12 VSOL 10/2014-413
39 ICm 2133/2010 12 VSOL 10/2014-413 (KSBR 39 INS 1490/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a JUDr. Ivana Wontrobové ve věci žalobce Lesy České republiky, s.p., se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, identifikační číslo 42196451, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 2022/12, Praha 2, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) JUDr. Jaroslavu Svobodovi, se sídlem Heršpická 6, Brno, PSČ 639 00, insolvenčnímu správci dlužníka Javořice, a.s., se sídlem Ptenský Dvorek 100, 798 43 Ptení, identifikační číslo 63492202, zastoupenému JUDr. Vladimírou Šůstkovou Zukalovou, advokátkou se sídlem Heršpická 800/6, Brno, PSČ 639 00, a 2) Javořice, a.s., se sídlem Ptenský Dvorek 100, 798 43 Ptení, identifikační číslo 63492202, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, PSČ 120 00, o určení pohledávek, rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 39 ICm 2133/2010-332 ze dne 30.9.2013,

takto:

I. Návrh žalobce na přerušení řízení se z a m í t á .

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. p o t v r z u j e . (KSBR 39 INS 1490/2010)

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. m ě n í takto:

a) Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku 12.342 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky.

b) Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení částku 38.677 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 9.983 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky.

V. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 8.687 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že pohledávka žalobce za žalovaným 2) uplatněná v přihlášce pohledávky č. 38 v insolvenčním řízení sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010 na zaplacení částky ve výši 108.358 Kč z titulu nájemného za rok 2009 z nájemní smlouvy ze dne 1.1.2006 č. 144811, je po právu jako nezajištěná, nepodmíněná a nevykonatelná pohledávka (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, že má v insolvenčním řízení sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010 na majetek dlužníka Javořice, a.s., IČ: 63492202, jako zajištěný věřitel právo na uspokojení své zajištěné, podmíněné a nevykonatelné pohledávky ve výši 197.081.322,62 Kč vůči osobnímu dlužníku CE WOOD, a.s., IČ: 60745479, pouze z majetku dlužníka poskytnutého k zajištění na základě zástavního práva k nemovitostem (specifikovaným ve výroku), zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 1499 pro obec a katastrální území Ptení, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 2.10.2009 uzavřené mezi žalobcem a žalovaným 2) a zapsaným do katastru nemovitostí pod č.j. V-4645/2009-709 (II.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, že má v insolvenčním řízení sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010 na majetek dlužníka Javořice, a.s., IČ: 63492202, jako zajištěný věřitel právo na uspokojení své zajištěné, podmíněné a nevykonatelné pohledávky ve výši 197.081.322,62 Kč vůči osobnímu dlužníku CE WOOD, a.s., IČ: 60745479, pouze z majetku dlužníka poskytnutého k zajištění na základě zástavního práva k movitým věcem a věcem hromadným (specifikovaným ve výroku), zřízeným na základě zástavní smlouvy uzavřené dne 7.10.2009 mezi žalobcem a žalovaným (KSBR 39 INS 1490/2010)

2) ve formě notářského zápisu sepsaného dne 24.9.2009 Mgr. Pavlem Bernardem, notářem se sídlem v Brně, pod č. NZ 738/2009, N 773/2009 a ve formě pokračování v notářském zápisu sepsaného dne 7.10.2009 jménem Liběny Pernicové, notářky se sídlem v Brně, notářským kandidátem Mgr. Andreou Hrabánkovou pod č. NZ 687/2009, N 773/2009 a zapsaným do rejstříku zástav pod běžným č. 17209 (III.), uložil žalobci povinnost uhradit žalovaným náklady řízení představované náklady právního zastoupení, a to žalovanému 1) ve výši 10.164 Kč a žalovanému 2) ve výši 36.497,41 Kč (výrok IV.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že původně se žalobce žalobou domáhal určení pravosti, výše a pořadí čtyř pohledávek, přičemž ve vztahu k pohledávce v částce 100.511 Kč (pohledávka č. 2) vzal svoji žalobu částečně zpět z důvodu úhrady pohledávky dlužníkem a usnesením ze dne 19.4.2011 (pravomocným dne 18.5.2011) bylo řízení v této části zastaveno. Při jednání dne 30.9.2013 žalovaný 2) uznal pohledávku ve výši 108.358 Kč (pohledávka č. 1) z titulu nájemného z nájemní smlouvy ze dne 1.1.2006, žalovaným 1) nebyla tato pohledávka při přezkumném jednání popřena. O této pohledávce soud proto rozhodl rozsudkem pro uznání. Soud se dále zabýval pohledávkami žalobce přihlášenými pod č. 3 a č. 4. Soud dospěl k závěru, že žalobce podal včasnou žalobu, když vyrozumění insolvenčního správce ze dne 1.12.2010 bylo žalobci doručeno dne 7.12.2010 a žalobce podal žalobu dne 21.12.2010. Z úřední činnosti je soudu známo, že u zdejšího soudu byl veden pod sp. zn. 39 ICm 720/2010 incidenční spor o odpůrčí žalobě insolvenčního správce dlužníka Javořice, a.s. proti žalovanému Lesy České republiky, s.p., který se týká pohledávek č. 3 a č. 4 přihlášených žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka. V tomto řízení bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem č. j. 39 Cm 720/2010-354 ze dne 14.5.2012 potvrzeným odvolacím soudem rozhodnutím č. j. 12 VSOL 5/2013-474 ze dne 18.4.2013, který nabyl právní moci dne 15.7.2013. V této věci soud dospěl k závěru, že předmětné zástavní smlouvy jsou neúčinnými právními úkony bez přiměřeného protiplnění, když bez uzavření těchto zástavních smluv by se žalobce nestal zajištěným věřitelem. Tímto bylo rozhodnuto o důvodnosti popření těchto pohledávek žalovanými a také o jejich pravosti. Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty, náleží-li do majetkové podstaty již vydané plnění, nepochybně do ní náleží i plnění, které dosud vydáno nebylo a které je uplatněno přihláškou pohledávky. To znamená, že zjištění neúčinnosti právního úkonu soudem je důvodem pro popření pohledávky, respektive důvodem pro zamítnutí žaloby na její určení. Soud proto dospěl k závěru, že pravomocným rozsudkem ze dne 14.5.2012 byla založena neúčinnost právních úkonů, a proto nelze na jejich základě poskytnout žalobci v insolvenčním řízení jakékoliv plnění. Jsou tak dány důvody pro zamítnutí žaloby na určení pravosti, výše a pořadí pohledávek č. 3 a č. 4. Při formulaci výroku soud postupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným odvolacím soudem v jeho rozhodnutí ze dne 5.3.2013. O nákladech řízení soud rozhodl podle úspěchu účastníků ve věci. (KSBR 39 INS 1490/2010)

Proti tomuto rozsudku, výslovně výrokům II., III., a IV., podal žalobce odvolání. Uvedl, že soud prvního stupně nerespektoval pokyn Vrchního soudu v Olomouci z rozhodnutí ze dne 5.3.2013, aby se zabýval všemi námitkami žalovaných, a proto porušil povinnost stanovenou mu v ustanovení § 226 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), což vedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Podle jeho názoru soud prvního stupně pochybil i v tom, že se vůbec nezabýval jeho tvrzeními týkající se pohledávek č. 3 a č. 4, neprovedl jím navržené důkazy týkající se například okolností vzniku pohledávek, ačkoli jejich provedení bylo nezbytné pro řádné zjištění skutkového stavu. V tomto směru soud prvního stupně ani nezaujal žádné procesní stanovisko. Rovněž tak soud prvního stupně neprovedl důkazy navržené u jednání dne 30.9.2013, a to důkazy, které byly již navrženy v řízení o odpůrčí žalobě vedené pod sp. zn. 39 ICm 720/2010. Z tohoto důvodu nebyl skutkový stav věci řádně zjištěn. Namítl, že v rozhodnutí ze dne 5.3.2013 odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), avšak soud prvního stupně v napadeném rozsudku uvedl, že podmínky pro posouzení daného právního úkonu jako zvýhodňujícího ve smyslu ustanovení § 241 IZ jsou bezpochyby naplněny. Závěr soudu prvního stupně tak spočívá i na nesprávném právním posouzení. Poukázal na to, že žalovaný 2) popřel pohledávky č. 3 a č. 4 s jediným argumentem, a to údajné neúčinnosti zástavních smluv, přičemž popření pohledávky je možné pouze z důvodu taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 193 až 195 IZ, tedy popření pravosti přihlášené pohledávky může spočívat pouze v námitce, že pohledávka vůbec nevznikla, neboť že již zcela zanikla nebo že se zcela promlčela. Popření pohledávky toliko z důvodu neúčinnosti právního úkonu možné není. Pokud se insolvenční správce hodlá domáhat určení neúčinnosti právního úkonu, lze tak učinit pouze prostřednictvím odpůrčí žaloby insolvenčního správce, přičemž logickým předpokladem pro podání této žaloby je právě existence platného právního úkonu, který je způsobilý naplnit zákonné předpoklady neúčinnosti. Z toho vyplývá, že v době přezkumu sporných pohledávek je měl insolvenční správce uznat jako existující a posuzovat výhradně případnou neúčinnost zástavních smluv. Z tohoto důvodu ani v řízení o žalobě věřitel na určení pohledávek nemůže posuzovat neúčinnost právních úkonů. Namítl, že řízení je postiženo další vadou spočívající v tom, že soud prvního stupně na jeho návrh učiněný při jednání dne 30.9.2013 s odkazem na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. nepřerušil řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání ve věci vedené u téhož soudu sp. zn. 39 ICm 720/2010 (o odpůrčí žalobě), který odůvodnil tím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu by mohlo mít vliv na výsledek tohoto řízení. Soud prvního stupně návrh bez dalšího zamítl, aniž by své rozhodnutí jakkoliv odůvodnil. Současně v odvolání navrhl přerušení řízení z téhož důvodu, když i nadále zastává názor, že zástavní smlouvy nemohou být posouzeny jako neúčinné právní úkony, nepřerušení tohoto řízení by neodpovídalo zásadě hospodárnosti řízení, neboť otázka řešená Nejvyšším soudem má zásadní význam pro rozhodnutí v tomto řízení. (KSBR 39 INS 1490/2010)

Ve vztahu k napadenému rozhodnutí navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadených výrocích zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, když byly provedeny veškeré navržené důkazy a soud se vypořádal se všemi skutečnostmi, zejména respektoval pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o neúčinnosti právního úkonu v řízení vedeném pod sp. zn. 12 VSOL 5/2013. Zástavní smlouvy jsou tak neúčinnými právními úkony a k popření pohledávek ze strany insolvenčního správce i dlužníka došlo zcela správně. Navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí.

Žalovaný 2) se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že závazný právní názor odvolacího soudu nezavazuje soud prvního stupně v případě, že se skutkový základ změní natolik, že právní názor odvolacího soudu se stane obsolentní. Ve věci došlo k podstatné změně skutkového stavu, a to rozhodnutím odvolacího soudu ve sporu o neúčinnost zástavních smluv vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 39 ICm 720/2010. Soud prvního stupně proto musel k neúčinnosti zástavních smluv jako nové skutkové okolnosti přihlédnout, namítaným nerespektováním závazného právního názoru odvolacího soudu tak nedošlo k žádné vadě řízení. Pokud jde o nepřerušení řízení k návrhu žalobce, není pravdivé tvrzení, že soud prvního stupně při jednání dne 30.9.2013 své usnesení neodůvodnil, když je odůvodnil ústně. Nadto přerušení řízení je dáno soudu na jeho volném uvážení a zjevně tak řízení nemůže být zatíženo vadou tím, že soud řízení nepřeruší. Poukázal na to, že v odpůrčím sporu již byl vydán pravomocný rozsudek, který je závazný pro všechny orgány (včetně soudů), stejně tak je závazný pro účastníky dotčeného řízení. Není proto důvod čekat na rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Podle jeho názoru skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn dostatečně, soud prakticky od počátku jednání konaného dne 30.9.2013 dával v rámci aplikace principu předvídatelnosti najevo, že přítomný spor považuje pravomocným rozsudkem o odpůrčí žalobě za vyřešený a že tak dalšího dokazování nebude pro nadbytečnost třeba. Soud prvního stupně sice formálně pochybil, když při rekapitulaci výsledku odpůrčího soudu odkázal jak na rozhodnutí soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu, avšak následně (nesprávně) rekapituloval jen obsah rozhodnutí soudu prvního stupně. Tato formální chyba však nic nemění na tom, že závěr soudu prvního stupně o neúčinnosti zástavních smluv byl správný. Pokud žalobce v rámci odvolacího řízení opakuje svůj návrh na přerušení řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání v odpůrčím sporu, podle jeho názoru není dán důvod pro přerušení řízení, když žalobce má právo v obou řízeních podat dovolání. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona (KSBR 39 INS 1490/2010) o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, že obsahuje způsobilé odvolací důvody podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. c), písm. d) a písm. g) o.s.ř., přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce podal u soudu prvního stupně dne 21.12.2010 žalobu, kterou se domáhá určení, že má za žalovaným 2) nezajištěnou, nepodmíněnou, nevykonatelnou a splatnou pohledávku na zaplacení částky ve výši 108.358 Kč, dále nezajištěnou, nepodmíněnou a nevykonatelnou pohledávku na zaplacení částky ve výši 100.511 Kč, dále podmíněnou, nevykonatelnou a splatnou pohledávku na zaplacení částky ve výši 197.081.322,62 Kč zajištěnou zástavním právem k nemovitostem specifikovaným v žalobě a podmíněnou, nevykonatelnou a splatnou pohledávku na zaplacení téže částky zajištěnou zástavním právem k movitým věcem a věcem hromadným specifikovaným v žalobě. V žalobě uvedl, že od žalovaného 1) obdržel dvě vyrozumění o popření svých pohledávek, první dne 27.7.2010 a druhé dne 7.12.2010, která však obsahovala rozdílná poučení tak, že teprve ve druhém vyrozumění byl poučen o nutnosti podat žalobu i proti dlužníkovi, který rovněž popřel jeho pohledávky. V insolvenčním řízení dlužníka přihláškou pohledávky č. P 38 uplatnil celkem čtyři pohledávky, a to pohledávku ve výši 108.358 Kč z titulu nájemní smlouvy (pohledávku č. 1), pohledávku ve výši 100.501 Kč rovněž z titulu nájemní smlouvy (pohledávka č. 2), pohledávku ve výši 197.081.322,62 Kč z titulu zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým (pohledávka č. 3) a pohledávku ve výši 197.081.322,62 Kč z titulu zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem movitým (pohledávka č. 4). Pohledávka č. 3 vznikla na základě zástavní smlouvy ze dne 2.10.2009 o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým uzavřené mezi žalobcem a žalovaným 2) k zajištění pohledávek žalobce za společností CE WOOD, a.s., IČ: 60745479. Pohledávka č. 4 vznikla na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem movitým ze dne 7.10.2009 k zajištění týchž pohledávek žalobce za společností CE WOOD, a.s., tedy pohledávek z obchodního styku mezi žalobcem a společností CE WOOD, a.s. v celkové výši 197.081.322,62 Kč, které žalobce v žalobě jednotlivě specifikoval. Dále uvedl, že žalovaný 1) popřel jeho pohledávky č. 3 a č. 4 co do pravosti a pořadí z důvodu, že žalobce nabyl právo na uspokojení ze zajištění na základě neúčinných právních úkonů, žalovaný 2) popřel tyto pohledávky co do pravosti, pořadí a výše s tím, že zajištěné pohledávky zanikly, nevznikla zástavní práva a zástavní smlouvy jsou společně s následně vzniklými zástavními právy neúčinné, dále že eventuální jejich výše je po jedné koruně, avšak insolvenční soud nerozhodl, že by zástavní smlouvy byly neúčinné. K tomu poukázal na ustanovení § 235 odst. 2 IZ, dle kterého se neúčinnost dlužníkových právních úkonů zakládá rozhodnutím insolvenčního (KSBR 39 INS 1490/2010) soudu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce, přičemž nenastala ani jiná skutečnost zakládající neúčinnost zástavních smluv s tím, že ustanovení § 42a občanského zákoníku je obecným ve vztahu k ustanovení § 235 a násl. IZ, tedy v rámci insolvenčního řízení nelze zástavním smlouvám podle tohoto ustanovení občanského zákoníku odporovat. Podáním ze dne 27.1.2011 vzal žalobce svoji žalobu částečně zpět ve vztahu k pohledávce č. 2 ve výši 100.511 Kč s odůvodněním, že dlužník dne 26.20.2010 tuto pohledávku uhradil. Usnesením č.j. 39 ICm 2133/2010-127 ze dne 19.4.2011 (pravomocným dne 18.5.2011) bylo řízení co do určení této pohledávky částečně zastaveno. Soud prvního stupně rozhodl ve věci částečným rozsudkem č.j. 39 ICm 2133/2010-211 ze dne 6.8.2002 tak, že zamítl žalobu na určení podmíněných, nevykonatelných a splatných pohledávek na zaplacení částky 197.081.322,62 Kč zajištěných zástavními právy k nemovitostem dle zástavní smlouvy ze dne 2.10.2009 a k movitým věcem a věcem hromadným dle zástavní smlouvy ze dne 7.10.2009 (pohledávek č. 3 a č. 4). K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozhodnutím č. j. 39 ICm 2133/2010, 11 VSOL 91/2012-269 ze dne 5.3.2013 tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto rozhodnutí odvolací soud neshledal správným závěr soudu prvního stupně o tom, že s ohledem na skutečnost, že v insolvenčním řízení byl pravomocně schválen reorganizační plán, který nabyl účinnosti, a že v tomto reorganizačním plánu je řešena zajištěná pohledávka žalobce jako zástavního věřitele, který má právo na uspokojení pohledávek č. 3 a č. 4 za osobním dlužníkem ze zajištění poskytnutého zástavním dlužníkem jen do celkové výše 47.594.536,11 Kč, je v rozdílu mezi výší jeho pohledávky uvedené v přihlášce pohledávek a výší pohledávek uvedené v reorganizačním plánu, nutno považovat za neexistentní. Odvolací soud uzavřel, že teprve na základě pravomocného rozhodnutí v incidenčním sporu (je-li věřitelem podaná včasná žaloba) je podle výsledků tohoto sporu postaveno najisto, zda věřitel má vůči dlužníkům uplatněnou pohledávku, případně v jaké výši a v jakém pořadí. Přitom způsob řešení úpadku dlužníka nemůže ovlivnit postup, jakým má být pohledávka v rámci insolvenčního řízení přezkoumána a ani nemá vliv na rozhodnutí insolvenčního soudu ve sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávek. Bez ohledu na způsob řešení úpadku dlužníka je proto nutno postupovat obdobně podle ustanovení § 190 až 202 IZ, jiný postup insolvenční zákon nepřipouští. Nadto je nutno zohlednit právní úpravu danou ustanoveními § 362 a § 363 IZ. Odvolací soud dále vyslovil závazný právní názor, aby se soud prvního stupně v dalším řízení zabýval tím, zda žalobce má vůči dlužníku jím tvrzené pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka, přitom přihlédl k tomu, z jakého důvodu byly popřeny u přezkumného jednání, že je vedeno řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení § 239 a násl. IZ, které dosud nebylo pravomocně skončeno (ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 32 ICm 720/2010), přičemž se neopomenul vypořádat se všemi námitkami žalovaných. Současně aby soud prvního stupně ve výroku rozhodnutí vyjádřil skutečnost, že žalobce má jako zajištěný věřitel v insolvenčním řízení na majetek dlužníka právo na uspokojení své zajištěné pohledávky vůči osobnímu dlužníku pouze z majetku dlužníka poskytnutého (KSBR 39 INS 1490/2010) k zajištění (dle smlouvy o zřízení zástavního práva), a to z výtěžku zpeněžení věcí, nikoli na zaplacení částky v určité výši.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pro posouzení, zda žalobce má právo na uspokojení svých pohledávek z předmětu zajištění v insolvenčním řízení dlužníka, je rozhodný výsledek řízení o žalobě (insolvenčního správce dlužníka proti žalobci jako věřiteli dlužníka) o neúčinnost právních úkonů (předmětných zástavních smluv) vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 32 ICm 720/2010. V tomto řízení bylo pravomocně (dnem 15.7.2013) rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 32 ICm 720/2010-354 ze dne 1.10.2012, přičemž toto rozhodnutí bylo Vrchním soudem v Olomouci potvrzeno rozhodnutím č. j. 39 ICm 720/2010, 12 VSOL 5/2013-474 ze dne 18.4.2013, a to tak, že soud určil, že zástavní smlouva uzavřená dne 2.10.2009 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a dlužníkem jako zástavcem, na jejímž základě došlo rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, č.j. V-4645/2009-709 ke vkladu zástavního práva ve prospěch žalovaného k nemovitým věcem společnosti dlužníka ležícím v katastrálním území Ptení a zapsaným na LV č. 1449, je vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči společnosti Javořice, a.s. v rámci insolvenčního řízení vedeného ohledně společnosti dlužníka u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. KSBR 39 INS 1490/2010, neúčinným právním úkonem, dále že zástavní smlouva uzavřená dne 7.10.2009 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a společností dlužníka jako zástavcem ve formě notářského zápisu vyhotoveného Mgr. Pavlem Bernardem, notářem v Brně, NZ 738/2009, N 773/2009 sepsaného Mgr. Andreou Hrabánkovou, notářskou kandidátkou jménem Liběny Pernicové, notářky v Brně, NZ 687/2009, N 773/2009, na jejímž základě došlo k zápisu zástavního práva do rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky, běžné číslo zápisu 17209, ve prospěch žalovaného k movitým věcem a jejich souborům společnosti dlužníka, je vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči společnosti dlužníka v rámci insolvenčního řízení vedeného ohledně společnosti dlužníka u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010, neúčinným právním úkonem. Odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 15.4.2013 ohledně neúčinnosti právních úkonů (zástavních smluv) dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci dlužník uzavřel s žalovaným jako zástavním věřitelem zástavní smlouvy, kterými zřídil zástavní právo ke svému majetku ve prospěch žalovaného za účelem zajištění pohledávek žalovaného vůči jinému subjektu (obligačnímu dlužníku), a to prokazatelně v době, kdy byl dlužník v úpadku nejméně ve formě platební neschopnosti, neboť měl vůči více věřitelům (nejméně dvěma) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které nebyl schopen plnit, neboť je neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b) IZ), což bylo prokázáno i v odvolacím řízení. Předmětnými zástavními smlouvami zřídil dlužník zástavní právo, aniž by obdržel (podle zástavní smlouvy) jakékoliv protiplnění, jinými slovy zástavní právo k věcem ve vlastnictví dlužníka bylo zřízeno bezúplatně. Žalovaný, který měl doposud peněžité pohledávky toliko vůči obligačnímu dlužníku, těmito právními úkony získal (KSBR 39 INS 1490/2010) postavení zajištěného věřitele vůči dlužníku (§ 2 písm. g/ IZ), jinými slovy stal se věřitelem dlužníka podle ustanovení § 298 IZ, čímž nabyl vůči dlužníku právo, aby jeho pohledávky za obligačním dlužníkem byly uspokojeny z výtěžku zpeněžení věcí ve vlastnictví dlužníka. V případě, že by nebyly předmětné zástavní smlouvy uzavřeny, by jinak majetek, který je předmětem zástavních smluv, byl v rámci majetkové podstaty zcela k dispozici k uspokojení pohledávek ostatních (nezjištěných) věřitelů dlužníka. Vzhledem k tomu, že žalovaný se stal věřitelem dlužníka až na základě předmětných zástavních smluv (bez uzavření předmětných smluv by žalovaný věřitelem dlužníka nebyl), nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 241 IZ. Toto ustanovení se totiž vztahuje na odporovatelné právní úkony učiněné dlužníkem ve vztahu k některému z věřitelů dlužníka (s již existujícími pohledávkami), kterými byl tento věřitel zvýhodněn odporovatelným právním úkonem na úkor ostatních věřitelů dlužníka. S ohledem na datum uzavření zástavních smluv (2.10.2010 a 7.10.2010) a datum zahájení insolvenčního řízení (17.2.2010) je zřejmé, že předmětné právní úkony byly učiněny v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve věci dlužníka, přičemž nejde o právní úkony, kterými by bylo plněno na základě právního předpisu, jednalo se o příležitostný dar v přiměřené výši nebo o poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti (§ 240 odst. 4 písm. a) až c) IZ). Shledává-li žalovaný přiměřené protiplnění dlužníka v tom, že dlužník získal regres vůči obligačnímu dlužníkovi, který vůči němu měl pohledávky, a proto dlužník mohl provést započtení vzájemných pohledávek, dále že žalovaný vzal zpět insolvenční návrh zpět, který podal vůči obligačnímu dlužníkovi, čímž mu umožnil vyřešit jeho ekonomickou situaci (zpeněžení majetku za účelem uhrazení dluhů a znovuzahájení výroby), v tomto odvolací soud nespatřuje přiměřené protiplnění (přiměřený prospěch) ve smyslu ustanovení § 240 odst. 4 písm. d) IZ, tedy že dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z předmětných právních úkonů bude mít přiměřený prospěch. Takovým majetkovým prospěchem nemůže být vznik práva v důsledku plnění dlužníka na základě odporovatelného právního úkonu (následný regres) vůči obligačnímu dlužníkovi, ani procesní úkon, kterým byl vzat zpět věřitelem dlužníka (žalovaným) insolvenční návrh vůči obligačnímu dlužníku. Z tohoto důvodu se již není třeba zabývat další podmínkou ustanovení § 240 odst. 4 písm. d) IZ, která musí být kumulativně splněna, tedy zda osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Na základě shora uvedeného odvolací soud přisvědčuje správnému právnímu závěru soudu prvního stupně, že náleží-li podle ustanovení § 236 IZ dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty dlužníka, náleží do majetkové podstaty nejen vydané plnění, ale též plnění, které doposud vydáno nebylo a které v dané věci žalobce uplatnil přihláškou pohledávky. Zjištění neúčinnosti právního úkonu pravomocným rozhodnutím soudu v insolvenčním řízení je tak důvodem pro popření pohledávky uplatněné z tohoto právního úkonu (neúčinného), jinými slovy důvodem pro zamítnutí žaloby na určení takové pohledávky. K námitce žalobce, že pravost pohledávky nelze popřít pouze popřením (KSBR 39 INS 1490/2010) práva na uspokojení pohledávky ze zajištění u zajištěného věřitele, který může pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 11/2012 ze dne 28.8.2013 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým č. 66/2013). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že je-li popřeno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění v poměrech předvídaných ustanovením § 196 odst. 2 IZ, pak bez ohledu na důvody popření (tj. bez ohledu na to, zda je popřena /jen/ pravost /existence/ pohledávky vůči osobnímu dlužníku, tj. dlužníku odlišnému od zástavního dlužníka, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení, nebo zda je popřeno /jen/ právo na uspokojení ze zajištění /aniž by byla zpochybněna existence pohledávky vůči osobnímu dlužníku/, popřípadě zda je popřena jak existence pohledávky, tak i na právo na uspokojení ze zajištění), podává žalobu na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění věřitel pohledávky. Z ustanovení § 196 odst. 2 IZ přitom vyplývá, že dlužník je pouze osobou, která svým majetkem zajišťuje pohledávku věřitele vůči jinému (osobnímu) dlužníku, z tohoto ustanovení se pro tento případ podává, že oproti obecnému pravidlu plynoucímu z dikce ustanovení § 196 odst. 1 věty druhé IZ má popření pořadí pohledávky spočívající v popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky. Na tom, že jde ve smyslu ustanovení § 195 IZ o popření pořadí pohledávky, při kterém podává žalobu o určení pořadí vždy přihlášený věřitel (lhostejno, zda zajištěná pohledávka je pohledávkou vykonatelnou), ustanovení § 196 odst. 2 IZ ničeho nemění.

Na základě shora uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy v incidenčním sporu byla pravomocným soudním rozhodnutím zjištěna neúčinnost předmětných zástavních smluv, nemohl soud prvního stupně v dané věci tuto otázku znovu posuzovat. Z ustanovení § 235 odst. 2 IZ totiž vyplývá, že neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům. V jiném řízení proto tato otázka být řešena nemůže. Za této situace bylo i nadbytečné, aby se soud prvního stupně zabýval dalšími námitkami žalovaných ve vztahu k předmětným pohledávkám. Odvolací námitky žalobce v tomto směru proto nejsou opodstatněné.

Důvodná není ani odvolací námitka žalobce, že právní posouzení věci soudem prvního stupně není správné. Soud prvního stupně v rámci svého právního závěru správně poukázal na neúčinnost předmětných zástavních smluv podle ustanovení § 240 IZ (neúčinných právních úkonů bez přiměřeného protiplnění), a to s ohledem na závěry přijaté v rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o odpůrčí žalobě, byť uvedl v odůvodnění i závěr přijatý v jeho rozhodnutí ze dne 1.10.2012 (o aplikaci ustanovení § 241 IZ). (KSBR 39 INS 1490/2010)

Pokud jde o návrh na přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., který žalobce uplatnil již před soudem prvního stupně a který soud prvního stupně dne 30.9.2013 zamítl, odvolací soud jej neshledal důvodným. Žalobce spatřuje důvod pro přerušení řízení v tom, že podal dovolání proti pravomocnému rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 ICm 720/2010 (ve věci žaloby o neúčinnost předmětných právních úkonů), a to z důvodu, že v dovolacím řízení je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Podle odvolacího soudu však včasné podání mimořádného opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí soudu (v dané věci rozhodnutí o neúčinnost předmětných právních úkonů) není důvodem k přerušení řízení o určení pohledávky žalobce, tj. určení jeho práva na uspokojení pohledávek žalobce ze zajištění vzniklého z těchto neúčinných právních úkonů. Nadto ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. soudu neukládá povinnost řízení přerušit do skončení jiného řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nýbrž jde o možnost posouzení vhodnosti takového postupu, a proto soud prvního stupně odmítnutím návrhu žalobce na přerušení řízení procesně nepochybil. Odvolací soud rovněž z tohoto důvodu návrh žalobce na přerušení řízení učiněný opětovně v odvolacím řízení zamítl.

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. jako věcně správné potvrdil podle § 219 o.s.ř.

Soud prvního stupně sice správně rozhodl o nákladech řízení účastníků tak, že žalovaným vůči žalobci přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení, avšak nesprávně tyto náklady řízení vyčíslil. Právo na náhradu nákladů žalovaných je nutno posoudit podle ustanovení § 146 odst. 2 věty prvé o.s.ř. a § 142 odst. 3 o.s.ř., když nutno vzít v úvahu, že žalobce částečně vzal svoji žalobu zpět sice z důvodu, že dlužník mu uhradil pohledávku č. 2, avšak tuto dlužník uhradil již před podáním žaloby, a proto žalobce zavinil v této části zastavení řízení. Ohledně zbývající části žaloby byli žalovaní neúspěšní toliko co do nepatrné části (pohledávky č. 1), a proto mají právo na plnou náhradu nákladů řízení. Žalovaný 1) tak má právo na náhradu nákladů řízení představující náklady právního zastoupení mu vzniklé v prvním odvolacím řízení a v dalším řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 12.342 Kč. Tyto náklady se sestávají z odměny za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení dne 27.2.2013, účast u odvolacího jednání dne 5.3.2013 a účast u jednání soudu prvního stupně dne 30.9.2013) po 3.100 Kč, celkem 9.300 Kč podle § ustanovení 7 bodu 5. a § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, paušální náhrady za tyto tři úkony právní služby po 300 Kč, celkem 900 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 2.142 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. Náklady řízení žalovaného 2) v celkové výši 38.677 Kč představují náklady právního zastoupení mu vzniklé v prvním řízení před soudem prvního stupně ve výši 15.739,80 Kč, v prvním odvolacím řízení 12.688,30 Kč a v dalším řízení před soudem prvního stupně ve výši (KSBR 39 INS 1490/2010)

10.248,70 Kč. Náklady řízení ve výši 15.739,80 Kč se sestávají z odměny za čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení dne 22.4.2010, vyjádření dne 2.8.2012 a 21.2.2011, účast u jednání soudu prvního stupně dne 6.8.2012) po 2.100 Kč, celkem 8.400 Kč podle ustanovení § 7 bodu 5. a § 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2012, paušální náhrady za tyto úkony právní služby po 300 Kč, celkem 1.200 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 téže vyhlášky, náhrady za ztrátu času za deset započatých půlhodin po 100 Kč, celkem 1.000 Kč podle ustanovení § 14 odst. 3 téže vyhlášky a cestovného ve výši 2.408,10 Kč za cestu k jednání dne 6.8.2012, osobním vozidlem značky Opel Vectra RZ 6A34710, na trase Praha-Brno a zpět, celkem 414 km při průměrné spotřebě 6,1 litru na 100 km a ceně PHM (motorová nafta) 34,70 Kč za jeden litr podle ustanovení § 13 odst. 1 téže vyhlášky a § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhl. č. 429/2001 Sb., vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 2.731,70 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. Náklady řízení ve výši 12.688,30 Kč se sestávají z odměny za dva úkony právní služby, a to jeden úkon právní služby po 2.100 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 8.11.2012) a jeden úkon právní služby po 3.100 Kč (účast u jednání odvolacího soudu dne 5.3.2013), celkem 5.200 Kč podle ustanovení § 7 bodu 5. a § 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31.12.2012, a § 7 bodu 5. a § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, paušální náhrady za tyto úkony právní služby po 300 Kč, celkem 600 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 téže vyhlášky v rozhodném znění, náhrady za ztrátu času za čtrnáct započatých půlhodin po 100 Kč, celkem 1.400 Kč podle ustanovení § 14 odst. 3 téže vyhlášky v rozhodném znění, a cestovného ve výši 3.286,20 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu dne 5.3.2013 stejným vozidlem, na trase Praha-Olomouc a zpět, celkem 564 km, při průměrné spotřebě 6,1 litru na 100 km a ceně PHM (motorové nafty) 36,50 Kč za jeden litr podle ustanovení § 13 odst. 1 téže vyhlášky v rozhodném znění a § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhl. č. 472/2012, vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 2.202,10 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. Náklady řízení ve výši 10.248,70 Kč se sestávají z odměny za dva úkony právní služby po 3.100 Kč (vyjádření ze dne 16.7.2013 a účast u jednání dne 30.9.2013), celkem 6.200 Kč podle ustanovení § 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, paušální náhrady za tyto úkony právní služby po 300 Kč, celkem 600 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 téže vyhlášky, náhrady ztrátu času za dvanáct započatých půlhodin po 100 Kč, celkem 1.200 Kč podle ustanovení § 14 odst. 3 téže vyhlášky a cestovného ve výši 470 Kč, jízdné vlakem na trase Praha-Olomouc a zpět, vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 1.778,70 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku IV. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.

O nákladech, které vznikly účastníkům v odvolacím řízení, odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. podle jejich úspěchu ve věci. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, a proto žalovaný 1) a žalovaný (KSBR 39 INS 1490/2010)

2) vůči němu mají právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení žalovaného 1) představují náklady právního zastoupení ve výši 9.983 Kč a sestávají se z odměny za dva úkony právní služby po 3.100 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 13.8.2014 a účast u jednání odvolacího soudu dne 21.8.2014) podle ustanovení § 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, paušální náhrady za tyto úkony právní služby po 300 Kč, celkem 600 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 téže vyhlášky, náhradu za ztrátu času za čtyři započaté půlhodiny po 100 Kč, celkem 400 Kč podle ustanovení § 14 odst. 3 téže vyhlášky a cestovného osobním vozidlem značky Volvo RZ8B72194, na trase Brno-Olomouc a zpět, celkem 166 km při průměrné spotřebě 7,3 litru na 100 km a ceně PHM (motorová nafta) 36 Kč za 1 litr podle ustanovení § 13 odst. 1 téže vyhlášky a § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhl. č. 435/2013, vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 1.732,60 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. Náklady odvolacího řízení žalovaného 2) ve výši 8.687 Kč představují náklady právního zastoupení a sestávají z odměny za dva úkony právní služby po 3.100 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 13.1.2014 a účast u jednání odvolacího soudu dne 21.8.2014), celkem 6.200 Kč podle ustanovení § 7 bodu 5. a § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, paušální náhrady za tyto úkony právní služby po 300 Kč, celkem 600 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 téže vyhlášky a cestovného ve výši 380 Kč, jízdné vlakem Praha-Olomouc a zpět k odvolacímu jednání dne 21.8.2014 podle ustanovení § 13 odst. 1 téže vyhlášky, vše zvýšeno 21% DPH ve výši 1.508 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení odvolací soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. jako lhůtu třídenní.

Poučení: Proti tomuto rozsudku, výroku I., n e n í dovolání přípustné. Proti ostatním výrokům tohoto rozsudku l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 21. srpna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu