11 VSOL 91/2015-126
16 ICm 3211/2012 11 VSOL 91/2015-126 (KSOL 16 INS 3520/2011)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v právní věci žalobce Željeznice Republike Srpske A.D., reg. č. 4400025960001, se sídlem Svetog Save 71, Doboj, Bosna a Hercegovina, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, PSČ 120 00, proti žalovaným: 1) Ing. Jiřímu Kocvrlichovi, se sídlem Přerov 2, Svisle 2198/18, PSČ 750 11, insolvenčnímu správci dlužníka ON-TRACK, s.r.o., identifikační číslo osoby: 496 10 724, se sídlem Hranice na Moravě, Sklený kopec 1637, PSČ 753 01, 2) ON-TRACK, s.r.o., identifikační číslo osoby: 496 10 724, se sídlem Hranice na Moravě, Sklený kopec 1637, PSČ 753 01, o určení pravosti pohledávky, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ON-TRACK, s.r.o. vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS 3520/2011, o odvolání žalobce ze dne 12.3.2015 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 29.1.2015, č.j. 16 ICm 3211/2012-112,

t a k t o:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2 m ě n í tak, že žalobci se vůči žalovanému č. 2 právo na náhradu nákladu řízení n e p ř i z n á v á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci vyhověl žalobě žalobce a určil, že žalobce Željeznice Republike Srpske A.D. má (KSOL 16 INS 3520/2011) za dlužníkem ON-TRACK, s.r.o, pohledávky ze smlouvy o dílo č. 7935 uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem dne 13.4.2006 a) ve výši 1.452.600 Kč z titulu smluvní pokuty, b) ve výši 4.357.800 Kč z titulu smluvní pokuty, c) ve výši 34.862.400 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

V důvodech soud prvního stupně uvedl, že určení shora uvedených pohledávek se žalobce domáhal včasnou žalobou doručenou soudu 31.10.2012. V ní uvedl, že tyto pohledávky přihlásil vůči dlužníku přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu 23.7.2012, vedenou pod č. P 134, na přezkumném jednání dne 27.9.2012 byly však tyto pohledávky popřeny insolvenčním správcem i dlužníkem; důvodem popření byl neukončených spor vedený u Rozhodčího soudu při hospodářské komoře České republiky Agrární komoře České republiky pod sp. zn. Rsp 1733/11 mezi žalobcem (věřitelem) a dlužníkem . O popření byl žalobce vyrozuměn vyrozuměním správce, doručeným žalobci dne 16.10.2012. Na základě provedeného dokazování a po té, kdy soud prvního stupně mimo jiné konstatoval, že mezi účastníky řízení je nesporným, že pohledávky žalobce popřeli oba žalovaní, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba žalobce je důvodná, neboť jím uplatněné pohledávky mají relevantní základ ve smluvních vztazích žalobce a dlužníka, to je v nezpochybněné smlouvě o dílo, kdy dlužník své povinnosti z této smlouvy nesplnil včas a řádně a současně nebylo prokázáno, že by předmětná pohledávka zanikla (§ 193 IZ). Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil toliko odkazem na ust. § 202 IZ.

Proti tomuto rozsudku a to výslovně proti výroku o nákladech řízení, podal žalobce včasné odvolání. Konstatoval, že odkaz soudu prvního stupně na ust. § 202 IZ je správný potud, pokud mu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému č. 1, to je vůči insolvenčnímu správci. Naproti tomu pochybil, pokud žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči dlužníku, který rovněž jeho pohledávku popřel a nebyl rovněž v tomto sporu úspěšný. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalovaného č. 2 zaváže k povinnosti zaplatit žalobci náklady řízení v plném rozsahu.

K odvolání žalobce se žalovaní nevyjádřili.

Odvolací soud především konstatuje, že předmětný incidenční spor byl zahájen žalobou žalobce, podanou 31.10.2012. S účinností od 1.1.2014 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení, včetně incidenčních sporů, zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ust. § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se (KSOL 16 INS 3520/2011) pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, to je ve výroku II., o nákladech řízení, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že žalobce svou žalobu směřoval jak vůči insolvenčnímu správci, tak vůči dlužníku, s tím, že oba jeho přihlášené pohledávky na přezkumném jednání dne 27.9.2012 popřeli a že o tomto popření byl žalobce vyrozuměn žalovaným č. 1 výzvou, která mu byla doručena 16.10.2012. Je rovněž skutečností, že na základě rozsudku soudu prvního stupně byl žalobce se svou žalobou v meritu věci zcela, a to vůči oběma žalovaným, úspěšný a měl by proto mít, posuzováno čistě z procesního hlediska, právo na náhradu nákladů řízení.

Podle § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci.

Jak správně konstatoval odvolatel ve svém odvolání, dle věty první shora citovaného ustanovení, nebylo možno úspěšnému žalobci vůči insolvenčnímu správci (žalovanému č. 1) přiznat právo na náhradu nákladů, neboť insolvenční správce je ve sporech o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek chráněn nákladovou imunitou.

Jinak je tomu ovšem v případě neúspěšného dlužníka, což soud prvního stupně při svém rozhodnutí o nákladech řízení zcela pominul. Potud je proto odvolací námitka žalobce důvodná. Nicméně při úvaze o tom, zda neúspěšný dlužník je povinen uhradit žalobci náklady tohoto řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), bylo však namístě rovněž zvážit aplikaci ust. § 150 o.s.ř.

Podle ust. § 150 o.s.ř. totiž platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. (KSOL 16 INS 3520/2011) Shora citované ustanovení § 150 o.s.ř. soudu umožňuje, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal, jeví-li se v konkrétním případě přiznání náhrady nákladů řízení jako nepřiměřeně tvrdé. Soud však musí vždy velmi pečlivě zkoumat, zda podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou dány, přičemž důvody zvláštního zřetele hodné musí být dány na straně žalobce i na straně žalovaného a současně se musí jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Soud přitom přihlíží nejen k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postupu účastníků v průběhu řízení apod.; je tedy třeba zkoumat nejen dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ale i dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného. Přitom aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. musí být řádně odůvodněna, jinak je porušeno právo účastníka na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny práv a svobod (viz nález Ústavního soudu české republiky sp. zn. II ÚS 3015/09 ze dne 7.4.2010, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod publikačním č. 74/2010).

Nejvyšší soud se výkladem a použitím ustanovení § 150 o.s.ř v incidenčním sporu zabýval např. v rozhodnutí ze dne 29.8.2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, ve kterém nejprve uvedl, že ve shodě se závěry obsaženými např. v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08 platí, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o.s.ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 2862/07). Ustanovení § 150 o.s.ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 1030/08). K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v § 142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v § 150 o. s. ř.) vykládat restriktivně.

Odvolací soud vycházeje z výše citované judikatury konstatuje, že v posuzované věci jsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. a to z dále uvedených důvodů. (KSOL 16 INS 3520/2011) Z insolvenčního spisu dlužníka ON-TRACK, s.r.o. (sp. zn. 16 INS 3520/2011) totiž vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 22.6.2012 (A-100) byl zjištěn úpadek dlužníka a následným usnesením ze dne 27.9.2012 (B-8) byl na majetek tohoto dlužníka prohlášen konkurs (žaloba žalobce byla podána 31.10.2012).

Přestože ustanovení § 192 odst. 1 IZ stanoví, že pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé, dle odst. 3 tohoto ustanovení dále platí, že není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávek dlužníkem vliv na její zjištění (k tomu srovnej dále ust. § 336 a § 410 IZ). Nutno proto uzavřít, že pokud je způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs, jeho případný popěrný úkon nelze vzít v potaz a pokud současně nepopřel pohledávku věřitele i insolvenční správce, má se pohledávka věřitele za zjištěnou. Proto je-li řešením úpadku dlužníka konkurs a popřel-li nevykonatelnou pohledávku věřitele insolvenční správce i dlužník, pak žalobu je nutno směřovat pouze proti insolvenčnímu správci.

V přezkoumávaném případě proto měla žaloba žalobce směřovat správně pouze proti insolvenčnímu správci (žalovanému č. 1), nikoliv též proti dlužníku, který nebyl v daném sporu pasivně legitimován. Nadto odvolací soud dále (navíc) konstatuje, že dle zápisu z přezkumného jednání ze dne 27.9.2012 a dle upraveného seznamu přihlášek pohledávek, dlužník pohledávku žalobce ani nepopřel. Proto žalovaný č. 1 ve svém vyrozumění vůči žalobci (ze dne 9.10.2012) nesprávně uvedl, že pohledávku žalobce popřel i dlužník; nicméně jej poučil, že žalobu je nutno podat proti insolvenčnímu správci.

Ze všech shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě je nutno aplikovat ust. § 150 o.s.ř., neboť zde jsou důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nelze žalobci právo na náhradu nákladů řízení vůči dlužníku přiznat. Proto odvolací soud ve výroku II. napadený rozsudek změnil tak, jak je to uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení odvolacího soudu.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., přičemž přihlédl k tomu, že úspěšnému žalovanému č. 2 žádné náklady tohoto odvolacího řízení nevznikly.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

V Olomouci dne 16. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu