12 VSOL 122/2012-82
33 ICm 902/2012 12 VSOL 122/2012-82 (KSOS 33 INS 12040/2011) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové ve věci žalobce MOVEXIS PRAHA s.r.o., IČ: 27450155, se sídlem Hřešice 46, 273 76 Pozdeň, zastoupeného JUDr. Milenou Bódiovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 104/2, proti žalovaným 1) JUDr. Evě Janíkové, Farní 19, Frýdek-Místek, insolvenční správkyni dlužnice Andrey anonymizovano , anonymizovano , bytem T.G. Masaryka 1111, 738 01 Frýdek-Místek, 2) Samakaron, s.r.o., IČ: 24822281, se sídlem Praha 9-Prosek, Kytlická 780/16, zastoupeného Mgr. Adamem Russem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Karvinská 571/9, v řízení o žalobě žalobce proti žalované 1) o určení existence pohledávky a žalobě žalovaného 2) proti žalobci o určení neexistence pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2012 č.j. 33 ICm 902/2012-43

tak to:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e. (KSOS 33 INS 12040/2011)

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.067 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.143 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného 2).

Odův odně ní:

Ve výroku I. shora označeného rozsudku soud prvního stupně zamítl ve vztahu k žalované 1) žalobu žalobce na určení, že má v insolvenčním řízení dlužnice pohledávku 677.403,29 Kč, ve výroku II. ve vztahu k žalobci vyhověl žalobě žalovaného 2) a určil, že žalobce nemá v insolvenčním řízení dlužnice tutéž pohledávku, ve výroku III. zavázal žalobce k zaplacení náhrady nákladů řízení 17.177,60 Kč žalovanému 2) a dále rozhodl, že žalovaná 1) nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

Na odůvodnění rozsudku poté, co shrnul procesní stanoviska účastníků a vysvětlil, že v tomto řízení je projednávána žaloba žalovaného 2) vůči žalobci na určení neexistence pohledávky žalobce a současně žaloba žalobce vůči žalované 1) na určení existence téže pohledávky, kdy tato dvě skutkově související řízení byla soudem spojena ke společnému projednání, soud dovodil, že byly splněny podmínky pro projednání obou žalob dle § 198, § 200 odst. 2 a § 202 odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále jen IZ ). Úpadek dlužnice Andrey anonymizovano byl zjištěn usnesením soudu dne 26.8.2011 a řešen konkursem, do insolvenčního řízení přihlásil žalobce, jehož přihláška pohledávky je evidována pod č. P5, včas devět pohledávek ve výši celkem 677.403,29 Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že všech devět pohledávek vzniklo na základě smluv, uzavřených mezi manželem dlužnice Eduardem Hadvigou a předchůdci žalobce (eBanka a.s. a Raiffeisenbank, a.s.). Žalovaný 2) pohledávky popřel z důvodu neplatnosti smluv, které uzavřel pouze manžel dlužnice (§ 145 odst. 2 občanského zákoníku, dále jen OZ ), žalovaná 1) namítala nedostatek pasivní legitimace dlužnice. K námitce neplatnosti smluv soud uzavřel, že manžel dlužnice Eduard Hadviga nepotřeboval k platnému uzavření smluv souhlas dlužnice, neboť se nejednalo o právní úkon týkající se společné věci, protože smlouvami byly finanční prostředky teprve získávány. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu k platnosti smlouvy o půjčce, uzavřené jen jedním z manželů bez souhlasu druhého manžela. S námitkou žalované 1), podle které dlužnice není pasivně legitimovaná ze smluv, uzavřených jen jejím manželem, se soud ztotožnil. V této souvislosti odkázal na závěry uvedené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního (KSOS 33 INS 12040/2011) a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. září 2007 sp. zn. 31 Odo 677/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2008 pod č. 24 (dále jen R 24/2008), z něhož vyplývá, že věřitel nemůže vymáhat plnění po manželovi, který nebyl stranou smlouvy. Závěr o nedostatku pasivní legitimace manžela, který nebyl stranou smlouvy uzavřené jen druhým z manželů, se dle soudu plně uplatní i v insolvenčním řízení, proto je nerozhodné, zda závazky manžela dlužnice, odpovídající pohledávkám žalobce, jsou či nejsou součástí společného jmění dlužnice a jejího manžela. Z tohoto důvodu se soud nezabýval důkazy navrženými k tvrzení žalobce, že tyto závazky nejsou nadměrné (§ 143 odst. 1, písm. b/ občanského zákoníku). Dále se soud v odůvodnění rozsudku vypořádával s aplikovatelností závěru v R 24/2008 v insolvenčním, respektive konkursním, řízení, a to s ohledem na možnost postižení majetku ve společném jmění manželů soudním výkonem rozhodnutí pro závazky i jen jednoho z manželů, vzniklé za trvání manželství (§ 262a odst. 1 o.s.ř.). Podle soudu však v insolvenčních poměrech nelze souhlasit s náhledem , že v situaci, kdy je majetek ve společném jmění zahrnut do majetkové podstaty jednoho z manželů a současně je věřitel pohledávky za druhým manželem vyloučen z přihlašování této pohledávky do insolvenčního řízení tohoto manžela, je tomuto věřiteli odňata možnost domáhat se uspokojení těchto pohledávek z majetku ve společném jmění. V případě, kdy je v úpadku jeden z manželů, nejsou věřitelé pohledávek za druhým manželem, který v úpadku není, dotčeni na svých právech využitím majetku ve společném jmění jen k uspokojení věřitelů manžela, který v úpadku je. Toto uspokojení věřitel druhého manžela musí strpět, neboť jeho pohledávka není zajištěna jakousi univerzální zástavou na majetku dlužníkova manžela . V případě, že jsou v úpadku oba manželé, se majetek předluženého společného jmění nevypořádává, celý je zahrnut do majetkové podstaty a využit k uspokojení věřitelů. Teprve případný přebytek jeho zpeněžení lze dělit mezi manžele (§ 274 IZ). Dále soud dovodil, že jestliže existují dvě skupiny věřitelů (to je věřitelé každého z manželů), je třeba i při aplikaci § 274 IZ respektovat úhelnou zásadou poměrného uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení, vyjádřenou v § 1, písm. b) a v § 5, písm. a) IZ , což se projeví tím, že ta část majetku ve společném jmění dlužníků-manželů, která není předmětem zajištění, se rozdělí mezi obě majetkové podstaty dlužníků-manželů v poměru závazků jednotlivých manželů, uspokojitelných z majetku ve společném jmění. Tímto postupem budou dle soudu respektovány zásady insolvenčního řízení, aniž by bylo třeba připustit křížové přihlašování pohledávek, které by mohlo vést k uspokojování pohledávek, u nichž dlužník není obligačním dlužníkem, z jeho výlučného majetku. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že dlužnice Andrea anonymizovano není ve vztahu k výlučným závazkům svého manžela pasivně legitimovaná, proto zamítl žalobu žalobce na určení jeho pohledávek, popřených žalovanou 1), a vyhověl žalobě žalovaného 2), na určení neexistence těchto pohledávek. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., žalované 1) však podle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, náklady žalovaného 2) sestávají z náhrady zaplaceného soudního poplatku 5.000 Kč, nákladů zastoupení za řízení v jednom stupni 9.600 Kč a cestovních výdajů 548 Kč, včetně 20% DPH celkem ve výši 17.177,60 Kč. (KSOS 33 INS 12040/2011)

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Vytýkal soudu nesprávné právní posouzení věci a neúplné zjištění skutkového stavu věci, včetně toho, že nepřihlédl ke všem skutečnostem, které žalobce tvrdil (§ 205 odst. b/, d/, g/ o.s.ř.). Nesouhlasil s použitím závěru v rozhodnutí R 24/2008 na insolvenční poměry v situaci, kdy je zjištěn úpadek obou manželů a ten řešen konkursem. Poukazoval na smysl insolvenčního řízení (co nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení věřitelů), proto je podle něj třeba připustit analogickou aplikaci úpravy § 262a odst. 1 o.s.ř. a připustit právo věřitelů přihlašovat do insolvenčního řízení nejen pohledávky za dlužníkem, který je v úpadku, ale také za jeho manželem, neboť v případě řešení úpadku konkursem je vždy postihován majetek ve společném jmění manželů (dále jen SJM ). Pokud by nebyl jeho názor o možném přihlašování pohledávek za manželem dlužníka přijat, byli by věřitelé toho dlužníka-manžela, jehož úpadek byl zjištěn jako první, uspokojováni z majetku v SJM i v případě, kdy by jejich pohledávky odpovídaly výlučným závazkům tohoto dlužníka-manžela. Míra uspokojení těchto věřitelů by byla vyšší než míra uspokojení věřitelů toho dlužníka-manžela, jehož úpadek byl zjištěn jako druhý v pořadí, ačkoli jejich pohledávky jsou pasivy SJM. V případě předlužení společného jmění by tak dle žalobce fakticky byli věřitelé toho dlužníka-manžela, jehož úpadek byl zjištěn jako druhý v pořadí, zásadním způsobem kráceni na svých právech, což je jednoznačně v rozporu se zásadami insolvenčního řízení (v této souvislosti žalobce odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6.5.2011 sen. zn. 3 VSPH 334/2011). Žalobce nesouhlasil ani s názorem soudu, že v případě, kdy v úpadku je jen jeden z manželů, nejsou věřitelé druhého manžela dotčeni na svých právech tím, že majetek ve společném jmění je využit k uspokojení věřitelů toho dlužníka-manžela, který je v úpadku. Podle názoru žalobce může takovýto dlužník-manžel své věřitele neoprávněně zvýhodnit před věřiteli druhého manžela tím, že podá návrh na zahájení insolvenčního řízení, ačkoliv již před jeho podáním byl zahájen výkon rozhodnutí či nařízena exekuce na majetek v SJM k vymožení pohledávek věřitelů druhého z manželů. Žalobce souhlasil s názorem soudu, že v případě úpadku dlužníků-manželů je třeba při aplikaci § 274 IZ respektovat zásadu poměrného uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení tak, že nezajištěný majetek SJM bude rozdělen mezi majetkové podstaty obou dlužníků-manželů v poměru závazků, uspokojitelných z tohoto majetku. Insolvenční zákon však neobsahuje výslovnou úpravu, jak postupovat v situaci, kdy byla postupně zahájena insolvenční řízení na každého z dlužníků-manželů. Protože není k dispozici relevantní judikatura , musí být dle žalobce připuštěno křížové přihlašování pohledávek . Nelze totiž vyloučit, že soudní praxe přijme závěr, že veškerý majetek ve společném jmění bude zahrnut do majetkové podstaty toho dlužníka-manžela, na jehož majetek byl konkurs prohlášen jako první v pořadí, což by mělo pro obligační věřitele druhého manžela fatální důsledky. Uspokojování věřitelů, vůči nimž dlužník-manžel nemá obligační závazek, lze dle žalobce zabránit tak, že majetek podstaty bude rozčleněn na majetek, který byl součástí SJM, z něhož budou uspokojeni věřitelé pohledávek, kterým odpovídají pasiva společného jmění, a o výši tohoto uspokojení bude snížena výše totožné pohledávky, přihlášené do (KSOS 33 INS 12040/2011) insolvenčního řízení obligačního dlužníka-manžela. Podle žalobce měl soud posoudit jeho pohledávky, přihlášené do insolvenčního řízení dlužnice Andrey anonymizovano , tak, že jim odpovídá závazek ve společném jmění manželů anonymizovano , k jehož plnění jsou oba manželé-dlužníci povinni solidárně. Jeho žalobě na určení pravosti pohledávky měl proto soud vyhovět. Dále žalobce vznášel námitky proti rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi ním a žalovaným 2), jehož zastoupení je dle něj účelové, převzaté za účelem zisku v podobě náhrady nákladů řízení. Poukazoval na sdělení zástupce žalovaného 2) na jednání soudu, že právní zastoupení převzal teprve předchozího dne a na to, že žalovaný 2) byl přítomen na přezkumu dne 21.11.2011, na němž soud nepřiznal hlasovací práva žalobci právě odkazem na rozhodnutí R 24/2008. Proto by podle žalobce soud neměl žalovanému 2) přiznat náhradu nákladů řízení.

Žalovaná 1) s odvoláním nesouhlasila, neboť soudní výkon rozhodnutí a insolvenční řízení nelze srovnávat. Názor soudu, že i v insolvenčních poměrech je třeba aplikovat závěr rozhodnutí R 24/2008, je podle žalované 1) správný a není v rozporu se zásadou poměrného uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení, ani vypořádáním majetku dlužnice a jejího manžela, který je v SJM. Proto v odvolacím řízení navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

Žalovaný 2) s odvoláním nesouhlasil, podle něj je argumentace soudu, že nelze připustit uspokojování pohledávek žalobce i z výlučného majetku dlužnice správná a tento postup nelze připustit zejména v situaci, kdy závazky manžela dlužnice vznikly bez jejího souhlasu. Podle žalovaného 2) tyto závazky nejsou pasivy SJM, protože s nimi dlužnice nesouhlasila a protože přesahují míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Žalovaný 2) zásadně nesouhlasil s tvrzením žalobce o účelovosti převzetí zastoupení jeho zástupcem. V odvolacím řízení žádal potvrzení napadeného rozsudku.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a po té dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Procesní podmínky pro věcné projednání sporu (respektive obou sporů-o určení pravosti přihlášené pohledávky i o určení její neexistence) byly splněny a odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu o včasnosti žaloby žalobce (žaloba na určení byla soudu doručena dne 2.4.2012 po té, co byla popřena žalovanou 1/ na (KSOS 33 INS 12040/2011) přezkumném jednání dne 5.3.2012) včasnosti popěrného úkonu žalovaného 2), který byl soudu doručen dne 14.11.2011, a splnění podmínky pro posuzování podání věřitele jako žaloby na určení (jistota na náklady určovacího sporu byla složena dne 16.3.2012).

Soudem zjištěný skutkový stav věci, který žádný z účastníků nerozporoval, je následující: 1. V insolvenčním řízení sp. zn. KSOS 33 INS 12040/2011, zahájeném dne 8.7.2011 návrhem dlužnice Andrey anonymizovano , zjistil Krajský soud v Ostravě její úpadek a rozhodl o jeho řešení prohlášením konkursu na majetek dlužnice; insolvenční správkyní byla ustavena žalovaná 1). 2. Žalobce přihlásil dne 26.9.2011 do insolvenčního řízení dlužnice devět smluvních pohledávek, všechny smlouvy, ze kterých vznikly závazky, odpovídající přihlášeným devíti pohledávkám, uzavřel pouze manžel dlužnice Eduard Hadviga. 3. V insolvenčním řízení, zahájeném návrhem věřitele dne 8.11.2011, byl usnesením ze dne 2.5.2012 v řízení sp. zn. KSOS 33 INS 20460/2011 zjištěn úpadek dlužníka Eduarda Hadvigy a na jeho majetek byl prohlášen konkurs.

Podle § 1, písm. a) IZ, insolvenční zákon upravuje řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

Podle § 165 odst. 1 IZ, věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku, a to rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo plněním při oddlužení, nestanoví-li zákon jinak.

Podle § 166 odst. 1 IZ, zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. To platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění.

Podle § 262a odst. 1 o.s.ř., výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.

Závěr soudu, podle něhož nejsou smlouvy uzavřené manželem dlužnice Eduardem Hadvigou neplatné pro absenci podpisu dlužnice, je správný a jen (KSOS 33 INS 12040/2011) z tohoto důvodu nelze dovozovat neexistenci tvrzených pohledávek. Manžel dlužnice Eduard Hadviga těmito smlouvami nedisponoval s majetkem (aktivy) v SJM, ale zakládal jimi závazky, proto nelze o relativní neplatnosti těchto smluv pro nedostatek souhlasu dlužnice uvažovat (§ 145 odst. 2,4 OZ, viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 177/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, případně rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1079/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 420).

Žalobce v odvolání soudu vytýkal neúplné zjištění skutkového stavu věci, protože neprovedl jím navržené důkazy k tvrzení, že závazky manžela dlužnice Eduarda Hadvigy, odpovídající přihlášeným pohledávkám, jsou pasivy dosud nevypořádaného zaniklého společného jmění dlužnice a jejího manžela. Jeho druhá odvolací námitka směřuje proti názoru soudu, že pohledávky, kterým odpovídají výlučné závazky jednoho z manželů spadající do SJM, nemohou být přihlášeny v insolvenčním řízení druhého z manželů (tzv. křížové přihlašování pohledávek ).

Otázku, zda závazky manžela dlužnice Eduarda Hadvigy, odpovídající přihlášeným pohledávkám, jsou součástí pasiv SJM, tedy zda se jedná o nadměrné závazky či nikoli (§ 143 ods.t 1, písm. b/ OZ), soud pro nadbytečnost skutkově nezkoumal. Podle soudu pohledávky žalobce vůči manželu dlužnice nemohou být v tomto insolvenčním řízení uspokojeny pro nedostatek pasivní legitimace dlužnice bez ohledu na to, zda jsou či nejsou pasivy SJM. Důvodnost odvolací námitky žalobce o nedostatečném objasnění skutkového stavu věci je proto závislá na správnosti závěru soudu, podle něhož pohledávky jen za jedním z manželů nemohou být přihlášeny, respektive uspokojeny, v insolvenčním řízení druhého manžela, jehož úpadek je řešen konkursem, který v závazkovém vztahu není obligačním dlužníkem.

Není sporu o tom, že žalobce svou pohledávku za manželem dlužnice nemůže v nalézacím řízení vymoci vůči dlužnici samé (viz R 24/2008). Žalobce však namítá, že pokud jeho pohledávka za manželem dlužnice nebude moci být uspokojována v insolvenčním řízení dlužnice, bude vzhledem k modifikaci vypořádání předluženého společného jmění manželů, zaniklého prohlášením konkursu na jednoho z manželů, a vzhledem k tomu, že na majetek dlužnice byl konkurs prohlášen jako první v pořadí, v možnosti jejího uspokojení výrazně zkrácen (§ 274 IZ). Ve prospěch názoru, že jeho pohledávka za manželem dlužnice může být uspokojena i v insolvenčním řízení dlužnice, argumentuje principem co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení věřitelů (§ 1, písm. a/ IZ), analogickou aplikací úpravy § 262a o.s.ř. a úpravou uspokojování zajištěných věřitelů, kteří nemají za dlužníkem obligační pohledávku (§ 166 věta druhá IZ).

Argumentace žalobce principem poměrného uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení není v této věci případná (§ 1 písm. a/ IZ). Žalobce pomíjí, že tato zásada se nevztahuje na všechny přihlášené věřitele, ale jen na ty z nich, jejichž pohledávky byly v konkrétním insolvenčním řízení zjištěny (201 IZ). Tento spor je (KSOS 33 INS 12040/2011) veden právě o možnost uspokojení žalobcových pohledávek v insolvenčním řízení dlužnice, v němž žalobce sám tvrdí, že není věřitelem dlužnice, za kterou pohledávku nemá, ale věřitelem jejího manžela Eduarda Hadvigy, čímž zároveň popírá, z hlediska insolvenčních poměrů, pravost své pohledávky. Fakticky se žalobce domáhá, aby na jeho pohledávky za manželem dlužnice soud pohlížel jako na pohledávky dlužnice, a to jen proto, že kdyby nedošlo ke zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužnice, mohl je vydobýt z majetku ve společném jmění dlužnice a jejího manžela podle ustanovení § 262a o.s.ř., jehož analogickou aplikací argumentuje.

S analogickou aplikací ustanovení § 262 a o.s.ř. na danou situaci a z toho žalobcem dovozovaným závěrem, že pohledávky žalobce za manželem dlužnice jsou uspokojitelné v tomto insolvenčním řízení, odvolací soud nesouhlasí. Insolvenční zákon obsahuje speciální úpravu uspokojování pohledávek přihlášených nezajištěných věřitelů (§ 165, § 306 IZ) a stanoví podmínky jejich zjištění (§ 201 IZ), včetně zdroje jejich uspokojování (§ 205 a násl. IZ). Protože insolvenční zákon obsahuje speciální úpravu, je v insolvenčním řízení, ve kterém je zjištěný úpadek řešen konkursem, vyloučena přiměřená aplikace úpravy § 262a o.s.ř. (§ 7 odst. 1 IZ). Navíc v důsledku prohlášení konkursu na majetek jednoho z manželů zaniká jejich společné jmění (§ 268 odst. 1 IZ). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že věřitel pohledávek za tím z manželů, na jehož majetek je konkurs prohlášen jako druhý v pořadí, pokud je společné jmění manželů předluženo, má z důvodu modifikace pravidel pro vypořádání majetku (aktiv) společného jmění (§ 270 odst. 2, § 274 IZ) objektivně sníženu možnost upokojení svých pohledávek. Negativní důsledky uspokojování pohledávek za jedním z manželů, i když jsou pasivy SJM, v takové situaci nelze eliminovat tak, že na tyto pohledávky bude pohlíženo jako na pohledávky za majetkovou podstatou, tvořenou majetkem SJM a tyto pohledávky bude možno uspokojovat i v insolvenčním řízení manžela, který není obligačním dlužníkem. Tato negativa lze vyloučit založením pasivní solidarity obou manželů (uzavřením smlouvy s oběma manželi).

Aplikace úpravy uspokojování zajištěných věřitelů, kteří nemají za dlužníkem obligační pohledávku (§ 166 věta druhá IZ), podle odvolacího soudu v této situaci rovněž nepřichází v úvahu, protože nelze dovozovat, že žalobce má za dlužnicí (respektive za její majetkovou podstatou) pohledávku z titulu věcného práva jen proto, že pokud by ke zjištění úpadku a jeho řešení konkursem nedošlo, mohl by svou pohledávku v soudním výkonu rozhodnutí uspokojit z majetku v SJM.

Princip formulovaný v rozsudku R 24/2008 , podle kterého splnění závazku smluvně přijatého pouze jedním z manželů nelze vymáhat na druhém z manželů, přestože tento závazek náleží do SJM, se dle odvolacího soudu plně uplatní i v insolvenčních poměrech. Postavení věřitele s pohledávkou za jedním z manželů, která je součástí společného jmění, se v případě zjištění úpadku a jeho řešení konkursem na majetek druhého manžela, do jehož majetkové podstaty jsou zahrnuta (KSOS 33 INS 12040/2011) aktiva SJM, nemění tak, aby na tohoto věřitele bylo možno pohlížet jako na věřitele druhého manžela s pohledávkou, obdobnou pohledávce z věcného práva.

Odkaz žalobce na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sen. zn. 3 VSPH manželů 334/2011-P7 případný není, přestože v něm byla řešena pohledávka za jedním z manželů (její přihlášení), která byla součástí společného jmění manželů, v insolvenčním řízení druhého manžela. Jednalo se však situaci, kdy úpadek jednoho z manželů byl řešen oddlužením, při němž nezaniká společné jmění manželů a kdy ze souhlasu jednoho z manželů s oddlužením druhého manžela (§ 392 odst. 3 IZ) je dovozován souhlas se sanací výlučných závazků druhého z manželů z majetku ve společném jmění.

K námitkám žalobce, že uspokojování výlučných závazků jednoho z manželů z výlučného majetku druhého manžela lze zabránit oddělením výtěžku zpeněžení z majetku zaniklého SJM a výlučného majetku druhého manžela, odvolací soud uvádí, že zásadní překážkou pro to, aby pohledávky žalobce mohly být v tomto řízení uspokojeny, je skutečnost, že žalobce není věřitelem dlužnice.

Odvolací soud zdůrazňuje, že předmětem tohoto řízení je určení pravosti pohledávky žalobce za dlužnicí, o které sám žalobce tvrdí, že ji nemá. Otázka vypořádání majetku a pasiv ve společném jmění dlužnice a jejího manžela, které ke dni 26.8.2011 zaniklo, přesahuje meze tohoto řízení, bude řešena samostatně a způsob vypořádání nelze předjímat (§ 270 a násl. IZ).

K námitkám žalobce proti výroku III. odvolací soud uvádí jen to, že každý účastník soudního řízení má právo zvolit si svého zástupce z řad advokátů (§ 25 o.s.ř.). Využití tohoto práva nelze posuzovat jako účelové a nelze v něm spatřovat důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 o.s.ř.

Napadený rozsudek je podle odvolacího soudu správný jak ve výrocích I. a II., kterými bylo rozhodnuto o věci samé, tak ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení. Proto jej odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou 1) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalované 1) vznikly v odvolacím řízení náklady na cestovném za cestu k jednání odvolacího soudu a zpět ve výši 1.067 Kč, na jejichž náhradu má právo a k jejichž zaplacení zavázal odvolací soud žalobce ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. (cesta v délce 182 km na trase Frýdek-Místek-Olomouc a zpět, automobilem se spotřebou 6,27 l benzinu BA95/100 km, základní sazba 3,60 Kč/1km, cena benzínu 36,10 Kč/1l, § 1, písm. b/, § 4, písm. a/, vyhl. č. 472/2012 Sb., § 157, § 158 zák. č. 262/2006 Sb.).

O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) bylo rozhodnuto rovněž podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení (KSOS 33 INS 12040/2011) vznikly žalovanému 2) náklady na právním zastoupení ve výši 11.200 Kč (odměna za zastoupení v jednom stupni 10.000 Kč, dvě paušální náhrady výdajů po 300 Kč, náhrada za 6 půlhodin ztráty času po 100 Kč, § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od 1.3.2012, § 13 odst. 3, § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a náklady na cestovních výdajích jeho zástupce k jednání odvolacího soudu a zpět ve výši 1.315 Kč (cesta v délce 230 km na trase Český Těšín-Olomouc a zpět, automobilem se spotřebou 5,8 l nafty/100 km, základní sazba 3,60 Kč/1km, cena nafty 36,50 Kč/1 l, § 1, písm. b/, § 4, písm. c/, vyhl. č. 472/2012 Sb.,§ 157, § 158 zák. č. 262/2006 Sb.). Částka nákladů řízení, na jejichž náhradu má žalovaný 2) právo, činí 12.515 Kč, včetně náhrady DPH v sazbě 21% (§ 137 o.s.ř.) činí celková částka, k jejímuž zaplacení je žalobce povinen, 15.143 Kč. Odvolací soud proto žalobce zavázal k zaplacení takto vyčíslené náhrady nákladů odvolacího řízení, platební místo a lhůtu k plnění určil dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučen í: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům řízení se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání jim začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

V Olomouci dne 12. března 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu