12 Cmo 13/2010
12 Cmo 13/2010-112 ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Krejčí v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech a.s., se sídlem Jindřišská 24/941, 110 00 Praha 1, identifikační číslo 61 860 069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké Náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalovaným 1) Ing. Dagmar Konečné, Nováčkova 12, 700 30 Ostrava-Výškovice, insolvenční správkyni dlužnice Yvetty Lebánkové, zastoupené JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem Duškova 917/4, 150 00 Praha 5, a 2) Yvettě Lebánkové, Na Dolanech 92/3, 736 01 Havířov-Životice, o určení pohledávky ve výši 19.986,-Kč, rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 33 Cm 13/2009-32 ze dne 8.3.2010,

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. p o t v r z u j e .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17.358,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě určil, že žalobce má v insolvenčním řízení Yvetty Lebánkové pohledávku ve výši 3.888,-Kč (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení své pohledávky ve výši 16.098,-Kč v témže insolvenčním řízení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

V důvodech tohoto rozsudku předně rozvedl zjištění učiněná ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 33 INS 4982/2009, smlouvy o půjčce ze dne 9.5.2002 včetně dodatku ze dne 15.4.2004, karty klienta ze dne 27.8.2009, faktur, oznámení ze dne 22.6.2009, směnky vystavené dne 9.5.2002, směnečného vyplňovacího prohlášení ze dne 9.5.2002 a rozhodčího nálezu ze dne 3.12.2009. Dospěl k závěru, že žaloba je podána včas ve smyslu § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ), avšak směnečný nárok uplatněný žalobcem je podložen hmotněprávním nárokem jen z části. Uvedl, že Yvetta Lebánková (dále jen "dlužnice") dluží žalobci dvě splátky ve výši 2.668,-Kč a dále 1.199,-Kč jako smluvní pokutu ve výši 8% a 13% ze splátek, u kterých nastalo prodlení. V součtu těchto částek tedy soud prvního stupně žalobě vyhověl, přičemž ze směnečného úroku 6%, přihlášeného ve výši 111,-Kč odpovídá této částce 21,-Kč.

Ve vztahu ke svému rozhodnutí o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 16.008,-Kč a souvisejícího směnečného úroku 80,-Kč soud uvedl, že žaloba je nedůvodná, neboť ujednání o smluvní pokutě je neplatné podle ust. § 56 ObčZ. Smluvní pokuta byla totiž sjednána ve výši 50% z poskytnuté peněžní částky (16.008,-Kč) při prodlení se zaplacením tří splátek po 1.333,-Kč (celkem 4.002,-Kč), což je výrazně nerovnovážné v neprospěch dlužnice v pozici spotřebitele, když smluvní pokuta dosahuje výše 400% dluhu. Ještě zřetelnější nerovnováha nastává v případě, že spotřebitel dluží základní smluvní pokutu ze splátky (106,-Kč) a smluvní pokuta je požadována za "prodlení s úhradou jiného peněžitého závazku". Dále soud prvního stupně uvedl, že ustanovení o spotřebitelských smlouvách jsou převedením směrnic EU o ochraně spotřebitele. V projednávané věci je relevantní směrnice Rady č. 93/13/ EHS ze dne 5.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Podle soudu lze ust. § 56 odst. 1 ObčZ užít i na ujednání o sankcích za prodlení spotřebitele v tom smyslu, že nepřípustná nerovnováha v právech je dána i tehdy, má-li spotřebitel podle smlouvy povinnost platit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu nebo poskytovat nepřiměřené vysoké plnění v jakékoli jiné právní formě. Následkem této nerovnováhy je dle § 55 odst. 2 ObčZ relativní neplatnost takového ujednání. Této neplatnosti se dlužnice i insolvenční správkyně dovolaly popěrným úkonem v rámci přezkumu přihlášené pohledávky. Dále se soud zabýval dopady vydaného rozhodčího nálezu na projednávanou věc. S odkazem na ust. § 177 a § 199 IZ uvedl, že režim pohledávky vykonatelné má v insolvenčním řízení jen taková pohledávka, jejíž vykonatelnost byla doložena veřejnou listinou nejpozději u přezkumného jednání. Byl-li rozhodčí nález vydán až po přezkumném jednání, nemohl nic změnit na právní povaze pohledávky přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení. Zdůraznil také, že dle článku I., písm. q) Přílohy směrnice se považuje za nepřiměřený požadavek ve spotřebitelských smlouvách zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů. Porovnáním českého a slovenského textu směrnice dospěl soud k závěru, že směrnice považuje řešení sporů ze spotřebitelských smluv v rozhodčím řízení za ustanovení nepřiměřené. Zákaz nepřiměřenosti je třeba chápat tak, že podnikatel jako smluvní strana spotřebitelské smlouvy nesmí zneužívat své silnější postavení dané tím, že spotřebitel není fakticky schopen prosadit jakékoli změny formulářových smluvních podmínek, a že u úvěrových smluv spotřebitel jedná pod tlakem finanční tísně, k získání unfair výhody. Podle soudu prvního stupně je takovou výhodou přenesení sporu ze soustavy nezávislých soudů k rozhodci, se kterým podnikatel dlouhodobě spolupracuje, poskytuje mu zdroj příjmu, v řízení není nutno nařizovat jednání a jsou vyloučeny opravné prostředky. Výkladem ust. § 55 odst. 1, věty druhé a § 56 odst. 1 ObčZ dospěl k závěru, že ve spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky zakázány. V neposlední řadě uvedl, že Evropský soudní dvůr (dále jen ESD ) v rozhodnutí C-168/05, Mostaza Claro vyložil, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není třeba odklidit způsobem předpokládaným národním právem pro odklizení rozhodčích nálezů (tedy v České republice postupem dle § 31, zákona č. 216/1994 Sb.), ale že soud má kdykoli z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti, respektive nicotnosti takového rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález ze dne 3.12.2009 označil soud prvního stupně za právně nicotný a bezúčinný popsaný list papíru, který nezakládá vykonatelnost předmětné pohledávky. O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) s tím, že procesně úspěšným žalovaným žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku, výslovně pouze proti výroku II., podal žalobce odvolání. Předně nesouhlasil s názorem, že vykonatelnost pohledávky má být doložena nejpozději u přezkumného jednání. Namítal, že ust. § 198 odst. 3 IZ počítá s transformací původně nevykonatelné pohledávky na vykonatelnou i během incidenčního řízení. Soudu prvního stupně nepříslušeno, aby o pohledávce žalobce jednal meritorně, když o ní bylo již rozhodnuto v rozhodčím řízení. Nemohl ani zkoumat správnost rozhodčího nálezu. Uvedl, že dlužnice se měla účinně bránit již v rozhodčím řízení. Zůstala však nečinná a k návrhu na zahájení rozhodčího řízení se nevyjádřila. Rozhodčí nález byl doručen a nabyl právní moci. V zákonem stanovené lhůtě nepodala dlužnice návrh na jeho zrušení. Proto nemůže zůstat stranou otázka důsledků aplikace zásady, že každý je odpovědný za náležitou míru předvídavosti a pečlivosti nejen při uzavírání závazků, ale též za náležitou míru pečlivosti při bránění svých práv. Dle názoru žalobce nelze v incidenčním sporu hojit to, že dlužnice tuto zásadu zcela ignorovala. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem o neplatnosti rozhodčí doložky z důvodu nepřípustného ujednání dle § 56 odst. 3 ObčZ. Uvedl, že zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby ve formulářové smlouvě byla uvedena rozhodčí doložka, případně aby tato byla obsažena ve spotřebitelské smlouvě. Rozhodčí řízení představuje proces alternativního řešení sporu, kdy se smluvní strany mohou dohodnout, že jejich majetkový spor nebude řešen u soudu, ale v rozhodčím řízení. Rozhodčí doložka byla sjednána platně. Zvolením alternativního řešení sporu v podobě ujednání o rozhodčí doložce nebyla porušena rovnost mezi smluvními stranami smlouvy o půjčce. Neznamenala ani újmu či nerovnováhu práv a povinností stran, když smluvní strany mají stejné podmínky, jak v rozhodčím řízení bránit svá práva a prokazovat svá tvrzení. Žalobce upozornil také na zásadu smluvní autonomie. Zdůraznil, že dlužnice měla před podpisem smlouvy o půjčce dostatek prostoru, aby se seznámila s jejím zněním. Pokud by nesouhlasila s jednotlivými ujednáními, nemusela smlouvu uzavírat a mohla požádat o půjčku jiný subjekt. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek ve výroku II. změnil a určil, že žalobce má v insolvenčním řízení dlužnice Yvetty Lebánkové pohledávku i ve výši 16.098,-Kč.

V doplnění odvolání žalobce rozvedl zevrubně argumenty vedoucí k závěru, že ze směrnice nevyplývá, že všechny rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách představují nepřiměřené podmínky. Názor soudu, že všechny rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách jsou zakázány, označil nejen za nesprávný, ale také za rozporný s judikaturou ESD. Ve vztahu k soudem citovanému rozhodnutí ESD C-168/05 uvedl, že nelze neupozornit na jeho body 22 a 23, v nichž ESD uvedl, že se nemůže vyjadřovat k použití obecných kritérií používaných zákonodárcem Společenství pro vymezení pojmů zneužívající klauzule na konkrétní klauzuli, která musí být přezkoumána v závislosti na okolnostech vlastních konkrétnímu případu. Soud prvního stupně ve svém rozsudku však žádné takové posouzení rozhodčí doložky neprovedl. Dále uvedl, že na rozdíl od řízení o zrušení rozhodčího nálezu nemůže být v incidenčním sporu rozhodčí nález prakticky jakkoli přezkoumáván. V této věci představuje rozhodčí nález překážku věci pravomocně rozhodnuté. Za vnitřně rozporný označil názor soudu, že přestože ve vztahu k rozhodčím doložkám dovodil, že k neplatnosti doložky se má přihlížet z úřední povinnosti, současně uvedl ve vztahu ke smluvním pokutám, že ust. § 55 a § 56 ObčZ zakládá relativní neplatnost. Tvrdil, že obsahuje-li spotřebitelská smlouva nepřiměřené ujednání, jedná se o ujednání neplatné relativně. Dlužnice ani insolvenční správkyně se údajné relativní neplatnosti ujednání o rozhodčí doložce ve vztahu k žalobci nedovolaly při přezkumném jednání, ani v rámci incidenčního sporu. Neučinily totiž v tomto smyslu

žádný hmotněprávní úkon. Z důvodu právní jistoty vznesl žalobce námitku promlčení. Považoval ji za přípustnou, neboť veškeré skutečnosti, na kterých se zakládá, byly uplatněny již před soudem prvního stupně.

U jednání odvolacího soudu právní zástupce žalobce odkázal na Komentář k insolvenčnímu zákonu, Beck 2010, ve kterém je k ust. § 198 odst. 3 IZ uvedeno, že nevykonatelná pohledávka se může i v průběhu incidenčního sporu transformovat ve vykonatelnou. Dále upřesnil, že rozhodčí doložka byla obsažena v dodatku ke smlouvě o půjčce, který byl uzavřen v roce 2004, nikoli v roce 2002. Přitom zdůraznil, že se jednalo o rozhodčí doložku v rámci dodatku ke smlouvě a nejedná se o dodatek, který by nebyl sjednán individuálně. Na ujednání v tomto dodatku včetně rozhodčí doložky nelze vztahovat ust. § 55 a § 56 ObčZ.

Insolvenční správkyně se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně o povaze popřené pohledávky. Uvedla, že dle ust. § 109 odst. 1, písm. a) IZ je věřitel oprávněn svou pohledávku za dlužníkem přihlásit, nikoli ji uplatnit žalobou tak, jako by insolvenční řízení nebylo zahájeno. V průběhu insolvenčního řízení tedy nelze vedle řízení insolvenčního vést jiné soudní řízení o žalobě na plnění, neboť věřitel je oprávněn svou pohledávku uplatňovat toliko prostřednictvím přihlášky pohledávky a nikoli prostřednictvím jiného soudního řízení. K argumentaci žalobce podotkla, že ust. § 198 odst. 3 IZ na danou věc nedopadá, když řeší otázku pochybení věřitele při označení vykonatelnosti přihlášené pohledávky. Dle tohoto ustanovení pak není samo o sobě toto pochybení věřitele důvodem pro zamítnutí incidenční žaloby, ale důkazní břemeno přechází na insolvenčního správce. V průběhu insolvenčního řízení nelze přihlášenou pohledávku uplatňovat v řízení nalézacím (ať u soudu či rozhodce) a není tedy možné, aby se z tohoto důvodu po přezkumném jednání měnila nevykonatelná pohledávka na vykonatelnou, jakož i důsledky s tím spojené. Jádrem celého sporu však není spor o vykonatelnost či nevykonatelnost pohledávky, ale posouzení, zda smluvní pokuta ve výši 50% jistiny je smluvní pokutou přiměřenou, respektive je v souladu s dobrými mravy. Souhlasila se závěrem soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě a odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se ust. § 39 ObčZ. Navrhla rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. potvrdit.

U jednání odvolacího soudu právní zástupce insolvenční správkyně doplnil, že žalobcův výklad ust. § 198 odst. 3 IZ není správný, když na toto ustanovení je třeba pohlížet v kontextu s ust. § 109 odst. 1, písm. a) IZ. Pokud bylo nalézací řízení zahájeno před insolvenčním řízením, měla by být žaloba na plnění zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace žalobce. Důvodem popření pohledávky insolvenčním správcem může být i jiné právní posouzení pohledávky. Předmětné smluvní ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy a požadavku žalobce vyhovět nelze. Jelikož se přezkumné jednání konalo 21.9.2009 a rozhodčí nález se stal pravomocný a vykonatelný až v prosinci téhož roku, mohla správkyně popírat nevykonatelnou pohledávku bez omezení dle ust. § 199 IZ.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že obsahuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. a závislém výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Soud prvního stupně učinil z provedených listinných důkazů správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům. Proto lze v zájmu stručnosti zcela odkázat na zjištění a skutkové závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku. Ostatně skutkový stav věci ani žádný z účastníků řízení nezpochybňoval.

Správný je i závěr soudu prvního stupně, že podaná žaloba je žalobou včasnou (§ 198 odst. 1 IZ). Dále lze doplnit, že z obsahu přihlášky pohledávky věřitele PROFI CREDIT Czech a.s. ze dne 27.8.2009 plyne, že v insolvenčním řízení dlužnice Yvetty Lebánkové uplatnil tento věřitel nejpozději do skončení přezkumného jednání jako důvod vzniku popřené pohledávky stejné skutečnosti, které tvrdí v žalobě (§ 198 odst. 2 IZ).

Z důvodu přehlednosti se na tomto místě jeví vhodným zrekapitulovat tvrzení účastníků řízení uplatněná před soudem prvního stupně. Žalobce tvrdil již ve své žalobě, že přihláškou ze dne 27.8.2009 přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice Yvetty Lebánkové pohledávku v celkové výši 19.986,-Kč představující nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky (19.875,-Kč) a směnečný úrok (111,-Kč), avšak při přezkumném jednání dne 21.9.2009 insolvenční správkyně i dlužnice tuto pohledávku v celém rozsahu popřely. Dále uvedl, že dne 9.5.2002 uzavřel s dlužnicí smlouvu o revolvingové půjčce, na jejímž základě poskytl dlužnici půjčku v celkové výši 32.016,-Kč. Z toho činí administrativní poplatek za poskytnutí půjčky 1.200,-Kč, dlužnici vyplacená částka 20.336,-Kč a smluvní odměna za poskytnutí půjčky 10.480,-Kč. Smluvní odměna pak představuje odměnu žalobce za 24 měsíců splácení půjčky. Za předpokladu řádného splácení nejsou s půjčkou spojeny žádné další náklady než 24 splátek po 1.334,-Kč. Celkem pětkrát poskytl žalobce dlužnici dodatečný revolving (dne 14.4.2003, 21.4.2004, 27.3.2006, 19.4.2006 a 17.5.2007), kdy byla dlužnici půjčka vždy navýšena o 16.008,-Kč a po započtení smluvní odměny jí bylo vyplaceno vždy 8.804,-Kč. Ve smlouvě o půjčce nebyl sjednán žádný běžící úrok, ale pouze úrok ve formě předem pevně stanovené částky nazvané jako odměna za poskytnutí půjčky. Takové řešení neodporuje zákonu, je transparentní a dlužnice od uzavření smlouvy o půjčce přesně věděla, kolik je povinna zaplatit na jistině a příslušenství. Jelikož se dlužnice dostala do závažného prodlení s hrazením splátek, byla jí vystavena penalizační faktura, kdy podle smlouvy byla povinna uhradit dva druhy smluvních pokut. Jednak smluvní pokutu ve výši 8% anebo 13% z dlužné splátky a jednak smluvní pokutu z výše půjčky. Prvé z uvedených smluvních pokut byly vůči dlužnici v souladu se smlouvou uplatněny za jednotlivá relativně méně závažná porušení smlouvy, když soustavně hradila splátky se zpožděním. Dlužnice však porušila smlouvu o půjčce také zvlášť závažným způsobem. Proto vznikl žalobci též nárok na smluvní pokutu ve výši 50% z celkové částky půjčky. Směnečná suma se skládá ze zbývajících dlužných splátek ve výši 2.668,-Kč, neuhrazených penalizačních faktur ve výši 1.199,-Kč a ze smluvní pokuty 16.008,-Kč. K přiměřenosti smluvní pokuty žalobce uvedl, že její výše odpovídá významu zajištěné povinnosti a především reflektuje skutečnost, že splacení půjčky není zajištěno jiným způsobem (neexistence zástavního práva či ručitele). K popěrnému úkonu žalobce tvrdil, že insolvenční správkyně měla k dispozici kopii směnky, směnečné vyplňovací prohlášení a smlouvu o půjčce včetně dodatků. Proto mohla porovnat podpisy na těchto dokumentech a shledat přihlášenou pohledávku za řádnou. Žalobce byl navíc připraven předložit insolvenční správkyni směnku k nahlédnutí. V podání ze dne 1.2.2010 žalobce doplnil, že jeho pohledávka se v mezidobí stala vykonatelnou. Rozhodce Mgr. Marek Landsmann vydal rozhodčí nález ze dne 3.12.2009, který je pravomocný (4.12.2009) a vykonatelný (8.12.2009.) Zdůraznil, že rozhodčí doložka je součástí smlouvy o půjčce a rozhodčí žaloba byla podána před zahájením insolvenčního řízení.

Insolvenční správkyně v rámci své procesní obrany tvrdila, že kopie směnky není hodnověrná. Předložení originálu směnky považovala za nutné k prokázání držení směnky žalobcem a také z důvodu, jak zabránit případným dalším neoprávněným požadavkům na směnečné plnění. Zejména však namítala, že žalobce přihlásil pohledávku ve výši 19.986,-Kč, ačkoliv dlužná částka činí pouze 2.668,-Kč. Smlouvu s dlužnicí uzavřel žalobce dne 9.5.2002 a celkem jí vyplatil prostředky ve výši 64.356,-Kč. Dlužnice přitom žalobci splatila celkem 109.388,-Kč. Smluvní pokutu ve výši 16.008,-Kč označila insolvenční správkyně za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům. Namítala, že žalobce zneužil svého postavení tím, že dlužnici několikanásobně postihl majetkovými sankcemi za drobné pochybení (dvě neuhrazené splátky). Jedná se o nemravný postup, který žalobce jako věřitel opírá o zneužívající klauzule ve smlouvě, které jsou jednoznačně v neprospěch dlužnice, a které jsou v rozporu se směrnicemi EU na ochranu spotřebitele.

Právním důvodem podané žaloby je požadavek žalobce na úhradu směnečné sumy ve výši 19.875,-Kč ze zajišťovací směnky a směnečného úroku ve výši 111,-Kč. Zásadní otázkou, od jejíhož zodpovězení je nutno odvíjet další úvahy při posouzení věci, je to, zda na pohledávku žalobce přihlášenou do insolvenčního řízení je třeba pohlížet jako na pohledávku nevykonatelnou nebo vykonatelnou. Toto rozlišení má význam zejména pro přezkum pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení, neboť v případě popření pohledávky na přezkumném jednání je následný procesní postup rozdílný u pohledávky vykonatelné (§ 199 IZ) a nevykonatelné (§ 198 IZ). Stejně tak se liší vylíčení rozhodných skutečností v přihlášce pohledávky a způsob osvědčení pohledávky listinami, kdy u pohledávky vykonatelné musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá (§ 174 odst. 4 IZ) a vykonatelnost pohledávky prokázat veřejnou listinou (§ 177 IZ).

V návaznosti na rozdílná stanoviska žalobce a insolvenční správkyně k otázce povahy předmětné pohledávky žalobce je třeba vymezit nejzazší dobu, do které může být přihlášená pohledávka přetransformována z pohledávky nevykonatelné na vykonatelnou. Je tomu tak proto, aby bylo postaveno najisto, kdo má žalobu na určení popřené pohledávky podat (zda insolvenční správce nebo věřitel) a kdo z těchto procesních subjektů nese důkazní břemeno. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že režim pohledávek vykonatelných má v insolvenčním řízení jen ta pohledávka, jejíž vykonatelnost byla doložena veřejnou listinou nejpozději u přezkumného jednání. K tomuto závěru vede odvolací soud výklad ust. § 198 a § 199 IZ. Je zcela na insolvenčním správci, zda přihlášenou pohledávku vyhodnotí a posoudí jako vykonatelnou či nevykonatelnou. Při přezkoumávání pohledávek má insolvenční správce zásadní postavení, neboť za situace, kdy věřitelé nemohou popírat pohledávky dalších věřitelů, je právě na insolvenčním správci, jak jejich případné námitky vůči pohledávkám vyhodnotí a jak s nimi naloží. Z řečeného plyne i názor odvolacího soudu, že ust. § 198 odst. 3 IZ je koncipováno jako obrana věřitelů proti stanovisku (úsudku) insolvenčního správce, který vyhodnotí pohledávku vykonatelnou jako nevykonatelnou a v průběhu řízení o žalobě dle § 198 odst. 1 IZ vyjde najevo, že pohledávka je skutečně vykonatelná. Uvedená konstrukce je podporována i úpravou vtělenou v § 199 odst. 2 a 3 IZ, podle které insolvenční správce může jako důvod popření vykonatelné pohledávky uplatnit jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení o této pohledávce, nikoliv jiné právní posouzení věci.

Pokud by věřitelé mohli měnit (a dokládat) charakter přihlašované pohledávky i po jejím přezkoumání na přezkumném jednání, případně také v posléze zahájeném incidenčním sporu, bylo by insolvenčnímu správci zabráněno snášet ve vztahu k pravosti, výši, případně pořadí pohledávky všechny v úvahu připadající argumenty a skutečnosti. Tím by byli poškozeni i jiní věřitelé. Již z tohoto důvodu tedy nelze připustit, aby v důvodech svého popěrného úkonu byl insolvenční správce omezen. V této souvislosti nelze odhlédnout ani od toho, že také důvod vzniku přihlašované pohledávky, její výši nebo pořadí mohou věřitelé měnit pouze do přezkoumání pohledávky, dokud jejich pohledávka není zjištěna nebo účinně popřena (§ 192 odst. 2 IZ).

Za nepřesnou považuje odvolací soud argumentaci žalobce, který v průběhu odvolacího řízení namítal, že v souvislosti s ust. § 198 odst. 3 IZ je možno odkázat na Komentář k insolvenčnímu zákonu, Beck 2010, ve kterém se vyjadřují autoři tak, že nevykonatelná pohledávka se může i v průběhu incidenčního sporu transformovat ve vykonatelnou. Žalobce v této souvislosti pomíjí, že autoři publikace Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení, Beck 2010, 1. vydání, vyslovili na straně 428 také názor, že pro posouzení, zda do insolvenčního řízení byla přihlášena vykonatelná pohledávka, je vždy rozhodný stav řízení o pohledávce ke dni rozhodnutí o úpadku. To neplatí jen v případech, kdy se řízení o pohledávce prohlášením konkursu nepřerušuje (§ 266 IZ) a kdy si věřitelé mohou v době od přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení do jejího přezkoumání zajistit výhodnější pozici pro případ popření pohledávky. Tomuto věřiteli je umožněno, aby nejpozději při přezkumném jednání osvědčil, že jeho pohledávka se v mezidobí stala vykonatelnou.

V poměrech projednávané věci se výše uvedené závěry promítají tak, že pro potřeby insolvenčního řízení dlužnice Yvetty Lebánkové a předmětného incidenčního sporu je nutno nakládat s žalobcem přihlášenou pohledávkou jako s pohledávkou nevykonatelnou. O této pohledávce bylo totiž rozhodnuto rozhodčím nálezem ze dne 3.12.2009, který se stal pravomocný a vykonatelný až tři měsíce po konání přezkumného jednání. Bylo tedy na žalobci (jako věřiteli), aby prokázal oprávněnost tvrzené směnečné pohledávky.

Odvolací soud považuje směnku vystavenou dlužnicí dne 9.5.2002 na řad žalobce za platnou vlastní směnku. Vystavena byla jako blankosměnka a vyplněním dle směnečného vyplňovacího prohlášení ze dne 9.5.2002 byla formálně dokončena. Z údaje uvedeného na této směnce smlouva č. 45888-04015 vyplývá, že se jedná o směnku zajišťovací k pohledávce žalobce ze smlouvy o revolvingové půjčce (stejného čísla). Podle článku I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, jsou mezi prvním majitelem směnky a výstavcem přípustné námitky, vyplývající z mimosměnečných vztahů souvisejících s danou směnkou (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.6.1995, sp. zn. 5 Cmo 477/94). Proto se odvolací soud dále zabýval námitkou insolvenční správkyně o tom, že uplatněná smluvní pokuta je nepřiměřená, nemravná a vychází ze zneužívající smluvní klauzule.

Při hodnocení smlouvy o revolvingové půjčce uzavřené mezi žalobcem a dlužnicí dne 9.5.2002 dospěl odvolací soud k závěru, že se jedná o smlouvu uzavřenou v režimu spotřebitelských smluv. Zákonná úprava spotřebitelských smluv je obsažena v ust. § 51a až § 65 ObčZ. V návaznosti na námitku insolvenční správkyně o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě podle ust. § 39 ObčZ je třeba uvést, že právní režim spotřebitelských smluv podléhá nejen obecným ustanovením občanského zákoníku, ale také zvláštní právní úpravě vtělené do hlavy páté, části první téhož zákona. V rovině uvedeného se odvolací soud zabýval hodnocením toho, zda smluvní pokuta byla mezi žalobcem a dlužnicí sjednána platně. Předmětné ujednání o smluvní pokutě je obsaženo v článku 11. smluvních ujednání (Sankce), které jsou nedílnou součástí smlouvy. V něm se dlužnice mimo jiné zavázala, že v případě prodlení s úhradou splátky půjčky o více jak 15 dní po termínu splatnosti uhradí věřiteli smluvní pokutu ve výši 8 % z výše splátky a dále v případě prodlení s úhradou splátky půjčky o více jak 30 dní po termínu splatnosti uhradí věřiteli smluvní pokutu ve výši 13 % z výše splátky (článek 11., bod 1.). V případě, že neuhradí 3 splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas nebo v případě, že bude v prodlení s úhradou jiného peněžitého závazku dle smlouvy nebo v případě, že poruší některé ustanovení smlouvy ,uhradí smluvní pokutu ve výši 50 % z výše půjčky .

Podle ust. § 39 ObčZ, je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty, kterými jsou funkce preventivní, uhrazovací a sankční. V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, jejichž vznik v konkrétním vztahu s porušením určité smluvní povinnosti lze očekávat, a musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty sjednané v článku 11.4 smluvních ujednání je proto v dané věci nutno posuzovat především z pohledu zajištěné povinnosti platit dohodnuté splátky. Má-li být smluvní pokuta z hlediska jejího souladu s dobrými mravy přiměřená funkcím, které má plnit, jeví se v této věci její sjednaná výše nepřiměřená. Smluvní pokuta byla totiž sjednána ve výši 400 % dluhu, když tři splátky představují částku 4.002,-Kč a 50 % z poskytnuté částky (32.016,-Kč) činí 16.008,-Kč. Nadto smluvní pokuta byla sjednána již v článku 11., bod 1. pro případ prodlení dlužnice s úhradou splátky půjčky, a to v návaznosti na dobu prodlení. Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě nelze odhlédnout ani od formulace konkrétního ujednání v článku 11.4, ani od ostatních ujednání smlouvy o půjčce. Dále je třeba zdůraznit, že sjednaná smluvní odměna (10.480,-Kč) představuje celou třetinu poskytnuté půjčky s tím, že i tato částka, stejně jako administrativní poplatek (1.200,-Kč) jsou dále započítávány pro účely výpočtu obou druhů smluvní pokuty. Vzhledem ke všem okolnostem má odvolací soud za to, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 50 % z poskytnuté půjčky výrazně převyšovala škodu, která by nezaplacením tří splátek mohla žalobci vzniknout.

Neobstojí ani námitka žalobce, že výše smluvní pokuty je přiměřená, neboť půjčka nebyla zajištěna zástavním právem ani ručitelským prohlášením. A to zejména proto, že peněžitý závazek dlužnice byl zajištěn směnkou vystavenou dne 9.5.2002.

Lze tedy uzavřít, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o revolvingové půjčce ze dne 9.5.2002 je v části článku 11.4 smluvních ujednání, vymezené pro případ prodlení dlužníka s úhradou splátek nebo jiného peněžitého závazku dle smlouvy, absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 39 ObčZ. S ohledem na tyto závěry se odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) již nezabýval otázkou nepřípustné nerovnováhy v právech dlužnice jako spotřebitele ve smyslu ust. § 56 odst. 1 a § 55 odst. 2 ObčZ. Pro úplnost je možno poznamenat, že opodstatněnost názoru odvolacího soudu o nutnosti posuzovat ujednání o smluvní pokutě z pohledu absolutní neplatnosti lze demonstrovat na úvahách de lege ferenda, kdy například zákon č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů (účinný od 1.8.2010), mění ust. § 55 odst. 2 ObčZ tak, že Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná .

Nad rámec výše uvedeného považuje odvolací soud za vhodné vyslovit se k závěru soudu prvního stupně, že rozhodčí doložky jsou ve spotřebitelských smlouvách zakázány. Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů, obecně nijak neomezuje možnost sjednat si ve spotřebitelské smlouvě rozhodčí doložku, tedy možnost projednat spory ze spotřebitelských smluv před rozhodci. Obdobný obecný zákaz nevyplývá ani z předpisů Evropské unie. Právě naopak, například čl. 24 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, stanovuje členským státům povinnost zajistit zavedení vhodných a účinných postupů pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů v souvislosti s úvěrovými smlouvami. V rámci evropského práva jsou rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách upraveny ve směrnici Rady č. 93/13/EHS ze dne 5.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jak správně uvedl soud prvního stupně. Podle této směrnice musí členské státy ve svých právních úpravách zajistit, aby se ve smlouvách, které uzavírá dodavatel se spotřebiteli, nepoužívaly nepřiměřené podmínky, které nejsou individuálně sjednány. Výčet těchto podmínek je ve směrnici pouze demonstrativní, jejich rozsah může být členskými státy ve vnitrostátních právních předpisech rozšířen nebo omezen. Tento závěr je v kontextu se zněním Preambule směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5.4.1993, která uvádí, že směrnice byla přijata (kromě jiného) vzhledem k tomu, že pro účely směrnice může mít soupis podmínek v příloze pouze platnost příkladu, a v důsledku co nejméně omezující povahy směrnice může být rozsah těchto podmínek členskými státy v jejich vnitrostátních právních předpisech rozšířen nebo omezen . Ani v rozhodnutí ESD, C-168/05, na které odkazoval soud prvního stupně, ve věci Elisa Maria Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL., Sbírka rozhodnutí I-10421/2006, bod 36-39, nedospěl ESD k závěru, že objeví-li (soud) ve spotřebitelské smlouvě rozhodčí doložku, (měl by) ji prohlásit z úřední moci za neplatnou a z toho vyvodit i další důsledky, například prohlásit rozhodčí nález za neplatný či nicotný . Naopak, otázku posouzení přiměřenosti smluvních ujednání přenechal národním soudům. Při implementaci směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 do českého právního řádu zákonodárce nepřistoupil k výslovnému zákazu rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, což značí, že není možné automaticky vyloučit rozhodčí doložky ze spotřebitelských smluv. Každou takovou doložku je nutno individuálně podrobit testu, zda naplňuje podmínky, se kterými zákon spojuje jejich neplatnost (obdobné závěry prezentují JUDr. Milan Hulmák, Ph.D., JUDr. Blanka Tomančáková, Ph.D. v článku Rozhodčí řízení jako vhodný prostředek řešení sporů mezi dodavatelem a spotřebitelem, Obchodněprávní revue č. 6/2010 a 7/2010).

Na základě výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že požadavek žalobce na určení jeho pohledávky za dlužnici ve výši 16.098,-Kč je nedůvodný. Proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení vyjádřeného ve výroku III.

O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 163 IZ, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení byly úspěšné obě žalované, které proto mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. V případě insolvenční správkyně se jedná celkem o částku 17.358,-Kč, která sestává z odměny advokáta za zastupování ve výši 9.000,-Kč dle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 900,-Kč za tři úkony právní služby (převzetí věci, vyjádření se k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, náhrady za promeškaný čas strávený na cestě v rozsahu 12 půlhodin po 100,-Kč, cestovních výdajů Praha-Olomouc a zpět, celkem 570 Km osobním vozidlem Renault Thalia, RZ 3M6 9573, při průměrné spotřebě 7,1 l benzínu natural95 na 100 km a vyhláškové ceně benzínu 31,60 Kč za 1 litr, tedy celkem 3.378,-Kč a konečně náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.898,-Kč. V souladu s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen zaplatit přiznanou náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám právního zástupce insolvenční správkyně.

Ve vztahu mezi žalobcem a dlužnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, když procesně úspěšné dlužnici žádné náklady tohoto řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu soudu ČR v Brně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1, písm. c/, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Proti zbylým výrokům tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 2. března 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu