12 Cmo 21/2010
12 Cmo 21/2010-69

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Radky Panáčkové v insolvenčním řízení dlužníka ŠTF a.s., se sídlem Štefánkova 1163, 742 21 Kopřivnice, identifikační číslo 25 81 74 26, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 INS 6638/2009, o žalobě žalobkyně JUDr. Zuzany Běťákové, K Nemocnici 18, 741 01 Nový Jičín, insolvenční správkyně dlužníka ŠTF a.s., zastoupené Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem K Nemocnici 18, 741 01 Nový Jičín, proti žalované Ing. Petře anonymizovano , anonymizovano , bytem V Olšinách 2272/118, 110 00 Praha 10, zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem Sokolská tř. 22, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, o neúčinnost právního úkonu, rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Cm 13/2009-42 ze dne 26.7.2010,

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.760,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva ze dne 18.9.2009 uzavřená mezi prodávajícím ŠTF a.s. a kupující Ing. Petrou anonymizovano , o prodeji osobního automobilu Volkswagen PASSAT, 2, 0D, SPZ 3T7 0188, VIN: WVWZZZ3CZ6E042922 je neúčinná (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14.792,-Kč (výrok II.).

Po stránce skutkové dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi dlužníkem a žalovanou byla dne 18.9.2009 uzavřena písemná kupní smlouva, jejímž předmětem byl automobil VW PASSAT. Téhož dne vystavil dlužník pro žalovanou plnou moc k vyřízení přeregistrace vozidla. V podání ze dne 18.9.2009 byl potvrzen zápočet kupní ceny na závazek dlužníka ze smlouvy o půjčce. Dále uzavřel, že vlastnické právo k předmětnému vozidlu přešlo na žalovanou již v září 2008, kdy jí byly předány klíče od vozidla a nabyla tak účinnosti kupní smlouva uzavřená ústně v srpnu 2008. Podle soudu prvního stupně vznikl pracovní poměr žalované u dlužníka pracovní smlouvou ze dne 1.3.2001, ukončen byl dohodou ze dne 12.11.2009, žalovaná vykonávala funkci akvizičního manažera na pracovišti v Praze, nebyla členem užšího vedení společnosti, neúčastnila se porad vedení společnosti a neměla žádné podřízené.

Dále soud prvního stupně posuzoval, zda Ing. Pavel Nohavica, který za dlužníka podepsal kupní smlouvu ze dne 18.9.2009, byl oprávněn tento úkon učinit. Uvedl, že jmenovaný dne 21.6.2009 odstoupil z funkce člena představenstva. Listinu o jeho odstoupení z funkce převzal dne 21.6.2009 předseda dozorčí rady RNDr. Jiří Polman, Csc. S odkazem na ust. § 194 odst. 1, § 66 odst. 1, § 194 odst. 2 obchodního zákoníku a článek 28 odst. 3, odstavec 6 Stanov ŠTF a.s. soud dovodil, že jestliže nedošlo ke zvolení nového člena představenstva, zanikla Ing. Pavlu Nohavicovi funkce člena představenstva uplynutím tří měsíců od skončení jeho funkčního období (dne 21.9.2009). Proto byl oprávněn podepsat za dlužníka kupní smlouvu ze dne 18.9.2009. Dále se soud neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že žalovaná je dlužníkovi osobou blízkou. Uvedl, že z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cdo 2192/2001 vyplývá, že pokud jde o jiné osoby než jsou společníci či statutární orgány, aby se jednalo o osobu blízkou, musí se mezi právnickou osobou a zaměstnancem jednat o vztah určité kvality, který musí vykazovat určité vlastnosti, kdy by tato osoba důvodně pociťovala újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. S ohledem na postavení žalované u dlužníka uzavřel, že jenom na základě skutečnosti, že žalovaná půjčila dlužníkovi finanční prostředky, nelze dovodit, že by mezi dlužníkem a žalovanou vznikl vztah jiné kvality než mezi dlužníkem a ostatními zaměstnanci a tedy, že by žalovaná měla pociťovat újmu dlužníka intenzivněji než ostatní pracovníci. Při svém výkladu užil zásadu, že v pochybnostech se musí mít za to, že se nejedná o osobu dlužníkovi blízkou, zejména s ohledem na závažné zákonné důsledky pro osobu v postavení osoby blízké. Dále uvedl, že žalobkyně neprokázala tvrzení, že žalovaná z titulu své funkce věděla či musela vědět, že je dlužník v době podpisu písemné kupní smlouvy ve stavu insolvence. Naopak žalovaná prokázala mailovou korespondencí a fakturami vystavenými obchodním partnerům, že vykonávala funkci obchodního manažera bez nějakého omezení či upozornění ze strany vedení podniku o insolvenci dlužníka. Podle soudu prvního stupně písemná kupní smlouva ze dne 18.9.2009 nenaplňuje znaky neúčinnosti zvýhodňujícího právního úkonu dle ust. § 241 nebo § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), neboť nevyvolala ani převod vlastnického práva k vozidlu z dlužníka na žalovanou. Soud přisvědčil žalované, že tato smlouva byla uzavřena pouze deklaratorně, a to jako podklad k provedení úkonů nutných k přeregistraci vozidla z dlužníka na žalovanou, o čemž svědčí i plná moc ze dne 18.9.2009. Samotný fakt, že vozidlo bylo do září 2009 registrováno u Městského úřadu v Kopřivnici na dlužníka nemá na vlastnické právo žalované k vozidlu žádný vliv, stejně jako skutečnost, že v insolvenčním návrhu zahrnul dlužník vozidlo do svého majetku.

Neúčinným právním úkonem podle ust. § 241 či § 242 IZ není ani kupní smlouva uzavřená ústně v srpnu 2008. Již v roce 2005 uzavřela žalovaná s dlužníkem smlouvu o budoucí kupní smlouvě, ve které se dlužník zavázal po ukončení leasingových splátek vlastnické právo k vozidlu převést na žalovanou a započíst zůstatkovou kupní cenu na svůj závazek vůči žalované ze smlouvy o půjčce. Z důvodu platně uzavřené smlouvy o budoucí kupní smlouvě nemohl dlužník ani nabídnout vozidlo k prodeji jiným věřitelům, jak je to dlužníkovi vytýkáno v žalobě. Kupní smlouva a s ní spojený převod vlastnického práva k vozidlu jako splnění závazku vyplývajícího ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě není uveden jako neúčinný právní úkon v ust. § 241 odst. 3 IZ. Naopak podle ust. § 241 odst. 5, písm. b) IZ zvýhodňujícím právním úkonem není právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern. O neúčinný zvýhodňující právní úkon by mohlo jít za situace, pokud by dlužník uspokojil závazek žalované ze smlouvy o půjčce převodem vlastnictví k vozidlu na základě kupní smlouvy ze dne 18.9.2009, avšak bez předchozí smlouvy o budoucí kupní smlouvě.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Ve sporu úspěšné žalované přiznal odměnu za právní zastoupení ve výši 9.000,-Kč dle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., čtyři režijní paušály po 300,-Kč (převzetí věci, účast u přípravného jednání a prvního jednání, doplňující podání) a částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 2.040,-Kč. Jízdné ke dvěma soudním jednáním z Prahy do Ostravy a zpět přiznal soud ve výši 2.552,-Kč dle § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. v hodnotě jízdenky veřejného dopravního prostředku zjištěné z internetového serveru www.idos.cz, kdy hodnota jízdenky vlakem SC Pendolino činí 638,-Kč a nikoliv dle vyúčtování žalované za cestu osobním vozidlem ve výši 10.074,-Kč, neboť žalovaná použila vlastní motorové vozidlo bez předchozího souhlasu soudu.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Nesouhlasila zejména se závěrem soudu, že vlastnické právo k vozidlu přešlo na žalovanou ústně uzavřenou kupní smlouvou v srpnu 2008. Namítala, že písemné prohlášení ze dne 12.5.2010 není řádným důkazem a nelze k němu přihlédnout. Jde o papír podepsaný fyzickou osobou, která nebyla poučena o povinnosti uvádět pravdu tak, jak by byl poučen dle § 126 o.s.ř. svědek. Podle žalobkyně se soud nevypořádal s dalšími důkazy, které věrohodnost prohlášení Jaroslava Fojtíka vyvracejí. Jde jednak o skutečnost, že samotný dlužník uvedl vozidlo v seznamu majetku, který byl přílohou insolvenčního návrhu. Pokud by totiž vozidlo prodal, jistě by jej z majetku vyřadil. S tím souvisí i skutečnost, že vozidlo je stále v evidenci motorových vozidel evidováno na dlužníka. Zápis v evidenci sice nemá konstitutivní účinky, ale existuje zákonná povinnost do osmi dnů od prodeje vozidlo v evidenci přeregistrovat. Dalším důvodem zpochybňujícím pravost písemného prohlášení je existence kupní smlouvy ze dne 18.9.2009. Soud se nevypořádal s tím, proč vedle sebe existuje smlouva ústní z roku 2008 a písemná ze dne 18.9.2009. Podle žalobkyně nebyla v srpnu 2008 ústní kupní smlouva uzavřena. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem, že kupní smlouva ze dne 18.9.2009 není neúčinným úkonem. Uvedla, že žalovaná byla u dlužníka zaměstnána na manažerské pozici a dlužníkovi půjčovala peníze. Takový vztah není vztahem běžného zaměstnance a lze dovodit, že osoba, která půjčí 239.981,50 Kč musí ve vztahu k dlužníkovi pociťovat újmu dlužníka jako újmu vlastní, zvláště v situaci, kdy zaměstnavatel je ve stavu insolvence. Žalovaná by takovou újmu jako vlastní pociťovala, o peníze by přišla, resp. byla by uspokojena poměrně s ostatními věřiteli. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu, že žalovaná nevěděla o pravém stavu dlužníka. Skutečnost, že žalovaná pracovala na několika obchodních případech neznamená, že dlužník nebyl v úpadku. Žalovaná si byla vědoma, kolika věřitelům dlužník v té době již nehradil své závazky a také s věřiteli jednala. Podstatným důkazem je email ze dne 18.6.2009, kdy byla žalovaná informována o kritické situaci ŠTF a.s. a všem byl dán příkaz, aby zastavili přijímání objednávek. Podle žalobkyně jsou podstatné údaje uvedené v dopise žalované ze dne 5.11.2009, které prokazují, že žalovaná byla o stavu dlužníka informována, věděla o tom, že dlužník má více závazků po splatnosti a má více věřitelů. Věděla, že situace je natolik vážná, že věřitelé již zadržují zboží zákazníkům. Skutková podstata neúčinnosti kupní smlouvy dle ust. § 241, resp. § 242 IZ byla v dané věci naplněna. Navrhla napadený rozsudek změnit a žalobě vyhovět.

Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že písemné prohlášení je řádným důkazem, neboť jde o důkaz listinou a žalobkyně nenavrhla jiný důkaz k tomu, aby pravost tohoto důkazu popřela. Rovněž ke svému tvrzení, že dlužník stále evidoval vozidlo ve svém majetku a na dlužníka je evidováno v evidenci motorových vozidel, žalobkyně nenabídla žádný důkaz. Takový důkaz by ani nebyl přípustný. Z hlediska převodu vlastnického práva není rozhodující stav účetnictví, ani stav evidence motorových vozidel, ale je nutno aplikovat ust. § 131 a 132 občanského zákoníku. Vlastnické právo se na základě obligačního titulu převádí tradicí a judikatura dovodila, že v případě automobilu dochází k tradici odevzdáním klíčů od věci. Další úkony jsou pak nutné pouze k tomu, aby byla změněna evidence, přičemž nedodržení těchto předpisů nezakládá neplatnost smlouvy, ale pouze spáchání přestupku či správního deliktu. Žalovaná souhlasila se závěrem, že ústní smlouva byla uzavřena v srpnu 2008. Dále uvedla, že i kdyby měla být posuzována kupní smlouva ze dne 18.9.2009, žalobkyně neprokázala žádný ze zákonných důvodů neúčinnosti právního úkonu, protože žalovaná nebyla osobou blízkou dlužníkovi, neměla žádné podřízené, naopak podléhala vedení z Kopřivnice. Úvahy uvedené v odvolání jsou spekulacemi, které nemají podklad v provedeném dokazování. Navrhla rozsudek soudu prvního stupně potvrdit.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo oprávněnou osobou a včas a že obsahuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst.1, 2, 3 a 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

Odvolací soud rozhodl věc bez nařízení jednání v souladu s ust. § 161 poslední věta IZ a § 214 odst. 3 o.s.ř. Odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a žalobkyně i žalovaná s tímto postupem sodu výslovně souhlasily.

V posuzované věci žalobkyně napadla podanou odpůrčí žalobou kupní smlouvu ze dne 18.9.2009, kterou dlužník prodal žalované osobní automobil VW PASSAT. Vyslovení neúčinnosti této kupní smlouvy se domáhala s tvrzením, že jde o zvýhodňující právní úkon dle § ust. 241 IZ, neboť dlužník zvýhodnil žalovanou před ostatními věřiteli a současně se jedná o úmyslně zkracující právní úkon dle ust. § 242 IZ, když žalovaná je ze své pracovní pozice osobou blízkou dlužníkovi.

Předně je nutno uvést, že soud prvního stupně učinil z nesporných tvrzení žalobkyně a žalované i z provedených listinných důkazů (insolvenčního spisu sp. zn. KSOS INS 6638/2009, smlouvy o půjčce o budoucí kupní smlouvě, leasingové smlouvy č. 552766-splátkového kalendáře a písemného prohlášení Jaroslava Fojtíka ze dne 12.5.2010) správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům. Odvolací soud proto v zájmu stručnosti odkazuje na zjištění a skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku.

Odvolací soud se ztotožňuje i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Pojem neúčinnosti právních úkonů a jednotlivé skutkové podstaty neúčinných právních úkonů jsou vymezeny v ust. § 235, § 240, § 241 a § 242 IZ.

Podle ust. § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Dle ust. § 241 odst. 1 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo jinak v konkursu. Dle odstavce 2, zvýhodňující právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Dle odstavce 3, zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Dle odstavce 4, zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a nebo v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Dle odstavce 5, zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění, nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovy blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

Podle ust. § 242 odst. 1 IZ, odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Dle odstavce 3, má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. Podle odstavce 4, úmyslně zkracujícímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení.

V rovině hodnocení neúčinnosti právního úkonu nutno reflektovat, že skutkové podstaty neúčinných právních úkonů vymezené v ust. § 241 a 242 IZ navazují na obecnou definici neúčinnosti právního úkonu uvedenou v ust. § 235 IZ. Úvahy vedoucí k závěru o neúčinnosti právního úkonu dle ust. § 241 IZ musí být vedeny tak, zda je naplněna skutková podstata neúčinného úkonu vymezená v § 235 odst. 1 IZ, zda jsou současně splněny všechny její pozitivní stránky formulované v § 241 odst. 1, 2 a 3 IZ , zda úkon byl učiněn ve lhůtě určené v odstavci 4 a zda není zahrnut v odstavci 5. Dále je třeba zdůraznit, že právní úkony vymezené v ust. § 241 jako neúčinné nevyžadují úmysl dlužníka, avšak právní úkony vymezené v ust. § 242 IZ úmysl dlužníka vyžadují. U osob blízkých a osob tvořících s dlužníkem koncern (§ 66a odst. 7 obchodního zákoníku) je v ust. § 242 odst. 2 IZ stanovena fikce vědomosti o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. S ohledem na posledně uvedené a také s přihlédnutím ke způsobu stanovení doby, kdy lze zvýhodňujícímu právnímu úkonu odporovat (§ 241 odst. 4 IZ), se soud prvního stupně správně zabýval nejprve tím, zda žalovaná byla dlužníkovi osobou blízkou, jak tvrdila žalobkyně.

Odvolací soud zcela souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná v postavení osoby blízké dlužníku nebyla. Argumentace a úvahy, které vedly soud k tomuto závěru a které jsou rozvedeny v odůvodnění rozsudku na straně 5, třetí odstavec shora, jsou výstižné a přiléhavé. Při svých úvahách vyšel soud prvního stupně i ze závěrů Nejvyššího soudu ČR uvedených v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 ze dne 1.8.2002, na který poukazovala žalobkyně. V něm dospěl Nejvyšší soud k závěru, že právnická osoba se ve smyslu ust. § 42a odst. 2 občanského zákoníku považuje za osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. I podle názoru odvolacího soudu nelze z pouhé skutečnosti, že žalovaná půjčila dlužníkovi finanční prostředky na akontaci předmětného vozidla, dovozovat, že mezi dlužníkem a žalovanou byl vztah jiné kvality než mezi dlužníkem a ostatními zaměstnanci. Lze doplnit, že nebylo tvrzeno (ani prokazováno), že by žalovaná dlužníkovi půjčovala peníze opakovaně. Nelze pominout ani skutečnost, že půjčka poskytnutá žalovanou dlužníkovi na základě smlouvy ze dne 17.8.2005 byla účelově vázána na pořízení vozidla VW PASSAT, které měla ve svém užívání od počátku právě žalovaná, přičemž dlužník se s žalovanou v téže smlouvě (ujednání o smlouvě o budoucí kupní smlouvě) dohodl na převedení předmětného vozidla na žalovanou. Součástí smlouvy o půjčce bylo také ujednání o tom, že pokud dlužník neuzavře v termínu do 31.8.2005 leasingovou smlouvu, je žalovaná oprávněna od smlouvy o půjčce odstoupit. Z těchto skutečností je zřejmé, že smlouva o půjčce byla i v zájmu žalované. Podle názoru odvolacího soudu se nejedná o nestandardní postup. Tímto způsobem postupuje v praxi řada podnikatelských subjektů. Na místě nejsou ani úvahy, zda by žalovaná mohla důvodně pociťovat újmu dlužníka jako újmu vlastní. Nelze totiž přehlédnout, že žalovaná tvrdila, že nabyla předmětné vozidlo již v roce 2008. Předpokládala tedy, že toto vozidlo je v jejím vlastnictví a že vztahy mezi ní a dlužníkem vyplývající z půjčky byly fakticky vypořádány.

S ohledem na tvrzení žalované, že vlastnictví k předmětnému vozidlu nabyla již na základě ústně uzavřené kupní smlouvy v roce 2008, stala se pro posouzení sporu rozhodnou otázka, zda, kdy a v jaké formě byla uzavřena kupní smlouva o převodu osobního automobilu VW PASSAT z dlužníka na žalovanou.

Podle ust. § 588 občanského zákoníku z kupní smlouvy vznikne prodávanému povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit na něj prodávajícímu dohodnutou cenu.

Podle ust. § 133 odst. 1 občanského zákoníku, převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

V poměrech projednávané věci je převzetím věci nejen faktické převzetí samotného vozidla jako výslovně vymezeného předmětu koupě, ale i převzetí příslušenství, bez kterého nelze s věcí nakládat, tedy klíčů a technického průkazu k vozidlu.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že dlužník převedl vlastnictví k vozidlu VW PASSAT na žalovanou v srpnu 2008, a to na základě ústní kupní smlouvy, kterou uzavřel za dlužníka finanční ředitel Jaroslav Fojtík. Tento závěr má oporu v provedeném dokazování. Zcela zásadní je přitom písemné potvrzení ze dne 12.5.2010. V něm Jaroslav Fojtík potvrdil, že kupní smlouva o prodeji automobilu VW PASSAT byla mezi dlužníkem a žalovanou uzavřena v srpnu 2008, že k jejímu uzavření došlo po ukončení leasingové smlouvy, že klíče od automobilu byly žalované předány a že od poloviny září užívala žalovaná automobil jako vlastní.

Odvolací soud sdílí i další závěry, které učinil soud prvního stupně k otázce nabytí vlastnictví k předmětnému vozidlu. Zejména se ztotožňuje s jeho hodnocením písemné kupní smlouvy ze dne 18.9.2009, kdy soud vyslovil názor, že tato smlouva byla uzavřena deklaratorně, pouze jako podklad pro provedení registrace vozidla z dlužníka na žalovanou s tím, že na základě této smlouvy nepřešlo vlastnické právo k vozidlu. I podle mínění odvolacího soudu přistoupily strany původně uzavřené ústní kupní smlouvy ze srpna 2008 k uzavření písemné verze kupní smlouvy proto, aby formálně vyřešily nastalou situaci, neboť na základě pouhého tvrzení žalované (jako jedné ze stran smlouvy) o uzavření ústní kupní smlouvy by vozidlo nebylo přeregistrováno v evidenci vozidel. V případě antidatování písemné verze kupní smlouvy na dobu ze srpna 2008 by se zase žalovaná vystavila postihu ze strany obecního úřadu v podobě pokuty za spáchaný přestupek (§ 83 odst. 1, písm. a/ a odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb.).

Pro posouzení existence kupní smlouvy ze srpna 2008 byl významný fakt, že žalovaná uzavřela s dlužníkem dne 17.8.2005 smlouvu o půjčce a smlouvu o budoucí smlouvě kupní. Obě tyto smlouvy lze považovat za smlouvy platné, které zcela srozumitelným, určitým a nepochybným způsobem vymezují závazky obou smluvních stran. Je přitom zřejmé, že částka, kterou žalobkyně dlužníkovi zapůjčila na úhradu akontace (zálohy na leasingovou splátku) se po navýšení o úroky po dohodnutou dobu dostala na částku dohodnuté kupní ceny za automobil (337.157,-Kč). Ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní se strany zavázaly uzavřít v termínu do 31.8.2008 kupní smlouvu s přesně vymezeným obsahem. Doba uzavření ústní kupní smlouvy (srpen 2008) koresponduje s termínem, do kterého se dlužník ve smlouvě budoucí zavázal uzavřít s žalovanou kupní smlouvu a odpovídá i době zániku leasingové smlouvy (20.8.2008). Za situace, kdy žalovaná od roku 2005 vozidlo VW PASSAT nepřetržitě užívala, poskytla na jeho pořízení půjčku, platila za dlužníka leasingové splátky, což potvrzuje podpis žalované na splátkovém kalendáři ze dne 19.8.2005 a žalobkyně tuto skutečnost nezpochybnila, nelze důvodně pochybovat o uzavření kupní smlouvy v srpnu 2008.

Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná nabyla vlastnictví k vozidlu VW PASSAT na základě ústní kupní smlouvy ze srpna 2008. Z tohoto důvodu a při vědomí charakteru písemné kupní smlouvy nelze kupní smlouvu ze dne 18.9.2009 považovat za úkon, jímž by dlužník zkracoval možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodnil některé věřitele na úkor jiných (§ 235 odst. 1 IZ).

Dále je třeba přezkoumat závěr soudu prvního stupně, že neúčinným právním úkonem není ani ústní kupní smlouva ze srpna 2008. Z pohledu úpravy neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 IZ) je podstatné, že žalovaná nebyla v postavení osoby dlužníku blízké a insolvenční řízení ve věci dlužníka ŠTF a.s. bylo zahájeno dne 30.9.2009 insolvenčním návrhem dlužníka. Z porovnání doby zahájení insolvenčního řízení a uzavření kupní smlouvy je zřejmé, že žaloba nebyla podána ve lhůtě jednoho roku ve smyslu ust. § 241 odst. 4 IZ. Nebyl tak splněn základní předpoklad, za niž může soud odpůrčí žalobě vyhovět.

Pokud jde o žalobkyní tvrzenou neúčinnost úmyslně zkracujícího právního úkonu, ani podle odvolacího soudu nebyla naplněna skutková podstata ust. § 242 IZ. V situaci, kdy žalovaná nebyla osobou dlužníku blízkou, bylo důkazní břemeno ohledně tvrzení o neúčinnosti úmyslně zkracujícího právního úkonu ve smyslu § 242 odst. 1 IZ na žalobkyni. V řízení však nebylo prokázáno žádné jednání dlužníka, z něhož by bylo možno dovozovat, že by dlužník úmyslně zkrátil uspokojení dalších věřitelů. Nadto smlouvu o budoucí smlouvě kupní, kterou se dlužník zavázal převést vlastnictví k předmětnému vozidlu, uzavřel s žalovanou již v srpnu 2005.

Odvolací soud nepovažuje za důvodné ani další odvolací námitky žalobkyně. Zejména nesouhlasí s názorem, že písemné prohlášení ze dne 12.5.2010 není řádným důkazem, když jde o papír podepsaný fyzickou osobou nepoučenou o povinnosti uvádět pravdu ve smyslu § 126 o.s.ř. Naopak lze přisvědčit žalované, že se jedná o důkaz listinou a žalobkyně nenavrhla žádný jiný důkaz k popření jeho pravosti. Z obsahu spisu se totiž podává, že důkaz písemným prohlášením ze dne 12.5.2010 provedl soud prvního stupně u jednání dne 26.7.2010, žalobkyně přitom nenamítala ničeho proti pravosti této listiny, ani správnosti v ní uvedených údajů, k provedeným důkazům neměla připomínky a další důkazy nenavrhla.

Nepřípadná je i námitka žalobkyně, že soud se nevypořádal s důkazy, které věrohodnost písemného prohlášení vyvracejí (vedení vozidla v majetku dlužníka a v evidenci motorových vozidel, souběžně existující dvě kupní smlouvy). Podle přesvědčení odvolacího soudu se soud prvního stupně s těmito skutečnostmi vypořádal. Na straně 6, odstavec první shora svého rozsudku uvedl, že samotný fakt, že vozidlo byl do září 2009 registrováno u Městského úřadu v Kopřivnici na dlužníka a že dlužník zahrnul vozidlo do svého majetku v insolvenčním návrhu, nemá na vlastnické právo k předmětnému vozidlu žádný vliv. Stejně tak se vypořádal s existencí dvou kupních smluv, když pozdější kupní smlouvu ze dne 18.9.2009 vyhodnotil jako smlouvu uzavřenou pouze pro účely provedení úkonů nutných k přeregistraci vozidla, která však nevyvolala přechod vlastnického práva.

Lze uzavřít, že ve vztahu k tvrzené neúčinnosti kupní smlouvy dle ust. 241 IZ byla odpůrčí žaloba podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty jednoho roku. Ve vztahu k namítané neúčinnosti kupní smlouvy dle ust. 242 IZ je žaloba neopodstatněná. Proto postupoval soud prvního stupně správně, když žalobu zamítl. Napadený rozsudek je tedy věcně správný, včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení. Proto jej odvolací soud v celém rozsahu potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 163 IZ a § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení byla úspěšná žalovaná, která má proti žalobkyni právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Jedná se o částku 5.760,-Kč, která se sestává z odměny za zatupování ve výši 4.500,-Kč dle § 8 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, dále z náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,-Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, a z částky odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 % (960,-Kč). V souladu s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna zaplatit přiznanou náhradu nákladů odvolacího řízení žalované k rukám jejího právního zástupce.

P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto rozsudku, pokud jím bylo rozhodnuto o věci samé, n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu soudu ČR v Brně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Proti zbylým výrokům tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 5. května 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu