12 VSOL 164/2017-103
47 ICm 3953/2013 12 VSOL 164/2017-103 (KSBR 47 INS 17315/2013)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci

žalobkyně: Intrum Justicia Czech s.r.o., IČ 272 21 971 sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 zastoupené advokátem JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové

proti

žalovanému: JUDr. Petr Horák, IČ 713 45 680 sídlem U Sportovní haly 3, 779 00 Olomouc insolvenční správce dlužnice Zdeňky Vykopalové bytem Rejskova 3081/30, 796 01 Prostějov

o určení pravosti a výše popřené pohledávky

o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2017, č.j. 47 ICm 3953/2013-82 (KSBR 47 INS 17315/2013)

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2017, č.j. 47 ICm 3953/2013-82 (KSBR 47 INS 17315/2013) se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) rozsudkem zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pohledávka žalobce za dlužnicí Zdeňkou Vykopalovou v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 47 INS 17315/2013 ve výši 119.161,76 Kč, která byla na přezkumném jednání popřena insolvenčním správcem, byla do insolvenčního řízení přihlášena po právu jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná (odstavec I. výroku) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (odstavec II. výroku). Insolvenční soud se zabýval pouze otázkou (spornou mezi účastníky), zda se u sporné a správcem popřené pohledávky žalobce jedná z hlediska žalovaným vznesené námitky isir.justi ce.cz -2-47 ICm 3953/2013 (KSBR 47 INS 17315/2013)

promlčení o pohledávku vykonatelnou vydanou na základě platného rozhodčího nálezu a zda byla platně vyplněna zajišťovací směnka, ze které žalovaný spornou pohledávku dovozuje. K první sporné skutečnosti insolvenční soud vyzval účastníky, aby vylíčili rozhodné skutečnosti, zda v rozhodčím řízení byla či nebyla zaručena ochrana práv dlužnice a označili důkazy tato tvrzení prokazující. Na tuto výzvu reagoval žalovaný sdělením, že rozhodčí řízení proběhlo písemně, dlužnici byla dána možnost účinně se bránit, avšak dlužnice tohoto práva nevyužil. Ke druhé sporné skutečnosti dospěl s odkazem na právní úpravu spotřebitelských úvěrů a judikaturu k závěru, že dlužnice nemá povinnost žalobci směnku zaplatit a že žalobce z titulu této směnky nemá za dlužnicí pohledávku v insolvenčním řízení. Vzhledem k tomu, že se jedná o kauzální námitku, která obstojí, bylo nadbytečné zabývat se zkoumáním, zda sporná pohledávka je vykonatelná či nikoliv, proto soud již neprováděl další dokazování a žalobu zamítl.

2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání a namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolatel konstatoval, že pokud insolvenční soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze z let 2013 a 2014 se závěry, že směnečná dohoda, na základě které spotřebitel podepsal ve prospěch podnikatele směnku na řad, která souvisela se spotřebitelským úvěrem, je od samého počátku neplatně sjednaná pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. Není-li totiž ve směnečné dohodě vyloučena převoditelnost směnky rubopisem, pak taková dohoda (smlouva) obsahuje ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a na tento závěr nemá vliv ani okolnost, že směnka nebyla rubopisována na jiného. S uvedenými závěry se žalobce nemůže ztotožnit, neboť soudem prvého stupně nebyla akceptována aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 562/2014, ze dne 31. 5. 2016 uvádí, že obstát ostatně nemůže ani samotný závěr o neplatnosti ujednání účastníků o zajištění pohledávek ze spotřebitelského úvěru směnkou na řad, k němuž odvolací soud při výkladu ustanovení § 12 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru dospěl. Zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru užití směnek jako platebního nebo zajišťovacího prostředku v souvislosti se spotřebitelským úvěrem nezakazoval a nijak smluvní strany nelimitoval, ani co se týče formy, v níž může být taková směnka vystavena (zákaz použití směnek, a to bez rozlišování jejich formy, při splácení nebo zajištění spotřebitelského úvěru byl v českém právním řádu zakotven až s účinností od 25. února 2013 srov. ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb.). Úprava provedená ve výše citovaném ustanovení § 12 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru se pak omezila jen na stanovení zvláštní prevenční povinnosti věřitele, který byl nucen počínat si (v případech, kdy měl být spotřebitelský úvěr splácen prostřednictvím směnky nebo měl být takový úvěr směnkou zajištěn) tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Takto formulovanému požadavku však podle přesvědčení Nejvyššího soudu může věřitel dostát i tehdy, bude-li ke splácení nebo zajištění spotřebitelského úvěru využita (v závislosti na dohodě smluvních stran vyjádřené v uzavřené směnečné smlouvě) směnka s formou na řad. Postavení dlužníka na takové směnce se totiž co do možnosti uplatnění práv, jež dlužníku jako spotřebiteli přísluší, nebude nijak lišit

Za správnost vyhotovení: Renáta Hrubá -3-47 ICm 3953/2013 (KSBR 47 INS 17315/2013)

od postavení dlužníka na (odvolacím soudem aprobované) směnce vystavené s doložkou nikoli na řad (na rektasměnce). Tak tomu přitom bude nejen tehdy, zůstane-li směnka (jako v projednávané věci) v rukou původního věřitele (tedy v situaci, kdy k žádné změně v právním postavení spotřebitele vůbec nedochází), popřípadě dojde-li k převodu směnky na nového majitele ve smyslu ustanovení čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona jen s účinky obyčejného postoupení pohledávky (a dlužníku zůstanou stejně jako u převedené rektasměnky zachovány všechny námitky, které měl proti poslednímu majiteli směnky), ale také (oproti mínění odvolacího soudu) v ostatních běžných případech indosace, tj. bude-li směnka převedena na nabyvatele rubopisem (indosamentem) ještě před protestem pro neplacení nebo před uplynutím lhůty k protestu a nový majitel nabude práva ze směnky originárně (neodvozeně od právního postavení převodce). Podle přesvědčení Nejvyššího soudu totiž ani v takové situaci nebude možné, má-li být zachován respekt k právům spotřebitele plynoucím z uzavřené spotřebitelské smlouvy upřít žalovanému směnečnému dlužníku právo uplatnit vůči nabyvateli směnky námitky zakládající se na jeho vlastních vztazích k remitentovi. Ke shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud při výkladu ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona také v rozsudku ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014 (který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 11. května 2016 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V něm na dané téma odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, představovanou (mimo jiné) nálezy ze dne 18. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10, a ze dne 19. června 2014, sp. zn. III. ÚS 980/13, uveřejněnými pod čísly 124/2013 a 126/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle nichž v případě spotřebitelů nelze odhlížet od jejich specifických zájmů a postavení a je nutno respektovat, že zákaz zneužití práva (ve vztahu k poškození spotřebitele) je silnější, než dovolení (obsažené v ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona upravující jen omezenou možnost uplatňovat proti povinnosti zaplatit směnku kauzální námitky v případě indosované směnky). Nejvyšší soud uzavřel, že zajišťuje-li indosovaná směnka pohledávku remitenta za žalovaným ze spotřebitelské smlouvy, náleží žalovanému námitky vůči nabyvateli směnky zakládající se na jeho vztazích k remitentovi bez zřetele k tomu, zda nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že ujednání účastníků (směnečná smlouva) o zajištění pohledávek ze spotřebitelské smlouvy směnkou není neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. jen proto, že zajišťovací směnka byla vystavena ve formě na řad. S ohledem na výše uvedené, přestože byla ve věci vystavena směnka ve formě na řad, není takovéto ujednání neplatné pro rozpor se zákonem dle § 39 obč. zák. a v poměrech věci tedy nedošlo k tomu, že by dlužník neměl povinnost zaplatit směnku jejímu prvnímu majiteli. Naopak, tato jeho povinnost nadále trvá, navíc je umocněná skutečností, že byla přiznána platným a vykonatelným exekučním titulem. Ve zbylé argumentaci, pokud jde o platnost rozhodčí smlouvy, řádného průběhu rozhodčího řízení spojené se zaručením ochrany práv dlužníka a možnosti popírat vykonatelné pohledávky z hlediska jiného právního posouzení, odkazuje žalobce zcela na svá předchozí vyjádření jak před soudem prvého stupně, tak před soudem odvolacím. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě se v celém rozsahu vyhovuje, pokud jde o náklady řízení, navrhuje, aby žádnému z účastníků nebyla jejich náhrada přiznána.

Za správnost vyhotovení: Renáta Hrubá -4-47 ICm 3953/2013 (KSBR 47 INS 17315/2013)

3. S účinností od 1. 7. 2017 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

4. Určovací incidenční žaloba byla podána dne 21. 11. 2013, insolvenční soud vydal napadené rozhodnutí dne 23. března 2017, odvolací soud proto při projednání a rozhodnutí o odvolání žalobce proti usnesení insolvenčního soudu vydaného před účinností novely insolvenčního provedené zákonem č. 64/2007 Sb. postupoval dle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen IZ ).

5. Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto s ohledem na ustanovení § 7 věty první IZ přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu v platném znění (dále jen o. s. ř. ).

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a obsahuje odvolací důvody vymezené v ustanovení § 205 odst. 2, písm. c) a g) o. s. ř., přezkoumal rozsudek insolvenčního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání nelze upřít důvodnosti.

7. Incidenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele č. 6, který se domáhá určení pravosti a výše popřené pohledávky s tím, že pohledávka žalobce za dlužnicí byla do insolvenčního řízení přihlášena po právu jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná. Jelikož správce pohledávku přezkoumal jako pohledávku nevykonatelnou a popřel její pravost a žalobce vyrozuměl o výsledku přezkumného jednání a vyzval jej k podání incidenční žaloby, postupoval žalobce správně, pokud žalobu na určení popřené pohledávky podal sám. Insolvenční soud po kasaci prvního rozhodnutí ve věci nyní opět žalobu zamítl a rozhodl tak bez nařízení jednání a projednání věci, aniž k tomu byly splněny zákonné předpoklady (§ 115a o. s. ř.).

8. Postupem, že věc nebyla projednána při nařízeném jednání, insolvenční soud znemožnil účastníkům výkon jejich procesních práv a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takové vadě je odvolací soud povinen přihlédnout, přičemž v odvolacím řízení nápravu sjednat nelze (§ 212a odst. 5 o.s.ř.). Domníval-li se insolvenční soud, že účinky svolení uděleného účastníky postupem podle § 214 odst. 3 o.s.ř. před vynesením prvního rozsudku ve věci (a posléze zrušeného v odvolacím řízení) přetrvávají nadále, pak se mýlí, neboť ono svolení bylo zcela vyčerpáno rozhodnutím ve věci dne 21. ledna 2016, kdy byl bez nařízení jednání a bez projednání věci vyhlášen ve věci rozsudek č. j. 47 ICm 3953/2013-44, (KSBR 47 INS 17315/2013). Již toto procesní pochybení musí vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.

Za správnost vyhotovení: Renáta Hrubá -5-47 ICm 3953/2013 (KSBR 47 INS 17315/2013)

9. K věci samé je z obsahu spisu patrno, že insolvenční řízení bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu dlužnice spolu s návrhem na povolení oddlužení dne 20. 6. 2013. Usnesením ze dne 28. srpna 2013, č.j. KSBR 47 INS 17315/2013-A-9 soud spojil s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o povolení oddlužení a byl ustanoven insolvenční správce, žalobce (jeho předchůdce společnost Profidebt, s.r.o.) přihlásil do řízení dne 17. 9. 2013 jako věřitel č. 6 pod pořadovým číslem přihlášky P6 pohledávku ve výši 119.161,76 Kč (výše jistiny 90.720 Kč, směnečný úrok 27.941,76 Kč, rozhodčí poplatek 500 Kč) jako pohledávku nezajištěnou a vykonatelnou na základě rozhodčího nálezu, na přezkumném jednání dne 22. 10. 2013 dlužnice pohledávku zcela uznala, jiný z věřitelů přihlášenou pohledávku nepopřel, insolvenční správce pohledávku zcela popřel do pravosti a výše. K vykonatelnosti správce konstatoval, že věřitel přihlásil předmětnou pohledávku jako vykonatelnou na základě Rozhodčího nálezu sp. zn. Pd 1422/08-10 ze dne 30.10.2008, vykonatelnost pohledávky však nedoložil veřejnou listinou ve smyslu § 177 IZ, tedy vykonatelnost neprokázal. Vzhledem k tomu je s pohledávkou nakládáno jako s nevykonatelnou. Kromě toho považuje insolvenční správce považuje předmětný rozhodčí nález (i samotnou rozhodčí doložku) za neplatnou/nicotnou, učiněné v rozporu se závěry Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 a Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 2164/10 a II. ÚS 3057/10, když jednak jde o nepřiměřenou podmínku ve smyslu předpisů na ochranu práv spotřebitele, kdy není jasně určena osoba rozhodce, dále v případě, že žádný z rozhodců nepřijme svou funkci, může jej jmenovat pouze věřitel (a nikoliv i a), rozhodčí doložka zavádí písemnou formu řízení, kdy dlužník nemá v podstatě šanci se bránit a dále neumožňuje přezkoumání rozhodčího nálezu odvolacím orgánem. Insolvenční správce má předně zato, že nárok věřitele je promlčen s ohledem na neplatnost/nicotnost sjednané rozhodčí doložky a na základě ní vydaného rozhodčího nálezu. Dále pak sjednanou Dohodu o uznání dluhu č. 2205410068 ze dne 10. 10. 2006 považuje za neplatnou pro svou neurčitost a nesrozumitelnost. Samotná dohoda navíc neobsahuje žádný projev vůle dlužníka. Systém odkazů použitý ve smluvních ujednáních připojených k Dohodě je neurčitý a nesrozumitelný, když není zřejmé, jaký projev vůle dlužník činí. S ohledem na neplatnost samotné dohody nemohl věřiteli vzniknout nárok na smluvní pokuty, které jsou navíc svou výší v rozporu s dobrými mravy a jako takové neplatné. Stejně tak ani nemohla být platně vyplněna zajišťovací směnka, která je pouze akcesorickou k závazku dlužníka. S ohledem na výše popsané skutečnosti ohledně vykonatelnosti tak věřiteli ani nemohl vzniknout nárok na náklady řízení ani směnečný úrok. Ke dni odkoupení pohledávky za dlužníkem činil jeho dluh 65.028,20 Kč. Jak vyplývá z obsahu přihlášky, tak dlužník dosud uhradil 25.615 Kč. V případě, že by byla pravost zjištěna, měl by věřitel nárok pouze na zbývající dlužnou částku, 39.413,20 Kč. Dále insolvenční soud usnesením ze dne 22. října 2013, č. j. KSBR 47 INS 17315/2013-B-8 schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře.

10. Své nynější rozhodnutí opřel insolvenční soud o závěr, že směnky na řad v souvislosti se spotřebitelskými úvěry jsou absolutně neplatnými ujednáními, dlužnice nemá proto povinnost žalobci směnku zaplatit a žalobce z titulu této směnky nemá za dlužnicí pohledávku v insolvenčním řízení. Tento závěr je nesprávný, neboť čerpá z překonané judikatury a nerespektuje aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky. Jak správně poukazuje odvolatel, Nejvyšší soud ČR v rozsudku sen. zn. 29 Cdo 562/2014 ze dne 31. 5. 2016 učinil závěr, že obstát ostatně nemůže ani samotný závěr o neplatnosti

Za správnost vyhotovení: Renáta Hrubá -6-47 ICm 3953/2013 (KSBR 47 INS 17315/2013)

ujednání účastníků o zajištění pohledávek ze spotřebitelského úvěru směnkou na řad, k němuž odvolací soud při výkladu ustanovení § 12 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru dospěl. Zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru užití směnek jako platebního nebo zajišťovacího prostředku v souvislosti se spotřebitelským úvěrem nezakazoval a nijak smluvní strany nelimitoval, ani co se týče formy, v níž může být taková směnka vystavena (zákaz použití směnek, a to bez rozlišování jejich formy, při splácení nebo zajištění spotřebitelského úvěru byl v českém právním řádu zakotven až s účinností od 25. února 2013 srov. ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb.). Úprava provedená ve výše citovaném ustanovení § 12 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru se pak omezila jen na stanovení zvláštní prevenční povinnosti věřitele, který byl nucen počínat si (v případech, kdy měl být spotřebitelský úvěr splácen prostřednictvím směnky nebo měl být takový úvěr směnkou zajištěn) tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Takto formulovanému požadavku však podle přesvědčení Nejvyššího soudu může věřitel dostát i tehdy, bude-li ke splácení nebo zajištění spotřebitelského úvěru využita (v závislosti na dohodě smluvních stran vyjádřené v uzavřené směnečné smlouvě) směnka s formou na řad. Postavení dlužníka na takové směnce se totiž co do možnosti uplatnění práv, jež dlužníku jako spotřebiteli přísluší, nebude nijak lišit od postavení dlužníka na (odvolacím soudem aprobované) směnce vystavené s doložkou nikoli na řad (na rektasměnce). Tak tomu přitom bude nejen tehdy, zůstane-li směnka (jako v projednávané věci) v rukou původního věřitele (tedy v situaci, kdy k žádné změně v právním postavení spotřebitele vůbec nedochází), popřípadě dojde-li k převodu směnky na nového majitele ve smyslu ustanovení čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona jen s účinky obyčejného postoupení pohledávky (a dlužníku zůstanou stejně jako u převedené rektasměnky zachovány všechny námitky, které měl proti poslednímu majiteli směnky), ale také (oproti mínění odvolacího soudu) v ostatních běžných případech indosace, tj. bude-li směnka převedena na nabyvatele rubopisem (indosamentem) ještě před protestem pro neplacení nebo před uplynutím lhůty k protestu a nový majitel nabude práva ze směnky originárně (neodvozeně od právního postavení převodce). Podle přesvědčení Nejvyššího soudu totiž ani v takové situaci nebude možné, má-li být zachován respekt k právům spotřebitele plynoucím z uzavřené spotřebitelské smlouvy upřít žalovanému směnečnému dlužníku právo uplatnit vůči nabyvateli směnky námitky zakládající se na jeho vlastních vztazích k remitentovi. Ke shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud při výkladu ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona také v rozsudku ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014 (který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 11. května 2016 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V něm na dané téma odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, představovanou (mimo jiné) nálezy ze dne 18. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10, a ze dne 19. června 2014, sp. zn. III. ÚS 980/13, uveřejněnými pod čísly 124/2013 a 126/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle nichž v případě spotřebitelů nelze odhlížet od jejich specifických zájmů a postavení a je nutno respektovat, že zákaz zneužití práva (ve vztahu k poškození spotřebitele) je silnější, než dovolení (obsažené v ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona upravující jen omezenou možnost uplatňovat proti povinnosti zaplatit směnku kauzální námitky v případě indosované směnky). Nejvyšší soud uzavřel, že zajišťuje-li indosovaná

Za správnost vyhotovení: Renáta Hrubá -7-47 ICm 3953/2013 (KSBR 47 INS 17315/2013)

směnka pohledávku remitenta za žalovaným ze spotřebitelské smlouvy, náleží žalovanému námitky vůči nabyvateli směnky zakládající se na jeho vztazích k remitentovi bez zřetele k tomu, zda nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že ujednání účastníků (směnečná smlouva) o zajištění pohledávek ze spotřebitelské smlouvy směnkou není neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. jen proto, že zajišťovací směnka byla vystavena ve formě na řad. V poměrech projednávané věci, přestože byla ve věci vystavena směnka ve formě na řad, není takovéto ujednání samo o sobě neplatné pro rozpor se zákonem dle § 39 obč. zák. a není zatím patrno, že by dlužnice neměla povinnost zaplatit směnku jejímu prvnímu majiteli. Závěr insolvenčního soudu proto nemůže obstát. Stranou pozornosti pak zůstala skutečnost, zda pohledávka byla přiznána platným a vykonatelným exekučním titulem, soud se nezabýval ani smlouvou o úvěru či uznáním dluhu.

11. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci insolvenčním soudem je neúplné a tudíž nesprávné, pohledu dalších námitek a popěrných důvodů se insolvenční soud věcí nezabýval, proto je rozsudek z podstatné části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Z těchto důvodů a pro shora zmíněnou procesní vadu odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil insolvenčnímu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Insolvenční soud věc projedná při respektování veškerých procesních práv účastníků a ve věci rozhodne; rozhodne též o nákladech řízení.

12. V dalším řízení se insolvenční soud bude zabývat důsledně namítanou platností/nicotností rozhodčího nálezu, přičemž neopomene skutečnost, že otázka platnosti nálezu byla zevrubně řešena odvolacím soudem pouze z hlediska namítané jednoinstančnosti a korespondenčního způsobu rozhodčího řízení. Soud dále vyhodnotí, zda v této konkrétní věci byla v rozhodčím řízení zaručena ochrana práv dlužníka a zda žalobcem předložený rozhodčí nález je rozhodnutím, které lze považovat za pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. Přitom nepomine otázku, zda námitky insolvenčního správce vtělené do popěrného úkonu jsou (či nejsou) námitkami skutkovými ve smyslu § 199 odst. 2 IZ, které (jedině) můžou vést k následnému jinému právnímu posouzení věci, případně zda se z rozhodčího nálezu podává právní posouzení věci, neboť právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne.

13. Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že na žalobcem přihlášenou pohledávku je třeba nahlížet v režimu pohledávky nevykonatelné, bude se zabývat námitkou žalované o nemravnosti výše sjednané smluvní pokuty a námitkou promlčení. Přitom zváží, zda tvrzení žalobce k smluvní pokutě jsou dostatečná.

14. V novém rozhodnutí ve věci rozhodne insolvenční soud i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

Za správnost vyhotovení: Renáta Hrubá -8-47 ICm 3953/2013 (KSBR 47 INS 17315/2013)

Poučení:

Proti tomuto usnesení lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Olomouc 7. prosince 2017

JUDr. Vojtěch Brhel, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Renáta Hrubá