122 ICm 690/2013
Jednací číslo: 122 ICm 690/2013-168 (KSPL 27 INS 9115/2009) .

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivanou Žánovou v právní věci žalobce: MIDESTA, s. r. o., IČ: 27685098, se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, zast. Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 16, proti žalovanému č. 1-AGENTURA PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ-ARES, v. o. s., IČ 26330351, Majakovského 707/29, 360 05, Karlovy Vary, IS dlužníka BRESSON a.s., Brojova 2113/16, 326 00 Plzeň, zast. Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 816/4, 326 00, Plzeň, žalovanému č. 2-ZVU POTEZ a.s., IČ 25267141, Pražská ulice 322, 501 01, Hradec Králové, o žalobě na určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku podle § 289 IZ,

t a k t o:

I. Žaloba o určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku při zpeněžování majetkové podstaty dlužníka společnosti BRESSON a.s. podle § 290 IZ ze dne 29. 10. 2012, kterou uzavřel žalovaný č. 1 na straně prodávající a žalovaný č. 2 na straně kupující, a na základě které byla zpeněžena celá majetková podstata dlužníka prodejem mimo dražbu, se zamítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1 nemají účastníci právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2 nemají účastníci právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Dne 28. 02. 2013 podal předchůdce žalobce-Moravský peněžní ústav-spotřební družstvo ke zdejšímu soudu, proti oběma žalovaným, žalobu, kterou se domáhal vydání rozsudku, kterým by soud určil neplatnost smlouvy o prodeji podniku při zpeněžování majetkové podstaty dlužníka, společnosti BRESSON a. s., podle § 290 IZ ze dne 29. 10. 2012, kterou uzavřel první žalovaný s druhým žalovaným, a na základě které byla zpeněžena celá majetková podstata dlužníka prodejem mimo dražbu. Žaloba byla odůvodněna tak, že žalobce shledává neplatnost smlouvy v porušení dále uvedených ustanovení IZ, zejména pravidel pro zpeněžení majetkové podstaty dlužníka mimo dražbu a dalších pravidel insolvenčního řízení, vč. základních zásad, kterými má být insolvenční řízení ovládáno a na kterých je založeno. Pro níže uvedený rozpor s IZ je smlouva ve smyslu § 39 občanského zákoníku neplatná. Žalobce udělil písemný pokyn dne 22. 02. 2012, kterým se domáhal v souladu s § 293 IZ prodeje movitých věcí a nemovitostí, které byly předmětem zástavního práva ve prospěch žalobce, ve veřejné dražbě. Žalobce je přesvědčen, že prodej jednotlivých věcí ve veřejné dražbě je výhodnější než prodej celého podniku jedinou smlouvou. Tento písemný pokyn byl žalovaným č. 1 odmítnut. Insolvenční soud v rámci dohledací činnosti schválil odmítnutí pokynu žalobce, ale i dalších věřitelů. Věřitelé-Moravský Peněžní Ústav -spořitelní družstvo, NOVA LJUBJANSKA BANKA d.d., NLB Factoring a.s. a firma FEROSTAV, a.s. se písemnými pokyny domáhaly, aby věci movité a nemovité byly prodány jednotlivě ve veřejné dražbě. Soud vycházel z faktu, že další zajištěný věřitel, TECHNOEXPORT a.s., vydal dne 09. 03. 2012 pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění jednou smlouvou dle § 290 IZ spolu s dalším veškerých majetkem dlužníka, a to zájemci, který bude vybrán věřitelským výborem na základě výběrového řízení. Soud uzavřel, že se nejednalo o jednotný pokyn zajištěných věřitelů. Insolvenční správce dal přednost věřitelskému výboru namísto společnému pokynu zajištěných věřitelů. Podle § 293 IZ platí, že pokud jde o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je IS vázán pokyny zajištěného věřitele směřující ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit IS pouze společně. IS může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti. Je však nutno přihlédnout i k následujícím skutečnostem. Předmětné ustanovení § 293 IZ zásadním způsobem zdůrazňuje práva zajištěného věřitele, jimiž může ovlivnit rozsah uspokojení své zajištěné pohledávky. Za tímto účelem může věřitel dávat IS pokyny směřující ke zpeněžení. Jsou to pokyny, které bezprostředně upravují podmínky, za kterých má probíhat zpeněžení, ale zejména takové pokyny, které korigují či přímo řídí postup, jímž má být věc, právo či pohledávka nebo jiná majetková hodnota zajišťující pohledávku věřitele, spravována. Pokud by došlo k souběhu oprávnění více zajištěných věřitelů, tito jsou oprávněni udělovat pokyny IS pouze společně. Společně vydanými pokyny je však IS vázán. Odmítnout řídit se pokyny zajištěného věřitele může IS pouze tehdy, pokud na základě vlastních informací odůvodněně předpokládá možnost zpeněžit předmět zajištění výhodněji, než postupem stanoveným pokynem jednoho zajištěného věřitele, či společným pokynem více zajištěných věřitelů. Žalobce je přesvědčen, že zpeněžení podniku jedinou smlouvou je v rozporu s § 5 písm. a) IZ, podle nějž musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby bylo dosaženo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Žalovaný č. 1 uzavřel smlouvu o prodeji podniku se žalovaným č. 2, kdy podnik byl prodán za kupní cenu 34.000.000,--Kč. Žalobce namítá, což ostatně namítal již dříve, že insolvenční správce měl provést inventuru majetku, prověřit stav zásob, výroby a dalších aktiv a porovnat je s počátečními stavy, tj. ke dni rozhodnutí o úpadku. Žalobce dále namítá, že při prodeji podniku nebyla vytvořená kvalifikovaná ekonomická analýza či znalecký posudek, který by jednoznačně a přesvědčivě odpověděl na otázku, že způsob zvolený IS je výhodnější pro všechny věřitele. Žalobce je přesvědčen o tom, že prodejem majetku dlužníka po částech bylo možno dosáhnout mnohem lepší kupní ceny, než prodejem podniku jedinou smlouvou. Toto tvrzení žalobce, ale i dalších zajištěných věřitelů, nebylo nikým, ani IS, vyvráceno. Existence další, výhodnější, varianty, byla jednoznačně prokázána. Existenci takové další varianty prokazuje podání třetích osob a společný pokyn zajištěných věřitelů. Společnost PH KOVO-RECYCLING CHEB, s.r.o. měla zájem o koupi nemovitostí specifikovaných na LV č. 13180, pro katastrální území Kolín, a dále na LV č. 976, k. ú. Sendražice u Kolína, obec Kolín za kupní cenu 23.000.000,--Kč. Totožná společnost měla rovněž zájem o prodej dvou strojů za kupní cenu 6.000.000,--Kč a dopravní svářecí linku za kupní cenu 5.500.000,--Kč. Jinými slovy platí, že tato společnost měla vážný zájem za nemovitosti a některé movité věci zaplati cenu ve výši 34.500.000,--Kč. Skutečnost, že uvedené ceny jsou reálné a snadno dosažitelné, potvrzuje i podání další osoby-Miroslava Loudáta, který rovněž uvedl, že by zmiňovanou dopravní svářecí linku zakoupil za 5.500.000,--Kč. Tento fakt z domněnky zajištěných věřitelů, že prodej věcí po částech je výhodnější než prodej podniku jedinou smlouvou, činí nevyvratitelnou skutečnost. Žalobce je přesvědčen, že uzavřením smlouvy došlo k zásadnímu porušení zásad insolvenčního řízení, zejména zásady, že v insolvenčním řízení má být dosaženo co nejvyššího a zároveň zásadně poměrného uspokojení věřitelů.

Žalovaný č. 1 navrhl žalobu zamítnout pro její nedůvodnost. Tento žalovaný zásadně odmítl, že by při uzavření předmětné smlouvy o prodeji podniku porušil jakékoliv ustanovení IZ či jiného obecně závazného právního předpisu, v důsledku čehož by měla být předmětná smlouva neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 občanského zákoníku. Žalovaný č. 1 postupoval striktně v mezích zákona. Je to naopak sám žalobce, kdo se dovolává porušení jedné ze základních zásad insolvenčního zákona, když nadřazuje svůj zájem nad společný zájem věřitelů a popírá rovnost zajištěných věřitelů při udělování společných pokynů ve smyslu § 293 IZ. Žalovaný č. 1 činí nesporným, že žalobce dne 23. 02. 2012 učinil, avšak samostatně, nikoliv společně, jak předpokládá v daném případě ustanovení § 293 za středníkem IZ, pokyn zajištěného věřitele směřující ke zpeněžení nemovitostí a movitých věcí, které slouží k zajištění pohledávky, ve veřejné dražbě podle § 287 IZ. Po přezkoumání tohoto pokynu žalobce přijal žalovaný č. 1 rozhodnutí, a to dne 29. 03. 2012, jímž pokyn zajištěného věřitele-žalobce, odmítl a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Žalovaný č. 1 dospěl k závěru, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji. Opíral se zejména o závěr znaleckého posudku vypracovaného společností Euro-Trend, s.r.o. ze dne 10. 10. 2011 schváleného schůzí věřitelů v předcházejícím průběhu insolvenčního řízení. Z něho vyplýval závěr, že za předpokladu zachování provozu podniku, a tedy prodeje podniku jedinou smlouvou, činí hodnota předmětu zajištění žalobce cca částku 39.566.000,--Kč, v případě zastavení provozu podniku a prodeje předmětu zajištění po částech činí tzv. likvidační hodnota předmětu zajištění cca 19.896.000,--Kč. Žalovaný č. 1 požádal insolvenční soud, aby v rámci dohledací činnosti přezkoumal tento postup, a to podáním ze dne 29. 03. 2012. Dne 07. 05. 2012 vydal insolvenční soud usnesení, jímž schválil odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů IS včetně pokynu žalobce. Dalšími z věřitelů, jejichž pokyny byl dle citovaného usnesení insolvenčního soudu žalovaný č. 1 oprávněně odmítnuty, byla společnost FEROSTAV a.s., NOVA LJUBJANSKA BANKA d.d. a NLB Factoring a.s. Insolvenční soud tak jednoznačně deklaroval, že žalovaný č. 1 nepostupoval v rozporu se zákonem, pokud pokyn některých zajištěných věřitelů ke zpeněžení majetkové podstaty po částech ve veřejné dražbě odmítl, a to v rozporu s žalobními tvrzeními žalobce o nezákonném jednání žalovaného č. 1 jako IS. Předmětné usnesení insolvenčního soudu bylo napadeno dvěma podáními, a to jednak odvoláním věřitelem NLB Factoring a.s., které bylo odmítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze dne 25. 06. 2012 pro nepřípustnost, když konstatoval, že předmětné rozhodnutí bylo insolvenčním soudem vydáno v mezích jeho kompetencí v rámci dohledu nad postupem IS dle ust. § 11 IZ, proti němuž zákon odvolání nepřipouští. Fakticky tak Vrchní soud v Praze potvrdil, že jednání žalovaného č. 1 bylo insolvenčním soudem přezkoumáno v rámci dohledové činnosti, přičemž insolvenční soud při tomto postupu žádné nezákonné jednání žalovaného č. 1 neshledal. Konečně dne 04. 07. 2012 podal věřitel FEROSTA a.s. proti citovanému usnesení insolvenčního soudu ze dne 07. 05. 2012 ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR, v níž namítal porušení vlastnickým práv napadeným usnesením insolvenčního soudu a postupem IS, který odmítl pokyn zajištěných věřitelů. Žalovaný č. 1 poznamenává, že pokyn věřitele FEROSTAV a.s. ke zpeněžení majetkové podstaty byl prakticky totožný s předmětným pokynem žalobce. Tato ústavní stížnost byla vyřízena usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 08. 12. 2012, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nezákonnost postupu žalovaného č. 1 nelze spatřovat ani v tom, jak tvrdí žalobce, že žalovaný č. 1 jako IS jednal dle pokynů věřitelského výboru, když dle § 286 odst. 2 IZ o způsobu zpeněžení majetkové podstaty rozhoduje IS právě se souhlasem věřitelského výboru. Pokud tedy žalovaný č. 1 v souladu se zákonem odmítl pokyny zajištěných věřitelů, ke zpeněžení majetku veřejnou dražbou a se souhlasem věřitelského výboru rozhodl o zpeněžení majetkové podstaty dle § 286 odst. 1 písm. c) IZ ve spojení s § 290 IZ mimo dražbu jedinou smlouvou, jednal zcela po právu. Fakt, že s tímto postupem vyslovil souhlas jak věřitelský výbor, tak insolvenční soud konečně tvrdí sám žalobce. Takové dovolené jednání žalovaného č. 1 tedy nemůže zakládat neplatnost smlouvy dle § 39 občanského zákoníku. Žalovaný č. 1 rovněž činí nesporným, že podnik dlužníka BRESSON a.s. byl předmětnou smlouvou prodán za částku 34.000.000,--Kč, která skutečně byla žalovanému č. 1 ve prospěch věřitelů kupujícím-žalovaným č. 2, řádně a včas uhrazena. Naopak žalovaný č. 1 musí zásadně odmítnout tvrzení žalobce o tom, že společnost PH KOVO-RECYCLING CHEB, s.r.o. měla zájem o koupi nemovitostí náležejících do majetkové podstaty za částku 23.000.000,--Kč, dvou blíže nespecifikovaných strojů za cenu 6.000.000,--Kč a dopravní svářecí linky za částku 5.500.000,--Kč. Ačkoliv žalobce spolu s dalšími věřiteli učinili dne 12. 10. 2012 společný pokyn žalovanému č. 1 k prodeji předmětu zajištění mimo dražbu samostatnými kupními smlouvami právě společnosti PH KOVO-RECYCLING CHEB, s.r.o. za žalobcem tvrzené kupní ceny, byl žalovaný č. 1 nucen opětovně tento pokyn zajištěných věřitelů odmítnout, když předmětný pokyn žalovaný č. 1 obdržel teprve po vyhodnocení nabídkového řízení na prodej podniku jedinou smlouvou, do něhož se společnost PH KOVO-RECYCLING CHEB s.r.o. nepřihlásila, a postupem dle pokynu některých zajištěných věřitelů by tak byla tato společnost nepřiměřeně a neodůvodněně zvýhodněna oproti zbylým zájemcům, kteří za své nabídky ve lhůtě pro podání nabídek stanovené věřitelským výborem podali, žalovaný č. 1 neobdržel ani jinou nabídku společnosti PH KOVO-REYCLING CHEB s.r.o. na odkup předmětných nemovitých a movitých věcem, tím méně pak za žalobcem tvrzené částky v úhrnné hodnotě 34.500.000,--Kč, a předmětný pokyn zajištěných věřitelů tak rozhodně nesměřoval k rychlému a hospodárnému uspokojení věřitelů ve smyslu § 5 písm. a) IZ. Žalovaný i v tomto případě předložil své rozhodnutí insolvenčnímu soudu se žádostí o přezkoumání odmítnutí tohoto společného pokynu dle § 293 IZ. Insolvenční soud se i v tomto případě ztotožnil se závěry žalovaného č. 1 a odmítnutí pokynu některých zajištěných věřitelů žalovaným č. 1 schválil, a to usnesením ze dne 31. 10. 2012. Pokud se týká tvrzení žalobce o zájmu Miroslava Loudáta o koupi dopravní sváření linky za 5.500.000,--Kč, k tomu žalovaný č. 1 pro úplnost dodává, že žalobce nedisponuje zástavním právem k této svářecí lince, nikdy vůči žalovanému č. 1 neučinil pokyn k tomu, aby této osobě žalovaný č. 1 cokoliv z majetkové podstaty prodal, a proto ani tento argument žalobce nemůže obstát. Konečně pokud by tak žalovaný č. 1 učinil, jednal by v rozporu nejen s pokyny věřitelského výboru, ale dokonce i s pokyny žalobce. Z důvodu opatrnosti a právní jistoty žalovaný tímto činí sporným, zda je žalobce skutečně zástavním věřitelem dlužníka BRESSON a.s. zajištěným zástavním právem ke dvěma zmiňovaným strojům v žalobcem tvrzené hodnotě 6.000.000,--Kč označeným ve společném pokynu žalobce a dalších věřitelů ze dne 12. 10. 2012 jako jeřábová dráha a kalibrovací stroj, když žalobce k tomuto nepředložil žádný důkaz.

Žalovaný č. 2 navrhl také žalobu zamítnout. Uvedl, že považuje žalobu za účelovou a nepřesvědčivou, když celé řízení probíhalo transparentně, pod dohledem věřitelského výboru a insolvenčního soudu a plně v souladu se zásadami insolvenčního zákona. Věřitelský výbor na svém zasedání dne 03. 04. 2012 odsouhlasil prodej majetku dlužníka formou prodeje celého podniku v souladu s § 290 IZ. Následně proběhlo transparentní nabídkové řízení, kterého se účastnil i žalovaný č. 2 a v rámci tohoto řízení předložil písemnou nabídku v souladu s podmínkami zveřejněnými žalovaným č. 1. Jelikož žalovaný č. 2 následně splnil i podmínku složení zálohy na kupní cenu v plné výši na účet žalovaného č. 1, když zájemci, kteří se umístili před žalovaným č. 2 ve výběrovém řízení, tuto podmínku nesplnili, byla s žalovaným č. 2 následně uzavřena předmětná smlouva o prodeji podniku. Celý proces nabídkového řízení a následného uzavření smlouvy o prodeji podniku byl prováděn pod dozorem věřitelského výboru a insolvenčního soudu, který k tomu vydával příslušná usnesení.

Podle § 289 odst. 1, 2 a 3 IZ prodej mimo dražbu může IS uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru není nutný k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocení, jakož i věcí běžně zcizovaných při pokračujícím provozu dlužníkova podniku. Při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit pod cenou odhadní. IS přitom přihlédne i k nákladům, které by jinak bylo nutno vynaložit na správu zpeněžovaného majetku. Platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do skončení insolvenčního řízení; jde o incidenční spor.

Podle § 286 odst. 1 IZ majetkovou podstatu lze zpeněžit za a) veřejnou dražbou podle zvláštního právního předpisu, za b) prodejem movitých věcí a nemovitostí podle ustanovení o.s.ř. o výkonu rozhodnutí, c) prodejem majetku mimo dražbu. O způsobu zpeněžení majetkové podstaty podle odst. 1 rozhodne se souhlasem věřitelského výboru IS.

Podle § 293 IZ jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je IS vázán pokynem zajištěného věřitele směřující ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit IS pouze společně. IS může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.

Ve věci má soud za prokázané, že dne 22. 02. 2012 zaslal žalobce prostřednictvím svého advokáta IS pokyn zajištěného věřitele směřující ke zpeněžení nemovitostí a movitých věcí, které slouží k zajištění pohledávky. Zajištěný věřitel požadoval, aby nemovitosti a movité věci, které jsou předmětem zajištění, byly prodány jednotlivě ve veřejné dražbě v souladu s § 287 IZ. Dále je v pokynu uvedeno, že žalobce v žádném případě nesouhlasí, aby se nemovitosti a movité věci, na kterých vázne zástavní právo žalobce, staly součástí jedné kupní smlouvy, kterou bude zpeněžen celý podnik. Žalobce upozornil, že řešení prodejem podniku jednou smlouvou bez souhlasu zajištěného věřitele odporuje insolvenčnímu zákonu, jelikož popírá principy zajištění a je v rozporu s § 293 IZ. Dne 29. 03. 2012 odmítl IS ve smyslu § 293 IZ pokyn zajištěného věřitele-žalobce (shora uvedený). Toto odmítnutí odůvodnil tak, že při vydání specifikovaného rozhodnutí o odmítnutí pokynu zajištěného věřitele-žalobce, vešel zejména z obsahu znaleckého posudku znaleckého ústavu Euro-trend, s.r.o. ze dne 10.10.2011 uveřejněného v IR dne 12.10.2011. Citovaný znalecký posudek byl schválen schůzí věřitelů ve smyslu § 155 odst. 3 IZ dne 22. 11. 2011. IS se cítí pro další postup v insolvenčním řízení tímto znaleckým posudkem schváleným schůzí věřitelů vázán. Konstatoval, že prodej podniku dlužníku jedinou smlouvou dle § 290 IZ podléhá souhlasu jednak věřitelského výboru, který předběžně souhlas vyslovil na svém jednání konaném dne 07. 02. 2012, a dále souhlasu insolvenčního soudu, který do dnešního dne o uzavření smlouvy o prodeji podniku jedinou smlouvou nerozhodoval. Postup správce při zpeněžení majetkové podstaty jedinou smlouvou tak podléhá dohledu nejen věřitelského orgánu, ale i insolvenčního soudu. Dne 29. 03. 2012 podal IS k insolvenčnímu soudu žádost o přezkoumání odmítnutí pokynu zajištěného věřitele-žalobce podle § 293 IZ. Nedílnou přílohou tohoto podání byl jednak pokyn zajištěného věřitele-žalobce ze dne 22. 02. 2012 a dále předmětné rozhodnutí IS o odmítnutí těchto pokynů ze dne 29. 03. 2012. Dne 07. 05. 2012 vydal Krajský soud v Plzni usnesení sp. zn. KSPL 27 INS 9115/2009-B-241, kterým schválil odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů IS, vč. odmítnutí ze dne 29. 03. 2012. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni vyplývá, že IS se žádostmi doručenými dne 30.03.2012 dožaloval přezkoumání svého postupu, když svými úkony odmítl dne 29.03.2012 podle § 293 IZ pokyn zajištěných věřitelů-žalobce, společností FEROSTAV a.s., NOVA LJUBJANSKA BANKA d.d. a NLB Factoring a.s. Ke své žádosti správce připojil pokyn shora uvedených zajištěných věřitelů ze dne 22. 02. 2012, 02. 03. 2012 (společný pokyn zajištěného věřitele č. 1 a 2) a ze dne 23. 02. 2012, dále pak své odůvodněná odmítnutí pokynů těchto zajištěných věřitelů, všechna ze dne 22. 03. 2012. Všichni tito zajištění věřitelé ukládali IS, aby jejich nemovité i movité věci, které jsou předmětem zajištění, byly prodávány ve veřejné dražbě. Z pokynů vyplývalo, že by tak mělo být učiněno jednotlivě pro každého zajištěného věřitele. Krajský soud uvedl, že v daném případě nešlo o společný pokyn zajištěných věřitelů a samostatně udělené pokyny nebyly ani jednotné. IS tedy byl povinen postupovat podle rozhodnutí věřitelského výboru (zpeněžení podniku dlužníka jedinou smlouvou podle § 290 IZ) a rozpornými pokyny zajištěných věřitelů nebyl vázán. Pokud je přesto odmítl a předložil věc k rozhodnutí soudu v rámci dohledací činnosti, nezbývá než vyslovit, že jeho předchozí postup se schvaluje. Již z formálních důvodů, tj. nesplnění základních předpokladů požadovaných v § 293 IZ, nelze pokyny zmíněných zajištěných věřitelů pokládat za relevantní. Dne 25. 06. 2012 vydal Vrchní soud v Praze usnesení sp. zn. 1 VSPH 771/2012-B-269, kterým rozhodoval ohledně odvolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 07. 05. 2012. Vrchní soud rozhodl tak, že odvolání odmítl. Vrchní soud, jako soud odvolací, se zabýval zejména tím, zda je možno proti napadenému usnesení podat odvolání, a dospěl k závěru, že nikoliv. Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 07. 05. 2012 bylo napadeno dne 04. 07. 2012 ústavní stížností. Ústavní soud rozhodl, tak že ústavní stížnost zamítl. V odůvodnění usnesení se uvádí, že cílem insolvenčního řízení není a nemůže být nadřadit zájmy některých věřitelů na získání co největšího podílu ze zpeněžení majetkové podstaty na úkor zájmu zbývajících věřitelů. V projednávané věci, jak IS, tak i soud postupovaly v mezích jejích zákonných povinností, které jsou přesně vymezeny v § 293 IZ, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu ústavnosti jejich postupu nelze napadanému rozhodnutí cokoliv vytknout. Dále provedl soud důkaz listinou označenou jako pokyn zajištěných věřitelů IS ve smyslu § 293 IZ ze dne 12. 10. 2012. Jako zajištění věřitelé zde figurují FEROSTAV, a.s., NOVA LJUBJANSKA BANKA d.d. a NLB Factoring a.s., Moravský Peněžní Ústav-spořitelní družstvo. Tímto pokynem podepsaní zajištění věřitelé udělují společný pokyn ke zpeněžení majetku dlužníka v souladu s § 293 IZ. Společnosti

NOVA LJUBJANSKA BANKA d.d., Moravský Peněžní Ústav-spořitelní družstvo jako zajištění věřitelé se zástavním právem k nemovitostem dlužníka činí pokyn IS dlužníka ke zpeněžení prodejem mimo dražbu všech nemovitostí dlužníka a to samostatnou kupní smlouvou, přičemž kupujícím bude společnost PH KOVO-RECYCLING CHEB s.r.o., a to za kupní cenu 23.000.000,--Kč. Dále Moravský Peněžní Ústav-spořitelní družstvo, jako zajištěný věřitel se zástavním právem k movitým věcem dlužníka, uděluje pokyn IS dlužníka ke zpeněžení prodejem mimo dražbu všech movitých věcí tvořící předmět zajištění pohledávky Moravského Peněžního Ústavu-spořitelní družstva, a to samostatnou kupní smlouvou, při čemž kupujícím bude PH KOVO-RECYCLING CHEB s.r.o., a to za kupní cenu 6.000.000,--Kč. Dále společnost FEROSTAV, a.s., jako zajištěný věřitel se zástavním právem k movitým věcem dlužníka, uděluje pokyn IS dlužníka ke zpeněžení prodejem mimo dražbu všech movitých věcí tvořící předmět zajištění pohledávky této společnosti a to samostatnou kupní smlouvou, přičemž kupujícím bude PH KOVO-RECYCLING CHEB s.r.o., a to za kupní cenu 5.500.000,--Kč. Ze dne 16. 10. 2012 pochází podání společností TECHNOEXPORT a.s., dalšího zajištěného věřitele dlužníka, označené jako aktualizace pokynu zajištěného věřitele. V tomto podání se mimo jiné píše, že výše uvedený zajištěný věřitel s ohledem na stav insolvenčního řízení vč. nabídkového řízení a aktuální stav podniku provozovaného správcem požaduje, aby majetek tvořící předmět zajištění byl zpeněžen jednou smlouvou dle § 290 IZ spolu s dalším veškerým majetkem dlužníka BRESSON a. s., a to zájemci vzešlému z provedeného nabídkového řízení, který splnil podmínky tohoto nabídkového řízení. Ze dne 23. 10. 2012 pochází rozhodnutí IS ohledně odmítnutí pokynu zajištěného věřitele ze dne 12. 10. 2012. Z odůvodnění odmítnutí pokynu vyplývá mj., že IS nebyla do uvedeného dne učiněna společností PH KOVO-RECYCLING CHEB s.r.o. žádná nabídka na odkup majetku z majetkové podstaty dlužníka, tím méně garance úhrady požadovaných kupních cen, tak jak jsou definovány jednotlivými zajištěnými věřiteli v jejich společném podání ze dne 12. 10. 2012. Tito zajištění věřitelé vč. žalobce tak učinily pokyn, jehož splnění je závislé na vůli třetí strany, a takový pokyn nemůže být IS akceptován a realizován. Do dnešního dne neobdržel IS žádný důkaz prokazující připravenost uvedené společnosti uhradit požadovanou kupní cenu k uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů. IS proto musí pro účely rozhodnutí o předmětném společném pokynu zajištěných věřitelů vycházet z předpokladu, že by výnos z prodeje zajištěného majetku z majetkové podstaty dlužníka dosahoval částky 0,--Kč, neboť vyšší nabídka nebyla do dnešního dne společností PH KOVO-RECYCLING CHEB s.r.o. učiněna. Prodejem podniku jedinou smlouvou tak bude zjevně dosaženo vyššího výnosu, než-li prodejem vybraných částí aktiv dle společného návrhu zajištěných věřitelů. IS je navíc přesvědčen, že společný pokyn zajištěných věřitelů odporuje požadavkům § 5 písm. a) IZ, neboť nesměřuje k rychlému a hospodárnému uspokojení věřitelů, ale pouze k vyvolání dalších jednání se zcela nejistým závěrem se subjektem, který neprojevil do dnešního dne zájem majetek z majetkové podstaty nabýt. Žalovaný č. 1 i v tomto případě předložil své rozhodnutí insolvenčnímu soudu se žádostí o přezkoumání odmítnutí tohoto společného pokynu dle § 293 IZ. Insolvenční soud se i v tomto případě ztotožnil se závěry žalovaného č. 1 a odmítnutí pokynu některých zajištěných věřitelů IS schválil a to usnesením, č. j. KSPL 27 INS 9115/2009-359 ze dne 31. 10. 2012. Ve výroku č. II soud vyslovil souhlas s prodejem podniku dlužníka smlouvou o převodu podniku uzavřenou podle § 290 a následujících IZ dne 29. 10. 2012 nabyvateli ZVU POTEZ a.s., se sídlem v Hradci Králové, Pražská ulice 322. Soud se při jednání dotazoval zúčastněných stran, zda tedy v insolvenčním řízení byla ze strany společnosti PH KOVO-RECYCLING CHEB s.r.o. učiněna nabídka na odkup movitých i nemovitých věcí, tak jak bylo uvedeno ve společném pokynu některých zajištěných věřitelů. Zástupce žalobce soudu sdělil, že uvedený pokyn zajištěných věřitelů zajišťoval pan Bělička ze společnosti NLB Factoring a.s., momentálně nebyl soudu schopen říci, zda zmíněná společnost nabídku či ne. Z tohoto důvodu pak bylo jednání odročeno. Zástupce prvého žalovaného při odročeném jednání soudu sdělil, že kontaktoval IS i zástupce věřitelského výboru s dotazem, zda si žalobce vyžádal informace o nabídkách, zejména pak o údajné nabídce společnosti PH KOVO-RECYCLING CHEB s.r.o. Bylo mu sděleno, že žádné takové kroky žalobce neučinil. Soudu nebylo do konce odročeného jednání žalující stranou doloženo, zda shora uvedená společnost učinila nabídku či ne. Soud proto vychází z listinných důkazů a z vyjádření IS o tom, že takováto nabídka ze strany uvedené společnosti učiněna nebyla.

Dne 23. 7. 2013 vydal Krajský soud v Plzni ve věci rozsudek, kterým žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost uhradit prvému žalovanému náklady řízení ve výši 16. 940,-Kč. Soud dospěl k závěru, že žalovaný č. 1 jakožto insolvenční správce dlužníka BRESSON a.s. jednal při uzavírání napadené smlouvy zcela v souladu s insolvenčním zákonem, v mezích svých kompetencí, což potvrdil i insolvenční soud, de facto i Vrchní soud a nakonec i Ústavní soud ČR. Insolvenční správce při uzavření předmětné smlouvy o prodeji podniku ze dne 29. 10. 2012 neporušil žádná ustanovení IZ ani jiného obecně závazného právního předpisu, v důsledku čehož by měla být předmětná smlouva neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 občanského zákoníku. Insolvenční správce postupoval v duchu § 293 IZ. V uvedeném ustanovení se uvádí, že jde-li o zpeněžení majetku, který slouží k zajištění pohledávky, je-li zajištěných věřitelů více, je insolvenční správce vázán pokyny těchto zajištěných věřitelů, přičemž tyto pokyny mohou udělit pouze společně. Bylo bezpochyby prokázáno, že žalobcem uvedený společný pokyn insolvenčnímu správci neudělili všichni zajištění věřitelé, naopak jeden ze zajištěných věřitelů s obsahem společného pokynu vysloveně nesouhlasil. Již tento fakt je jedním z důvodů, proč žalovaný č. 1 postupoval správně, pokud takovýto společný pokyn zajištěných věřitelů odmítl. Dále bylo neprokázáno, že IS obdržel jakoukoli nabídku společností PH KOVO-RECYCLING CHEB s.r.o. na odkup předmětných nemovitých a movitých věcí, takže je více než pravděpodobné, že společný pokyn zajištěných věřitelů nesměřoval k rychlejšímu a hospodárnějšímu uspokojení věřitelů, než-li postup, který zvolil žalovaný č. 1.

Proti rozsudku prvého stupně podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Žalobce tvrdil, že insolvenční správce ignoroval práva zajištěných věřitelů na ovlivňování průběhu insolvenčního řízení, vědomě jednal v rozporu se zájmy věřitelů, a to nejen zajištěných, když jim vědomě upíral právo podílet se na rozhodování o způsobu zpeněžení. Dále měl za to, že byl porušen obchodní zákoník, neboť v případě napadené smlouvy nebyl udělen souhlas společníků nebo valné hromady druhého žalovaného. Až v doplnění odvolání žalobce napadl rozsudek zdejšího soudu dalším argumentem. Uvedl, že ze seznamu insolvenčních správců vyplývá, že žalovaný č. 1 má jako tzv. ohlášeného společníka Ing. Jaroslava Špičku. Ohlášeným společníkem je při tom osoba, která jediná je oprávněna činit kroky insolvenčního správce za veřejnou obchodní společnost. Činnost správce v insolvenčním řízení vedeném ve věci úpadku dlužníka vykonával Ing. Jan Ulrych. Za insolvenčního správce podepsal i napadenou smlouvu. Žalobce odkázal na tzv. ustálenou judikaturu Vrchního soudu v Praze (3 VSPH 1463/2012-B-38 ze dne 21. 6. 2013, 3 VSPH 932/2012-B-39 ze dne 10. 9. 2013, 1 VSPH 2278/2013-B-19 ze dne 2. 1. 2014), která dovodila, že úkony činěné za v. o. s. co ustanoveného insolvenčního správce jiným než jejím ohlášeným společníkem nemají účinky úkonů insolvenčního správce, které s nimi zákon spojuje. I proto lze mít za to, že nedošlo k platnému uzavření Smlouvy, když takový úkon nemá účinky úkonu insolvenčního správce.

Dne 27. 1. 2015 vydal Vrchní soud v uvedené věci usnesení č. j. 103 VSPH 377/2013 -131, kterým rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud shledal důvodnými námitky odvolatele týkající se výkonu funkce insolvenčního správce prostřednictvím neohlášeného společníka Ing. Ulrycha s poukazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. KSPL 54 INS 16244/2010, 3 VSPH 1436/2012-B-38 ze dne 21. 6. 2013, jež nabylo právní moci dne 2. 7. 2013. V tomto rozhodnutí odvolací soud zformuloval závěr, že v insolvenčním řízení může veřejná obchodní společnost vykonávat činnost insolvenčního správce výhradně prostřednictvím svého ohlášeného společníka. Jen takovou osobu může soudu podle § 24 odst. 2 IZ oznámit jako společníka, který bude jejím jménem ve funkci insolvenčního správce konat. Dále vyslovil, že úkony činěné za veřejnou obchodní společnost co ustanoveného insolvenčního správce jiným než jejím ohlášeným společníkem nemají účinky úkonů insolvenčního správce, které s nimi zákon jinak spojuje. Na tomto nemůže ničeho změnit ani okolnost, že insolvenční soud-ať již přehlédnutím, nebo v důsledku svého nesprávného právního názoru-jednání neohlášeným společníkem připustil. Odvolací soud v této projednávané věci uvedl, že zde nastala obdobná situace, jak je popsáno shora, neboť za uvedeného správce jednal rovněž neohlášený společník Ing. Ulrych, který podepsal napadenou smlouvu. Za situace, kdy žalovaný č. 1 měl od 19. 5. 2010 jediného ohlášeného společníka, a byl tedy zapsán nově do seznamu insolvenčních správců, bylo na místě, aby od této doby vykonával činnost správce jen jeho prostřednictví, tedy Ing. Špičkou. Absence zhodnocení výkonu funkce insolvenčního správce ze strany soudu prvního stupně neohlášeným společníkem při uzavření smlouvy a důsledky z tohoto plynoucí pro závěr o jejich účincích, jsou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. To i přes to, že insolvenční soud následně opakovaně rozhodl k návrhu věřitelského výboru, že se ARES funkce insolvenčního správce nezprošťuje, resp. kdy návrh jednoho z věřitelů na zproštění odmítl, a kdy též k návrhu KSZ žalovaného č. 1 této funkce nezprostil.

Dne 23. 3. 2015 uzavřel žalobce Moravský peněžní ústav-spořitelní družstvo na straně postupitele, smlouvu o postoupení pohledávek, a to pohledávek přihlášených do tohoto insolvenčního řízení pod číslem P32, a to se společností MIDESTA, s. r. o na straně postupníka. Na základě návrhu na postup podle § 18 IZ, kterému bylo vyhověno usnesením insolvenčního soudu č. j. KSPL 27 INS 9115/2009P-323-4, ze dne 26. 3. 2015, věřitel-Midesta, s. r. o. vstoupil do tohoto řízení na místo původního žalobce.

Ze dne 1. 4. 2015 pochází Čestné prohlášení Ing. Jaroslava Špičky o tom, že veškeré úkony, které v insolvenčním řízení vedeném před Krajským soudem v Plzni, sp. zn. KSPL 27 INS 9115/2009 činil pověřený společník Ing. Jan Ulrych, v období od 29. 12. 2009 do 31. 7. 2013, činil v přímé součinnosti s Jaroslavem Špičkou, jeho vědomím a souhlasem. Ing. Jan Ulrych jako pověřený společník insolvenčního správce vykonával na venek úkony jménem a na odpovědnost insolvenčního správce, a proto jím provedené úkony jako jediný ohlášený společník schvaluje. Dále Ing. Špička prohlásil, že byl od počátku účasten přípravy smlouvy o převodu podniku uzavřené dne 29. 10. 2012 mezi společností Agentura pro revitalizaci a správu podniků-ARES, v. o. s, jako insolvenčním správcem dlužníka BRESSON a.s., na straně prodávající a ZVU POTEZ a.s., na straně kupující, byl seznámen před jejím uzavřením s jejím obsahem a jako ohlášený společník IS odsouhlasil uzavření této smlouvy Ing. Janem Ulrychem, pověřeným společníkem IS jménem IS.

Soud po provedeném dokazování opět dospěl ke stejnému závěru jako v prvním, vrchním soudem zrušeném rozhodnutí, a to, že žaloba nebyla podána po právu. Odvolací soud tomuto soudu de facto uložil, aby zhodnotil výkon funkce insolvenčního správce-Ing. Ulrycha coby neohlášeného společníka při sepisu předmětné napadené smlouvy a vyvodil z toho příslušné závěry. Odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 103 VSPH 1436/2012 ze dne 21. 6. 2013 s tím, že ve svém usnesení uvedl, že se má jednat o ustálenou judikaturu. S tímto stanoviskem se však tento soud nemůže ztotožnit, neboť o ustálenou judikaturu rozhodně nejde. Soudu je například známo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 1 VSPH 1658/2014 ze dne 25. 8. 2014, ve kterém Vrchní soud v Praze konstatuje, že pokud ohlášený společník následně souhlasil s úkony, jež za v. o. s. učinil neohlášený společník, považuje tím odvolací soud uvedený nedostatek za odstraněný, neboť navenek může za veřejnou obchodní společnost jednat kterýkoli z jeho společníků jako její statutární orgán. Opačný výklad by byl dle odvolacího soudu v rozporu se zásadami insolvenčního řízení, jež musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. S tímto stanoviskem Vrchního soudu se tento soud zcela ztotožňuje. Podotýká, že formalistický přístup odvolacího soudu v této věci by mohl mít těžko napravitelné následky, což si zřejmě odvolací soud neuvědomil. Jak vyplývá z čestného prohlášení Ing. Jaroslava Špičky, veškeré úkony, které činil Ing. Jan Ulrych v průběhu insolvenčního řízení, včetně podpisu napadené smlouvy, činil v přímé součinnosti s J. Špičkou jako ohlášeným společníkem, s jeho vědomím a souhlasem. Žádný z věřitelů, věřitelský orgán, zúčastněné krajské státní zastupitelství v Plzni, ani insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti neshledali v průběhu celého insolvenčního řízení v jednání insolvenčního správce žádné pochybení. Teprve poté co bylo zveřejněno usnesení Vrchního soudu v Praze 3 VSPH 1463/2012, začali, dle názoru soudu zcela účelově, žalobce, resp. jeho předchůdce a někteří věřitelé, úkony insolvenčního správce zpochybňovat. O tom svědčí i fakt, že tato námitka se v tomto řízení vůbec neobjevila, až v doplnění odvolání ze strany žalobce ze září 2013. Ostatní argumenty a námitky žalobce proti původnímu rozhodnutí krajského soudu v této věci, které byly obsaženy v odvolání žalobce, nebyly vrchním soudem při zrušení rozsudku brány vůbec v potaz. Jediným důvodem pro zrušení rozhodnutí tohoto soudu byl názor obsažený v rozhodnutí 3VSPH 1463/2012. Soud je toho názoru, že pokud by odvolací soud myslel skutečně vážně, že se má jednat o ustálenou judikaturu, zcela jistě by rozhodnutí soudu prvého stupně změnil a žalobě vyhověl a nikoli věc vracel k dalšímu řízení. Navíc se soud ztotožňuje s názorem prvého žalovaného, obsažený ve vyjádření ze dne 3. 4. 2015, a to, že v projednávané věci se jedná o skutkově odlišnou situaci, než v případě projednávaném Vrchním soudem pod sp. zn. 3 VSPH 1463/2012, o něž odvolací soud opřel své zrušovací usnesení. Ve věci vedené pod sp. zn. 3 VSPH 1463/2012 byl žalovaný č. 1 ustanoven do funkce IS po dni 1. 1. 2010, na rozdíl od této projednávané věci, kde byl žalovaný č. 1 ustanoven do funkce IS přede dnem 1. 1. 2010. Na ustanovení žalovaného č. 1 do funkce IS tak v plném rozsahu dopadalo přechodné ustanovení § 40 odst. 1 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009. Z tohoto ustanovení ve spojení s § 21 IZ vyplývá, že jmenovaný insolvenční správce mohl dokončit insolvenční řízení zahájené přede dnem 28. 12. 2009, ačkoliv ode dne 1. 1. 2010 jinak nesplňoval podmínky výkonu funkce IS pro nesložení zkoušky IS. Tato právní situace však neplatí po skutkové stránce pro věc řešenou Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 3 VSPH 1463/2012, v níž byl žalovaný č. 1 ustanoven insolvenčním správcem dlužníka po dni 1. 1. 2010. Jak vyplývá ze sdělení předsedy Krajského soudu v Plzni, žalovaný č. 1 byl do seznamu správců dle vyhlášky č. 476/1991 Sb., zapsán ode dne 6. 8. 2001. Na žalovaného č. 1 v plném rozsahu dopadala v řešené věci ustanovení § 40 odst. 1 zákona o insolvenčních správcích, což znamená, že žalovaný č. 1 mohl být po právu jmenován dne 30. 12. 2009 insolvenčním správcem a tuto činnost vykonávat, ačkoliv k tomuto datu nebyl zapsán v seznamu insolvenčních správců. Do seznamu insolvenčních správců byl žalovaný č. 1 zapsán dne 19. 5. 2010. K tomuto datu byl také do seznamu insolvenčních správců zapsán Ing. Jaroslav Špička jako ohlášený společník žalovaného č. 1. Do dne 19. 5. 2010 tak žalovaný č. 1 neměl žádného ohlášeného společníka, když ani nebyl v seznamu insolvenčních správců zapsán.

Přesto jeho oprávnění vykonávat činnost IS bez jakéhokoli ohlášeného společníka a bez zápisu do seznamu IS vyplývalo z ustanovení § 40 odst. 1 ZOIS a takto byl také po právu insolvenčním soudem ustanoven. S ohledem na skutečnost, že byl žalovaný č. 1 řádně v souladu s § 21 odst. 1 IZ ve spojení s § 40 odst. 1 ZOIS ustanoven insolvenčním soudem insolvenčním správcem přede dnem 31. 12. 2009 a současně splňoval kvalifikační i obecné předpoklady pro výkon funkce IS, nevznikla překážka výkonu jeho funkce ke dni 1. 1. 2010, ačkoliv nikdo z jeho společníků nesložil do dne 1. 1. 2010 zkoušky dle § 24 až 26 IZ. Žalovaný č. 1 byl řádně ustanoven do funkce v souladu s § 21 odst. 1 IZ, a proto byl také oprávněn řízení dokončit. Nejsou-li dány důvody pro odvolání žalovaného č. 1 z funkce IS pro absenci zápisu žalovaného č. 1 do seznamu insolvenčních správců ke dni 1. 1. 2010, a tedy i pro absenci ohlášeného společníka, je zřejmé, že nemohou být z tohoto titulu shledány důvody ani pro vyslovení absolutní neplatnosti všech úkonů vykonané žalovaným č. 1 jako insolvenčním správcem. Mohli-li žalovaný jakožto řádně ustanovený insolvenční správce řízení dokončit, pak je nutné na úkony provedené jeho společníkem, byť neohlášeným, hledět jako na úkony platné. K závěru soud zdůrazňuje, že v dosavadním insolvenčním řízení byly opakovaně soudem přezkoumávány úkony prvého žalovaného, přičemž v žádném z těchto rozhodnutí nedospěl insolvenční soud k závěru o nezákonnosti ustanovení žalovaného č. 1 do funkce správce, ani o nezákonnosti úkonů provedených Ing. Ulrychem. Soud poukazuje na jistou absurditu a chaos, které by nastaly, kdyby v tomto incidenčním sporu, který probíhá v rámci insolvenčního řízení, bylo rozhodnuto opačně. Zcela na závěr soud poukazuje i na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 VSPH 335/2014 ze dne 17. 7. 2014, v němž Vrchní soud potvrdil rozhodnutí tohoto soudu, kterým bylo potvrzeno odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů ke zpeněžení zajištěného majetku. Odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů přitom činil jménem žalovaného č. 1 právě Ing. Jan Ulrych. Pokud by jeho úkony byly neplatné, jistě by takovýto závěr ve svém rozhodnutí učinil i Vrchní soud v Praze. Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobu opětovně jako nedůvodnou zamítl

O nákladech řízení bylo rozhodováno dle § 150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Soud vidí tyto důvody v tom, že současný žalobce, byť vstoupil do řízení na místo původního žalobce, který spor vyvolal, vstoupil do řízení již v konečné fázi a v době kdy existují svým způsobem protichůdná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ohledně problematiky, která je řešena v tomto sporu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Plzni a to ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí.

Krajský soud v Plzni dne 10. 04. 2015

Za správnost vyhotovení: Mgr. Ivana Žánová, v. r. Eliška Kučerová samosoudkyně