12 VSOL 14/2014-96
33 ICm 3405/2012 12 VSOL 14/2014-96 (KSOS 33 INS 18061/2012) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Jindřišská 24/941,110 00 Praha 1, identifikační číslo 618 60 069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem Velké nám. 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému Mgr. Ing. Petru Konečnému, advokátu, se sídlem Na Střelnici 1212/39, 779 00 Olomouc, jako insolvenčnímu správci dlužnice Jarmily anonymizovano , o určení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 33 ICm 3405/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Jarmily anonymizovano , anonymizovano , bytem U Střelnice 16220/2, 785 01 Šternberk, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 18061/2012, rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 12.9.2013, č. j. 33 ICm 3405/2012-69, KSOS 33 INS 18061/2012,

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . (KSOS 33 INS 18061/2012)

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.342 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávky za dlužníkem (pohledávka č. 1 ve výši 93.101 Kč a pohledávka č. 2 ve výši 89.592 Kč) popřené insolvenčním správcem byly do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSOS 33 INS 18061/2012 přihlášeny po právu jako pohledávky nezajištěné a vykonatelné (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně po rekapitulaci tvrzení žalobce a rozvedení zjištění z provedených listinných důkazů dovodil, že žaloba byla podána včas ve smyslu § 198 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ). Zdůraznil, že žalobce přihlásil obě pohledávky jako vykonatelné a jejich vykonatelnost doložil rozhodčím nálezem. Pokud insolvenční správce zaujal stanovisko, že žalobce vykonatelnost pohledávek neprokázal, správně postupoval správce ve vztahu k těmto pohledávkám jako k pohledávkám nevykonatelným. Rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem považoval soud za nález nicotný či akt neplatný, protože byl vydán na základě rozhodčí doložky neplatné pro rozpor se zákonem. Rozhodčí doložka byla součástí smluvních ujednání u smlouvy č. 9100332821, kterou žalobce uzavřel s dlužníkem jako formulářovou smlouvu s obsahem jednostranně připraveným a určeným žalobcem. Dlužník tedy neměl možnost obsah rozhodčí smlouvy jakýmkoliv způsobem ovlivnit. Rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně, jedná se o nepřiměřenou smluvní podmínku a je neplatná dle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem (i s ohledem na § 55 a § 56). Uzavřel, že žalobce rozhodčím nálezem nedoložil vykonatelnost přihlášených pohledávek. Ujednání o výši smluvní odměny posoudil soud prvního stupně jako odporující principům poctivého podnikání, když žalobce přenáší podstatnou míru svého podnikatelského rizika na své obchodní partnery. Zatěžuje je takovými úroky a smluvními podmínkami, aby i v případě jejich úpadku řešeného oddlužením získal půjčené prostředky zpět i se ziskem. Takové podnikání je nepoctivé a nemůže požívat právní ochrany. Žalobce si sjednal u předmětného úvěru RPSN ve výši 88,42 % s tím, že dlužnici vyplatil 65.000 Kč a ta se zavázala uhradit smluvní odměnu za poskytnutí úvěru (se splatností 36 měsíců) ve výši 89.764 Kč (vyšší než půjčenou částku). Takto sjednanou výši RPSN je nutno porovnat s obvyklou výší RPSN ze spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami (KSOS 33 INS 18061/2012) domácnostem (15 % až 16 %). Jestliže žalobce poskytl úvěr za podmínek několikanásobně horších, jde o značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu § 56 odst. 1 občanského zákoníku a sjednaná výše smluvní odměny je nemravná. Proto je předmětná úvěrová smlouva absolutně neplatná dle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem a dobrými mravy. Ve vztahu ke smluvní pokutě soud prvního stupně uzavřel, že se jedná o ujednání absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť pokuta přesahuje výši samotné jistiny úvěru. Nepřiměřená je i ve vztahu k významu zajišťované právní povinnosti, kterou je dlužná měsíční splátka úvěru. Po právu není ani přihlášená pohledávka z titulu nákladů rozhodčího řízení, neboť rozhodčí řízení bylo vedeno osobou bez pravomoci takové řízení vést. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) s tím, že v řízení úspěšnému žalovanému nevznikly žádné náklady.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Neztotožnil se s argumentací žalovaného o neplatnosti rozhodčí doložky. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, který rozhodčí doložky používané věřitelem neshledal neplatnými (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2518/12 ze dne 5.11.2012, sp. zn. IV. ÚS 1281/12 ze dne 11.10.2012 a sp. zn. II. ÚS 3413/12 ze dne 23.5.2013). Ústavní soud v těchto řízeních nezjistil žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele a s námitkami stěžovatelů se vypořádal tak, že ujednání rozhodčí doložky ohledně výběru rozhodce podle vlastního uvážení ze tří uvedených rozhodců posoudil tak, že takto ujednaná rozhodčí doložka je ujednáním o rozhodci ad hoc a plně odpovídá sjednocujícímu právnímu závěru Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1945/2010. Dále dospěl Ústavní soud k závěru, že v textu posuzované formulářové smlouvy není obsaženo ujednání jednostranně výhodné pro podnikatele a nepřiměřeně nevýhodné pro spotřebitele, proto v tomto směru rozhodčí doložka není ujednáním, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klauzule. Z označených usnesení je patrné, že Ústavní soud považuje rozhodčí doložky používané žalobcem za férové a přiměřené a vyhovující sjednocujícímu stanovisku Nejvyššího soudu. V dalším žalobce odkázal na závěry Vrchního soudu v Praze uvedené ve specifikovaných čtrnácti rozsudcích a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011. Ve vztahu k ust. § 199 odst. 2 IZ žalobce zdůraznil, že rozhodce se pohledávkou podrobně zabýval a důvodem popření insolvenčního správce nemůže být jiné právní posouzení věci. K tomu žalobce odkázal na aktuální judikaturu Vrchního soudu v Olomouci, podle které není možné v případě, kdy byla pohledávka přihlášena jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu, provádět jiné právní hodnocení, přičemž jiným právním hodnocením je i to, pokud insolvenční správce tvrdí neplatnost rozhodčí doložky či rozpor s dobrými mravy. Konečně se žalobce obsáhle věnoval výkladu § 199 odst. 2 IZ, kterým se zabýval i Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 18.7.2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013 a ze dne 31.7.2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011. Uvedl, že předmětný rozhodčí nález obsahuje odůvodnění, tedy právní posouzení, a vyhovuje tak v tomto ohledu uvedeným rozhodnutím (KSOS 33 INS 18061/2012)

Nejvyššího soudu. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

Žalovaný považoval napadené rozhodnutí po stránce skutkové i právní za správné a spravedlivé. Tvrdil, že žalobce nedoložil vykonatelnost pohledávek veřejnou listinou včas a řádně a již z tohoto důvodu mělo být na pohledávky nahlíženo jako na nevykonatelné. Pokud by soud opožděné doložení vykonatelnosti pohledávek akceptoval, poukázal žalovaný na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1621/2012 a Ústavního soudu sp. zn. ÚS 3512/11, ve světle jejichž závěrů není rozhodčí doložka v dané věci platná. Rovněž odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 12 VSOL 167/2013 ve věci Jaroslava Piňose, manžela dlužnice. Žalobci bylo plněno zcela co do jistiny 65.000 Kč a také nad její rámec částkou 22.723 Kč, kterou lze považovat za zcela přiměřenou. Navrhl napadený rozsudek potvrdit.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Předně považuje odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně o včasnosti podané žaloby ve smyslu ust. § 198 odst. 1 IZ.

Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně správně vypořádal s námitkou žalobce, že žalovaný nebyl oprávněn jím přihlášenou pohledávku přezkoumat jako nevykonatelnou. Sdílí tedy názor soudu prvního stupně, že pro věřitele je rozhodující výsledek přezkumného jednání, na kterém byla přihlášená pohledávka přezkoumána a popřena. V dané věci bylo postaveno najisto, že žalobce v insolvenčním řízení dlužnice přihlásil vykonatelné pohledávky a současně s přihláškou pohledávky doložil rozhodčí nález, o který vykonatelnost pohledávky opíral. Je však zcela na insolvenčním správci, zda přihlášenou pohledávku vyhodnotí a posoudí jako vykonatelnou či nevykonatelnou. V přezkoumávané věci tedy insolvenční správce považoval pohledávku za nevykonatelnou, protože posoudil předložený rozhodčí nález za absolutně neplatný či nicotný. Jelikož byl žalobce (KSOS 33 INS 18061/2012)

žalovaným vyrozuměn o výsledku přezkumného jednání a vyzván k podání incidenční žaloby, postupoval žalobce správně, pokud podal žalobu na určení pohledávky v popřené výši.

Soud prvního stupně učinil ve věci správná zjištění z listin, kterými provedl důkaz. Proto lze v zájmu stručnosti odkázat na zjištění uvedená v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 4, pátý odstavec shora až na straně 6, třetí odstavec shora. Přesto považoval odvolací soud za nutné dokazování částečně zopakovat a doplnit.

Z přihlášky pohledávky č. P2 věřitele č. 2 PROFI CREDIT Czech, a.s. vedené u Krajského soudu v Ostravě v insolvenční věci dlužnice pod sp. zn. KSOS 33 INS 18061/2012 plyne, že do insolvenčního řízení žalobce jako věřitel přihlásil dne 30.8.2012 tři pohledávky. Pohledávku č. 1 ve výši 93.101 Kč splatnou v částce 67.041 Kč dne 28.8.2011 a v částce 20.780 Kč dne 4.11.2011, jako pohledávku nezajištěnou a vykonatelnou (přiznanou rozhodčím nálezem) ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100332821, v níž je Jarmila anonymizovano spoludlužnicí, sestávající se z částky 67.041 Kč (nezaplacené a zesplatněné splátky dle smlouvy o revolvingovém úvěru), z částky 26.060 Kč představující příslušenství pohledávky ve výši 5.280 Kč (zákonný úrok z prodlení, jehož výpočet k přihlášce přiložil) a ve výši 20.780 Kč (náklady rozhodčího řízení). Pohledávka č. 2 ve výši 89.592 Kč je pohledávkou nezajištěnou a vykonatelnou (přiznanou rozhodčím nálezem) z téže smlouvy a představuje nezaplacenou smluvní pokutu ve výši 83.527 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 6.065 Kč, splatnou v částce 1.590 Kč dne 6.8.2010, v částce 687 Kč dne 31.1.2011, v částce 1.934 Kč dne 21.4.2011, v částce 1.934 Kč dne 21.8.2011 a v částce 77.382 Kč dne 7.9.2011.

Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100332821 ze dne 29.12.2009 a jejího dodatku ze dne 4.1.2010, včetně smluvních ujednání a splátkového kalendáře ze dne 4.1.2010 vyplývá, že mezi žalobcem (věřitelem) a Jaroslavem Piňosem (dlužníkem) a Jarmilou anonymizovano (spoludlužnicí) byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100332821, jejímž předmětem bylo poskytnutí revolvingového úvěru ve výši 154.764 Kč při maximální výši úvěru 180.558 Kč s tím, že částka k vyplacení činí 65.000 Kč, smluvní odměna činí 89.764 Kč, úvěr je splatný ve 36 splátkách po 4.299 Kč splatných vždy k 26. dni v měsíci dle splátkového kalendáře (datum splatnosti první splátky dne 26.2.2010 a poslední splátky dne 26.1.2010). Smlouva je formulářového typu s předtištěnými údaji, které jsou písemně doplněny. Součástí smlouvy jsou formulářová Smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytované společností PROFI CREDIT Czech, a.s., v bodě 13. smluvních ujednání jsou sjednány sankce, a to v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky úvěru nebo její části o více než 15 dní po termínu splatnosti smluvní pokuta ve výši 8 % z výše dlužné splátky, dále pro případ prodlení s úhradou splátky úvěru nebo její části o více než 30 dní po termínu splatnosti smluvní pokuta ve výši 13 % z výše dlužné částky, dále v případě, že dlužník splátky dle aktuálního (KSOS 33 INS 18061/2012) splátkového kalendáře řádně a včas neuhradí nebo v případě, že dlužník je v prodlení s úhradou splátky déle než 35 dnů nebo v případě, že dlužník je v prodlení s úhradou jiného peněžitého závazku vůči věřiteli dle této smlouvy nebo v případě, že dlužník poruší některé ustanovení smlouvy nebo v případě, že kterékoliv z prohlášení dlužníka uvedené ve smlouvě je nebo se stane nepravdivé, smluvní pokuta ve výši 50 % z maximální výše úvěru. Bod 18. Smluvních ujednání obsahuje rozhodčí doložku, dle které pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti na ni, má dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoli z rozhodců uvedených v doložce, kterému žalobce doručí žalobu, a to JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann, jiný rozhodce určený Rozhodčí společností Pardubice s.r.o., identifikační číslo 27531465, jediný rozhodce určený Rozhodčí společností, s.r.o. identifikační číslo 27710891, a to ze seznamu rozhodců této společnosti. Pro případ, že žádný z výše uvedených rozhodců nebude ochoten nebo nebude moci funkci rozhodce přijmout či vykonávat, dohodly se smluvní strany na náhradním způsobu určení rozhodce tak, že jediný rozhodce bude určen věřitelem ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Rozhodce může nařídit ústní jednání, jestliže se předložené písemnosti ukáží nedostačující pro rozhodnutí ve věci samé.

Fakturou č. 910039321 ze dne 27.7.2010 vyúčtoval žalobce Jaroslavu anonymizovano smluvní pokuty ve výši 343,92 Kč za období od 26.4.2010 do 12.5.2010ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za tři splátky), v téže výši za období od 26.5.2010 do 11.6.2010 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za čtyři splátky), v téže výši za období od 26.6.2010 do 12.7.2010 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za pět splátek) a ve výši 558,87 Kč za období od 12.7.2010 do 27.7.2010 ve výši 13 % z výše splátky úvěru (za pět splátek), celkem ve výši 1.590 Kč se splatností dne 6.8.2010.

Dále žalobce vyúčtoval Jaroslavu anonymizovano fakturou č. 911007338 ze dne 31.12.2010 smluvní pokuty ve výši 343,92 Kč za období od 26.10.2010 do 11.11.2010 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za devět splátek) a v téže výši za období od 26.11.2010 do 13.12.2010 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za deset splátek), celkem ve výši 687 Kč se splatností dne 31.1.2011. Fakturou č. 911019568 ze dne 11.4.2011 smluvní pokuty ve výši 343,92 Kč za období od 26.12.2010 do 11.1.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za jedenáct splátek), ve výši 558,87 Kč za období od 11.1.2011 do 26.1.2011 ve výši 13 % z výše splátky úvěru (za jedenáct splátek), ve výši 343,92 Kč za období od 26.1.2011 do 11.2.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za dvanáct splátek), v téže výši za období od 26.2.2011 do 14.3.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za třináct splátek), v téže výši za období od 26.3.2011 do 11.4.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za čtrnáct splátek), celkem ve výši 1.934 Kč se splatností dne 21.4.2011. Dále fakturou č. 911032498 ze dne 11.8.2011 smluvní pokuty ve výši 343,92 Kč za období od 26.4.2011 do 12.5.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za patnáct splátek), v téže výši za období od 26.5.2011 do 13.6.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za šestnáct (KSOS 33 INS 18061/2012) splátek), v téže výši za období od 26.6.2011 do 12.7.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za sedmnáct splátek), ve výši 558,87 Kč za období od 12.7.2011 do 27.7.2011 ve výši 13 % z výše splátky úvěru (za sedmnáct splátek) a ve výši 343,92 Kč za období od 26.7.2011 do 11.8.2011 ve výši 8 % z výše splátky úvěru (za osmnáct splátek), celkem ve výši 1.934 Kč se splatností dne 21.8.2011. Konečně fakturou č. 911034508 ze dne 28.8.2011 smluvní pokutu ve výši 77.382 Kč (50 % z výše úvěru) se splatností dne 7.9.2011.

Po stránce skutkové bylo v řízení prokázáno, že žalobce jako věřitel a Jaroslav Piňos jako klient uzavřeli dne 29.12.2009 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100332821, kterou se žalobce zavázal poskytnout Jaroslavu anonymizovano částku 100.000 Kč, za poskytnutí úvěru byla sjednána smluvní odměna ve výši 138.104 Kč, výše jednotlivé splátky byla stanovena částkou 6.614 Kč, dohodnuto bylo celkem 36 splátek se splatností splátky 26. dne v měsíci. Jarmila anonymizovano uzavřela (a podepsala) smlouvu jako spoludlužník. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že Jaroslav Piňos uhradil žalobci celkem částku 87.723 Kč, tedy o 22.723 Kč více než činila jistina (65.000 Kč).

Odvolací soud posoudil vztah založený úvěrovou smlouvou ze dne 29.12.2009 uzavřenou mezi žalobcem, klientem Jaroslavem Piňosem a Jarmilou anonymizovano jako spoludlužnicí jako smlouvu o úvěru dle ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku. Předně je tato smlouva výslovně označena jako smlouva o revolvingovém úvěru a ve všech jejích ujednáních, včetně úvěrových podmínek se hovoří o úvěru. Smlouva obsahuje i podstatné náležitosti daného smluvního typu, jak je taxativně vymezuje ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku. Podle odvolacího soudu má předmětná smlouva o úvěru vzhledem k postavení dlužníka i spoludlužnice (nepodnikajících fyzických osob-§ 2, písm. b/ zákona o spotřebitelském úvěru) charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru. Proto se uplatní ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku (že na smlouvy o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele). Proto odvolací soud v dané věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (§ 51a až § 65). Odvolací soud již ve své předešlé rozhodovací činnosti zaujal názor, že i na vztahy vzniklé ze zajištění ke spotřebitelské smlouvě je třeba aplikovat ustanovení týkající se ochrany spotřebitele podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Tento názor odvolacího soudu je podpořen i aktuální judikaturou Nejvyššího soudu ČR, který ve svém rozsudku ze dne 20.6.2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 formuloval závěr, že jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnost z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky); i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku.

Podle ust. § 23 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1.1.2011, právní vztahy týkající (KSOS 33 INS 18061/2012) se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy.

Podle ust. § 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění účinném do 31.12.2010, pro účely tohoto zákona se rozumí spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, ze které je spotřebitel povinen platit (písmeno a/), spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván (písmeno b/), věřitelem je fyzická nebo právnická osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo sdružení takovýchto osob (písmeno c/).

Podle ust. § 55 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odstavce 2, ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. Podle odstavce 3, v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Podle ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle odstavce 2, ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. Podle odstavce 3, nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která a) vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví, b) vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, c) stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele, d) dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí, e) opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli, f) opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby, g) zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, (KSOS 33 INS 18061/2012) h) dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, i) stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění, nebo dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena, j) přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly, k) dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele.

Z provedeného dokazování vyplynulo, že jak smlouva o úvěru, tak rozhodčí doložka jsou zachyceny na předtištěných formulářích, ve smlouvě jsou pouze ručně vypsány takové údaje jako generálie klienta a spoludlužníka, výše částek (k vyplacení, na smluvní odměně a maximální výši úvěru), výše a počet splátek a data jejich splatnosti. Podmínky pro poskytnutí úvěru, jejichž součástí je i rozhodčí doložka, mají také povahu předtištěné listiny. Z toho je nutno dovodit, že smlouva o úvěru je smlouvou, pro kterou je charakteristické, že její obsah byl předem určen žalobcem, tedy věřitelem poskytujícím spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní činnosti, a že dlužník a spoludlužník jako spotřebitelé neměli možnost obsah smlouvy, zejména její všeobecné smluvní podmínky, prakticky ovlivnit. Tento závěr podporuje i skutečnost, že ve formuláři sjednaná rozhodčí doložka již předem obsahuje (v tištěném textu) jména rozhodců, případně způsob jejich určení (spotřebiteli tedy nebylo umožněno o osobě rozhodce vyjednávat). Spotřebitel proto s ohledem na tento způsob sjednání smlouvy o úvěru neměl jinou možnost, než smlouvu přijmout nebo odmítnout jako celek.

Současná úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie a ovlivňuje postavení smluvních stran také v tom směru, že národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu této směrnice, aby bylo dosaženo výsledku v ní uvedeného. Výklad směrnice i provádějící národní úpravy má být vždy prováděn v kontextu práva Evropského společenství. Takový princip akcentoval i Nejvyšší soud České republiky například v usnesení sp. zn. 33 Cdo 3793/2011 ze dne 27.9.2012 (publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 12/2013), v němž zdůraznil, že podle článku 3 odstavce 2 směrnice Rady 93/13/EHS, klauzule je vždy považována za nesjednanou individuálně tehdy, jestliže byla sepsána předem a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na její obsah, zejména v souvislosti s předem sepsanou smlouvou.

Z uvedeného je zřejmé, že posouzení platnosti sjednané rozhodčí doložky, kterou bylo dohodnuto, že spory účastníků z předmětné smlouvy o úvěru budou (KSOS 33 INS 18061/2012) rozhodovány v rozhodčím řízení ve smlouvě označenými rozhodci, případně jakým způsobem bude rozhodce určen, musí být provedeno na základě ustanovení § 56 občanského zákoníku v rozhodném znění v závislosti na článku 3 odst. 1 a přílohy směrnice č. 93/13/EHS. Soudy jsou povinny posuzovat zneužívající povahu rozhodčí doložky z úřední povinnosti a je nutno mít na paměti, že příloha směrnice neobsahuje taxativní výčet zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách a že i ustanovení § 56 odst. 3 občanského zákoníku označuje pouze možné zneužívající klauzule jen demonstrativním výčtem. Přestože občanský zákoník neřadí výslovně mezi nepřiměřené smluvní podmínky rozhodčí doložku, lze se jejím charakterem s ohledem právě na demonstrativní výčet v § 56 odst. 3 občanského zákoníku zabývat z pohledu, zda odpovídá definičním znakům článku 3 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS. Jde především o to, že rozhodčí doložka nebyla individuálně sjednána, neboť byla sepsána předem a spotřebitel tak nemohl mít vliv na její obsah. Tento znak naplňuje doložka sjednaná v přezkoumávané věci pro případ sporu z předmětné smlouvy o úvěru. Pro závěr, že dlužníkům nebylo umožněno vyjednávat o rozhodčí doložce, svědčí provázanost textu smlouvy o úvěru a podmínek pro jeho poskytnutí, rovněž i to, že osoby rozhodce, případně způsob jejich určení, byly žalobcem určeny (předem předtištěny-vyplněny) již v textu rozhodčí doložky.

Nejvyšší soud České republiky sice v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 ze dne 20.6.2013 (přístupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu) uzavřel, že obecně nelze prohlásit všechny rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách za zneužívající ustanovení, avšak tento soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011(publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 121/2011), s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným například i v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 339/02 ze dne 26.1.2004, sp. zn. IV. ÚS 511/03 ze dne 4.12.2003, sp. zn. III. ÚS 166/05 ze dne 29.4.2005 nebo sp. zn. III. ÚS 145/03 ze dne 12.9. 2003 (přístupných na internetových stránkách Ústavního soudu), ve vztahu k rozhodčím doložkám uvedl, že není možno pomoci zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k soudnímu. Rovněž tak Ústavní soud v ústavním nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1.11.2011 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 187/2011) uzavřel, že ve smyslu článku 3 odst. 1 uvedené směrnice ve spojení s bodem 1 písm. q) její přílohy mohou být považovány za nepřiměřené podmínky spotřebitelských smluv rovněž rozhodčí doložky, respektive vzdání se práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat, aby spory předkládány výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, které dle článku 6 odst. 1 uvedené směrnice nejsou pro spotřebitele závazné, z čehož vyplývá, že vnitrostátní soud má pravomoc posoudit rozhodčí doložku ve smlouvě uzavřené mezi (KSOS 33 INS 18061/2012) spotřebitelem a obchodníkem (profesionálem) ve světle uvedené směrnice, a to i když spotřebitel sám nepřiměřenost doložky nenamítal (tzv. absolutní neplatnost). V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013 (přístupném na internetových stránkách Ústavního soudu) Ústavní soud uzavřel, že v rámci spotřebitelských smluv se projevuje zásada poctivosti mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek, které je možno uplatnit i ve spotřebitelských smlouvách, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách (na rozdíl od obchodních smluv) mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

Shodně se soudem prvního stupně sdílí odvolací soud názor, že rozhodčí doložka v předmětné smlouvě naplňuje znak nepřiměřené (zneužívající) podmínky, neboť vyvolává nerovnováhu mezi smluvními stranami a tato nerovnováha dosahuje takové intenzity, že je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení. Rozhodčí nález byl sice vydán jedním z rozhodců konkrétně označeným v rozhodčí doložce, avšak dlužníkům nebylo umožněno vyjednávat o obsahu rozhodčí doložky (tato je součástí smlouvy formulářového typu). Dlužníci mohli pouze uzavřít smlouvu jako celek, přičemž ujednání o rozhodčí doložce jsou vtělena do smluvních ujednání ke smlouvě, která jsou psána malým písmem na hranici čitelnosti textu, navíc jsou značně obsáhlá. Lze proto přisvědčit správnému názoru soudu prvního stupně, že rozhodčí doložka je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (ů 39 občanského zákoníku) a rozhodčí nález vydaný na základě této neplatné rozhodčí doložky nemůže zakládat vykonatelnost žalobcem tvrzené pohledávky za dlužnicí.

V návaznosti na výše uvedené se odvolací soud dále zabýval (stejně jako soud prvního stupně) přiměřeností sjednané smluvní odměny. Ujednání o smluvní odměně ve výši 138.104 Kč za poskytnutí úvěru ve výši 100.000 Kč shledává odvolací soud podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor s § 56 odst. 1 občanského zákoníku neplatným, neboť znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy. Pokud žalobce (KSOS 33 INS 18061/2012) v úvěrové smlouvě cíleně použil pojem smluvní odměna za poskytnutí úvěru, jde o matoucí pojem, který právní řád nezná a nedefinuje. Nemá tedy oporu v zákoně. Žalobce si smluvní odměnu připočetl ke skutečně vyplacené výši úvěru, avšak podle odvolacího soudu ujednání o smluvní odměně nelze vyložit jako sjednání úroků za poskytnutí peněžních prostředků podle § 497 obchodního zákoníku, ani jako sjednání úplaty podle § 499 obchodního zákoníku.

Dále se odvolací soud zabýval hodnocením toho, zda mezi žalobcem a dlužníky byla platně sjednána smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě je obsaženo v článku 13.1. a 13.4. smluvních ujednání, které jsou nedílnou součástí smlouvy. Smluvní pokutu ve výši 50 % z maximální výše úvěru považuje odvolací soud za nepřiměřeně vysokou, a proto neplatnou podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, jakož i neplatnou z důvodu značné nerovnováhy v právech a povinnostech stran podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Ujednání o ní zní takto: V případě, že dlužník neuhradí dvě splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas nebo v případě, že je v prodlení s úhradou splátky déle než 35 dnů nebo v případě, že je v prodlení s úhradou jiného peněžitého závazku vůči věřiteli, nebo v případě, že poruší některé ustanovení této smlouvy, nebo v případě, že kterékoliv z prohlášení uvedené v této smlouvě je nebo se stane nepravdivé, je věřitel oprávněn požadovat nad rámec smluvní pokuty uvedené v článku 13 odstavec 13.1. uhrazení smluvní pokuty ve výši 50% z maximální výše úvěru . Přiměřenost výše smluvní pokuty je v dané věci nutno posuzovat především z pohledu zajištěné povinnosti platit dohodnuté splátky. Má-li být smluvní pokuta z hlediska jejího souladu s dobrými mravy přiměřená funkcím, které má plnit, jeví se v této věci její sjednaná výše nepřiměřená. U smlouvy o úvěru se jednalo o splátku ve výši 6.614 Kč, tedy dvě splátky představovaly částku 13.228 Kč a maximální výše úvěru činila 238.104 Kč. Dále nelze pominout, že samotné ujednání o smluvní pokutě je nepřehledné, vyžaduje značně složitou orientaci v dalších souvisejících ujednáních obsažených v úvěrových podmínkách, zejména v hlavě upravující podmínky splácení úvěru. Zjištění výše smluvní pokuty tedy vyžaduje složitější matematický výpočet a průměrný spotřebitel nemohl v každém okamžiku vědět, kolik činí přesná výše smluvní pokuty. Podle názoru odvolacího soudu nebylo účelem sjednání smluvní pokuty zajištění pravidelné úhrady splátek, ale skutečnost, aby se v případě prodlení dlužníka s úhradou splátek dostalo věřiteli vždy kromě úhrady celé jistiny také úhrady dalších částek. Také skutečnost, že úvěr ve výši 65.000 (dle dodatku ke smlouvě) žalobce požadoval po dlužníkovi zaplatit v 36 splátkách po 4.299 Kč, nasvědčuje značné nevýhodnosti pro spotřebitele, když žalobci se mělo dostat v případě řádné úhrady všech splátek částky celkem 154.764 Kč. Dlužníkovi byl skutečně poskytnut úvěr ve výši 65.000 Kč a dlužník zaplatil částku 87.724 Kč. Tato částka zcela dostačuje na úhradu vyplacené částky ve výši 65.000 Kč, úroků z prodlení ve výši 5.280 Kč a 6.065 Kč, jakož i smluvních pokut ve výši 8 % a 13 % v celkové výši 6.145 Kč. S ohledem na neplatnost rozhodčí doložky žalobci nevznikla pohledávka (KSOS 33 INS 18061/2012) z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 20.780 Kč, neboť tato vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí, které má konstitutivní povahu.

Pokud žalobce ve svém odvolání poukazoval na závěry obecných soudů i Ústavního soudu uvedené v dalších označených rozhodnutích, odvolací soud všechna tato rozhodnutí nepoměřoval pro poměry dané věci s ohledem na své úvahy a právní závěry vyložené v tomto rozsudku (viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12.12.2009 a sp. zn. III. ÚS 3122/09 ze dne 14.6.2012, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 2731/2013 ze dne 27.11.2013, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu a Nejvyššího soudu).

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení.

O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 163 IZ, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný, který byl zastoupen advokátem a jehož účelné náklady tohoto řízení činí částku 12.342 Kč. Sestávají se z odměny za zastupování advokátem ve výši 9.300 Kč za tři úkony právní služby (převzetí věci, vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) podle § 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tří režijních paušálů po 300 Kč za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g) a § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno o 21 % DPH ve výši 2.142 Kč podle § 137 odst. 3 o.s.ř. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen zaplatit přiznanou náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám advokáta žalovaného.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci 21. srpna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu