12 VSOL 14/2012-159
33 ICm 1537/2011 12 VSOL 14/2012-159 (KSOS 33 INS 1716/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové ve věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Jindřišská 24/941, PSČ 110 00, identifikační číslo: 618 60 069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému Ing. Marku Třískovi, Šumperk, Okružní 20, PSČ 787 01, insolvenčnímu správci dlužníka Leoše anonymizovano , zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem Šumperk, Starobranská 4, PSČ 787 01, o určení pohledávky, jako incidenční spor v insolvenčním řízení ve věci dlužníka Leoše anonymizovano , anonymizovano , bytem Velké Losiny, Maršíkov 62, PSČ 788 15, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 1716/2011, k odvolání žalovaného ze dne 21.12.2011, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.11.2011, č.j. 33 ICm 1537/2011-30, isir.justi ce.cz (KSOS 33 INS 1716/2011)

t a k t o:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. ohledně pohledávky v částce 6.242,70 Kč p o t v r z u j e a ve zbývající části se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. dále m ě n í tak, že se žaloba na určení pohledávky ve výši 19.134,94 Kč z a m í t á .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 10.001 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného JUDr. Josefa Sedláčka.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 19.241 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného JUDr. Josefa Sedláčka.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek za odvolací řízení ve výši 1.620 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal určení, že část jeho pohledávky č. 2 ve výši 13.932,80 Kč, z titulu nedoplatku podle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100377531 je po právu jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná (výrok I.), dále vyhověl žalobě žalobce a určil, že část jeho pohledávky č. 1 ve výši 64.947,30 Kč z titulu nedoplatku podle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100341867 je po právu, a to jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

V odůvodnění rozsudku na základě skutkových zjištění především uzavřel, že žaloba žalobce je z hlediska ustanovení § 198 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) včasná a částečně důvodná. Pokud jde o žalobcovu pohledávku č. 2 z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100377531 ze dne 8.11.2010, dodatku k této smlouvě ze dne 16.11.2010, soud prvního stupně uzavřel, že tato smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť jde o smlouvu lichevní, proto pokud se žalobce domáhal (KSOS 33 INS 1716/2011) určení své pohledávky z titulu této smlouvy ve výši 13.932,80 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou v této části zamítl (výrok I.).

K pohledávce č. 1 z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100341867 po stránce skutkové učinil zjištění, že žalobce a dlužník uzavřeli dne 5.4.2010 smlouvu, kdy její parametry byly s odkazem na smluvní ujednání modifikovány dodatkem ze dne 13.4.2010, který dlužník neodmítl a na základě které žalobce poskytl (vyplatil) dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 60.000 Kč, smluvní odměna byla sjednána ve výši 67.680 Kč, úvěr měl být vrácen ve 24 splátkách po 5.320 Kč (24 x 5.320,-Kč = 60.000 Kč + 67.680 Kč = 127.680,-Kč). Ve splátkách byla zahrnuta jak půjčená jistina, tak odměna za půjčení. Dlužník neplnil smluvený splátkový kalendář, proto věřitel uplatnil ztrátu výhody splátek podle smluvních ujednání bodu 13.3. b) a to dopisem ze dne 24.2.2011. Dlužník věřiteli vrátil 37.240 Kč, zbývá uhradit 90.440 Kč, správce (žalovaný) z této pohledávky č. 1 (včetně smluvní pokuty 1.542 Kč) uznal celkem 27.034,70 Kč (pozn. bez této smluvní pokuty se jedná o uznanou částku 25.492,70 Kč), zůstává neuhrazena sporná částka 64.943,30 Kč. Po právní stránce pak uzavřel, že žalobce jako věřitel jednal při uzavírání této smlouvy jako podnikatel a dlužník jako spotřebitel. Dle právních závěrů soudu prvního stupně se jedná o platně uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru, podléhající režimu obchodního zákoníku a režimu tehdy platného zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť obsahuje podstatné náležitosti smlouvy dle ustanovení § 497 obchodního zákoníku, tj. závazek věřitele poskytnout na žádost druhé smluvní strany v její prospěch finanční prostředky a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky, to je cenu úvěru ve formě odměny, když soud zastává názor, že sjednáním úroku je každé ujednání o tom, že dlužník zaplatí věřiteli více, než kolik obdržel a je nerozhodné, zda je smluvena procentní úroková sazba nebo je úrok sjednán jakkoliv jinak, přičemž pro vznik smlouvy stačí dohoda účastníků smlouvy o těchto náležitostech. Dlužník smlouvu podepsal ze své svobodné vůle, její obsah, akceptoval, včetně její nedílné součásti, tj. smluvních ujednání. Za této situace musí dlužník odpovídat za vlastní kontraktaci. Výnos žalobce při vyplacené částce 60.000 Kč činí za 24 měsíců 67.680 Kč, což dle přesvědčení soudu je sice cena úvěru, která se blíží k lichevní hranici, avšak vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/2005, nutno současně konstatovat, že se v tomto konkrétním případě ještě nejedná o cenu nedovolenou, když tato cena představuje při dvouletém splácení půjčené částky necelých 60 % ročně, a dále vycházeje z toho, že dohodnutá cena úvěru je odvozena zejména od rizikovosti příjemce úvěru, tedy od pravděpodobnosti, že daný příjemce, tj. Leoš Dorňák úvěr nesplatí. Pokud žalovaný považoval smlouvu o revolvingovém úvěru za pouhý návrh na uzavření smlouvy, soud odkázal na bod 1.6. smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru, ze kterého vyplývá vůle dlužníka přijmout úvěr i za situace, kdy bude jeho výše postupem dle bodu 2.5. smluvních ujednání nižší, než maximální výše úvěru stanovena v základní smlouvě o revolvingovém úvěru. V dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 13.4.2010 bylo totiž dlužníkovi oznámeno upřesnění poskytovaných parametrů úvěru, kdy oproti smlouvě samotné došlo k předvídanému snížení výše úvěru, a (KSOS 33 INS 1716/2011) na to navazující snížení výše měsíčních splátek a RPSN. Nebylo přitom tvrzeno, natož zjištěno, že by dlužník tento dodatek odmítl, naopak plnění žalobce bylo bez výhrad přijato. Pokud jde o větu první bodu 2.5. smluvních ujednání, podle něhož v případě, že výše úvěru akceptovatelná a přijatá věřitelem podle bodu 1.6. smluvních ujednání bude nižší než maximální výše úvěru uvedená v základní smlouvě o revolvingovém úvěru, bude věřitelem dlužníkovi zaslán návrh dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru , pak nelze dodatek ze dne 13.4.2010 vyhodnotit jinak, než jako možnou a v rámci účastníky dohodnutých podmínek provedenou modifikaci výše úvěru. Uváděný pojem odmítnutí dodatku ze strany dlužníka za určitých podmínek soud posoudil jako sjednanou možnost (právo) dlužníka od dané smlouvy odstoupit (§ 344 a násl. obchodního zákoníku a § 4 odst. 2 písm. h) zákona č. 321/2001 Sb. ve znění platném k datu uzavření smlouvy), což se nestalo. Na základě uvedené argumentace a s přihlédnutím k tomu, že bylo prokázáno, že celý zbytek úvěru (zbývající dlužné splátky dle splátkového kalendáře) byl předčasně zesplatněn dopisem ze dne 24.2.2011 v souladu se smlouvou, a to jejím bodem 13.3. b) smluvních ujednání (dohodnutým v souladu s ustanovením § 565 občanského zákoníku), tedy ještě před zjištěním úpadku dlužníka, se ustanovení § 170 písm. a) IZ neuplatní a věřitel, tj. žalobce má z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100341867 nárok na vrácení dlužných splátek, tj. částky 90.440 Kč, a dále na zaplacení smluvních pokut sjednaných platně ve smyslu ustanovení § 544 občanského zákoníku v bodě 13.1. smluvních ujednání, tj. v sazbě 8% a 13 % za prodlení se zaplacením splátek č. 2, 3, 8 a 9. Jelikož insolvenční správce uznal z této pohledávky č. 1 částku 27.034,70 Kč (včetně smluvní pokuty ve výši 1.542 Kč), nezbývá než určit, že zbylá část pohledávky žalobce č. 1 ve výši 64.947,30 Kč z titulu nedoplatku ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100341867 je po právu, jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná, když k určení popřené pohledávky z titulu smluvní pokuty dle bodu 13.4. smluvních ujednání ve výši 63.840 Kč žaloba žalobce u pohledávky č. 1 nesměřovala.

Proti tomuto rozsudku, výslovně proti výroku II. a III., podal žalovaný včasné odvolání, v němž namítal, že soud nezaujal žádné stanovisko k tvrzení žalovaného, že dle údajů České národní banky, dostupných na internetu, činila RPSN u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v roce 2010 15-16%. Nesouhlasí proto se závěrem soudu, že dlužník uzavřel tuto spornou smlouvu ze své svobodné vůle, i když žádnou námitku neuplatnil. Dlužník dle žalovaného, smlouvu zavřel v hospodářské tísni, jinak by nemohl souhlasit s tak nevýhodnými podmínkami, jde o smlouvu lichevní, neboť podstatným překročením obvyklé úrokové míry, je překročení o 50%, tedy činí-li například obvyklá výše úroků uplatňovaných bankami 20% ročně, je nepřípustné a odporující dobrým mravům sjednání úrokové míry přesahující 30% ročně. V daném případě sjednané úroky mnohonásobně překračují obvyklou výši úroků v bankovní sféře, jsou vyšší než 60% a rovnají se výši RPSN, která v daném případě činila 122,25 %; jde proto o ujednání neplatné dle § 39 obč. zák. V neposlední řadě žalovaný namítal, že tato sporná smlouva nebyla uzavřena řádně a v předepsané písemné formě (zák. č. 321/2001 Sb.), neboť neměla všechny náležitosti, její základní parametry byly sjednány pouze předběžně s tím, že žalobce měl možnost jednostranným písemným oznámením adresovaným (KSOS 33 INS 1716/2011) dlužníkovi parametry smlouvy změnit. To se také dodatkem č. 1 stalo, podepsal jej však jen žalobce, nikoliv dlužník. Aplikace ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. je nepřípadná, neboť tímto ustanovením připuštěný způsob dodatečného určení obsahu závazku, nesmí záviset jen na vůli jedné strany. Proto navrhl rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnit a rovněž v tomto rozsahu žalobu zamítnout.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15.11.2012, č.j.-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku II., kterým byla určena pohledávka žalobce č. 1 v rozsahu 25.377,64 Kč, a ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu žalobce, pokud se domáhal zjištění své pohledávky č. 1 též ve výši 39.569,66 Kč, zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a jeho závěrů, že se jednalo o spotřebitelskou smlouvu o úvěru podle ustanovení § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen obč. zák ), když v řízení nebylo tvrzeno ani nevyšlo najevo, že by žalobce úmyslně využil nezkušenosti dlužníka, jeho tísně, rozumové slabosti či rozrušení, a proto nepovažoval předmětnou smlouvu za smlouvu lichevní. Odvolací soud označil rovněž za správný závěr, že dodatek ke smlouvě o úvěru je třeba posuzovat jako sjednané dodatečné určení výše úvěru v rámci sjednaného maximálního limitu 128.304 Kč podle ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák., jež nemá vliv na vznik smlouvy. K dohodnuté smluvní odměně rovněž uzavřel, že tato není svou podstatou ničím jiným než kapitalizovaným úrokem z úvěru. Ujednání, podle něhož by věřitel za poskytnutých 60.000 Kč se splatností dva roky obdržel cenu peněz ve výši 67.680 Kč, představuje v přepočtu roční úrok 86,309 % ( nikoli cca 60 %, jak uzavřel soud prvního stupně ). Takovou odměnu odvolací soud považoval za neplatnou jen částečně, a to v části, v níž byla sjednána v nepřiměřené, a tedy nemravné výši. Částečná neplatnost ujednání o výši odměny však nemá vliv na platnost smlouvy jako celku, dlužníkovi tedy vzniklo právo na čerpání smluvené částky a povinnost k jejímu vrácení včetně přiměřené odměny. Nicméně s ohledem na výši poskytnutých prostředků, výši měsíčních splátek, celkovou dobu splácení a na osobní a ekonomické poměry dlužníka ke dni uzavření smlouvy, z nichž vyplývá značná rizikovost nezajištěného úvěru, považoval odvolací soud za přiměřenou cenu peněz v částce odpovídající sazbě ročního úroku z úvěru ve výši 40 %. Při tomto úroku mělo být dlužníkem do rozhodnutí o úpadku zaplaceno na jistině 60.000 Kč a na úrocích 28.110,34 Kč (při 40% úroku), celkem 88.110,34 Kč, dlužník do úpadku uhradil sedm splátek v celkové výši 37.240 Kč, zbývá tedy 50.870,34 Kč. Rozdíl mezi dlužnou částkou na jistině a úrocích ke dni rozhodnutí o úpadku a insolvenčním správcem uznanou částkou na jistině a úrocích (25.492,70 Kč), činí dluh v částce 25.377,64 Kč, kterou by měl dlužník rovněž uhradit, proto je žaloba v tomto rozsahu důvodná.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud v potvrzujícím výroku ve věci samé, tj. v částce 25.377,64 Kč a dále ve výroku o nákladech řízení, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce určení výše úroku, byl-li ve smlouvě o úvěru dohodnut v nepřiměřené výši, neboť tuto otázku odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a dále v otázce aplikace (KSOS 33 INS 1716/2011) ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. v případě, že dodatečné určení výše úvěru v rámci sjednaného maximálního limitu je provedeno na základě posouzení bonity klienta (dlužníka), neboť tato otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena.

Pokud jde o první otázku zásadního právního významu, při jejímž řešení odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení § 497 a především ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. zdůraznil, že výše úroků se řídí především ujednáním stran ve smlouvě; v případě absence platného ujednání by byl dlužník povinen platit úroky v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona . V současné době však takový zákon součástí českého právního řádu není a Česká národní banka svého oprávnění stanovit maximální úrokové sazby pro úvěry poskytované bankami nevyužila. Za dané situace by se výše úroků měla rovnat obvyklým úrokům požadovaným za úvěry bankami v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Je zřejmé, že jde o obtížně zjistitelný a ne zcela přesný údaj. Vzhledem k tomu, že nejvyšší přípustné úroky nebyly zákonem stanoveny, omezení předpokládané v poslední větě ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. se neuplatní a výše úroků z úvěrů určovaná dohodou smluvních stran není nikterak regulována, pak při jejím sjednávání by měly být respektovány principy dobrých mravů, resp. poctivého obchodního styku, tj. úroky by neměly být nepřiměřeně vysoké (např. vícenásobně převyšovat právními předpisy stanovené úroky z prodlení) a jejich sazba by měla být po celou dobu splácení úvěru pokud možno neměnná. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, je její podstatnou částí (§ 269 odst. 1 obch. zák.). Proto nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené obchodním zákoníkem. Ta není stanovena fixně, ale je závislá na tom, jaké úroky obvykle požadují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované (shodně srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1156). Přitom již v rozsudku ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Úprava obsažená v ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy a uvedené ustanovení přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše ve smlouvě o úvěru sjednána. Je-li ujednání o úrocích ve smlouvě neplatné, věřitel má právo na obvyklé úroky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). V daném případě z obsahu spisu nevyplývá, že by odvolací soud k této otázce provedl dokazování a že by zjišťoval, jaká byla obvyklá výše úroků požadovaných za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy, jak určuje ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. pro případ, nejsou-li úroky platně sjednány. Snížil-li odvolací soud úrok na výši, kterou považoval za přiměřenou, aniž by z odůvodnění rozsudku vyplývalo, že zjišťoval výši úroku obvyklou v daném místě a čase, postupoval v rozporu se zákonem i judikaturou dovolacího soudu a jeho právní závěr je proto nesprávný. (KSOS 33 INS 1716/2011)

Dovolatelem předestřená otázka (ne)správnosti aplikace ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. v situaci, kdy dodatečné určení výše úvěru v rámci sjednaného maximálního limitu je provedeno na základě posouzení bonity klienta (dlužníka), je otázkou zásadního právního významu, neboť tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena; námitka však není důvodná. S podrobnou argumentací k této otázce pak Nejvyšší soud opět s odkazem na ustanovení 497 a 269 odst. 1, odst. 3 a § 273 odst. 1 obch. zák., judikaturu Nejvyššího soudu a odbornou literaturu uzavřel, že obsahuje-li smlouva o úvěru dohodu o maximální výši úvěru, jde o vymezení částky úvěru limitem. V daném případě se strany na možnosti dodatečného určení konkrétní výše úvěru, jehož podmínky byly specifikovány v čl. 2.5. smluvních ujednání, ve smlouvě dohodly. Stanoví-li smluvní ujednání v čl. 1.6., že klient výslovně souhlasí s možností snížení výše poskytnutého úvěru po posouzení bonity klienta, jde o dodatečné určení obsahu smlouvy podle ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák., které může být odvozeno od skutečností na účastnících smlouvy nezávislých. Takovou skutečností v daném případě byla bonita klienta, kterou věřitel před poskytnutím úvěru zhodnotil. Z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá a ani dovolatel netvrdí, že by chyběla některá další z podstatných náležitostí smlouvy. Odvolacímu soudu tedy nelze vytýkat nesprávné posouzení věci, když přitakal soudu prvního stupně v závěru, že smlouva byla platně uzavřena a dodatek je třeba posuzovat jako sjednané dodatečné určení výše úvěru v rámci sjednaného maximálního limitu, které nemá vliv na vznik smlouvy.

Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, zjišťoval u bank v sídle dlužníka, jaká byla obvyklá výše úroků požadovaných za úvěry domácnostem (tzv. spotřebitelský úvěr) v době uzavření sporné smlouvy o úvěru, konkrétně v dubnu 2010, při výši poskytnutého úvěru 60.000 Kč na dobu 24 měsíců, jejich sdělením pak provedl u nařízeného odvolacího jednání dne 7.12.2016 důkaz a zjistil:

-ze sdělení Fio Banky, a.s. ze dne 15.11.2016, že roční úroková sazba u kontokorentů s roční splatností v dubnu 2010 činila 8,30% (s ročním poplatkem ve výši 4%), resp. 14,3% (s ročním poplatkem ve výši 1%);

-ze sdělení Komerční banky, a. s. ze dne 16.11.2016, že tato banka nezveřejňuje úrokové sazby z úvěrů, odkázala pouze na statistiku České národní banky (dále jen ČNB), kde je uveden přehled sazeb z nově čerpaných úvěrů (v % p.a.) za dané období, jedná se o průměrné úrokové sazby obchodních bank v České republice, které lze nalézt na internetových stránkách ČNB ve veřejné databázi ARAD , přičemž dle doložené tabulky činily průměrné úrokové sazby bank pro domácnosti a neziskové instituce při úvěru nad 1 rok do 5 let v lednu 2010-14,20%, v únoru 2010-14,30%, v březnu 2010-14,26% v dubnu 2010-13,76%;

-ze sdělení MONETA Money Bank, a.s. ze dne 16.11.2016, že poskytují tzv. Expres půjčky fyzické osobě-nepodnikateli, a v období 4/2010 byly poskytovány ve výši 30.000-600.000 Kč, délka úvěru 15-96 měsíců, při úrokové sazbě od 5,70% p.a. Protože ve výzvě soudu nebyla uvedena jména konkrétních klientů, (KSOS 33 INS 1716/2011) banka upozornila, že sdělené údaje mohou být zavádějící a přesné splnění požadavku soudu až nereálné. Úroková sazba u Expres půjčky je určována individuálně, v okamžiku rozhodnutí banky o tom, že hodlá smlouvu uzavřít, tedy v tzv. okamžiku schválení žádosti a je výsledkem kombinace doby splatnosti, výše poskytované částky a ohodnocení bonity klienta;

-ze sdělení Raiffeisenbank a.s. ze dne 16.11.2016, že v rámci poskytování retail úvěrů používá tzv. Risk based princing . To znamená, že pro každého klienta, na základě dat v žádosti o úvěr, vypočte dle velice složitých a komplexních pravidel klientskou sazbu. Dle žádosti soudu proto není možné klientskou sazbu spočítat, sazba byla a je nezávislá na výši úvěru a splatnosti, sazby se pohybovaly zhruba od 7,9%-33,9%;

-ze sdělení Hypoteční banky, a.s. ze dne 16.11.2016, že nemůže poskytnout relevantní informace, neboť poskytují výhradně hypoteční úvěry a dlužník jejich klientem nikdy nebyl;

-ze sdělení České spořitelny, a.s. ze dne 21.11.2016, že v průběhu roku 2010, konkrétně v dubnu 2010, při výši úvěru (domácnostem) 60.000 Kč na dobu 24 měsíců, sazba úvěru poskytnutých v dubnu 2010 činila 14,87%;

-z veřejně dostupné databáze ARAD ČNB, že úrokové sazby korunových úvěrů poskytované bankami domácnostem v ČR (na spotřebu), při fixaci sazby nad 1 rok do 5 let včetně, činily v průměru v měsíci dubnu 2010-13,76%.

Na základě shora uvedených zjištění, s ohledem na rozdílnost a především u některých na nedostatečnou odpověď shora vyjmenovaných bank (které se nacházely v místě sídla dlužníka v době uzavření sporné smlouvy v dubnu 2010), dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě je spravedlivé, a tedy je nutno vycházet při stanovení obvyklé výše úroku (§ 502 odst. 1 obch. zák.) z průměrných úrokových sazeb obchodních bank v České republice, které činily dle systému ARAD ČNB, při poskytování úvěru domácnostem (v dubnu 2010) na dobu od 1 roku do 5 let, v průměru 13,76%.

Podle výpočtu odvolacího soudu by tak dlužník měl žalobci na jistině zaplatit 60.000 Kč, na úrocích 8.975,40 Kč (tj. při úročení sazbou 13,76%), celkem 68.975,40 Kč. Dlužník do úpadku uhradil 7 splátek v celkové výši 37.240 Kč, zbývá uhradit 31.735,40 Kč (úvěr byl zesplatněn). Z posledně uvedené částky správce (žalovaný) na přezkumném jednání 23.5.2011 uznal na jistině a úrocích celkem 25.492,70 Kč (dlužník pohledávku v celém rozsahu uznal), proto zbývá žalobci na základě jeho žaloby určit pohledávku ve výši 6.242,70 Kč.

Z uvedených důvodů proto odvolací soud ze zbývající sporné částky 25.377,64 Kč (když v rozsahu 39.569,66 Kč již byla žaloba pravomocně zamítnuta) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně pohledávky č. 1 v částce 6.242,70 Kč jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.) a ve zbývající (dosud pravomocně nerozhodnuté částce) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. dále změnil (KSOS 33 INS 1716/2011)

(§ 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) tak, že žalobu žalobce na určení pohledávky v další částce 19.134,94 Kč rovněž zamítl.

Vzhledem k částečné změně napadeného rozhodnutí, odvolací soud nově rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2, § 142 odst. 1 o.s.ř.). O těchto nákladech bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu. Žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně (z původně zažalované částky 78.880,10 Kč) úspěšný v rozsahu 92% a neúspěšný v rozsahu 8%. Má proto právo na náhradu vzniklých nákladů ve výši 84%. Žalovaný byl právně zastoupen a jeho náklady před soudem prvního stupně činí celkem 11.906 Kč (včetně DPH). Jedná se o náklady na odměnu advokáta za tři úkony právní služby po 2.100 Kč, tj. převzetí zastoupení 26.4.2011, vyjádření k žalobě dne 30.6.2011, účast u jednání před soudem prvního stupně dne 1.11.2011 (dle § 9 odst. 3 písm. a), § 7bod 5., § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2012), 3x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky), náhrada za ztrátu času za 8 započatých půlhodin po 100 Kč, to je 800 Kč (§ 14 citované vyhlášky), cestovné ze Šumperka do Ostravy a zpět ve výši 1.840 Kč (při průměrné spotřebě 7,7 l/100 Kč, ceně benzínu natural 95-31,60 Kč, základní sazbě náhrad za použití vozidla 3,70 Kč (vyhl. č. 377/2010), počtu km 300), plus DPH 21%, které činí 2.066,40 Kč (137 odst. 3 o.s.ř.). Z celkové částky 84% činí 10.001 Kč.

O nákladech odvolacího řízení (včetně dovolacího řízení), jehož předmětem byla částka 64.947,30 Kč, rozhodl odvolací soud dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. opět podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, přičemž v tomto řízení (jako celku) byl žalovaný úspěšný v rozsahu 90,4% a neúspěšný v rozsahu 9,6%, má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 81%.

Za první odvolací řízení se jedná o náklady celkem 10.122 Kč (včetně DPH), které činí 3 úkony právní služby advokáta po 2.100 Kč, tj. odvolání 27.12.2011, replika ze dne 26.3.2012 k vyjádření žalobce, účast u odvolacího jednání dne 15.11.2012 (dle § 9 odst. 3 písm. a), § 7bod 5., § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2012), 3x režijní paušál po 300 Kč ( § 13 odst. 3 cit. vyhlášky), náhrada za ztrátu času za 4 započaté půlhodin po 100 Kč, to je 400 Kč (§ 14 citované vyhlášky), cestovné ze Šumperka do Olomouce a zpět ve výši 766 Kč (při průměrné spotřebě 7,7 l/100 Kč, ceně benzínu natural 95-34,90 Kč, základní sazbě náhrad za použití vozidla 3,70 Kč (vyhl. č. 429/2011), počtu km 120, plus DPH 21%, které činí celkem 1.756,80 Kč (137 odst. 3 o.s.ř.).

Za dovolací řízení se jedná o náklady žalovaného v celkové výši 8.228 Kč (včetně DPH), které činí 2 úkony právní služby advokáta po 3.100 Kč, tj. dovolání 4.3.2013, replika k vyjádření žalobce, (dle § 9 odst. 3 písm. a), § 7bod 5., § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2013), 2x režijní paušál po 300 Kč ( § 13 odst. 3 cit. vyhlášky), plus DPH 21%, které činí 1.425 Kč (137 odst. 3 o.s.ř.). (KSOS 33 INS 1716/2011)

Za další odvolací řízení po zrušení věci dovolacím soudem se jedná o náklady žalovaného ve výši celkem 5.403,80 Kč (včetně DPH), které činí účast advokáta žalovaného u odvolacího jednání dne 7.12.2016 , tj. 3.100 Kč, (dle § 9 odst. 3 písm. a), § 7bod 5., § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v nyní platném znění),1x režijní paušál 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky), náhrada za ztrátu času za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč, to je 400 Kč (§ 14 citované vyhlášky), cestovné ze Šumperka do Olomouce a zpět ve výši 666 (při průměrné spotřebě 5,9 l/100 Kč, ceně benzínu natural 95-29,70 Kč, základní sazbě náhrad za použití vozidla 3,80 Kč (vyhl. č. 385/2015 Sb.), počtu km 120, plus DPH 21%, které činí 937,86 (137 odst. 3 o.s.ř.).

Celkem žalovanému vznikly náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 23.754,66 Kč, z toho 81% činí 19.241 Kč (zaokrouhleně).

Jelikož žalovaný, který je od soudního poplatku z odvolání ze zákona osvobozen (§ 11 odst. 2 písm. n/ zákona č. 549/1991 Sb.) a v odvolacím řízení byl poměrně úspěšný v rozsahu 81% a poplatková povinnost přechází na převážně neúspěšného žalobce, přičemž soudní poplatek z odvolání činí 2.000 Kč, proto odvolací soud rozhodl o přechodu poměrné části tohoto soudního poplatku, tj. ve výši 1.620 Kč na žalobce (§ 2 odst. 3, § 4 odst. 1 písm. b), zák. č. 549/1991 Sb. v platném znění, položka 22 bod 11 v návaznosti položku 4 bod 1 písm. c/ sazebníku soudních poplatků).

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 238 odst. 1 písm. c) § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 14. prosince 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu