129 ICm 3926/2015
Číslo jednací: 129 ICm 3926/2015-42 (KSPL 29 INS 17035/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Ing. Pavlem Šaškem, Ph.D. ve věci žalobce: BP Integralis Limited, se sídlem Diagorou, Kermia Building, 6th 4, 1097 Nicosia, Kyperská republika, zastoupeném Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 38, 110 00 Praha 1, proti žalovanému 1) Mgr. Radanu Melkovi, IČ 71456872, se sídlem Trojanova 18, 120 00 Praha 2, insolvenční správce dlužníka Václava Vítka, IČ 41942183, r. č. 620913/1016, Krušnohorské náměstí 1, 362 33 Hroznětín, zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, a žalovanému 2) Václavu Vítkovi, IČ 41942183, r. č. 620913/1016, Krušnohorské náměstí 1, 362 33 Hroznětín, o určení pravosti pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalobce má za dlužníkem Václavem Vítkem, IČ 41942183, r. č. 620913/1016, Horská 892, Ostrov, PSČ 363 01: a) pohledávku ve výši celkem 113.480 Kč, složenou z jistiny ve výši 93.220 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 20.260 Kč, z titulu části jistiny tvořené původně půjčenou částkou, b) pohledávku ve výši 358.554 Kč, složenou z jistiny 293.180 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 65.374 Kč z titulu části jistiny vzniklé kapitalizací smluvního úroku, a c) pohledávku ve výši 452.043 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou celého úvěru.

II. Žalovaný 2) Václav Vítek je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce Mgr. Ivo Siegela náhradu nákladů řízení ve výši 6.050 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný 1) Mgr. Radan Melka a žalobce nemají vzájemné právo na náhradu nákladů řízení. isir.justi ce.cz

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou dne 12. 10. 2015 domáhal určení, že má za dlužníkem Václavem Vítkem pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. KSPL 29 INS 17035/2015, a to v insolvenčním správcem a dlužníkem popřené výši 924.077 Kč, tedy a) pohledávku ve výši celkem 113.480 Kč složenou z jistiny ve výši 93.220 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 20.260 Kč z titulu části jistiny tvořené původně půjčenou částkou (dílčí pohledávka č. 1), b) pohledávku ve výši 358.554 Kč složenou z jistiny 293.180 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 65.374 Kč z titulu části jistiny vzniklé kapitalizací smluvního úroku (dílčí pohledávka č. 2), a c) pohledávku ve výši 452.043 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou celého úvěru (dílčí pohledávka č. 3).

Žalovaný 1) navrhl zamítnutí žaloby, přičemž svůj návrh odůvodnil ve vztahu k dílčí pohledávce č. 1 tím, že žalovaný na jistinu pohledávky uhradil do zahájení insolvenčního řízení dlužníka částku 93.220 Kč, s tím, že žalobce přihlásil též úrok z prodlení z nezaplacené jistiny z celé její výše (150.000 Kč), kdy dle názoru žalovaného 1) je ustanovení smlouvy o úvěru umožňující kapitalizaci úroku neplatné a nemůže tak být zohledněno v rámci dílčí pohledávky č. 2. V rozsahu dílčí pohledávky č. 2 uvedl žalovaný 1), že ust. § 121 odst. 3 občanského zákoníku (účinného v době uzavření smlouvy o úvěru) nezná institut příslušenství úroku , kdy tak není věřiteli umožněno požadovat po dlužníku příslušenství pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky. Samotný úrok bez dalšího úročení sjednaný ve výši 386.400 Kč představuje téměř 260 % částky úvěru. Ustanovení čl. IV. odst. 2 smlouvy o úvěru je neplatné podle § 39 občanského zákoníku (účinného v době uzavření smlouvy o úvěru) pro rozpor se zákonem a sjednaná výše úroku je v rozporu s dobými mravy. Současně pak odkázal na ustanovení § 170 insolvenčního zákona (dále jen IZ ) v návaznosti na skutečnost, že žádným ze způsobů řešení úpadku se neuspokojují úroky, úroky z prodlení a poplatky a poplatky z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud by přirostly až po rozhodnutí o úpadku. Ve vztahu k dílčí pohledávce č. 3 žalovaný 1) zmínil, že smluvní pokuta ve výši více jak 50 % z dlužné částky je v rozporu s dobrými mravy, neboť v daném případě je při úvěru 150.000 Kč a smluvní pokutě ve výši 452.043 Kč smluvní pokuta ve výši více jak 300 % dlužné částky. Dále (shodně jako v případě pohledávky č. 2) poukázal na argumentaci pohledávky spadající pod ustanovení § 170 IZ v návaznosti na výpočet smluvní pokuty žalobcem z částky zvyšované kapitalizovaným úrokem. Žalovaný 1) shrnul, že dlužník obdržel od žalobce částku 150.000 Kč, přičemž z této částky do rozhodnutí o úpadku uhradil 93.220 Kč, a žalobce přihlásil do insolvenčního řízení neúměrně vysoké částky-pohledávku 150.000 Kč (celá jistina), 358.554 Kč (kapitalizovaný úrok) a 452.043 Kč (smluvní pokutu).

Žalovaný 2) navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním shodným s žalovaným 1).

Z obsahu insolvenčního spisu insolvenční soud zjistil níže uvedené skutečnosti: -usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 07. 2015, č. j. KSPL 29 INS 17035/2015-A-8 byl zjištěn úpadek dlužníka a bylo dlužníku povoleno oddlužení,

-žalobce přihlásil do insolvenčního řízení za dlužníkem přihláškou pohledávky pohledávku vedenou pod pořadovým číslem P-12 v celkové výši 994.044 Kč sestávající se z 3 dílčích pohledávek: a) dílčí pohledávky č. 1 ve výši 183.447 Kč (150.000 Kč jistina z titulu úvěru splatná z důvodu prodlení dlužníka s úhradou splátky dle bodu III/9 smlouvy o úvěru č. 1F 101474/2011 a 33.447 Kč zákonný úrok z prodlení), b) dílčí pohledávky č. 2 ve výši 358.554 Kč (jistina ve výši 293.180 Kč vzniklá kapitalizací úroku a 65.374 Kč zákonný úrok z prodlení) a c) dílčí pohledávka č. 3 ve výši 452.043 Kč z titulu sjednané smluvní pokuty za prodlení s úhradou celého úvěru, -na přezkumném jednání konaném dne 23. 09. 2015 byla mimo jiné přezkoumána pohledávka věřitele č. 10-BP Integralis Limited (žalobce) přihlášená pod č. 12, ve výši 994.044 Kč, a to celá jako pohledávka nevykonatelná a nezajištěná. Pohledávka žalobce byla v rozsahu 924.077 Kč popřena shodně jak insolvenčním správcem, tak i dlužníkem, když dílčí pohledávku č. 1 dlužník a insolvenční správce popřeli co do výše 113.480 Kč, s tím, že jistina pohledávky ve výši 150.000 Kč byla ve výši 93.220 Kč uhrazena a úrok z nezaplacené jistiny je tak ve výši 13.186,96 Kč. Dílčí pohledávku č. 2 dlužník a insolvenční správce popřeli co do výše 358.554 Kč, pro neplatnost ustanovení smlouvy pro rozpor s insolvenčním zákonem, kdy se jedná o úroky, navíc kapitalizované, za celou dobu trvání smlouvy, které by přirostly i po úpadku, s tím, že je toto ustanovení smlouvy v rozporu s dobrými mravy. Dílčí pohledávku č. 3 dlužník a insolvenční správce popřeli co do výše 452.043 Kč, z důvodu neplatnosti ustanovení ve smlouvě o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, kdy smluvní pokuta má tvořit funkci preventivní, uhrazovací a sankční, avšak v daném případě tyto funkce neplní, s tím, že při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutné uvážit případnou škodu vzniklou věřiteli, přičemž smluvní pokuta by měla odpovídat škodě, kterou lze rozumně očekávat a neměla by být v přemrštěné výši. Žalobce se přezkumného jednání neúčastnil, -usnesením ze dne 14. 01. 2016, č. j. KSPL 29 INS 17035/2015-B-6, které nabylo právní moci dne 08. 02. 2016, bylo schváleno oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře, -žalobce byl poučen insolvenčním správcem vyrozuměním o popření pohledávky ze dne 24. 09. 2015 (viz vyrozumění o popření pohledávky zveřejněné v insolvenčním rejstříku pod dokumentem P-12-4 spisu); dle dodejky bylo vyrozumění žalobcem převzato 25. 09. 2015. -dlužník-žalovaný 2) uzavřel s právním předchůdcem žalobce smlouvu o úvěru č. 1F 101474/2011 dne 21. 07. 2011, s tím, že dlužník prohlásil, že jako podnikatel úvěr využije pro podnikatelské účely. Úvěr měl být splacen ve 240 splátkách ve výši 2.235 Kč měsíčně se splatností vždy k 28. dni v měsíci, poprvé dne 28. 08. 2011 naposledy 28. 07. 2031.

Přihlášené pohledávky vznikly v souvislosti s úvěrovou smlouvou ze dne 21. 07. 2011 č. smlouvy 1F 101474/2011 (dále jen smlouva o úvěru ) uzavřenou mezi dlužníkem-žalovaným 2) a vedlejším účastníkem (paní Vlastou Vítkovou) a společností 1. faktorská s.r.o., IČ 2677355, se sídlem Svatopluka Čecha 413/7, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, PSČ 250 01 (jako věřitelem), kdy tento věřitel postoupil svoji pohledávku na žalobce (smlouva o postoupení pohledávek ze dne

14. 10. 2011). Úvěrová smlouva byla uzavřena na poskytnutí úvěru v částce 150.000 Kč v režimu tehdy účinného obchodního zákoníku, přičemž dlužník uvedenou smlouvu uzavřel jako podnikatel, v což svědčí skutečnost, že byl označen mimo jiné i místem podnikání a identifikačním číslem, načež pak i výslovně prohlásil, že finanční prostředky z daného úvěru budou využity pro podnikatelské účely. Nelze se proto ztotožnit se závěrem obou žalovaných, že se v daném případě jedná o spotřebitelskou smlouvu a nelze tak aplikovat zásady a ustanovení znění zákona na ochranu spotřebitelů (spotřebitelských úvěrů). V předmětné smlouvě o úvěru si dlužník s věřitelem dále dohodli okamžité zesplatnění budoucích splátek včetně smluvních úroků, zesplatnění celého dluhu. V souvislosti s posouzením charakteru smlouvy soud zamítl provedení důkazu internetovou diskusí ohledně sjednávání smluv mezi původním věřitelem a dlužníky, neboť její relevance ve vztahu k posuzované smlouvě je zcela minimální (povaha diskuse se nese v obecné rovině, nikoli pak ve vztahu k posuzované smlouvě, jsou prezentovány různé subjektivní názory a zkušenosti).

K otázce dílčí pohledávky č. 1 je třeba se nejprve zabývat dílčí pohledávkou č. 2, která je (v návaznosti na argumentaci účastníků) odvislá od této pohledávky, když soud vzal za nesporné, že dlužník uhradil na předmětný dluh částku 93.220 Kč, splatnost celého úvěru nastala 28. 07. 2012.

Při posuzování otázky kapitalizace smluvních úroků z úvěru soud vycházel z ustanovení čl. IV odst. 2 smlouvy o úvěru, dle které si účastníci tento institut výslovně sjednali. V rámci zásady legální licence v civilním právu-zásady smluvní volnosti-a v návaznosti na charakter smlouvy o úvěru je soud toho názoru, že lze sjednat kapitalizaci smluvních úroků do jistiny dluhu, s tím, že z takto kapitalizovaných smluvních úroků lze požadovat příslušenství. Tento závěr pak učinil opakovaně i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 03. 2004 sp. zn. 35 Odo 101/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 07. 2010 sp. zn. 33 Odo 2041/2008). Za této situace je zřejmé, že dílčí pohledávka č. 2 byla přihlášena zcela po právu, když žalobce zohlednil úhradu částky 93.220 Kč právě u této dílčí pohledávky a omezil ji tak v rozsahu částky 358.554 Kč. Za této situace tak soud určil, že žalobce má za dlužníkem dílčí pohledávku č. 2 ve výši 358.554 Kč, složenou z jistiny 293.180 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 65.374 Kč z titulu části jistiny vzniklé kapitalizací smluvního úroku.

Dílčí pohledávka č. 1 byla popřena v částce 113.480 Kč, která se sestává z jistiny ve výši 93.220 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 20.260 Kč, z titulu části jistiny tvořené původně půjčenou částkou. Jak je řečeno výše, úhrada dluhu v částce 93.220 byla zohledněna žalobcem u dílčí pohledávky č. 2, a proto i u této dílčí pohledávky soud určil, že žalobce má za dlužníkem dílčí pohledávku č. 1 ve výši 113.480 Kč, když příslušenství jistiny tvoří zákonný úrok z prodlení od 27. 08. 2012 do 13. 07. 2015 z částky 93.220 Kč.

Ohledně dílčí pohledávky č. 3 ve výši 452.043 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou celého úvěru žalovaní namítali jednak její nepřiměřenost, tak i rozpor s dobrými mravy. V souvislosti s posuzováním přiměřené výše sjednané smluvní pokuty soud uvádí, že mezi účastníky smlouvy byla sjednána pro případ porušení povinností dlužníka smluvní pokuta ve výši 3 % opožděné platby, a to za každý měsíc prodlení ode dne vzniku prodlení do zaplacení celé opožděné splatné částky. Dle názoru soudu není výše smluvní pokuty 3 % z opožděné platby za každý měsíc prodlení ode dne vzniku prodlení do zaplacení celé opožděné splatné částky výši nepřiměřenou, a to zejména s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kdy je posouzena jako přiměřená výše smluvní pokuty 0,5 až 1,0 % z dlužné částky denně, tj. 182,5 až 365 % ročně, když dle předmětné smlouvy je výše smluvní pokuty 36 % za rok (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 4956/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 03. 2011 sp. zn. 32 Cdo 1432/2010). V tento závěr pak svědčí i skutečnost, že RPSN dle předmětné smlouvy o úvěru ve výši 18,64 % je v přiměřené výši (k roku 2011) zejména s ohledem na statistiky České národní banky (systém ARAD), dle kterých byla v roce 2011 u spotřebitelských úvěrů RPSN 15,94 %; výše RPSN 18,64 % v případě nespotřebitelské smlouvy o úvěru (v daném případě smlouva o úvěru byla uzavřena mezi podnikateli) je dle názoru soudu přiměřená, a to zejména s ohledem na rozdíl ve výši pouze 2,7 % oproti sazbě RPSN v roce 2011 v případě spotřebitelských smluv. Navíc, příslušenství pohledávky sice činí výši 260 % jistiny, avšak vychází ze stavu, kdy splácení úvěru ve výši 150.000 Kč je rozloženo do 20 let při RPSN 18,64%. V souvislosti s těmito přijatými závěry pak neshledává soud tvrzení o rozporu sjednané smluvní pokuty s dobrými mravy, neboť absolutní hodnota smluvní pokuty je závislá primárně na prodlení dlužníka s plněním svého závazku, kdy lze rozumně očekávat progresivní nárůst této sankce v návaznosti na neplnění dlužníkových povinností. V rozporu s těmito závěry pak není ani sjednání náhrady škody pro případ porušení povinností při současném sjednání smluvní pokuty. Soud proto rozhodl, že žalobce má za dlužníkem dílčí pohledávku č. 3 ve výši ve výši 452.043 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou celého úvěru.

K argumentu žalovaných o tom, že na dílčí pohledávky lze nahlížet i tak, že tyto pohledávky jsou v režimu ustanovení § 170 IZ, tedy že se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, soud uvádí, že přihlášená pohledávka P-12 žalobce-byla insolvenčním správcem zařazena na seznam přihlášených pohledávek a byla řádně na přezkumném jednání konaném dne 23. 09. 2015 (KSPL 29 INS 17035/2015-B-3) přezkoumána způsobem uvedeným výše. Pokud insolvenční správce zařadil tyto pohledávky na seznam přihlášených pohledávek a došlo k jejich přezkoumání, je tím dáno pořadí pohledávky v tom směru, že nejde o pohledávky vyloučené z přezkoumání. Uvedené tvrzení soud shledal nedůvodným, přičemž poukazuje na přiměřenou aplikaci závěrů usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 06. 2015, č. j. KSPH 69 INS 24437/2014 4 VSPH 42/2015-P10-10.

Na základě výše uvedeného rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

O nákladech řízení ve výroku II. mezi žalobcem a žalovaným 2) bylo rozhodnuto dle § 7 IZ ve spojení s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud přiznal úspěšnému žalobci ve vztahu k žalovanému 2) náhradu nákladů řízení sestávající z úkonů právní služby ve výši 5.000 Kč (4 úkony dle § 9 odst. 3 písm. a) vyhl. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění ve spojení s § 7 bod 5.-1. dle § 11 odst. 1 písm. a), 2. dle § 11 odst. 1 písm. g), to vše plus 21% DPH z částky 5.000 Kč ve výši 1.050 Kč, celkem 6.050 Kč.

Výrokem III. soud rozhodl o tom, že žalovaný 1) a žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním vyplývajícím z ust. § 202 odst. 1 IZ.

Poučení: Proti tomuto usnesení je možno podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Plzni, Veleslavínova 40, 306 17 Plzeň.

Krajský soud v Plzni dne 01. 06. 2016

JUDr. Ing. Pavel Šašek, Ph.D., v.r. samosoudce

Za správnost: Ludmila Urbanová