122 ICm 4147/2013
Jednací číslo: 122 ICm 4147/2013-70 (KSPL 27 INS 27860/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Karlem Svobodou Ph.D. v právní věci žalobce: Paclík-insolvenční správce a spol., IČ 24836133, se sídlem v Praze 5, U Trojice 1042/2, insolvenční správce dlužníka M & C servis s.r.o., IČ 27100201, se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, práv. zast.: Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem v Praze, Vrázova 7, proti žalované: Veronice Moravcové, , , práv. zast.: Mgr. Alexandrem Jánem Vaškevičem, obecným zmocněncem, Nekmíř 35, Dolní Bělá, o neúčinnost nájemních smluv,

takto:

I. Určuje se, že nájemní smlouvy uzavřené mezi M & C servis s.r.o., se sídlem 301 00 Plzeň 1-Severní Předměstí, Na Roudné 443/18, IČ 27100201, jako nájemcem, a paní Veronikou Moravcovou, bytem , dat. nar. , jako pronajímatelkou a) ze dne 01.01.2010 a b) ze dne 01.01.2011 jsou právně neúčinné.

II. Žalovaná je povinna vydat žalobci do konkurzní podstaty dlužníka M & C servis s.r.o., se sídlem 301 00 Plzeň 1-Severní Předměstí, Na Roudné 443/18, IČ 27100201, částku 1.031.057 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 14.071 Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u tohoto soudu dne 09. 12. 2013 vůči žalované domáhal určení neúčinnosti nájemních smluv ohledně nebytových prostor ve vlastnictví žalované, kterou dlužník jako nájemce a žalovaná jako pronajímatelka mezi sebou uzavřeli dne 01.01.2010 a dne 01.01.2011. Dále se žalobkyně domáhala toho, aby žalovaná byla povinna vydat do konkurzní podstaty dlužníka částku ve výši 1.031.057 Kč, tedy plnění, které žalovaná na základě předmětných smluv obdržela. Žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že je správkyní insolvenční podstaty dlužníka. Uvedla, že usnesením Krajskému soudu v Plzni z 12.12.2012 byl zjištěn úpadek dlužníka a žalobkyně jmenována insolvenční správkyní. Usnesením z téhož dne byl na majetek žalovaného prohlášen konkurz. Dlužník a žalovaná uzavřeli dne 01.01.2010 nájemní smlouvu na kancelářské prostory o velikosti 96 m2 v době v majetku žalované na adrese Příbram, Podlesí 391. Nájemné bylo přitom sjednáno ve výši 630.160 Kč a splatné k 31.01.2012. Dále tytéž subjekty uzavřely dne 01.01.2011 nájemní smlouvu o ohledně nájmu týž nebytových prostor s tím, že dlužník se žalované zavázal zaplatit nájemné ve výši 380.160 Kč a to do 31.01.2012. Žalovaná přitom na základě nájemní smlouvy žalobce na nájemném za rok 2011 přijala dne 30.06.2012 částku ve výši 330.160 Kč a dne 01.07.2012 částku ve výši 300.000 Kč. Jde-li o nájemné za rok 2010, obdržela dne 30.09.2012 částku ve výši 350.000 Kč a dne 01.10.2012 částku ve výši 53.897 Kč. Žalobkyně má za to, že se jednalo pouze o předstírané (disimilované) právní úkony, které měly sloužit k tomu, aby z majetku dlužníka bylo odčerpáno maximální množství finančních prostředků vytvořených jeho činností. Jde-li o nájemné za rok 2011, strana žalující dále zdůraznila, že v nájemní smlouvě bylo sjednáno nájemné více než dvakrát, respektive dokonce třikrát nadsazené. Žalobkyně rovněž sdělila, že žalovaná je sestrou jediného společníka a jednatele dlužníka Stanislava Moravce, oba mají trvalé bydliště na tomtéž místě, žalovaná je tedy ve vztahu k dlužníkovi osobou blízkou. Žalobkyně se domnívá, že plnění, které dlužník poskytl žalované následkem výše uvedených nájemních smluv, je nejen právním úkonem bez přiměřeného protiplnění a právní úkonem zvýhodňujícím jednoho z věřitelů dlužníka, ale zejména, že jde o úmyslně zkracující právní úkon.

