12 VSOL 15/2016-69
37 ICm 1561/2014 12 VSOL 15/2016-69 (KSOS 37 INS 29428/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Vojtěcha Brhla v právní věci žalobce Ing. Marka Třísky, se sídlem v Šumperku, Okružní 2953/20, PSČ 787 01, jako insolvenčního správce dlužnice Josefy Kubíčkové, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, PSČ 787 01, proti žalovanému PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1- Novém Městě, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo 61860069, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 ICm 1561/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Josefy Kubíčkové, bytem v Zábřehu, Masarykovo nám. 510/6, PSČ 789 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 29428/2003, rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 1.10.2015, č. j. 37 ICm 1561/2014-42, KSOS 37 INS 29428/2013, isir.justi ce.cz (KSOS 37 INS 29428/2013)

t a k t o:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaný nemá za dlužnicí Josefou Kubíčkovou žádnou vykonatelnou pohledávku uplatněnou přihláškou P4 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 29428/2013 (výrok I.), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaný nemá za touto dlužnicí část pohledávky č. 1, týkající se nezaplacených splátek podle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100558936 ve výši 136.184 Kč, pohledávku z titulu zákonného úroku z prodlení ve výši 2.986,30 Kč, pohledávku z titulu nákladů rozhodčího řízení ve výši 22.009 Kč, pohledávku č. 2 z titulu smluvní pokuty ve výši 36.896,50 Kč a pohledávku č. 3 z titulu smluvní pokuty ve výši 46.494 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně zrekapituloval tvrzení žalobce a žalovaného uplatněná v průběhu řízení s tím, že účastníci učinili nesporným, že pohledávku č. 1 přihlášenou ve výši 164.014 Kč popřel žalobce do výše 161.179,30 Kč z důvodu, že pohledávka kryje pohledávky ze smlouvy o revolvingovém úvěru, která je neplatná jak co do ujednání o smluvní odměně z důvodu rozporu s dobrými mravy, s ohledem na výši poskytnutých finančních prostředků ve výši 43.000 Kč, jde o sjednání nepřiměřeně vysoké smluvní odměny 136.184 Kč, což je současně v rozporu s § 56 občanského zákoníku. Popření se vztahuje i na úrok z prodlení. Do výše částky 22.009 Kč představující náklady rozhodčího řízení byl popěrný úkon učiněn s odůvodněním, že ujednání o rozhodčí doložce je neplatné pro obcházení zákona i pro jeho rozpor s § 56 občanského zákoníku. Místo popřené smluvní odměny žalobce uznal nárok věřitele na úrok ve výši 2.097,70 Kč. Dále bylo nesporné, že pohledávka č. 2 přihlášená ve výši 40.328 Kč byla popřena proto, že pohledávka kryje pohledávky ze stejné smlouvy o úvěru, která je neplatná, popřený je i úrok z prodlení a žalobce uznal uplatněný nárok ve výši 3.431,5 Kč, v částce 36.896,50 Kč pohledávku popírá a považuje ji za nevykonatelnou. Pohledávku č. 3 přihlášenou ve výši 46.495 Kč popřel žalobce z důvodu neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, neboť jde o sjednání další smluvní pokuty. Přestože žalobce považoval všechny tři pohledávky za nevykonatelné, zařadil je jako vykonatelné. Dle soudu prvního stupně spočíval spor mezi účastníky v otázce, zda rozhodčí smlouva uzavřená mezi (KSOS 37 INS 29428/2013) dlužnicí a žalovaným je relevantní smlouvou, zda rozhodčí nález vydaný Mgr. Markem Landsmannem dne 5.9.2013 je vykonatelným rozhodnutím presumovaným v § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), a v případě, že by rozhodčí nález nebylo možno považovat za vykonatelné rozhodnutí, zda smluvní ujednání týkající se smluvní odměny a úrok sjednaný ve smlouvě o úvěru je v souladu s občanským zákonem.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný si v insolvenčním řízení dlužnice přihlásil vykonatelné pohledávky č. 1, 2 a 3 vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru, a to zesplatněný nedoplatek, zákonný úrok z prodlení, náklady rozhodčího řízení a smluvní pokuty. Do přezkumného listu insolvenční správce vyznačil vykonatelnost přihlášených pohledávek, v popěrném úkonu pak uvedl, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, vzhledem k tomu byly popřeny i náklady rozhodčího řízení a ujednání o smluvní pokutě. O sporné části pohledávek č. 1, 2 a 3 bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem. Uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru a uzavřením rozhodčí smlouvy ke smlouvě o revolvingovém úvěru byla podle soudu prvního stupně založena pravomoc rozhodce Mgr. Marka Landsamanna, který svou funkci přijal a který vydal předmětný rozhodčí nález. Jeho pravomoc byla založena k rozhodování sporů vzniklých přímo nebo odvozeně ze smlouvy o úvěru, což soud dovodil z obsahu rozhodčí smlouvy, jejíž součástí je ujednání, podle něhož k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vzniknou ze smlouvy o úvěru nebo v návaznosti na ni, má pravomoc (mimo jiné) rozhodce Mgr. Marek Landsmann, který byl uveden jako rozhodce v rozhodčí smlouvě. Rozhodčí doložka má veškeré náležitosti, které pro její platnost bylo možno dovodit, a to i ve vztahu k ochraně spotřebitele, když jednak transparentně určuje způsob jmenování rozhodce, a to z konkrétního počtu vybraných a přesně konkretizovaných osob, rozhodčí řízení bylo sjednané jako dvouinstanční, což v daném případě reflektuje práva dlužnice jako spotřebitele. K tomu odkázal soud prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1637/2014. Uzavřel, že na posuzování důvodu popření se vztahuje omezení podle § 199 odst. 2 IZ a námitkami jiného právního posouzení věci se v tomto sporu zabývat nelze, protože tyto námitky insolvenčnímu správci nepřísluší. Námitky neplatnosti smlouvy o úvěru či smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy jsou právními námitkami, které jsou z pohledu § 199 odst. 2 IZ nepřípustné. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 202 odst. 1 IZ.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Namítal, že rozhodčí smlouva je neplatná a proto nemohla založit pravomoc rozhodce Mgr. Marka Landsmanna k vedení rozhodčího řízení. Způsob jmenování rozhodce není transparentní, jedná se o typickou formulářovou smlouvu, jejíž obsah byl v celém rozsahu určen žalovaným, včetně všech osob rozhodců, které byly předem vytištěny v textu smlouvy, a dlužnici nebylo umožněno o nich vyjednávat. Rozhodčí smlouva tedy nebyla individuálně sjednána. Zjevný důkazem nespravedlnosti rozhodčího řízení (KSOS 37 INS 29428/2013) je skutečnost, že rozhodce plně vyhověl rozhodčí žalobě založené na zjevně lichevní smlouvě. Soud prvního stupně se nijak nevypořádal s námitkou žalobce, že obsahově shodnou rozhodčí doložku žalovaného posuzoval Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku ze dne 28.11.2013, č. j. 12 VSOL 100/2013-85, přičemž dospěl k závěrům, které zastává žalobce. V daném případě byl institut rozhodčího řízení zneužit žalovaným k pokusu o zlegalizování neplatného vztahu založeného lichevní smlouvou. Je nepřijatelné, aby posuzování platnosti rozhodčí smlouvy bylo zcela odtrženo od posuzování povahy smlouvy, ke které se rozhodčí smlouva vztahuje. Pozornosti soudu prvního stupně unikla také námitka žalobce rozvedená v článku V. bod 11 žaloby, založená na tom, že oznámení věřitele o schválení úvěru ze dne 27.4.2012 není řádnou akceptací oferty dlužnice obsažené v návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru z 18.4.2012, takže předmětná úvěrová smlouva vůbec nebyla uzavřena, tedy ani nikdy neexistovala. Pokud byla rozhodčí smlouva uzavřena stejného dne, kdy byla učiněna oferta v podobě návrhu na uzavření smlouvy o úvěru a v článku V. rozhodčí smlouvy se uvádí, že předmětem rozhodčího řízení budou spory, které vzniknou z tohoto návrhu na uzavření smlouvy o úvěru či v souvislosti s ním, nemohla založit takto koncipovaná rozhodčí smlouva ani po ryze formální stránce pravomoc rozhodce vydat rozhodčí nález. Konečně žalobce uvedl, že § 199 odst. 2 IZ se vztahuje k vykonatelným pohledávkám přiznaným pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Rozhodčí nález rozhodce Mgr. Marka Landsmanna není veřejnou listinou, proto vykonatelnost pohledávky nebyla prokázána a již z tohoto důvodu je § 199 odst. 2 IZ na daný případ neaplikovatelný. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví.

Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání nesouhlasil s tvrzením žalobce, že rozhodčí smlouva je neplatná a proto pohledávka není vykonatelná. Upozornil, že s dlužnicí uzavřel samostatnou rozhodčí smlouvu a uvedl, že v otázce posuzování platnosti rozhodčí smlouvy se zřetelem k určení rozhodce a k tomu, kdo podává rozhodčí žalobu, byla soudní praxe usměrněna usnesením Vrchního soudu v Praze uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010, dále rozhodnutím velkého senátu uveřejněným pod č. 121/2011, odkázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 194/2013, 31 Cdo 1945/2010, 31 Cdo 1945/2011, R 92/2013, 23 Cdo 1112/2013. Zdůraznil, že v posuzované věci se závěry formulované v označených rozhodnutí neuplatní, neboť rozhodčí smlouva jmenovitě určuje deset rozhodců (fyzických osob), z nichž každý je oprávněn spor samostatně rozhodnout. V této souvislosti poukázal na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dále uvedl, že z judikatury ESLP SDEU nevyplývá, že jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení je bez dalšího v rozporu s požadavky na spravedlivý proces nebo v rozporu se směrnicí. Tuto argumentaci podporují žalovaným označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Aby se jednalo o nepřiměřenou podmínku ve smyslu Směrnice, muselo by se jednat o rozhodčí řízení, které nespadá pod právní předpisy. O takovou rozhodčí doložku se v daném případě nejedná. Smlouva o úvěru uzavřená mezi (KSOS 37 INS 29428/2013) dlužnicí a žalovaným je smlouvou o úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku. Mechanismus uzavření smlouvy je upraven v bodu 2.3 smluvních ujednání smlouvy o úvěru. Dlužnici bylo řádně doručeno oznámení o schválení úvěru, čímž došlo k řádnému uzavření smlouvy o úvěru. K námitce žalobce, že by nemělo dojít k odtržení posuzování rozhodčí smlouvy od posuzování smlouvy hlavní, žalovaný uvedl, že rozhodčí smlouva je relativně samostatnou smlouvou a ani teoretická neplatnost smlouvy hlavní nezpůsobuje automaticky neplatnost rozhodčí doložky (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1222/2015). Závěrem žalovaný poznamenal, že žalobcem zmiňované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci se v dané věci neuplatní, neboť odvolací soud posuzoval zcela odlišnou věc. Ve shora judikované věci byla uzavřena samostatná rozhodčí smlouva, zatímco v případě rozhodování Vrchního soudu v Olomouci byla posuzována rozhodčí doložka uvedená ve smluvních ujednáních. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a obsahuje odvolací důvod podle § 205 odst. 2, písm. g) o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Soud prvního stupně učinil z provedených listinných důkazů správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům. Proto lze v rámci stručnosti odkázat na zjištění a závěry soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění rozsudku na straně osmé, odstavec šestý až osmý, dále na straně deváté až jedenácté. Ostatně skutkový stav věci žádný z účastníků nezpochybňoval.

Soud prvního stupně správně uzavřel, že pro věřitele je rozhodující výsledek přezkumného jednání, na kterém byla přihlášená pohledávka přezkoumána a popřena. V dané věci si žalovaný v insolvenčním řízení dlužnice přihlásil přihláškou pohledávky ze dne 18.1.2014 pohledávku v celkové výši 250.837 Kč. Pohledávka č. 1 v celkové výši 164.014 Kč sestávala z jistiny v částce 136.921 Kč z titulu nezaplacené a zesplatněné splátky dle smlouvy o úvěru, zákonného úroku z prodlení ve výši 5.084 Kč a nákladů rozhodčího řízení ve výši 22.009 Kč. Jako pohledávku č. 2 přihlásil pohledávku ve výši 40.328 Kč, z toho jistinu v částce 38.895 Kč z titulu nedoplatku na smluvních pokutách ze smlouvy o úvěru a zákonný úrok z prodlení v částce 1.433 Kč. Jako pohledávku č. 3 přihlásil jistinu ve výši 46.495 Kč na nezaplacených smluvních pokutách dle smlouvy o revolvingovém úvěru. Všechny tyto dílčí pohledávky přihlásil jako vykonatelné a k přihlášce pohledávky doložil také (KSOS 37 INS 29428/2013) rozhodčí smlouvu ze dne 18.4.2012 a rozhodčí nález ze dne 5.9.2013. Z celkové přihlášené pohledávky žalobce uznal částku 6.266,20 Kč a popřel pohledávky v celkové výši 244.570,80 Kč. Jako důvod popření uvedl u pohledávky č. 1 skutečnost, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná co do ujednání o smluvní odměně z důvodu rozporu s dobrými mravy a také nepřiměřenost výše smluvní odměny. Popřený úrok z prodlení se vztahuje k popřenému nároku. Důvodem popření pohledávky na nákladech rozhodčího řízení bylo to, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná podle § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona a pro rozpor s § 56 občanského zákoníku. Důvodem popření pohledávky č. 2 byla neplatnost smlouvy o revolvingovém úvěru co do ujednání o smluvní pokutě z důvodu rozporu ujednání s dobrými mravy. Popřen byl i úrok z prodlení, který se vztahuje k popřenému nároku. Jako důvod popření pohledávky č. 3 žalobce uvedl, že pohledávka kryje pohledávky věřitele ze smlouvy o revolvingovém úvěru, která je neplatná co do ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,15 % za každý den prodlení, z důvodu rozporu tohoto ujednání s dobrými mravy. Navíc vyúčtování další takto přihlášené smluvní pokuty je v rozporu s § 56 občanského zákoníku. Ke všem dílčím pohledávkám žalobce uvedl, že ačkoliv je považuje za nevykonatelné, na přezkumné jednání je zařazuje jako vykonatelné. Za popsané situace tedy postupoval insolvenční správce správně, pokud podal žalobu, kterou své popření uplatnil proti žalovanému jako věřiteli s přihlášenou vykonatelnou pohledávkou (§ 199 odst. 1 IZ).

Podle § 199 odst. 2 IZ jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

V prvé řadě se odvolací soud zabýval námitkou žalobce o neplatnosti rozhodčí smlouvy s ohledem na způsob sjednání rozhodce. Přitom měl na zřeteli závěry, které vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29.6.2015, č. j. KSOS 38 INS 4422/2010, 38 ICm 917/2010, 29 ICdo 10/2013-124. V něm dovodil, že obecně vzato lze rozhodčímu nálezu, který již nelze přezkoumat podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, upřít účinky pravomocného soudního rozhodnutí ve smyslu § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení v důsledku specifických důvodů absolutní neplatnosti rozhodčí doložky (dle § 39 občanského zákoníku), bez zřetele k tomu, že nebyl podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 zákona o rozhodčím řízení. Rozhodce totiž nemá pravomoc vydat rozhodčí nález, neuskutečnil-li se jeho výběr (nastavený rozhodčí doložkou) podle transparentních pravidel. Jestliže rozhodčí nález (podle rozhodčí doložky neplatné z těchto důvodů) přesto vydá, jde o rozhodčí nález, jenž ve smyslu § 199 odst. 2 IZ nelze mít za pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu . Za zásadní přitom považoval závěry vyjádřené v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (KSOS 37 INS 29428/2013)

Nejvyššího soudu ze dne 10.7.2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V rozhodčí smlouvě ze dne 18.4.2012 se smluvní strany dohodly, že veškeré spory o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou z návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru či v souvislosti s ním, budou v prvním stupni rozhodovány kterýmkoliv z rozhodců uvedených v bodě 3. 3 této rozhodčí smlouvy, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle uvedených pravidel rozhodčího řízení, rozhodčí řízení bude vedeno vždy jediným ze sjednaných rozhodců dle volby žalobce a žalobce projeví svou volbu konkrétního rozhodce tím, že mu doručí žalobu. Rozhodci pro tento účel jsou: 1) JUDr. Eva Vaňková, advokátka, 2) Mgr. Marek Landsmann, advokát, 3) JUDr. Martin Týle, advokát, 4) JUDr. Jiří Kolařík, advokát, 5) Mgr. Jan Fišer, 6) Mgr. Tomáš Horký, 7) Mgr. Radek Lubina, 8) Mgr. Michal Wiedermann, advokát, 9) Mgr. Kristýna Wiedermannová, advokátka, 10) JUDr. Ing. Pavel Fabian, advokát.

V otázce posuzování platnosti rozhodčí smlouvy se zřetelem k určení rozhodce je tedy odvolací soud toho mínění, že rozhodčí smlouva obsahuje přímé určení rozhodce ad hoc i způsob vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení. V uvedených souvislostech odkazuje odvolací soud na závěry přijaté Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí ze dne 29.9.2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014. V návaznosti na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v tomto rozhodnutí nepovažuje odvolací soud rozhodčí smlouvu ze dne 18.4.2012 za neplatnou z důvodu netransparentního určení rozhodce. Nesdílí ani názor žalobce, že rozhodčí smlouva je neplatná, neboť nesplňuje kritéria vymezená v Nálezu Ústavního soudu ze dne 10.5.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/2010 2010 (publikovaném pod č. 187/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ústavní soud v něm uzavřel, že jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva) . S ohledem na tento názor byly nějakou dobu shledávány neplatnými rozhodčí doložky, které stanovily ve spotřebitelských věcech písemnost a jednoinstančnost rozhodčího řízení. K tomu se ovšem vymezil Nejvyšší soud v rozhodnutí sen. zn. 33 Cdo 1354/2014 ze dne 24.9.2014. Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí Ústavního soudu je nutné brát spíše obecně, sice výslovně uvedlo některé vlastnosti, které by řízení mělo být, ale je nutné přihlédnout ke konkrétní situaci. Nejvyšší soud učinil závěr, že víceinstančnost není vyžadována ani dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ústnost projednání sice vyžadována je, ale ne bezvýhradně, neboť ústního projednání věci se lze dle okolností dobrovolně vzdát a je nutné zkoumat, zda rozhodčí proces nabízí dostatečnou ochranu práv oběma účastníkům s ohledem na okolnosti konkrétního případu. (KSOS 37 INS 29428/2013)

Dále se odvolací soud zabýval tím, zda žalovaným předložený rozhodčí nález ze dne 5.9.2013, č. j. La 153/13-20, je rozhodnutím, které lze považovat za pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. Dospěl přitom k závěru, že v dané věci tomu tak je. Předmětný rozhodčí nález obsahuje právní posouzení věci, když rozhodce v jeho odůvodnění uvedl, že zjistil, že předložená smlouva má veškeré náležitosti platného právního úkonu a mimo jiné obsahuje závazek odpůrce vrátit navrhovateli poskytnutý úvěr, jakož i uhradit jakékoliv další platby v souvislosti s poskytnutým úvěrem, a to v dohodnutých termínech. V důsledku prodlení se zaplacením pak navrhovateli vzniklo právo na zesplatnění, a tedy i na úhradu všech doposud nesplatných závazků, dále právo na úhradu smluvních pokut, vše dle čl. 12 a konečně právo na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši .

Žalovanému je třeba dát za pravdu, že k otázce přípustnosti popření vykonatelných pohledávek se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil (například usnesení ze dne 18.7.2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 106/2013 nebo rozsudek ze dne 31.7.2013, sen. zn. 29 Cdo 392/2011). V nich formuloval závěry, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 IZ). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou, například proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne.

S ohledem na obsah odůvodnění rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem v této věci jsou podle názoru odvolacího soudu námitky žalobce vtělené do důvodu popření pohledávek žalovaného č. 1, 2 a 3 námitkami právními, tedy námitkami jiného právního posouzení věci ve smyslu § 199 odst. 2 IZ, kterými se v tomto incidenčním sporu zabývat nelze, neboť žalobci jako insolvenčnímu správci nepřísluší.

Odvolací námitka žalobce, že soudu prvního stupně unikla skutečnost rozvedená v článku V. bod 1 žaloby, není významná. V označené pasáži žaloby žalobce rozvedl své námitky ke kontraktačnímu procesu při uzavírání úvěrové smlouvy se závěrem, že úvěrová smlouva uzavřena nebyla. Tuto námitku však žalobce neuplatnil v důvodech svého popěrného úkonu u žádné pohledávky přihlášené žalovaným. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání a v mezích určitého popěrného (KSOS 37 INS 29428/2013)

úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (§ 199 odst. 3 IZ). K tomu srovnej závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 30.9.2014 sp. zn. 29 Cdo 716/2012. Není tedy možné, aby v následném incidenčním sporu insolvenční správce rozšiřoval důvody svého popření.

Na základě všech výše uvedených úvah lze uzavřít, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé i rozhodnutí o nákladech řízení jsou správná. Odvolací soud proto rozsudek v celém rozsahu potvrdil podle § 219 o. s. ř.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 163 a § 202 IZ. V odvolacím řízení nebyl žalobce úspěšný, proto by měl nahradit žalovanému vzniklé náklady řízení. Tuto možnost však § 202 odst. 1 věta první IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek zapovídá. Proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í: Proti výroku I. tohoto rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o věci samé, l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Ve zbylém rozsahu n e n í proti tomuto rozsudku dovolání přípustné.

V Olomouci dne 26. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu