122 ICm 4144/2013
Jednací číslo: 122 ICm 4144/2013-83 (KSPL 27 INS 27860/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Karlem Svobodou Ph.D. v právní věci žalobce: Paclík-insolvenční správce a spol., IČ 24836133, se sídlem v Praze 5, U Trojice 1042/2, insolvenční správce dlužníka M & C servis s.r.o., IČ 27100201, se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, práv. zast.: Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem v Praze, Vrázova 7, proti žalované: Veronice Moravcové, , , práv. zast.: Mgr. Alexandrem Jánem Vaškevičem, obecným zmocněncem, Nekmíř 35, Dolní Bělá, o neúčinnost právních úkonů,

takto:

I. Určuje se, že náhrada za cestovné mezi M & C servis s.r.o., se sídlem 301 00 Plzeň 1-Severní Předměstí, Na Roudné 443/18, IČ 27100201, jako povinným, a paní Veronikou Moravcovou, bytem , dat. n , jako oprávněnou za období leden 2011 až květen 2012 vozem AUDI A3 1,6 s reg. zn. 7S9 3560 a vyplacení náhrad za cestovné za období leden 2011 až květen 2012 vozem AUDI A3 1,6 s reg. zn. 7S9 3560 jsou právně neúčinné.

II. Žalovaná je povinna vydat žalobci do konkurzní podstaty dlužníka M & C servis s.r.o., se sídlem 301 00 Plzeň 1-Severní Předměstí, Na Roudné 443/18, IČ 27100201, částku 1.103.967,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 12.342 Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u tohoto soudu dne 11.12.2013 se žalobce vůči žalované domáhal vyslovení neúčinnosti ve výroku uvedených nájemních smluv. Žalobu odůvodnil tím, že usnesením Krajského soudu v Plzni z 12.12.2012 byl zjištěn úpadek dlužníka M & C servis s.r.o. a usnesením z téhož dne byl na jeho majetek prohlášen konkurz. Žalovaná jako zaměstnankyně dlužníka měla vykonat v době od ledna 2011 do května 2012 pro dlužníka služební cesty, na jejichž základě jí bylo na cestovních náhradách vyplaceno celkem 1.103.967,60 Kč. Žalobce má za to, že tyto cesty ve skutečnosti nebyly vykonány.

Žalovaná ve svém vyjádření z 24.03.2014 uvedla, že žaloba je zmatečná, protože z jejího textu nelze jednoznačně určit z čeho a na základě jakých skutkových tvrzení a z jakých důkazů se žalobce domáhá v petitu uvedeného plnění. Upozornila na fakt, že žalobce netvrdí ani neprokazuje, že dlužník byl dne 01.01.2010, respektive 01.01.2011 v úpadku, toliko uvedl výčet přihlášených pohledávek bez dalšího skutkového tvrzení o tom, co mají prokazovat. Pokud žalobce uplatňuje žalobní návrh podle § 242 insolvenčního zákona jako úmyslně zkracující úkony, je povinen tvrdit a prokázat, že tento úmysl byl druhé straně, tedy žalované znám, nebo jí musel být znám, nebo že se jedná o osobu blízkou. Služební cesty byly uskutečněny, pokud žalobce tvrdí, že nikoliv, je na něm, aby prokazoval, že se neuskutečnily.

Podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 236 odst. 1, 2 insolvenčního zákona neúčinnosti právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení, je však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů, náleží do majetkové podstaty. Není-li vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada.

Podle § 237 odst. 1 insolvenčního zákona povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn, nebo které z něho měly prospěch.

Podle § 237 odst. 4 insolvenčního zákona bylo-li plnění z neúčinného právního úkonu vzájemné, vydá je insolvenční správce oprávněným osobám bez zbytečného odkladu poté, co tyto osoby vydaly dlužníkovo plnění z takového úkonu do majetkové podstaty. Není-li plnění poskytnuté dlužníkovi těmito osobami v majetkové podstatě rozpoznatelné nebo se v ní nenachází, považuje se pohledávka, která těmto osobám poskytnutím plnění dlužníkovi vznikla za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky.

Podle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

Podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Podle § 239 odst. 4 insolvenčního zákona dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutím, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění, nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

Podle § 240 odst. 1-3 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného plnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a nebo v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Podle § 242 odst. 1-3 insolvenčního zákona odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Má se za to, že úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení.

Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 27 INS 27860/2012 soud zjistil, že insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu samotného dlužníka ze dne 08.10.2012, který Krajskému soudu v Plzni došel dne 09.11.2012. Oznámení o zahájení insolvenčního řízení bylo uveřejněno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 09.11.2012. Usnesením ze dne 06.03.2013 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurz, dne 12.02.2013 proběhlo přezkumné jednání. K důkazu bylo provedeno i usnesení o zjištění úpadku a o ustanovení insolvenčního správce vydané Krajským soudem dne 12.12.2012. Z lustrace v centrální evidenci obyvatel a dále z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka soud zjistil, že žalovaná Veronika Moravcová je od 23.06.2001 provdána za jediného jednatele a společníka dlužníka, tedy společnosti M & C servis, a to Stanislava Moravce, , který dlouhodobě bydlí na téže adrese jako žalovaná, tedy -viz úplný výpis z obchodního rejstříku dlužníka. Je tedy nepochybné, že mezi žalovanou a dlužníkem, jehož jediným společníkem a jednatelem je manžel žalované, existuje vztah osoby blízké.

V daném případě je předmětem řízení případná neúčinnost úkonů spočívajících v náhradách za cestovné vozem žalované AUDI A3 1,6 RZ 7S9 3560, které měly proběhnout od ledna 2011 do května 2012. Přitom podle těchto náhrad bylo žalované dlužníkem měsíčně počínaje lednem 2011 vyplaceno 56.376 Kč, 49.917,60 Kč, 57.513,60 Kč, 67.435,20 Kč,

61.538,40 Kč, 61.034,40 Kč, 58.478,40 Kč, 57.276 Kč, 59.191,20 Kč, 68.227,20 Kč, 71.733,60 Kč, 40.593,60 Kč, 76.077 Kč, 78.707,70 Kč, 74.512,80 Kč, 81.883,50 Kč, 83.471,40 Kč. Ze všech těchto listin nazvaných ,,náhrady za cestovné vozem vyplývá, že žalované dlužník tyto částky skutečně zaplatil, neboť je na nich uveden podpis žalované s tím, že tyto částky převzala. Fakt, že žalovaná tyto částky převzala, vyplývá rovněž z dopisu žalované adresovaného žalobci ze dne 18.11.2013, v němž uvádí, že veškeré částky, které žalobce uvádí, byly žalované skutečně vyplaceny, nicméně žalovaná se domnívá, že je nemusí vracet, neboť byly v souladu s jejími cestovními výlohami za pracovní cesty, respektive v souladu s nájemními smlouvami k nebytovým prostorům, které s dlužníkem uzavřela.

Z ,,náhrad za cestovné vozem však nevyplývá, o jaké konkrétní pracovní cesty se mělo jednat, odkud a kam proběhly, zda existoval cestovní příkaz, ke komu žalovaná a za jakým účelem jela. Tyto doklady bez rozumných pochybností dokládají pouze fakt, že žalované byly předmětné částky vyplaceny, nikoli však to, že byly vyplaceny za skutečně absolvované služební cesty. Z výpisu z velkého technického průkazu vozidla RZ 7S9 3560 lze mít za prokázaný jedině fakt, že předmětný automobil byl v daném období ve vlastnictví žalované. Za takových okolností to není žalobce, kdo by měl prokazovat, že některá konkrétní služební cesta neproběhla, je naopak věcí žalované, aby prokazovala, že služební cesty skutečně byly provedeny, odkud, kam a za jakým účelem byly uskutečněny, a že se jednalo o cesty služební z příkazu dlužníka. Paušální tvrzení žalované o tom, že denně dojížděla z Příbrami do Prahy a zpět, je v tomto směru nepřesvědčivé a nekonkrétní, soud z něj nemůže vycházet jako z prokázaného tvrzení o tom, že tyto služební cesty byly opravdu konány. Soud zdůrazňuje, že po žalobci nelze požadovat důkaz dlouhodobé neexistence služebních cest, naopak je na žalované, aby prokázala pozitivní fakt, že tedy služební cesty proběhly. Pokud žalovaný tvrdí, že v účetnictví dlužníka nejsou k dispozici žádné doklady o tom, že nějaká služební cesta byla provedena (žádné cestovní příkazy, nejsou vedeny žádné evidence jízd apod.), není důvod tomuto jeho tvrzení nevěřit, jako insolvenční správce nemá důvod tvrdit nepravdu o tom, že takové doklady v účetnictví a v listinách, které dlužník žalobci dodal, nejsou. Bylo případně na žalované, aby tvrdila takové skutečnosti případně důkazní prostředky, které by nasvědčovaly pro jiný závěr. To se však nestalo. Vzhledem k tomu, že výše uvedené částky byly žalované skutečně vyplaceny a tím pádem tedy nejsou součástí majetkové podstaty dlužníka, je třeba konstatovat, že tyto právní úkony mohou být pokládány na základě rozhodnutí soudu za neúčinné, neboť dlužník vyplacením těchto částek bez žalovanou prokázaného právního důvodu, zkrátil možnost uspokojení věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky do podstaty-viz soupis pohledávek podstaty, z nichž vyplývá, že se přihlásilo celkem 17 věřitelů, kteří nemohou být plně uspokojeni proto, že předmětné částky ušly z majetku dlužníka. Protože žalobce je insolvenčním správcem, je dána jeho aktivní legitimace k podání odporové žaloby vůči takovýmto neúčinným úkonům, a to ve smyslu § 239 odst. 1 insolvenčního zákona. Soud již výše vysvětlil, proč dospěl k závěru, že platby náhrad za cestovné vozem byly žalované vyplaceny bez právního důvodu (pouze pro stručnost soud připomíná, že nebylo prokázáno, že by se konkrétní služební cesty opravdu uskutečnily). Za takových okolností je podle názoru tohoto soudu třeba aplikovat ustanovení § 242 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož odporovat lze právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Za situace, kdy žalovaná nenavrhla žádný důkaz k prokázání svého nejzásadnějšího tvrzení o tom, že konkrétní služební cesty se opravdu odehrály, nelze dospět k jinému nepochybnému závěru, než že se jednalo o právní jednání, kterým došlo k úmyslnému zkrácení uspokojení věřitelů, kteří v rámci insolvenčního řízení přihlásili své pohledávky. Protože žalovaná je osobou, která je dlužníkovi blízká (manželka jediného společníka a jednatele dlužníka), má se na základě § 242 odst. 2 insolvenčního zákona za to, že zkracující úmysl dlužníka při výplatě údajného cestovného byl žalované znám. Bylo případně na žalované, aby tvrdila a prokazovala opak, to se však nestalo, k jednání se strana žalovaná bez omluvy nedostavila. Zároveň je na místě konstatovat, že podle § 242 odst. 3 insolvenčního zákona úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení. K zahájení insolvenčního řízení přitom došlo dne 09. 11.2012. Pokud byly žalobou napadeny úkony (výplaty údajného cestovného) za období od ledna 2011 do května 2012 byla žaloba podána včas.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti a právní hodnocení soud žalobě zcela vyhověl.

Pokud strana žalovaná tvrdí, že žaloba je svým obsahem zmatečná a že nelze z jejího textu zcela jednoznačně určit, na základě jakých skutkových tvrzení a z jakých důkazů se žalobce domáhá v petitu uvedeného plnění, soud tento názor nezastává. Ze skutkových tvrzení uvedených v žalobě-viz počátek tohoto odůvodnění-vyplývá, že žalobce jasně a zřetelně uvedl skutkové důvody, pro které má být neúčinnost vyplacení údajného cestovného konstatována. Není povinností žalobce, aby uváděl konkrétní zákonná ustanovení, na jejichž základě má být žalobě vyhověno. Jde-li o námitku strany žalované, že žalobce musí prokazovat, že se jednalo o úmyslně zkracující právní úkon, který byl žalované znám, případně to, že žalovaná je osoba blízká, nebo že žalovaný byl v době poskytnutí plnění v úpadku, z ustanovení § 242 insolvenčního zákona vyplývá, že takovéto okolnosti žalobce nemusí prokazovat, pokud je nepochybné, že žalovaná a dlužník jsou osobami blízkými (soud již výše vysvětlil a odůvodnil na základě čeho je zřejmé, že žalovaná je manželkou jediného jednatele a společníka dlužníka). Soud již výše vysvětlil, proč dospěl k závěru, že vyplacení údajných cestovních náhrad bez prokazatelného právního důvodu je úkonem, který zkracuje možnost uspokojení věřitelů ve smyslu § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, fakt, že žalobce nemusí prokazovat, že by dlužník byl v době uskutečnění předmětných úkonů v úpadku, vyplývá i lze zaštítit i přiměřeným ustanovením § 240 odst. 2 insolvenčního zákona. Úmyslně zkracující právní úkon, který je zkracující proto, že byl uskutečněn bez právního důvodu, je totiž zároveň i úkonem, který byl poskytnut bez přiměřeného protiplnění, právě ve smyslu § 240 odst. 2 insolvenčního zákona, když vzhledem k tomu, že žalovaná je osobou blízkou dlužníku, se nemusí prokazovat, že dlužník byl v době uskutečnění předmětných úkonů v úpadku.

Skutečnost, že žalovaná je osobou, které byly úkony dlužníka spočívající ve vyplacení údajného cestovného ku prospěchu, je nepochybný právě z povahy tohoto úkonu (vyplacení peněz žalované). S ohledem na ustanovení § 236 odst. 1, 2, § 237 odst. 1, 4, § 239 odst. 4 platí, že žalovaná je povinna dlužníkem vyplacenou částku do podstaty vydat. Proto soud vyhověl nejen požadavku žalobcem uvedenému ve výroku ad I tohoto rozsudku, ale i požadavku žalobce uvedenému ve výroku uvedenému ad II rozsudku.

Protože žalobce jako insolvenční správce byl v tomto tzv. incidenčním sporu zcela úspěšný, má podle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona a § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na plnou náhradu nákladů tohoto řízení. Náklady řízení sestávají z 3 úkonů právní služby advokáta a 3.100 Kč, tedy úhrnem 9.300 Kč, dále je třeba připočíst režijní paušál ve výši 3 x 300 Kč a 21% DPH z výše uvedených položek ve výši 2.142 Kč, úhrnem tedy náklady řízení na straně žalující činí 12.342 Kč. O lhůtě ke splnění povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o.s.ř. a stanovil je jako zákonnou 3 denní, k určení delší lhůty nebyl shledán žádný důvod. Nelze pominout, že žalovaná od dlužníka obdržela v souvislosti s plněním z údajných nájemných smluv v nedávné době částku ve výši úhrnem

1.031.057 Kč. Soudu je dále známo, že žalovaná od téhož dlužníka rovněž v nedávné době obdržela na náhradu údajných služebních cest další částku ve výši 1.103.967,60 Kč-viz související spis vedený u zdejšího soudu pod sp. zn., který byl rovněž prováděn k důkazu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je přípustné podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněně svého práva domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.

Krajský soud v Plzni dne 03.09.2014

JUDr. Karel Svoboda Ph.D., v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Kristýna Vecková