12 VSOL 127/2014-28
22 ICm 3295/2013 12 VSOL 127/2014-28 (KSOS 22 INS 10323/2013)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Myškové ve věci žalobkyně: Miroslava anonymizovano , bytem Budovatelská 553, 742 13, Studénka, proti žalovanému: TIC group s.r.o., se sídlem Revoluční 1082/8, 110 00, Praha, IČ 28310519, zastoupenému: JUDr. Ing. Pavel Fabian, advokát se sídlem Marešova 304/12, 602 00, Brno, o určení pravosti vykonatelné zajištěné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 ICm 3295/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka: Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Budovatelská 533, 742 13 Studénka-Bučovice, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 10323/2013, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2014, č. j. 22 ICm 3295/2013-19,

takto:

I. Usnesení krajského soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku, m ě n í tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech prvostupňového řízení částku 6.800 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ing. Pavla Fabiana. (KSOS 22 INS 10323/2013)

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 800 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ing. Pavla Fabiana.

Odůvodnění:

Krajský soud usnesením rozhodl v souladu s ustanovením § 160 odst. 4 IZ incidenční žalobu odmítnout jako žalobu podanou osobou neoprávněnou, neboť žalobkyně jakožto dlužnice v insolvenčním řízení nemohla účinně popřít věřitelovu zajištěnou pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení dlužnice pohledávkou P4, přičemž aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby nemohlo založit ani nesprávné poučení žalobkyně soudem, které jí bylo dáno na přezkumném jednání konaném dne 06.09.2013 a na základě kterého následně žalobkyně žalobu došlou soudu dne 01.10.2013 podala. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl s odkazem na ustanovení § 146 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 150 o.s.ř. Soud se rozhodl aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř., neboť žalobkyně postupovala dle poučení soudu, které jí bylo dáno na přezkumném jednání dne 06.09.2013, její žaloba však byla odmítnuta na základě jiného právního názoru soudce, kterému byla věc přidělena opatřením předsedkyně soudu. To považoval za důvody zvláštního zřetele hodné, zejména když žalobkyně je toho času v insolvenčním řízení, žalobu podala v důsledku poučení soudu a sama je bez právnického vzdělání, a proto rozhodl náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému nepřiznat.

Žalovaný včasným odvoláním zaměřeným výslovně do odstavce II. výroku o nákladech řízení napadl usnesení krajského soudu, vytýkal mu vadné právní posouzení problematiky a dovozoval porušení právních i ústavních principů ve svůj neprospěch. Nesouhlasil s názorem, že pochybení soudu, na jehož podkladě žalobkyně žalobu podala, může být důvodem pro postup podle § 150 o.s.ř. Poukazoval na výsledek sporu, na ustálenou judikaturu k výkladu k této problematice a navrhl, aby soud nákladový výrok zrušil .

Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014-žaloba byla podána 1.10.2013) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014. (KSOS 22 INS 10323/2013)

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a obsahuje odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal usnesení soudu prvního stupně toliko v napadené části, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je zcela důvodné.

Podle ustanovení § 146 odst. 3 o.s.ř. odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady.

Podle ustanovení § 150 odst. 3 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Náhrada nákladů sporného řízení se řídí zásadou úspěchu ve věci, tedy právo na náhradu nákladů náleží účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch. Pokud byla žaloba soudem odmítnuta, pak vždy odmítnutí žaloby (nebo jiného návrhu na zahájení řízení) zavinil zjevně žalobce (navrhovatel), který soudu podal vadné podání a přes výzvu soudu vady neodstranil, případně podal incidenční žalobu, k jejímuž podání nebyl oprávněn a je namístě, aby nahradil mezitím vzniklé náklady řízení ostatním účastníkům řízení. Institut moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení dle § 150 o.s.ř. je mimořádnou výjimkou z uvedené zásady, k jeho užití musí soud přistupovat sporadicky a při jeho aplikaci je nutné zohlednit jak sociální a majetkové poměry povinného", tak současně pohnutky k podání návrhu na zahájení řízení. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním a osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba při tom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další." (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád: Komentář. I. díl. 7. vydání. C.H.Beck, Praha 2006, s. 674.). Rovněž je doktrinálně i judikatorně zastáváno stanovisko, že aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. musí být řádně odůvodněna. Pokud výjimečná aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. nebyla v napadeném rozhodnutí odůvodněna dostatečně, bylo tím porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." (nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. dubna 2010, sp.zn. II. ÚS 3015/09). Nezbytné je též to, aby prvoinstanční soud dal účastníkům řízení možnost vyjádřit se v průběhu řízení k případné aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., tedy aby splnili případně svou povinnost tvrzení a důkazní. Jak opakovaně judikoval Ústavní soud ČR: Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat (nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. února 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06). Tento (KSOS 22 INS 10323/2013) požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o.s.ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit." (nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. června 2010, sp. zn. II. ÚS 2189/09). Tento názor Ústavního soudu ČR není v jeho judikatuře ojedinělý, lze jej označit za konstantní judikaturu Ústavního soudu ČR v otázce práva na spravedlivý proces, nadto velice aktuální (nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. května 2010, sp. zn. III. ÚS 3299/09).

V dané věci je zřejmé, že prvoinstanční soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, nezkoumal rozhodné skutečnosti (majetkové, sociální a osobní poměry), nedal účastníkům řízení možnost se k případné aplikaci § 150 o.s.ř. vyjádřit, tedy nevytvořil adekvátní procesní prostor pro uplatnění jejich práva na spravedlivý proces ani náležité podmínky pro své rozhodnutí. Pokud soud vzal za základ pro použití moderačního práva soudu podle § 150 o.s.ř. toliko fakt, že žalobkyně žalobu podala v důsledku poučení soudu a sama je bez právnického vzdělání, nelze jeho rozhodnutí považovat za správné. Je sice ústavně konformní, aby soud při rozhodování o aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. hodnotil chování účastníků řízení před zahájením řízení i při něm samotném, tedy i vlivy a pohnutky k podání žaloby: Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod." (nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08), ovšem i takové rozhodnutí je třeba řádně odůvodnit. Výrok o náhradě nákladů řízení musí být v souladu s průběhem řízení a s úkony účastníků. Úvaha soudu při rozhodování o nákladech řízení musí být dostatečně logicky vyložena. V případě, že soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení, je v zásadě tento postup porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II.ÚS 852/13, ze dne 17.4.2014). Obdobně judikoval Ústavní soud například v nálezu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06, Podle ustanovení § 150 o.s.ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 727/2000). Ustanovení § 150 o.s.ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly (KSOS 22 INS 10323/2013) zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 237/05). Charakteristickým znakem § 150 o.s.ř. je oprávnění dané soudu, umožňující učinit výjimku z obecné zásady, podle níž neúspěšný účastník hradí náklady úspěšného účastníka, stanovené v § 142 odst. 1 o.s.ř. Aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. je za splnění zákonných podmínek plně v diskreční pravomoci soudu. Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o.s.ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit.

Právo vyjádřit se k průběhu řízení a právo na předvídatelné rozhodnutí náleží k základním atributům práva na spravedlivý proces (§ 1, § 5, § 6, § 18 odst. 1, § 123 o.s.ř.), zejména jde-li o kontradiktorní řízení. Uvedené se týká i rozhodování o nákladech řízení, má-li být použito výjimečné ustanovení § 150 o.s.ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl.ÚS 46/13 ze dne 11. března 2014). V těchto intencích si krajský soud nepočínal.

Odvolací soud z obsahu spisu seznal, že žalobkyně je dlužníkem v insolvenci, dlužníkem v insolvenčním řízení je i její manžel, návrhy na oddlužení mají zbavit oba alespoň části závazků. Podle údajů v insolvenčním řízení mají oba manželé společné dluhy ve výši 1.357.724 Kč z úvěrů a debetu platebních karet, vlastní byt v osobním vlastnictví, jinak jsou nemajetní, žalobkyně nyní od 4/2010 zaměstnána s platem 2.800 Kč hrubého, manžel žalobkyně si vydělává cca 25.000 Kč hrubého. Tedy majetkové poměry nejsou u žalobkyně příznivé, neboť je zatížena dluhy, které není schopna splatit. Žalovaný je právnickou osobou s vkladem 200.000 Kč, podle záznamu v obchodním rejstříku je předmětem jeho podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, jeho majetkové poměry soudu známy nejsou a žalovaný je nepodává ani v odvolání. Je však známo, že žalovaný je věřitelem žalobkyně s přihlášenou vykonatelnou pohledávkou ve výši 371.398,89 Kč z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 30.10.2012. Pohledávka byla do insolvenčního řízení dlužnice přihlášená jako vykonatelná v rozsahu 360.822 Kč. Vykonatelnost byla doložena exekutorským zápisem ze dne 30.10.2012. Pohledávka byla přihlášená jakožto zajištěná a to na základě smlouvy o zřízení zástavního práva č. 20121030/B ze dne 30.10.2012. V poznámce bylo uvedeno, že přihláška je zároveň přihlášena do insolvenčního řízení manžela žalobkyně, který je zároveň ručitelem úvěru a řízení je vedeno jako společné oddlužení manželů; ten pohledávku žalovaného popřel také. Na přezkumném jednání konaném dne 06.09.2013 dlužnice pohledávku věřitele č. 4-žalovaného popřela, oproti tomu insolvenční správce pohledávku uznal. Na tomto přezkumném jednání byla žalobkyně poučena o nutnosti podat incidenční žalobu, což dne 01.10.2013 učinila; stejnou žalobu podal (KSOS 22 INS 10323/2013) i manžel žalobkyně. Z hlediska poměrů je tedy žalobkyně v úpadku, přičemž je smluvně vázána úvěrem, žalovaný pak podniká v oblasti spotřebitelských úvěrů a čelí hrozbě nedobytnosti své pohledávky aspoň zčásti, žalovaný sám podal proti dlužníkům Miroslavě anonymizovano a Milanu anonymizovano žalobu na určení, že žalobce má za žalovanými nevykonatelnou pohledávku ve výši 10.579,89 Kč, posléze žalobu rozšířil tak, aby soud určil, že vykonatelná zajištěná pohledávka ve výši 371.398,89 Kč přihlášená do insolvenčního řízení obou dlužníků, je po právu.

Z hlediska okolností případu je tedy patrno, že žalobkyně podala žalobu ve věci po popření pohledávky vůči žalovanému a po (vadném) poučení soudem. Tuto skutečnost ovšem nelze hodnotit v rámci rozhodování o nákladech řízení výlučně v neprospěch žalovaného; spíše je na žalobkyni vážit event. odpovědnost za nesprávný úřední postup a jeho důsledky ve smyslu zákona č. 82/1996 Sb. Nyní nelze nevidět, že žalobkyně se do dluhů se dostala (většinou spolu s manželem) vlastním jednáním. Žalovaný je pak společností podnikající na finančním trhu a je závislý na dodržování uzavřených smluv s klienty.

Za tohoto stavu žalobkyni nelze přiznat dobrodiní moderace nákladů řízení a bylo lze o nich rozhodnout podle procesního výsledku řízení.

Procesně úspěšnému žalovanému vznikly náklady v prvním stupni za právní zastoupení, které sestávají z mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby po 3.100 Kč-§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. c/ (převzetí zastoupení, vyjádření ve věci na žádost soudu) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, dvojí paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem 6.800 Kč.

Ze stejných důvodů byly přiznány žalovanému i odvolací náklady. Odvolání se týkalo pouze nepřiznaných 6.800 Kč na nákladech řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 34/2013, ze dne 26.9.2013), proto náklady činí z punkta 6.800 Kč mimosmluvní odměnu za úkon právní služby ve výši jedné poloviny 500 Kč (§ 7 bod 3, § 11 odst. 2 písm. c/ advokátního tarifu), paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem 800 Kč.

Jiné náklady žalovaného ze spisu nevyplývají, žalovaný sám své náklady nevyčíslil.

K důvodům, pro které soud určil odměnu za zastupování žalované podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. (KSOS 22 INS 10323/2013)

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci 24. července 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Petra Šlajsová předseda senátu