12 VSOL 106/2015-54
37 ICm 1143/2015 12 VSOL 106/2015-54 (KSBR 37 INS 398/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Martina Hejdy v právní věci žalobce: Ing. Jiří Tuvora, Ph.D., bytem Praha 10, 28. Pluku 241/46, PSČ 100 00, IČ: 71387072, zastoupeného JUDr. Richardem Nigrinim, advokátem se sídlem Praha 2, Kladská 1489/5, PSČ 120 00, proti žalované: JUDr. Miloslava Horská, se sídlem Brno, Velkopavlovická 25, PSČ 628 00, insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a.s., se sídlem Za drahou 4239/2, 796 01 Prostějov, IČ 25532774, o určení pohledávky, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2015, č.j. 37 ICm 1143/2015-41

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2015, č.j. 37 ICm 1143/2015-41 se m ě n í tak, že řízení se n e z a s t a v u j e .

Odůvodnění:

Označeným usnesením krajský soud zastavil řízení (odstavec I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec II. výroku) po zjištění, že dne 3.1.2011 podal tentýž žalobce u krajského soudu žalobu na částku 1.815.000 Kč. Část žalobou uplatněného nároku vyplývajícího z mandátní smlouvy ze dne 25.11.2009 uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem v rozsahu požadavku na zaplacení částky 1.690.000 Kč s příslušenstvím byla na jednání dne 11.2.2015 usnesením vyloučena k samostatnému projednání. U soudu již probíhá ve věci žalobce řízení se stejným předmětem sporu (jistina ve výši 1.440.000 Kč, odměna dle mandátní smlouvy ponížená na částku 72.000 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ponížená na částku 3.000 Kč s příslušenstvím), které bylo vyloučeno k samostatnému projednání, a není dosud pravomocně skončeno, a je proto překážkou zahájení nového řízení v této věci. Soud prvního stupně (KSBR 37 INS 398/2010) proto řízení o dalším návrhu téhož žalobce zastavil. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn tím, že žalobce zavinil, že řízení muselo být zastaveno tím, že žalobu podal duplicitně, a tedy by měl hradit žalovanému náklady řízení, tomu ovšem v řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání a namítal, že po vyloučení části svého nároku v řízení pod sp. zn. 25/7 Cm 10/2011 uplatnil u insolvenčního soudu tuto vyloučenou část svých nároků žalobou na určení dle § 203a insolvenčního zákona, a nikoli žalobou na plnění, tedy řízení pod sp. zn. 25/7 Cm 10/2011 a řízení sp. zn. 37 ICm 1143/2015 se vzájemně procesně nekryjí. Usnesení soudu v řízení pod sp. zn. 25/7 Cm 10/2011 se stalo pravomocné jeho vyhlášením a dále soud v řízení pokračoval již v omezeném rozsahu, ve kterém také rozhodl rozsudkem; obě řízení se nekryjí věcně ani hmotněprávně. Žalobce musel podat novou žalobu dle ustanovení § 203a insolvenčního zákona právě v době kdy řízení o původní žalobě nenabylo právní moci, jinak by přišel o právní ochranu pozastavení běhu promlčecích lhůt spojených s jeho nároky. Uplatnění nároků vyloučených k samostatnému projednání by způsobilo mimořádnou újmu žalobci a vedlo by k porušení ústavněprávní zásady spravedlivého procesu a žalobci by byl odmítnut přístup ke spravedlnosti. Proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (insolvenční řízení bylo zahájeno dne 18. 1. 2010, k zahájení tohoto incidenčního řízení došlo dne 16. 3. 2015); právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Rozhodným zněním v přezkoumávané věci je proto zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 insolvenčního zákona nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. (KSBR 37 INS 398/2010) Podle ustanovení § 203 odst. 1 IZ není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.

Podle ustanovení § 203 odst. 4 IZ neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila.

Podle ustanovení § 203a odst. 1 IZ v pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno.

Podle ustanovení § 203a odst. 2 IZ řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. a); ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně.

Podle ustanovení § 83 odst. 1 o.s.ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že žalobou podanou proti insolvenční správkyni dlužníka Oděvní podnik. a.s. se žalobce domáhal, aby soud určil, že pohledávka žalobce na odměnu dle mandátní smlouvy za 18 dní měsíce května 2010 ve výši 18/30 z částky ve výši 120.000 Kč, tj. ve výši 72.000 Kč a na paušální náhradu hotových výdajů na telekomunikační služby za stejné období ve výši 18/30 z částky ve výši 5.000 Kč, tj. ve výši 3.000 Kč a pohledávka žalobce na odstupné ve výši 1.440.000 Kč spolu s příslušenstvím jsou pohledávkami za majetkovou podstatou. V žalobě poukázal na řízení vedené u Krajského soudu (KSBR 37 INS 398/2010) v Brně pod sp. zn. 7 Cm 10/2011 (krajský soud uvádí nesprávně sp. zn. 25/7 Cm 10/2011, což je způsobeno tím, že soud nesprávně a v rozporu s § 167 a násl. vnitřního a kancelářského řád pro okresní, krajské a vrchní soudy změnil spisovou značku spisu, kterému po nápadu věci byla přiřazena spisová značka 7Cm 10/2011; odvolací soud proto bude věc označovat správnou spisovou značkou 7Cm 10/2011 a od toho se odvíjejících čísel jednacích; obdobně nesprávně krajský soud postupuje v insolvenčním řízení, v němž změnil spisovou značku věci na KSBR 37 INS 398/2010 ze správné sp.zn. KSBR 39 INS 398/2010, i zde vrchní soud používá správnou spisovou značku), ve kterém se domáhal po insolvenčním správci dlužníka Oděvní podnik, a.s. zaplacení částky 1.815.000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud si tento spis vyžádal a z jeho obsahu vyplývá, že nárokovaná částka sestávala z odměny za mandátní služby za měsíce duben, květen a červen 2010 v celkové výši 360.000 Kč (120.000 Kč za měsíc), příspěvku na telefon za tyto měsíce v celkové výši 15.000 Kč (5.000 Kč za měsíc) a odstupného ve výši 1.440.000 Kč. Rovněž požadoval úroky z prodlení z těchto částek. Ve věci proběhlo dne 11.2.2015 jednání (protokol č.l. 89 spisu sp. zn. 7Cm 10/2011-89). Na něm žalovaný insolvenční správce uvedl, že odměnu a náklady na telefon za měsíc duben 2010 považuje za pohledávku za podstatou, ostatní nároky žalobce ovšem nikoliv. Krajský soud na jednání sdělil, že s ohledem na novelu, kterou bylo do insolvenčního zákona přidáno ustanovení § 203a, a která se s ohledem na přechodná ustanovení k novele použije i na dříve zahájená insolvenční řízení, je na místě, aby v části, u které jsou pochybnosti o tom, zda uplatněný nárok představuje pohledávky za podstatou, byla věc vyloučena k samostatnému projednání a aby žalobce ve smyslu ustanovení § 203a insolvenčního zákona uplatnil žalobu na určení pořadí vyloučených pohledávek. Následně vyhlásil usnesení, kterým věc o zaplacení částky 1.690.000 Kč s úrokem z prodlení vyloučil k samostatnému projednání. Ve zbylé části věci po jejím projednání rozhodl rozsudkem č.j. 7Cm 10/2011-99 ze dne 11.2.2015, který nabyl právní moci dne 8.4.2015.

Z obsahu obou spisů je nepochybné, že v nyní projednávané věci jde o pohledávku, jejíhož zaplacení (vedle jiných pohledávek, které mají plynout z téže mandátní smlouvy) se žalobce domáhal v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod spisovou značkou 7 Cm 10/2011. V rozsahu, ve kterém správce nezpochybňoval, že jde o pohledávky za podstatou, byla věc projednána a pravomocně rozhodnuta. Ve zbylém rozsahu (ve kterém byla věc vyloučena k samostatnému projednání) řízení stále probíhá. Uplatňuje-li věřitel pohledávku za majetkovou podstatou, správce (je-li zároveň osobou s dispozičním oprávněním) může zpochybnit jednak její pravost či výši nebo může tvrdit, že pohledávka sice existuje, ale nejde o pohledávku za podstatou. Pro každý z těchto případů stanoví insolvenční zákon vlastní postup. Není-li popřeno pořadí pohledávky, tedy to, zda jde o pohledávku za podstatou, ovšem osoba s dispozičními oprávněními pohledávku neuhradí ((ať již proto, že ji neuznává nebo z jiného důvodu), může věřitel se věřitel domáhat jejího splnění běžnou žalobou na plnění, která není incidenčním sporem (spor by mohl probíhat i kdyby nebylo insolvenčního řízení) (KSBR 37 INS 398/2010) a pro věcnou a místní příslušnost soudu, který ji má projednávat, platí obecná pravidla občanského soudního řízení. Naopak je-li popřeno pouze to, zda je uplatňovaná pohledávka pohledávkou za majetkovou podstatou, žaloba se podává proti insolvenčnímu správci (bez ohledu na to, zda je osobou s dispozičními oprávněními) a jde o incidenční spor, který projedná insolvenční soud. Výsledkem sporu bude rozhodnutí o tom, zda jde o pohledávku za podstatou nebo o pohledávku, která měla být přihlášena; řešení této otázky zjevně nebude mít mimo insolvenční řízení význam.

Není vyloučeno ani to, že insolvenční správce nejen zpochybní pravost pohledávky, ovšem bude rovněž tvrdit, že i kdyby pohledávka existovala, nešlo by o pohledávku za podstatou, ale pohledávku, kterou je nutné přihlásit do insolvenčního řízení. V takovém případě může být dán důvod pro podání žaloby jak dle § 203 odst. 4 IZ, tak dle § 203a IZ. Z výše uvedeného přitom vyplývá, že v každé z těchto věcí je řešena jiná otázka. Přestože nyní v obou řízeních vystupují shodní účastníci, srovnáním ustanovení § 203 a 203a IZ lze dojít k závěru, že tomu tak nemusí být vždy (žaloba dle § 203a IZ se vždy podává proti insolvenčnímu správci, zatímco žaloba dle § 203 proti osobě s dispozičními oprávněními, kterou může být v některých případech dlužník). A přestože v obou řízeních jde o tytéž pohledávky, v každém z nich jsou projednávány z jiného aspektu: v nynější věci jde o jejich pořadí v insolvenčním řízení, zatímco ve věci 7Cm 10/2011-89 o jejich samotnou existenci (respektive oprávněnost nároku žalobce).

Závěr soudu prvního stupně, že je dána překážka věci zahájené a řízení je nutné zastavit, není z uvedených důvodů správný. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil tak, řízení se nezastavuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 15. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu