12 VSOL 149/2016-40
14 ICm 3140/2015 12 VSOL 149/2016-40 (KSOS 14 INS 32874/2014)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Vojtěcha Brhla ve věci žalobce Insolvenční kancelář Vlk v.o.s., se sídlem Č. Drahlovského 871/17, Přerov I.- Město, 750 02 Přerov, identifikační číslo 02413639, insolvenčního správce dlužníků Karla anonymizovano , anonymizovano , bytem Janáčkova 527, Moravský Beroun, PSČ 793 05, identifikační číslo 75583607, a Blanky anonymizovano , anonymizovano , bytem tamtéž, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Wilsonova 217/7, Přerov, PSČ 750 02, proti žalovanému MEIXNER & HANUŠ a.s. Czech republic, se sídlem Francouzská 172, Praha 2-Vinohrady, PSČ 120 00, identifikační číslo 25259431, zastoupenému JUDr. Karlem Koštou, advokátem se sídlem Mírové náměstí 22, Ústí nad Orlicí, PSČ 562 01, o určení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě jako incidenční spor pod sp. zn. 14 ICm 3140/2015 v insolvenční věci dlužníků Karla anonymizovano a Blanky anonymizovano , vedené u Krajského soud v Ostravě pod sp. zn. 14 INS 32874/2014, rozhodl o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soud v Ostravě č. j. 14 ICm 3140/2015-25 (KSOS 14 INS 32874/2014) ze dne 24.5.2016,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. isir.justi ce.cz (KSOS 14 INS 32874/2014)

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V důvodech rozhodnutí uvedl, že žalobce se svou žalobou domáhal určení, že pohledávka č. 1 věřitele č. 1-žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení dlužníků přihláškou pohledávky č. P1 není co do částky 246.862,10 Kč po právu. Podáním ze dne 3.5.2016 vzal žalobce svoji žalobu zpět. Soud dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobci vůči žalovanému, když žalobce popřel pohledávku žalovaného, aniž by jej vyzval k předložení originálu směnky (který k přihlášce žalovaný nepředložil), pohledávku žalovaného popřel a podal žalobu na určení, že pohledávka žalovaného není po právu. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení, výslovně výroku II., podal žalobce odvolání. Uvedl, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení přihláškou vedenou pod č. P1 pohledávku představující nedoplatek dlužníka na směnečné jistině dle směnky vlastní, a to pohledávku v celkové výši 440.602,87 Kč, z toho nedoplatek jistiny ve výši 246.862,10 Kč jako vykonatelnou pohledávku a příslušenství ve výši 193.740,77 Kč jako pohledávku nevykonatelnou. Na přezkumném jednání dne 5.8.2015 jím byla pohledávka (včetně příslušenství) popřena co do pravosti z důvodu, že žalovaný k přihlášce pohledávky nepředložil originál směnky. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 252/2009 ze dne 29.6.2010 s tím, že žalovaný přihlásil svou pohledávku jako směnečnou pohledávku a jako důvod uvedl směnku. Podle jeho názoru k prokázání směnečné pohledávky je nutno doložit originál směnky (prvopis), stejně jako je tomu v případě návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu. Povaha směnečného nároku je natolik specifická, že pro přezkoumání jeho důvodnosti (pravosti) je nezbytné předložit insolvenčnímu správci originál směnky, jiným způsobem je zásadně nemožné doložit a přezkoumat pravost pohledávky, předložení vykonatelných směnečných platebních rozkazů se váže toliko k doložení vykonatelnosti přihlášené směnečné pohledávky, nikoliv však možnosti přezkoumání její pravosti. Popřel-li pohledávku právě proto, že originál směnky nebyl předložen, nejednal v rozporu s insolvenčním zákonem. Namítl, že nebylo jeho povinností vyzývat věřitele k opravě nebo doplnění přihlášky postupem podle ustanovení § 188 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ), když bylo povinností věřitele doložit přihlášenou pohledávku. Tím, že žalovaný k přihlášce doložil originál směnky až v průběhu incidenčního sporu, zapříčinil popření pohledávky a podání určovací žaloby. Podle jeho názoru žaloba byla podána zcela důvodně, její podání zapříčinil žalovaný, který zapříčinil i to, že žaloba byla vzata zpět a řízení bylo zastaveno. Soud prvního stupně proto (KSOS 14 INS 32874/2014) nesprávně dovodil, že žalobce nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalovanému bude uložena povinnost uhradit mu náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 12.342 Kč, které blíže specifikoval.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce podal dne 12.8.2015 žalobu, kterou se vůči žalovanému domáhá určení, že pohledávka č. 1 žalovaného jako věřitele č. 1 přihlášená do insolvenčního řízení dlužníků vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 32874/2014 přihláškou pohledávky č. P1 není co do částky 246.862,10 Kč po právu. V žalobě mimo jiné uvedl, že žalovaný k této vykonatelné pohledávce sice předložil pravomocný směnečný platební rozkaz, avšak tuto pohledávku popřel z důvodu, že žalovaný nepředložil originál směnky vlastní bez protestu ze dne 11.2.2010, kterou v přihlášce uvedl jako důvod vzniku pohledávky.

Z obsahu spisu vedeného u Krajského soudu Ostravě pod sp. zn. 14 ICm 3041/2015 vyplývá, že žalovaný se žalobou podanou dne 1.9.2015 domáhá vůči žalobci určení, že má za dlužníky pohledávku ve výši 119.071,20 Kč představující příslušenství pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníků vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 32874/2014 a že k žalobě jako přílohu předložil originál směnky vlastní bez protestu ze dne 11.2.2010.

Podle § 146 odst. 2 o.s.ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

Úprava rozhodování o náhradě nákladů řízení v případě zastavení řízení neumožňuje soudu rozhodnout bez dalšího tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provázanosti ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) s ustanovením § 146 odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že zastavuje-li soud řízení (například (KSOS 14 INS 32874/2014) z důvodu zpětvzetí návrhu, pro nedostatek podmínek řízení, pro nezaplacení soudního poplatku), zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku, neboť nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoli z hmotného práva, ale z práva procesního. V případě zpětvzetí žaloby (jiného návrhu) na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu (jiný návrh), je proto nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv, přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) většinou tehdy, jestliže žalovaný (jiný účastník řízení) po podání žaloby (jiného návrhu na zahájení řízení) uplatněný nárok zcela uspokojil. Přitom použití ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, tj. žaloba (jiný návrh) byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). V tomto případě má žalobce (navrhovatel) právo, aby mu žalovaný (jiný účastník řízení) nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva.

Podle § 174 IZ, přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá (odstavec 2). Jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá (odstavec 4).

Podle § 177 IZ, k přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou.

Podle § 22 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, přílohami přihlášky pohledávky jsou a) listiny dokládající existenci věřitele -právnické osoby, například výpis z obchodního rejstříku nebo obdobného registru, b) kopie smluv, soudních nebo jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce pohledávky, c) plná moc udělená věřitelem zmocněnci, pokud je věřitel zastoupen na základě plné moci.

Odvolací soud předně považuje za nutné uvést, že směnka je dokonalým cenným papírem, do něhož je právo vtěleno a s osudem listiny tak neoddělitelně spjato, přičemž již pouhá existence formálně bezvadné listiny zakládá samostatný, nesporný a abstraktní směnečný závazek. Podle odvolacího soudu originál směnečné listiny by bylo třeba přiložit k přihlášce pohledávky tehdy, kdyby byla přihlášena pohledávka ze směnky tak, jako je tomu v případě, kdy se oprávněný ze směnky postupem podle ustanovení § 175 o.s.ř. domáhá v soudním řízení vydání (KSOS 14 INS 32874/2014) směnečného platebního rozkazu. Za situace, kdy je oprávněnému nárok ze směnky již přiznán vykonatelným směnečným platebním rozkazem, byť v přihlášce pohledávky jako důvod vzniku pohledávky je uvedena směnka, není třeba vedle vykonatelných směnečných platebních rozkazů přikládat k přihlášce pohledávky též originál směnky. Takový závěr podle přesvědčení odvolacího soudu nevyplývá ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 252/2009 ze dne 29.6.2010 (přístupném na webových stránkách Nejvyššího soudu), na které odvolatel poukazoval. V tomto rozhodnutí byla řešena otázka nevyhovění návrhu žalobkyně na vstup jiné osoby na její místo do řízení podle ustanovení § 107a o.s.ř., neboť žalobkyně nepředložila originál směnky, na němž by byl vyznačen rubopis. Nejvyšší soud v důvodech svého rozhodnutí citoval závěry odvolacího soudu, který uzavřel, že ani směnečný platební rozkaz, který nabyl právní moci a je vykonatelný, nemění nic na skutečnosti, že se jedná o soudní rozhodnutí deklaratorní povahy, nikoliv povahy konstitutivní a oprávněný je povinen i v exekuci prokázat k eventuální obraně povinného po nařízení exekuce, že je i nadále majitelem směnky, s tím, že i v exekučním řízení platí všechna ustanovení směnečného zákona, například článek I., § 39 odst. 1. Pokud směnku její majitel zničil, jeho směnečný nárok zcela zanikl, a to i tehdy, byl-li mu pravomocně přiznán soudem .

V přezkoumávané věci žalovaný jednak netvrdil, že by směnku zničil; směnečnou listinu k přihlášce pohledávky nepředložil proto, že zastává názor, že směnku vedle směnečného platebního rozkazu (pro vykonatelnou pohledávku) nebylo již třeba předkládat. Nadto se v dané věci nejedná o exekuční řízení a závěr, že oprávněný je povinen i v exekuci k eventuální obraně povinného po nařízení exekuce prokázat, že je i nadále majitelem směnky, je v rozporu se závěrem, který vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2399/2004 ze dne 31.5.2005 (publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 10/2005 pod poř. č. 168/2005), podle kterého je-li vykonávaným rozhodnutím směnečný platební rozkaz, není oprávněný povinen připojit k návrhu na nařízení exekuce originál směnky, na základě které byl směnečný platební rozkaz vydán .

Za této situace odvolací soud uzavírá, že nelze dospět k závěru, že by žalobce podal žalobu důvodně a byl tak dán důvod pro postup podle ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř., tedy uložení povinnosti žalovanému uhradit žalobci náklady řízení. Soud prvního stupně proto správně rozhodl podle ustanovení § 202 odst. 1 větry první IZ (dle kterého ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. (KSOS 14 INS 32874/2014)

Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, o nákladech odvolacího řízení odvolací soud proto rozhodl podle ustanovení § 202 odst. 1 větry první IZ tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 26. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu