11 VSOL 91/2012-269
39 ICm 2133/2010 11 VSOL 91/2012-269 (KSBR 39 INS 1490/2010) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce Lesy České republiky, s.p., se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, IČ: 42196451, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 12, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) JUDr. Jaroslavu Svobodovi, se sídlem Brno, Heršpická 6, PSČ 639 00, insolvenčnímu správci dlužníka Javořice, a.s., se sídlem Ptení-Ptenský Dvorek 100, okres Prostějov, PSČ 798 43, IČ: 63492202, 2) Javořice, a.s., se sídlem Ptení-Ptenský Dvorek 100, okres Prostějov, PSČ 798 43, zastoupenému Mgr. Tomášem Troupem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o určení pohledávek, rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 39 ICm 2133/2010-211 ze dne 6.8.2012,

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se zr u š u j e a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. (KSBR 39 INS 1490/2010)

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl částečným rozsudkem tak, že zamítl žalobu, kterou se určuje, že žalobce má za žalovaným 2) podmíněnou nevykonatelnou a splatnou pohledávku na zaplacení částky ve výši 197.081.322,62 Kč zajištěnou zástavním právem k nemovitostem (specifikovaným ve výroku) zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 2.10.2009 uzavřené mezi žalobcem a žalovaným 2) a zapsaným do katastru nemovitostí Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, na LV č. 1449 pro obec a katastrální území Ptení pod č.j. V 4645/2009-709, pokud jde o pohledávku v rozsahu 185.048.666,51 Kč (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se určuje, že žalobce má za žalovaným 2) podmíněnou nevykonatelnou a splatnou pohledávku na zaplacení částky 197.081.322,62 Kč zajištěnou zástavním právem k movitým věcem a věcem hromadným (specifikovaným ve výroku) zřízeným na základě zástavní smlouvy uzavřené 7.10.2009 mezi žalobcem a žalovaným 2) ve formě notářského zápisu sepsaného dne 24.9.2009 Mgr. Pavlem Bernardem, notářem se sídlem v Brně, pod č. NZ 738/2009, N 773/2009, a ve formě pokračování v notářském zápisu sepsaného dne 7.10.2009 jménem Liběny Pernicové, notářky se sídlem v Brně, notářským kandidátem Mgr. Andreou Hrabánkovou, zástupcem notářky, pod č. NZ 687/2009, N 773/2009, a zapsaným do rejstříku zástav pod běžným číslem zápisu 17209, pokud jde o pohledávku v rozsahu 161.519.442,62 Kč.

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce podal včasnou incidenční žalobu na základě vyrozumění insolvenčního správce ze dne 1.12.2010. Soud shledal důvody pro vydání částečného rozsudku týkající se pohledávek žalobce přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka pod č. 3 a č. 4, tj. pohledávek vzniklých na základě zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým ze dne 2.10.2009 a na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem movitým ze dne 7.10.2009, které žalovaný 1) jako insolvenční správce a žalovaný 2) jako dlužník popřeli u přezkumného jednání co do pravosti a pořadí z důvodu, že žalobce nabyl právo na uspokojení ze zajištění na základě neúčinných právních úkonů. K tomu uzavřel, že v insolvenčním řízení dlužníka Javořice, a.s. byl schválen reorganizační plán, který nabyl účinnosti dne 1.12.2011, předmětné pohledávky žalobce byly řešeny v tomto reorganizačním plánu tak, že zástavní práva k nim nezanikla a současně na základě znaleckého ocenění byla zjištěna celková hodnota zajištění ve výši 47.594.536,11 Kč, kterou žalobce může v rámci insolvenčního řízení z titulu zástavních práv dle reorganizačního plánu obdržet, a to na pohledávku č. 3 nejvýše 12.032.656,11 Kč a na pohledávku č. 4 nejvýše 35.561.880 Kč. Rozdíl mezi částkami uplatněnými žalobcem v přihlášce pohledávky u pohledávek č. 3 a 4 a částkou uvedenou v reorganizačním plánu nelze tyto pohledávky považovat za existentní. Námitku žalobce, že v případě zrušení povolené reorganizace a prohlášení konkursu na majetek dlužníka by toto rozhodnutí vedlo ke zkrácení nároků žalobce, nelze akceptovat, neboť ve smyslu ustanovení § 154 (KSBR 39 INS 1490/2010) odst. 1 o.s.ř. je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, tj. že v daném insolvenčním řízení byla povolena reorganizace a reorganizační plán je účinný. V řízení o odpůrčí žalobě (vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 39 ICm 720/2010 mezi insolvenčním správcem dlužníka Javořice, a.s. jako žalobcem proti žalovanému Lesy České republiky, s.p.) týkající se pohledávek č. 3 a č. 4 bude určeno, zda předmětné zástavní smlouvy jsou neúčinné, čímž bude rozhodnuto o důvodnosti popření těchto pohledávek a tím o jejich pravosti.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Namítl, že soud prvního stupně se věcí meritorně nezabýval, ačkoliv se jí zabývat měl, a že neprovedl žalobcem v žalobě navrhované důkazy, zejména týkající se okolností vzniku pohledávek, ačkoliv jejich provedení bylo nezbytné pro řádné zjištění skutkového stavu. Podle jeho názoru soud prvního stupně věc i nesprávně právně posoudil, když jeho pohledávky z titulu zástavních práv mohou zaniknout teprve tehdy, pokud bude naplněna některá z podmínek uvedená v reorganizačním plánu, přičemž k vyplacení obvyklé ceny zástavy ve výši 47.594.536,11 Kč prozatím nedošlo a ani nebyla naplněna jiná z podmínek uvedených v reorganizačním plánu. Z tohoto důvodu výše jeho pohledávek zůstává i po účinnosti reorganizačního plánu zachována, a proto nelze považovat jeho pohledávky co do části, ve které nemají být dle reorganizačního plánu uspokojeny, za neexistentní. Navíc samotný reorganizační plán vychází ze skutečnosti, že v předmětném incidenčním sporu dosud nebylo rozhodnuto o pravosti a výši pohledávek, a ponechává toto rozhodnutí na soudu. Nelze proto usuzovat, že by reorganizační plán mohl otázku výše pohledávek pro účely tohoto incidenčního sporu závazně vyřešit. Namítl, že postupem soudu v incidenčním řízení nejsou šetřena jeho ústavně zaručená procesní práva na spravedlivý proces, když soud prvního stupně se účelově vyhnul meritornímu přezkoumání věci a napadený rozsudek nemůže žádným způsobem urychlit insolvenční řízení. Poukázal na ustanovení § 362 odst. 3 zákona 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon, dále jen IZ ), dle kterého rozhodne-li insolvenční soud o zrušení reorganizačního plánu, mohou věřitelé bez dalšího požadovat uspokojení pohledávek a jiných práv, která měli před jeho schválením. Žalobce by sice mohl v rámci konkursu teoreticky požadovat uspokojení pohledávek tak, jak je měl před účinností reorganizačního plánu, překážkou by však byl právě napadený rozsudek, respektive skutečnost, že pohledávky č. 3 a č. 4 nebyly částečně určeny, přičemž nové řízení o určení pravosti, výše a pořadí těchto pohledávek by již nepřipadalo v úvahu, jelikož by zde byla dána překážka věci rozsouzené. Dále poukázal na ustanovení § 363 IZ týkající se přeměny reorganizace v konkurs, kdy v takovém případě by pravomocný napadený rozsudek byl v insolvenčním řízení nadále účinný vůči všem procesním subjektům, přestože by již nebylo nadále postupováno dle reorganizačního plánu. Žalobce by tak byl nespravedlivě poškozen, neboť v rámci insolvenčního řízení by mu bylo znemožněno jeho vyšší uspokojení, aniž by však soud v řízení pohledávky meritorně zkoumal. Soud prvního stupně rovněž nevzal v úvahu možnost změny reorganizačního plánu ve smyslu ustanovení § 361 IZ, kdy i v tomto případě by byl (KSBR 39 INS 1490/2010)

žalobce nespravedlivě poškozen. Dále namítl, že podle ustanovení § 36 odst. 2 o.s.ř. byl soud prvního stupně nesprávně obsazen, byť v souladu s rozvrhem práce, který však musí respektovat Listinu základních práv a svobod, zejména její článek 36 odst. 1 a článek 38 odst. 1, přičemž ustanovení § 160 IZ nelze interpretovat izolovaně, tedy tak, že incidenční spor projedná tentýž insolvenční soud, který rozhoduje v insolvenčním řízení, neboť by tak byl založen zvláštní vztah soudce k účastníkovi insolvenčního sporu, což by bylo v rozporu rovněž s ustanovením článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Okolnost, že osobu insolvenčního správce určuje předseda insolvenčního soudu, nezaručuje neutrální vztah mezi insolvenčním soudcem a insolvenčním správcem. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 448/04 ze dne 8.3.2005 s tím, že insolvenční soudce a insolvenční správce jsou tým, jsou spoluodpovědní za průběh a výsledek insolvenčního řízení, v důsledku čehož mezi nimi není neutrální vztah. V dané věci je tedy dán zvláštní vztah nejen mezi Mgr. Janem Kozákem jako insolvenčním soudcem a JUDr. Jaroslavem Svobodou jako insolvenčním správcem v rámci předmětného insolvenčního řízení, ale též jejich zvláštní vztah v incidenčním sporu, což je nepřípustné, a proto insolvenční soud není nestranný. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) se k podanému odvolání vyjádřil ústně do protokolu o jednání před odvolacím soudem a odkázal na veškerá svá podání a vyjádření učiněná v průběhu řízení před soudem prvního stupně.

Žalovaný 2) se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že výjimečnost posuzované věci spočívá v tom, že jde o nárok zástavního věřitele vůči zástavnímu dlužníku za situace, kdy zástavní dlužník není zároveň obligačním dlužníkem, a proto zástavní věřitel nemá vůči zástavnímu dlužníkovi klasickou (peněžitou) pohledávku, má jen právo nechat zpeněžit zástavu obligačního dlužníka a ponechat si výtěžek jejího zpeněžení, respektive peněžitý ekvivalent hodnoty zástavy maximálně do výše zajištěné pohledávky. V případě vztahu mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem je tedy výše pohledávky zástavního věřitele rovna hodnotě zástavy a nemá v zásadě nic společného s výší zajištěné pohledávky. V dané věci je úpadek řešen reorganizací, hodnota zástavy je určena znalcem a představuje právní fikci neuskutečněného zpeněžení. Soud z této fikce zpeněžení musí vycházet, neboť znalecký posudek byl schválen a bylo pravomocně určeno, že v rámci insolvence ke zpeněžení zástavy nedojde. Na prvním místě je nutno poukázat na pravomocné usnesení o schválení určeného reorganizačního plánu s tím, že nelze předjímat materiální změnu tohoto stavu, což by znamenalo obcházet překážku právní moci. Rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žaloba částečně zamítnuta, je tak zjevně správné. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je rozsudkem částečným, není důvodná námitka žalobce, že neprovedl jím navržené důkazy. Reorganizační plán představuje titul pro nabývání, respektive změnu a zánik závazku v důsledku konstitutivního rozhodnutí, které je účinné vůči všem věřitelům, tedy i vůči těm, kteří pro reorganizační plán nehlasovali. Poukázal na ustanovení § 362 IZ, dle (KSBR 39 INS 1490/2010) kterého dojde ke zrušení konstitutivního rozhodnutí s tím, že se vše vrací do původního stavu, dále na ustanovení § 363 IZ, dle kterého se rozhodnutí nezruší, při přeměně reorganizace na konkurs nastávají stejné důsledky, tedy všichni věřitelé v důsledku změny se dostanou do jiné situace a jsou jinak uspokojeni.

Podle § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, že odvolání obsahuje způsobilé odvolací důvody podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. a), písm. c), písm. d) a písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadené rozhodnutí (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je v převážné části důvodné.

Za nedůvodnou považuje odvolací soud pouze odvolací námitku žalobce, že soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, když předmětný incidenční spor rozhodoval tentýž soudce, který rozhoduje v insolvenčním řízení dlužníka, čímž byl založen zvláštní vztah soudce k insolvenčnímu správci jako účastníku tohoto řízení. Odvolací soud odkazuje pro stručnost na závěry formulované v rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 87/12 ze dne 17.10.2012 a sp.zn. II. ÚS 2063/2012 ze dne 20.12.2012 (obě přístupná na webových stránkách Ústavního soudu), z nichž plyne, že na rozdíl od předchozí právní úpravy (dle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007), kdy konkursní správce byl jmenován právě soudem projednávajícím i incidenční spor, podle současně platné právní úpravy insolvenčního zákona (§ 25 odst. 2 IZ) je insolvenční správce jmenován předsedou soudu, přičemž jistou pravomoc rozhodovat o osobě správce mají i věřitelé (§ 29 odst. 1 IZ). Posuzovaný vztah (insolvenčního správce a insolvenčního soudce) je tak postaven na jiném základě, který možnost vzniku pochybnosti o nepodjatosti soudce minimalizuje. Vzhledem k této nové právní úpravě je tak tuto věc třeba odlišit od věcí, které byly předmětem posuzování v dřívější judikatuře Ústavního soudu (např. sp.zn. III. ÚS 448/04 ze dne 8.3.2005).

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce podal u soudu prvního stupně dne 21.12.2010 žalobu, kterou se domáhá určení, že má za žalovaným 2) nezajištěnou, nepodmíněnou, nevykonatelnou a splatnou pohledávku na zaplacení částky ve výši 108.358 Kč, dále nezajištěnou, nepodmíněnou a nevykonatelnou pohledávku na zaplacení částky ve výši 100.511 Kč, dále podmíněnou, nevykonatelnou a splatnou pohledávku na zaplacení částky ve výši 197.081.322,62 Kč zajištěnou zástavním právem k nemovitostem specifikovaným v žalobě a podmíněnou, nevykonatelnou a splatnou pohledávku na zaplacení téže částky zajištěnou zástavním právem k movitým věcem a věcem hromadným (KSBR 39 INS 1490/2010) specifikovaným v žalobě. V žalobě uvedl, že od žalovaného 1) obdržel dvě vyrozumění o popření svých pohledávek, první dne 27.7.2010 a druhé dne 7.12.2010, která však obsahovala rozdílná poučení tak, že teprve ve druhém vyrozumění byl poučen o nutnosti podat žalobu i proti dlužníkovi, který rovněž popřel jeho pohledávky. V insolvenčním řízení dlužníka přihláškou pohledávky č. P 38 uplatnil celkem čtyři pohledávky, a to pohledávku ve výši 108.358 Kč z titulu nájemní smlouvy (pohledávku č. 1), pohledávku ve výši 100.501 Kč rovněž z titulu nájemní smlouvy (pohledávka č. 2), pohledávku ve výši 197.081.322,62 Kč z titulu zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým (pohledávka č. 3) a pohledávku ve výši 197.081.322,62 Kč z titulu zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem movitým (pohledávka č. 4). Pohledávka č. 3 vznikla na základě zástavní smlouvy ze dne 2.10.2009 o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým uzavřené mezi žalobcem a žalovaným 2) k zajištění pohledávek žalobce za společností CE WOOD, a.s., IČ: 60745479. Pohledávka č. 4 vznikla na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem movitým ze dne 7.10.2009 k zajištění týchž pohledávek žalobce za společností CE WOOD, a.s., tedy pohledávek z obchodního styku mezi žalobcem a společností CE WOOD, a.s. v celkové výši 197.081.322,62 Kč, které žalobce v žalobě jednotlivě specifikoval. Dále uvedl, že žalovaný 1) popřel jeho pohledávky č. 3 a č. 4 co do pravosti a pořadí z důvodu, že žalobce nabyl právo na uspokojení ze zajištění na základě neúčinných právních úkonů, žalovaný 2) popřel tyto pohledávky co do pravosti, pořadí a výše s tím, že zajištěné pohledávky zanikly, nevznikla zástavní práva a zástavní smlouvy jsou společně s následně vzniklými zástavními právy neúčinné, dále že eventuální jejich výše je po jedné koruně, avšak insolvenční soud nerozhodl, že by zástavní smlouvy byly neúčinné. K tomu poukázal na ustanovení § 235 odst. 2 IZ, dle kterého se neúčinnost dlužníkových právních úkonů zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce, přičemž nenastala ani jiná skutečnost zakládající neúčinnost zástavních smluv s tím, že ustanovení § 42a občanského zákoníku je obecným ve vztahu k ustanovení § 235 a násl. IZ, tedy v rámci insolvenčního řízení nelze zástavním smlouvám podle tohoto ustanovení občanského zákoníku odporovat. Podáním ze dne 27.1.2011 vzal žalobce svoji žalobu částečně zpět ve vztahu k pohledávce č. 2 ve výši 100.511 Kč, usnesením č.j. 39 ICm 2133/2010-127 ze dne 19.4.2011 (pravomocným dne 18.5.2011) bylo řízení ohledně určení této pohledávky zastaveno. Nejprve se k žalobě vyjádřil žalovaný 2) tak, že žalobce zahájil incidenční spor vedený u insolvenčního soudu pod sp.zn. 39 ICm 946/2010 proti žalovanému 1), který vytváří překážku litispendence tohoto řízení, když obě řízení se liší pouze v tom, že ve druhém řízení je žalobcem označen navíc žalovaný 2), přičemž první dvě podmínky překážky litispendence (totožnost nároku a totožnost skutku) jsou nepochybně splněny, neboť v obou řízeních se žalobce na základě téhož skutkového stavu domáhá téhož určení. Pokud jde o totožnost osob, je jisté, že žaloba musí být podána jak proti insolvenčnímu správci, tak proti popírajícímu dlužníkovi, avšak procesní vztah mezi insolvenčním správcem a popírajícím dlužníkem má charakter nuceného nerozlučného společenství, a proto opomenutí žalobce v prvním řízení zažalovat (KSBR 39 INS 1490/2010)

žalovaného 2) nemá z hlediska litispendence žádný význam. Z tohoto důvodu pro účely posuzování překážky litispendence je okruh účastníků obou řízení zcela totožný, a proto je namístě druhé řízení v celém rozsahu zastavit. Dále se vyjádřil k žalobě tak, že přihláška žalobce do insolvenčního řízení je vadná a blíže popsal důvody její vadnosti, namítl neúčinnost obou zástavních smluv jako zvýhodňujících právních úkonů a navrhl vydání částečného rozsudku ve vztahu k pohledávkám č. 3 a č. 4 s ohledem na schválený a účinný reorganizační plán a na způsob řešení těchto pohledávek v reorganizačním plánu. Žalovaný 1) ve svém vyjádření k žalobě rovněž namítl neúčinnost obou zástavních smluv jako zvýhodňujících právních úkonů.

K námitce žalobce uplatněné v řízení před soudem prvního stupně, že v tomto řízení je dána překážka litispendence (§ 83 odst. 1 o.s.ř.) z důvodu, že u téhož soudu probíhá dříve zahájené řízení ve věci žalobce proti žalovanému 1) v téže věci, podle odvolacího soudu překážka věci zahájené (listipendence) v přezkoumávané věci dána není, a to právě proto, že řízení se netýká týchž osob, přičemž nejde ani o zcela totožný skutek, neboť žaloba byla podána na základě samostatných vyrozumění žalovaného 1) jako insolvenčního správce dlužníka Javořice. a.s., tj. vyrozumění různého data obsahující i rozdílná poučení k podání žaloby, což je i tvrzeno žalobcem v předmětných žalobách.

Odvolací soud zopakoval dokazování a zjistil následující skutečnosti:

Z přihlášky pohledávky žalobce č. P 38 podané do insolvenčního řízení dlužníka, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení čtyři pohledávky, mimo jiné pohledávku č. 3 jako pohledávku vzniklou ze zástavní smlouvy ze dne 2.10.2009 o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým a pohledávku č. 4 jako pohledávku vzniklou ze zástavní smlouvy ze dne 7.10.2009 o zřízení zástavního práva k věcem movitým s tím, že obě zástavní smlouvy zajišťují pohledávky věřitele za společností CE WOOD, a.s., IČ: 60745479, uvedené v příloze k této přihlášce, v celkové výši 197.081.322,62 Kč, a že tato pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty dlužníka. Věřitelem je tak uplatňováno právo na uspokojení ze zajištění, pohledávka není zajištěna jiným způsobem, jde o pohledávku podmíněnou z důvodu, že pohledávka ze zástavní smlouvy je podmíněna existencí zajištěných pohledávek a dostatečnou hodnotou zástavy.

Z vyrozumění ze dne 1.12.2010, že žalovaný 1) jako insolvenční správce vyrozuměl žalobce jako věřitele přihlášeného do insolvenčního řízení dlužníka mimo jiné, že při přezkumném jednání konaném dne 13.7.2010 popřel jeho nevykonatelnou podmíněnou a zajištěnou pohledávku ve výši 197.081.322,62 Kč co do pravosti a pořadí (práva na uspokojení ze zajištění) s odůvodněním, že právo na uspokojení z majetku poskytnutého dlužníkem k zajištění věřitel nabyl na základě neúčinných právních úkonů, dále že jeho nevykonatelnou podmíněnou a zajištěnou pohledávku ve výši 197.081.322,62 Kč popřel dlužník co do pravosti a pořadí (práva na uspokojení ze zajištění) a výše z důvodu, že zajištěné pohledávky zanikly, (KSBR 39 INS 1490/2010) nevznikla zástavní práva a zástavní smlouvy jsou společně s následně vzniklými zástavními právy neúčinné, eventuální výše těchto pohledávek je po jedné koruně. Současně vyzval věřitele, aby ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání uplatnil své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu ve lhůtě, která neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení tohoto vyrozumění (§ 198 odst. 1 IZ), a dále s poučením, že věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu, žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci a v žalobě se mohou jako důvodu vzniku pohledávky dovolávat jen skutečností uvedených v přihlášce nebo při přezkumném jednání a dále skutečností, o kterých se věřitel dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. Dále, že popření pohledávky dlužníkem má v reorganizaci tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo dříve, než nastaly účinky povolení reorganizace, nastávají účinky tohoto popření v reorganizaci dnem, kdy nastaly účinky povolení reorganizace; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky (§ 336 odst. 2 IZ), žalobu je nutno podat i proti dlužníkovi; popře-li pohledávku pouze dlužník, podává se žaloba proti němu. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti nebude v insolvenčním řízení nadále přihlíženo; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí se bude nadále pokládat za zjištěnou ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření insolvenčním správcem (§ 198 IZ). Popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění má u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníkovi uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky (§196 odst. 2 IZ)

Podle § 192 odst. 1 IZ ve znění účinném do 30.3.2011, dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek; stanovisko, které insolvenční správce zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek, může při přezkumném jednání změnit.

Podle § 198 IZ ve znění účinném do 30.3.2011, věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo v pořadí uvedeném při jejím popření (odstavec 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl (KSBR 39 INS 1490/2010) později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odstavec 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 (odstavec 3).

Podle § 336 odst. 1 a odst. 2 IZ ve znění účinném do 30.3.2011, není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek v reorganizaci obdobně § 190 až 202. Popření pohledávky dlužníkem má v reorganizaci tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo dříve, než nastaly účinky povolení reorganizace, nastávají účinky tohoto popření v reorganizaci dnem, kdy nastaly účinky povolení reorganizace; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky.

Odvolací soud přisvědčuje závěru soudu prvního stupně o včasnosti žaloby o určení pohledávek, když vyrozumění o popření pohledávek žalobce insolvenčním správcem a dlužníkem obsahující řádné poučení (tedy poučení i o tom, že žalobu je nutno podat jak proti insolvenčnímu správci, tak proti dlužníkovi) mu bylo doručeno až dne 7.12.2010 a incidenční žalobu žalobce podal dne 21.12.2010, tj. ve lhůtě stanovené ustanovením § 198 IZ.

Odvolací soud však neshledává správným závěr soudu prvního stupně o tom, že s ohledem na skutečnost, že v insolvenčním řízení byl pravomocně schválen reorganizační plán, který tak nabyl účinnosti (§ 352 IZ), a že v tomto reorganizačním plánu je řešena zajištěná pohledávka žalobce jako zástavního věřitele, který má právo na uspokojení pohledávek č. 3 a č. 4 za osobním dlužníkem (CE WOOD, a.s.) ze zajištění poskytnutého zástavním dlužníkem (Javořice a.s.) jen do celkové výše 47.594.536,11 Kč, je v rozdílu mezi výší jeho pohledávky uvedené v přihlášce pohledávek a výší pohledávky uvedené v reorganizačním plánu, nutno považovat jeho pohledávky č. 3 a č. 4 za neexistentní.

V insolvenčním řízení mají insolvenční správce i dlužník právo vyslovit se k jednotlivým pohledávkám přihlášeným do insolvenčního řízení věřiteli dlužníka bez ohledu na způsob řešení úpadku dlužníka. Z ustanovení § 201 IZ vyplývá, že pohledávky, které podléhají přezkoumání, mohou být v rámci zvoleného způsobu řešení dlužníkova úpadku uspokojovány, jen pokud budou zjištěny. Insolvenční správce a dlužník své stanovisko k přezkoumávaným pohledávkám vyjadřuje jejím uznáním či popřením (§ 192 odst. 1 IZ). Jestliže, jako je tomu v dané věci, soud rozhodl, že dlužníkův úpadek bude řešen reorganizací (obdobně jako v případě schválení oddlužení-§ 410 odst. 2 IZ), má dlužníkovo popření na zjištění pohledávky tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem (§ 336 odst. 2 IZ). Z ustanovení § 336 odst. 1 IZ pak vyplývá, že o přezkoumání přihlášených pohledávek v reorganizaci platí obdobně ustanovení § 190 až 202 IZ. (KSBR 39 INS 1490/2010)

Z ustanovení § 340 odst. 2 IZ dále vyplývá, že pokud do doby rozhodování o reorganizačním plánu nebyl ohledně takto popřené pohledávky skončen incidenční spor (a tudíž pohledávka je zatím sporná), reorganizační plán pro případ následného zjištění této pohledávky musí v rámci skupiny věřitelů, do níž pohledávka náleží, s jejím uspokojením počítat, a to tak, že musí obsahovat údaj o celkové výši částky určené k jejímu uspokojení a o tom, jak je toto uspokojení (splnění pohledávky) zajištěno. Z uvedeného plyne, že popřenou pohledávku, o níž je veden incidenční spor, není dlužník při provádění reorganizace povinen uspokojit dříve, než bude v tomto sporu pravomocně určena (nebo než nastane jinak následek, že se považuje pohledávka za zjištěnou), a pro tento případ musí dlužník v reorganizačním plánu s plněním příslušejícím této pohledávce v dané skupině počítat a zajištění tohoto plnění reálně vymezit (§ 340 odst. 2 IZ). To znamená, že teprve na základě pravomocného rozhodnutí v incidenčním sporu (je-li věřitelem podána včasná žaloba) je podle výsledku sporu postaveno najisto, zda věřitel má vůči dlužníku jím uplatněnou pohledávku, případně v jaké výši a v jakém pořadí. Přitom způsob řešení úpadku dlužníka nemůže ovlivnit postup, jakým má být pohledávka v rámci insolvenčního řízení přezkoumána a ani nemá vliv na rozhodnutí insolvenčního soudu ve sporu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávek. Bez ohledu na způsob řešení úpadku dlužníka je proto nutno postupovat obdobně podle ustanovení § 190 až 202 IZ, jiný postup insolvenční zákon nepřipouští. Nadto je nutno zohlednit právní úpravu danou ustanovením § 362 IZ, které předpokládá zrušení rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu za podmínek v tomto ustanovení uvedených, a ustanovením § 363 IZ, které předpokládá přeměnu reorganizaci v konkurs taktéž za podmínek uvedených v tomto zákonném ustanovení. Z těchto ustanovení totiž vyplývá, že v případě zrušení rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, případně přeměny reorganizace v konkurs, mají věřitelé právo na uspokojení svých pohledávek, které měli před schválením reorganizačního plánu, případně v rámci konkursu.

Vzhledem k výše uvedenému závěr soudu prvního stupně o neexistenci části pohledávek žalobce č. 3 a č. 4 co do částky, která přesahuje výši, v jaké mají být podle reorganizačního plánu uspokojeny, nemůže obstát. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušil, neboť ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení, a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení se soud prvního stupně bude zabývat tím, zda žalobce má vůči dlužníku jím tvrzené pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka, přitom přihlédne k tomu, z jakého důvodu byly popřeny u přezkumného jednání pohledávky jak insolvenčním správcem, tak dlužníkem (který i namítá, že zajištěné pohledávky zanikly a zástavní práva nevznikla), dále k tomu, že je vedeno řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení § 239 a násl. IZ, které dosud nebylo pravomocně (KSBR 39 INS 1490/2010) skončeno. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozhodnutí neopomene vypořádat se všemi námitkami žalovaných. Přitom ve výroku rozhodnutí soud prvního stupně vyjádří skutečnost, že žalobce má jako zajištěný věřitel v insolvenčním řízení na majetek dlužníka právo na uspokojení své pohledávky vůči osobnímu dlužníku pouze z majetku dlužníka poskytnutého k zajištění (dle smlouvy o zřízení zástavního práva), a to z výtěžku zpeněžení věcí, nikoli na zaplacení částky v určité výši.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přičemž přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 5. března 2013

Za správnost vyhotovení : JUDr. Helena Myšková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu