12 VSOL 139/2015-61
39 ICm 121/2011 12 VSOL 139/2015-61 (KSOS 39 INS 3971/2009)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí ve věci žalobce JUDr. Ing. Maxmiliána Jašky, se sídlem Olomouc, Legionářská 1085/8, PSČ 772 00, jako insolvenčního správce dlužníka STŘEDOMORAVSKÁ METALURGICKÁ A STROJÍRENSKÁ, a.s., zkratka: SMS, a.s. v likvidaci , se sídlem Olomouc, Řepčínská 86, identifikační číslo osoby: 48909491, proti žalovanému MOLA spol. s r.o., se sídlem Olomouc, Slavonín, Na Stráni 453/23, PSČ 783 01, identifikační číslo osoby: 42869439, zastoupenému obecným zmocněncem Ing. Tomášem anonymizovano , anonymizovano , bytem Olomouc, Na Stráni 453/23, PSČ 783 01, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 ICm 121/2011 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka STŘEDOMORAVSKÁ METALURGICKÁ A STROJÍRENSKÁ, a.s., zkratka: SMS, a.s. v likvidaci , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 3971/2009, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě- pobočky v Olomouci č. j. 39 ICm 121/2011-35 (KSOS 39 INS 3971/2009) ze dne 30. 4. 2015,

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. isir.justi ce.cz (KSOS 39 INS 3971/2009)

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví toto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že smlouva o nájmu dopravního prostředku ze dne 2. 4. 2007, jíž žalovaný pronajal dlužníkovi automobil tov. zn. LEXUS RX400H, reg. zn. 2M94647, je vůči žalobci právně neúčinná, dále určil, že úkony, jimiž dlužník vypořádal (zaplatil, ať již hotově, bezhotovostním převodem na účet nebo započtením proti svým pohledávkám) žalovanému jeho pohledávky z nájemného a za prodej dvou revolverových soustruhů CNC Cobra 65, vyúčtované za účetní období červenec 2004 až březen 2008 v celkové výši 10.771.182 Kč, úkony jimiž dlužník vypořádal (zaplatil, ať již hotově, bezhotovostním převodem na účet nebo započtením proti svým pohledávkám) žalovanému jeho pohledávky z nájemného za automobil LEXUS RX400H, reg. zn. 2M9 4647, v celkové výši 1.849.315,66 Kč, úkony, jimiž dlužník vypořádal (zaplatil započtením proti svým pohledávkám za prodej 6 strojů-specifikovaných ve výroku) žalovanému jeho pohledávky, jež žalovaný nabyl od Ing. Tomáše Endla a JUDr. Věry Endlové (z titulu postoupení jistin nesplacených půjček a postoupených mzdových nároků vůči dlužníkovi) v celkové výši 1.587.466 Kč, a úkony, jimiž dlužník vypořádal (zaplatil započtením proti svým pohledávkám za prodej 6 strojů-specifikovaných ve výroku) další finanční závazky specifikované v dohodách o zápočtech uzavřených mezi dlužníkem a žalovaným pod evidenčním č. dlužníka 9800054, 9800092, 9900043, 9900060, 9900063, 9900066, 9900068 a 9900069, jsou vůči žalobci právně neúčinné, a uložil žalovanému povinnost vydat (zaplatit) žalobci do majetkové podstaty dlužníka částku 16.374.432,66 Kč (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Brně soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (výrok III.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce jako insolvenční správce podal odpůrčí žalobu včas, to je ve lhůtě jednoho roku, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, a že žalobu podal správně proti žalovanému, který má povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty, tedy v souladu s ustanovením § 239 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalovaný skutková tvrzení uvedená v žalobě žádným způsobem nezpochybnil, a proto lze vycházet ze skutkových tvrzení v žalobě, se kterými korespondují rovněž důkazy, které byly v řízení provedeny a ke kterým žalovaný neměl žádné relevantní připomínky ani námitky. Z důvodů uvedených v žalobě je zřejmé, že žalovaný s dlužníkem tvoří koncern podle ustanovení § 66a odst. 7 obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. (KSOS 39 INS 3971/2009)

2013). Pokud jde o tvrzení v žalobě ohledně nájmu a prodeji dvou revolverových soustruhů, je třeba uvést, že úhrady ze strany dlužníka, které byly v souhrnu řádově ve výši dvojnásobku žalovaným vynaložených pořizovacích nákladů na tyto stroje, byly úkony úmyslně zkracujícími, a proto jsou neúčinnými právními úkony podle ustanovení § 242 IZ. Insolvenční správce se správně domáhá rozhodnutí o neúčinnosti za období od července 2004 do srpna 2008, tedy pět let před zahájením insolvenčního řízení (dne 26.6.2009), a vydání plnění do majetkové podstaty přestavující zaplacené nájemné za toto období a kupní cenu za prodej těchto strojů celkem ve výši 10.771.182 Kč. Pokud jde o tvrzení v žalobě ohledně pronájmu osobního automobilu zn. LEXUS, žalovaným nebylo zpochybňováno, že automobil byl pořízen za částku 1.790.000 Kč včetně DPH, za dobu nájmu od dubna 2007 do prosince 2009 dlužník zaplatil nájemné ve výši 1.983.135 Kč, což je více, než činila jeho pořizovací cena. Lze přisvědčit tvrzení žalobce, že užívání automobilu na základě uzavřené nájemní smlouvy nebylo pro dlužníka nezbytné, když měl k dispozici jiné vozidlo, které bylo v lednu 2009 prodáno Ing. Tomáši Endlovi za začátku 273.700 Kč včetně DPH. V hospodářské situaci dlužníka byl nájem automobilu proto neúčelný a nadbytečný, když dlužníku tím vznikaly nepřiměřené náklady. Z tohoto důvodu tyto úhrady jsou úkony úmyslně zkracující podle ustanovení § 242 IZ, neboť těmito úkony žalovaný čerpal finanční prostředky od dlužníka v době, kdy dlužník směřoval do úpadku či v úpadku již byl, a dlužník tím zkrátil uspokojení svých ostatních věřitelů. Žalovaný je proto povinen vydat do majetkové podstaty plnění z neúčinných úkonů ve výši 1.840.315,66 Kč. Pokud jde o tvrzení v žalobě ohledně dvoustranných zápočtů učiněných v návaznosti na půjčky, které Ing. Tomáš Endl poskytl dlužníkovi a následně postoupil žalovanému, jakož i v návaznosti na mzdové nároky Ing. Tomáše Endla a JUDr. Viery Endlové vůči dlužníkovi, pak tyto dvoustranné zápočty v části, kterými byla započtena částka 1.000.000 Kč (na postoupenou pohledávku v téže výši od Ing. Tomáše Endla), dále částka ve výši 350.000 Kč (na postoupenou pohledávku v téže výši od Ing. Tomáše Endla), a dále v části, v níž je započtena částka 237.446 Kč kompenzující žalovaným vyplacené mzdy manželů Endlových, jimiž dlužník prováděl zápočty pohledávek nabytých od Ing. Tomáše Endla a JUDr. Věry Endlové, byly provedeny s cílem přednostně vypořádat zcela specifické pohledávky žalovaného. Ing. Tomáš Endl a JUDr. Věra Endlová tak dosáhli vypořádání svých pohledávek vůči dlužníkovi v době, kdy dlužník byl v úpadku. Tyto zápočty lze proto hodnotit jako úkony zvýhodňující žalovaného. Žalovaný je tak povinen vydat do majetkové podstaty plnění z neúčinných úkonů ve výši 1.350.000 Kč a ve výši 237.446 Kč. Taktéž podle skutkových tvrzení v žalobě ohledně prodeje šesti strojů za celkovou částku 4.931.331 Kč lze tyto prodeje posoudit jako úkony, jejichž účelem bylo přednostně uspokojit pohledávky žalovaného před pohledávkami jiných věřitelů, přičemž k jejich naplnění došlo úkony spočívajícími v započtení těchto účelově vzniklých pohledávek dlužníka proti existujícím a později vzniklým peněžitým závazkům dlužníka vůči žalovanému z různých právních důvodů. Úkony spočívající (KSOS 39 INS 3971/2009) v těchto dvoustranných zápočtech na pohledávky dlužníka z prodeje strojů jsou neúčinnými zvýhodňujícími úkony podle ustanovení § 241 IZ. Pokud žalovaný k těmto prodejům odkazoval na kupní smlouvy a znalecké posudky ohledně ocenění předmětu prodeje, k tomu soud prvního stupně uzavřel, že pro posouzení důvodnosti předmětné žaloby jsou tyto listiny irelevantní. Soud proto žalobě vyhověl.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. V odvolání uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně je nesrozumitelný s tím, že částka 16.374.432,66 Kč byla vypočtena nesprávně, neboť je v ní zahrnuta i částka 650.000 Kč, která však byla předmětem jiného řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 39 ICm 120/2011, ve kterém již bylo nepravomocně rozhodnuto. V odvolání dále uvedl výpočet částky představující plnění, které má být vydáno do majetkové podstaty, který je podle jeho názoru správný. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k odvolání žalovaného vyjádřil tak, že odvolání je nedůvodné. Žalovaný se snaží oddálit právní moc rozhodnutí, zcela pomíjí skutečnost, že jde o odpůrčí žalobu, a jeho úvahy o tom, jak má být vypočteno plnění do majetkové podstaty, jsou zcela nesprávné. Přitom nelze přehlédnout, že spory vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 ICm 120/2011 a sp. zn. 39 ICm 121/2011 spolu úzce souvisí. Navrhl, aby napadený rozsudek odvolací soud jako věcně správný potvrdil.

Dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II. Přechodného ustanovení uvedeného zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, že obsahuje způsobilý odvolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 205 odst. 2 (KSOS 39 INS 3971/2009) písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je třeba zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce podal u soudu prvního stupně dne 19. 1. 2011 žalobu, kterou se domáhá vůči žalovanému určení neúčinnosti úkonů (specifikovaných ve výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně) a uložení povinnosti žalovanému vydat žalobci do majetkové podstaty dlužníka plnění z těchto neúčinných právních úkonů v celkové výši 16.374.432,66 Kč. V důvodech žaloby uvedl, že insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno dne 6. 6. 2009, avšak dlužník již dříve podal dne 6. 5. 2009 insolvenční návrh, který vzal zpět, a proto řízení bylo usnesením sp. zn. KSOS 16 INS 2525/2009 ze dne 13. 5. 2009 zastaveno. Dále uvedl konkrétní skutečnosti, pro které žalovaný s dlužníkem tvoří koncern. K jednotlivým úkonům dlužníka, které žalobce shledává neúčinnými, v žalobě uvedl, že žalovaný byl od roku 2002 vlastníkem dvou revolverových soustruhů (specifikovaných v žalobě), které dlužníkovi pronajímal na základě nájemní smlouvy ze dne 30. 8. 2002 a na základě které (podle údajů v účetnictví dlužníka) účtoval nájemné od září 2002 do února 2008 a následně tyto stroje prodal žalovanému za částku 2.989.972 Kč, přičemž žalovaný uhradil na nájemném podstatně více, než byla pořizovací cena předmětných strojů. Nájemné za období červenec 2004 až únor 2008 (za dobu 5 let zpětně od zahájení insolvenčního řízení) a kupní cena činily celkem 10.771.182 Kč (včetně DPH). Dále v žalobě uvedl, že žalovaný prostřednictvím leasingu u pronajímatele ČSOB Leasing, a.s. v březnu 2007 nabyl právo provozovat automobil značky LEXUS RX400H, které pronajal dlužníkovi smlouvou o nájmu dopravního prostředku ze dne 2. 4. 2007 za měsíční nájemné ve výši 50.500 Kč a DPH, nájemné mu účtoval za dobu od dubna 2007 do prosince 2009 (od ledna 2009 nájemní vztah nepokračoval), tedy v době, kdy dlužník již měsíce nebyl schopen řádně uspokojovat závazky vůči věřitelům, včetně svých zaměstnanců. Přitom od ledna 2009 měl dlužník k dispozici vlastní vozidlo zn. Škoda Octavia, které bylo dne 20. 1. 2009 prodáno Ing. Tomáši Endlovi. K tomu specifikoval výši jednotlivých plateb nájemného (za duben 2007 až září 2009 a část nájemného za říjen 2009) a uvedl, že 4 platby nájemného byly proplaceny v hotovosti pokladnou dlužníka, 4 platby byly proplaceny bezhotovostními převody z účtu a zbývajících 22 plateb a část vyúčtování (za říjen 2009) byly zúčtovány zápočty, s tím, že celkem bylo uhrazeno nájemné ve výši 1.849.315,66 Kč. Dále v žalobě uvedl, že Ing. Tomáš Endl poskytl dlužníkovi dvě půjčky, každou ve výši 1.000.000 Kč, které nebyly dlužníkem do dubna 2009 vypořádány, zůstatek jistiny z prvé půjčky činil 352.079 Kč, zůstatek z druhé půjčky činil 1.000.000 Kč. Ing. Tomáš Endl postoupil žalovanému část pohledávky z prvé půjčky ve výši 350.000 Kč a pohledávku z druhé půjčky ve výši 1.000.000 Kč. Dále dlužník prodal žalovanému postupně 6 strojů (specifikovaných v žalobě) celkem za částku 4.931.331 Kč, jednotlivé kupní ceny (KSOS 39 INS 3971/2009)

(specifikované v žalobě) vyúčtoval fakturami splatnými ke dni 24. 6. 2008, 5. 7. 2008, 9. 12. 2008 a 28. 8. 2009, kupní ceny byly využity ke kompenzaci pohledávek žalovaného uvedených v žalobě, jakož i dalších pohledávek, čímž dlužník fakticky přednostně uspokojil žalovaného před jinými věřiteli. Kupní ceny byly především kompenzovány dvoustrannými zápočty. Z kupní ceny ve výši 4.931.331 Kč byla částka 582.420 Kč dlužníku reálně zaplacena, zbývající částka byla kompenzována zápočty, přitom částka 2.182.422 Kč připadla na protiplnění dlužníka žalovanému (za prodej strojů a nájem vozidla v žalobě specifikovaných), částka ve výši 2.166.489 Kč byla použita pro přednostní uspokojení pohledávek žalovaného z dalších obchodních a finančních operací (rovněž v žalobě specifikovaných). Dále mzdové nároky Ing. Tomáše Endla a JUDr. Viery Endlové vůči dlužníkovi v celkové výši 237.446 Kč byly proplaceny prostřednictvím žalovaného tak, že žalovaný tyto pohledávky převzal postoupením a vyplatil je, následně pohledávku uplatnil vůči dlužníkovi, dlužník pohledávku započetl jednostranným zápočtem na úhradu jednoho stroje (specifikovanou v žalobě). Dále dlužník a žalovaný dohodou o zápočtu ke dni 14. 4. 2009 vypořádali vzájemné pohledávky a závazky v celkové výši 6.275.333,50 Kč, do zápočtu byla zařazena též dlužníkova pohledávka za prodej jednoho ze strojů (specifikovaného v žalobě) ve výši 1.920.631 Kč, a to na část pohledávky ve výši 1.000.000 Kč, k úhradě zůstala částka 920.631 Kč. Dohodou o zápočtu dlužník a žalovaný ke dni 16. 4. 2009 vypořádali vzájemné pohledávky a závazky ve výši 350.000 Kč, do tohoto zápočtu byla zařazena uvedená částka 1.920.631 Kč (kupní cena za prodej jednoho stroje), resp. její zůstatek po předchozím zápočtu ve výši 920.631 Kč, k úhradě tak zbývala částka 570.631 Kč. Jako pohledávka žalovaného byla do zápočtu zařazena část jistiny ve výši 350.000 Kč. Tímto byly vypořádány obě postoupené pohledávky z titulu půjček. Žalobce dále v žalobě uvedl, že nájem dvou revolverových soustruhů, jejich následný prodej dlužníkovi a tomu odpovídající úhrady byly úkony úmyslně zkracujícími, tedy neúčinnými podle ustanovení § 242 IZ. Vzhledem k tomu, že neúčinností těchto úkonů se lze domáhat nejvýše 5 let zpětně od zahájení insolvenčního řízení, požaduje plnění z neúčinných úkonů představující nájemné od července 2004 do srpna 2008 a kupní cenu v celkové výši 10.771.182 Kč. Rovněž úhrady účtovaného nájemného za automobil zn. Lexus jsou úmyslně zkracujícími úkony podle ustanovení § 242 IZ, když žalovaný čerpal finanční prostředky od dlužníka v době, kdy dlužník své závazky vůči věřitelům plnil částečně, s prodlením a později vůbec, tedy směřoval do úpadku či v úpadku již byl, čímž zkrátil uspokojení ostatních věřitelů. Domáhá se tak vydání plnění do majetkové podstaty ve výši 1.849.315,66 Kč představující nájemné od dubna 2007 do září 2009 a částečně za říjen 2009. Dále dvoustranné zápočty v části, kterými byly započteny částky 1.000.000 Kč a 350.000 Kč (z titulu půjček dlužníkovi), jakož i v části, jíž je započtena částka 237.446 Kč (kompenzace mzdy manželům Endlovým), kterými Ing. Tomáš Endl dosáhl vypořádání svých pohledávek vůči dlužníkovi v době, kdy dlužník již byl v úpadku, představují zvýhodňující právní úkony podle ustanovení § 241 IZ, a proto se domáhá vydání plnění do majetkové podstaty ve výši 1.350.000 (KSOS 39 INS 3971/2009)

Kč a ve výši 237.446 Kč. Taktéž prodeje 6 strojů za kupní cenu celkem ve výši 4.931.331 Kč, které byly předmětem dvoustranných zápočtů, jsou neúčinnými zvýhodňujícími úkony podle ustanovení § 241 IZ, a to v části, kterou byly započteny pohledávky ve výši 2.166.489 Kč (specifikované v žalobě). Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl, že s dlužníkem netvořil koncern a že předmětné úkony nejsou neúčinné, k tomu uvedl konkrétní důvody a navrhl zamítnutí žaloby. Soud prvního stupně nařídil k projednání věci na den 22. 4. 2005 jednání, u kterého provedl dokazování listinami a jednání odročil za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 30. 4. 2015, u kterého rozhodl napadeným rozhodnutím.

Předně je nutno uvést, že pojem neúčinnosti právních úkonů a jednotlivé skutkové podstaty neúčinných právních úkonů jsou vymezeny v ustanoveních § 235, § 240, § 241 a § 242 IZ.

Podle ustanovení § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle ustanovení § 241 odst. 1 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo jinak v konkursu. Dle odstavce 2, zvýhodňující právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Dle odstavce 3, zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Dle odstavce 4, zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Dle odstavce 5, zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění, nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovy blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní (KSOS 39 INS 3971/2009)

úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

Podle § 242 odst. 1 IZ, odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Dle odstavce 2, má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. Dle odstavce 3, úmyslně zkracujícímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 235 a násl. IZ tak lze odporovat právním úkonům dlužníka, včetně opomenutí. Přitom je třeba zkoumat, zda v dané věci byla naplněna některá ze skutkových podstat neúčinných právních úkonů vymezených ustanovením § 240 až § 242 IZ, jejichž prostřednictvím se podává (pro účely insolvenčního řízení) obsah pojmu zkracující právní úkon dlužníka a zvýhodňující právní úkon dlužníka . Přitom výrazy použité v ustanovení § 235 odst. 1 věty první IZ (právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných) insolvenční zákon vykládá právě jen prostřednictvím ustanovení § 240 až § 242 IZ. Lze tedy shrnout, že ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanovením § 111 a § 246 odst. 2 IZ, lze podle ustanovení § 235 až § 243 IZ odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanovení § 240 až § 242 IZ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 677/2001 ze dne 27. 2. 2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 60/2014). Přitom i platba může být neúčinným právním úkonem, neboť platba jako důsledek projevu vůle subjektu právního vztahu splnit peněžitý závazek není právní skutečností, ale právním úkonem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 23 Cdo 472/2008 ze dne 31. 8. 2010, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Při hodnocení neúčinnosti právního úkonu je nutno vzít v úvahu to, že skutkové podstaty neúčinných právních úkonů vymezené v ustanoveních § 240 až 242 IZ navazují na obecnou definici neúčinnosti právního úkonu uvedenou v ustanovení § 235 IZ. Úvahy vedoucí k závěru o neúčinnosti právního úkony musí být proto vedeny tak, zda dlužníkovým právním úkonem byla naplněna skutková podstata neúčinného právního úkonu podle ustanovení § 241 IZ (zvýhodňujícího právního úkonu) nebo skutková podstata podle ustanovení § 242 IZ (úmyslně zkracujícího právního úkonu) se všemi omezeními, jež z dikce tohoto ustanovení plynou, včetně určení, které právní úkony nejsou neúčinnými podle ustanovení § 241 odst. 5 IZ. Z tohoto pojetí nevybočuje ani úprava neúčinnosti právních úkonů dlužníka bez přiměřeného protiplnění podle ustanovení § 240 IZ, neboť takové úkony (KSOS 39 INS 3971/2009) jsou ve výsledku též zkracujícími právními úkony. Dále je třeba zdůraznit, že právní úkony vymezené v ustanovení § 240 a § 241 jako neúčinné nevyžadují úmysl dlužníka, avšak právní úkony vymezené v ustanovení § 242 IZ úmysl dlužníka vyžadují. Je nutno vzít v úvahu i právní úpravu ve vztahu k osobám blízkým a osobám tvořícím s dlužníkem koncern (v dané věci ustanovení § 66a odst. 7 obchodního zákoníku účinného do 31.12.2013) v ustanoveních § 240 odst. 3 a odst. 4 písm. d) IZ, § 241 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 písm. b) a § 242 odst. 2 IZ.

Dále je třeba uvést, že rozhodne-li insolvenční soud o úpadku dlužníka na základě vyvratitelné domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky (§ 3 odst. 2 IZ), platí tato vyvratitelná domněnka i v dalších případech, kde insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka, například jde-li o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 2 IZ), popřípadě o neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 odst. 2 IZ). K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 14/2012 ze dne 29. 4. 2014 (přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Základní hledisko pro posouzení toho, zda se v důsledku odporujícího úkonu dlužníka dostane některému z věřitelů na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (§ 241 odst. 1 IZ), je míra uspokojení tohoto věřitele ve vazbě na možné uspokojení, které by se mu dostalo v konkursu. Tvrzení a prokázání těchto skutečností je přitom na žalobci (insolvenčním správci), který má v tomto směru břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Soudní praxe se ustálila na závěru, že je rozhodující, zda odporovatelný právní úkon byl způsobilý zvýhodnit věřitele v době, kdy byl uskutečněn, a že je třeba zabývat se majetkovými poměry dlužníka (rozsahem majetkové podstaty) ke dni uskutečnění napadených právních úkonů.

Podle odvolacího soudu především z žaloby není zřejmé, zda se žalobce domáhá určení neúčinnosti smluv a započtení (ať již dohodou nebo jednostranným právním úkonem), nebo určení neúčinnost plateb (jednostranných právních úkonů) jako důsledek projevu vůle subjektu právního vztahu splnit peněžitý závazek, nebo současně určení neúčinnosti smlouvy nebo započtení i plateb. Přitom požadavek na určení neúčinnosti smlouvy nebo započtení a na určení platby se vzájemně vylučuje. Jinými slovy jsou-li neúčinné smlouva nebo započtení, nemůže být již neúčinná platba. Žalobce totiž v žalobě tvrdí jak neúčinnost smluv ( nájem, prodej ) a započtení ( zápočet ) a současně plateb ( úhrada ), přičemž žaloba ke všem těmto úkonům neobsahuje dostatečná skutková tvrzení (například z jakého důvodu jsou neúčinnými právními úkony smlouva o nájmu revolverových soustruhů uzavřená dne 30.8.2002, smlouva o jejich prodeji uzavřená v březnu 2008, smlouvy o prodeji 6 strojů v žalobě nijak blíže specifikované). Přitom žalobní petit je částečně neurčitý, (KSOS 39 INS 3971/2009) neboť obsahuje požadavek na určení úkonů, jimiž dlužník vypořádal (zaplatil, ať již hotově, bezhotovostním převodem nebo započtením) , aniž by bylo specifikováno, jaké konkrétní platby hotově, jaké konkrétní platby na účet jsou neúčinné a jaké konkrétní pohledávky byly dlužníkem započteny neúčinně, přičemž ani ze skutkových tvrzení žaloby nejsou zřejmá data jednotlivých plateb (úhrad) provedených v hotovosti nebo na účet. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud si nevyjasnil, čeho se žalobce domáhá, tedy nevyzval žalobce postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. k odstranění vad jeho žaloby a takto vadnou žalobu projednal a věcně o ní rozhodl. Soud prvního stupně tak řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V přezkoumávané věci však žalobcem ani nebyly tvrzeny žádné skutečnosti k úpadku dlužníka ani k jeho majetkovým poměrům ke dni uskutečnění napadených právních úkonů, tedy nebyly tvrzeny žádné skutečnosti k tomu, že dlužník učinil právní úkony v době, kdy byl v úpadku, nebo učinil právní úkony, které vedly k jeho úpadku, a skutečnosti k rozsahu (případně výtěžnosti) majetkové podstaty ve vztahu k uspokojení pohledávek žalovaného, které by obdržel (s ohledem na celkovou výši dlužníkových závazků ke dni uskutečnění napadených právních úkonů) v rámci konkursu (v porovnání s tím, co žalovaný skutečně od dlužníka obdržel).

Podle odvolacího soudu je rozhodnutí soudu prvního stupně je rovněž nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť z odůvodnění rozhodnutí sice vyplývají skutková zjištění z jednotlivých důkazů v řízení provedených, avšak není zřejmé, které skutečnosti má soud za prokázány a které nikoli, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a proč neprovedl i další důkazy (z jakého důvodu je shledal irelevantními), jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc právně posoudil. Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí toliko přisvědčil skutkovým tvrzením žalobce s tím, že z nich vycházel, neboť žalovaný je nerozporoval. Přitom k tomu, aby soud mohl vycházet toliko ze skutkových tvrzení účastníků, musí být tato skutková tvrzení shodná, tedy nepostačuje, že druhý účastník sporu je nerozporuje (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) Soud prvního stupně především v rozhodnutí neodůvodnil svůj závěr, že dlužník a žalovaný tvořili koncern, neboť k tomu pouze odkázal na skutková tvrzení v žalobě. Z jeho odůvodnění není zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru, že právní úkony dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, jaká skutková podstata neúčinných právních úkonů byla naplněna, včetně toho, jakého vyššího uspokojení se žalovanému dostalo, než jaké by mu náleželo, nebo jakým jednáním sledoval dlužník zkrácení pohledávek svého věřitele (svých věřitelů).

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a písm. b) o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (KSOS 39 INS 3971/2009)

V dalším řízení soud prvního stupně postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. vyzve žalobce k odstranění vad žaloby tak, aby bylo zřejmé, neúčinnosti jakých právních úkonů se žalobce žalobou domáhá. Odstraní-li žalobce na výzvu soudu vadu žaloby, bude se důsledně zabývat tím, zda účastníci uvedli všechna právně významná tvrzení a k těmto tvrzením označili důkazy (zda je třeba účastníky poučit a vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů podle ustanovení § 101 o.s.ř., případně podle ustanovení § 118 a o.s.ř.) a teprve poté ve věci znovu rozhodne. Své rozhodnutí soud prvního stupně přezkoumatelným způsobem odůvodní (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). V novém rozhodnutí ve věci soud prvního stupně rozhodne i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Olomouc 25. února 2016

JUDr. Věra Vyhlídalová předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: v z. JUDr. Ivana Wontrobová v.r. Zuzana Žádníková pověřená členka senátu Z důvodu dovolené předsedkyně senátu podepsáno podle § 158 odst. 1 o.s.ř. zastupující členkou senátu