129 ICm 192/2011
Číslo jednací: 129 ICm 192/2011-33 KSPL 29 INS 11325/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Ing. Pavlem Šaškem, Ph.D., ve věci žalobce: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ 61860069, Jindřišská 24/941, 110 00 Praha 1, zast. JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: Mgr. Karel Touschek, Pařížská 1351/2, 301 00 Plzeň, insolvenční správce dlužníka: Vratislav anonymizovano , anonymizovano , bytem Vochov 146, 330 23 Vochov, o určení pravosti a výše popřené pohledávky

takto :

I. Určuje se, že část pohledávky žalobce za dlužníkem Vratislavem anonymizovano v rozsahu odpovídajícím 7.628,--Kč, která byla na přezkumném jednání insolvenčním správcem popřena, byla do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPL 29 INS 11325/2010 přihlášena po právu.

II. Žaloba se ve zbývající části, tj. v části, v níž se žalobce domáhal určení, že část pohledávky žalobce za dlužníkem Vratislavem anonymizovano v rozsahu odpovídajícím 32.300,--Kč, která byla na přezkumném jednání insolvenčním správcem popřena, byla do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPL 29 INS 11325/2010 přihlášena po právu, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. -pokračování-2 129 ICm192/2011 KSPL 29 INS 11325/2010

Odůvodnění : V insolvenční věci dlužníka Vratislava anonymizovano vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. KSPL 29 INS 11325/2010 přihlásil žalobce svoji nevykonatelnou pohledávku jako nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100303694 ve výši 77.244,--Kč a směnečného úroku 1.409,--Kč. Insolvenční správce (žalovaný) částečně popřel při přezkumném jednání konaném dne 20.12.2010 část přihlášené pohledávky žalobce co do pravosti a výše 69.253,--Kč a ve zbytku, tj. co do částky 9.400,--Kč, pohledávku žalobce uznal.

Žalobce se podanou incidenční žalobou domáhal určení, že část pohledávky žalobce za dlužníkem Vratislavem anonymizovano v rozsahu odpovídající 39.928,--Kč, která byla na přezkumném jednání insolvenčním správcem popřena, byla do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPL 29 INS 11325/2010 přihlášena po právu. Uvedl, že uzavřel s dlužníkem smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100303694 ze dne 19.8.2004, na základě níž poskytl dlužníkovi úvěr o celkové výši 57.600,--Kč a dlužník se zavázal žalobci poskytnutý úvěr vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 1.200,--Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem září 2009. Tzv. smluvní odměna za poskytnutí úvěru ve výši 38.600,--Kč byla v souladu s článkem 10.1. smluvních ujednání započtena oproti nároku dlužníka na vyplacení úvěru a dlužníkovi byla vyplacena částka 19.000,--Kč. Přestože dlužník požádal o poskytnutí vyššího úvěru, po posouzení jeho bonity však musela být jeho žádost v rámci obezřetnosti korigována v souladu s čl. 2.4. a 2.5. smluvních podmínek tak, že došlo ke snížení úvěrového rámce na uvedenou částku včetně uváděné smluvní odměny . Protože úvěr byl zajištěn blankosměnkou a dlužník se dostal do prodlení, žalobce tuto náležitě vyplnil (před zahájením insolvenčního řízení). Částka, jíž se žalobce domáhá touto žalobou určit, se sestává z rozdílu mezi součtem maximální výše poskytnutého úvěru (57.600,--Kč), smluvní pokuty (444,--Kč) a směnečného úroku (884,--Kč) a součtem skutečně uhrazené části úvěru (9.600,--Kč) a částky uznané insolvenčním správcem při přezkumném jednání (9.400,--Kč). Žaloba tak nesměřovala do určení pravosti a výše smluvní pokuty odpovídající částce 28.800,--Kč.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout z důvodu pravosti přihlášené pohledávky uplatněné touto žalobou v důsledku námitek týkajících se kauzy směnky-tím, že mezi žalobcem a dlužníkem nedošlo k uzavření smlouvy o úvěru. Namítal, že tzv. Smlouva o revolvingovém úvěru je dlužníkovým návrhem, který nebyl žalobcem písemně akceptován a že věřitelem podepsaný tzv. Splátkový kalendář ke Smlouvě o revolvingovém úvěru tvořil nový návrh smlouvy, který též nebyl dlužníkem písemně akceptován. Dále rozporoval skutečnost, že by smluvní ujednání byly součástí smlouvy o úvěru, resp. tzv. Smlouvy o revolvingovém úvěru, neboť dlužník na ně pouze odkazuje a navíc nejsou ani ze strany dlužníka či žalobce podepsány. Z těchto tak nemohly být vyvozeny jakékoli právní účinky-tedy nebylo možné uzavřít platně rozhodčí doložku, vyplňovací právo ke směnce, od níž odvozuje žalobce svoji přihlášenou pohledávku, a její předložení k platbě, smluvní pokuty apod. Současně popřel výši přihlášené pohledávky, když zpochybnil výši smluvní odměny , která je v rozporu s dobrými mravy, a pokud jde o směnku samotnou, pak při následném ústním jednání rozhodný okamžik vyplnění směnky žalobcem. -pokračování-3 129 ICm192/2011 KSPL 29 INS 11325/2010

Soud vzal za prokázané a účastníci prohlásili za nesporné, že dlužník obdržel na svůj účet od žalobce celkem 19.000,--Kč, přičemž jeho jménem bylo žalobci uhrazeno 8 splátek po 1.200,--Kč, celkem tedy 9.600,--Kč.

V posuzovaném případě bylo z obsahu listiny označené jako Smlouva o revolvingovém úvěru označenou číslem 9100303694 zjištěno, že jako klient je zde uvedený dlužník, jako věřitel žalobce. Tato listina byla podepsána dlužníkem a zmocněncem žalobce dne 19.8.2009, přičemž její obsah je tvořen částkou k vyplacení ve výši 20.000,--Kč, smluvní odměnou za poskytnutí úvěru 40.624,--Kč, maximální výší úvěru 60.624,--Kč, výší jednotlivé měsíční splátky 1.263,--Kč, předpokládanou RPSN 99,28 %, splatností měsíční splátky 15. dne v měsíci a zaškrtnutím kolonky odpovídající 48 měsíčním splátkám. Soud z jejího obsahu a náležitostí dovodil, že jde o písemně učiněný návrh dlužníka k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 497 an. obch. zák. V tento závěr pak svědčí bod A Smlouvy o revolvingovém úvěru , z něhož vyplynulo, že údaje zde a ve všech přílohách uvedené jsou úplné a pravdivé a zplnomocňují tímto věřitele (žalobce) k jejich ověření a k provedení dalších zjištění, která bude věřitel v souvislosti se schválením této Smlouvy o revolvingovém úvěru považovat za nezbytná a dále pak z bodu E , podle něhož klient (tj. dlužník) souhlasí s tím, aby věřitel posoudil na základě svých rizikových kritérií jeho schopnost splácet splátky revolvingového úvěru.

Z obsahu tohoto návrhu smlouvy pak vyplynulo, že dlužník-fyzická osoba má být spotřebitelem tohoto úvěru, který při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván, a věřitelem, jemuž byl adresován návrh, se měla stát právnická osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo sdružení takovýchto osob, a proto soud dospěl k závěru, že se v daném případě jednalo o návrh spotřebitelské smlouvy o úvěru. Protože z přechodných ustanovení § 23 zák. č. 145/2010 Sb., vyplývá, že právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy, předpisem, kterým se řídí spotřebitelský úvěr v době návrhu dlužníka, jakož i případná akceptace věřitele (viz dále) je zák. č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., který v § 4 stanovil blíže podmínky pro jejich sjednávání s následky absence náležitostí smlouvy (§ 6).

Pokud jde o rozsah učiněného návrhu na uzavření spotřebitelského úvěru ze strany dlužníka, významnou otázku v daném sporu hrála skutečnost, zda součástí tohoto návrhu smlouvy byla i listina označená jako Smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytované společností Profi Credit . K posouzení této otázky soud vycházel ze samotného návrhu dlužníka na uzavření spotřebitelského úvěru ( Smlouvy o revolvingovém úvěru ), podle jehož bodu B klient (dlužník) odkazuje na úpravu obsaženou ve smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru, která představují nedílnou součást této smlouvy o úvěru (tj. návrhu smlouvy) a která jsou umístěna na její zadní straně. Klient (dlužník) se s obsahem těchto smluvních ujednání před podpisem smlouvy o revolvingovém úvěru seznámil, nemá k nim žádné výhrady a zavazuje se je dodržovat jakožto nedílnou součást této Smlouvy o revolvingovém úvěru . V návaznosti na § 273 odst. 1 obch. zák., podle něhož část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné -pokračování-4 129 ICm192/2011 KSPL 29 INS 11325/2010 obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené, nelze tak dospět k jinému závěru, než že Smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytované společností Profi Credit mající charakter obchodních podmínek se staly součástí (obsahem) návrhu dlužníka na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru. Obchodní podmínky, na které ve smyslu § 273 odst. 1 obch. zák. smlouva odkazuje a jež jsou k ní připojeny nebo jsou smluvním stranám známy, nemusí být samostatně podepisovány účastníky smluvního vztahu (blíže viz usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 318/2007), který v odůvodnění citovaného usnesení uvádí, že : je při tom správný názor, že ve smyslu § 273 odst. 1 obch. zák. postačuje, když smlouva odkazuje na obchodní podmínky účastníkům známé anebo když jsou tyto podmínky ke smlouvě jen připojeny; ty se pak stávají součástí smlouvy. Tyto podmínky tedy nemusí být smluvními stranami v takovém případě zvláště podepisovány. Jinak by ostatně nebyl žádný rozdíl mezi doložkami, jež jsou přímo součástí textu smlouvy, a obchodními podmínkami, ale šlo by vždy jen o smlouvu na více listech. Tato zvláštní úprava právě počítá s tím, že součástí smluvních ujednání se stává text, jenž přímo součástí podepsaného textu smlouvy není. Kdo se těchto obchodních podmínek dovolává, musí však v případě pochybností prokázat, že byly druhé smluvní straně známy anebo že byly ke smlouvě přiloženy. Dlužník předkládající návrh spotřebitelské smlouvy o úvěru tak musel být zcela evidentně srozuměn s obsahem obchodních podmínek, když písemně stvrdil seznámení se s nimi, odkázal na ně a zavázal se je plnit; přestože uvedená skutečnost nemá v návaznosti na uváděné námitky ohledně rozsahu návrhu na uzavření spotřebitelského úvěru žádnou právní relevanci, nelze opominout ani fakt, že v řízení bylo prokázáno, že minimálně první strana obchodních podmínek byla s návrhem spotřebitelské smlouvy i fyzicky spjata (tvořila zadní stranu návrhu spotřebitelské smlouvy o úvěru).

V jednání dlužníka podle § 43a odst. 1 obč. zák. tak soud spatřuje záměr, kterým se tento obrací na věřitele-žalobce s cílem uzavření smlouvy, tedy vůle dlužníka být navrhovaným způsobem vázán, dojde-li k přijetí návrhu, konkrétně pak návrhu na uzavření smlouvy o spotřebitelského úvěru, který po obsahové stránce návrhu ve vztahu k § 4 zák. č. 321/2001 Sb. splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti.

Z listiny Hodnocení klienta pak dále vyplynulo, že dlužník poskytl žalobci informace k posouzení své bonity a žalobce tuto prověřil. Z obsahu této listiny pak lze dovodit, že jde o zamýšlený postup, o němž se zmiňuje bod B návrhu na uzavření spotřebitelského úvěru a dále pak mimo jiné věta první čl. 1.6. obchodních podmínek (podle čl. 1.6. věty první klient výslovně prohlašuje, že bere na vědomí a souhlasí, že výše věřitelem poskytnutého úvěru klientovi může být po posouzení klientovy bonity nižší (přičemž toto své rozhodnutí nemusí věřitel zdůvodnit) než maximální výše úvěru uvedené v bodě IV. Smlouvy o revolvingovém úvěru. ).

Jak vyplynulo z listiny označené jako Splátkový kalendář ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100303694 podepsané dne 21.8.2009 žalobcem, kterou adresoval žalobce dlužníkovi a dlužník tuto přijal dle doručenky 4.9.2009, žalobce oznámil dlužníku jím poskytovanou výši úvěru-57.600,--Kč, výši měsíční splátky 1.200,--Kč, RPSN 101,09 %, smluvní odměnu 38.600,--Kč, částku k vyplacení 19.000,--Kč a splátkový kalendář, podle něhož byly splátky rozděleny do 48 měsíců se splatností 15. dne v měsíci. Soud z této listiny pak dovodil, že žalobce přijal návrh -pokračování-5 129 ICm192/2011 KSPL 29 INS 11325/2010 dlužníka na uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž využil možnosti danou mu návrhem dlužníka (bodem B. návrhu a větou první čl. 1.6. obchodních podmínek) a snížil maximální výši úvěru a proporcionálně pak k tomu i výši splátek a smluvní odměny . V tomto pak blíže soud odkazuje na ust. § 269 odst. 3 obch. zák., podle něhož dohoda o určité části smlouvy může být nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku, jestliže tento způsob nezávisí jen na vůli jedné strany. Má-li být chybějící část smlouvy určena soudem nebo určitou osobou, vyžaduje se, aby dohoda měla písemnou formu a platí obdobně § 291. Zákon tak zde umožňuje ponechat v určitém rozsahu obsah smlouvy otevřený, ovšem dohoda musí být i zde úplná o tom, že některé části smlouvy takto neupravené zatím zůstanou, a účastníci mohou určité části obsahu smlouvy ponechat na dodatečném určení. Toto dodatečné určení nemůže být ponecháno jen na libovůli některé ze smluvních stran, která by jednostranně určila chybějící obsah smlouvy. Může se tak stát jednak tím způsobem, že chybějící obsah smlouvy se odvodí od určitých skutečností, jež nastanou, od vývoje parametrů některých veličin a jiných, na účastnících smlouvy nezávislých skutečnostech. Nejde ovšem o podmínku, ani o odklad účinnosti smlouvy nebo o podmínku jejího ukončení.

Oněmi skutečnostmi umožňujícími upravit (modifikovat) maximální výší úvěru pak představovalo zmiňované hodnocení bonity klienta (podepsané dlužníkem), z jejichž podkladů vyplynulo, že žalobce neposkytne dlužníkovi z důvodu obezřetnosti jím požadovanou výši úvěru, nýbrž částku nižší, s čímž pak byl dlužník výslovně seznámen a souhlasil s ní (zmiňovaný bod B. návrhu a věta první čl. 1.6. obchodních podmínek), a nelze tak dospět k závěru, že by tento postup závisel na jakékoli libovůli jedné strany, tedy zejména pak žalobce.

Tímto postupem tak došlo dne 4.9.2009, kdy byl podle doručenky Splátkový kalendář ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100303694 převzat dlužníkem, k písemné akceptaci návrhu dlužníka na uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru (§ 44 odst. 1 obč. zák. věty první), a nemohlo tak jít o nový návrh žalobce, který by obsahoval bez dalšího dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, kterým byl odmítnut návrh dlužníka (§ 44 odst. 2 obč. zák.). V tento závěr pak svědčí skutečnost, že žalobce ztotožnil návrh dlužníka na uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru včetně obchodních podmínek označený číslem smlouvy 9100303691 listinou Splátkový kalendář ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100303691 . Pokud jde o větu první čl. 2.5. obchodních podmínek, podle něhož v případě, že výše úvěru akceptovatelná a přijatá věřitelem podle čl. 1. odst. 1.6. obchodních podmínek bude nižší než maximální výše úvěru uvedená v bodě IV. Smlouvy o revolvingovém úvěru , bude věřitelem klientovi zaslán návrh dodatku ke Smlouvě o revolvingovém úvěru , nelze listinu označovanou jako dodatek vyhodnotit jinak, než jako akceptaci návrhu s možností účastníky sjednané a zmiňované modifikace. Uváděný pojem odmítnutí návrhu dodatku ze strany klienta (dlužníka) za určitých podmínek tak soud posoudil jako sjednanou možnost (právo) dlužníka od dané smlouvy odstoupit (§ 344 a násl. obch. zák. a § 4 odst. 2 písm. h) zák. č. 321/2001 Sb.).

Z výše uvedeného vyplývá, že mezi dlužníkem a žalobcem byla uzavřena smlouva o úvěru mající charakter spotřebitelské smlouvy, v níž její účastníci sjednali maximální výši úvěru 57.600,--Kč, měsíční splátku 1.200,--Kč splatnou v 48 měsíčních splátkách vždy k 15. dni příslušného měsíce, počínaje od 15.9.2009, -pokračování-6 129 ICm192/2011 KSPL 29 INS 11325/2010

smluvní odměnu 38.600,--Kč, částku k vyplacení ve výši 19.000,--Kč, jakož i další podmínky.

Pokud jde o námitku žalovaného, že v daném případě není možné uzavřít platnou rozhodčí doložku, pak tuto námitku shledal soud nedůvodnou, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce tvrdil její uzavření či že byl spor mezi dlužníkem řešen rozhodcem v rámci rozhodčího řízení, jehož vyústěním by byl mohl být rozhodčí nález. Ani další námitku žalovaného ohledně skutečnosti, že nebylo mezi účastníky sjednáno vyplňovací právo ke směnce, nepovažoval soud za prokázanou. Předně je zapotřebí uvést, že vyplňovací právo vzniká na základě úmluvy, ujednání či dohody. Vyplňovací oprávnění podle názoru soudu nemůže být uděleno jednostranným právním úkonem blankopodpisatele, a proto je zapotřebí o tomto uzavřít smlouvu, která může být uzavřena jak písemně, tak i ústně, přičemž účastníky této smlouvy je dlužník (blankopodpisatel) a první nabyvatel směnky (žalobce). V daném případě bylo obsaženo v obchodních podmínkách ustanovení týkající se zajištění (čl. 6.), z něhož je vyplývá, že dlužník předložil žalobci vlastní blankosměnku se svým podpisem a doložkou bez protestu , aby v tento případě, že dojde k prodlení dlužníka s placením jakéhokoli závazku, tuto vyplnil požadovanými údaji, a proto, jak vyplývá z výše uvedeného, se i pasáže týkající se zajištění závazků směnkou včetně vyplňovacího práva staly součástí uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru.

Soud dále provedl důkaz obsahem Karty klienta , z níž je zřejmé, že jménem dlužníka bylo uhrazeno žalobci 8 prvních splátek, přičemž splatnost 9. splátky nastala dnem 15.5.2010, a dále pak vlastní směnkou, jejíž rozsah ani obsah žalovaný nezpochybnil. Z obsahu samotné směnky pak bylo zjištěno, že tato splňuje zákonem stanovené náležitosti (§ 75 zák. č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, v platném znění), a je zde uvedena doložka bez protestu , která podle § 46 odst. 1 cit. zák. zprošťuje jejího majitele povinnosti, aby k zachování postihových práv dal učinit protest pro nepřijetí nebo pro neplacení. Jako směnečná suma je zde uvedena částka 77.244,--Kč a den splatnosti 26.7.2010.

Námitku žalovaného ohledně absence prezentace směnky nepovažoval soud za důvodnou, neboť, jak vyplývá z ustálené judikatury a ze zásad směnečného práva, nedostatek prezentace směnky nevede k zániku směnečné pohledávky proti přímému dlužníku. Protože další námitky vyplývající ze směnky žalovaný neuplatnil, a neprokázal, že došlo k vyplnění předmětné směnky, na níž je uvedena splatnost 19.8.2009, až po zahájení insolvenčního řízení (tj. 1.10.2010), lze za daného stavu tak konstatovat, že žalobce prokázal pravost jím přihlášené pohledávky.

Žalovaný vedle pravosti přihlášené pohledávky popřel při přezkumném jednání i výši přihlášené pohledávky v rozsahu smluvní odměny (tj. částky 38.600,--Kč), a to pro rozpor s dobrými mravy. Protože nedošlo k popření části pohledávky žalovaným v rozdílu 1.328,--Kč /smluvní pokuty (444,--Kč) a směnečného úroku (884,--Kč)/, jež odpovídá výši části pohledávky, jíž se domáhal žalobce touto žalobou určit (39.928,--Kč), a výší smluvní odměny , soud proto shledal, že žaloba byla bez dalšího v části 1.328,--Kč podána důvodně.

Pokud jde o popřenou výši smluvní odměny , pak z obsahu Splátkového kalendáře ke smlouvě o revolvingovém úvěru vyplynulo, že výše RPSN (tj. roční -pokračování-7 129 ICm192/2011 KSPL 29 INS 11325/2010 procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr) odpovídá 101,09 %, a že tato výše sestává pouze z tzv. smluvní odměny . Tato má podle názoru soudu charakter smluvního úroku, neboť úplatou za poskytnutí peněžních prostředků na základě úvěrové smlouvy jsou úroky. Výše úroku pak upravuje § 502 obch. zák., podle něhož od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. V pochybnostech se má za to, že sjednaná výše úroků se týká ročního období.

Jsou-li mezi stranami pochybnosti ohledně sjednané výše úroku, není takovéhoto žádného zákona, neboť výše úroků z úvěrů tak není nikterak přímo regulována. Nicméně však nelze opominout, že při jejím sjednávání by měly být respektovány principy dobrých mravů a zejména pak poctivého obchodního styku, což znamená, že úroky by neměly být nepřiměřeně vysoké (např. vícenásobně převyšovat právními předpisy stanovené úroky z prodlení) a jejich sazba by měla být po celou dobu splácení úvěru pokud možno neměnná.

Soud při posuzování výše úroku z úvěru vycházel z délky poskytnutého úroku (48 měsíců), skutečné výše poskytnutého úvěru (19.000,--Kč) a následně pak i z časového úseku, v němž byl úvěr žalobcem dlužníkovi poskytnut (21.8.2009). V daném období výše vyhlašované repo sazby činila 1,25% p.a., diskontní sazby 0,25% p.a., lombardní sazby 2,25% p.a., přičemž výše úroků z prodlení, která se odvíjí od výše repo sazby, činila podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. 8,25 % p.a. Při zohledňování přiměřené výše úroku však musí být vzaty v úvahu i další okolnosti posuzovaného případu, tzn. vedle výše uvedených i např. otázka zajištění úvěru a dalších rizicích spojených s jeho poskytnutím. V tomto směru tak nelze nepřehlédnout, že poskytnutý úvěr nebyl jakýmkoli způsobem zajištěn, což sice na jednu stranu zvyšuje riziko jeho poskytnutí, na druhou stranu však nelze nepřehlédnout ani výši skutečně vyplacené částky 19.000,--Kč žalobcem dlužníkovi, která je splatná ve 48 měsíčních splátkách (tj. po dobu trvání 4 let), přičemž toto riziko je naopak snižováno v důsledku této výše poskytnuté částky, což je odůvodněno mimo jiné i skutečností, že jde o částku nižší než je průměrná měsíční mzda v daném období v České republice.

Žalobce pak v souvislosti s riziky poskytování úvěru argumentoval dále tím, že důvodem pro přiznání vyššího úroku je zahájené insolvenční řízení proti dlužníkovi, neboť v jeho důsledku došlo ke snížení majetku v důsledku jistého omezení dobytnosti dlužníkem nevrácených prostředků. Tento argument shledal soud neopodstatněný, neboť již při stanovování přiměřeného úroku je zapotřebí brát v úvahu ze strany poskytovatelů úvěrů i rizika spojená s nemožností, příp. omezenou návratností finančních prostředků dlužníky, tedy i v souvislosti s případnou možností jejich budoucího úpadku, tzn. že s tímto rizikem je zapotřebí kalkulovat při sjednávání úvěru, nikoli až následně. Zde lze poukázat na to, že žalobce vyhodnotil bonitu dlužníka, v což svědčí listina označená jako Hodnocení klienta, a neshledal zde (a v řízení ani netvrdil), že jsou dány důvody pro sjednání vyššího úroku v důsledku důvodných obav o návratnosti v budoucnu případně vyplacených prostředků (např. -pokračování-8 129 ICm192/2011 KSPL 29 INS 11325/2010 v důsledku insolvenčního řízení), a proto přiměřená výše úroku odpovídá takové výši, která je poskytována za běžných podmínek.

Za daného stavu pak s přihlédnutím ke všem okolnostem uváděného případu a existujícím rizikům v dané podnikatelské oblasti soud dovodil, že sjednaná úroková míra odpovídající RPSN ve výši 101,09% je zcela zjevně nepřiměřená a odporující zásadám poctivého obchodního styku. Jako přiměřená výše úrokové míry pak podle názoru soudu této odpovídá RPSN vycházející z dvojnásobku úroku z prodlení v době poskytnutí úvěru, tj. 16,5%, tedy úroku vyjádřeného v částce 6.300,--Kč (38.600,--Kč /101,09 * 16,5%). V tomto rozsahu tak soud shledal přihlášku pohledávky žalobce vyplývající ze smluvní odměny důvodnou co do pravosti a výše.

Soud veden výše uvedenými závěry proto rozhodl tak, že žaloba v části, v níž se žalobce domáhal určení, že část pohledávky za dlužníkem ve výši 7.628,--Kč (tj. 1.328,--Kč a 6.300,--Kč) byla na přezkumném jednání popřena, byla do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPL 29 INS 11325/2010 přihlášena po právu, byla podána důvodně; naopak žalobu ve zbývající části ohledně předmětného určení, pokud jde o pohledávku ve výši 32.300,--Kč, zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 202 odst. 1 IZ, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení : Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do patnácti dnů ode doručení jeho písemného vyhotovení, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Plzni, Veleslavínova 40, Plzeň, ve trojím vyhotovení.

V Plzni dne 6.4.2011

JUDr. Ing. Pavel Šašek, Ph.D., v.r. samosoudce

Za správnost: Karolina Labancová