12 VSOL 117/2012-155
47 ICm 2800/2011 12 VSOL 117/2012-155 (KSBR 47 INS 9394/2011) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce D.O.S. Modřany, a.s., se sídlem 935 39 Mochovce 32, Slovenská republika, identifikační číslo 365 26 061, zastoupeného JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem, se sídlem Drobného 34, 602 00 Brno, proti žalovanému Mgr. Václavu Rožcovi, advokátu, se sídlem Kobližná 19, 602 00 Brno, jako insolvenčnímu správci dlužníka AE&E CZ s.r.o., v likvidaci, se sídlem Křižíkova 2960/72, 612 00 Brno, identifikační číslo 269 73 880, zastoupenému JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem, se sídlem Kobližná 19, 602 00 Brno, o určení pohledávek, rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.8.2012, č. j. 47 ICm 2800/2011-105, KSBR 47 INS 9394/2011-C2-14

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. p o t v r z u j e .

II. Ve výroku II. se tento rozsudek m ě n í tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 8.712 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce. pokračování-2- (KSBR 47 INS 9394/2011)

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.625 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl žalobu na určení, že žalobce má za dlužníkem AE&E CZ s.r.o., v likvidaci po právu pohledávky č. 1 ve výši 1.274.598 Kč a č. 2 ve výši 3.317.799 Kč (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12.720 Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce jako prodávající uzavřel dne 13.12.2006 s dlužníkem jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání, kumulace a koordinace materiálu 16Mo3 na výrobu spalinovodů a vzduchovodů, a to podle podkladů předaných kupujícím a podle technické specifikace, dokumentace a kupní smlouvy č. A-1420 ze dne 13.12.2006. V souladu s čl. XI., odst. 2 smlouvy a čl. XI. podmínek dlužník přípisem ze dne 12.2.2007 od smlouvy platně odstoupil. Proto žalobci zaniklo právo na zaplacení finančního plnění (85.472 EUR) a vzniklo mu právo na vrácení poskytnutého plnění dle ust. § 351 obchodního zákoníku a také mu zůstaly zachovány některé další nároky (mimo jiné na náhradu škody). V posuzované věci není rozhodné, zda ve smlouvě sjednaná cena 85.472 EUR představovala provizi za prostředkování kupní smlouvy č. A-1420 uzavřené mezi dlužníkem a Simex Trans EOOD či část kupní ceny, neboť závazek zaplatit sjednané finanční plnění odstoupením zanikl. Dále soud zdůraznil, že žalobce neposkytl podle smlouvy č. A-1630 dlužníku žádné plnění. Ve vztahu k pohledávce č. 1 ve výši 32.835,93 EUR soud prvního stupně odkázal na čl. XI. podmínek, ve kterém si účastníci sjednali limitaci náhrady škody vzniklé porušením smlouvy po odstoupení od smlouvy tak, že žalobci bylo výslovně zapovězeno uplatňovat právo na náhradu škody a ušlý zisk. Toto ujednání o vzdání se nároku žalobce na náhradu škody vyhodnotil soud jako neplatné pro rozpor s ust. § 386 odst. 1 obchodního zákoníku s tím, že jde o dílčí neplatnost, aniž by tím byl dotčen zbývající rozsah smlouvy. Dále uvedl, že žalobce má právo na náhradu škody (ušlého zisku) jen v případě, že mu vznikla porušením smlouvy. V dané věci však nebyly splněny podmínky pro přiznání náhrady škody, neboť se žalobci nepodařilo prokázat porušení smlouvy dlužníkem, v jehož příčinné souvislosti by žalobci vznikla tvrzená škoda. Pohledávka č. 1 žalobce za dlužníkem proto není po právu. Nad rámec věci soud prvního stupně dodal, že žalobce do insolvenčního řízení nepřihlásil pohledávku ve výši 8.239,50 EUR, kterou specifikoval jako náklady vynaložené za odpracovanou dobu svých zaměstnanců v důsledku odstoupení dlužníka od smlouvy. Proto se soud oprávněností této pohledávky nemohl věcně zabývat. O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a úspěšnému žalovanému přiznal odměnu za zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 10.000 Kč, náhradu hotových výdajů pokračování-3- (KSBR 47 INS 9394/2011) dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 2 režijní paušály po 300 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 2.129 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Zopakoval svá tvrzení uvedená již v žalobě s tím, že do insolvenčního řízení přihlásil pohledávku ve výši 4.592.397 Kč, kterou žalovaný popřel co do pravosti a co do výše. Svůj první nárok ve výši 1.274.598 Kč žalobce kvalifikoval jako náhradu škody představující rozdíl mezi smluvní cenou (1,4 EUR) a skutečně objednanou či připravenou nákupní cenou ve výši 0,08 EUR/kg za celkem 410.449,14 Kč s příslušenstvím. Druhý nárok na zaplacení částky 3.317.799 Kč uplatnil jako provizi na základě zastřeného právního úkonu dle čl. 5.1 kupní smlouvy č. A-1630. Dále žalobce uvedl, že smlouva č. A-1630 byla smíšenou smlouvou, jež obsahovala zastřený právní úkon, neboť ujednání o kupní ceně vtělené do čl. 5.1 smlouvy bylo dohodou o provizi za zprostředkování uzavření kupní smlouvy č. A-1420, v níž došlo ke snížení kupní ceny o výši žalobci náležející provize. K prokázání simulovaného právního úkonu žalobce navrhl důkaz spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Cm 164/2007, zejména důkaz čtením výpovědi Ing. Keranova, který podporoval tvrzení žalobce o zastřenosti právního úkonu. Dále navrhl důkaz e-mailovou zprávou žalobce žalovanému ze dne 4.12.2006. Žalobce také tvrdil, že společnost Simex Trans EOOD neodmítla dodávku materiálu od žalobce, ale odmítl ji jeho subdodavatel z Bulharska. Tomu nakonec dlužník podlehl a dodatkem č. 1 objednal materiál u této společnosti. Pro dlužníka bylo odstoupení nejjednodušším řešením vzniklé situace, kdy navíc získal neoprávněný prospěch, tj. provizi 85.472,40 EUR, protože o tuto částku nenavýšil cenu v dodatku č. 1 smlouvy č. A-1420. Dále žalobce považoval za nesprávný závěr soudu o sankčním odstoupení dlužníka. Tvrdil, že rozhodně nešlo o sankční odstoupení, a přestože byl dlužník na základě smlouvy k neodůvodněnému odstoupení oprávněn, jeho postup byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Odstoupením totiž dostal žalobce do tíživé podnikatelské situace a chtěl také řešit situaci odstupným. Rovněž žalobce zdůraznil, že odstoupení dlužníka bylo účelové, žalobci bylo doručeno až několik dní po podpisu dodatku č. 1 smlouvy č. A-1420. Ještě před tím předložil dlužník žalobci návrhy kupní smlouvy, dle kterých mělo žalobci náležet za obchodní a technickou pomoc 33.293,40 EUR, resp. 66.586,80 EUR. Z toho žalobce dovozoval, že dlužník se takto snažil žalobce po odstoupení od smlouvy odškodnit. Nadto odstoupení od smlouvy mělo vliv pouze na smlouvu v její části kupní, a nikoliv v části o zprostředkování. Svůj nárok na náhradu škody odvíjel žalobce od ust. § 470 obchodního zákoníku. V odvolání rozvedl způsob, jak tuto škodu vzniklou mu odstoupením dlužníka od smlouvy vyčíslil. K výpočtu dospěl na základě provedených a potvrzených objednávek od svých dodavatelů. Závěrem žalobce zdůraznil, že byl jednáním dlužníka značně poškozen, činil kroky k realizaci kupní smlouvy, poptával a kumuloval materiál, přistoupil na zastřené ujednání v kupní smlouvě, aby se obchod realizoval ku prospěchu všech zúčastněných. Dlužník se pak z prospěchářských důvodů ze smlouvy vyvázal, sice formálně řádně, avšak nepoctivě. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl, případně rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. pokračování-4- (KSBR 47 INS 9394/2011)

Žalovaný považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že soud rozhodl na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci a věc také správně právně posoudil. Žalobce v odvolání jen opakuje žalobní tvrzení. Žalovaný se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o platnosti odstoupení dlužníka od kupní smlouvy i se závěry o účincích tohoto odstoupení. V důsledku odstoupení zanikl dlužníkovi závazek k úhradě částky 85.472 EUR, jedno, zda se jedná o kupní cenu či provizi. Přesto žalovaný setrval na tom, že tvrzení o zastřeném právním úkonu nebyla nijak doložena. Pokud dlužník využil svého práva odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodu, nemůže být takový postup považován za výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Ve vztahu k požadavku žalobce na ušlý zisk uvedl, že odstoupení od smlouvy jako výkon práva nemůže být považováno za porušení právní povinnosti. Proto nemohl žalobci vzniknout v souvislosti s uvedenou smlouvou ani žádný nárok na náhradu škody. Závěrem žalovaný zdůraznil, že strany si sjednaly právo žalobce na úhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly s přípravou a rozpracovaností předmětu plnění ke dni doručení odstoupení a které žalobce ani s vynaložením veškerého úsilí nemohl upotřebit jinde. Takto bylo sjednáno odstupné právě za účelem odškodnění žalobce pro případ ne realizace obchodu. Takový nárok však žalobce neuplatnil. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že obsahuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Žaloba byla podána v průběhu lhůty stanovené v ust. § 198 odst. 1 IZ, když poučení ze strany insolvenčního správce o postupu podle § 198 IZ se žalobci dostalo ve vyrozumění o popření pohledávky ze dne 22.9.2011, které bylo žalobci doručeno dne 26.9.2011, a žaloba byla u soudu prvního stupně podána dne 20.10.2011. Správný je tedy závěr soudu prvního stupně o včasnosti žaloby.

Z obsahu přihlášky pohledávky věřitele D.O.S. Modřany, a.s., číslo věřitele 79, číslo přihlášky 100, vyplývá, že v insolvenčním řízení dlužníka AE&E CZ s.r.o., v likvidaci uplatnil tento věřitel nejpozději do skončení přezkumného jednání jako důvod vzniku popřených pohledávek stejné skutečnosti, které tvrdí v žalobě (§ 198 odst. 2 IZ). Tento závěr lze učinit porovnáním tvrzení o skutkových okolnostech, pokračování-5- (KSBR 47 INS 9394/2011) které žalobce vylíčil v žalobě a přihlášce pohledávky (včetně dvou vložených listů přihlášky samotné), doplněné podáním ze dne 29.8.2011.

Právním důvodem podané žaloby je požadavek žalobce na náhradu škody ve výši 32.835,93 EUR (pohledávka č. 1) a úhradu provize ve výši 85.472,40 EUR (pohledávka č. 2). Dle tvrzení žalobce měla náhrada škody představovat rozdíl mezi smluvní cenou a skutečně objednanou či připravenou nákupní cenou a ujednání o provizi bylo obsaženo v článku 5.1 kupní smlouvy č. A-1630 ze dne 13.12.2006, přičemž se jednalo o zastřený právní úkon. Žalovaný v rámci své procesní obrany namítal, že kupní smlouva umožňovala dlužníkovi odstoupit od smlouvy kdykoliv mimo zákonem stanovených důvodů. Důvodem odstoupení dlužníka ze dne 12.2.2007 bylo porušení smluvních povinností ze strany žalobce, který nepředal dlužníkovi jednak předběžný harmonogram zajištěnosti předmětu kupní smlouvy (v rozporu s článkem 4.2 smlouvy), jednak tzv. Progressreporty (v rozporu s článkem 8.1 smlouvy). Dále žalovaný namítal, že dlužník od kupní smlouvy odstoupil ještě před dodáním předmětu smlouvy a žalobce fakticky na smlouvu dlužníkovi ničeho neplnil. K tvrzené provizi žalovaný namítal, že v případě vůle smluvních stran sjednat pro žalobce odměnu za zprostředkování obchodu by zcela jistě byla uzavřena příslušná smlouva.

Po stránce skutkové je třeba uvést, že soud prvního stupně učinil správná zjištění z přezkumného listu k přihlášce č. 100, vyrozumění insolvenčního správce ze dne 22.9.2011, kupní smlouvy č. A-1630 ze dne 13.12.2006 včetně připojených Podmínek, objednávek předložených žalobcem, přípisu ze dne 12.2.2007 a faktury č. 50711 ze dne 12.3.2007. Správně také vymezil skutkové okolnosti, které byly mezi účastníky řízení nesporné. V zájmu stručnosti proto odvolací soud na tato zjištění a závěry soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 4 a 5 odkazuje.

V rovině právního posouzení věci považuje odvolací soud za nutné nejprve uvést, že nesdílí názor žalobce a žalovaného, že žalovaný popřel pohledávku žalobce co do pravosti a také co do výše (viz tvrzení žalobce v žalobě, tvrzení žalovaného v jeho vyjádření ze dne 22.11.2011 a vyrozumění ze dne 22.9.2011). Z formulace popěrného úkonu a jeho odůvodnění (insolvenční správce popírá dílčí nárok č. 1 z důvodu neexistence nároku na úhradu ušlého zisku-článek 11 přílohy č. 1 ke kupní smlouvě č. A-1630 a dílčí nárok č. 2 popírá z důvodu neexistence nároku na úhradu kupní ceny, věřitel na základě kupní smlouvy č. A-1630 neposkytl dlužníkovi žádné plnění) nelze dovodit nic jiného, že byla popřena pravost pohledávky. O popření pohledávky co do její výše jde totiž ve smyslu § 194 IZ tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. V dané věci insolvenční správce přitom současně neuvedl, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky žalobce.

S ohledem na tvrzení žalobce o existenci jeho pohledávky (dílčího nároku č. 1 na úhradu ušlého zisku a dílčího nároku č. 2 na zaplacení provize za zprostředkování uzavření kupní smlouvy č. A-1420), jež vychází z kupní smlouvy č. A-1630 ze dne pokračování-6- (KSBR 47 INS 9394/2011)

13.12.2006, stala se pro posouzení sporu rozhodná otázka platnosti této kupní smlouvy. Ačkoliv se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku k platnosti kupní smlouvy výslovně nevyjádřil, tím, že odstoupení dlužníka od této smlouvy vyhodnotil jako platné, nutně učinil úvahu o tom, že kupní smlouva je platná. Tento názor sdílí rovněž odvolací soud, dle kterého je kupní smlouva č. A-1630 ze dne 13.12.2006 kupní smlouvou uzavřenou dle ust. § 409 obchodního zákoníku. Nejen v návaznosti na tvrzení žalobce o sjednání provize se odvolací soud pečlivě zabýval posouzením ujednání o kupní ceně (článek V. smlouvy), která je pro uzavření kupní smlouvy podstatnou náležitostí. V dané věci si žalobce s dlužníkem sjednali pevnou kupní cenu v celkové výši 819.912,40 EUR. Celková cena se sestávala z pevné částky 85.472,40 EUR a další částky (za dodávky materiálu 16Mo3) 734.440 EUR. Přitom částka 734.440 EUR odpovídá předmětu plnění vymezenému v článku III. smlouvy, tedy celkové hmotnosti předmětu smlouvy 524,6 tun materiálu za cenu 1,40 EUR/kg. Jelikož v článku III. kupní smlouvy si strany sjednaly kromě dodávek vlastního materiálu také další povinnosti na straně žalobce (např. kumulace materiálu, zajištění koordinace dodávek materiálu), což není v běžném obchodním styku neobvyklé, není ujednání o další pevné částce ve výši 85.472,40 EUR jako dílčí složce celkové kupní ceny ujednáním nepřípustným.

Odvolací soud posuzoval ujednání o kupní ceně z hlediska možného významu použitých pojmů a dále ve vzájemné návaznosti použitých pojmů na vymezení předmětu smlouvy obsažené v článku III. smlouvy. To proto, že při výkladu písemného právního úkonu se použije pravidlo, podle kterého může výklad právního úkonu (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku) směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní jen tehdy, není-li v rozporu s jazykovým projevem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4901/2007 ze dne 13.11.2009). Nadto je třeba zdůraznit, že podle judikatury Ústavního soudu (srovnej Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/2003 ze dne 14.4.2005), která se promítá též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2317/2006 ze dne 27.3.2008), je základním principem výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran a hospodářská funkce smlouvy. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoli, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, ovšem za předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný. Podle názoru odvolacího soudu předmětná kupní smlouva č. A-1630 ze dne 13.12.2006 naplňuje hlediska určitosti a srozumitelnosti jak ve vztahu k předmětu smlouvy, tak i ve vztahu ke kupní ceně. Žádné pochybnosti o obsahu této kupní smlouvy nevzbuzuje zachycený písemný projev ani u třetích osob.

Výše rozvedené úvahy vedoucí odvolací soud k závěru o platnosti kupní smlouvy č. A-1630 ze dne 13.12.2006 jsou významné také ve vazbě na tvrzení žalobce o sjednání provize na základě zastřeného právního úkonu. Žalobce totiž pokračování-7- (KSBR 47 INS 9394/2011) tvrdil, že článek V., bod 5.1 smlouvy byl ve skutečnosti ujednáním o provizi za zprostředkování uzavření kupní smlouvy č. A-1420 ze dne 13.12.2006. Ačkoliv žalobce poukazoval na ust. § 41a občanského zákoníku, nedocenil skutečnost, že má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Podmínkou pro platnost zastřeného právního úkonu je totiž to, že u něj musí být splněny všechny náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost. Ze znění článku V., bod 5.1 kupní smlouvy přitom ani náznakem neplyne, že by strany kupní smlouvy měly vůli sjednat provizi ve prospěch žalobce za zprostředkování při uzavření smlouvy kupní č. A-1420, která byla uzavřena mezi dlužníkem a Simex Trans EOOD Plovdiv. Pochybnosti o tom, že by sjednaná pevná částka ve výši 85.472,40 EUR neměla být kupní cenou, ale sjednanou provizí, neplynou ani z dalšího obsahu kupní smlouvy.

Z provedeného dokazování a tvrzení účastníků vyplynulo, že dlužník od kupní smlouvy č. A-1630 odstoupil přípisem ze dne 12.2.2007. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že odstoupení dlužníka ze dne 12.2.2007 bylo žalobci doručeno (zřejmě v první polovině února 2007). Doručením žalobci se odstoupení od smlouvy stalo účinným a smlouva zanikla (§ 349 odst. 1 obchodního zákoníku). Všechna práva a povinnosti stran smlouvy (§ 351 odst. 1 obchodního zákoníku) tak zanikla k okamžiku zániku smlouvy odstoupením. Ve vztahu k hodnotícímu úsudku soudu prvního stupně je nutno korigovat názor žalobce vyjádřený v odvolání, a sice že soud dospěl k závěru, že se jednalo o odstoupení sankční, k němuž byl dlužník oprávněn z důvodu porušení smluvní povinnosti žalobcem. Tento žalobcem prezentovaný závěr z odůvodnění napadeného rozsudku neplyne. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužník odstoupil od smlouvy bez uvedení důvodu, a to v souladu s dohodou stran obsaženou v článku XI. smlouvy č. A-1630 a článku XI. Podmínek. Tomuto závěru soudu prvního stupně je nutno přisvědčit. Ostatně žádný z účastníků řízení nezpochybňoval fakt, že v kupní smlouvě si žalobce a dlužník sjednali ve prospěch dlužníka možnost odstoupení od kupní smlouvy i bez uvedení důvodů.

Správný je také závěr soudu prvního stupně, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro přiznání žalobcem uplatněné náhrady škody ve formě ušlého zisku. Žalobce se mýlí, pokud ve svém odvolání tvrdí, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že povinnosti z kupní smlouvy č. A-1630 porušil primárně žalobce. Tento závěr soud prvního stupně neučinil, ani se okolnostmi porušení kupní smlouvy ze strany žalobce nezabýval. Ve vztahu ke svému požadavku na náhradu škody žalobce obsáhle vysvětloval, jakým způsobem dospěl k částce 32.835,93 EUR, kterou považoval za škodu vniklou mu odstoupením dlužníka od smlouvy. Majetková újma je sice předpokladem vzniku nároku na náhradu škody, ale dalším předpokladem odpovědnosti za škodu je to, že tato újma vznikla v důsledku protiprávního jednání. Žalobce přitom porušení povinnosti dlužníka ze závazkového vztahu ani netvrdil. Již proto nemohou obstát tvrzení a úvahy žalobce o vzniku jeho nároku na náhradu škody. Žalobce je si toho zřejmě vědom, když připouští, že dlužník postupoval (ve smyslu odstoupení od smlouvy) formálně správně a podle smlouvy . Za přiléhavou považuje odvolací soud argumentaci pokračování-8- (KSBR 47 INS 9394/2011)

žalovaného, že odstoupení od smlouvy jako výkon práva nemůže být považováno za porušení právní povinnosti.

Soud prvního stupně postupoval správně i potud, že nevyhověl žalobcovu návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem na stanovení běžné ceny. Dokazování v tomto směru by mělo místo za situace, kdy by byly naplněny zbývající předpoklady odpovědnosti za škodu, rozhodnou by byla otázka výše škody a v konkrétním daném sporu by žalovaný popřel také výši žalobcem přihlášené pohledávky.

Konečně se odvolací soud ztotožňuje s názorem žalovaného, že žalobce vstoupil do smluvního vztahu s dlužníkem s plným vědomím toho, že žalovaný může kdykoliv od kupní smlouvy odstoupit, a to i bez uvedení důvodu. Pro případ určité satisfakce si žalobce v kupní smlouvě vymínil právo na úhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly s přípravou a rozpracovaností předmětu plnění ke dni doručení odstoupení a které nemohl ani s vynaložením veškerého úsilí upotřebit jinde (viz článek 11. Podmínek smlouvy). Závěrem lze jen poznamenat, že žalobce je podnikatelským subjektem, v jehož zájmu je počínat si prozíravě i při uzavírání obchodních kontraktů. Pokud tak v konkrétní věci neučinil, musí si výdaje spojené s realizací kupní smlouvy nést ke své tíži jako podnikatelské riziko. Jistě je si vědom toho, že gentlemanské dohody jsou právem nevynutitelné a strany je dodržují jen z důvodu své pověsti a cti.

Na základě výše uvedených zjištění a závěrů odvolací soud uzavírá, že žaloba je nedůvodná a rozsudek soudu prvního stupně je ve věci samé věcně správný. Proto jej odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. ve výroku I. potvrdil.

Rozhodnutí o nákladech řízení (výrok II.) odvolací soud změnil podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. Soud prvního stupně sice správně aplikoval ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož přiznal úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, avšak při určení nákladů řízení postupoval podle vyhlášky č. 448/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Tato vyhláška byla nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17.4.2013 zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7.5.2013). Proto odvolací soud rozhodl nově i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Vyšel přitom z vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu) ve znění účinném do 31.12.2012. Advokát žalovaného v řízení před soudem prvního stupně vykonal tři úkony právní služby (příprava a převzetí věci, vyjádření ve věci, účast u jednání). Za tyto úkony právní pomoci mu náleží odměna ve výši 2.100 Kč za jeden úkon (§ 9 odst. 3 a § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky za tři úkony po 300 Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.512 Kč představují náklady řízení žalovaného částku 8.500 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). pokračování-9- (KSBR 47 INS 9394/2011)

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Rovněž v odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný, a proto má vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalovaného v odvolacím řízení představuje odměna advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 15.11.2012) ve výši 2.100 Kč (§ 9 odst. 3 a § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb.), dále za jeden úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu) ve výši 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ a § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.1.2013). Dále byla přiznána advokátu žalovaného náhrada hotových výdajů 600 Kč za dva úkony podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, náhrada za čas promeškaný cestou k jednání a zpět v částce 400 Kč za čtyři půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 3 téže vyhlášky a cestovné v částce 928 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu vozidlem Volkswagen Passat, RZ 8B0 1885, při průměrné ceně motorové nafty dle vyhlášky č. 472/2012 ve výši 36,50 Kč/1 litr a vzdálenosti celkem 170 km. Celkem vznikly žalovanému v odvolacím řízení náklady ve výši 8.625 Kč, včetně náhrady daně z přidané hodnoty, přičemž tuto částku je žalobce povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 18. července 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Petra Jahodová předsedkyně senátu