12 Cmo 4/2012
12 Cmo 4/2012-68

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka SLOVKORD, a.s., se sídlem Továrenská 532, 905 01 Senica, Slovenská republika, identifikační číslo 362 28 711, o žalobě žalobce ATLAS COPCO COMPRESSORS SLOVAKIA, s.r.o., se sídlem Električná 6471, 911 01 Trenčín, Slovenská republika, identifikační číslo 367 57 985, zastoupeného JUDr. Miloslavem Krausem, advokátem se sídlem Palackého 54, 695 01 Hodonín, proti žalovanému Ing. Lee Loudovi, Vodičkova 41, 110 00 Praha 1, insolvenčnímu správci dlužníka SLOVKORD, a.s., zastoupenému JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem V Jámě 1/699, 110 00 Praha 1, o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.9.2012, č. j. 39 Cm 1/2010-33,

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14.119 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl žalobu na vyloučení věcí označených ve výroku I. pod body 1 až 28 představujících zařízení na výrobu tlakového vzduchu a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 11.880 Kč.

V důvodech rozsudku soud prvního stupně zrekapituloval tvrzení žalobce ve smyslu jím tvrzeného vlastnictví k předmětným věcem na základě výhrady vlastnictví sjednané v kupní smlouvě ze dne 30.7.2007 a námitky žalovaného odůvodněné poukazem na úhradu částky 287,05 EUR coby uspokojení pohledávky žalobce podle reorganizačního plánu. Soud vzal za prokázané, že dlužník je ve fázi reorganizace, která byla povolena rozhodnutím ze dne 7.8.2009, reorganizační plán byl věřiteli odhlasován na schůzi dne 4.8.2009 a soud jej schválil usnesením ze dne 15.11.2010. Žalobce včas a řádně přihlásil svou nezajištěnou pohledávku ve výši 5.902.343,32 Kč do insolvenčního řízení jako věřitel č. 107, pohledávka byla zjištěna a je řešena v účinném reorganizačním plánu. Žalovaný již poměrně uspokojil pohledávky věřitelů a žalobci uhradil částku 287,05 EUR, která odpovídá poměrnému uspokojení přihlášeného nároku dle účinného reorganizačního plánu. Předmětné věci sepsal žalovaný do majetkové podstaty dne 1.12.2009. Soud prvního stupně tedy vyšel ze skutečností, které vyplynuly z předložených listin a shodných tvrzení účastníků. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.7.2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007 uzavřel, že účinností reorganizačního plánu v souladu s ust. § 356 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), ve znění pozdějších předpisů, byl závazek dlužníka uhradit cenu dle smlouvy transformován do závazku uhradit částku určenou v reorganizačním plánu. Žalobce hlasováním pro přijetí reorganizačního plánu akceptoval plnění ve formě úhrady peněžité částky. Proto není možné současně akceptovat jeho nárok na vydání označených věcí, když oba nároky (nárok na zaplacení ceny dodaného zboží a na vydání věcí) vycházejí ze stejného právního titulu. Žalobce se domáhal úhrady ceny formou řádné a včasné přihlášky pohledávky, na tomto stanovisku setrval i v okamžiku uplatnění vylučovací žaloby. Akceptováním reorganizačního plánu potvrdil své setrvání na požadavku, aby mu cena za dodání zboží, transformovaná do pohledávky z titulu účinného reorganizačního plánu, byla vyplacena (byť pouze v rozsahu uvedeném v reorganizačním plánu) a poskytnuté plnění v penězích přijal.

V okamžiku účinnosti reorganizačního plánu a po přijetí plnění dle tohoto plánu ztratil možnost uplatnit alternativní požadavek na vydání věcí.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Žalovaný byl v řízení plně úspěšný a náhradu jeho nákladů řízení tvoří odměna právního zástupce 9.000 Kč dle ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 29.2.2012, dále náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní pomoci dle ust. § 1 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada daně z přidané hodnoty. Celkem se jedná o částku 11.880 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Namítal zejména nesprávné právní posouzení věci. Uvedl, že pokud soud vyšel z právní věty Nejvyššího soudu formulované v rozsudku ze dne 30.7.2009 a z ust. § 356 odst. 1 IZ, absolutně nerespektoval sjednanou výhradu vlastnického práva, respektive jeho vymezenou ochranu, rozsah a hranici zaručenou Ústavou, jakož i Listinou základních práv EU. Dále uvedl, že věci, které jsou předmětem žaloby, nemohou být zcizeny a nemůže být využit postup dle ust. § 356 IZ. V důsledku takového postupu dochází k rozporu či popírání vlastnictví a tím ke vzniku konfliktů, ačkoliv povinností každého je počínat si tak, aby ke sporům nedocházelo. Dále uvedl, že je nelogické, aby žalobce svůj nárok uplatňoval přihlášením nezajištěné pohledávky ve výši 5.902.343,32 Kč do insolvenčního řízení jako věřitel a následně podal incidenční žalobu na vyloučení majetku z majetkové podstaty. Žalobce přihlásil předmětnou pohledávku do insolvenčního řízení z právní opatrnosti, neboť uplynutím zákonem stanovené lhůty by tato možnost byla vyloučena. Zdůraznil, že v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu se rovněž konstatuje, že poruší-li kupující závazek zaplatit řádně a včas sjednanou kupní cenu, stojí prodávající před volbou, zda od kupní smlouvy odstoupí a bude požadovat vrácení věcí, k nimž uplatnil výhradu vlastnického práva, nebo zda ve smluvním vztahu s kupujícím nadále setrvá a bude vymáhat úhradu kupní ceny. Připouští se tedy, aby prodávající, který nejprve žádal zaplacení kupní ceny, již provedenou volbu případně změnil, od uplatňování subjektivního práva na zaplacení upustil, odstoupil od kupní smlouvy a poté začal uplatňovat právo na vydání věci. Žalobce tak včas učinil podáním incidenční žaloby a proto odporuje zdravému rozumu, aby tímto projevem vůle nenastaly účinky odstoupení od předmětné kupní smlouvy. Konečně poukázal na klamavé jednání dlužníka, když žalobce v reakci na zaslanou částku 287,05 EUR zaslal právě dlužníkovi dopis ze dne 9.3.2011, v němž žalobce plnění odmítá z důvodu podané incidenční žaloby. Proto je celá záležitost přinejmenším v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil.

Žalovaný považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Zdůraznil, že soud v projednávané věci správně aplikoval ust. § 356 IZ a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.7.2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007. V podrobnostech odkázal na své písemné vyjádření k žalobě ze dne 1.8.2012. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a obsahuje odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. d) a g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst.1, 2, 3 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Předně považuje odvolací soud za nutné vysvětlit, proč odvolání žalobce projednal dne 25.2.2013 v jeho nepřítomnosti, ačkoli právní zástupce žalobce požádal o odročení tohoto odvolacího jednání. Žalobce je od počátku řízení (dosud) zastoupen advokátem JUDr. Miloslavem Krausem, se sídlem Palackého 54, Hodonín. Tuto skutečnost dokládá plná moc ze dne 1.6.2009, založená na č. l. 5 spisu. Odvolací soud nařídil odvolací jednání na pondělí 25.2.2013 v 10:00 hod., přičemž předvolání k tomuto jednání bylo advokátu JUDr. Miloslavu Krausovi doručeno prostřednictvím jeho datové schránky dne 13.2.2013. V pátek 22.2.2013 v 15:13 hod. byla odvolacímu soudu elektronickou poštou doručena žádost advokáta JUDr. Miloslava Krause o odročení termínu jednání nařízeného na den 25.2.2013. Tato žádost však nebyla opatřena zaručeným elektronickým podpisem (neobsahovala žádný podpis). Dne 25.2.2013 v 8:15 hod. došla odvolacímu soudu žádost jmenovaného advokáta s textem: dovoluji si zdvořile požádat o odložení termínu jednání nařízeného na den 25.2.2013 v 10:00 hod., neboť z důvodu mé dlouhodobé nemoci a vážné nemoci mého zaměstnance (který by mě eventuálně zastoupil), se nemůžeme tohoto jednání zúčastnit Žádáme, aby nařízené jednání bylo odloženo na nejbližší možný termín. Nicméně oznamuji, že s ohledem na podané odvolání a v případě jeho kladného vyřízení (rozhodnutí) před odvolacím soudem souhlasím, aby toto jednání proběhlo bez naší účasti K žádosti byly připojeny fotokopie potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti JUDr. Miloslava Krause a Radka Hrábka. Vyplývá z nich, že JUDr. Miloslav Kraus je v pracovní neschopnosti od 6.9.2012 a Radek Hrábek od 21.2.2013.

Po posouzení obsahu žádosti advokáta žalobce ze dne 22.2.2013 o odročení odvolacího jednání, nemá odvolací soud pochyb o účelu sledovaném podanou žádostí. Tedy o tom, že žadatel v ní vyjádřil stanovisko, že pokud odvolací soud odvolání žalobce vyhoví, může jednat v nepřítomnosti advokáta žalobce a pokud odvolání nevyhoví, advokát žalobce na své účasti u jednání trvá. Za tohoto stavu věci dospěl odvolací soud k závěru, že žádost advokáta žalobce o odročení odvolacího jednání je vázána na splnění podmínky (pouze pro případ, že odvolání žalobce nebude vyhověno), což je povahou procesních úkonů vyloučeno. Proto odvolací soud k této žádosti nepřihlížel (§ 41a odst. 2 o.s.ř.) a postupoval tak, jako kdyby žádost nebyla podána.

Pro úplnost odvolací soud poznamenává, že v i případě, pokud by výše označená žádost o odročení jednání byla prosta jakýchkoli podmínek, bylo by ji nutno vyhodnotit jako nedůvodnou. K tomuto závěru vede odvolací soud zjištění, že žádost neobsahuje žádná tvrzení o tom, že právě Mgr. Radek Hrábek by jako jediný mohl (a měl) zastoupit nemocného advokáta JUDr. Miloslava Krause v dané věci u odvolacího jednání. Přitom z údajů uvedených na žádosti sepsané na hlavičkovém papíře advokátní kanceláře je seznatelné, že jmenovaný advokát zaměstnává i jiné zaměstnance.

Po stránce skutkové dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná zjištění, která rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 3 odstavec třetí a straně 4 odstavec šestý a sedmý. V zájmu stručnosti proto odvolací soud na tato zjištění odkazuje a současně zdůrazňuje, že žádný z účastníků řízení je ani nezpochybňoval. Z pohledu úvah odvolacího soudu při právním hodnocení věci a také v návaznosti na odvolací námitky žalobce odvolací soud dokazování částečně zopakoval listinami, jak jsou uvedeny v protokole o jednání odvolacího soudu. Z listiny označené jako kupná zmluva č. SKD 15/07 zjistil, že tato byla uzavřena mezi prodávajícím ATLAS COPCO COMPRESSORS SLOVAKIA, s.r.o., Električná 6471, 911 01 Trenčín a kupujícím SLOVKORD, a.s. Továrenská 532, 905 01 Senica. Předmětem plnění je dodávka zařízení pro výroku tlakového vzduchu 6 bar, zařízení pro výrobu tlakového vzduchu 3 bar, zařízení pro výrobu tlakového vzduchu 8 bar a zařízení pro výrobu tlakového vzduchu 16 bar, jak jsou specifikovány v článku I., bod 1 a 2 smlouvy pod položkami 1A, 1B, 1C a 1D. Cena a platební podmínky byly ujednány v článku III. smlouvy s tím, že celková cena činí 1.219.452 EUR. V článku IV., bod 2 je obsaženo ujednání o tom, že vlastnické právo přechází na kupujícího až po úplném zaplacení celkové kupní ceny. Smlouva je podepsána kupujícím v Senici a prodávajícím v Trenčíně dne 30.7.2007 a je vyhotovena ve slovenském jazyce.

Z dopisu ze dne 9.3.2011 odvolací soud dále zjistil, že tento předkládá jednatelka společnosti ATLAS COPCO COMPRESSORS SLOVAKIA, s.r.o. Ing. Slavomíru Bretzovi, předsedovi představenstva SLOVKORD, a.s. ve věci oznámení ke splnění podle reorganizačního plánu. Obsahuje text: Obdrželi jsme vaše oznámení o poukázání sumy 287,05 EUR jako plnění v souladu s reorganizačním plánem schváleným v rámci insolvenčního řízení SLOVKORD, a.s. Oznamujeme vám, že toto plnění odmítáme, neboť dne 22.12.2009 jsme podali Krajskému soudu v Brně žalobu na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka. Očekáváme rozhodnutí soudu v této věci. Poukázanou částku si necháváme jako splátku uvedené pohledávky .

Podle ust. § 225 odst. 1 IZ, osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku, nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Dle odstavce 2, žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději poslední den lhůty insolvenčnímu soudu.

Svým obsahem je citované ust. § 225 IZ srovnatelné s ust. § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007. Proto dle názoru odvolacího soudu jsou v poměrech insolvenčního řízení i nadále použitelné judikaturní závěry, které přijal Nejvyšší soud ČR při výkladu zabývajícím se předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetkové podstaty (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 58/1999, 67/2002 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Po posouzení podmínek, za kterých může insolvenční soud vyhovět žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba byla podána včas ve smyslu ust. § 225 odst. 2 IZ, podána byla proti insolvenčnímu správci dlužníka SLOVKORD, a. s., sporné věci jsou zapsány v soupisu majetkové podstaty a žaloba byla podána osobou odlišnou od dlužníka. Podstatnou vylučovací žaloby podle ust. § 225 IZ je pro insolvenční řízení (ale i pro účastníky řízení o žalobě) závazným způsobem vyřešit otázku, zda majetek byl do majetkové podstaty zahrnut oprávněně a zda zde není silnější právo jiné osoby než dlužníka, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v insolvenčním řízení vylučuje.

Odvolací soud se dále zabýval platností kupní smlouvy ze dne 30.7.2007, neboť žalobce tvrdil, že vlastníkem předmětného zařízení pro výrobu tlakového vzduchu je na základě článku II. této smlouvy, v němž byla sjednána výhrada vlastnického práva. Při tomto hodnocení posuzoval také otázku, kterým právním řádem se řídí vztahy účastníků této smlouvy. Z textu smlouvy jednoznačně plyne, že smlouva byla uzavřena na území Slovenské republiky a kupující i prodávající jsou právnickými osobami se sídlem na území Slovenské republiky. Proto je nutno smlouvu považovat za smlouvu uzavřenou ve smyslu ust. § 409 a násl. zákona č. 513/1991 Zb., obchodného zákonníka Slovenské republiky. Možnost smluvních stran ujednat si výhradu vlastnického práva je upravena v ust. § 445 tohoto zákona, podle kterého strany si môžu písomne dohodnúť, že kupujúcí nadobudne vlastnické právo k tovaru neskôr, než je ustanovené v § 443. Ak z obsahu tejto výhrady vlastnického práva nevyplýva nečo iné, predpokladá sa, že kupujúci má nadobudnút vlastnické právo až úplným zaplatením kupnej ceny . Odvolací soud hodnotí kupní smlouvu ze dne 30.7.2007 jako platnou a ve vztahu k ujednání v článku IV., bod 2 smlouvy se shoduje s žalobcem v tom, že mezi žalobcem a dlužníkem byla platně sjednána výhrada vlastnického práva v podobě vedlejšího smluvního ujednání, prostřednictvím kterého smluvní strany vázaly převod vlastnického práva na pozdější dobu, odloženou na úplné zaplacení ceny dodaného zařízení.

Výklad podávaný v literatuře a závěry Nejvyššího soudu k institutu výhrady vlastnického práva je již ustálen v názoru, že poruší-li kupující závazek zaplatit řádně a včas sjednanou kupní cenu, stojí prodávající před volbou, zda od kupní smlouvy odstoupí a bude požadovat vrácení věcí, k nimž uplatnil výhradu vlastnického práva, nebo zda ve smluvním vztahu s kupujícím nadále setrvá a bude vymáhat úhradu kupní ceny. Uplatnění jednoho z těchto práv vylučuje uplatnění druhého. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30.7.2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007 dále formuloval závěr, že prodávající může jen volit mezi těmito právy, nikoliv uplatnit obě tato subjektivní práva současně. Připouští se nicméně, aby prodávající, který nejprve žádal kupní cenu, již provedenou volbu případně změnil, od uplatňování subjektivního práva na zaplacení upustil, odstoupil od kupní smlouvy a poté začal uplatňovat právo na vydání věci.

Uvedené závěry, které odvolací soud sdílí, jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Z tvrzení žalobce i žalovaného, jakož i z průběhu celého dosavadního řízení je totiž zcela zřejmé, že před podáním žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka si žalobce přihlásil v insolvenčním řízení dlužníka SLOVKORD, a.s. peněžitou pohledávku v celkové výši 6.091.718,32 Kč. Jako důvod vzniku této pohledávky uvedl kupní smlouvu SKD 15/07, pohledávku přihlásil jako nepodřízenou, peněžitou, nepodmíněnou, splatnou, nevykonatelnou a nezajištěnou. Jak správně uvedl soud prvního stupně, mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že pohledávka žalobce byla zjištěna, zařazena byla do reorganizačního plánu a na schůzi věřitelů, která projednávala a schvalovala reorganizační plán, žalobce nevznesl proti obsahu reorganizačního plánu žádné námitky. Z protokolu o schůzi věřitelů konané dne 10.5.2010 zcela nepochybně vyplývá, že nezajištění věřitelé (skupina 2) byli reprezentování na jednání přítomnými 41 věřiteli, mezi nimiž byl také věřitel ATLAS COPCO COMPRESSORS SLOVAKIA, s.r.o. Tento věřitel je v reorganizačním plánu uveden jako věřitel č. přihlášky 109 s výší zjištěné pohledávky 5.902.254,42 Kč a odhadovanou výší uspokojení 5.841,25 Kč a hlasoval pro přijetí reorganizačního plánu, jak byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku jako dokument V-126. Reorganizační plán schválil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15.11.2010, č. j. KSBR 39 INS 2464/2009-B-161, které nabylo právní moci dne 8.12.2010. Mezi účastníky nebylo dále sporu o tom, že insolvenční správce uhradil žalobci částku 287,05 EUR, odpovídající poměrnému uspokojení jeho přihlášeného nároku dle účinného reorganizačního plánu. Tuto skutečnost potvrdil žalobce také ve svém dopise ze dne 9.3.2011. Podle názoru odvolacího soudu tento dopis jednoznačně potvrzuje, že žalobci bylo poukázáno plnění dle reorganizačního plánu. V dalším textu je tento dopis vnitřně rozporný, neboť v něm žalobce dlužníkovi oznamuje, že plnění odmítá z důvodu podání vylučovací žaloby, a současně si poukázanou částku ponechává na splátku pohledávky. Za této situace nemůže být opodstatněná odvolací námitka žalobce, že jednání dlužníka je klamavé a v rozporu s dobrými mravy.

Ani v poměrech projednávané věci nemá odvolací soud žádné pochybnosti o tom, že z důvodu nesplnění závazku dlužníka zaplatit žalobci řádně a včas kupní cenu mohl žalobce provést volbu mezi jeho právem na vymáhání úhrady kupní ceny a na vrácení věci (po provedeném odstoupení od smlouvy). Žalobce tak učinil a nejprve si (dne 16.6.2009) přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku z titulu neuhrazené kupní ceny. Zásadní je v této souvislosti také to, že pohledávku přihlásil jako nepodmíněnou. V dalším průběhu insolvenčního řízení žalobce uplatnil své vlastnické právo k předmětu kupní smlouvy (na základě sjednané výhrady vlastnického práva) podáním vylučovací žaloby (dne 5.1.2010). V odvolání pak doplnil, že podání vylučovací žaloby je třeba považovat za úkon odstoupení od kupní smlouvy. K tomu odvolací soud uvádí, že rozhodovací praxe soudů připouští, aby prodávající, který nejprve žádal zaplacení kupní ceny, provedenou volbu změnil a poté uplatnil právo na vydání věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007). Žalobcem podaná vylučovací žaloba by tedy sama o sobě mohla být skutečností, z níž lze usuzovat na to, že žalobce provedl volbu práva ze sjednané výhrady vlastnického práva a odstoupil kupní smlouvy, avšak nikoli v projednávané věci.

Žalobce totiž po podání žaloby o vyloučení věcí hlasoval (dne 10.5.2010) pro přijetí reorganizačního plánu a na jeho základě se mu dostalo poměrného uspokojení jeho přihlášené a zjištěné pohledávky za dlužníkem z titulu nezaplacené kupní ceny dodaných věcí. V kontextu těchto skutečností je proto správný závěr soudu prvního stupně, že okamžikem účinnosti reorganizačního plánu (§ 356 IZ) a po přijetí plnění dle tohoto plánu již nemůže být důvodný požadavek žalobce na vyloučení předmětných věcí z majetkové podstaty dlužníka, neboť oba nároky (na zaplacení ceny a na vyloučení věcí) vychází ze stejného právního titulu.

Na základě všech výše uvedených důvodů lze uzavřít, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobu na vyloučení movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka zamítl. Proto odvolací soud odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř., včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení.

O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 163 IZ a § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný, kterému proto náleží právo na náhradu jeho účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Tyto představují odměnu advokáta žalovaného ve výši 10.000 Kč podle ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, náhradu hotových výdajů ve výši 600 Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, za dva úkony právní služby po 300,-Kč (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání), náhradu za ztrátu času dle ust. § 14 téže vyhlášky ve výši 400,-Kč za čtyři půlhodiny. Dále byla žalovanému přiznána náhrada cestovného právního zástupce k odvolacímu jednání ve výši 969 Kč, za cestu Brno-Olomouc a zpět (celkem 160 km) osobním vozidlem Škoda Octavia, reg. zn. 6B4 9327, při průměrné spotřebě 7 l / 100 km, ceně benzínu Natural 95 a sazbě 3,60 Kč (§ 1, písm. b/ a § 4, písm. a/ vyhlášky č. 472/2010 Sb.). Jelikož advokát žalovaného osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, je třeba k nákladům žalovaného připočíst náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 21 % (2.450 Kč).

V souladu s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen zaplatit přiznanou náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému k rukám jeho právního zástupce.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jehož řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 25. února 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu