122 ICm 2968/2015
č.j. 122 ICm 2968/2015-104 (KSPL 54 INS 8909/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Soňou Kacovskou v právní věci

žalobce: Finanční úřad pro Plzeňský kraj, IČO 72080043, se sídlem Hálkova 2790/14, 301 00 Plzeň, adresa pro doručení Finanční úřad pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Domažlicích, Msgre. B. Staška 265, 344 01 Domažlice proti žalovanému: Ing. Vladimír Nechutný, IČO 16691822, se sídlem Soukenická 5, 301 00 Plzeň, insolvenční správce dlužníka: SP Poběžovice a.s., IČO 45350281, se sídlem Poběžovice, Hostouňská 45, PSČ 34522,

o žalobě na určení pořadí pohledávek,

takto: I. Žaloba, jíž by bylo určeno, že žalobce má za dlužníkem SP Poběžovice a.s., IČO 45350281, se sídlem Poběžovice, Hostouňská 45, PSČ 34522, pohledávky v celkové výši 638.470,42 Kč, a to pohledávka v původní výši 2.400.000 Kč v neuhrazené výši 308.681,42 Kč dle dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 225481/13/2305-05300-401322 ze dne 1. 3. 2013 za zdaňovací období 11/2012, pohledávka ve výši 25.626 Kč dle platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 398443/13/2305-05300-401322 ze dne 26. 3. 2013 za zdaňovací období 2/2013, pohledávka ve výši 30.774 Kč dle platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 960395/13/2305-05300-401322 ze dne 29. 4. 2013 za zdaňovací období 3/2013, pohledávka ve výši 67.739 Kč dle platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 1262434/13/2305-05300- 401322 ze dne 8. 7. 2013 za zdaňovací období 5/2013, pohledávka ve výši 94.166 Kč dle platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 1360020/13/2305-05300-401322 ze dne 29. 7. 2013 za zdaňovací období 6/2013, pohledávka ve výši 43.329 Kč dle platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 1492756/13/2305-05300-401322 ze dne 26. 9. 2013 za zdaňovací období

Shodu s prvopisem potvrzuje Vendula Šebová isir.justi ce.cz (KSPL 54 INS 8909/2010) 08/2013, pohledávka ve výši 1.561 Kč dle platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 146462/14/2305-05300-403082 ze dne 3. 1. 2014 za zdaňovací období 11/2013, pohledávka ve výši 26.484 Kč dle platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 348540/14/2305-05300-403082 ze dne 12. 2. 2014 za zdaňovací období 12/2013, pohledávka ve výši 35.700 Kč dle dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 1647071/14/2305-05300-404844 ze dne 1. 10. 2014 za zdaňovací období 10/2013, pohledávka ve výši 210 Kč dle dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 1826874/14/2305-00552-404844 ze dne 21. 11. 2014 za zdaňovací období 7/2014, pohledávka ve výši 210 Kč dle platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 1641999/14/2305-05300-404844 ze dne 30. 9. 2014 za zdaňovací období 8/2014, pohledávka ve výši 210 Kč dle platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 1757438/ 14/2305-05300-404844 ze dne 30. 10. 2014 za zdaňovací období 9/2014, pohledávka ve výši 210 Kč dle platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 1864673/ 14/2305-00552-404844 ze dne 1. 12. 2014 za zdaňovací období 10/2014, pohledávka ve výši 210 Kč dle platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 143785/15/ 2305-00552-404844 ze dne 2. 1. 2015 za zdaňovací období 11/2014, pohledávka ve výši 2.730 Kč dle platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 351455/15/2305-00552-404844 ze dne 9. 2. 2015 za zdaňovací období 12/2014, pohledávka ve výši 210 Kč dle platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 471547/15/2305-00552-404844 ze dne 4. 3. 2015 za zdaňovací období 1/2015, pohledávka ve výši 210 Kč dle platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 714593/15/ 2305-00552-404844 ze dne 1. 4. 2015 za zdaňovací období 2/2015, pohledávka ve výši 210 Kč dle platebního výměru na daň z přidané hodnoty č. j. 1056888/15/2305-00552-404844 ze dne 28. 4. 2015 za zdaňovací období 3/2015, a tyto pohledávky jsou pohledávkami za majetkovou podstatou, se v plném rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 29. 07. 2015 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud určil, že pohledávky žalobce za dlužníkem SP Poběžovice a.s., IČO 45350281, se sídlem Poběžovice, Hostouňská 45, PSČ 34522, v celkové výši 638.470,42 Kč (blíže specifikovány ve výroku I.), jsou pohledávkami za majetkovou podstatou dle §168 odst. 2 písm. e) zákona č. 182/ 2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Svůj návrh žalobce odůvodnil tím, že rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 07. 02. 2011 (KSPL 54 INS 8909/2010-B-42) byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlášen konkurs. Žalobce pak přihlásil do tohoto insolvenčního řízení přihlášku pohledávek, kterou insolvenční správce na přezkumném jednání zcela uznal. Následně pak žalobce uplatnil u žalovaného pohledávky, které označil jako pohledávky za majetkovou podstatou, a vyzval žalovaného k jejich zaplacení. Žalovaný však tyto pohledávky neuznal jako pohledávky za podstatou, nadto sdělil, že byly uhrazeny, neboť žalobce nesprávně přiřadil platby, které insolvenční správce již provedl jako platby na pohledávky za podstatou, na pohledávky daně z přidané hodnoty vzniklé z titulu § 44 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, které pohledávkami za podstatou (dle názoru správce) nejsou. Na výzvu soudu se žalovaný podáním doručeným soudu dne 19. 08. 2015 vyjádřil tak, že neuznává shora uvedené pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou dlužníka; zopakoval svá předchozí tvrzení, tedy že žalobce nesprávně přiřazuje platby, které insolvenční správce provedl jako platby na pohledávky za podstatou, na pohledávky daně z přidané hodnoty vzniklé z titulu ustanovení § 44 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, které pohledávkami za podstatou, dle jeho názoru, nejsou. Pohledávky specifikované shora dle názoru správce zanikly zaplacením.

Shodu s prvopisem potvrzuje Vendula Šebová (KSPL 54 INS 8909/2010) Na výzvu soudu se pak ve věci znovu vyjádřil žalobce, když uvedl, že na žalobě trvá. Žalovaný naopak navrhl, aby žaloba byla zamítnuta, neboť veškeré pohledávky žalobce za majetkovou podstatou dlužníka již byly správcem řádně uhrazeny. Z obsahu spisu má soud za to, že mezi stranami není sporné, zda částka ve výši 638.470,42 Kč byla žalovaným žalobci uhrazena, ale sporná je toliko skutečnost, zda byl žalobce oprávněn přiřadit platby správce (určené na zapodstatové pohledávky) na pohledávky uvedené ve výrokové části, když se jedná o pohledávky ve smyslu § 44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty. Jinými slovy, zda pohledávky uvedené ve výrokové části, které vznikly dle § 44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, jsou svým charakterem pohledávkami za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona. V rámci ústního jednání byli účastníci seznámeni s aktuální judikaturou, která se danou problematikou zabývá, a to konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn.: 29 ICdo 98/2015, který byl vydán v insolvenčním řízení sp. zn.: KSHK 41 INS 626/2011, 41 ICm 2060/2014, kdy předmětem je právní posouzení a zodpovězení otázky týkající se určení, zda pohledávka vůči dlužníku z titulu daně z přidané hodnoty vyplývající z platebních výměrů, je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka a zda insolvenční správce je povinen uspokojit ji v insolvenčním řízení; Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pohledávky finančních úřadů z titulu opravy daně dle ustanovení § 44 a 45 zákona o dani z přidané hodnoty nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou.

Žalobce v této souvislosti uvedl, že toto rozhodnutí na souzený spor nedopadá. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 29 ICdo 98/2015-73, který byl vydán v insolvenčním řízení sp. zn.: KSHK 41 INS 626/2011, 41 ICm 2060/2014, ze dne 31. 10. 2017, odst. [45]: Pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, není ani po novele insolvenčního zákona provedené s účinností od 1. ledna 2014 zákonem č. 294/2013 Sb. pohledávkou za majetkovou podstatou. Tato pohledávka se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR také plyne, je že třeba respektovat ustálenou judikaturu, zejména Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.11 2011, sp. zn. 29 NSČR 16/2011, v němž Nejvyšší soud připomenul nejen to, že výčet pohledávek za majetkovou podstatou v § 168 insolvenčního zákona je výčtem taxativním, ale i to, že úpadkové právo počítá (a podle předchozí právní úpravy též počítalo) s tím, že některé z pohledávek věřitelů vůči dlužníku, jež vznikly až po rozhodnutí o úpadku, respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek, nebudou v insolvenčním řízení uspokojeny právě proto, že nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona. K pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) lze doplnit, že má jít o ty pohledávky, jež zjednodušeně řečeno doprovázejí správu a udržování majetkové podstaty dlužníka a jde tedy o pohledávky, s nimiž je nutno počítat právě proto, že vznikají za trvání insolvenčního řízení pravidelně (včetně daňových pohledávek tvořených daní z přidané hodnoty tam, kde je dlužník plátcem této daně i v průběhu insolvenčního řízení) a jejich přednostní hrazení je svým způsobem nutné (nezbytné) k naplnění účelu a cíle insolvenčního řízení; tomuto požadavku daňová pohledávka vzešlá z režimu § 44 zákona o dani z přidané hodnoty nevyhovuje. Lze také odkázat na přiléhavou argumentaci obsaženou v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona č. 294/2013 Sb., oddíl 1.3: Účelem úpadkového práva je uspořádání majetkových vztahů

Shodu s prvopisem potvrzuje Vendula Šebová (KSPL 54 INS 8909/2010) vyplývajících zejména z podnikatelského nezdaru (vyjma oddlužení). Jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení podle insolvenčního zákona (a obecně úpadkového práva) je, že nároky obecných věřitelů (nezajištěných věřitelů) jsou uspokojovány podle principu par conditio creditorum (pari passu), který je ve své podstatě vyjádřen v ustanovení § 1 písm. a/ a ustanovení § 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Pravidlo, podle kterého se obecní věřitelé uspokojují na zásadně poměrném principu, je založeno na předpokladu, že takto by se nezajištění věřitelé shodli, kdyby se předem domluvili na způsobu uspokojení jejich pohledávek pro případ dlužníkova úpadku za současného předpokladu, že žádný z nich neví, jak (a zda vůbec) bude jeho pohledávka uspokojena v individuálně vedených vykonávacích (exekučních) řízeních. Insolvenční právo se nejen u nás, ale i v zahraničí od této zásady (pari passu) odchyluje a umožňuje preferovat některé z nezajištěných předinsolvenčních pohledávek (§ 169 insolvenčního zákona). Zpravidla jde o pracovněprávní pohledávky dlužníkových bývalých nebo současných zaměstnanců a o pohledávky na výživném (§ 169 odst. 1 písm. a/ až c/ insolvenčního zákona), u kterých je takový postup omluvitelný ze sociálních důvodů. Preference jiných pohledávek je zdůvodněna snahou zajistit co nejvyšší uspokojení věřitelů nebo snahou předejít úpadku dlužníka vůbec (§ 169 odst. 1 písm. f/ a g/ insolvenčního zákona). Samostatnou kategorii preferencí představují pohledávky státu. V odborných kruzích není sporu o tom, že čím rozsáhlejší je výčet prioritních pohledávek, které sledují spíše politické nebo sociální cíle, tím větší újma je způsobena ostatním věřitelům ( ). Připouští-li úpadkové právo prioritní postavení některých pohledávek, je nevyhnutelné, aby byl jejich výčet taxativní a aby právní úprava neumožňovala rozšiřování toho výčtu jinými zákony. Opačný postup by odporoval zásadě transparentnosti a předvídatelnosti úpadkového práva a způsoboval by značnou nestabilitu tržního prostředí (na úkor ekonomické stability a růstu). K pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) lze dále doplnit, že má jít o ty pohledávky, jež zjednodušeně řečeno doprovázejí správu a udržování majetkové podstaty dlužníka a jde tedy o pohledávky, s nimiž je nutno počítat právě proto, že vznikají za trvání insolvenčního řízení pravidelně (včetně daňových pohledávek tvořených daní z přidané hodnoty tam, kde je dlužník plátcem této daně i v průběhu insolvenčního řízení) a jejich přednostní hrazení je svým způsobem nezbytné k naplnění účelu a cíle insolvenčního řízení-což nemůže být daňová pohledávka vzešlá z režimu § 44 zákona o dani z přidané hodnoty. Soud tedy shrnuje, že žalobce uplatnil v insolvenčním řízení dlužníka mj. pohledávky ve výši 638.470,42 Kč, o nichž tvrdí, že podléhají režimu pohledávek za majetkovou podstatou, neboť se jedná o pohledávky dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, když vznikly dle § 44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty. Tento právní názor je v rozporu s ustálenou judikaturou, zejména pak s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn.: 29 ICdo 98/2015-73, ze dne 31. 10. 2017, a soudu proto nezbylo, než návrh žalobce v plném rozsahu zamítnout (výrok I.). Žalovaný byl ve sporu úspěšný, příslušelo by mu tedy právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o.s.ř., avšak na jednání konaném dne 28. 12. 2017 se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal (když mu žádné nevznikly), a proto rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal (výrok II.).

Poučení: Proti tomuto usnesení je možno podat odvolání do patnácti dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím soudu podepsaného.

Plzeň 28. 12. 2017

Mgr. Soňa Kacovská v. r. samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje Vendula Šebová