Strana žalovaná ve svém vyjádření z 24.03.2014 uvedla, že žaloba má být zamítnuta. Především je žaloba zmatečná, protože z jejího textu nelze jednoznačně určit na základě jakých konkrétních skutečností a důkazů se žalobce domáhá plnění uvedeného v petitu. Zatímco v nadpisu v žalobě je uvedeno, že se jedná o žalobu na neplatnost nájemní smlouvy, v petitu je uvedeno, že se žalobce domáhá neúčinnosti nájemních smluv. Strana žalující neuvádí žádné zákonné ustanovení, o které opírá svůj nárok. Strana žalovaná má za to, že je na straně žalující, aby prokazovala, že předmětné nájemní smlouvy a plnění z nich poskytnutá byly právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, které byly uskutečněny v době, kdy byl dlužník v úpadku, nebo že by takový úkon vedl k dlužníkovu úpadku. Pouze výčet přihlášených pohledávek bez dalšího skutkového tvrzení neprokazuje, že by dlužník v době plnění a v době uzavření nájemních smluv byl v úpadku. Strana žalovaná dále má za to, že žalobce nijak neprokazuje, že by žalované byl nebo měl být znám úmysl dlužníka zkrátit své věřitele a rovněž ani nebylo prokázáno, že by žalovaná byla osobou dlužníkovi blízkou. Strana žalovaná rovněž namítá, že nájemné bylo sjednáno ve výši 165 Kč/m2 měsíčně, tedy ještě v intervalu obvyklého nájemného za obdobné nebytové prostory v Příbrami, které uvádí žalobce. Jde-li o rok 2011, v částce ve výši 6.564 Kč/m2 ročně byly uvedeny zálohy na plnění poskytovaná spolu s nájemným ve výši 4.584,16 Kč/m2 ročně. Tuto částku nelze započíst do výše obvyklého nájemného, jedná se o jinou platbu. Tato výše záloh již v dalších letech nebyla sjednávána z toho důvodu, že byla sjednána ve vyšší výši, než byla skutečná spotřeba.

Podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 236 odst. 1, 2 insolvenčního zákona neúčinnosti právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení, je však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů, náleží do majetkové podstaty. Není-li vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada.

Podle § 237 odst. 1 insolvenčního zákona povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn, nebo které z něho měly prospěch.

Podle § 237 odst. 4 insolvenčního zákona bylo-li plnění z neúčinného právního úkonu vzájemné, vydá je insolvenční správce oprávněným osobám bez zbytečného odkladu poté, co tyto osoby vydaly dlužníkovo plnění z takového úkonu do majetkové podstaty. Není-li plnění poskytnuté dlužníkovi těmito osobami v majetkové podstatě rozpoznatelné nebo se v ní nenachází, považuje se pohledávka, která těmto osobám poskytnutím plnění dlužníkovi vznikla za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky.

Podle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

Podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Podle § 239 odst. 4 insolvenčního zákona dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutím, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění, nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

Podle § 240 odst. 1-3 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného plnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a nebo v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Podle § 242 odst. 1-3 insolvenčního zákona odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Má se za to, že úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení.

Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 27 INS 27860/2012 soud zjistil, že insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu samotného dlužníka ze dne 08.10.2012, který Krajskému soudu v Plzni došel dne 09.11.2012. Oznámení o zahájení insolvenčního řízení bylo uveřejněno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 09.11.2012. Usnesením ze dne 06.03.2013 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurz, dne 12.02.2013 proběhlo přezkumné jednání-výše uvedená usnesení, návrhy a protokoly o přezkumném jednání byla soudem konstatována k důkazu. K důkazu bylo provedeno i usnesení o zjištění úpadku a o ustanovení insolvenčního správce vydané Krajským soudem dne 12.12.2012. Z lustrace v centrální evidenci obyvatel a dále z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka soud zjistil, že žalovaná Veronika Moravcová je od 23.06.2001 provdána za jediného jednatele a společníka dlužníka, tedy společnosti M & C servis, a to Stanislava Moravce, , který dlouhodobě bydlí na téže adrese jako žalovaná, tedy -viz úplný výpis z obchodního rejstříku dlužníka. Je tedy nepochybné, že mezi žalovanou a dlužníkem, jehož jediným společníkem a jednatelem je manžel žalované, existuje vztah osoby blízké.

Z nájemní smlouvy ze dne 01.01.2010 soud zjistil, že žalovaná, jako pronajímatelka měla dlužníkovi jako nájemci pronajmout kancelářského nebytové prostory v Podlesí 391, Příbram, o výměře 96 m2. Doba trvání nájemního vztahu byla sjednána na 2 roky počínaje 01.01.2010 s tím, že cena za nájem prostorů činí 6.564,16 Kč/m2 ročně s tím, že celková roční částka představuje 630.159,36 Kč.

Dále soud zjistil, že dne 01.01.2011 spolu účastníci uzavřeli další nájemní smlouvu na tytéž nebytové prostory, která zcela zjevně, alespoň podle svého obsahu navazuje a nahrazuje smlouvu z 01.01.2010. Nájemné bylo přitom tentokrát sjednáno částkou ve výši 1.980 Kč//m2, úhrnem tedy za rok 2011 mělo být zaplaceno 380.160 Kč. Zatímco nájemné z prvé nájemní smlouvy mělo být nelogicky splatné během ledna roku 2012 (smlouva byla uzavřena dne 01.01.2010), nájemné z druhé nájemní smlouvy mělo být zaplaceno rovněž během ledna 2012.

Z výdajového pokladního dokladu ze dne 30.09.2012 a dále z 01.10.2012 soud zjistil, že nájemné za rok 2010 (nájemné z první nájemní smlouvy, které mělo být zaplaceno během ledna 2012) bylo zaplaceno dle těchto dokladů ve dvou částkách, částka ve výši 350.000 Kč dne 30.09.2012, částka ve výši 53.897 Kč dne 01.10.2012. Z výdajového pokladního dokladu ze dne 30.06.2012 a z 01.07.2012 soud zjistil, že nájemné za rok 2011 podle těchto dokladů bylo dlužníkem žalované zaplaceno rovněž ve dvou částkách a to dne 30.06.2012 330.160 Kč a dne 01.07.2012 ve výši 300.000 Kč. To úhrnem znamená, že dle těchto dokladů žalovaná převzala na nájemném za rok 2010 úhrnem 403.897 Kč (nájemné za rok 2010 bylo sjednáno částkou 630.160 Kč), na nájemném za rok 2011 částku ve výši úhrnem 630.160 Kč, tedy úhrnem 1.034.057 Kč.

Žalobce sděluje, že obě nájemní smlouvy jsou disimilovanými právními úkony, tedy úkony, které jsou uskutečňovány jen na oko a k jejich reálnému naplňování (tedy k pronájmu nebytových prostor a k realizaci tohoto pronájmu) ve skutečnosti nikdy nedošlo.

Žalobce tedy mimo jiné zpochybňuje i autentičnost těchto listin s tím, že k jejich sepisu ze strany žalované i jednatele dlužníka došlo bez vztahu k realitě, a že tedy ani z data uzavření předmětných smluv soud nemá vycházet jak z danosti, a že z těchto smluv ze strany žalované nikdy nebylo plněno, protože byly fingované. Fakt, že soukromá listina a údaje v ní uvedené mohou být zpochybněny již samotným aktem zpochybnění, aniž by ten, kdo ji zpochybňuje, uváděl konkrétní skutečnosti a důkazy nasvědčující tomu, že se jedná o pravé a nikoli simulované listiny (včetně uvedení data i jejich podpisu), vyplývá z ustanovení § 134 o.s.ř. podle tohoto ustanovení předpoklad správnosti platí jen tzv. veřejné listiny. Pouze tyto listiny potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, jakož i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Nelze tedy přisvědčit právní argumentaci strany žalované, že soud má z předmětných nájemních smluv ze dne 01.01.2011 a z 01.01.2010 vycházet jako z nepochybných listin. Naopak existují racionální důvody, na jejichž základě, lze pochybovat o pravosti těchto nájemních smluv. Především u nájemní smlouvy ze dne 01.01.2010 nelze přehlédnout, že splatnost plnění nájemného za rok 2010 byla sjednána až na leden 2012, tedy na účetní období v jehož závěru dlužník podal insolvenční návrh. Také nelze přehlédnout, že k zaplacení údajného nájemného za rok 2010 došlo v částkách 350.000 Kč a 53.897 Kč až 30.09., respektive 01.10.2012, tedy necelá dva měsíce před zahájením insolvenčního řízení. Přitom z přihlášek pohledávek v rámci insolvenčního řízení vyplývá, že tyto pohledávky se staly splatnými před 30.09.2012, také nelze přehlédnout, že na nájemném za rok 2010 bylo plněno úhrnem 403.897 Kč na místo údajně sjednaných 630.160 Kč, zatímco na nájemném za rok 2011 mělo být zaplaceno pouze 380.160 Kč, ale naopak bylo přeplaceno a zaplaceno bylo 630.160 Kč. Jediným logickým vysvětlením, proč sjednané nájemné za rok 2010 ani za rok 2011 neodpovídá částkám, které měly být údajně na základě těchto smluv vyplaceny, je, že k výplatám částek uvedených ve výdajovém pokladním dokladu docházelo bez předem stanoveného podkladu, který by byl stranám v době výplaty částek znám. Takovéto vysvětlení vede k závěru, že nájemní smlouvy z 01.01.2010 a 01.01.2011 byly skutečně tzv. disimilovanými právními úkony, tedy předstíranými právními úkony. I když tedy z výpisu katastru nemovitostí z 29.11.2013 plyne, že žalovaná je vlastníkem domu, v němž se předmětné nebytové prostory nachází, nelze na základě tohoto výpisu a po bližší analýze nájemních smluv a způsobu jejich údajného proplácení dospět k závěru, že předmětné nájemní smlouvy byly skutečným a existujícím právním důvodem, na základě něhož dlužník žalované poskytl předmětné plnění. Také nelze přehlédnout, že nájemné uvedené v nájemní smlouvě z 01.01.2010, jež bylo sjednáno částkou ve výši 6.564,16 Kč/m2 ročně, významným způsobem a evidentně přesahuje výši obvyklého nájemného sjednávaného přímo v centru obce Příbram (165 Kč/m2 měsíčně), když nebytové prostory, které se nacházejí nikoli v centru obce Příbram, se pronajímají za určitě daleko nižší částku ve výši 60 Kč/m2 měsíčně-viz přehled webových stránek Sreality.cz č. l. 18-19 spisu, které strana žalující předložila k důkazu. Argumentace strany žalované v tom směru, že nájemné za rok 2010 bylo sjednáno ve výši 1.980 Kč měsíčně s tím, že zbytek částky, který měl být za m2 ročně placen do částky ve výši 6.564 Kč, tvoří zálohy na služby spojené s užíváním bytu, neodpovídá obsahu nájemní smlouvy z 01.01.2010. V této smlouvě je totiž uvedeno, že částka 6.564,16 Kč/m2 ročně je částkou nájemného, nikterak z této smlouvy nevyplývá, že by se mělo jednat o nájemné včetně služeb spojených s užíváním bytu. Konečně nelze odhlédnout ani od faktu, že ve sporu mezi týmiž účastníky, který je u Krajského soudu v Plzni veden pod sp. zn. 122 ICm 4144/2013 (tento spis byl proveden k důkazu i v rámci tohoto řízení) byla řešena okolnost, že dlužník žalované vyplatil částku ve výši úhrnem 1.103.967,60 Kč a to na údajných náhradách za cestovné vozem žalované RZ 7S9 3560 za období leden 2011 až květen 2012 v částkách ve výši minimálně 49.917,60 Kč měsíčně až do 83.471,40 Kč měsíčně. Z dokladů o ,,náhradách na cestovném, které dlužník žalované vystavil, vyplývá pouze to, jaká částka úhrnem byla na údajném cestovném žalované vyplacena. Nicméně z těchto listin nevyplývá, že by se skutečně jakákoli konkrétní služební cesta žalované ve prospěch dlužníka uskutečnila a že by tedy předmětná částka, která přesahuje 1.000.000 Kč, byla žalované ze strany dlužníka vyplacena důvodně. Tyto náhradové listiny navíc nejsou ani datovány a nejsou v nich uvedeny jakékoli údaje o konkrétních cestách. I v tomto souvisejícím řízení, tedy soud v rámci rozsudku (dosud nepravomocného) ze dne 03.09.2014 konstatoval, že nebylo prokázáno, že by žalovaná měla na předmětné částky údajného cestovného nárok, a že jí skutečně měly být vyplaceny. Soud tedy i v tomto souvisejícím řízení uzavřel, že se ve skutečnosti jednalo o disimilované (o ve skutečnosti neexistující) úkony dlužníka a proto žalovaná má cestovné, které jí dlužník vyplatil, poskytnout do podstaty.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno toho, že nájemní smlouvy ze dne 01.01.2010 a 01.01.2011 byly skutečně uzavřeny, a že tyto soukromé listiny odpovídají realitě a nebyly případně vyhotoveny dodatečně. Soud přitom již výše vysvětlil, proč důkazní břemeno v tomto směru náleželo žalované. Naopak z listinných důkazů, které byly provedeny k důkazu a rozebrány výše, vyplývá, že mezi obsahem těchto nájemních smluv a způsobem, jakým bylo žalované na základě těchto údajně uzavřených nájemních smluv vyplaceno plnění, je na místě uzavřít, že tyto nájemní smlouvy neodpovídají realitě a nedokumentují údajný nájemní vztah, který podle tvrzení žalované měl mezi ní a dlužníkem vzniknout. Rovněž způsob proplácení údajného cestovného žalované v souvisejícím spise vede v úhrnu s výše uvedenými důkazy k závěru, že žalovaná a dlužník v součinnosti uskutečňovali právní jednání, které vedlo v době, kdy žalovaný prokazatelně dlužil vícero věřitelům, k vyvedení majetku dlužníka ve prospěch žalované-bylo na žalované, aby tvrdila a prokazovala opak, ovšem žalovaná se k jednání soudu nedostavila a zbavila se tak svého práva být poučena. Přitom tzv. incidenční spory jsou tzv. sporným řízením, v němž existuje břemeno tvrdit a prokazovat, žalovaná toto své břemeno tvrdit a prokazovat nenaplnila.

Skutečnost, že plnění uvedené ve výdajových pokladních dokladech z 01.10., 30.09., 30.06. a 01.07.2012 bylo žalované dlužníkem skutečně poskytnuto, vyplývá jednak z těchto výdajových pokladních dokladů, které žalovaná podepsala, jednak i z dopisu žalované adresované žalobci ze dne 18.11.2013. V tomto dopise žalovaná uvádí, že předmětné platby obdržela, nicméně má za to, že je obdržela právem. S tímto náhledem se soud neztotožňuje-viz odůvodnění shora.

Jde-li o právní posouzení situace, je na místě v souladu s § 235 odst. 1 insolvenčního zákona konstatovat, že poskytnutím plnění z tzv. disimilovaných nájemních smluv dlužník zkrátil možnost uspokojení svých věřitelů, neboť z výše uvedených důkazů je evidentní, že z insolvenční podstaty proplacením údajného nájemného ušlo minimálně 1.031.057 Kč, jak je uvedeno v žalobě. Přitom z přihlášených pohledávek i z prozatímních výsledků insolvenčního řízení (na dlužníka byl prohlášen konkurz) je zřejmé, že majetek, který dlužníkovi po odčerpání těchto částek zůstal, neumožňuje uspokojení věřitelů v plném rozsahu-viz i seznam majetku dlužníka vypracovaný insolvenčním správcem. Žalobce jako insolvenční správce je k podání odporové žaloby ve smyslu § 239 odst. 1 insolvenčního zákona oprávněn, je tedy aktivně legitimován k vedení tohoto sporu. Soud již výše uvedl a odůvodnil, že k plnění údajného nájemného ze strany dlužníka ve prospěch žalované je plněním na základě tzv. disimilovaného právního úkonu (nájemních smluv z 01.01.2010, respektive z 01.01.2011), je tedy konáním, kterému lze odporovat ve smyslu § 242 insolvenčního zákona, neboť plněním, které je poskytováno bez právního důvodu, je úkonem, kterým dlužník úmyslně zkracuje uspokojení věřitele. Přímo z povahy předmětného úkonu (plnění na základě disimilovaných smluv), že dlužník tak činil s úmyslem zkrátit jiné věřitele, na toto lze usuzovat i s ohledem na dobu, kdy k plnění došlo (cca 2 měsíce před podáním návrhu dlužníka na zahájení insolvenčního řízení). Ve smyslu § 242 odst. 2 insolvenčního zákona se přitom ze zákona má za to, že žalované tento úmysl dlužníka byl znám a musel jí být znám. Soud již výše uvedl, že z výpisu z centrální evidence obyvatel a z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka vyplývá, že žalovaná je a v době uskutečnění úkonů i byla manželkou jediného jednatele a společníka dlužníka, Stanislava Moravce. Oba mají dlouhodobě tutéž adresu trvalého pobytu. Přitom z ustanovení § 242 odst. 3 insolvenčního zákona plyne, že úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. Insolvenční řízení přitom bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu dlužníka došlého soudu dne 09.11.2012. Pokud tedy nájemní smlouvy měly být uzavřeny dne 01.01.2010, respektive 01.01.2011 a k poskytnutí plateb na základě těchto údajných nájemních smluv došlo v období od 30.06.2012 do 01.10.2012, je lhůta pro podání žaloby podle § 242 odst. 3 insolvenčního zákona zachována. Zbývá dodat, že tzv. disimilovaný právní úkon je ve své podstatě zároveň i v daném případě právním úkonem-poskytnutým plnění, k němuž došlo bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 odst. 3 insolvenčního zákona. Za takových okolností žalobce nemusí tvrdit a prokazovat, že dlužník tyto úkony učinil v době, kdy již byl v úpadku (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona). Samozřejmě nemusí prokazovat ani to, že úmysl byl žalované jako osobě blízké dlužníku znám (§ 242 odst. 2 insolvenčního zákona). Bylo na straně žalované, aby výše uvedené skutkové závěry soudu zpochybňovala, nedostavila se však k jednání, zbavila možnosti být poučena ve smyslu § 118a odst. 1-3 o.s.ř. a proto soud nemohl dospět v rámci tohoto ve své podstatě sporného řízení k jiným skutkovým a právním závěrům, než je uvedeno výše.

Žalovaný namítá, že je podle jeho názoru žaloba zmatečná, nelze jednoznačně určit z čeho a na základě jakých skutkových tvrzení a jakých důkazů se žalobce domáhá v petitu uvedeného plnění. Žalobu a její obsah soud popsal na počátku odůvodnění rozsudku, podle jeho názoru žaloba poskytuje jasný a spolehlivý základ, aby byl předmět řízení i důvody, pro které žalobce žádá určení neúčinnosti nájemních smluv a navrácení částky do podstaty, vymezeny. Pokud je v návěstí žaloby uvedeno, že žalobce žádá určit neplatnost nájemní smlouvy a v petitu žádá určení právní neúčinnosti nájemních smluv, z textu žaloby je naprosto zřetelné, že žalobce se domáhá určení právní neúčinnosti nájemních smluv ve smyslu insolvenčního zákona. Ostatně tento fakt, je zřejmý i žalované, z následujícího textu jejího vyjádření z 24.03.2014 je zřetelné, že se brání vůči využití jednotlivých ustanovení insolvenčního zákona. Soud již výše odůvodnil, proč údajné nájemní smlouvy pokládá za právní úkony, ohledně nichž strana žalovaná neunesla důkazní břemeno tohoto, že nebyly pouze disimilované (jde o soukromé listiny), a že plnění v nich uvedené ze strany žalované bylo skutečně poskytnuto. Soud již výše odůvodnil i skutečnost, proč žalobce nemusí prokazovat, že dlužník byl v době uskutečnění předmětných úkonů v úpadku, soud odůvodnil i to, že s ohledem na přehled pohledávek dlužníka a na soupis majetkové podstaty, jakož i vzhledem k tomu, kdy byla plnění z údajných nájemních smluv dlužníkem poskytnuta, je zřetelné, že se jednalo o poskytnuté plnění, které zkracovalo uspokojení věřitelů. S ohledem na vztah žalované k dlužníkovi nemusí žalobce prokazovat, že byl dlužník v době uskutečnění předmětných úkonů v úpadku, a dlužno zároveň i dodat, že s ohledem na čas poskytnutých plateb a dobu podání insolvenčního návrhu (cca 2 měsíční odstup) a s ohledem na přehled uplatněných pohledávek v rámci insolvence a přehled dlužníkova majetku je zřetelné, že dlužník v době uskutečnění předmětných úkonů v úpadku byl. Fakt, že se jedná o údajné nájemní smlouvy, které jsou úmyslně zkracujícími úkony ve smyslu § 242 insolvenčního zákona soud již odůvodnil výše. Bylo na žalované, aby tento právní závěr dovozený na základě skutkových okolností zpochybňovala uváděním konkrétních skutečností a důkazů, to se však nestalo, žalovaná se k jednání nedostavila. Fakt, že nájemné za rok 2011 bylo ve srovnání s obvyklým nájemným v Příbrami nadsazeno dvakrát až třikrát, vyplývá jednak z předmětné nájemní smlouvy, jednak i z internetových výpisů ohledně nabídek nebytových prostor v centru Příbrami i na okraji Příbrami. Argumentace žalované, že podstatná část nájemného ve výši 6.564 Kč/m2 ročně z větší části tvořila zálohy na služby spojené s užíváním nebytových prostor, z nájemní smlouvy nějak nevyplývá. Soud však zdůrazňuje, že dospěl k závěru, že dospěl na základě pasivity žalované, která neprokázala, že by dlužníkovi skutečně poskytla plnění z nájemních smluv (tedy umožnila užívání nebytových prostor, a že smlouvy byly skutečně uzavřeny v době, v níž jsou datové a nikoli později jen jako disimilované právní úkony, vede toto neunesení důkazního břemene na straně žalované k závěru soudu o tom, že se jedná o úkony úmyslně zkracující ve smyslu § 242 insolvenčního zákona, neboť se jedná o úkony jen ,,naoko. Proto pro rozhodnutí ve věci samé nebylo podstatné, zda nájemné sjednané ve smlouvách bylo, či nebylo nepřiměřené.

Zbývá dodat, že z ustanovení § 236, § 237 odst. 1, 4, § 239 odst. 4 vyplývá, že žalovaná, jíž byly platby z údajných nájemních smluv ku prospěchu, je povinna tyto platby vydat do insolvenční podstaty.

S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti soud žalobě zcela vyhověl.

Protože žalobce byl ve věci zcela úspěšný, má podle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona a podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na plnou náhradu nákladů tohoto řízení. Náklady řízení přitom v daném případě sestávají z 3 úkonů právní služby a odměny advokáta ve výši úhrnem 9.300 Kč, dále z 3 režijních paušálů 300 K dále z a č, náhrady za ztrátu času (4 půlhodiny) ve výši 400 Kč, z cestovní náhrady ve výši 1.029 Kč, cestovní náhrada přitom činí za jízdu osobním automobilem Ford Mondeo na trase Praha-Plzeň a zpět (RZ 2AH 9337) 3,70 Kč za 182 ujetých kilometrů, tedy 673,40 Kč a dále jde-li o náhradu za pohonné hmoty, dále o částku 355,80 Kč (5,40 l/100 km x 1,82 x 36 Kč/l nafty). Rovněž je třeba připočíst 21% DPH z výše uvedených položek ve výši 2.442 Kč. Úhrnem jde o částku ve výši 14.071 Kč. O lhůtě ke splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o.s.ř. a stanovil jí žalované jako zákonnou 3 denní. K určení delší lhůty nebyl shledán žádný důvod. Přitom nelze pominout, že z tohoto spisu vyplývá, že žalovaná v nedávné době od dlužníka obdržela plnění ve výši 1.103.967,60 Kč. Dále je soudu ze souvisejícího spisu sp. zn.vedeného mezi týmiž účastníky známo, že další více než 1.000.000 Kč žalovaná od dlužníka obdržela z důvodu údajných nájemních smluv, a to opět v nedávné době. Finanční situace žalované by tedy měla být dobrá.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněně svého práva domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.

Krajský soud v Plzni dne 03.09.2014

JUDr. Karel Svoboda Ph.D., v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Kristýna Vecková