12 VSOL 108/2014-135
55 ICm 2713/2011 12 VSOL 108/2014-135 (KSBR 39 INS 228/2011)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Vojtěcha Brhla v právní věci žalobce Mgr. Jiřího Ostravského, advokáta, se sídlem Lešetín VI/671, Zlín, jako insolvenčního správce dlužníka CE WOOD, a.s., IČ: 60745479, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Zlínský kraj, se sídlem Tř. Tomáše Bati 21, Zlín, Územní pracoviště ve Vsetíně, se sídlem Smetanova 1110, Vsetín, o popření vykonatelné pohledávky vedené před Krajským soudem v Brně pod sp.zn. 55 ICm 2713/2011 jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka CE WOOD, a.s., IČ: 60745479, se sídlem Zlínské Paseky 3662, Zlín, vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp.zn. KSBR 39 INS 228/2011, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 55 ICm 2713/2011-115 ze dne 15.4.2014,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, č.j. 55 ICm 2713/2011-115 ze dne 15.4.2014 se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalovaného za dlužníkem z titulu neuhrazené daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 13.722.525 Kč není po právu (KSBR 39 INS 228/2011) (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně uvedl, že má za zjištěné ze souhlasných tvrzení účastníků: že usnesením z 11.února 2011 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustaven žalobce, dále, že žalovaný přihlásil do tohoto insolvenčního řízení své pohledávky, mimo jiné pohledávku č. 36 z platebního výměru z 16.12.2010 ve výši 15.325.217 Kč, a to jako pohledávku vykonatelnou, a při přezkumném jednání dne 19.9.2011 popřel žalobce část této pohledávky ve výši 13.722.525 Kč co do pravosti, žaloba na popření této vykonatelné pohledávky byla doručena soudu dne 12. října 2011, tedy ve lhůtě stanovené v ustanovení § 199 odst. 1 IZ. Daňová kontrola byla zahájena protokolem o ústním jednání ze dne 13.12.2010, k jednání za dlužníka byla pověřena Božena Tomková plnou mocí z 8.12.2010 a výsledek daňové kontroly je zachycen ve Zprávě o výsledku daňové kontroly z 13.12.2010 a byl s dlužníkem projednán, jak vyplývá z Protokolu o ústním jednání z 13.12.2010. Žalovaný vydal 16.12.2010 platební výměr, který nabyl právní moci 18.1.2011 a je vykonatelný dnem 23. prosince 2010. Podle výkazu nedoplatků sestaveného ke dni 28.2.2011 tento nedoplatek dle platebního výměru nebyl žalovanému zaplacen. Soud prvního stupně vzal dále ze shodných tvrzení účastníků za prokázané, že dlužník za měsíc srpen 2010 srazil zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti ve výši 15.325.217 Kč a z takto stanovené odvodové povinnosti ničeho správci daně neodvedl, jak vyplývá ze zprávy o výsledku daňové kontroly z 13.12.2010, proto mu byla tato povinnost uložena platebním výměrem z 16.12.2010. S poukazem na ustanovení § 38h odst. 1 a odst. 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění soud prvního stupně uzavřel, že základem pro výpočet zálohy na daň podle tohoto zákonného ustanovení je úhrn příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků zúčtovaný v rozhodném období. To, že v poměrech přezkoumávané věci se jednalo o dlužníkem zúčtovaný úhrn příjmů, je mezi účastníky nesporné, a tato skutečnost je rovněž prokázána zprávou o výsledku daňové kontroly z 13.12.2010. Formální stránku vzniku nároku a samotný nárok ostatně nezpochybňuje ani žalobce, který pouze namítá, že vznik sporné pohledávky je v rozporu s dobrými mravy. Tento názor žalobce však soud prvního stupně nesdílí. Poukázal na to, že pokud se žalobce dovolává judikatury týkající se daně z převodu nemovitostí, pak soud nepovažuje tuto judikaturu za přiléhavou. Zákon o dani z převodu nemovitostí (č. 357/1992 Sb. platný v rozhodné době) má totiž, pokud jde o úpravu daňových dopadů spojených s absolutní neplatností smluv o převodu nemovitostí speciální úpravu, neboť připouští za splnění zákonem stanovených podmínek i vrácení již odvedené daně. Oproti tomu zákon o daních z příjmů č. 586/1992 takovou možnost nezná, a proto je soud prvního stupně toho názoru, že v tomto směru není přípustná ani analogie. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný svým jednáním při vyměřování daně zákon neporušil, což připouští i žalobce, k porušení zákona mohlo dojít pouze ze strany statutárních zástupců dlužníka a takové jejich jednání nelze přičítat k tíži žalovaného. Proto tedy nemůže žalovaný za takový stav nést následky. Soud prvního stupně dále uvedl, že nic nebrání dlužníkovi v tom, aby pokud mu (KSBR 39 INS 228/2011) vznikla škoda, aby své nároky uplatnil vůči osobám, které škodu způsobily. Výrok o náhradě nákladů řízení zdůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 202 odst. 1 IZ.

Tento rozsudek napadl žalobce odvoláním. Uvedl, že dle jeho názoru napadené rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné, a mimo to spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázal na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu ČR, dle které se musí soud vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnosti a námitkami účastníků řízení způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti a je jeho povinností se i dostatečně vypořádat s předkládanou judikaturou a vysvětlit, proč není pro soud rozhodná, ať už upozorněním na skutkové nuance případu, případně změnu judikatury Nejvyššího soudu, apod. Odvolatel je toho názoru, že těmto požadavkům napadený rozsudek nevyhovuje. Uvedl, že poukazoval na neplatnost pracovních smluv, porušení povinnosti obezřetnosti a šetření práv daňových subjektů ze strany žalovaného, absenci řádného zastoupení dlužníka v předchozím nalézacím řízení, porušení práv ostatních věřitelů přihlášených v insolvenčním řízení a rozpor uspokojení pohledávky žalovaného s dobrými mravy. Vzhledem ke svým námitkám považuje odůvodnění napadeného rozsudku za zcela nedostatečné s tím, že se ani nevyjádřilo k judikatuře, na kterou on sám odkázal a která se týkala samotné daně z příjmů, a to rozhodnutí sp.zn. 7 Afs 130/2009 nebo k dani z přidané hodnoty, např. I. ÚS 1169/07, kde zákon rovněž žádný speciální mechanismus v případě neplatné smlouvy nestanoví. Již toto dle odvolatele minimalistické odůvodnění rozhodnutí způsobuje jeho nepřezkoumatelnost a je důvodem pro jeho zrušení. Odvolatel dále poukázal na to, že předmětný spor je sporem o pravost vykonatelné pohledávky, takže je zřejmé, že jedno řízení o takové pohledávce již proběhlo a bylo pravomocně skončeno, a je proto třeba, aby soud za podmínek uvedených v ustanovení § 199 insolvenčního zákona pohledávku znovu přezkoumal s ohledem na vznesené nové skutečnosti. Odvolatel dále argumentoval tím, že: -pracovní smlouvy, na základě kterých si management dlužníka vyplatil zlaté padáky , jsou absolutně neplatným právním úkonem a neplatnost jedné ze smluv již byla soudně pravomocně zjištěna rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně, sp.zn. 36 C 46/2012. K tomu poukázal na skutečnost, že správce daně má povinnost přihlížet k absolutní neplatnosti právního úkonu, a to i za situace, jestliže námitka neplatnosti v rámci daňového řízení nebyla vznesena (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 7 Afs 130/2009, 1 Afs 72/2005 a rozhodnutí Ústavního soudu ČR I. ÚS 1169/07). Pokud soud ve správním soudnictví zjistí, že k otázce platnosti smlouvy již rozhodl soud v občanském soudním řízení, pak má z takového rozhodnutí vycházet, v opačném případě je na něm otázku platnosti smlouvy jako předběžnou otázku sám posoudit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 Afs 73/2005). Pohledávka žalovaného tedy nebyla přihlášena po právu, neboť daňový základ vyplývá z absolutně neplatného právního úkonu, a k této neplatnosti je nutno z úřední povinnosti přihlédnout i v tomto řízení o pravost pohledávky. -Dlužník nebyl v nalézacím řízení řádně zastoupen, neboť jeho jménem jednal výlučně management, na jehož účet byly zlaté padáky připsány a jemuž bylo (KSBR 39 INS 228/2011) vydání platebního výměru ku prospěchu, takže management jednal v rozporu se zájmem společnosti dlužníka. Teprve po odpadnutí této překážky se dlužník proti platebním výměrům bránil. -Žalovaný jako správce daně nezkoumal důvody výplaty zlatých padáků , navíc za situace, kdy věděl, že se společnost CE WOOD, a.s. nachází v úpadkové situaci či bezprostředně před ní. -Přiznání pohledávky je v rozporu s dobrými mravy, odvolatel poukazuje na zásadu souladu výkonu práv s dobrými mravy a na nutnost, aby na soulad s dobrými mravy soudce přihlédl z úřední povinnosti, když nesoulad s dobrými mravy představují všechny okolnosti, na které odvolatel poukazuje. Dle názoru odvolatele zatížení dlužníka předmětnou daní představuje nepřípustnou tvrdost, jeví se jako zjevně nespravedlivé a nemorální, aby subjekt, který se na situaci nepřičinil, měl nést následky nezákonného jednání třetí osoby. Navíc dle názoru odvolatele ve svém důsledku pocítí tuto nespravedlnost i všichni přihlášení věřitelé.

Odvolatel dále poukázal na to, že dle jeho názoru je úkolem soudu prostřednictvím aplikace institutu dobrých mravů provést korektiv nastalé situace a zmírnit dopad daňové pohledávky, jejíž základ je tvořen z celé směsice absolutně neplatných právních úkonů, u kterých nelze ani vyloučit, že jimi byla naplněna skutková podstata trestných činů. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil, případně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

K odvolání žalobce se žalovaný vyjádřil. Poukázal na to, že daňový subjekt CE WOOD, a.s. jako plátce o napadených příjmech ze závislé činnosti účtoval a příslušné zálohy na daň vykázal v řádném daňovém tvrzení-Vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2010 (§ 38h zákona 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném v rozhodné době). Pokud tedy plátce zaúčtoval příjmy poplatníka ze závislé činnosti a funkčních požitků, vznikla mu povinnost odvést daň správci daně, a pokud tak neučinil, neměl správce daně ze zákona jinou možnost než předepsat plátci daně příslušnou částku k přímému placení (§ 69 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném v rozhodné době). Žalovaný dále poukázal na to, že ze specifické konstrukce daně z příjmů ze závislé činnosti vyplývá, že povinnost odvést sraženou daň vznikla plátci bez ohledu na to, jestli předmětné pracovní smlouvy byly platné či nikoliv. Proto dle názoru žalovaného nejsou relevantní judikáty, které se týkaly jiných druhů daní, na které žalobce poukazuje. Navrhl, aby byl odvoláním napadený rozsudek odvolacím soudem potvrzen.

S účinností od 1.1.2014 byl zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen IZ ), změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. (KSBR 39 INS 228/2011)

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

S účinností od 1.1.2014 byl zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, změněn zákonem č. 293/2013 Sb. S ohledem na shora uvedená přechodná ustanovení a znění § 7 IZ je rozhodným zněním pro přiměřené použití občanský soudní řád (dále jen o.s.ř. ) ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou a že obsahuje způsobilý odvolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, aniž by nařizoval jednání, neboť účastníci postupem dle ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně 12.10.2011, kterou opakovaně doplňoval, a to i na výzvu soudu, domáhal určení, že pohledávka žalovaného za dlužníkem z titulu neuhrazené daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 13.722.522 Kč není po právu. Argumentoval tím, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku v celkové výši 33.486.759,62 Kč a z této celkové pohledávky popřel on sám pohledávku ve výši 13.722.522 Kč, kterou uplatnil žalovaný jako vykonatelnou na základě pravomocného platebního výměru ze dne 16.12.2010, č.j. 106346/10/403913710518, výkazu nedoplatků ze dne 2.3.2011, č.j. 27905/403913710518 z titulu neuhrazené daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků. V této části pohledávku dlužníka co do pravosti žalobce popřel s odůvodněním, že tato daňová povinnost vzniklá z výplaty mimořádné odměny a odstupného pracovníků dlužníka, jež činí u Ing. Ivana Doubravy 5.464.250 Kč, u Ing. Františka Černého 5.465.235 Kč a u Martina Černého 2.793.030 Kč, není po právu, když nárok pracovníků dlužníka na vyplacení těchto odměn, přestože byl v souladu s pracovními smlouvami, je neplatný pro rozpor s dobrými mravy, když výše sjednané odměny zásadním způsobem nekoresponduje s významem a přínosem činnosti těchto osob pro dlužníka. Pracovní smlouvy těchto pracovníků jsou neplatné, když Ing. Doubrava a Ing. Černý byli v době uzavření smluv (na funkce víceprezidenta a prezidenta společnosti dlužníka) v představenstvu dlužníka, a pokud se funkce vykonávaná na základě pracovního poměru překrývá (KSBR 39 INS 228/2011) svou náplní s výkonem funkce člena statutárního orgánu, je pracovní poměr neplatný. Pokud tedy nejsou po právu nároky zaměstnanců na vyplacení odměn a odstupných, není po právu ani vyměřená daňová povinnost vyplývající z těchto nároků. Poukazoval na to, že správce daně měl povinnost k případné neplatnosti těchto právních úkonů přihlédnout, a to z úřední povinnosti. K tomu poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp.zn. 7 Afs 130/2009, 1 Afs 72/2005 a rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 1169/07. Všechny pracovní smlouvy, které byly základem pro výplatu odměn, a tedy základem daňového základu, jsou neplatné, když u Ing. Doubravy spočívá důvod neplatnosti v tom, že tento fakticky činnost statutárního orgánu vykonával v pracovním poměru, což je pro obcházení zákona nepřípustné, když vykonával jako víceprezident společnosti činnost, kterou měl vykonávat jako člen statutárního orgánu. Přitom o neplatnosti jeho pracovní smlouvy bylo pravomocně rozhodnuto rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně sp.zn. 36 C 46/2012. U Ing. Františka Černého byl naplněn obdobný důvod neplatnosti pracovní smlouvy, když tento sice nebyl členem představenstva dlužníka, ale vykonával řídící funkci na základě pracovní smlouvy jako prezident společnosti, neboť v rozhodné době byl pravomocně odsouzen za trestný čin v souvislosti s podnikáním a nebylo možno, aby byl zvolen statutárním zástupcem společnosti. Proto jeho pracovní smlouva na řídící pozici představovala jasné obcházení zákona právě z toho důvodu, že nemohl být zvolen statutárním zástupcem dlužníka. V případě Martina Černého tento opět v nepřípustném souběhu funkcí vykonával řídící pozici v zaměstnaneckém poměru, a vedle toho je důvodem neplatnosti jeho pracovní smlouvy i to, že v době jejího uzavření právní úprava výslovně zakazovala možnost sjednání těchto tzv. zlatých padáků , tedy odměn v případě ukončení pracovního poměru, na ustanovení o vyplacení odměn v pracovní smlouvě Martina Černého je nutno hledět jako na neplatné (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 21 Cdo 4028/2009, rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 13/1995, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 21 Cdo 3061/2010). K těmto tvrzením žalobce označil mimo shora uvedených rozhodnutí soudů k důkazu pracovní smlouvy všech tří pracovníků dlužníka, rozvázání pracovního poměru s těmito pracovníky, organizační schéma společnosti dlužníka, opis rejstříku trestů Ing. Františka Černého a také výpis z obchodního rejstříku dlužníka. Označeným třem zaměstnancům dlužníka odměny fakticky vyplaceny nebyly, neboť dlužník na ně neměl finanční prostředky, tito zaměstnanci si pouze vytvořili pohledávky za dlužníkem a své nároky promítli do účetnictví. Na základě daňové kontroly u dlužníka, kdy za dlužníka výlučně jednal pouze vrcholný management v podobě uvedených tří zaměstnanců, ani v rámci kontroly, ani po vydání platebního výměru se dlužník proti vyměřené dani nijak nebránil. Bylo to z toho důvodu, že za dlužníka jednaly osoby s protichůdnými zájmy vůči společnosti. Podmínkou vydání platebního výměru je však aktivní účast poplatníka daně při řízení. Vzhledem k tomu, že za společnost jednaly osoby, jejichž zájmy byly v přímém rozporu se zájmy poplatníka, nelze takové vyjádření zohledňovat. Proti vyměřené dani se dlužník ohradil až prostřednictvím insolvenčního správce. Žalobce měl povinnost zabývat se platností podkladů pro výpočet daně a s ohledem na hospodářskou situaci dlužníka, o níž věděl, měl dostatek podkladů (KSBR 39 INS 228/2011) k tomu, aby otázku platnosti daňových základů řešil. Přiznáním této pohledávky jako pravé by byla poškozena práva ostatních věřitelů, když v majetkové podstatě dlužníka se nenachází dostatek finančních prostředků pro uspokojení všech věřitelů, navíc takový postup by se i příčil dobrým mravům. Žalobce uzavřel, že přihlášená pohledávka je nedůvodná, neboť daňová povinnost byla derivována z absolutně neplatného právního úkonu a je povinností soudu při hodnocení pravosti pohledávky k tomuto hodnocení přihlédnout. Pokud by se soud neztotožnil s tímto závěrem, pak žalobce upozorňuje na rozpor přiznání pravosti pohledávky s dobrými mravy.

Z obsahu spisu dále vyplývá, že žalovaný od počátku řízení s žalobou nesouhlasil, navrhoval její zamítnutí. Poukazoval na ustanovení § 38h odst. 1 zákona o dani z příjmů s tím, že základ pro výpočet zálohy je úhrn příjmů ze závislé činnosti zúčtovaný nebo vyplacený poplatníkovi za kalendářní měsíc, že plátce daně je povinen srazit zálohu na daň při výplatě nebo připsání příjmů ze závislé činnosti poplatníkovi k dobru bez ohledu na to, za kterou dobu se mzda vyplácí, a že plátce je povinen odvést úhrn sražených záloh nebo úhrn částek, které měly být jako zálohy na daň sraženy, nejpozději do 20. dne kalendářního měsíce, v němž povinnost srazit zálohy vznikla, a pokud tak neučiní, předepíše správce daně plátci neodvedené částky k přímému placení (§ 69 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, účinného ve zdaňovacím období kalendářního roku 2010). Žalovaný dále poukázal na to, že nelze ani zohlednit odkazy žalobce na judikáty Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Poukázal na to, že tyto odkazy nelze aplikovat obecně, zvláště ne v případě příjmů ze závislé činnosti a daně z příjmů ze závislé činnosti, které mají specifickou povahu a specifický způsob vybrání a odvodu. Nejedná se totiž o vztah správce daně a poplatníka, ale o vztah správce daně a plátce. Plátcem daně se rozumí osoba, která pod vlastní majetkovou odpovědností odvádí správci daně daň vybranou od poplatníků nebo sraženou poplatníkům (§ 6 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků). Daň z příjmů ze závislé činnosti je srážena a odváděna plátcem, a proto je plátce povinen sražené částky zálohy na daň, o kterých účtoval, odvést. Dlužník je daňovým subjektem, je plátcem daně, o příjmech a sražených zálohách účtoval a není pochyb o platnosti daňového základu. Dlužník jako daňový subjekt podal správci daně 9.2.2011 řádné daňové tvrzení-Vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2010, ve kterém vykázal veškeré sražené zálohy na daň, to znamená i na daň z žalobcem napadených příjmů, a akceptoval celkový nedoplatek ve výši 20.870.731 Kč. Nelze proto souhlasit s tvrzením žalobce, že daňový základ pro daň z příjmů ze závislé činnosti je neplatný. Pokud jde o účast poplatníka při daňovém řízení, pak daňová kontrola byla zahájena protokolem o ústním jednání z 13.12.2010 a probíhala v souladu s ustanovením § 16 zákona o správě daní a poplatků. Za dlužníka jako daňový subjekt jednal v průběhu kontroly zplnomocněný zástupce na základě plné moci z 8.12.2010. Tento zástupce byl seznámen s výsledky kontrolního zjištění na ústním jednání 13.12.2010, o němž je sepsán protokol, podle něhož zástupce dlužníka do tohoto protokolu k výsledkům kontrolního zjištění uvedl: Bez připomínek . Následně pak byla zástupcem daňového subjektu a správcem daně podepsána zpráva o výsledku daňové kontroly dne 13.12.2010 a tím byla daňová (KSBR 39 INS 228/2011) kontrola ukončena. Na základě kontrolních zjištění byl vystaven platební výměr na částky sražených a neodvedených záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti. Proti platebnímu výměru se dlužník v zákonné lhůtě neodvolal. Proto správce daně nesouhlasí s tím, že by za společnost jednaly osoby, jejichž zájmy by byly v rozporu se zájmy společnosti, když zástupce daňového subjektu byl zplnomocněn k jednání platnou plnou mocí, a proto veškeré jeho úkony a prohlášení jsou pro správce daně platné a závazné. K plnění svých povinností správce daně poukázal na § 1 odst. 2 a § 2 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, s tím, že byl povinen dbát na to, aby sražené zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti byly v zákonem stanovené lhůtě a v plné výši správci daně odvedeny. Protože daňový subjekt v roce 2010 zálohy na daň neodváděl, byla provedena daňová kontrola a sražené neodvedené zálohy na daň byly daňovému subjektu předepsány k úhradě platovým výměrem. Rovněž při přihlašování pohledávky do insolvenčního řízení postupoval žalovaný v souladu s ustanovením § 173 a násl. insolvenčního zákona.

Z obsahu insolvenčního spisu dlužníka dále vyplývá, že soud prvního stupně usnesením ze dne 27.3.2013 rozhodl o procesním nástupnictví na místě původního žalovaného Finančního úřadu ve Vsetíně, a to tak, že na jeho místě bude pokračováno s jeho právním nástupcem, jímž je Finanční úřad pro Zlínský kraj, Tř. Tomáše Bati 21, 761 86 Zlín, a to na základě změn, které vyplývají z nabytí účinností zákona 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Na základě pravomocného rozhodnutí o tomto procesním nástupnictví proto soud prvního stupně dále jednal s procesním nástupcem původního žalovaného.

Z obsahu spisu dále vyplývá, že při jednání nařízeném na den 15.4.2014 soud prvního stupně za účasti obou účastníků pouze uvedl, jaké skutečnosti má za nesporné na základě shodných skutkových tvrzení účastníků, účastníky poučil podle § 118b a 119a o.s.ř. a rozhodl o žalobě odvoláním napadeným rozsudkem.

Podle ustanovení § 199 odst. 1 IZ, insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.

Podle ustanovení § 199 odst. 2 IZ, jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Podle ustanovení § 199 odst. 3 IZ, v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Především s ohledem na odvolací námitku týkající se nepřezkoumatelnosti a nedostatečného odůvodnění rozhodnutí považuje odvolací soud za nutné uvést, (KSBR 39 INS 228/2011) že jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, i jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, pak není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12.2.2009, sp.zn. III. ÚS 989/08 nebo usnesení Ústavního soudu ze 14.6.2012, sp.zn. III. ÚS 3122/09 a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Cdo 2731/2013 z 27.11.2013, která jsou k dispozici na internetových stránkách Ústavního a Nejvyššího soudu). Odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, když soud prvního stupně, ačkoliv se nevypořádal se všemi námitkami žalobce a s veškerou judikaturou, na kterou žalobce odkázal, ucelenou argumentací své rozhodnutí zdůvodnil. Se zřetelem na tyto jeho shora uvedené závěry a shora citovanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu nelze napadenému rozhodnutí vytýkat nepřezkoumatelnost.

V přezkoumávané věci se jedná o incidenční spor vyvolaný insolvenčním řízením dlužníka, a to spor o popření vykonatelné pohledávky ve smyslu shora citovaného ustanovení § 199 IZ. V této souvislosti je především nutno poukázat na to, že soud prvního stupně správně vyhodnotil, že žalobce podal žalobu ve lhůtě stanovené v § 199 odst. 1 IZ, tedy ve lhůtě 30 dnů od konání přezkumného jednání, když přezkumné jednání proběhlo 19.9.2011 a žaloba byla podána 12.10.2011, tedy v zákonné lhůtě, čímž byl dán první zákonný předpoklad pro její projednání. Žaloba byla rovněž podána aktivně věcně legitimovaným insolvenčním správcem proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku v insolvenčním řízení přihlásil.

Soud prvního stupně dokazování v tomto řízení neprováděl, ale vzal za svá skutková zjištění ze shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o.s.ř.). Takto vzal za zjištěné ve vztahu k předmětné pohledávce a jejímu popření pouze to, že se jedná o pohledávku, kterou žalovaný přihlásil pod č. 36 z označeného platebního výměru ve výši 15.325.217 Kč jako pohledávku vykonatelnou a že žalobce u přezkumného jednání 19.9.2011 popřel z této pohledávky 13.722.525 Kč co do pravosti. Ve vztahu k rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla tato pohledávka přiznána, soud prvního stupně pouze učinil skutková zjištění ze shodných tvrzení účastníků v tom smyslu, že byla daňová kontrola zahájena protokolem o ústním jednání z 13.12.2010, že za dlužníka byla pověřena jednat Božena Tomková plnou mocí z 8.12.2010, že výsledek daňové kontroly je zachycen ve zprávě o výsledku daňové kontroly z 13.12.2010, že byl výsledek daňové kontroly s dlužníkem projednán dle protokolu o ústním jednání z 13.12.2010 a že byl dne 16.12.2010 vydán označený platební výměr, který je pravomocný 18.1.2011 a vykonatelný 23.12.2010, a že podle výkazu nedoplatků k 28.2.2011 nebyl tento nedoplatek zaplacen. Žádnými dalšími okolnostmi daňového řízení, zejména tím, zda a případně jaké skutečnosti byly uplatněny dlužníkem v tomto daňovém řízení, se soud prvního stupně nezabýval. Neprováděl totiž v tomto směru, jak je již uvedeno výše, žádné dokazování, ani (KSBR 39 INS 228/2011) žádnou z listin, které k důkazu navrhoval žalobce (viz např. na č.l. 61 spisu), ani žalovaný ve svém podání na č.l. 111 spisu.

Protože soud prvního stupně neprováděl dokazování ani přihláškou předmětné vykonatelné pohledávky, ani obsahem popěrného úkonu žalobce při přezkumném jednání dne 19.9.2011, ani z listin vydaných v řízení, ve kterém byla pohledávka přiznána, nemohl ani v souladu se zákonnou úpravou § 199 odst. 2 IZ hodnotit, zda jako důvod popření uplatnil žalobce skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v předcházejícím řízení a zda důvodem popření nebylo jiné právní posouzení věci, ani se ve smyslu § 199 odst. 3 IZ nemohl zabývat tím, zda žalobce dostál zákonnému požadavku a uplatnil v žalobě proti popřené pohledávce pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Protože tedy soud prvního stupně zcela pominul, že v tomto řízení se jedná o popření vykonatelné pohledávky v insolvenčním řízení a neaplikoval ustanovení § 199 insolvenčního zákona, nezbylo odvolacímu soudu než postupovat podle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř. a napadený rozsudek v celém rozsahu zrušit, neboť ve věci je třeba provést důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení, neboť ke skutečnostem rozhodným ve smyslu zákonné úpravy (§ 199 IZ) dosud neprovedl soud prvního stupně žádné dokazování (§ 213 odst. 4 in fine o.s.ř.). Odvolací soud podle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení, kdy je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.), se bude po provedení dokazování přihláškou pohledávky, obsahem popěrného úkonu žalobce, listinami z řízení, v němž byla pohledávka pravomocně přiznána, a případně i jinými důkazy, pokud jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají z obsahu spisu (§ 120 o.s.ř. v rozhodném znění), zabývat nejprve hodnocením popěrného úkonu žalobce ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 a 3 IZ. Teprve na základě popěrného úkonu, který dostál požadavkům tohoto zákonného ustanovení se může zabývat hodnocením pravosti předmětné vykonatelné pohledávky na základě dalšího provedeného dokazování. Při svém rozhodování neopomene aplikovat aktuální judikaturu Nejvyššího soudu týkající se aplikace ustanovení § 199 odst. 2 IZ (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 106/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 392/2011, které je k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu), či judikaturu Nejvyššího správního soudu k daňověprávním účinkům soukromoprávních úkonů, pokud případně takové úkony vyhodnotí jako neplatné (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 7 Afs 130/2009). V novém rozhodnutí rovněž případně zdůvodní zda a proč judikáty označené žalobcem nepovažuje ve věci za přiléhavé, eventuálně proč některé z navrhovaných důkazů neprovedl. (KSBR 39 INS 228/2011) P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Brně k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je však oprávněn zkoumat pouze dovolací soud.

Olomouc 13. srpna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu