12 VSOL 123/2013-75
13 ICm 75/2012 12 VSOL 123/2013-75 (KSOS 13 INS 16953/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Vojtěcha Brhla v právní věci žalobce GAMITEX GROUP a.s., se sídlem Žitná 1575/49, 110 00 Praha 1, identifikační číslo 274 51 011, zastoupeného JUDr. Radimem Bartoněm, advokátem, se sídlem Porážková 1424/20, 702 00 Ostrava, proti žalované JUDr. Dagmar Kolákové, Slovanská 7, 787 01 Šumperk, identifikační číslo 662 43 530, insolvenční správkyni dlužnice Margity anonymizovano , zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem Starobranská 4, 787 01 Šumperk, o určení zajištění nevykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 13 ICm 75/2012 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Margity anonymizovano , anonymizovano , bytem Kamenná 28, 789 74 Šumperk, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 13 INS 16953/2011, rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 16.5.2013, č. j. 13 ICm 75/2012-32, KSOS 13 INS 16953/2011,

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se m ě n í takto: (KSOS 13 INS 16953/2011)

U r č u j e se, že žalobce má za dlužnicí Margitou anonymizovano pohledávku č. 1 ve výši 181.567,12 Kč z titulu jistiny a smluvního úroku z poskytnutého úvěru a pohledávku č. 2 ve výši 26.000 Kč z titulu smluvní pokuty, obě s právem na uspokojení ze zajištění nemovitostmi, a to budovou č. p. 35 na pozemku parc. St. 3 a pozemkem parc. St. 3, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 227 u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk, katastrální území Klopina, obec Klopina.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že pohledávky žalobce vůči dlužnici Margitě anonymizovano , a to pohledávka č. 1 v celkové výši 181.567,12 Kč představující dluh na jistině a smluvním úroku úvěru a pohledávka č. 2 v celkové výši 26.000 Kč představující dluh na smluvní pokutě, jsou po právu nevykonatelnými pohledávkami zajištěnými majetkem dlužnice, a to nemovitostmi v k. ú. Klopina-budovou část obce Klopina č. p. 35 na parcele st. 3-pozemkem parcelou st. 3, respektive po zpeněžení těchto nemovitostí mimo insolvenční řízení dražbou v exekuci a po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem penězi představujícími rozdělovanou podstatu ve smyslu § 337a o.s.ř. (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12.826 Kč (výrok II.).

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zrekapituloval stanoviska žalobce a žalované učiněná v průběhu řízení, rozvedl zjištění z přihlášky pohledávky žalobce, z vyrozumění o popření práva, z usnesení o příklepu ze dne 11.12.2009 a vysvětlil svůj závěr o včasnosti žaloby dle ust. § 198 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ). Dále se zabýval důvodností popření práva na uspokojení pohledávek žalobce ze zajištění a uzavřel, že insolvenční správkyně postupovala správně. Důvodem popření zajištění obou pohledávek byla skutečnost, že dlužnice již není vlastníkem nemovitostí, ke kterým bylo zřízeno zástavní právo ve prospěch žalobce. Nemovitosti byly totiž prodány v dražbě v roce 2009, což žalovaná doložila usnesením o příklepu soudního exekutora ze dne 11.12.2009. Insolvenční řízení bylo zahájeno až dne 20.9.2011. Podle soudu prvního stupně se uspokojením zajištěných věřitelů v rozsahu zajištění ze zpeněžení věci podle insolvenčního zákona míní zpeněžení věci v rámci insolvenčního řízení, nikoliv zpeněžení v exekučním řízení. Dále přisvědčil žalobci, že jeho zástavní právo k zajišťovaným pohledávkám bylo zřízeno na nemovitostech dlužnice a za situace, kdy dlužnice již vlastníkem těchto nemovitostí nebyla, neboť byly zpeněženy dražbou v rámci exekuce, zaniká podle § 337h odst. 1 občanského (KSOS 13 INS 16953/2011) soudního řádu (dále jen o.s.ř.) zástavní právo až dnem právní moci rozvrhového usnesení. I kdyby tedy zástavní právo dosud nezaniklo, nelze ho uplatňovat v insolvenčním řízení. Žalobce by totiž mohl mít postavení zajištěného věřitele jenom v případě, pokud by v době zahájení insolvenčního řízení ještě náležely do majetkové podstaty nemovitosti, na kterých bylo zřízeno zástavní právo. Pokud dosud nedošlo k rozvrhu výtěžku exekutorem, může se žalobce toliko podílet na rozvrhu podle zákonného pořadí dle § 337c o.s.ř. v rámci exekučního řízení. Zástavní právo žalobce by bylo plně vypořádáno v rámci rozvrhu výtěžku dražby v exekučním řízení, a pokud by po úhradě všech pohledávek podle rozvrhu zůstal zbytek rozdělované podstaty, připadl by do majetkové podstaty v insolvenčním řízení, ovšem nikoliv jako předmět zástavního práva žalobce. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 163 IZ. Úspěšné žalované přiznal právo na náhradu odměny za právní zastoupení ve výši 10.000 Kč, dvou režijních paušálů a daně z přidané hodnoty.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Předně odkázal na svá tvrzení v žalobě se závěrem, že jeho přihlášené pohledávky je nutno mít za zajištěné a popěrný úkon správkyně za nedůvodný. Zdůraznil, že pokud v exekučním řízení nedošlo do zahájení a za trvání insolvenčního řízení k nabytí právní moci a splnění rozvrhového usnesení (tudíž ani k zániku zajišťovacích práv přihlášeného věřitele k majetku ve vlastnictví dlužníka), pak výtěžek exekuční dražby předmětných nemovitostí náleží do majetkové podstaty dlužníka, kde by měl použit k oddělenému uspokojení zajištěných pohledávek. Ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení poukázal na nález Ústavního soudu o zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání plně odkázala na svou dosavadní argumentaci. Nesouhlasila s názorem žalobce, že do majetkové podstaty dlužnice náleží výtěžek exekuční dražby nemovitostí, na kterých vázlo v minulosti zástavní právo ve prospěch žalobce. Rozhodující je skutečnost, že v době zahájení insolvenčního řízení již dlužnice nebyla vlastníkem nemovitostí, na kterých vázlo zástavní právo, a nebyla tak splněna základní podmínka pro přihlášení jinak nesporné pohledávky žalobce za dlužnicí do insolvenčního řízení jako pohledávky zajištěné zástavním právem na nemovitostech. Podle žalované posoudil soud prvního stupně řešenou problematiku zcela správně a své právní posouzení věci přesvědčivě odůvodnil. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení (KSOS 13 INS 16953/2011) se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a obsahuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 3, odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

Nejprve je třeba uvést, že soud prvního stupně učinil ve věci správná zjištění z provedených listinných důkazů, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům. Proto je možno zcela odkázat na zjištění a závěry soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 4, třetí až šestý odstavec. Ostatně skutkový stav věci ani žádný z účastníků nezpochybňoval.

Pro posouzení důvodnosti podané žaloby i důvodnosti podaného odvolání je rozhodné, že firma GAMITEX GROUP a.s. (jako zástavní věřitelka) uzavřela dne 22.2.2007 s Margitou Žigorjakovou (jako zástavní dlužnicí) smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, o něž v řízení jde, k zajištění své pohledávky vůči dlužnici z poskytnutého úvěru. Posléze Okresní soud v Šumperku nařídil na majetek dlužnice exekuci, řízení je u tohoto soudu vedeno pod sp. zn. 22 Nc 1335/2007. Nemovitosti, k nimž bylo zřízeno ve prospěch žalobce zástavní právo, byly zpeněženy soudním exekutorem Mg. Liborem Cinkem v dražbě. Usnesení o příklepu bylo vydáno dne 11.12.2009 (právní moci nabylo dne 8.2.2010) a vydražitelem předmětných nemovitostí se stala Liběna Jílková za nejvyšší podání 150.000 Kč. Insolvenční řízení ve věci dlužnice bylo zahájeno u Krajského soudu v Ostravě dne 20.9.2011 insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení. Tento soud usnesením ze dne 30.1.2012 schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře s tím, že částku připadající na pohledávku žalobce (věřitele č. 5), jejíž zajištění bylo na přezkumném jednání popřeno, je insolvenční správkyně povinna až do jeho zjištění deponovat na svém účtu.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí o právu žalobce na uspokojení jeho pohledávky ze zajištění, kterou přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice Margity anonymizovano (osobní dlužnice), je pro žalobce zcela zásadní, neboť zajištěný věřitel se při oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojuje výlučně z výtěžku zpeněžení zajištění.

Žalobce ve své žalobě správně poukázal na znění ust. § 337h odst. 1 o.s.ř., podle něhož zanikají zástavní práva váznoucí na nemovitosti dnem právní moci rozvrhového usnesení. Proto je v posuzované věci podstatné, že ke zpeněžení sporných nemovitostí dlužnice došlo před zahájením insolvenčního řízení, přičemž v exekučním řízení nebylo vydáno rozvrhové usnesení. Za této situace dle mínění odvolacího soudu vázne zástavní právo stále na majetku dlužnice, který byl (KSOS 13 INS 16953/2011) předmětem zpeněžení (a nikoli na výtěžku zpeněžení tohoto majetku). Tento závěr je souladný se závěry Nejvyššího soudu formulovanými v jeho usnesení ze dne 24.1.2012, sp. zn. 20 Cdo 3845/2011. Z nich plyne, že pokud exekutor majetek povinného již v exekuci zpeněžil, má výtěžek na svém účtu a dosud jej nepředal oprávněnému, přiznává mu ust. § 46 odst. 6 exekučního řádu právo zajistit z výtěžku náklady exekuce odpovídající rozsahu zpeněženého majetku. V takovém případě exekutor vydá usnesení, ve výroku kterého rozhodne, že insolvenčnímu správci se vydává výtěžek ve stanovené výši, neboť náklady exekuce činí stanovenou výši. V odůvodnění usnesení uvede exekutor výši dosaženého výtěžku ze všech způsobů exekuce a výpočet nákladů exekuce podle vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů. Toto usnesení má vzhledem k zástavním právům, věcným břemenům a nájemním právům váznoucím na nemovitosti, která byla prodána v exekuci, účinky rozvrhového usnesení podle ust. § 337h odst. 1 až 3 o.s.ř.

Odvolací argumentace žalobce o tom, že pokud v exekučním řízení nedošlo k právní moci a splnění rozvrhového usnesení, nedošlo ani k zániku zajišťovacích práv zřízených ve prospěch žalobce jako přihlášeného věřitele, je tedy případná. Výtěžek exekuční dražby předmětných nemovitostí sice není předmětem zajištění, avšak do majetkové podstaty dlužnice náleží a měl by být použit k uspokojení žalobce jako zajištěného věřitele. Obdobný názor vyslovil Vrchní soud v Olomouci i ve svém usnesení ze dne 13.3.2012, č. j. 1 VSOL 815/2011-B-36, KSOS 34 INS 3970/10. V něm uvedl, že byť došlo ke zpeněžení majetku dlužníka před zahájením insolvenčního řízení, výtěžek, který tímto byl dosažen, již po zahájení insolvenčního řízení nepodléhá režimu exekuce, ale je nutno sním nakládat jako se součástí majetkové podstaty dlužníka a v souladu s insolvenčním zákonem.

Nelze pominout, že vydání výtěžku zpeněžení je provedením exekuce, které je po zahájení insolvenčního řízení vyloučeno (§ 109 odst. 1, písm. c/ IZ). S výtěžkem zpeněžení tedy není možno nakládat podle ustanovení exekučního řádu či občanského soudního řádu upravujících výkon rozhodnutí a exekuci. Exekutor proto nemůže uspokojit věřitele v rámci rozvrhu v exekučním řízení, ale naopak je povinen výtěžek zpeněžení vydat insolvenčnímu správci, který jej pak vydá zajištěnému věřiteli dle pravidel insolvenčního řízení (§ 409 odst. 3, § 167 odst. 1 a § 298 odst. 1, 2 IZ).

Veden výše uvedenými úvahami dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce prokázal, že mu svědčí právo na uspokojení přihlášených a zjištěných úvěrových pohledávek včetně práva z jejich zajištění. Proto rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1, písm. a) o.s.ř. změnil a žalobě vyhověl.

Protože odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl nejen o nákladech odvolacího řízení, ale i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (KSOS 13 INS 16953/2011)

(§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Postupoval přitom podle ust. § 202 odst. 1 IZ, § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 a o.s.ř. s tím, že ve věci úspěšný žalobce nemá proti insolvenční správkyni právo na náhradu nákladů řízení. Proto nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto rozsudku l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Proti výroku II. tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 25. září 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu