12 VSOL 147/2015-44
33 ICm 735/2014 12 VSOL 147/2015-44 (KSOS 33 INS 26414/2013)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a Mgr. Martina Hejdy v právní věci žalobce Mgr. Ing. Petra Konečného, IČO 66242002, se sídlem Na Střelnici 1212/39, 779 00 Olomouc, jako insolvenčního správce dlužnice Anežky anonymizovano , anonymizovano , bytem Selské nám. 485/65, 779 00 Chválkovice, proti žalované Jitce anonymizovano , anonymizovano , bytem Lhotka 624, 783 14 Bohuňovice, zastoupené JUDr. Erikem Orletem, advokátem, se sídlem tř. Svobody 2, 772 00 Olomouc, o neúčinnost právního úkonu, rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2015, č. j. 33 ICm 735/2014-25 (KSOS 33 INS 26414/2013),

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2015, č. j. 33 ICm 735/2014-25 (KSOS 33 INS 26414/2013) se zr u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) zamítl žalobu o určení, že darovací smlouva se smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 12. 8. 2013, kterou převedla dlužnice Anežka anonymizovano na žalovanou Jitku anonymizovano vlastnické právo k bytové jednotce č. 485/5 v budově č. p. 485-bytový dům v části obce Chválkovice, která je součástí pozemku parc. č. st. 91/3, včetně odpovídajícího spoluvlastnického podílu o velikosti (KSOS 33 INS 26414/2013) 454/8573 na společných částech bytového domu č. a pozemku, vše v katastrálním území Chválkovice a obci Olomouc, je vůči žalobci neúčinná (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 12.342 Kč (výrok II.).

V odůvodnění tohoto rozsudku insolvenční soud zrekapituloval tvrzení žalobce a žalované s tím, že na základě provedeného dokazování zjistil, že darovací smlouvou se smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 12. 8. 2013 převedla dlužnice jako dárce na žalovanou jako obdarovanou vlastnické právo k předmětné bytové jednotce, když žalovaná současně zřídila pro dlužnici k zajištění jejího bydlení věcné břemeno spočívající v doživotním a bezplatném užívání bytové jednotky. Insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení ze dne 24. 9. 2013 bylo u insolvenčního soudu zahájeno insolvenční řízení dlužnice, ve kterém insolvenční soud vydal rozhodnutí o jejím úpadku, jehož účinky nastaly dne 24. 9. 2013, v němž žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem. Insolvenční soud uvedl, že žaloba na neúčinnost právního úkonu byla žalobcem podána u příslušného soudu dne 27. 2. 2014, tedy ve lhůtě určené v § 239 odst. 3 insolvenčního zákona a správně směřuje vůči žalované, v jejíž prospěch byl předmětný právní úkon učiněn (§ 237 odst. 1 insolvenčního zákona). Po posouzení zjištěného skutkového stavu insolvenční soud dospěl k závěru, že předmětná žaloba není důvodná, neboť žalobce neprokázal, že mezi žalovanou jako obdarovanou a dlužnicí jako dárkyní je vztah osob blízkých. Zdůraznil, že napadaná darovací smlouva, uzavřená mezi dlužnicí a žalovanou dne 12. 8. 2013, nemá charakter veřejné listiny a její obsah a pravost musí prokázat žalobce. Pokud žalovaná zpochybnila obsah darovací smlouvy ve vztahu k tvrzení o tom, že mezi ní a dlužnicí je příbuzenský vztah tety a neteře, pak bylo povinností žalobce tuto jím tvrzenou skutečnost prokázat. Tím, že se žalobce nedostavil k nařízenému jednání, zbavil se možnosti být poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, aby navrhl důkazy k prokázání sporného tvrzení o existenci příbuzenského vztahu. Žalobce tudíž neprokázal, že vztah mezi dlužnicí a žalovanou byl vztah osob blízkých. Tvrdila-li žalovaná, že o majetkové situaci dlužnice, která posléze vedla k zahájení insolvenčního řízení, neměla v době uzavření smlouvy žádná informace, pak žalobce neprokázal opak. Insolvenční soud uzavřel, že nebyly naplněny podmínky pro neúčinnost právního úkonu uvedené ustanovení § 240 odst. 1, 2 insolvenčního zákona. Také ve vztahu k ustanovení § 242 odst. 1, 2 insolvenčního zákona nebylo možné dovodit, že by žalované byl znám nebo musel být znám úmysl dlužnice zkrátit uspokojení věřitelů, pokud nebylo prokázáno, že žalovaná byla osobou dlužnici blízkou.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém insolvenčnímu soudu vytýkal, že nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a navrženým důkazům, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc po právní stránce nesprávně posoudil. Konkrétně namítal, že skutečnosti svědčící o tom, že mezi žalovanou a dlužnicí byl dán vztah osob blízkých, musely být insolvenčnímu (KSOS 33 INS 26414/2013) soudu známy z jeho úřední činnosti, neboť tyto jednoznačně vyplývají z obsahu insolvenčního spisu. Obsah listin založených v insolvenčním spise a listin předložených žalobcem vede spolu s chováním žalované a dlužnice před i v průběhu insolvenčního řízení k jasnému závěru, že darovací smlouva se smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 12. 8. 2013 byla uzavřena s cílem uchránit převáděný majetek před věřiteli, což sama dlužnice na schůzi věřitelů výslovně potvrdila. Poukázal také na skutečnost, že mu povinnost podat žalobu byla na základě skutečností zjištěných v průběhu insolvenčního řízení uložena v rámci výkonu dohlédací činnosti insolvenčním soudem. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a podané žalobě vyhověl.

Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že napadené rozhodnutí insolvenčního soudu považuje za věcně správné a navrhla jeho potvrzení.

Podle § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvod podle § 205 odst. 2, písm. b), e) a g) o. s. ř., přezkoumal rozsudek insolvenčního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Podle § 71 odst. 1 IZ soudní rozhodnutí, předvolání, vyrozumění nebo jiná písemnost insolvenčního soudu nebo účastníků se v insolvenčním řízení doručují pouze zveřejněním písemnosti v insolvenčním rejstříku (dále jen "doručení vyhláškou"), ledaže zákon stanoví pro určité případy nebo pro určité osoby i zvláštní způsob doručení.

Dle § 71 odst. 2 IZ se při doručení vyhláškou písemnost považuje za doručenou dnem, popřípadě okamžikem jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku; okamžikem zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku se rozumí den, hodina a minuta zveřejnění.

Z ustanovení § 74 odst. 1 IZ vyplývá, že zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku je dokladem o doručení i při zvláštním způsobu doručení této písemnosti.

Podle § 74 odst. 2 IZ platí, že je-li s doručením písemnosti, pro kterou zákon stanoví zvláštní způsob doručení, spojen začátek běhu lhůty k podání opravného (KSOS 33 INS 26414/2013) prostředku nebo k jinému procesnímu úkonu, začíná lhůta běžet ode dne, kdy byla písemnost doručena adresátu zvláštním způsobem. O tom musí být adresát poučen.

Dle § 159 odst. 1 písm. d) IZ incidenčními spory jsou spory na základě odpůrčí žaloby.

Podle § 160 odst. 1 IZ incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby

Z ustanovení § 160 odst. 3 IZ vyplývá, že v řízení o žalobě podle odstavce 1 se z ustanovení části první hlavy třetí tohoto zákona použijí pouze ustanovení o doručování; nejde-li o případ podle § 80 odst. 1, účastníkům řízení se písemnosti doručují vedle doručení vyhláškou i zvlášť a rozhodnutí ve věci samé do vlastních rukou. Insolvenčního správce, který není účastníkem incidenčního sporu, insolvenční soud vždy neprodleně vyrozumí o rozhodnutích v tomto sporu vydaných; ustanovení § 75 odst. 2 se nepoužije.

Odvolací soud z předloženého spisu zjistil, že řízení bylo zahájeno žalobou o neúčinnost právního úkonu (odpůrčí žalobou) podanou u insolvenčního soudu dne 27. 2. 2014 žalobcem, který je insolvenční správce dlužníka. Insolvenční soud nařídil ve věci na 13. 5. 2015 jednání, k němuž předvolal žalobce předvolánkou vzor o. s. ř. č. 17 (č. l. 20), která byla žalobci doručena do jeho datové schránky dne 28. 4. 2015. Z protokolu o jednání ze dne 13. 5. 2015 (č. l. 23-24) vyplývá, že se žalobce k jednání nedostavil a jednání tak proběhlo a napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno v jeho nepřítomnosti. Z insolvenčního rejstříku (oddíl C) vyplývá, že ve vztahu k tomuto řízení byly v insolvenčním rejstříku zveřejněny pouze žaloba (č. d. C1-1) a rozsudek (č. d. C1-2), nikoli však předvolání účastníků řízení k jednání.

Ustanovení § 160 odst. 3 IZ ukládá insolvenčnímu soudu, který projednává a rozhoduje incidenční spor, aby všechny písemnosti, které doručuje, tedy i předvolání účastníků řízení k jednání, doručoval postupem podle § 71 IZ, tj. vyhláškou. Zároveň s tím požaduje, aby účastníkům (incidenčního) řízení byly písemnosti doručeny i zvlášť a rozhodnutí ve věci samé do vlastních rukou. Také v případě incidenčních sporů platí, že zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku (doručení písemnosti vyhláškou) je dokladem o doručení i při zvláštním způsobu doručení této písemnosti (§ 74 odst. 1 IZ). S doručením písemnosti zvlášť, popřípadě do vlastních rukou, je pak spojen toliko začátek běhu lhůty k podání opravného prostředku nebo k jinému procesnímu úkonu ve smyslu § 74 odst. IZ.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že insolvenční soud pochybil, pokud v rozporu s ustanovením § 160 odst. 3 IZ nedoručil žalobci (a ani žalované a jejímu právní zástupci) předvolání k jednání vyhláškou, neboť za této situace nemohl mít za doložené, že žalobce, který se k jednání nařízenému na 13. 5. 2015 bez omluvy nedostavil, byl k tomuto (KSOS 33 INS 26414/2013) jednání řádně předvolán. Jestliže za dané situace insolvenční soud při tomto jednání věc projednal a rozhodl, odňal tím žalobci možnost před soudem jednat (§ 229 odst. 3 o. s. ř. za použití § 212a odst. 5 o. s. ř.).

Proto odvolací soud, aniž by nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. d\ o. s. ř.), odvoláním napadený rozsudek zrušil (§ 219a odst. 1 písm. a\ o. s. ř.) a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a\ o. s. ř.).

V novém rozhodnutí ve věci rozhodne insolvenční soud i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 10. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu