12 VSOL 127/2015-18
30 ICm 2345/2015 12 VSOL 127/2015-18 (KSBR 30 INS 24131/2013)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce: SG Eguipment Finance Czech Republic s.r.o. se sídlem Antala Staška 2027/79, 140 00, Praha 4, IČO 61061344, zastoupen Mgr. Michalem Chochútem, LL.M., advokátem se sídlem Antala Staška 2027/79, 140 00 Praha proti žalovanému: Pavel anonymizovano , bytem 9. května 477, 664 61 Rajhrad, zastoupen Mgr. Miroslavem Klanicou, advokátem se sídlem Krkoškova 728/2, 602 00 Brno, o určení neexistence pohledávky, vedené jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka: Lubomír anonymizovano , anonymizovano , bytem 634 00 Brno, Svážná 388/32, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2015, č.j. 30 ICm 2345/2015-9, KSBR 30 INS 24131/2013-C3

tak to:

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2015, č.j. 30 ICm 2345/2015-9, KSBR 30 INS 24131/2013-C3 s e p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odův odně ní:

Krajský soud označeným usnesením rozhodl, že žaloba přihlášeného věřitele č. 1-SG Eguipment Finance Czech Republic s.r.o. na určení neexistence (KSBR 30 INS 24131/2013) pohledávky přihlášeného věřitele č. 4-Pavel anonymizovano , přihlášené pod č. 4, se dle § 202 odst. 5 insolvenčního zákona (pro opožděnost složené jistoty) odmítá (odstavec I. výroku) a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec II. výroku).

Proti usnesení podal žalobce odvolání a namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci; použil tak odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Žalobce uvedl, že nezpochybňuje, že jistotu uhradil až po uplynutí lhůty uvedené v § 202 odst. 3 insolvenčního zákona, nesouhlasí však s tím, jak se prvoinstanční soud vypořádal s následky této pozdní úhrady. Pro úplnost žalobce připomíná, že uhradil jistotu dne 10.6.2015, tedy ještě před vydáním napadeného usnesení. Dále žalobce v odvolání tvrdil: 1. Ve smyslu § 7 odst. 1 insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení subsidiárně použijí ustanovení občanského soudního řádu. Toto ustanovení je třeba vykládat extenzivně tak, že se pro insolvenční řízení použijí subsidiárně předpisy upravující občanské soudní řízení. Předpisem upravujícím občanské soudní řízení je mimo jiné i zákon číslo 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Jistota dle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona má za účel hradit náklady řízení, tedy má obdobný smysl a účel jako soudní poplatek.

Podle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích zruší usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku (jemuž je zde obdobou usnesení o odmítnutí žaloby) soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání, proti tomuto usnesení. V uvedené lhůtě byla jistota zaplacena.

Podle § 83 insolvenčního zákona sice nelze prominout v insolvenčním řízení zmeškání lhůty, v tomto případě se však mnohem spíš jedná o obdobu pozdního zaplacení soudního poplatku, jak je uvedeno výše. 2. Dle názoru žalobce je dále zcela zásadní samotný účel institutu jistoty dle ust. § 202 odst. 3 insolvenčního zákona, a v souladu s tímto účelem je potřeba použit i ustanovení § 202 odst. 5 insolvenčního zákona. V tomto ohledu si žalobce dovoluje odkázat na odbornou literaturu, již níže v tomto bodě cituje (viz JUDr. Jaromír Císař, Mgr. Ing. Hana Pásková, Jistoty dle § 202 insolvenčního zákona, Bulletin advokacie, rok 2013, číslo 4, strana 23). Účelem ustanovení § 202 odst. 3 insolvenčního zákona je dle názoru žalobce dosáhnout skutečného uhrazení jistoty, a nelze tudíž postupovat stejně, jako např. v případě jistoty u institutu předběžného opatření dle § 75b občanského soudního řádu (který je konstruován tak, že v zájmu rychlosti rozhodování o předběžném opatření není dán prostor pro pozdější skládání jistoty nad rámec stanovené lhůty). Žalobce je (shodně s výše uvedenými autory) přesvědčen, že je-li jistota složena, byť opožděně, avšak do doby, než soud z důvodu jejího nezaplacení rozhodl (KSBR 30 INS 24131/2013) o odmítnutí žaloby, je tím funkce jistoty dle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona naplněna (je dosaženo účelu, pro který je tato povinnost stanovena-osvědčení existence finančních prostředků ke krytí nákladů incidenčního řízení), čímž zároveň odpadá důvod, pro který by nemohlo dojít k věcnému přezkumu žaloby. Zaplacením jistoty, byť opožděným, dojde k vytvoření potřebné (zákonem požadované) finanční základny" pro krytí nákladů řízení daného incidenčního sporu a odmítnutí žaloby pro opožděné zaplacení jistoty tak proto nelze pokládat za důvodné. Tomuto výkladu pak svědčí i znění § 202 odst. 5 insolvenčního zákona, který výslovně nestanoví povinnost soudu přistoupit k odmítnutí žaloby, pakliže jistota nebude složena ve stanovené lhůtě-dané ustanovení spojuje tento následek v podobě odmítavého rozhodnutí pouze se samotným nesložením jistoty (resp. nedoložením absence zákonné povinnosti jistotu skládat). Názor výše popsaný přitom podporuje i skutečnost, že neodmítnutí incidenční žaloby z důvodu shora popsaného nenavozuje ve vztahu k ostatním účastníkům insolvenčního řízení žádné procesně relevantní následky, jejichž nastoupením by došlo k porušení zásad formulovaných v § 5 insolvenčního zákona a byl by znemožněn další řádný postup v insolvenčním řízení. Žalobce tak tento bod, shodně se shora uvedenými autory, uzavírá tak, že dodržení lhůty dle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona je nutno vykládat v souvislosti s účelem, k němuž má tato lhůta sloužit. Tím je stanovení určitého časového prostoru pro zajištění dostatku finančních prostředků k náhradě nákladu incidenčního sporu; nemá jít o překážku pro vedení samotného incidenčního sporu, který již probíhá na základě včasného a bezvadného podání-popěrného úkonu věřitele. Uvedený výklad podle názoru žalobce nejlépe odpovídá zásadám a cílům insolvenčního zákona, potažmo insolvenčního řízení. 3. Žalobce dále svůj postoj opírá o fakt, že na insolvenční řízení a incidenční spory se vztahují ustanovení § 167odst. l a § 154 odst. l o. s. ř., podle kterých je pro usnesení rozhodující stav v době jeho vyhlášení, nebo, nebylo-li vyhlášeno, v době jeho vydání, což platí též na usnesení o odmítnutí žaloby. Občanský soudní řád přitom umožňuje, aby žalobce odstranil vady žaloby (v daném případě zaplatil jistotu) i poté, co již uplynula lhůta k tomu soudem stanovená, popřípadě poté co soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí žaloby", avšak nejpozději do té doby, dokud o odmítnutí žaloby nerozhodl odvolací soud. V době vydání napadeného usnesení přitom jistota již byla uhrazena a připsána na příslušný účet soudu. Závěrem žalobce podotýká, že dle jeho přesvědčení je zapotřebí analogicky v této věci vycházet z dřívějších rozhodnutí českých soudů v obdobných případech, kdy např. Vrchní soud v Praze dne 17. března 2008, sen. zn. 1 VSPH 5/2008, rozhodl usnesením, podle něhož může insolvenční navrhovatel odstranit vady insolvenčního návrhu, jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, či jak Nejvyšší soud ČR v usnesení sen. zn. 29 NSČR 46/2012 ze dne 26. září 2012 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož vady návrhu na povolení oddlužení a jeho příloh může dlužník odstranit jen do doby, než insolvenční soud rozhodne o odmítnutí (KSBR 30 INS 24131/2013) návrhu na povolení oddlužení a o současném prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Žalobce je tudíž, s ohledem na všechny shora uvedené argumenty přesvědčen, že napadené usnesení prvoinstančního soudu nemá zákonný podklad a že neodpovídá ani zásadám insolvenčního řízení. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem navrhuje žalobce, aby Vrchní soud v Olomouci vydal následující usnesení: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.6.2015, č.j. 30 ICm 2345/2015-9, se zrušuje.

Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. Incidenční spor byl zahájen před 15.6.2015. proto se na odvolací řízení přiměřeně aplikují ustanovení insolvenčního zákona v nyní platném znění (dále jen IZ) a občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen o.s.ř.).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Podle ustanovení § 202 odst. 3 IZ přihlášený věřitel, který popřel pohledávku, je povinen složit do 15 dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce u insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10.000 Kč. Nebylo-li v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce ještě rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.

Jak správně uvádí krajský soud a odpovídá to i obsahu spisu, o způsobu řešení úpadku rozhodl insolvenční soud usnesením ze dne 30. 5. 2014, č.j. KSBR 30 INS 24131/2013-B-3, kterým na majetek dlužníka prohlásil konkurs, jako konkurs nepatrný. Na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 5. 5. 2015, jehož předmětem byl rovněž přezkum pohledávky věřitele č. 4-Pavla anonymizovano , přihlášené pod č. 4, neshledal insolvenční soud důvod pro to, aby popření pohledávky č. 4 ze strany přihlášeného věřitele č. 1 dle § 200 odst. 3 IZ odmítl (B-23). Žalobci jako popírajícímu věřiteli tak s přihlédnutím k § 200 odst. 5 IZ vznikla povinnost zaplatit jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10.000 Kč nejpozději do 20. 5. 2015. Jistota na náklady incidenčního sporu byla na účet soudu žalobcem složena dne 10. 6. 2015. (KSBR 30 INS 24131/2013) Úprava popěrného práva věřitelů, vtělená do insolvenčního zákona novelou provedenou zákonem č. 69/2011 Sb., vychází z koncepce, že zákon sice přiznává věřitelům právo popírat pohledávky jiných věřitelů, avšak-s ohledem na zkušenosti z aplikace dřívější úpravy úpadkového práva v zákoně o konkursu a vyrovnání-účinky těchto popěrných úkonů a možnost domoci se vyloučení uspokojení pohledávek jiných věřitelů v rámci insolvenčního řízení podmiňuje splněním striktně nastavených podmínek, přičemž jednou z nich (bez níž není možné věcně projednat žalobu na popření pohledávky), je i to, že popírající věřitel ve stanovené lhůtě složí jistotu na náklady řízení incidenčního sporu. K opožděnému složení jistoty se nepřihlíží (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 26/2014, ze dne 24.7.2014).

V řízení je nesporné, že žalobce složil jistotu na náklady řízení incidenčního sporu opožděně, z tohoto důvodu se ke složení jistoty nepřihlíží a krajský soud správně žalobu přihlášeného věřitele č. 1-SG Eguipment Finance Czech Republic s.r.o. na určení neexistence pohledávky přihlášeného věřitele č. 4-Pavel anonymizovano , přihlášené pod č. 4, podle § 202 odst. 5 insolvenčního zákona (pro opožděnost složené jistoty) odmítl.

Odvolací námitky navrhovatele nelze mít za důvodné. Předně je nepřípustné upřednostňovat analogii jiného právního předpisu nad výklad zákonného ustanovení upravující posuzovanou problematiku; při posuzování včasnosti složení jistoty je třeba vycházet z ustanovení § 202 IZ a nikoliv ze zákona o soudních poplatcích. Žalobce také vadně a účelově ve svůj prospěch vykládá zásadu rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení, neboť je zřejmé, že právě včasné složení jistoty v zákonem stanovených lhůtách zajišťuje naplnění zmíněných zásad; tomu však žalobce nedostál.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

S ohledem na procesní výsledek odvolacího řízení odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; procesně úspěšný žalovaný v odvolacím řízení náklady sporu nevykázal (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Poučen í: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být (KSBR 30 INS 24131/2013) dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 26. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu