Ze seznamu přihlášených pohledávek věřitele PROFI CREDIT Czech, a.s., č. P 3, že na přezkumném jednání dne 22.10.2012 byly přezkoumány pohledávky č. 1, č. 2 a č. 3 přihlášené tímto věřitelem do insolvenčního řízení dlužníka, z toho pohledávka č. 1 v celkové výši 67.041 Kč představující nezaplacené a zesplatněné splátky dle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100332821 a pohledávka č. 1.1 představující příslušenství (zákonný úrok z prodlení a náklady rozhodčího řízení) v celkové výši 26.060 Kč, pohledávka č. 2 v celkové výši 83.527 Kč představující nezaplacené smluvní pokuty dle téže smlouvy a pohledávka č. 2.1 představující příslušenství (zákonný úrok z prodlení) ve výši 6.065 Kč. Tyto pohledávky byly zařazeny na přezkumné jednání jako pohledávky nevykonatelné a popřeny insolvenčním správcem co do pravosti a výše s tím, že věřitel přihlásil tyto pohledávky jako vykonatelné, vykonatelnost doložil prostou kopií rozhodčího nálezu, předmětný rozhodčí nález č. j. La 2385/11-14 posoudil insolvenční správce za nevykonatelný. Protože vykonatelnost nebyla doložena veřejnou listinou podle § 177 IZ, tedy originálem nebo úředně ověřenou kopií, je s pohledávkami nakládáno jako s nevykonatelnými. Insolvenční správce uznává pouze jistinu, a to ve výši skutečně poskytnuté částky, po odečtení částek zaplacených. Dlužníkovi byla vyplacena jistina ve výši 65.000 Kč, na splátkách zaplatil 87.723 Kč, navýšení jistiny skutečně poskytnuté o více než 100 %-smluvní odměnu považuje insolvenční správce v rozporu s § 3 občanského zákoníku (dobré mravy) a poctivým obchodním stykem, jakož i v rozporu s právy spotřebitele. Částka 22.723 Kč, kterou dlužník zaplatil nad rámec jistiny, dle insolvenčního správce přesahuje přiměřený úrok. V důvodu popření pohledávky č. 1.1. je uvedeno, že dlužník zaplatil nad rámec skutečně poskytnuté jistiny 22.723 Kč, insolvenční správce považuje tuto částku zaplacenou nad rámec jistiny za dostatečný úrok z poskytnuté jistiny 65.000 Kč. K popření pohledávky č. 2 je uvedeno, že insolvenční správce považuje smluvní pokutu vzhledem ke skutečně poskytnuté jistině za nepřiměřenou, navýšení jistiny skutečně poskytnuté o více než 100 %-smluvní pokutu považuje insolvenční správce v rozporu s § 3 občanského zákoníku (dobré mravy) a poctivým obchodním (KSOS 33 INS 18064/2012) stykem, jakož i v rozporu s právy spotřebitele. Ze zákona je možno sjednat úrok, jako odměnu za poskytnutí peněz, případně sjednat úhradu přiměřených nákladů spojených se sjednáním úvěru. Odměnou věřitele by měl být přiměřený úrok. Dlužník navíc zaplatil nad rámec skutečně poskytnuté jistiny částku 22.723 Kč, která dle názoru insolvenčního správce přiměřený úrok převyšuje. V důvodu popření pohledávky č. 2.1. je uvedeno, že dlužník zaplatil nad rámec skutečně poskytnuté jistiny částku 22.723 Kč, která dle názoru insolvenčního správce přesahuje přiměřený úrok. Podle § 23 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2011) se řídí dosavadními právními předpisy.

Podle § 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., pro účely tohoto zákona se rozumí spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, ze které je spotřebitel povinen platit (písmeno a/), spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván (písmeno b/), věřitelem je fyzická nebo právnická osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo sdružení takovýchto osob (písmeno c/).

Podle § 55 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 30.6.2010, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.

Podle § 55 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 30.6.2010, smluvní ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu ustanovení § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.

Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 30.6.2010, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Se zřetelem na skutečnosti zjištěné z provedeného dokazování před soudem prvního stupně (na které pro stručnost odůvodnění odvolací soud zcela odkazuje), jakož i z provedeného dokazování před odvolacím soudem, a shora citovaná ustanovení zákona č. 321/2001 Sb. a občanského zákoníku, odvolací soud uzavírá, že smlouva, kterou účastníci uzavřeli, je smlouvou o spotřebitelském úvěru. (KSOS 33 INS 18064/2012)

Smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku účinného do 31.12.2013 se podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. V posuzované věci jde o smluvní vztah se spotřebitelem (o čemž není pochybnosti), a proto se uplatní ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, které stanoví, že na smlouvy o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Při právním posouzení těchto vztahů se proto použijí i ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (§ 51a a násl. občanského zákoníku). Je rovněž třeba zkoumat, zda smlouvy odpovídají požadavkům zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který byl s účinností od 1.1.2011 zrušen a nahrazen zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jakož i ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, které pod sankcí neplatnosti zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání znamenající k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech.

Z provedeného dokazování vyplynulo, že jak smlouva o úvěru, tak rozhodčí doložka jsou zachyceny na předtištěných formulářích, ve smlouvě jsou pouze ručně vypsány takové údaje jako generálie dlužníka, výše částek (k vyplacení, na smluvní odměnu a maximální výši úvěru), výše a počet splátek včetně data jejich splatnosti. Podmínky pro poskytnutí úvěru, jejichž součástí je i rozhodčí doložka, mají také povahu předtištěné listiny. Z toho je nutno dovodit, že smlouva o úvěru, je smlouvou, pro kterou je charakteristické, že její obsah byl předem určen žalovanou stranou, tedy věřitelem poskytujícím spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní činnosti, a že dlužník jako spotřebitel, zejména její všeobecné smluvní podmínky, neměl možnost obsah smlouvy prakticky ovlivnit. Tento závěr podporuje i skutečnost, že ve formuláři sjednaná rozhodčí doložka již předem obsahuje (v tištěném textu) jména rozhodců, případně způsob jejich určení (spotřebiteli tedy nebylo umožněno o osobě rozhodce vyjednávat). Spotřebitel proto s ohledem na tento způsob sjednání smlouvy o úvěru neměl jinou možnost, než smlouvu přijmout nebo odmítnout jako celek.

Současná úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie a ovlivňuje postavení smluvních stran také v tom směru, že národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu této směrnice, aby bylo dosaženo výsledku v ní uvedeného. Výklad směrnice i provádějící národní úpravy má být vždy prováděn v kontextu práva Evropského společenství. Takový princip akcentoval i Nejvyšší soud České republiky například v usnesení sp. zn. 33 Cdo 3793/2011 ze dne 27.9.2012 (publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 12/2013). V tomto směru je nutno uzavřít, že podle článku 3 odstavce 2 uvedené směrnice, klauzule je vždy považována za nesjednanou individuálně tehdy, jestliže byla sepsána předem a spotřebitel (KSOS 33 INS 18064/2012) proto nemohl mít žádný vliv na její obsah, zejména v souvislosti s předem sepsanou smlouvou.

Z uvedeného je zřejmé, že posouzení platnosti sjednané rozhodčí doložky, kterou bylo dohodnuto, že spory účastníků z předmětné smlouvy o úvěru budou rozhodovány v rozhodčím řízení ve smlouvě označenými rozhodci, případně jakým způsobem bude rozhodce určen, musí být provedeno na základě ustanovení § 56 občanského zákoníku v rozhodném znění v závislosti na článku 3 odst. 1 a přílohy směrnice č. 93/13/EHS. Soudy jsou povinny posuzovat zneužívající povahu rozhodčí doložky z úřední povinnosti a je nutno mít na paměti, že příloha směrnice neobsahuje taxativní výčet zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách a že i ustanovení § 56 odst. 3 občanského zákoníku označuje pouze možné zneužívající klauzule jen demonstrativním výčtem. Přestože občanský zákoník neřadí výslovně mezi nepřiměřené smluvní podmínky rozhodčí doložku, lze se jejím charakterem s ohledem právě na demonstrativní výčet v ustanovení § 56 odst. 3 občanského zákoníku zabývat z pohledu, zda odpovídá definičním znakům článku 3 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS. Jde především o to, že rozhodčí doložka nebyla individuálně sjednána, neboť byla sepsána předem a spotřebitel tak nemohl mít vliv na její obsah. Tento znak naplňuje doložka sjednaná v přezkoumávané věci pro případ sporu z předmětné smlouvy o úvěru. Pro závěr, že dlužníku nebylo umožněno vyjednávat o rozhodčí doložce, svědčí provázanost textu smlouvy o úvěru a podmínek pro jeho poskytnutí, rovněž i to, že osoby rozhodce, případně způsob jejich určení, byly žalobcem určeny (předem předtištěny-vyplněny) již v textu rozhodčí doložky.

Nejvyšší soud České republiky sice v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 ze dne 20.6.2013 (přístupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu) uzavřel, že obecně nelze prohlásit všechny rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách za zneužívající ustanovení, avšak tento soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011(publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 121/2011), s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným například i v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 339/02 ze dne 26.1.2004, sp. zn. IV. ÚS 511/03 ze dne 4.12.2003, sp. zn. III. ÚS 166/05 ze dne 29.4.2005 nebo sp. zn. III. ÚS 145/03 ze dne 12.9. 2003 (přístupných na internetových stránkách Ústavního soudu), ve vztahu k rozhodčím doložkám uvedl, že není možno pomoci zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k soudnímu. Rovněž tak Ústavní soud v ústavním nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1.11.2011 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 187/2011) uzavřel, že ve smyslu článku 3 odst. 1 uvedené směrnice ve spojení s bodem 1 písm. q) její přílohy mohou být považovány za nepřiměřené podmínky (KSOS 33 INS 18064/2012) spotřebitelských smluv rovněž rozhodčí doložky, respektive vzdání se práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat, aby spory předkládány výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, které dle článku 6 odst. 1 uvedené směrnice nejsou pro spotřebitele závazné, z čehož vyplývá, že vnitrostátní soud má pravomoc posoudit rozhodčí doložku ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem (profesionálem) ve světle uvedené směrnice, a to i když spotřebitel sám nepřiměřenost doložky nenamítal (tzv. absolutní neplatnost). V ústavním nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1.11.2011 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 187/2011) mimo jiné Ústavní soud poukázal i na to, že rozhodčí řízení není řízením soudního typu, a to se odráží v přísnějším nahlížení na rozhodčí doložky a jejich náležitosti tak, aby nepředstavovaly nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách. Přitom procesní nerovnováha může spočívat i ve zbavení spotřebitele ochrany v ustanovení právního řádu na ochranu spotřebitele, například kdy má rozhodce, který není určen transparentním způsobem, má rozhodovat na základě zásad spravedlnosti a současně je spotřebitel zbaven svého práva podat žalobu k civilnímu soudu, což ve svém důsledku znamená porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud dále dovozuje, že rozhodčí řízení musí rovněž zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě, kdyby se spotřebitel v ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek k uplatnění spotřebitelova práva). Nadto odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013 (přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu), ve kterém Ústavní soud uzavřel, že v rámci spotřebitelských smluv se projevuje zásada poctivosti mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek, které je možno uplatnit i ve spotřebitelských smlouvách, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách (na rozdíl od obchodních smluv) mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. (KSOS 33 INS 18064/2012)

Se zřetelem na shora uvedené lze proto uzavřít, že rozhodčí doložka v předmětné smlouvě naplňuje znak nepřiměřené (zneužívající) podmínky, neboť vyvolává nerovnováhu mezi smluvními stranami a tato nerovnováha dosahuje takové intenzity, že je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení. Podle odvolacího soudu je v přezkoumávané věci rozhodčí doložka absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku). V přezkoumávané věci byl sice rozhodčí nález vydán jedním z rozhodců konkrétně označeným v rozhodčí doložce, lze proto uzavřít, že výběr tohoto rozhodce se uskutečnil podle transparentních pravidel. Nicméně je nutno přihlédnout k tomu, že dlužníkovi nebylo umožněno vyjednávat o obsahu rozhodčí doložky, když tato je součástí smlouvy formulářového typu, a dále k tomu, že rozhodčí řízení dle rozhodčí doložky nezaručuje procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě, kdyby se spotřebitel v ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal, a to ústnost jednání, která je ponechána na vůli rozhodce, a odvolací instance, přičemž spotřebitel byl i zbaven práva podat žalobu k civilnímu soudu. Je proto nerozhodné, že rozhodčí nález obsahuje právní odůvodnění. Neplatná rozhodčí doložka tak nemůže zakládat vykonatelnost, a to přesto, že dlužník nepodal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. V této souvislosti je nutno odkázat i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27.9.2012 (přístupném na internetových stránkách Ústavního soudu), dle něhož zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Nevypořádá-li se soud s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento závěr je podle odvolacího soudu nutno vztáhnout (ze shora uvedených důvodů) i na rozhodčí nález v přezkoumávané věci. Odvolací soud proto uzavírá, že se zřetelem na neplatnost rozhodčí doložky nemůže tedy obstát ani sporný rozhodčí nález, který proto nemohl ani založit vykonatelnost pohledávky uplatněné žalovaným. Ustanovení § 199 odst. 2 IZ se proto neuplatní, jak správně uzavřel soud prvního stupně.

Odvolací soud se dále zabýval otázkou přiměřenosti sjednané smluvní odměny a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smluvní odměna sjednaná ve výši 89.764 Kč je při zohlednění skutečnosti, že úvěr byl dlužníku poskytnut ve výši 65.000 Kč se splatností 36 měsíců, nepřiměřeně vysoká. Takovéto ujednání shledává odvolací soud podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku neplatným, neboť znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy. Situace, že žalovaný v úvěrových smlouvách cíleně použil pojem smluvní odměna za poskytnutí úvěru, tedy jakýsi matoucí pojem, který právní řád nezná a nedefinuje, nemá oporu v zákoně. Žalovaný si smluvní odměnu dle smluvních ujednání připočetl ke skutečně vyplacené výši úvěru, podle odvolacího soudu však ujednání o smluvní odměně nelze vyložit jako sjednání úroku za poskytnutí peněžních prostředků podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku, ani sjednání úplaty podle ustanovení § 499 obchodního zákoníku. Ustanovení § 499 obchodního zákoníku je ustanovením kogentním (§ 261 obchodního zákoníku) a týká se úplaty (KSOS 33 INS 18064/2012) za rezervování prostředků pro dlužníka, k němuž se úvěrovou smlouvou poskytovatel úvěru zavazuje až do doby, kdy bude požádán o úvěr, nebo po jinou smluvenou dobu. Účelem úplaty podle tohoto ustanovení je kompenzovat věřiteli náklady vyplývající z povinnosti mít k dispozici prostředky určené pro dlužníkův úvěr, kterou nelze směšovat s úrokem z úvěru. V posuzované věci k žádné rezervaci prostředků pro dlužníka nedošlo, neboť finanční prostředky byly věřitelem dlužníkovi poskytnuty bezprostředně po podpisu smlouvy věřitelem, smluvní odměnu za poskytnutí úvěru proto nelze vykládat jako úplatu podle ustanovení § 499 obchodního zákoníku.

Pokud jde o smluvní pokuty ve výši 8 % a 13 % z jednotlivé splátky, které měl dlužník zaplatit pro případ prodlení se splácením úvěru, a smluvní pokutu ve výši 50 % z maximální výše úvěru sjednanou rovněž mimo jiné pro případ prodlení dlužníka se splácením úvěru (a z tohoto důvodu požadované žalobcem), odvolací soud poukazuje na to, že v přezkoumávané věci rovněž ujednání o smluvní pokutě není součástí smlouvy samotné, je obsaženo toliko ve smluvních ujednáních, a proto takovému ujednání nelze přiznat právní ochranu. Nadto odvolací soud uzavírá, že pohledávky z titulu smluvní pokuty byly popřeny důvodně i proto, že smluvní odměna byla připočtena k půjčené částce, takže základem pro výpočet požadovaných smluvních pokut je součet vyplacené částky a sjednané smluvní odměny, přičemž u každé jednotlivé splátky nelze určit, jaká její část je určena ke splacení reálně poskytnutého úvěru a jaká ke splacení odměny. Smluvní pokutu ve výši 50 % z maximální výše úvěru, tj. smluvní pokutu ve výši 87.382 Kč shledal odvolací soud i nepřiměřeně vysokou, a proto neplatnou podle ustanovení § 39 občanského zákoníku v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, jakož i neplatnou z důvodu značné nerovnováhy v právech a povinnostech stran podle ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Dlužníkovi byl skutečně poskytnut úvěr ve výši 65.000 Kč a dlužník zaplatil částku 87.724 Kč. Tato částka zcela dostačuje na úhradu vyplacené částky ve výši 65.000 Kč, úroků z prodlení ve výši 5.280 Kč a 6.065 Kč, jakož i smluvních pokut ve výši 8 % a 13 % v celkové výši 6.145 Kč. S ohledem na neplatnost rozhodčí doložky žalobci nevznikla pohledávka z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 20.780 Kč, neboť tato vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí, které má konstitutivní povahu.

K odvolacím námitkám žalobce, kterými poukazoval na další judikaturu soudů, odvolací soud zdůrazňuje, že dle judikatury Nejvyššího soudu České republiky, jakož i Ústavního soudu České republiky není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12.12.2009 a sp. zn. III. ÚS 3122/09 ze dne 14.6.2012, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 2731/2013 ze dne (KSOS 33 INS 18064/2012)

27.11.2013, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu a Nejvyššího soudu). Z tohoto důvodu se odvolací soud těmito odvolacími námitkami nezabýval.

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch účastníků v řízení. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, a proto žalovanému odvolací soud přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Účelné náklady odvolacího řízení žalovaného činí částku 4.114 Kč a sestávají se z odměny za zastupování advokátem ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby (účast u odvolacího jednání) podle ustanovení § 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jednoho režijního paušálu po 300 Kč za tento úkon právní služby podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vše zvýšeno o 21 % DPH ve výši 714 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 26. června 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu