12 VSOL 156/2015-138
10 ICm 236/2014 12 VSOL 156/2015-138 (KSOL 10 INS 15659/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce: Mgr. Radoslav Lavička, se sídlem Olomouc, Járy da Cimrmana 735/8, PSČ 779 00, insolvenční správce dlužníka MORA-TOP, s.r.o., se sídlem Uničov, Šumperská 1349, PSČ 78391, IČ: 25869001, zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem Přerov, Dr. Skaláka 10, PSČ 750 00, proti žalovanému: BRANO, a.s., se sídlem Opavská 1000, 747 41 Hradec nad Moravicí, IČ: IČ 45193363, zastoupenému JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se sídlem Opava, nám. Republiky 2/1, PSČ 746 01, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci se sídlem 17. listopadu 909/44, 779 00 Olomouc, vedené jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MORA-TOP, s.r.o., se sídlem Uničov, Šumperská 1349, PSČ 783 91, IČ: 25869001, o odpůrčí žalobě, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 25. května 2015, č.j. 10 ICm 236/2014-87, (KSOL 10 INS 15659/2013) (KSOL 10 INS 15659/2013)

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 25. května 2015, č.j. 10 ICm 236/2014-87 se v odstavci I. bodech 2, 3) a 4) ohledně částky 34.200 EUR výroku p o t v r z u j e.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 25. května 2015, č.j. 10 ICm 236/2014-87 se ve zbývající části, v odstavcích I. bodech 1), 4) ohledně částky 498.084 Kč, II. a III. výroku r u š í a věc se v tomto rozsahu v r a c í krajskému soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci určil, že dohoda o zápočtu, kterou dne 22.12.2010 uzavřeli dlužník a žalovaný (která je ve výroku rozsudku blíže specifikovaná) je vůči věřitelům v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp.zn. KSOL 10 INS 15659/2013 neúčinná, dále, že částečná úhrada pohledávky žalovaného za dlužníkem vyúčtované fakturou č. 1195500459, vystavenou dne 19. 10. 2011 na částku 71.483 EUR, uskutečněná dne 3. 5. 2013 ve výši 11.000 EUR je vůči věřitelům v insolvenčním řízení neúčinná, že částečná úhrada pohledávky žalovaného za dlužníkem, vyúčtované fakturou č. 1195500459, vystavenou dne 19. 10. 2011 na částku 71.483 EUR, uskutečněná dne 10. 5. 2013 ve výši 23.200 EUR, je vůči věřitelům v insolvenčním řízení neúčinná a uložil žalovanému povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 498.084 Kč a 34.200 EUR, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 52.127 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (odstavec II. výroku) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit ČR na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek 2.000 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí (odstavec III. výroku).

V důvodech rozhodnutí uvedl, že závěr o neúčinnosti právního úkonu dlužníka lze učinit s ohledem na obsah spisu a zjištěné skutečnosti z důvodu, že dlužník tyto úkony činil v době, kdy byl dle závěrů znaleckého posudku v úpadku. V úpadku byl již od roku 2007, a to nejprve ve formě insolvence a později i ve formě předlužení, kdy jeho závazky převyšovaly hodnotu jeho majetku. Tím, že došlo k zápočtu pohledávek a úhradě pohledávek, došlo ke zvýhodnění žalovaného na úkor dalších (KSOL 10 INS 15659/2013) věřitelů. Je nepochybné, že dlužník a žalovaný tvořili koncern, proto je třeba aplikovat ustanovení § 241 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona, dle kterého má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Tento právní závěr lze učinit s ohledem na nezpochybněnou právní argumentaci žalobce popsanou v části žaloby označenou jako majetková struktura dlužníka a žalovaného. Pokud jde o dohodu o zápočtu, kterou dne 22. 12. 2010 uzavřel dlužník a žalovaný, kdy došlo k zápočtu pohledávek dlužníka za žalovaným oproti pohledávce žalovaného vůči dlužníkovi z titulu smlouvy o půjčce ze dne 30. 9. 2010 v původní výši 11.143.446,48 Kč, je třeba uvést, že jak vyplynulo ze zjištění z této smlouvy o půjčce, část III. bod 3.1, půjčenou částku se dlužník zavázal vrátit ve splátkách, přičemž první splátka byla splatná do 30. 4. 2011 a další vždy do 31. 5., 30. 6. a 31. 7. 2011. Pokud tedy došlo k zápočtu uvedených pohledávek dle dohody o zápočtu ze dne 22. 12. 2011, došlo k naplnění ust. § 241 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona a pak se bezpochyby jedná o zvýhodňující právní úkon. Pokud jde o zápočet a dohodu o zápočtu pohledávek ze dne 22. 12. 2011, na závěr o naplnění podmínek § 241 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona nemůže mít vliv právní argumentace žalovaného, že z jeho strany mohlo dojít k jednostrannému zápočtu, a pak není správná argumentace žalovaného, že se nemohlo jednat o zvýhodňující právní úkon. Pokud jde o úhradu částek 11.000 EUR a 23.000 EUR, jedná se o zvýhodňující právní úkony ve smyslu § 241 odst. 1 insolvenčního zákona. Dle tohoto zákonného ustanovení se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu. Výše uvedené právní úkony jsou zvýhodňujícími právními úkony, neboť žalovanému jako věřiteli se takto dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu. Je zřejmé, že v době, kdy byly tyto úkony učiněny, tvořil dlužník spolu s žalovaným koncern. Dle § 241 odst. 2 insolvenčního zákona se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osobě, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Na základě naplnění zákonných podmínek tohoto zákonného ustanovení se žalobce důvodně domáhá předmětnou žalobou vyslovení neúčinnosti těchto právních úkonů. Proto není možné akceptovat argumentaci žalované, že pokud jde o úhradu těchto částek, jednalo se o pohledávky po splatnosti a pouze o částečnou úhradu předmětných závazků a je třeba nahlížet na úhradu těchto částek jako na poměrné uspokojení věřitele, tedy žalovaného. Žalobou napadené právní úkony byly učiněny mezi osobami tvořícími koncern, a proto platí fikce, že v daném momentu byl dlužník v úpadku. Jedná se tedy o zvýhodňující právní úkony ve smyslu § 241 odst. 1, odst. 2 insolvenčního zákona, a pokud jde o zápočet pohledávek, ve smyslu § 241 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona. Osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný úkon učiněn, a osoba, které měla z neúčinného úkonu prospěch, má povinnost vydat dlužníkovo (KSOL 10 INS 15659/2013) plnění do majetkové podstaty. Přiznání nákladů žalobci soud prvního stupně odůvodnil tím, že žalobce byl v řízení úspěšný. Zaplacení soudního poplatku České republice za žalobce, který byl od placení poplatků osvobozen, soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 2 odst. 2 zákona o soudních poplatcích.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání a namítal, že: a) soud prvého stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečnosti b) soud prvého stupně z provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním c) rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný tvrdil, že ke dni 30.6.2011 měl dlužník závazky (nepočítaje v to závazky vůči žalovanému) ve výši 32.289.622 Kč a hodnota jeho majetku, kterou je nutno posoudit nikoliv z hlediska účetního, ale z hlediska tržní hodnoty, činila 106.857.471.09 Kč. Majetek dlužníka tak byl půl roku po provedení zápočtu způsobilý zcela uspokojit věřitele a nemohlo tak dojít k poškození věřitelů a zvýhodnění žalovaného. Soud prvního stupně majetkové poměry dlužníka posuzoval na základě znaleckého posudku vyhotoveného na základě objednávky Policie ČR Ing. Janem Juráněm dne 30.4.2014. Žalovaný k prokázání svých tvrzení navrhl provést důkaz rozvahou dlužníka k 30.6.2011 a účetnictvím dlužníka, soud ovšem tyto důkazy neprovedl s tím, že jsou nadbytečné. Dle žalovaného lze přímo zjistit skutečný stav hospodaření dlužní a soud je měl provést přímo, nikoliv přenášet své povinnosti na znalce. Žalovaný neměl dostatečnou možnost se se znaleckým posudkem seznámit a vyjádřit se k němu. Soud prvního stupně hodnotil znalecký posudek jen co do obsahu, ne však co do kvality zpracování a pravdivosti údajů v něm obsaženým. Žalovaný si po vyhlášení rozsudku sám nechal vyhotovit znaleckým posudkem od znaleckého ústavu Deloitte Advisory s.r.o. Dle něj je původní posudek nekonzistentní, jeho závěry nejsou podložené a mohou být zkreslené, některá data v původním posudku nejsou věrohodná, neodpovídají auditovaným finančním výsledkům, zkoumání bylo neúplné a závěry nejsou dostatečně odůvodněné, dopouští se logických a faktických chyb a neanalyzuje změnu finanční situace společnosti po vstupu Brano Group. Soud prvního stupně tedy neúplně zjistil skutkový stav věci. Zápočet v celkové výši 498.084 Kč je bezvadným zápočtem v běžném obchodním styku. V prosinci 2010 byl dlužník solventní a plnil své splatné peněžité závazky všem věřitelům bez rozdílu. Pohledávka žalovaného vůči dlužníkovi vznikla na základě smlouvy o půjčce 30.9.2010 a na tuto pohledávku v celkové hodnotě 11.143.446,48 Kč byly započteny pohledávky dlužníka v hodnotě 498.084 Kč, předmětným zápočtem tak došlo k zápočtu necelých 5 % z hodnoty celé pohledávky žalovaného. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. ve věci 30 Cdo 64/2006) musel způsobilost zkrácení uspokojení pohledávky věřitele odporovatelný úkon splňovat v době, kdy byl učiněn. Soud prvního stupně tedy nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou, aniž by blíže zdůvodnil, proč se od ní odchyluje. Úhradou částek 11.000 EUR (KSOL 10 INS 15659/2013) a 23.200 EUR dlužník plnil svůj existující závazek vůči žalovanému, který byl v době úhrady již více než rok a půl po splatnosti. Úhradou těchto částek nedošlo k uspokojení ani poloviny celého závazku. Odporovanými úkony nedošlo ke zkrácení věřitelů, zápočet ani jednotlivé úhrady nebyly učiněny v době, kdy byl dlužník v úpadku a ani k úpadku nevedly. Zápočet nemusel být proveden dvoustraně-mohl být realizován také jednostranným započtením pohledávek žalovaným. V takovém případě by nebylo možné jeho úkon napadnout, neboť by se nejednalo o úkon dlužníka. Z tohoto důvodu se nemůže jednat o úkon, kterým by dlužník znevýhodnil věřitele. Proto odvolatel navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a uloží žalobci náhradu nákladů žalovaného v řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím. K odvolání žalovaný přiložil znalecký posudek znaleckého ústavu Deloitte Advisory s.r.o. Analýza znaleckého posudku ohledně údajného úpadku společnosti MORA-TOP s.r.o.

Žalobce považoval napadené rozhodnutí za věcně správné, poukázal na skutečnost, že krajský soud se správně vypořádal s otázkou osob blízkých a osob jednajících v koncernu, přičemž žalovaný nenavrhl do koncentrace řízení žádné důkazy, které by fikci úpadku vyvrátily. Navrhl proto rozhodnutí potvrdit.

Státní zástupkyně konstatovala, že insolvenční správce i insolvenční soud přes veškeré nedostatky řízení správně vyhodnotili, že žalovaný obdržel vyšší uspokojení, než jakého by se mu dostalo v konkursu. Žalovaný s dlužníkem tvoří koncern, což jim bylo nepochybně známo. Poukázala též na judikát Nejvyššího soudu sen. zn. 29 Cdo 677/2011, Rc 60/2014, přičemž úkony zápočtem i provedeným plněním považovala za zvýhodňující úkony ve smyslu § 235 a 242 insolvenčního zákona. Navrhla proto napadený rozsudek potvrdit. Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní přechodná ustanovení obsažená v novelách občanského soudního řádu a na odvolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014; ostatně incidenční spor byl zahájen po 1.1.2014 (§ 7 IZ). Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a obsahuje odvolací důvody podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d/ (soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností), písm. e/ (soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním) a písm. g/ (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 3, odst. 5 o.s.ř.), doplnil řízení a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nelze upřít důvodnosti, byť z jiných než namítaných důvodů. (KSOL 10 INS 15659/2013)

Věc je třeba vzhledem k přechodným ustanovením čl. II zákona č. 294/2013 Sb., i v současné době posoudit s přihlédnutím k době zahájení incidenčního řízení dne 16.11.2010 podle zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014 (dále jen IZ), právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, však zůstávají zachovány.

Insolvenční správce ve věci podal proti žalovanému odpůrčí žalobu, kterou se domáhal vyslovení neúčinnosti několika právních úkonů-dohody o zápočtu ze dne 22.12.2010 mezi dlužníkem a žalovaným věřitelem, částečné úhrady pohledávky žalovaného za dlužníkem vyúčtované fakturou č. 1195500459 ze dne 19. 10. 2011 na částku 71.483 EUR, uskutečněné dne 3. 5. 2013 ve výši 11.000 EUR a částečné úhrada pohledávky žalovaného za dlužníkem vyúčtované stejnou fakturou na částku 71.483 EUR, uskutečněné dne 10. 5. 2013 ve výši 23.200 EUR-přičemž v žalobě na základě údajů z veřejně dostupných zdrojů popsal, že dlužník a žalovaný jsou členy téhož koncernu, což žalovaný nepopírá. Z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka vyplývá, že od 16.2.2010 byla společníkem dlužníka společnost BRANO GROUP, a.s., IČ: 25869001, od 16.2.2010 do 24.2.2010 její podíl činil 14896/30400 (49 %), od 24.2.2010 do 8.7.2011 činil její podíl 70 % a od 8.7.2011 dosud činí 85 %. Tato společnost je rovněž jediným akcionářem žalovaného (jak vyplývá z příloh k účetním závěrkám založeným ve sbírce listin dlužníka). Ve zprávě o vztazích mezi propojenými osobami za rok 2010 je jako ovládající osobou žalovaného uveden Ing. Pavel Juříček, který dle zprávy rovněž ovládá společnost BRANO GROUP a.s. a dlužníka. Ve zprávě o vztazích mezi propojenými osobami za rok 2013 je jako osoba ovládající dlužníka i žalovaného uvedena společnost BRANO GROUP, a.s. Žalovaný a žalobce tedy byly nejméně od 16.2.2010 osobami tvořícími koncern dle tehdejšího § 66a odst. 7 obchodního zákoníku (právní úkony, kterým je odporováno, byly učiněny před účinností nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích, proto je rozhodná tehdejší úprava). Podle insolvenčního správce dlužník učinil zvýhodňující právní úkony.

Za zvýhodňující právní úkon dlužníka se považuje úkon, jímž dlužník zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, přičemž za právní úkon se považuje i dlužníkovo opomenutí. O zvýhodňující právní úkon může jít, byl-li (jde-li o členy koncernu) učiněn ve lhůtě 3 let před zahájením insolvenčního řízení.

Insolvenční řízení bylo podle obsahu spisu zahájeno 4.6.2013 dlužnickým návrhem, nejstarší úkon, kterému je odporováno, byl učiněn 22.12.2010. Současně je stanovena lhůta k podání odpůrčí žaloby 1 rok od rozhodnutí o úpadku; o úpadku bylo rozhodnuto 7.6.2013, žaloba byla podána 27.1.2014, tady v zákonné lhůtě.

V řízení se podává, že dlužník a žalovaný věřitel uzavřeli dne 22.12.2010 dohodu o zápočtu, kterou zanikly vzájemné pohledávky obou stran ve výši (KSOL 10 INS 15659/2013)

498.084 Kč. Provedení zápočtu žalovaný nezpochybňoval, tvrdil ovšem, že nejde o neúčinný úkon, neboť zápočet byl realizován za podmínek obvyklých v obchodním styku. Tvrzení, že zápočet byl realizován za podmínek obvyklých v obchodním styku lze uvádět na obranu věřitele pouze v případě, že dlužník a věřitel spolu netvoří koncern (§ 241 odst. 5 písm. b/ IZ, přičemž podle tohoto ustanovení rovněž nezáleží na tom, zda koncernový věřitel věděl či mohl vědět o úpadku dlužníka či nikoliv). Toto tvrzení tedy k obraně žalovaného nepřispěje.

Žalovaný dále tvrdil, že dlužník v době, kdy úkon provedl, nebyl v úpadku, ani úkon k jeho úpadku nevedl. Podle § 241 odst. 2 IZ se totiž za zvýhodňující právní úkon může považovat jen úkon, který učinil dlužník v době, kdy byl v úpadku, případně který k úpadku vedl. Totéž ustanovení zároveň stanoví, že existence úpadku se u úkonů mezi koncernovými osobami presumuje (soud v odůvodnění hovoří o fikci , což ale není správné: nepochybně jde o domněnku, a podle názoru odvolacího soudu jde o domněnku vyvratitelnou, stejně jako je vyvratitelná domněnka platební neschopnosti v § 3 odst. 2 IZ). Mělo tedy být na žalovaném, aby prokázal, že dlužník v době provedení úkonu nebyl v úpadku.

Žalovaný ovšem rovněž tvrdil, že bez ohledu na to, zda dlužník byl v úpadku, nemohlo jít o neúčinný úkon, protože pokud by nebyla uzavřena dohoda o zápočtu, mohl být stejného výsledku dosaženo jednostranným zápočtem, který by provedl věřitel, a který by nemohl být napaden jako neúčinný; podle § 235 odst. 1 IZ totiž mohou být napadeny úkony dlužníka, a rovněž § 241 odst. 2 IZ počítá s tím, že zvýhodňující úkon je úkonem dlužníka (ne věřitele). Tato námitka sice není v obecné rovině iracionální; totiž pokud by byly splněny podmínky pro uplatnění jednostranného zápočtu věřitelem, uzavřením dohody o zápočtu by ve skutečnosti nedošlo ke změně postavení věřitele, a tedy by nebyl zvýhodněn. Ostatně, jednostranný zápočet není vyloučen ani po rozhodnutí o úpadku, takže samotný zákon předpokládá jisté zvýhodnění věřitele, vůči kterému má dlužník vlastní pohledávku. Ve věci ale jednostranný zápočet věřitelem uplatněn nebyl, proto k nastíněné hypotetické variantě přihlížet nelze.

Dále je v řízení nesporné, že pohledávka žalovaného proti dlužníkovi vznikla smlouvou o půjčce; ta měla být vrácena v několika splátkách, z nichž první ve výši 3.000.000 Kč (což bylo více, než kolik zaniklo započtením) měla být vrácena 30.4.2011 (ztráta výhody splátek při prodlení nebyla sjednána).

Dle § 359 obchodního zákoníku (tehdy účinný právní předpis) proti pohledávce splatné obecně nelze uplatnit vlastní nesplatnou pohledávku, výjimkou jsou případy, kdy jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky. Pohledávky dlužníka vůči věřiteli byly ke dni zápočtu splatné v částce 196.865 Kč a nesplatné v částce 301.219 Kč (i když relativně krátce před splatností). Splatnost pohledávek dlužníka je ale vedlejší, neboť nic nebrání započíst vlastní splatnou pohledávku proti cizí pohledávce nesplatné (fakticky to odpovídá (KSOL 10 INS 15659/2013) předčasné úhradě závazku, což je obecně přípustné). Z uvedeného vyplývá, že věřitel mohl přistoupit k jednostrannému započtení nejdříve 1.5.2011, tedy více než 4 měsíce po uzavření dohody. Byla-li tedy dohoda o zápočtu uzavřena před splatností závazku dlužníka, jde o obdobnou situaci, jako by dlužník splnil dluh dříve, než se stal splatným, což jako typický příklad zvýhodňujícího úkonu uvádí ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) IZ. K takovému závěru došel i soud prvního stupně, byť jeho odůvodnění je v tomto směru dosti kusé (ale vyplývá z něj, že k zápočtu došlo ještě před splatností pohledávky věřitele).

Podle § 241 odst. 1 IZ je ale neúčinným jen takový úkon, kterým je věřitel uspokojen ve větší míře, než jak by tomu bylo v konkursu. Jistina pohledávky věřitele, která částečně zanikla zápočtem, činila 11.143.446,48 Kč (byl sjednán úrok 6 % ročně, takže pohledávka se postupně zvyšovala o úrok). Započtením zanikla v rozsahu 498.084 Kč. To představuje 4,47 % celkové výše jistiny. V insolvenčním řízení bylo vydáno usnesení o částečném rozvrhu (KSOL 10 INS 15659/2013-B-148 ze dne 24.3.2015), kterým bylo rozhodnuto o poměrném uspokojení přihlášených a zjištěných pohledávek ve výši 10 % (plnění na přihlášené a zatím nezjištěné bude deponováno do skončení incidenčních sporů). To na první pohled znamená, že věřitel zápočtem nebyl uspokojen ve větší míře, než by byl uspokojen v konkursu, neboť uspokojení v něm bude činit nepochybně nejméně 10 % (a možná i více, neboť nebyl zatím rozdělen celý výtěžek). Problém je ale v tom, že uspokojení části pohledávky nebrání věřiteli v tom, aby její zbytek přihlásil do insolvenčního řízení a tam by jeho pohledávka byla uspokojena poměrně spolu s ostatními pohledávkami. Nejprve by tedy bylo uspokojeno 5 % mimo insolvenční řízení a následně 10 % zbytku v insolvenčním řízení, takže věřitel by stejně byl oproti ostatním věřitelům zvýhodněn. V tomto případě věřitel nepřihlásil zbytek pohledávky do insolvenčního řízení, ale to na věci nic nemění. Znění § 241 odst. 1 IZ, že ...v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu , nestanoví, že se vyššího uspokojení dosáhne přímo úkonem, ale toliko v jeho důsledku , tedy, že se věřiteli dostane vyššího uspokojení i součtem plnění z úkonu a plnění v insolvenčním řízení, oproti tomu, kdyby byl uspokojován jen v konkursu.

Bylo tedy nutné posoudit, zda dlužník byl ke dni zápočtu v úpadku, respektive zda se žalovanému podařilo existenci úpadku vyvrátit. Soud při svých závěrech vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného pro trestní řízení ve věci jednatelů dlužníka, kteří byli obviněni z trestného činu zvýhodňování věřitele. V něm ale znalec odpovídal mimo jiné na otázku, kdy se dlužník dostal do úpadku dle § 3 IZ a kdy se o tom mohli statutární zástupci dlužníka při náležité pečlivosti dozvědět. Znalec tedy řešil převážně otázky právní, které mu nepřísluší, proto tento posudek nelze pro účely dokazování ve věci použít. Stejné platí o znaleckém posudku přiloženém žalovaným k odvolání, který je polemikou se stávajícím posudkem. V tomto směru trpí dokazování vadami. Vadou byl i postup krajského soudu, který v rozporu s §118a odst. 3 o.s.ř. (zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl (KSOL 10 INS 15659/2013) důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy) žalovaného o nedostatku podkladů k prokázání úpadku dlužníka ke dni zápočtu. Na tom nic nemění skutečnost, že soud prvního stupně vyhověl žalobě a rozhodl nikoliv z důvodu, že žalovaný neprokázal neexistenci úpadku, ale proto, že žalobce prokázal jeho existenci (nikoliv tedy z důvodu neunesení důkazního břemene), takže za takového stavu neměl důvod činit zmíněnou výzvu. Tento závěr nebyl správný, a v důsledku toho nesplnění poučovací povinnosti nebyly splněny podmínky pro vznik tzv. koncentrace řízení. Navíc žalovaný znalecké dokazování navrhl již na prvním (a jediném) jednání ve věci, nemohl proto porušit zásadu koncentrace řízení, resp. zásadu neúplné apelace.

Dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů (nestačí pouhá pluralita závazků) a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (musí se jednat o objektivní neschopnost nikoli pouze o neochotu plnit). Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže (vyvratitelné domněnky platební neschopnosti): zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo nesplnil povinnost, kterou mu uložil insolvenční soud, a to předložit seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků, seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů, seznam svých zaměstnanců a listiny, které dokládají úpadek nebo hrozící úpadek. Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj.: má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků (nikoli jen splatných) převyšuje hodnotu jeho majetku.

Odvolací soud doplnil dokazování ke sporné otázce úpadku dlužníka a k důkazu četl-insolvenční návrh dlužníka ze dne 3.6.2013, -přihlášku pohledávky věřitele Marka Pořízka P9, -přihlášku pohledávky P30, -přihlášku pohledávky P82 věřitele PEVEKO spol. s r.o., -přihlášku pohledávky P86 věřitele KVS EKODIVIZE a.s. Z nich pak zjistil, že nezajištěná pohledávka P9 byla nejméně v části 661.631 Kč splatná od 12.4.2013, pohledávka byla zjištěna, nezajištěná pohledávka P30 byla nejméně v části 15.000 Kč splatná od 7.9.2012, pohledávka byla zjištěna, nezajištěná pohledávka P82 byla nejméně v části 11.129 Kč splatná od 5.12.2012, v části 768 Kč splatná od 10.12.2012, v části 57.803 Kč splatná od 19.12.2012, u nezajištěné pohledávky P86 v celkové výši 1.404.860,24 byla nejméně v části (KSOL 10 INS 15659/2013)

900.326,50 Kč byla splatná nejpozději od 13.1.2013, pohledávka byla zjištěna. K provedeným důkazům nebyly žádné připomínky.

Z uvedeného vyplývá, že ke dni 3. 5. 2013 a 10. 5. 2013, kdy byly provedeny částečné úhrady pohledávky žalovaného za dlužníkem vyúčtované fakturou č. 1195500459 ve výši 11.000 EUR a ve výši 23.200 EUR, byl dlužník v úpadku, neboť měl více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Z těchto důvodů je napadené rozhodnutí v odstavci I. bodech 2, 3) a 4) ohledně částky 34.200 EUR výroku věcně správné a bylo v této části podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrzeno.

V další části krajský soud neměl dostatek údajů o úpadku dlužníka v době dohody o zápočtu uzavřené dlužníkem a žalovaným dne 22.12.2010 a nesplnil své povinnosti vyplývající zejména z ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř. Bude proto třeba poučit účastníky, zejména žalovaného ve smyslu §118a odst. 3 o.s.ř. o tom, že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání svých sporných tvrzení, že v době zápočtu dlužník v úpadku nebyl a vyzvat jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučit jej o následcích nesplnění této výzvy. Soud důkazy posléze provede a vyhodnotí, resp. vyvodí příslušné závěry z případné nedostatečné procesní aktivity žalovaného. Proto odvolací soud v odstavcích I. bodech 1), 4) ohledně částky 498.084 Kč, II. a III. výroku podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc se v tomto rozsahu vrátil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. krajskému soudu k dalšímu řízení.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 7. dubna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu