12 VSOL 112/2015-81
36 ICm 2724/2013 12 VSOL 112/2015-81 (KSOS 36 INS 17559/2012)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Martina Hejdy v právní věci žalobce: Ing. Jiří Hanák, se sídlem Erbenova 29, 703 00 Ostrava-Vítkovice, insolvenční správce společnosti DAMAJKA Recycling s.r.o., IČ 26861267, se sídlem Sobáčov 49, 783 21 Mladeč, proti žalovanému: ZKJD-TECH s.r.o., IČ 28637429, se sídlem Sobáčov 49, 783 21 Mladeč, zastoupenému Mgr. Zuzanou Zinrákovou, advokátkou se sídlem Palachovo nám. 1, 772 00, Olomouc, o určení právní neúčinnosti právního úkonu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 28. ledna 2015, č. j. 36 ICm 2724/2013-51, sp. zn. insolvenčního řízení KSOS 36 INS 17559/2012

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 28. ledna 2015, č. j. 36 ICm 2724/2013-51, sp. zn. insolvenčního řízení KSOS 36 INS 17559/2012 se r u š í a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Označeným rozsudkem krajský soud žalobě v celém rozsahu vyhověl a určil, že dohoda o finančním vyrovnání uzavřená dne 21. října 2010 mezi dlužníkem DAMAJKA Recycling, s.r.o., se sídlem Mladeč-Sobáčov 49, 783 21, IČ 26861267, a společností ZKJD-TECH s.r.o., se sídlem Mladeč-Sobáčov 49, 783 21, IČ 28637429, a smlouva o změně subjektu leasingové smlouvy č. 3670395 uzavřená (KSOS 36 INS 17559/2012) dne 21. října 2010 mezi dlužníkem, společností ZKJD-TECH s.r.o., a společností ČSOB Leasing, a.s. (s jejím souhlasem), jsou vůči věřitelům dlužníka a majetkové podstatě dlužníka neúčinné (odstavec I. výroku) a rozhodl o povinnosti žalovaného vydat žalobci do majetkové podstaty dlužníka DAMAJKA Recycling, s.r.o., se sídlem Mladeč-Sobáčov 49, 783 21, IČ 26861267 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku rypadlo-nakladač Volvo BL 71, reg. značka MO02588, č. karoserie 13835, a v případě nemožnosti takového plnění zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka rovnocennou náhradu (odstavec II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o poplatkové povinnosti žalovaného (odstavce III a IV. výroku). O důvodnosti žaloby rozhodl soud poté, co dospěl k závěru, že dlužník učinil právní úkony v době, kdy se prokazatelně nacházel v úpadku, neboť žalovaný, v jehož prospěch dlužník právní úkony učinil, je osobou blízkou dlužníkovi, a úpadek se proto předpokládá. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že dlužník v době učinění předmětných právních úkonů nebyl v úpadku, přičemž šlo o úkony bez přiměřeného protiplnění, potažmo dlužník uvedenými úkony zkrátil možnost uspokojení svých věřitelů. Dlužník uvedenými úkony přenesl na žalovaného práva z leasingové smlouvy II., resp. žalovaný vstoupil do práv z leasingové smlouvy II. V důsledku převodu leasingové smlouvy se žalovaný po zaplacení jediné a poslední splátky ve výši 40.393 Kč a kupní ceny ve výši 1.200 Kč stal vlastníkem nakladače Volvo v hodnotě minimálně 432.360 Kč, ale dlužník za převod práv neobdržel přiměřené, resp. žádné protiplnění. Dle dohody o finančním vyrovnání z 21. 10. 2010 měla být částka ve výši 282.362 Kč zaplacena na bankovní účet uvedený v záhlaví, tj. bankovní účet dlužníka č. 196142325/0300. Jak vyplývá z faktury č. 83/10, částka kromě jiného ve výši 282.683 Kč byla fakturována s tím, že měla být uhrazena na č. účtu 206316094/0300. Dle výpisu z účtu č. 206316094/0300 se jednalo o účet-název účtu Zdeněk Damajka vedeném na fyzickou osobu Zdeňka Damajky, tedy částka byla dlužníkem fakturována a žalovaným uhrazena na jiný účet než je účet dlužníka. Pokud by dlužník nepostoupil práva z leasingové smlouvy žalovanému, dlužník by se stal po doplacení minimální částky 41.593 Kč vlastníkem nakladače Volvo, jehož tržní hodnota byla minimálně 432.360 Kč. Závěr o propojenosti dlužníka a žalovaného a členů těchto společností (jednatele dlužníka, jeho bývalé manželky a jejich syna) a o tom, že žalovaný měl přehled o aktivitách a finanční situaci dlužníka, soud učinil z vyjádření žalovaného, Jarmila Damajková (bývalá manželka jednatele žalovaného) byla v době realizace předmětných právních úkonů jednatelkou dlužníka i žalovaného, dlužník a žalovaný tak byli osobami blízkými.

Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání a namítal, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, když skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn nesprávně, soud také věc nesprávně právně posoudil, neboť na nesprávně zjištěný skutkový stav vadně aplikoval dikci insolvenčního zákona. Odvolatel v prvé řadě poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně vycházel pouze z argumentace uvedené ve skutkových tvrzeních žalobce, s ní se plně ztotožnil a v celém rozsahu na ni odkázal. Na druhé straně argumenty žalovaného hodnotil jako irelevantní, aniž toto (KSOS 36 INS 17559/2012) stanovisko odůvodnil. Krajský soud během řízení nesplnil svou poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., pokud neměl za prokázané tvrzení žalovaného a vycházel ze skutečnosti, že jeho argumentace je irelevantní. V takovém případě měl soud účastníka ohroženého neúspěchem ve sporu řádně poučit, aby doplnil svá tvrzení a aby navrhl potřebné důkazy, zároveň jej měl poučit o následcích nesplnění těchto výzev s ohledem na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Žalovaný vytýkal soudu prvního stupně též skutečnost, že se nezabýval vzniklou situací a skutkovým stavem popsaným ve vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 14. srpna 2014 jako celkem a ve všech souvislostech. Z tam uvedeného vyplývá, že žalovanému nemohly být známy skutečnosti, zda a jak dlužník plní své závazky vůči svým věřitelům, avšak z jednání dlužníka bylo evidentní, že se snaží své dluhy vůči věřitelům řešit. Dlužník převedl žalovanému práva z leasingové smlouvy II, čímž umožnil uspokojení věřitelů ze získaných peněžních prostředků od žalovaného. Pokud by tak dlužník neučinil, nemohl by splnit svůj závazek z leasingové smlouvy, a hrozilo nebezpečí, že by vlastnické právo k nakládači Volvo nezískal a současně by se vystavil sankcím ze strany leasingové společnosti. K uzavření smlouvy o změně subjektu leasingové smlouvy došlo v době, kdy dlužník již nebyl schopen hradit další splátky z leasingové smlouvy, a existovalo nebezpečí, že leasingová společnost ukončí leasingovou smlouvu výpovědí. Žalovaný poukazoval též na skutečnost, že celkem vydal za získání vlastnického práva k nakladači Volvo finanční prostředky ve výši 1.052.321 Kč a k nakladači Atlas v hodnotě 450.800 Kč, k čemuž soud vůbec nepřihlédl. Podle názoru odvolatele se nejednalo o nepřiměřené protiplnění, naopak žalovaný se ocitl ve ztrátě, neboť vydané prostředky převýšily hodnotu získaných nakladačů. Žalovaný dále namítal, že nebyly splněny podmínky pro zahrnutí rypadla-nakladače Volvo do majetkové podstaty dlužníka, neboť žalobce měl správně zohlednit komplexní vypořádání převodu leasingu podle dohody o finančním vyrovnání ze dne 25. října 2010, což neučinil. Postup soudu tak vedl k porušení ústavněprávní zásady spravedlivého procesu. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Věc je třeba vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II zákona č. 294/2013 Sb., i v současné době posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014 (dále jen IZ), byť k zahájení incidenčního řízení došlo dne 8.8.2013; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, však zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. (KSOS 36 INS 17559/2012)

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen o.s.ř.).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

Podle ustanovení § 235 odst. 1 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle ustanovení § 240 IZ: (1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. (2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern 21), je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. (4) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka. (KSOS 36 INS 17559/2012) Obecnou definici neúčinných právních úkonů uvádí zákon v § 235 odst.1 IZ a v § 240 až § 242 uvádí příkladmý výčet jednotlivých typů těchto úkonů. Úkony bez přiměřeného protiplnění jsou definovány v § 240 odst. 1, 2 IZ pozitivním způsobem, jejich negativní definici obsahuje § 240 odst. 4 IZ. Úkonem bez přiměřeného plnění (a proto neúčinným úkonem) může být jen takový úkon, který zkracuje možnost uspokojení dlužníkových věřitelů (nebo některé z nich zvýhodňuje), tedy úkon bez něhož by věřitelé (nebo jen někteří z nich) objektivně mohli dosáhnout vyššího či úplného uspokojení svých pohledávek za dlužníkem (§ 235 odst.1 IZ). Toto obecné kritérium neúčinnosti úkonu zákon doplňuje dalšími hledisky, v případě úkonu dle § 240 IZ se jedná o posouzení: 1. zda dlužník získal úkonem protiplnění a pokud ano, zda je jeho hodnota přiměřená (§ 240 odst.1 IZ); 2. zda v době, kdy k úkonu došlo, se dlužník nacházel ve stavu úpadku či zda dotčený úkon ke stavu jeho úpadku vedl (§ 240 odst. 2, věta první IZ). Důkazní břemeno o splnění uvedených předpokladů neúčinnosti úkonu tíží žalobce (§ 7 IZ, § 120 o.s.ř.). V případě, kdy úkon bez přiměřeného protiplnění dlužník učinil vůči osobě blízké (či osobě, se kterou dlužník tvoří koncern), však nastává vyvratitelná právní domněnka, že dlužník úkon učinil v době, kdy byl v úpadku (§ 240 odst. 2, věta druhá IZ). Je věcí žalovaného, aby tuto právní domněnku vyvrátil a prokázal, že v době odporovaného úkonu dlužník v úpadku nebyl.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že žalobou podanou proti žalovanému ZKJD-TECH s.r.o. se žalobce domáhal, aby soud určil, že právní úkony dlužníka-dohoda o finančním vyrovnání uzavřená dne 21. října 2010 mezi dlužníkem DAMAJKA Recycling, s.r.o., se sídlem Mladeč-Sobáčov 49, 783 21, IČ 26861267, a společností ZKJD-TECH s.r.o., se sídlem Mladeč-Sobáčov 49, 783 21, IČ 28637429 a smlouva o změně subjektu leasingové smlouvy č. 3670395 uzavřená dne 21. října 2010 mezi dlužníkem, společností ZKJD-TECH s.r.o., a společností ČSOB Leasing, a.s. (s jejím souhlasem)-jsou vůči věřitelům dlužníka a majetkové podstatě neúčinné a rozhodl, že žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku vydat žalobci do majetkové podstaty dlužníka rypadlo-nakladač Volvo BL 71, reg. značka MO02588, č. karoserie 13835, a v případě nemožnosti takového plnění zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka rovnocennou náhradu. Krajský soud učinil závěr, že žalovaný, v jehož prospěch dlužník právní úkony učinil, je osobou blízkou dlužníkovi, a úpadek dlužníka se proto předpokládá, a tedy že dlužník učinil právní úkony v době, kdy se prokazatelně nacházel v úpadku, toliko na podkladě z vyjádření žalovaného. Soud ve vztahu k těmto skutečnostem neprováděl žádné dokazování, účastníky nijak procesně nepoučil o jejich právech a povinnostech ve vztahu ke koncentraci řízení vzhledem k procesní situaci v řízení, formální procesní poučení o koncentraci řízení poskytnuté na počátku soudního roku nepostačuje, a zatížil tak řízení vadou, ke které odvolací soud přihlíží z úřední povinnosti.

Žalovaný v odvolání správně namítá, že rozhodnutí je pro něj překvapivé, protože soud nedostál své poučovací povinnosti a tím porušil právo žalovaného (KSOS 36 INS 17559/2012) na spravedlivý proces. V odvolacím podání žalovaný vznáší řadu argumentů a odkazuje na judikaturu, jimiž hodlá změnit názor soudu o tom, že žalovaný a dlužník byly osoby navzájem blízké (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 604/2012, ze dne 27. 6. 2013 nebo sp.zn. 32 Cdo 4255/2011, ze dne 26.11.2013 a řadu dalších). Bude proto nezbytné zjistit skutkový stav ohledně faktických vztahů mezi dlužníkem, Jarmilou Damajkovou, Zdeňkem Damajkou, případně jejich synem a teprve z toho vyhodnotit zda mezi dlužníkem a žalovaným byl v době uzavření dotyčných smluv vztah osob blízkých. Teprve na tomto podkladě bude možné činit závěr, zda nastala presumpce v úpadku dlužníka v době realizace napadaných úkonů či zda tato skutečnost bude předmětem dalšího dokazování. Povinností krajského soudu bude rovněž vypořádat se s věcnými námitkami, které žalovaný uplatnil v odvolání ve vztahu k poskytnutému protiplnění za nabytí nakladače nebo k zahrnutí rypadla do majetkové podstaty dlužníka.

Postup soudu prvního stupně v řízení vykazuje vady, ke kterým nelze nepřihlédnout, přičemž náprava vyžaduje dalšího dokazování, které přesahuje převážně přezkumnou činnost odvolacího soudu. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b), odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 26. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Vladimíra Kvapilová předseda senátu