12 Cmo 14/2010
12 Cmo 14/2010-81

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenčním řízení dlužníka VŠ-INNA, s.r.o., se sídlem Planiska 1847, 744 01 Frenštát pod Radhoštěm, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 1920/2008, rozhodl ve věci žalobce Mgr. Ondřeje Mičaníka, insolvenčního správce dlužníka, se sídlem Boženy Němcové 1836/6, 741 01 Nový Jičín, proti žalovanému BaTR spol. s r.o., se sídlem Poděbradova 909/41, 702 00 Ostrava, IČ: 41 03 50 20, zastoupenému JUDr. Petrem Chylou, advokátem se sídlem Sokolská tř. 11, 702 00 Ostrava, o určení neúčinnosti právního úkonu, rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.3.2010, č.j. 36 Cm 13/2009-57,

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se m ě n í takto:

Žaloba na určení, že plnění peněžitého závazku, poskytnuté dlužníkem VŠ-INNA s.r.o. žalovanému BaTR spol. s r.o. uskutečněné dne 16.5.2008 ve výši 800.000,-Kč a dne 28.5.2008 ve výši 13.407,-Kč, jsou vůči věřitelům v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 1920/2008 neúčinnými právními úkony, se z a m í t á . II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 12.720,-Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 13.240,-Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě na určení, že plnění závazku dlužníka VŠ-INNA, s.r.o. žalovanému ze smlouvy o dílo ze dne 1.10.2007, uskutečněné dne 16.5.2008 ve výši 800.000,-Kč a dne 28.5.2008 ve výši 13.407,-Kč jsou vůči věřitelům v insolvenčním řízení neúčinnými právními úkony. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaný měl vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 3.580.000,-Kč bez DPH z titulu smlouvy o dílo ze dne 1.10.2007 na dodávku požárních a nepožárních uzávěrů. Dne 18.2.2008 uzavřel dlužník jako postupitel se společností JUSTITIA VERITAS s.r.o. jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek dlužníka za jeho dlužníkem Alešem Havlickým, IČ: 44 19 65 21 v celkové výši 7.048.974,-Kč s tím, že postupník se v čl. III. smlouvy zavázal uhradit postupiteli za postoupené pohledávky smluvní cenu 80 % z každého přijatého plnění nejpozději do 18.8.2008. Dne 21.3.2008 byl k této smlouvě uzavřen dodatek, kterým byl doplněn článek III. o ujednání tohoto znění: Z úhrad určených postupiteli dle čl. III. smlouvy o postoupení pohledávek, bude ode dne podpisu dodatku část ve výši 50 % placena na účet BaTR spol. s r.o. , a to do celkové výše 3.465.803,60 Kč . V dodatku bylo dále stanoveno, že zaplacením úhrady na účet BaTR spol. s r.o. splní JUSTITIA VERITAS s.r.o. svou povinnost vůči společnosti VŠ -INNA s.r.o. zaplatit stanovenou cenu za postoupené pohledávky a že poukázané částky se považují za úhradu závazku VŠ-INNA s.r.o. vůči BaTR spol. s r.o. K dodatku byl připojen podpis jednatele žalovaného spolu s prohlášením, že je seznámen s obsahem smlouvy a dodatku a s ujednáním týkajícím se jeho osoby souhlasí. Na fakturu č. 373/07 bylo dne 16.5.2008 zaplaceno 149.070,-Kč a dne 28.5.2008 13.407,-Kč.

Dále soud prvního stupně z insolvenčního spisu dlužníka zjistil, že insolvenční řízení bylo zahájeno návrhem dlužníka, když účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastaly zveřejněním vyhlášky dne 15.5.2008. Usnesením ze dne 6.6.2008 byl zjištěn úpadek dlužníka a zároveň byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Zjištění učinil i z přihlášek pohledávek věřitelů č. 4, 5 a 9.

Po právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že ve výroku napadeného rozsudku popsané právní úkony plnění dlužníka svému věřiteli-žalovanému jsou vůči věřitelům v insolvenčním řízení neúčinné. Dodatek ke smlouvě o postoupení pohledávek má podle soudu prvního stupně povahu smlouvy ve prospěch třetího dle ust. § 50 občanského zákoníku. Kauza původního závazku, kdy dlužník má vůči žalovanému závazek z titulu nezaplacené ceny ze smlouvy o dílo, však zůstává stejná. Žalovaný se přijetím plnění nedostal do stavu bezdůvodného obohacení, nýbrž přijal plnění poskytnuté mu na jeho splatný závazek ze smlouvy od dílo, a to od dlužníka, tedy promitenta, zavázaného k tomuto plnění ze smlouvy ve prospěch třetího. Dlužník tak plnil prostřednictvím společnosti JUSTITIA VERITAS s.r.o. žalovanému, jakožto svému věřiteli, z titulu nezaplacené smlouvy o dílo. Za důvodnou neměl s poukazem na ust. § 239 odst. 1 insolvenčního zákona námitku žalovaného, že žalovaným měla být společnost JUSTITIA VERITAS s.r.o. Povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty má žalobce, jenž plnění přijal.

Oba právní úkony (platby) byly podle soudu prvního stupně provedeny až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení dle ust. § 111 odst. 1 insolvenčního zákona a jsou neúčinné dle § 111 odst. 3 téhož zákona. Měl za nepochybné, že uskutečněním předmětných plnění došlo k nakládání s majetkovou podstatou, jež se o tato plnění zmenšila a toto zmenšení bylo s ohledem na poukázané částky nikoliv zanedbatelné. Nejednalo se o obvyklé hospodaření dlužníka. Prohlášením zpochybňovaných úkonů za neúčinné není v rozporu se zásadami vyjádřenými v § 5 písm. a) a c) insolvenčního zákona, neboť plněními došlo v rozporu se zákonem k uspokojení žalovaného mimo postupy vymezené insolvenčním zákonem, čímž byl žalovaný nedovoleně zvýhodněn a obdržel vyšší uspokojení, než by se mu dostalo dle insolvenčního zákona, a to na úkor ostatních věřitelů. Důvody, pro které společnost JUSTITIA VERITAS s.r.o. provedla platby opožděně, když peníze inkasovala již 2.5.2008, neměl soud prvního stupně za významné, neboť se jednalo o plnění závazku dlužníka VŠ-INNA, s.r.o. vůči žalovanému.

Kromě toho se soud prvního stupně zabýval posouzení zpochybňovaných úkonů dle § 241 insolvenčního zákona. Po vyhodnocení přihlášek pohledávek žalovaného a věřitelů č. 4, 5 a 9 měl za prokázané, že se dlužník nacházel ve stavu úpadku v podobě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona již od prosince 2007. Oba právní úkony tak byly uskutečněny v době, kdy dlužník byl v úpadku a došlo jimi ke zvýhodnění žalovaného jakožto věřitele na úkor jiných věřitelů, neboť se žalovanému dostalo dle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Jedná se tedy zároveň o zvýhodňující právní úkony.

Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Procesně úspěšnému žalobci v řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný, který se domáhal jeho změny tak, že žaloba bude zamítnuta. Soudu prvního stupně vytkl především to, že samotný převod peněz posuzuje právní úkon, ač ve skutečnosti jde o faktickou činnost, byť se jí právní úkon provádí. Právním úkonem však může být pouze smlouva, která zakládá právní vztah, na jehož základě bylo plněno. Poslední právní úkon, který žalovaný s dlužníkem uskutečnil, byla smlouva o dílo z 1.10.2007. Právním úkonem, na jehož základě bylo plněno a který by mohl být napaden ve smyslu ust. § 111, příp. § 240 a násl. insolvenčního zákona, byla smlouva o postoupení pohledávky včetně dodatku, uzavřená mezi dlužníkem a JUSTITIA VERITAS s.r.o. Podle žalovaného měly být napadeny tyto úkony a žaloba měla směřovat proti označené společnosti. Žalovaný dále nesouhlasil s tím, že by sporné plnění bylo plněním na splatný závazek ze smlouvy o dílo. Jednalo se o plnění ze smlouvy o postoupení pohledávek a plnění neposkytl dlužník, nýbrž postupník JUSTITIA VERITAS s.r.o. Setrval rovněž na svých dalších námitkám, že jeho pohledávka za dlužníkem ze smlouvy o dílo byla oprávněná a její uspokojení spadalo do rámce obvyklého hospodaření dle § 204 insolvenčního zákona, jedná se o úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění. Postup žalobce považoval za rozporný se zásadami insolvenčního řízení uvedeným v § 5 písm. a) a c) insolvenčního zákona.

Žalobce se zcela ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku a navrhoval jeho potvrzení. Při jednání u odvolacího soudu dodal, že poskytnutí plnění je dle blíže neoznačené judikatury a komentářových výkladů možno posoudit jako právní úkon. Ostatně i insolvenční zákon samotný definuje jednu ze skutkových podstat neúčinných úkonů jako poskytnutí plnění.

Podle ust. § 7 odst. 1 insolventního zákona se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanovení-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že obsahuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Skutkový stav, vyplynuvší z provedeného dokazování, nebyl mezi účastníky řízení sporný a nebyl zpochybněn ani v odvolacím řízení. Odvolací soud proto vychází ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, jak byly podrobně zrekapitulovány výše.

Žalovaný vznesl již před soudem prvního stupně a posléze v odvolacím řízení celou řadu námitek proti tomu, aby bylo možno sporné plnění poskytnuté mu ve dnech 16. a 28.5.2008 prohlásit za neurčité. Přestože se žalobce v žalobě dovolával pouze neúčinnosti pro porušení ust. § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, dovodil soud prvního stupně neúčinnost přijetí plnění i dle ust. § 241 insolvenčního zákona.

Sám žalovaný označil za stěžejní námitku, že samotný převod finančních prostředků není právním úkonem dle ust. § 34 občanského zákoníku, pročež se nelze domáhat určení neúčinnosti jen ve vztahu k poskytnutí plnění.

Podle ust. § 34 občanského zákoníku je právním úkonem projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Podle ust. § 42a odst. 1 občanského zákoníku se může věřitel domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné.

Podle ust. § 111 odst. 1 insolvenčního zákona nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 se omezení podle odst. 1 netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, i odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Podle odst. 3 právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné.

Podle ust. § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů, nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle ust. § 236 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty.

Podle ust. § 241 odst. 1 insolvenčního zákona se rozumí zvýhodňujícím právním úkonem právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Zvýhodňujícím úkonem dle odst. 3 písm. a) je úkon, kterým dlužník splnil dluh dříve, než se stal splatným.

Odvolací soud nehodlá nijak polemizovat s pojetím koncepce právního úkonu dle ust. § 34 občanského zákoníku, jak byla podána žalovaným v odvolání (čl. III. bod 2. a 3.). Od právních úkonů jako projevů vůle je skutečně zapotřebí odlišovat faktickou činnost subjektů směřující ke vzniku, změně či zániku občanskoprávních vztahů, u nichž nejde o projev vůle ve smyslu ust. § 34 občanského zákoníku (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 319). V této souvislosti nelze přehlédnout žalovaným odkazované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.3.2004, sp. zn. 30 Cdo 531/2003. V něm se dovolací soud zabýval podáním účastníka, který se domáhal vyslovení neúčinnosti specifikovaných plateb uskutečněných mezi dlužníkem a třetími osobami (žalovanými). Pří výkladu ust. § 42a a § 34 občanského zákoníku zformuloval závěr, že za faktickou činnost, kterou se sice právní úkon provádí, avšak sama právním úkonem není, je nutno považovat i výplatu peněžních částek provedenou dlužníkem. Uvedené právní závěry však nemohou být důvodem pro zamítnutí žaloby, která vychází ze specifické úpravy odporovatelnosti právních úkonů v insolvenčním zákoně. Byť i insolvenční zákon při úpravě odporovatelnosti (ve smyslu relativní bezúčinnosti ve vztahu k označeným subjektům) používá pojmu právní úkon, není možno tento termín pro účely insolvenčního řízení vykládat striktně ve smyslu ust. § 34 občanského zániku. K tomuto závěru vede odvolací soud především dikce ust. § 111 odst. 1 věta druhá a § 241 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona, jakož i ust. § 240 odst. 4 písm. a) a c) téhož zákona. Zákonodárce v těchto ustanoveních při výčtu toho, čeho se má dlužník v určené době před zahájením insolvenčního řízení (pokud jde o neúčinné úkony dle ust. § 235 a násl. insolvenčního zákona) nebo po jeho zahájení (§ 111 insolvenčního zákona) vyvarovat, zcela vědomě zahrnul i případy, kdy dlužník toliko poskytuje plnění. V situaci, kdy insolvenční zákon sám definuje některé ze skutkových podstat neúčinných úkonů jako poskytnutí plnění dlužníkem, nelze než pohlížet na v této souvislosti používaný termín právní úkon v širším smyslu, než by to vyplývalo pouze z úpravy právních úkonů dle občanského zákoníku a výše zmiňovaných výkladů právní teorie a judikatury k ust. § 34 a § 42a občanského zákoníku. Námitce žalovaného, že sporné plnění na jeho pohledávku za dlužníkem není právním úkonem, pročež by žaloba měla být bez dalšího nedůvodná, proto odvolací soud nepřisvědčuje.

Další spornou otázkou je to, zda je v přezkoumávané věci možno plnění poskytnuté žalovanému po nabytí účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení považovat za plnění dlužníka, jak to dovodil soud prvního stupně. Pouze v případě, bude-li na tuto otázku odpovězeno kladně, je možno poskytnutí plnění označit za rozporné s ust. § 111 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona. Aplikace ust. § 241 insolvenčního zákona nepřichází do úvahy, neboť žalobcem byly zpochybněny pouze platby uskutečněné po nabytí účinků zahájení insolvenčního řízení (§ 241 odst. 4 insolvenčního zákona).

Soud prvního stupně odůvodnil svůj závěr, že částky v celkové 813.407,-Kč je nutno považovat za plnění dlužníka konstatováním, že dlužník plnil žalovanému na jeho pohledávku ze smlouvy o dílo prostřednictvím JUSTITIA VERITAS s.r.o. Zjevně tedy vychází z toho, že pro možnost aplikace ust. § 111 insolvenčního zákona není rozdíl mezi tím, zda dlužník provede platbu sám (ať již hotovostní úhradou či prostřednictvím peněžního ústavu na základě příkazu k úhradě) a situací, kdy platbu provede třetí osoba, která se jejím poskytnutím zároveň zprostí svého (jiného) závazku vůči dlužníku. Tento závěr odvolací soud nesdílí.

V přezkoumávané věci dlužník přes urgence žalovaného byl v prodlení s úhradou jeho nesporné pohledávky z titulu nároku na uhrazení zbylé části smluvené ceny provedeného díla. Dlužník v té době disponoval pohledávkou za svým dlužníkem Alešem Havlickým, kterou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.2.2008 postoupil společnosti JUSTITITA VERITAS s.r.o. za úplatu sjednanou ve výši 80 % z každého přijatého plnění . V dodatku k této smlouvě ze dne 21.3.2008 se postupitel s postupníkem dohodli, že 50 % takto smluvené úplaty bude až do celkové výši 3.465.803,60 Kč postupitel platit třetí osobě-žalovanému s tím, že takto uskutečněné platby se považují za úhradu úplaty za postoupení pohledávky ve vztahu mezi postupníkem a postupitelem a zároveň za úhradu závazku postupitele vůči žalovanému. Téhož dne vyslovil žalovaný souhlas s ujednáním dodatku, které se ho týkalo. V reprodukovaném ujednání dodatku ke smlouvě o postoupení pohledávek lze spatřovat smlouvu ve prospěch třetího (společnosti BaTR spol. s r.o., žalovaného) ve smyslu ust. § 50 občanského zákoníku. Ze skutečnosti, že dlužník jako postupitel se v tomto dodatku ve prospěch žalovaného zřekl části svého nároku na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky vůči svému postupníkovi a že postupníkem následně uhrazené částky mají být považovány za platby dlužníka na jeho závazek vůči žalovanému, však nelze dovozovat, že by poukázáním částek v celkové výši 813.407,-Kč dlužník porušil ust. § 111 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona. Smyslem citovaného ustanovení, zapovídajícího dlužníku v době po nastoupení účinků zahájení insolvenčního řízení z majetkové podstaty hradit pohledávky věřitelů vzniklé před zahájením řízení, nepochybně je zabránit mu v možnému zmaření či ohrožení cíle insolvenčního řízení, jak je vyjádřen v ust. § 1 písm. a) insolvenčního zákona. Věřitelé nepřednostních pohledávek by měli své nároky za dlužníkem uplatnit cestou přihlášky do insolvenčního řízení a měli by být uspokojeni zásadně poměrným způsobem. Nelze však pominout, že zákaz směřuje vůči dlužníku, nikoliv vůči třetím osobám, byť by tyto v době zahájení řízení byly v závazkových vztazích s dlužníkem. Je jen logické, že účinek zahájení insolvenčního řízení, spočívající v zákazu určitých úkonů a činností, míří právě na dlužníka. Výjimku z tohoto pravidla představuje především ust. § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, avšak zákaz provedení exekuce postihující majetek dlužníka nelze vztahovat na plnění dle ust. § 50 občanského zákoníku ani na základě rozšiřujícího výkladu.

Odvolací soud uvedené shrnuje tak, že platby JUSTITIA VERITAS s.r.o. žalovanému v celkové výši 813.407,-Kč, byť provedené po nastoupení účinků zahájení insolvenčního řízení, nebyly uskutečněny dlužníkem, ale jedná se o úkony či faktickou činnost označené společnosti, jež má svůj důvod ve smlouvě o postoupení pohledávek a jejím dodatku, která byla uzavřena mezi dlužníkem a společností JUSTITIA VERITAS s.r.o. Uskutečnění plateb proto nemůže být v rozporu s ust. § 111 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona, neboť zákaz zde formulovaný se nemůže dotýkat právního postavení třetí osoby, míří pouze na úkony provedené dlužníkem. Zabývat se neúčinnosti právního úkonu, v němž měly provedené platby svůj podklad, tj. dodatku ke smlouvě o postoupení pohledávek, příp. samotné smlouvy o postoupení pohledávek dle ust. § 235 a násl. insolvenčního zákona nebylo v tomto řízení možné, neboť žalobce zpochybňoval pouze provedení plateb ve výši 813.407,-Kč. Proto odvolací soud postupoval podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.

Protože odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl nejen o nákladech odvolacího řízení, ale i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). V řízení byl úspěšný žalovaný, který má vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř.).

Náklady žalovaného vzniklé v řízení před soudem představuje odměna za zastupování advokátem ve výši 9.000,-Kč podle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění, náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 1.200,-Kč za čtyři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, sepis vyjádření k žalobě, účast na dvou soudních jednáních) po 300,-Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 %.

Náklady, které žalovanému vznikly v řízení odvolacím, pak činí 13.240,-Kč a sestávají z odměny za zastupování ve výši 9.000,-Kč dle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 600,-Kč za dva úkony právní služby (sepis odvolání, účast na jednání u odvolacího soudu) dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, náhrady za promeškaný čas cestou k jednání a zpět za 6 půlhodin celkem ve výši 600,-Kč dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 2.040,-Kč a zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 1.000,-Kč.

V souladu s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce.

P o u č e n í: Proti výroku I. tohoto rozsudku l z e podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v Brně ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Proti zbylým výrokům tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 23. února 2011

Za správnost vyhotovení: Mgr. Milan Polášek v.r. Jana Fuksíková předseda senátu