11 Zp 23/2001
0
Dotčené předpisy:




11 Zp 23/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. února 2002 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Stanislava Rizmana ve věci navrhovatele Vlády České republiky, proti odpůrci 1. S. n. k., T., o pozastavení činnosti politického hnutí, t a k t o :

Návrh Vlády České republiky na pozastavení činnosti politického hnutí - 1. S. n. k., T. s e z a m í t á .

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Navrhovatel - Vláda České republiky se u Nejvyššího soudu České republiky podaným návrhem domáhal rozhodnutí o pozastavení činnosti odpůrce, politického hnutí - 1. S. n. k., T., a to z toho důvodu, že odpůrce opakovaně nesplnil povinnost vyplývající pro něj z ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších zákonů (dále jen zákon ), neboť vůbec nepředložil Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky výroční finanční zprávy za roky 1998 a 1999. V tomto směru navrhovatel poukázal na příslušná usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (ze dne 20. 5. 1999, a ze dne 30. 5. 2000). Navrhovatel tak dovozuje, že činnost odpůrce je v rozporu s ustanovením § 4 písm. a) zákona, podle něhož nemohou vyvíjet činnost politické strany a politická hnutí, které porušují Ústavu a zákony.



Odpůrce ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že si je plně vědom nedostatku, který je mu vytýkán. Tento nedostatek vznikl tím, že se chybně domníval, že v případě, kdy nemá žádné účetní případy není nutno podávat výroční finanční zprávy. V závěru svého vyjádření uvedl, že zprávy budou v rozsahu požadovaném zákonem zaslány Parlamentu České republiky.

Zástupce navrhovatele při jednání před Nejvyšším soudem uvedl, že s ohledem na skutečnost, že odpůrce dodatečně předložil Parlamentu České republiky výroční finanční zprávy za roky 1998 až 2000, ponechává na úvaze soudu, jak o návrhu na pozastavení politického hnutí za této situace rozhodnout.



Podle usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 20. 5. 1999, odpůrce vůbec nepředložil výroční finanční zprávu za rok 1998 a stejná skutečnost plyne i z usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 30. 5. 2000, pokud jde o předložení výroční finanční zprávy odpůrce za rok 1999.

Nakonec i v usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 25. 5. 2001, které opatřil Nejvyšší soud pro účely tohoto řízení, se uvádí, že odpůrce výroční finanční zprávu za rok 2000 rovněž vůbec nepředložil.

Odpůrce v průběhu řízení před Nejvyšším soudem předložil opisy výročních finančních zpráv zaslaných dne 29. 11. 2001 Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, a to za rok 1998, 1999 a 2000. To vyplývá ze zprávy předsedy rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Z opisu těchto výročních finančních zpráv za roky 1998 až 2000, které měl k dispozici i Nejvyšší soud při svém jednání, vyplývá, že ve všech směrech obsahují údaje vyžadované ustanovením § 18 odst. 1 zákona a jsou vždy opatřeny zprávou auditora o ověření účetní závěrky s výrokem bez výhrad.

Podle § 4 písm. a) zákona mimo jiné platí, že vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí, které porušují Ústavu a zákony.

Podle § 18 odst. 1 zákona jsou strany a hnutí povinny předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky výroční finanční zprávu v členění konkretizovaném pod body a) až e) citovaného ustanovení.

Podle § 14 odst. 1 zákona může činnost strany a hnutí být rozhodnutím soudu pozastavena, jestliže jejich činnost je v rozporu s § 1 až § 5, § 6 odst. 5 a § 17 až § 19 zákona, nebo se stanovami.

Podle § 15 odst. 1 zákona platí, že o pozastavení činnosti strany a hnutí rozhoduje k návrhu vlády Nejvyšší soud. Řízení před Nejvyšším soudem se přitom řídí ustanovením § 200i o. s. ř., tzn. že Nejvyšší soud rozhoduje usnesením, proti němuž nejsou přípustné opravné prostředky. Z hlediska rozsahu dokazování platí, že soud je povinen provést ke zjištění skutkového stavu i jiné důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, než které byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud návrh projednal a shledal, že v něm uvedené skutečnosti jsou správné, neboť jak z údajů v něm obsažených a zpráv vyžádaných Nejvyšším soudem, tak i z vyjádření stran bylo zjištěno, že odpůrce skutečně ve stanovených lhůtách nesplnil zákonem uložené povinnosti (tj. předkládat výroční finanční zprávu Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky). Na základě důkazů provedených v tomto řízení je zřejmé, že v návrhu uvedené výroční finanční zprávy odpůrce za roky 1998 a 1999 nebyly v zákonné lhůtě doručeny Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky.

Odpůrce tedy nesplnil zákonnou povinnost stanovenou v § 18 odst. 1 zákona, přičemž nesplnění této povinnosti představuje zvláštní a samostatný důvod, pro který může Nejvyšší soud rozhodnout o pozastavení činnosti politického hnutí.

Přesto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tomuto návrhu Vlády České republiky není možno vyhovět a činnost odpůrce jako politického hnutí pozastavit. Nejvyšší soud se přitom opíral zejména o právní názory vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 1995, Pl. ÚS 26/94. Plénum Ústavního soudu v citovaném nálezu vyjádřilo tento zásadní závěr:

Nelze připustit, aby z důvodu nesrovnalostí a závad ve výroční finanční zprávě politické strany mohl být dán podnět směřující k pozastavení činnosti nebo rozpuštění strany. Závady ve výroční finanční zprávě nelze kvalifikovat ani jako porušení principů čl. 5 a čl. 9 Ústavy, ani jako splnění podkladů pro nepřípustnost činnosti politických stran podle § 4 zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. Všechny uvedené předpoklady se týkají závažného deficitu principiální povahy ve sféře demokratických náležitostí. K tomu směřuje i § 4 písm. a) - porušování Ústavy a zákonů. Také toto ustanovení postihuje činnost, která se týká demokratických základů státu. Proto také je nepřípustná činnost stran, které nejen pouze porušily (některý) zákon, ale těch, které porušují zákony. V této formulaci je vyjádřen prvek trvalosti perpetuálního chování politické strany, která se právě tímto opakovaným porušováním zákonů chová způsobem ohrožujícím demokratické základy státu.

Z tohoto právního závěru lze především dovodit, že důvodem pozastavení činnosti politického subjektu může být, pokud jde o nesrovnalosti a závady v předložené výroční finanční zprávě, tedy porušování zákona v ustanovení § 18 odst. 1, jen opakované jednání či opomenutí, a to navíc závažnější povahy.

Jestliže na základě dokazování provedeného před Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že odpůrce v průběhu řízení (ke dni rozhodnutí) dodatečně předložil výroční finanční zprávy obsahující zákonem požadované náležitosti, pak zde není věcného důvodu k pozastavení jeho činnosti. Tento závěr je tedy namístě při zjištění, že odpůrce učinil kroky k odstranění závadného stavu, a to i k období následující po době vymezené podaným návrhem (za rok 2000 rovněž předložil výroční finanční zprávu bez vad, včetně zprávy auditora). Za této situace nelze přesvědčivě učinit závěr o tom, že v případě politického hnutí 1. S. n. k., T. se jedná o politický subjekt, který se opakovaným porušováním zákonů chová způsobem ohrožujícím demokratické základy státu. Nejvyšší soud má zato, že odpůrce výše popsaným jednáním prokázal, že nadále nehodlá v porušování svých zákonných povinností pokračovat, ale že naopak jím chce dostát. Proto podle názoru Nejvyššího soudu v současné době nelze dovodit, a to i z důvodů, které jsou podrobně rozvedeny v již citovaném nálezu Ústavního soudu, že jsou splněny podmínky pro pozastavení činnosti odpůrce.

Nejvyšší soud bral přitom v úvahu též účel, který institut pozastavení činnosti politické strany nebo hnutí má; totiž vytvořit právní rámec pro nápravu vadného stavu, popř. pro vytvoření podkladu pro podání návrhu na rozpuštění strany. Při pozastavení činnosti totiž mohou strana a hnutí činit pouze takové úkony, které jsou zaměřeny na odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti, avšak nejdéle po dobu jednoho roku (§ 14 odst. 2 zákona). Nedojde-li v této době ke zjednání nápravy, může dojít k podání návrhu na rozpuštění takové strany či hnutí. Dojde-li ve stanovené lhůtě k odstranění stavu, který byl důvodem pro pozastavení činnosti strany z důvodů uvedených v § 18 odst. 1 zákona, považuje se činnost strany a hnutí za řádně obnovenou dnem, kterým byla stanovená povinnost uznána za splněnou příslušným orgánem (§ 14 odst. 3 zákona). Pozastavení činnosti strany jen k tomu, aby bylo příslušným orgánem konstatováno napravení závadného stavu, by bylo podle názoru Nejvyššího soudu vzhledem k současnému chování odpůrce k plnění svých zákonných povinností jen čistě formálním opatřením. Navíc nelze pominout, že z předložených výročních finančních zpráv odpůrce vyplývá, že jeho hospodaření je plně v souladu se zákonem. Zprávy auditora za roky 1998 až 2000 nezjišťují žádné nedostatky, a ani v řízení před Nejvyšším soudem nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly nesprávnému hospodaření odpůrce. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se návrh na pozastavení činnosti odpůrce zamítá.

Odpůrce měl sice v řízení ve věci úspěch, Nejvyšší soud však náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vycházel přitom ze skutečnosti, že odpůrce porušil své povinnosti a vyvolal tak svým jednáním podání návrhu, ke kterému je navrhovatel ze zákona za takové situace povinen. Jsou zde proto důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující postup podle § 150 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. února 2002

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch