12 VSOL 113/2016-20
31 ICm 1155/2015 12 VSOL 113/2016-20 (KSOS 31 INS 26753/2014)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Vojtěcha Brhla ve věci žalobce Ing. Petera Řeznického, se sídlem Bohumínská 788/61, Ostrava, PSČ 710 00, insolvenčního správce dlužníka Radima anonymizovano , anonymizovano , bytem Provaznická 744/82, Ostrava-Hrabůvka, PSČ 700 30, identifikační číslo 69212333, zastoupeného Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem se sídlem Na Úvoze 392, Bohumín-Záblatí, PSČ 735 52, proti žalovanému EOS KSI Česká republika, s.r.o., se sídlem Novodvorská 994/138, Braník, 142 00 Praha 4, identifikační číslo 25117483, zastoupenému Mgr. Zuzanou Kyovskou, advokátkou se sídlem Novodvorská 994/138, Praha 4, PSC 142 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 ICm 1155/2015 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Radima Seidela, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 26753/2014, rozhodl o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 31 ICm 1155/2015-7 (KSOS 31 INS 26753/2014) ze dne 21.4.2016,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně řízení zastavil (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 3.400 Kč (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit České isir.justi ce.cz (KSOS 31 INS 26753/2014) republice na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 1.000 Kč (výrok III.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce se svou žalobou domáhal vůči žalovanému určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku, kterou přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou č. P13. Dne 16.3.2016 žalobce vzal žalobu v celém rozsahu zpět, soud proto podle ustanovení § 96 odst. 1 a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) řízení zastavil. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení představující odměnu advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jeden režijní paušál ve výši 300 Kč podle téže vyhlášky. Žalobce vzal žalobu zpět poté, co žalovaný vzal svou přihlášenou pohledávku v celém rozsahu zpět, tedy ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného.

Proti tomuto usnesení, výslovně výroku II., podal žalovaný odvolání. V odvolání pouze namítl, že soud prvního stupně uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci v nesprávné výši. Podle jeho názoru tarifní hodnotu sporu v incidenčních sporech o popření pravosti pohledávky je nutné určit podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a), nikoli podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, když v dané věci tarifní hodnota sporu činí 35.000 Kč, nikoli 50.000 Kč. Odměna za úkon právní služby proto činí 2.540 Kč. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 19/2012 ze dne 30.5.2013. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku II. změnil tak, že mu bude uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 2.540 Kč.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení o.s.ř. týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce podal dne 26.3.2015 u soudu prvního stupně žalobu, kterou se domáhal vůči žalovanému určení, že žalovaný nemá za dlužníkem Radimem Seidelem pohledávky přihlášené přihláškou č. P13, (KSOS 31 INS 26753/2014) a to pohledávku č. 1 ve výši 105.929,02 Kč z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru a pohledávku č. 2 ve výši 16.627,20 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení. K žalobě připojil plnou moc ze dne 23.3.2015, kterou zmocnil k zastupování v tomto řízení advokáta Mgr. Milana Kvasnicu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 31 INS 26753/2014-P13-3 ze dne 29.2.2016 bylo vzato na vědomí zpětvzetí přihlášky pohledávky č. P13 věřitele č. 12 (žalobce) v celkové výši 122.556,22 Kč s tím, že právní mocí tohoto usnesení účast věřitele v insolvenčním řízení končí. Podáním ze dne 16.3.2013 (doručeným soudu prvního stupně dne 17.3.2016) vzal žalobce žalobu v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že žalovaný vzal přihlášenou pohledávku zpět a soud usnesením vzal na vědomí zpětvzetí přihlášky. Současně tímto podáním vyúčtoval náhradu nákladů řízení ve výši odpovídající odměně za jeden úkon právní pomoci včetně paušální náhrady nákladů s tím, že není plátcem DPH, a výslovně se vzdal práva na náhradu dalších nákladů řízení.

Podle § 146 odst. 2 o.s.ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník).

Podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částka 50.000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech rozhodovaných v řízení v otázkách svěřenských fondů, obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, a dále ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení.

Podle § 7 bodu 5 téže vyhlášky, sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty přes 10.000 Kč do 200.000 Kč činí 1.500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1.000 Kč, o které hodnota převyšuje 10.000 Kč.

Z obsahu spisu je zřejmé, že žaloba byla podána v roce 2015, a proto na náhradu za úkony právní služby je nutno aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Odvolací soud předně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 15/2013 ze dne 11.7.2013 (přístupném na webových stránkách Nejvyššího soudu), ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že incidenční spor o určení pořadí pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4, písm. c) advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení. Stejně tak v rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 13/2013 ze dne 27.6.2013 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 91/2013) Nejvyšší soud vyslovil závěr, že incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka (KSOS 31 INS 26753/2014) je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení. K tomu Nejvyšší soud dále uvedl, že spory vyvolané insolvenčním řízením se projednávají v rámci insolvenčního řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč, a tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč.

Na základě shora uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci soud prvního stupně správně stanovil výši náhrady nákladů řízení za jeden úkon právní služby ve výši 3.400 Kč, tj. odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč (§ 9 odst. 3 písm. c/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a paušální náhradu za tento úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), když práva na náhradu ostatních nákladů řízení se žalobce výslovně vzdal.

K odvolací námitce žalovaného, že mělo být postupováno podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 19/2012 ze dne 30.5.2013) odvolací soud uzavírá, že podle tohoto ustanovení bylo postupováno při určení výše náhrady nákladů za úkony právní služby učiněné do 31.12.2012, tj. podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31.12.2012, když ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky bylo do tohoto právního předpisu zakotveno až jeho novelou provedenou vyhláškou č. 486/2012 Sb. (účinnou od 1.1.2013).

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. ve výroku II., podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalovaný nebyl se svým odvoláním úspěšný, a proto by měl hradit žalobci náklady odvolacího řízení, avšak tomuto (dle obsahu spisu) žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 26. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu