122 ICm 495/2014
Jednací číslo: 122 ICm 495/2014-31 (KSPL 27 INS 25913/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Reitspiesem ve věci žalobkyně: VJV INSOLVENCE, v.o.s., IČ 24318400, se sídlem Révová 3242/3, Praha 10, insolvenční správce dlužníka Martina Lukeše, zastoupeného Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem, se sídlem Velká Michalská 194/8, Znojmo proti žalované: Komerční banka, a.s., IČ 45317054, se sídlem Na Příkopě 33/969, Praha, zastsoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem, se sídlem Vyskočilova 1326/5, Praha 4, o popření vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení, že pohledávka věřitele č. 8 přihlášená v insolvenčním řízení vedené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS 25913/2013 ve výši 150.583,11 Kč není po právu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal po žalované určení, že pohledávka přihlášená žalovaným věřitelem pod č. 8 do insolvenčního řízení ve věci dlužníka Martina Lukeše bez specifikace uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, není po právu, když dne 18.09.2013 byl Krajskému soudu pozdě doručen návrh na povolení oddlužení podaný dlužníkem Lukešem a žalovaná si přihláškou ze dne 05.11.2013 přihlásila pohledávku č. 8 ve výši 150.583,11 Kč, která byla žalobkyní na přezkumném jednání konaném dne 11.02.2014 celá popřena pro pravost a výši. Popřená pohledávka je tvořena dle tvrzení obsažených v přihlášce jistinou ve výši 68.630,6 Kč a příslušenstvím ve výši 81.953,5 Kč, když důvod vzniku je uveden nesplacením dluhu řádně a včas, přičemž dne 20.06.2009 se dlužná částka stala splatnou na základě odstoupení od smlouvy, o osobní kreditní kartě ze dne 04.06.2009 a zesplatňujícího dopisu ze dne 15.06.2009. Vykonatelnost přihlášené pohledávky je žalovanou dovazována z toho, že žalobce podal rozhodčí žalobu ke Společnosti pro rozhodčí řízení a.s., v rámci něhož KSPL 27INS 25913/2013 rozhodoval rozhodce, jenž uložil dlužníkovi uhradit žalované částku ve výši 88.548,92 Kč. Na doloženém rozhodčím nálezu je vyznačena doložka právní moci dne 20.08.2010 a vykonatelnost ke dni 23.08.2010. Žalobkyně ovšem tuto částku popřela s tím, že je promlčena, neboť rozhodčí doložka je neplatná a rozhodčí nález nicotný. Pohledávka nebyla v promlčecí lhůtě řádně uplatněna, přičemž splatná byla ke dni 15.06.2009. Rozhodčí doložka nemohla být vůbec platně sjednána s ohledem na obsah smlouvy o úvěru, jako jedna z jejích podmínek. Dlužníkovi nebyla rozhodčím řízením v žádném případě přiznána vyšší ochrana a garantováno spravedlivé řízení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Dlužník a žalovaný si sjednali v článku XVII odst. 1 podmínek k osobním kreditním kartám rozhodčí doložku, dle které majetkové spory vzniklé ze smlouvy, budou řešeny s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem, jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeném Společností pro rozhodčí řízení. Podle žalobkyně je tato rozhodčí doložka neplatná a tedy je rozhodčí nález nicotný s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 31 Cdo 1945/2010. Z judikatury soudního dvora vyplývá povinnost národních soudů při aplikaci národního práva interpretovat text a účel, zejména směrnice rady 93/13 EHS ze dne 05.04.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, tak, aby bylo dosaženo cíle v ní stanoveného. Soudní dvůr EU v tomto ohledu především doložil, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není třeba odkrýt způsobem předpokládaným národním právem, ale že soud má kdykoliv z úřední povinnosti přihlížet k nicotnosti takového rozhodčího nálezu. Je-li přitom rozhodčí nález nicotný, nevyvolává žádné právní účinky.

Vzhledem k citované judikatuře, pak lze považovat námitku promlčení za učiněnou zcela v souladu s požadavky zákona, neboť je-li v rámci rozhodování Ústavního a Nejvyššího soudu dovazována nemravnost, respektive rozpornost se zákonem a porušení práva na spravedlivý proces, nelze na druhou stranu namítat, že by se na základě závěrů judikatury posuzovala námitka promlčení v neprospěch spotřebitele jako nemravná.

Žalovaná nesouhlasila s popřením pohledávky co do pravosti a výše ze strany žalobkyně na přezkumném jednání konaném dne 11.02.2014, když žalovaný k popření pohledávky uvádí, že dne 23.04.2008 uzavřel s dlužníkem smlouvu o osobní kreditní kartě, registrační číslo 0350008300378, na jejímž základě žalobce poskytl dlužníku kreditní kartu s limitem ve výši 70.000,-Kč. Podpisem smlouvy se dlužník zavázal splácet poskytnuté peněžní prostředky pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 1/10 vyčerpané jistiny. Jelikož dlužník nehradil předepsané splátky řádně a včas, přistoupil žalobce dne 04.06.2009 k odstoupení od smlouvy a zesplatnění pohledávky, přičemž za den splatnosti celkové dlužné částky stanovil den 15.06.2009. Jelikož dlužník neuhradil svůj dluh ve stanovené lhůtě, přistoupil žalobce dne 14.04.2010 k uplatnění pohledávky v rozhodčím řízení dle sjednané rozhodčí doložky v Podmínkách, které byly nedílnou součástí Smlouvy. O nároku žalobce rozhodl rozhodčím nálezem rozhodce dne 23.07.2010, který nabyl právní moci dne 20.08.2010. Žalovanému především nelze klást k tíži skutečnost, že právní názor ohledně neplatnosti rozhodčích doložek nebylo v době uzavření smlouvy, potažmo příslušné rozhodčí doložky, na tolik zřejmý, aby mohl žalovaný důvodně pochybovat o budoucí vykonatelnosti rozhodčího nálezu, coby exekučních titulů, pravomoc rozhodce nesporoval, ani samotný rozhodce, že ve věci vydal své rozhodnutí, ani příslušný exekuční soud při nařizování exekuce na majetek dlužníka. Žalovaný tak má za prokázané, že uplatnil svou pohledávku v souladu s aktuálně platnými právními předpisy, respektive judikaturou soudů vyšších stupňů, a to v přiměřené lhůtě, když nárok na úhrady pohledávky splatné dne 15.06.2009 uplatnil v rozhodčím řízení a na základě exekučního titulu vydaný tímto rozhodčím řízením KSPL 27INS 25913/2013 byla k vymožení pohledávky nařízena exekuce usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 06.05.2011, č. j. 25 EXE 1141/2011-9. Žalovaná tak dosáhla v rámci promlčecí doby nejen vydání exekučního titulu, avšak i zahájení exekuce k vymožení pohledávky jím přiznané. Bylo by nepřiměřeným požadavkem na žalovanou, aby s ohledem na vývoj judikatury revidovala pravomocné a vykonatelné exekuční tituly a znovu ohledně téže pohledávky podávala žalobu u řádného soudu, zejména s ohledem na pravomocné zastavení tohoto soudního řízení pro překážku věci již rozhodnuté, žalovaný podotýká, že do dnešní doby nedošlo k odklizení rozhodčího nálezu zřízení o jeho zrušení, kdy dlužník žádnou takovou žalobu nepodal. Z těchto důvodů má tedy žalovaná za to, aby soud žalobu zamítl, přiznal mu na náhrady nákladů řízení částku v souladu se zákonem.

Ze Smlouvy o osobní kartě rozhodčího nálezu JUDr. Vladimíra Jirouska, z výpisů z účtu ke kreditní kartě, z odstoupení od smlouvy o osobní kreditní kartě, z návrhu na nařízení exekuce, z výzvy ze dne 20.11.2013, ze specifikace příslušnosti Martina Lukeše, z podmínek k osobním kreditním kartám a Všeobecným obchodním podmínkám a přihlášky pohledávky včetně plné moci, soud zjistil, že dlužník Lukeš uzavřel s Komerční bankou smlouvu o osobních kreditních kartách, jež tuto smlouvu dlužník neplnil řádně, proto ze souladu se Všeobecnými podmínkami a Podmínkami k osobním kartám stal splatný dluh celý, jenž o zesplatnění a nezaplacení ze strany žalovaného byl předán k rozhodnutí rozhodci JUDr. Vladimíru Jirouskovi v souladu se Všeobecnými obchodními podmínkami a Podmínkami o osobních kreditních kartách, který o věci rozhodl, když přiznal žalované pohledávku, jenž napadla touto žalobou žalobkyně a na základě exekučního titulu, to znamená konkrétního rozhodnutí rozhodce, došlo k nařízení exekuce.

Soud tedy v dané věci hodnotil a právně uvažoval pouze o nároku účastníků, když mezi nimi je rozhodný právní spor o to, zda-li došlo k promlčení pohledávky žalované tak, jak to navrhuje žalobkyně, když rozhodnutími ústavních soudů došlo k určení, že rozhodčí doložky tak, jak byly žalovanou sepsány s dlužníkem Lukešem, jsou neplatné, a tudíž došlo k nicotnosti rozhodnutí rozhodčího soudce, potažmo dalšího kroku směřujícího k vymožení dlužné částky prostřednictvím nařízené exekuce Okresním soudem v Klatovech.

Co se týká českého práva, insolvenční zákon nezná obdobu ustanovení § 35 zákona o rozhodčím řízení, když neexistuje možnost přerušit řízení a uložit insolvenčnímu správci podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu. Právní úprava popírá popírání pohledávek přihlášených věřitelů (§ 192 a následující insolvenčního zákona) neomezuje okruh důvodů jejich popření až na výjimky stanovené v § 99 odst. 2 insolvenčního zákona. Prosazuje se tak, zásada práva věřitelů na poměrné uspokojení a ochrany jejich společného zájmu, která vedla k zakotvení možnosti provádět pro účely insolvenčního řízení speciální přezkum dlužníkových právních úkonů v rámci přezkumného či incidenčního řízení (bez ohledu i na jejich případnou vykonatelnost). Právní teorie i praxe se tedy například shodly na tom, že ve sporu o určení existence pohledávky musí být insolvenčnímu správci v insolvenčním řízení v rámci přezkum pohledávek dána možnost procesní obrany, pokud by byly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu (§ 31 zákona o rozhodčím řízení), na němž je založena vykonatelnost přihlašované pohledávky, jaká by náležela dlužníku v případě jeho individuální obrany v exekučním řízení dle § 35 zákona o rozhodčím řízení. Z toho ovšem plyne, že uplatní-li insolvenční správce po popření vykonatelné pohledávky důvody, pro které by mohl být rozhodčí nález soudem zrušen, přezkoumá analogicky v rozsahu určené v § 35 téhož zákona též otázku, zda lze k rozhodčímu nálezu v podmínkách insolvenčního řízení přihlížet, tedy zda nejsou-li dány podmínky pro jeho zrušení dle § 31 zmiňovaného právního předpisu. Takovýto postup zcela odpovídá zásadám insolvenčního zákona, který přezkumem KSPL 27INS 25913/2013 pohledávek zajišťuje ochranu práv všech věřitelů před účelovými právními úkony dlužníka nebo jednotlivých věřitelů, jímž by se zkracovalo jejich právo na poměrné a co nejvyšší uspokojení.

Soud I. stupně má tedy za to, že je nutno v incidenčním řízení s ohledem na jeho zásady připustit námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, byť nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu. Soud I. stupně tedy došel k závěru, že soud se ztotožnil s názorem žalobce, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná a to v souladu s jejím skutkovým tvrzením, když byla sepsána v rozporu s nálezem Ústavního soudu. Podle § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, je-li podán návrh podle odst. 1, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkonu rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě podán návrh, pokračuje soud v řízení o výkonu rozhodčího nálezu. Z uvedených ustanovení zákona o rozhodčím řízení plyne, že je-li vydaný rozhodčí nález z nějakého důvodu vadný, je nutno jej odklidit cestou jeho zrušení a to buď do 3 měsíců od jeho doručení formou žaloby podle § 31 a 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, nebo stejnou žalobou podanou v rámci probíhajícího exekučního řízení v 30 denní lhůtě podle § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Je-li rozhodčí nález tímto způsobem zrušen, věřiteli se jeho hmotně právní nárok nepromlčuje za předpokladu, že ve 30 denní lhůtě podá u soudu návrh na pokračování v řízení. Jinými slovy, aby mohlo být o téže věci rozhodováno znovu mezi týmiž stranami, je nezbytné vadný rozhodčí nález zákonem předpokládaným způsobem odstranit. Nestane-li se tak, je rozhodčí nález vykonatelný, neboť má účinky pravomocného soudního rozhodnutí.

Vzhledem k této vnitřní logice uvedeného zákona nelze považovat za nicotný právní akt rozhodčí nález, který byl vydán na základě neplatné neexistující rozhodčí doložky, a jednalo se o spor, který byl arbitrovatelný (muselo by se jednat o majetkový spor a muselo by být možné o předmětu sporu uzavřít smír). To však není případ zmíněných rozhodčích nálezů, které zavazovaly dlužníka k peněžitému plnění, tudíž se nepochybně jednalo o majetkové spory, u nichž by bylo možné uzavřít rozhodčí smlouvu. Je-li tedy rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by bylo možné rozhodnout v rozhodčím řízení, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze je považovat za nicotný právní akt. Soud, který o věci rozhodoval v souladu s ustanovením § 403 odst. 1 obchodního zákoníku, poznamenává, že toto ustanovení spojuje stanovení promlčecí doby se zahájením rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí doložky. Ovšem pozdější zákon č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení, který nabyl účinnosti dne 01.01.1995 vychází z jiné koncepce a jak je zřejmé z jeho obsahu, je-li rozhodčí nález zrušen v řízení vedeném dle § 31 rozhodčího řízení z důvodu, že rozhodčí smlouva je neplatná či vůbec neuzavřená i v takovém případě zůstávají účinky podané rozhodčí žaloby zachovány, podá-li strana (rozhodčí žalobce) u soudu žalobu do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu. U této právní úpravy se uplatní pravidlo lex posterior derogát priory, proto je soud názoru, že promlčecí doba neběží u práva, na které dopadá právní úprava občanského zákoníku jeho uplatněním u rozhodce, aniž by byla rozlišována platnost či neplatnost rozhodčí doložky. Toto rozlišení nečiní ani právní úprava obsažená v § 648 ve spojení s § 317 zákona č. 89/2012 a není žádný rozumný důvod, proč by se měl jinak posuzovat běh promlčecí lhůty v případě rozhodčích řízení, když jsou uplatňována práva dle obchodního zákoníku na jedné straně a jinak v případě rozhodčích řízení, ve kterých se věřitelé domáhají splnění svých nároků plynoucí z občanského zákoníku nebo ze zákona č. 89/2012 (NOZ). V opačném případě by věřitel, byť již měl k dispozici pravomocný rozhodčí nález, musel podat v neustále běžící 4 leté promlčecí lhůtě i žalobu o splnění téhož nároku u soudu. Nepochybně by se, ale dočkal toho, že by soud řízení o jeho žalobě zastavil KSPL 27INS 25913/2013 dle § 104 odst. 1 o.s.ř. pro neodstranitelnou překážku věci rozhodnuté, a s poukazem na to, že rozhodčí nález má dle § 28 odst. 2 rozhodčích řízení účinky pravomocného rozsudku. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že pohledávka žalované se řídí obchodním zákoníkem, a že rozhodčí řízení bylo zahájeno za běhu 4 leté promlčecí lhůty stanovené v § 397 obchodního zákoníku a běží od splatnosti pohledávek dlužníka žalované a zahájením rozhodčího řízení přestala promlčecí lhůta běžet v souladu s § 403. Rozhodčím nálezem přiznané právo se promlčí až uplynutím obecné promlčecí doby podle § 408 obchodního zákoníku, tedy uplynutím 10 let ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé, tj. 1. dnem po splatnosti pohledávek. Není proto dle názoru soudu správný názor žalobce, že přihlášené pohledávky žalované jsou promlčené. Soud odkazuje v dané věci na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 04.08.2014 č. j. 104 VSPH 50/2014-62.

O nákladech řízení soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když sice žalovaná byla ve věci plně úspěšná v souladu § 142 odst. 1 o.s.ř. ovšem s přihlédnutím k § 202 odst. 1 insolvenčního zákoníku ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Z tohoto důvodu soud přes úspěch byl nucen žalované nepřiznat plnou náhradu nákladů řízení, respektive přiznal ji, ale nemohl ji vyčíslit z důvodu v § 202 odst. 1 insolvenčního zákona.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného a to ve 2 vyhotovení.

V Plzni dne 27.10.2014

Mgr. Michal Reitspies, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Kristýna Vecková