12 VSOL 16/2015-144
29 ICm 3258/2013 12 VSOL 16/2015-144 (KSBR 29 INS 16602/2012)

US NESE N Í

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v právní věci žalobce GESTORE v.o.s., se sídlem Na Lánech 30, Lány, 570 01 Litomyšl, IČ 28820959, insolvenčního správce dlužníka PaedDr. Karla anonymizovano , anonymizovano , bytem Prostějov, Průmyslová 3242/1, PSČ 796 01, zastoupeného Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem Brno, Čechyňská 16, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. Jakub Šťastný, bytem Dolany 460, PSČ 783 16, o určení neúčinnosti právního úkonu, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2014, č.j. KSBR 29 INS 16602/2012, 29 ICm 3258/2013-124

tak to:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2014, č.j. KSBR 29 INS 16602/2012, 29 ICm 3258/2013-124 se r u š í a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odův odně ní:

Shora označeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva ze dne 21.11.2008 uzavřená mezi dlužníkem PaedDr. Karlem (KSBR 29 INS 16602/2012)

Šťastným, jakožto dárcem a žalovaným jakožto obdarovaným, jíž byly na darovaného převedeny nemovitosti a to pozemek p.č. 1059 o výměře 2.266 m , pozemek p.č. 1478 o výměře 863 m , pozemek p.č. 1495 o výměře 759 m a pozemek p.č. 1496 o výměře 845 m , všechny zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Prostějov, na LV č. 791, pro k. ú. a obec Slatinky je neúčinným právním úkonem (odstavec I. výroku), zamítl též žalobu, že žalovaný je povinen tyto nemovitosti vydat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku (odstavec II. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku).

V důvodech rozhodnutí uvedl, že z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.5.2001, sen. zn. 21 Cdo 1912/2000 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 35/2002 mimo jiné vyplývá, že osoba dlužníkovi blízká se může ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, jen jestliže prokáže, že o dlužníkově úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto dlužníkova úmyslu a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Dále z rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že má-li se osoba dlužníkovi blízká ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, musí prokázat, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat, i když dlužník uzavřením odporované smlouvy nebo učiněním odporovaného právního úkonu v její prospěch plní svou "morální" nebo právní povinnost (ze zákona, smlouvy nebo z jiného právního důvodu). Krajský soud z toho dovodil, že důkazní břemeno je na straně žalovaného, avšak v podobě konkrétního případu nutno pak vyřešit, jak dalece důkazní povinnost žalovaného tíží. Žalovaný důkazní břemeno unesl, neboť z veřejně dostupných rejstříků nemohl zjistit, že by dlužník úmyslně krátil tím, že sporné nemovitosti převedl darovací smlouvou na žalovaného. Z veřejně dostupných rejstříků totiž skutečnost, že byla vedena řízení u Okresního soudu v Olomouci, ve kterých byl dlužník v procesním postavení žalovaného zjistit nelze. Navíc výsledek těchto řízení nebylo možno v době uzavírání napadené darovací smlouvy předjímat, protože pravomocně byla obě řízení skončena více než dva roky po uzavření napadené darovací smlouvy. Jak uvedl dlužník, v době uzavírání smlouvy nežil ve společné domácnosti s rodinou a krom toho se o tom, že je žalovaným v civilních řízeních v rodině nezmiňoval jednak proto, že předpokládal, že bude v těchto řízeních úspěšný a jednak proto, že tím nechtěl rodinu zatěžovat. Výpověď dlužníka považoval soud prvního stupně za věrohodnou, neboť model jeho chování nesvěřuji se s problémy, ale řeším je sám zcela odpovídá chlapskému modelu chování. Je rovněž těžko představitelné, že by se žalovaný jako obdarovaný ve chvíli, kdy má být uzavřena darovací smlouva, která (jak vyplývá z výpovědi jak PaedDr. Marie Šťastné, dlužníka tak i žalovaného) byla uzavírána na přání babičky (KSBR 29 INS 16602/2012)

žalovaného projeveného již v době, kdy sporné nemovitosti darovala dlužníkovi, zeptá svého otce, zda má nějaké věřitele splatných pohledávek či nikoliv, protože jinak by musel uzavření takové darovací smlouvy odmítnout. Soud prvního stupně vzal proto za prokázané, že žalovaný nemohl rozpoznat, že by jeho otec uzavřením darovací smlouvy ze dne 21.11.2008 hodlal úmyslně krátit své věřitele (pokud zde vůbec takový úmysl byl). Není proto splněna podmínka uvedená v § 242 IZ, a proto soud prvního stupně žalobu zamítl. Pokud jde o odstavec II. výroku rozsudku, zde by soud žalobu zamítl i v případě, pokud by byl žalobce úspěšný v části specifikované v odstavci I. výroku rozsudku a to z toho důvodu, že se žalobce domáhá vydání nemovitostí a v této části žalobě z důvodu nemožnosti praktické realizace vyhovět nelze (usnesení Velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.2.2001 publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 68/2011). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., přičemž zcela úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Uvedl, že v ustanovení § 242 odst. 2 IZ, je výslovně uvedena fikce, podle níž je osobě blízké znám úmysl dlužníka zkrátit své věřitele. Břemeno důkazní a břemeno tvrzení tak leží na žalovaném, který musí prokázat, že ani při náležité pečlivosti nemohl dlužníkův úmysl zkrátit věřitele rozpoznat. Ačkoli se v daném případě jedná o posouzení neúčinnosti právního úkonu dle ustanovení § 242 odst. 2 IZ, lze na tento případ vztáhnout judikaturu ohledně neúčinnosti právních úkonů dle ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. V souladu s ustálenou judikaturou vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to ani při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla. (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.12.2010, sp.zn. 30 Cdo 2686/2010). Soud prvního stupně však při svém rozhodování považoval za dostatečné vynaložení náležité pečlivosti, pokud žalovaný nahlédl do katastru nemovitostí a dále vycházel z výpovědi dlužníka, že žalovaného neinformoval o vedených soudních sporech. Výše uvedené skutečnosti však žádným způsobem neprokazují aktivní jednání žalovaného s vynaložení náležité pečlivosti (nehledě na skutečnost, že je zcela běžnou praxí, že jakýkoli kupující či obdarovaný nahlédne do katastru nemovitostí, aby si zjistil stav nabývaných nemovitostí, tudíž takovýto úkon nelze považovat za náležitou pečlivost). Žalobce ve svém vyjádření (KSBR 29 INS 16602/2012) ze dne 4.7.2014 uvedl dostatečná tvrzení o tom, že žalovaný musel přinejmenším vědět o nestandardním jednání jeho rodičů, kdy tito nejprve zúžili své společné jmění manželů tak, že všechen nemovitý majetek připadl PaedDr. Marii Šťastné (ve výpovědi PaedDr. Marie Šťastné, je rozpor, neboť uvedla, že chtěla podnikat, a proto došlo k zúžení SJM, přičemž PaedDr. Karel Šťastný uvedl, že se chtěli s manželkou rozvádět, a proto došlo k zúžení SJM) a dále, že PaedDr. Marie Šťastná poté vložila nemovitost, v níž má žalovaný trvalé bydliště, do základního kapitálu společnosti JKM Plus, a.s., v níž byl žalovaný členem představenstva, takže je nemožné, aby o jednání své matky nevěděl. Soud prvního stupně se však s tvrzeními žalobce nikterak nevypořádal a při svém rozhodování vycházel pouze ze svědecké výpovědi matky žalovaného a dlužníka (otce žalovaného). Jako nevěrohodná je též výpověď dlužníka, který uvedl, že neinformoval rodinu o soudních jednáních, neboť věřil, že v nich bude úspěšný, ač rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 25.3.2005, č.j. 12 C 362/2004-95, byl vydán jako rozsudek pro uznání. Žalovaný však neuvedl žádné tvrzení a nedoložil k tomuto tvrzení žádný důkaz, kterým by žalovaný prokázal svou aktivní činnost, kterou by se přesvědčil, že uzavření darovací smlouvy nezkracuje věřitele jeho otce. Žalovaný tak neunesl důkazní břemeno, pokud jde o prokázání jeho náležité pečlivosti. Proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví.

Věc je třeba vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II zákona č. 294/2013 Sb., i v současné době posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014 (dále jen IZ), byť k zahájení incidenčního řízení došlo dne 10.7.2012; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, však zůstávají zachovány.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen o.s.ř.).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. (KSBR 29 INS 16602/2012)

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, že obsahuje způsobilý odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), a po doplnění řízení dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze upřít jisté důvodnosti.

Podle obsahu spisu se žalobce v řízení domáhá určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 21.11.2008 uzavřené mezi dlužníkem jakožto dárcem a žalovaným jakožto obdarovaným o převodu nemovitostí a dále vydání nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka, přičemž dovozoval, že dlužník uzavřením předmětné smlouvy úmyslně v době, kdy byla proti dlužníku vedena řízení o splatných pohledávkách, zkrátil uspokojení věřitelů, v současné době věřitelů MIDESTA s.r.o. a Matco s.r.o. za dlužníkem a že tento úmysl dlužníka byl žalovanému znám. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a tvrdil, že z veřejně přístupných databází nebylo možno zjistit, že by zde byl žalobcem tvrzený úmysl dlužníka krátit věřitele, a pokud by zde takový úmysl vůbec byl, že vzhledem k obvyklé důvěře panující mezi rodiči a dětmi a důvodu darování, kterým byla kompenzace" za dar matky vůči bratrovi žalovaného, není možno dovodit, že by se o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele při vynaložení obvyklé péče mohl dozvědět.

Podle ustanovení § 242 odst. 1 IZ odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.

Podle ustanovení § 242 odst. 2 IZ má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám.

Krajský soud věc projednal, aniž se zabýval zkoumáním, zda k tomu byly splněny veškeré procesní podmínky, zejména se nezabýval náležitě obsahem žaloby. V žalobě totiž žalobce toliko konstatoval, že žalovaný darovací smlouvu uzavřel, že žalobce zjistil pohledávku věřitele MIDESTA s.r.o. splatnou dne 31. 7. 2001 a pohledávku věřitele Matco s.r.o. přiznanou rozsudkem rozhodnutím soudu ze dne 5. 9. 2005, z čehož má být bezpochybné, že dlužník uzavřením předmětné darovací smlouvy a darováním výše uvedených nemovitostí na žalovaného úmyslně zkrátil uspokojení věřitelů, když výše uvedené nemovitosti byly žalovanému převedeny bezplatně v době, kdy již byla o splatných pohledávkách věřitelů vedena soudní řízení, přičemž žalovanému musel být tento úmysl dlužníka znám, neboť žalovaný je synem dlužníka, tedy osobou blízkou dlužníkovi . Ke včasnosti žaloby je zde tvrzení, že odporovaný právní úkon byl učiněn v posledních pěti letech před podáním žaloby a žaloba je podávána ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Podáním ze dne 18.2.2014 žalobce na výzvu soudu, aby se vyjádřil ke stanovisku žalovaného, zejména ke tvrzení, že žalovaný není vlastníkem p.č. 1476 v k.ú. Slatinky, a aby sdělil, kdy (KSBR 29 INS 16602/2012) nabyly právní moci rozsudky v žalobě uváděné, žalobu doplnil o rozbor pojmu náležitá pečlivost Při jednání soudu dne 5. června 2014 žalobce upřesnil žalobní petit a po výslechu žalovaného a svědkyně Šťastné, soud účastníky poučil podle § 118b o. s. ř., načež si oba účastníci vyžádali lhůtu 30 dnů k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů. Podáním ze dne 4. 7. 2014 žalobce doplnil svá tvrzení k prokázání toho, že žalovanému byl úmysl dlužníka zkrátit věřitele znám, respektive že při náležité pečlivosti tento úmysl mohl poznat tak, že provedl popis a vývoj majetkové sféry dlužníka a jeho manželky, popis účasti dlužníka na podnikání, vymezil genezi závazků dlužníka, z čehož učinil závěr, že je naprosto vyloučené, aby žalovaný při náležité pečlivosti nemohl rozpoznat úmysl svého otce zkrátit možnost uspokojení svých věřitelů uzavřením darovací smlouvy. Tvrzení, že darování nemovitostí žalovanému bylo kompenzací za finanční prostředky na výstavbu rodinného domku rodinného domu, považoval žalobce za účelové. Po provedení dalšího dokazování při jednání dne 7. října 2014 soud na závěr jednání poučil účastníky podle § 119a o.s.ř., ti žádná skutková tvrzení ani důkazy nepřednesli a soud ve věci rozhodl. Obsah poučení poskytnutých účastníkům při jednání soudu podle ustanovení § 118b a § 119a o.s.ř. nebyl protokolován, tedy způsob a konkrétní obsah poučení není znám, avšak podle reakcí účastníků se zřejmě soud soustředil na otázku toho, zda žalovanému byl úmysl dlužníka zkrátit věřitele znám.

Žaloba jako podání, kterým se zahajuje řízení před soudem, musí obsahovat kromě obecných náležitostí uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností (srov. § 79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Z procesního hlediska proto musí žalobce v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Po formální procesní stránce žaloba jistě obstojí. Neuvede-li však žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde sice o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209 nebo sp.zn. 29 Odo 186/2002 ze dne 20.5.2003 a další); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou ovšem účastníci řízení k dosažení jeho (KSBR 29 INS 16602/2012)

účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení. Pokud tak účastníci (zejména žalobce) neučiní, má soud povinnost je o vadách jejich podání poučit a vést je k odstranění (§ 5, § 114 odst. 1, § 118a odst. 1 a § 119a odst. 1 o.s.ř.).

Hmotněprávním předpokladem neúčinnosti právního úkonu darovací smlouvy je existence darovací smlouvy a úmysl dárcem zkrátit věřitele v uspokojení jejich pohledávek (§ 242 odst. 1 IZ); vědomost osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern o úmyslu dárce zkrátit věřitele v uspokojení jejich pohledávek u zkracujícího právního úkonu učiněného v jejich prospěch zákon presumuje (§ 242 odst. 2 IZ). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (§ 242 odst. 3 IZ). Tyto skutečnosti musí žalobce tvrdit v návrhu na zahájení řízení o určení neúčinnosti právního úkonu a pro úspěch ve věci je také prokázat. Nedostatek těchto tvrzení znamená vadu žaloby, k jejímuž odstranění je soud povinen žalobce poučit (§ 5, § 114 odst. 1, § 118a odst. 1 a § 119a odst. 1 o.s.ř.).

Žalobce tvrdil a účastníci učinili i nesporným, že dlužník jako dárce a žalovaný jako obdarovaný uzavřeli dne 21.11.2008 darovací smlouvu, kterou dlužník daroval žalovanému specifikované nemovitosti a že dlužník a žalovaný jsou osobami blízkými, žalobce dále (zatím nadbytečně) tvrdil skutkové okolnosti, že žalovanému byl úmysl dlužníka zkrátit věřitele znám. Žaloba je včasná ve smyslu § 242 odst. 3 IZ.

Odvolací soud konstatuje, že skutková tvrzení v žalobě nejsou dostatečná, neboť žalobce vůbec netvrdí skutkové okolnosti, ze kterých dovozuje "nepochybný" úmysl dlužníka zkrátit své věřitele. Přitom toto tvrzení je pro požadované rozhodnutí zcela zásadní a jeho absence může vést při náležitém splnění poučovací povinnosti soudu k zamítnutí žaloby. Z existence darovací smlouvy úmysl dárce zkrátit své věřitele v uspokojení jejich pohledávek sám o sobě nevyplývá; zákon zde úmysl dárce nepresumuje. Krajský soud ovšem svou povinnost poučit žalobce o nedostatcích skutkových tvrzení o existenci úmyslu dlužníka zkrátit darovací smlouvou věřitele nesplnil, byť při projednání věci považoval za sporné, zda byly splněny podmínky pro zkracující úkon. Procesní poučení poskytnutá soudem vadu žaloby nijak nereflektovala, výzvy soudu vůči žalobci směřovaly k vyjádření vůči stanoviskům žalovaného, poučení soudu při jednání byla učiněna k nastolení režimu koncentrace řízení (ta však pro vadný postup soudu nenastala). Jde o procesní vadu v řízení před soudem prvního stupně, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž odvolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 212 odst. 4 o.s.ř.).

Krajský soud v rámci dokazování při jednání dne 7. října 2014 provedl výslech dlužníka PaedDr. Karla anonymizovano , kterého na podkladě poučení podle § 126 o. s. ř. vyslechl jako svědka. Tento postup je vadný, neboť řízení o určení neúčinnosti (KSBR 29 INS 16602/2012) právního úkonu je součástí insolvenčního řízení, ve kterém je dlužník účastníkem řízení a toto postavení neztrácí ani v incidenčním sporu. Z těchto důvodů je výpověď dlužníka v řízení neupotřebitelná, a jelikož z ní krajský soud při svém rozhodnutí vycházel, zatížil s řízení vadou, která rovněž mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212 odst. 4 o.s.ř.).

Odvolací soud přes zmíněné vady doplnil řízení a provedl k důkazu obsah přihlášky P1 věřitele MIDESTA s.r.o. a doplnění přihlášky, obsah přihlášky P2 věřitele Matco s.r.o., obsah přihlášky P3 věřitele Adolfa anonymizovano , seznam přihlášených pohledávek na č.l. B-8 a sdělení insolvenčního správce z 3.8.2015 na čl. B-38, z nichž učinil závěr, že v době uzavření napadané darovací smlouvy ze dne 21.11.2008 byl dlužník zatížen splatnými pohledávkami a věřitelé pohledávky přihlásili do řízení.

Z uvedeného ovšem vyplývá, že rozhodnutí soudu je pro nedostatek skutkových tvrzení o existenci úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele v uspokojení splatných pohledávek, který nebyl odstraněn, předčasné, a proto vadné. Proto odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení

Krajský soud v dalším průběhu řízení náležitě splní v naznačeném směru svou poučovací povinnost podle § 5, § 114 odst. 1, § 118a odst. 1 a § 119a odst. 1 o.s.ř. a dál bude postupovat podle procesní aktivity účastníků. V případě dalšího řízení o řádné žalobě soud v rámci dokazování znovu vyslechne dlužníka PaedDr. Karla anonymizovano jako účastníka řízení.

Poučen í: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239 o.s.ř.).

V Olomouci dne 13.srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Jitka Jahodová předseda senátu