12 VSOL 121/2015-115
8 ICm 3/2013 12 VSOL 121/2015-115 (KSOS 8 INS 10689/2012)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce Mgr. Martina Fuchsiga, se sídlem Otice, Hlavní č. 25, PSČ 747 81, insolvenčního správce dlužníka Romana anonymizovano , anonymizovano , bytem Vítkov, Wolkerova 837, PSČ 749 01, proti žalované Věře Mášové, bytem Vítkov, Wolkerova 837, PSČ 749 01, o neúčinnost právního úkonu a vydání částky 450.000 Kč do majetkové podstaty, vedené před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 8 ICm 3/2013 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Romana anonymizovano , vedené před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 8 INS 10689/2012, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 8 ICm 3/2013-102 (KSOS 8 INS 10689/2012) ze dne 2.4.2015,

takto:

I. Odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 8 ICm 3/2013-102 (KSOS 8 INS 10689/2012) ze dne 2.4.2015 s e odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zcela vyhověl žalobě žalobce a určil, že úkon učiněný dlužníkem 31.10.2010 smlouvou o převodu (KSOS 8 INS 10689/2012) členských práv v označeném bytovém družstvu na žalovanou je vůči konkursním věřitelům neúčinný (odstavec I. výroku), zavázal žalovanou, aby do majetkové podstaty dlužníka zaplatila 450.000 Kč jako rovnocennou náhradu z tohoto neúčinného právního úkonu, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec II. výroku), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku).

V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že odpůrčí žaloba byla podána žalobcem jako insolvenčním správcem, tedy osobou aktivně věcně legitimovanou ve lhůtě stanovené zákonem (§ 239 IZ). Po vyhodnocení provedeného dokazování uzavřel, že smlouva o převodu členství ze dne 31.10.2010, kterou dlužník převedl svůj členský podíl, byla uzavřena s matkou dlužníka, tedy osobou jemu blízkou, proto se předpokládá, že dlužník tento úkon učinil v době, kdy byl v úpadku (§ 241 odst. 2 IZ), a bylo tedy na žalované, aby tuto skutečnost vyvrátila. Žalovaná sice skutečnost úpadku popřela, avšak neunesla důkazní břemeno, ačkoliv byla ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. poučena. Soud prvního stupně se dále zabýval hodnocením toho, zda byl právní úkon poskytnut bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění. Po vyhodnocení důkazů, které k prokázání těchto skutečností žalovaná navrhla, soud prvního stupně vyhodnotil, že žalovaná listinou, kterou Československá obchodní banka potvrdila hotovostní výběry z účtu klienta Táňa Mášová, Selská č.p. 946, Vítkov, neprokázala tvrzenou skutečnost, když se jednalo o účet jiné osoby. Dále poukázala na to, že i v případě, že by skutečnost zaplacení částky 1.500 USD žalovanou dlužníkovi byla prokázána, jednalo by se o protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona. Dále soud prvního stupně vyhodnotil, že ve smyslu § 240 odst. 3 insolvenčního zákona byl právní úkon učiněn v době tří let před zahájením insolvenčního řízení, když insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno 2.5.2012. Soud prvního stupně tedy vzal za prokázáno, že dlužník převedl na žalovanou členská práva a povinnosti v družstvu v době, kdy byl v úpadku, a že nebylo prokázáno, že by nešlo o právní úkon bez přiměřeného protiplnění. Byla tedy naplněna skutková podstata právního úkonu bez přiměřeného protiplnění dle ustanovení § 240 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, a proto soud odpůrčí žalobě vyhověl. Soud prvního stupně dále uvedl, že bylo prokázáno smlouvou o převodu členství z 10.3.2012, že žalovaná převedla základní vklad na svého vnuka Dalibora Mášu, který s tímto souhlasil, smlouva byla opatřena podpisem nabyvatele Dalibora anonymizovano a dále jeho zákonným zástupcem-dlužníkem a byla schválena členskou schůzí družstva 18.3.2012. Smlouvu o převodu členství vyhodnotil soud prvního stupně jako platný úkon, který vyhovuje náležitostem úkonů dle ustanovení § 37 občanského zákoníku v rozhodném znění a námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nezpůsobilosti k právním úkonům s tím, že byla podepsána nezletilcem, vyhodnotil jako nedůvodnou. Poukázal na ustanovení § 9 občanského zákoníku v rozhodném znění s tím, že nezletilí mají způsobilost k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku, a nezletilý v době uzavření smlouvy byl ve věku blízkém zletilosti. Přihlédl také k povaze právního úkonu a druhu (KSOS 8 INS 10689/2012) nabytého plnění a k tomu, že bylo prokázáno výpovědí dlužníka, že náklady spojené s užíváním bytu nezletilý neplatil, jelikož bydlel s žalovanou, která náklady platila a platí. Soud uzavřel, že se zřetelem k tomu, že žalovaná nemůže již dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty vydat, neboť ho nabyla třetí osoba, musí být dle ustanovení § 236 insolvenčního zákona poskytnuta rovnocenná náhrada. Dále soud prvního stupně vyhodnotil sdělení realitních kanceláří ohledně zjištění obvyklé ceny členských práv a povinností v družstvu ke dni 31.10.2010 a uzavřel, že by průměrná obvyklá cena těchto členských práv a povinností v družstvu činila vyšší částku, než požadoval žalobce, proto přiznala žalobci požadovanou náhradu, která má být do majetkové podstaty zaplacena ve výši 450.000 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s tím, že žalobce náhradu nákladů řízení nepožadoval.

Tento rozsudek napadl odvoláním žalobce, a to výslovně do výroku II. Uvedl, že nesouhlasí s právním názorem soudu prvního stupně o tom, že smlouva o převodu členství z 10.3.2012, kterou žalovaná vystoupila z družstva a základní vklad převedla na vnuka Dalibora Mášu, který s tímto souhlasil, je platným právním úkonem. Dále podrobně zdůvodnil, proč má za to, že k platnosti takového právního úkonu bylo třeba jeho schválení opatrovnickým soudem, a v tomto směru poukázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu. Navrhl, aby odvolací soud napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanou zaváže vydat plnění z neúčinného právního úkonu, a to členská práva v označeném bytovém družstvu, kterým odpovídá právo užívat označený byt, do majetkové podstaty dlužníka, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, se zabýval nejprve tím, zda bylo podáno osobou oprávněnou.

Podle ustanovení § 201 občanského soudního řádu, může napadnout účastník řízení rozhodnutí okresního nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Legitimaci k podání odvolání však nemá účastník řízení bez dalšího. Z povahy odvolání jako řádného opravného prostředku totiž vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, případně, kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Rozhodnutím se přitom rozumí výrok rozhodnutí soudu prvního stupně a případnou (KSOS 8 INS 10689/2012) újmu je možno posuzovat pouze z procesního hlediska. Při tomto posuzování není možno brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale pouze objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, byť i třeba nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat odvolání tedy svědčí jen tomu z účastníků, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který soud prvního stupně pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě 31.12.2012 domáhal se žalobce proti žalované vydání rozsudku, jímž by byl právní úkon učiněný dlužníkem 31.10.2010 smlouvou o převodu členských práv v označeném bytovém družstvu na žalovanou vůči konkursním věřitelům neúčinným, a aby žalovaná byla povinna zaplatit mu náhradu nákladů řízení. Podáním doručeným soudu prvního stupně 30.10.2013 změnil žalobce žalobní návrh v tom smyslu, že požadoval, aby pro případ, že bude prokázáno, že smlouva o převodu členských práv ze dne 10.3.2012, kterou převedla žalovaná základní podíl na svého vnuka, je platným právním úkonem, byla žalovaná zavázána zaplatit do majetkové podstaty dlužníka 450.000 Kč jako rovnocennou náhradu z tohoto neúčinného úkonu. Usnesením ze dne 25.11.2013 soud prvního stupně tuto změnu návrhu připustil.

Ze shora uvedených zjištění učiněných ze spisu vyplývá, že soud prvního stupně žalobě žalobce v celém rozsahu vyhověl, tedy vyhověl jak jeho návrhu na určení neúčinného právního úkonu, tak na uložení povinnosti žalované zaplatit jím určenou částku do majetkové podstaty dlužníka jako peněžitou náhradu za poskytnuté plnění (§ 239 odst. 4., věta druhá IZ). Žádné příznivější rozhodnutí pro žalobce s ohledem na to, čeho se žalobce v tomto řízení domáhal, tedy nemohlo být ani soudem prvního stupně vydáno. Pokud žalobce v odvolání požaduje, aby soud prvního stupně uložil žalované povinnost vydat plnění z neúčinného úkonu, tj. členská práva v družstvu k označenému bytu do majetkové podstaty dlužníka, pak takového plnění ze strany žalované se odvolatel v řízení ani nedomáhal (odpůrčí žalobou by se žalobce ani takového plnění dle shora citovaného ustanovení IZ domáhat nemohl, neboť nejde ani o peněžité plnění, ani o peněžitou náhradu). Odvolací soud tedy uzavírá, že žalobce není osobou oprávněnou k podání odvolání proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně. Proto také odvolací soud, aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. a) IZ), podle ustanovení § 218, písm. b) o.s.ř. (§ 7 IZ) odvolání žalobce odmítl.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 146 odst. 3 za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalované, které by byl žalobce povinen náhradu nákladů nahradit, podle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. (KSOS 8 INS 10689/2012)

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 14. srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu