12 VSOL 161/2015-73
30 ICm 2432/2014 12 VSOL 161/2015-73 (KSBR 30 INS 22847/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Heleny Myškové ve věci žalobkyně: Bc. Eva anonymizovano , anonymizovano , IČO 71225790, Vápenice 73, 687 74 Starý Hrozenkov, proti žalované: Mgr. Pavla Rojarová, IČO 66232767, Veselská 710, 687 24 Uherský Ostroh, insolvenční správce dlužnice Bc. Evy anonymizovano , anonymizovano , IČO 71225790, Vápenice 73, 687 74 Starý Hrozenkov, o určení neplatnosti kupní smlouvy, ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 ICm 2432/2014 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Bc. Evy anonymizovano , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 22847/2011, v odvolacím řízení vedeném k odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2015, č.j. 30 ICm 2432/2014-55

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2015, č.j. 30 ICm 2432/2014-55 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. (KSBR 30 INS 22847/2011)

Odůvodnění:

Krajský soud rozsudkem zamítl žalobu, aby soud určil, že kupní smlouva uzavřená dne 12. 3. 2014 mezi žalovanou jako prodávající a společností SOME Jindřichův Hradec s.r.o., IČO 62508831 se sídlem Jarošovská 1267/II., 377 01 Jindřichův Hradec jako kupujícím, zveřejněná v insolvenčním rejstříku dne 17. 4. 2014 jako č. d. B-40/4, je neplatná a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce směřoval žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy pouze proti prodávající jako žalované a nikoli současně také proti kupujícímu, proto insolvenčnímu soudu nezbylo než s odkazem na judikát Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 ICdo 79/2014 takovou žalobu bez dalšího zamítnout, aniž by se vůbec mohl zabývat skutečnostmi, ve kterých žalobkyně neplatnost napadené smlouvy spatřuje. O tom, že v projednávané věci musí vystupovat také kupující z kupní smlouvy jako další žalovaný, nebyl insolvenční soud povinen či oprávněn žalobkyni ani poučit, neboť toto poučení není součástí poučovací povinnosti soudu dle § 5 o. s. ř., která se s odkazem na ustanovení § 7 insolvenčního zákona prosadí i v incidenčních sporech.

Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně odvolání, v němž namítala, že rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení věci a že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně v prvé řadě nesouhlasila s tím, že krajský soud na projednávanou věc aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 79/2014 ze dne 27. listopadu 2014. Poukazovala na skutečnost, že žalobu podávala dne 16. 7. 2014, tedy v době, kdy judikát ještě neexistoval. Vyslovila názor, že krajský soud ji měl vyzvat k úpravě nebo doplnění žaloby, případně k tomu, aby tak učinila prostřednictvím právníka; v tomto směru uvedla, že se nachází v insolvenci, nemá příjmy, aby hradila zastupování v soudním řízení. Sama jako laik nebyla schopna posoudit, že se citovaný judikát vztahuje i na projednávanou věc, ale nesouhlasila s aplikací tohoto rozhodnutí; tvrdila, že jím byly rozhodnutí ve věci a zákony, ze kterých judikát vychází, zneužity proti ní jako účastníkovi řízení. Žalobkyně dále namítala, že z průběhu řízení před soudem prvního stupně nemohla předvídat, že žaloba bude zamítnuta pro údajnou faktickou chybu. Jednání soudu trvalo 1 hodinu 15 minut, v jeho průběhu byla žalobkyně mnohokrát dotazována k předmětu žaloby, koupi traktoru, jeho prodeji, mailové komunikaci mezi dalším zájemcem o koupi, byly čteny podané podklady, aniž by žalobkyně byla upozorněna na chybu v žalobě. Přitom krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že insolvenčnímu soudu nezbylo než takovou žalobu bez dalšího zamítnout, aniž by se vůbec mohl zabývat skutečnostmi, ve kterých žalobce neplatnost napadené smlouvy spatřuje . Podle žalobkyně došlo k porušení zásady ekonomičnosti soudního řízení, neboť pokud bylo zřejmé, že existuje přímý důvod (KSBR 30 INS 22847/2011) zamítnutí žaloby, měla být tato skutečnost sdělena již úvodem jednání, případně soud mohl žalobu zamítnout bez jednání. Porušena byla rovněž zásada rovnosti účastníků, právo na spravedlivý proces a zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť insolvenční správce a soudce jsou osoby s právním vzděláním, kdežto žalobkyně je laik. Žalobkyně vyslovila názor, že je neetické, aby nebyla soudem poučena o tom, jaký nedostatek žaloba měla anebo že vůbec měla nedostatek, který bránil projednání žaloby. Z těchto důvodů se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí.

Při odvolacím jednání žalobkyně doplnila odvolací námitky tak, že vnímá své postavení v řízení jako nerovnoprávné, protože jako laik nemohla pochopit, jakým způsobem má řádně žalovat. Sjednat si zastoupení v řízení jí nic nebránilo, pouze tuto potřebu pochopila až v době jednání soudu 10.4.2015. Jako samoživitelka nemá finanční prostředky, což ji limituje při volbě zastoupení. Pokud v odvolání uvedla judikát 29 ICdo 73/2014 je to nesprávná spisová značka, správně hodlala uvést sp. zn. 29 ICdo 79/2014. Žalobkyně se dále dozvěděla, že v návaznosti na tuto kauzu soud udělil insolvenční správkyni pořádkovou pokutu, což ji utvrzuje v přesvědčení, že s prodejem traktoru nebylo vše v pořádku. Dále poukazovala na skutečnost, že krajský soud věc projednával více než hodinu, přestože žalobu zamítl z faktických důvodů, což mohl učinit bez toho, aby prováděl obsáhlé řízení. Tím pro ni bylo rozhodnutí překvapivé.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. Incidenční spor byl zahájen dne 17. 7. 2014, proto se s přihlédnutím k přechodným ustanovením a k § 7 odst. 1 insolvenčního zákona na odvolací řízení přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu v nyní účinném znění (dále jen o.s.ř. ).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

S přihlédnutím k přechodným ustanovením se na danou věc uplatní insolvenční zákon v nyní účinném znění (dále jen IZ )., potažmo s ohledem na uzavření kupní smlouvy dne 12. 3. 2014 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen NOZ ).

Podle ustanovení § 159 odst. 1 písm. f) IZ jsou incidenčními spory také spory o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu. (KSBR 30 INS 22847/2011)

Podle ustanovení § 289 odst. 3 IZ platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku.

NOZ přinesl zásadní změny do koncepce koupě movitých věcí. Ta byla podle dosavadních právních předpisů upravena jednak zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen SOZ ), jednak zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen ObchZ ) jako kupní smlouva. Ke zrušení SOZ a ObchZ došlo nabytím účinnosti NOZ, který nahradil dosavadní duplicitní úpravu ve svých ustanoveních §§ 2079 až 2183. Úprava kupní smlouvy v ObchZ byla vzata za základ nového pojetí kupní smlouvy s tím, že současně došlo také k inspiraci švýcarskou úpravou, která nejprve formuluje obecná ustanovení společná pro všechny případy koupě a až poté následují ustanovení o koupi movitých věcí, odchylky vztahující se ke koupi věcí nemovitých a ustanovení o vedlejších ujednáních v kupní smlouvě. Koupě je koncepčně zařazena mezi závazky, jimiž dochází k převodu věci do vlastnictví někoho jiného. Z ustanovení §§ 545 a násl. NOZ plyne, že platnost právního jednání lze posuzovat vždy ve vztahu k účastníkům ujednání, proto i vzhledem k ustanovení § 289 odst. 3 IZ lze dosavadní judikaturu pojednávající problematiku okruhu účastníků v řízení o určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetkové podstaty mimo dražbu, použít i v těchto nových právních poměrech.

Krajský soud proto zcela správně reflektoval skutečnost, že žalobkyně učinila účastníkem řízení na straně žalované toliko insolvenčního správce, což je vadou žaloby, pro kterou nelze kauzu věcně přezkoumat, přičemž ve vztahu k okruhu účastníků soud neměl také vůči žalobkyni procesní poučovací povinnost. Rozhodnutí soudu je proto věcně správné.

Bez ohledu na to, že v době podání žaloby rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 79/2014 ještě nebylo vydáno, je napadené rozhodnutí ve svém závěru, že řízení o žalobě dle ustanovení § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), o určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetkové podstaty mimo dražbu, se musí účastnit všichni, kdo ji uzavřeli, případně jejich právní nástupci, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (shodně srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. února 1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, uveřejněný v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, číslo 2, ročník 1988, pod číslem 36, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1999, pod číslem 12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 1701/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2002, uveřejněný pod číslem 19/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 28 Cdo 2290/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2005, sp. zn. 30 Cdo 246/2005, rozsudek Nejvyššího soudu (KSBR 30 INS 22847/2011) ze dne 23. června 2005, sp. zn. 21 Cdo 2770/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn. 30 Cdo 2604/2004 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. I. ÚS 85/06), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 30 Cdo 2806/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. 30 Cdo 483/2006 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. III. ÚS 2164/07), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 217/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. 21 Cdo 2689/2005 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. III. ÚS 1017/07), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 2964/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 1879/2011 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. března 2013, sp. zn. II. ÚS 4783/2012), případně i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 1994, sp. zn. 4 Cdo 7/94, uveřejněný pod číslem 42/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že rozhodnutí pro ni mohlo být překvapivým, byť krajský soud při jednání prováděl poměrně obsáhlé dokazování.

K namítanému porušení práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení zapříčiněnou tím, že žalovaný insolvenční správce a soudce jsou osoby s právním vzděláním, kdežto žalobkyně je laik, že žalobkyně nebyla v řízení zastoupena ani nebyla poučena o možnosti zastoupení, rovněž nedošlo.

Poučovat žalobkyni o možnosti zastoupení ve smyslu § 20 odst. 1 IZ a § 30 odst. 2 o.s.ř. v situaci, kdy žalobkyně sama podala žalobu, v níž o své vůli (a zřejmě z neznalosti) vymezila vadně okruh účastníků na straně žalované nemělo smysl, neboť k okruhu účastníků soud poučovací povinnost nemá (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 2/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněné pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nastalá situace spíše svědčí o neopatrném a lehkovážném přístupu k celé záležitosti, neobstojí ani argument nedostatku prostředků k zajištění zastoupení, neboť žalobkyně mohla využít institutu bezplatného zastoupení.

Insolvenční soudce je úřední osobou, prostřednictvím které plní soud své pravomoci, zejména vést soudní řízení a ve věci rozhodnout. Insolvenční správce je jeden z procesních subjektů insolvenčního řízení, jehož hlavními činnostmi je nakládání s majetkovou podstatou dlužníka, řešení insolvenčních a dalších sporů, ve kterých se jedná ze strany dlužníka, přičemž cílem činností insolvenčního správce je maximalizovat uspokojení pohledávek věřitelů. Insolvenční správce má tedy jako zvláštní procesní subjekt samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči věřitelům, a nelze jej považovat ani za zástupce věřitelů (KSBR 30 INS 22847/2011) ani za zástupce úpadce (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 19/98 nebo nález Ústavního soudu ČR č. 403/2002 Sb.). Postavení insolvenčního soudce a insolvenčního správce a jejich právnické vzdělání nerovnost účastníků řízení proto nezpůsobuje.

Podstatou námitky směřující k tvrzenému porušení zásady ekonomie řízení byla skutečnost, že žalobkyně vynaložila prostředky ke své účasti na roku soudu, ač kauza byla pro ni (zjevně) neúspěšná, přičemž soud mohl rozhodnout bez jednání. S tím nelze souhlasit, neboť soud zásadní část řízení, kterou je dokazování, provádí při jednání (§ 122 odst. 1 o.s.ř.), přičemž sama žalobkyně neměla povinnost se jednání soudu účastnit. Zmíněná zásada tedy porušena nebyla.

Skutečnost, že v návaznosti na tuto kauzu soud udělil insolvenční správkyni pořádkovou pokutu (bez verifikace tohoto tvrzení), může sice žalobkyni utvrzovat v přesvědčení, že s prodejem traktoru nebylo vše v pořádku, ovšem k příznivějšímu rozhodnutí pro žalobkyni přispět nemůže.

Odvolací námitky žalobkyně nebyly důvodné, a odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení procesně úspěšná, žalovaná v odvolacím řízení náklady sporu nevykazuje, proto náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 21. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Jitka Jahodová předseda senátu