11 VSOL 83/2012
11 VSOL 83/2012 39 ICm 203/2011-126 (KSBR 39 INS 3936/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v právní věci žalobce Classa Trade, s.r.o., se sídlem Praha 10-Vršovice, Kodaňská 649/20, PSČ 101 00, IČ: 27738094, zastoupeného JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem Zlín, Mostní 5552, PSČ 760 01, proti žalovanému Mgr. Jiřímu Ostravskému, se sídlem Zlín, Lešetín IV/671, PSČ 760 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka Bounty Trade a.s. v likvidaci , se sídlem Zlín, náměstí T. G. Masaryka 1280, PSČ 760 01, IČ: 25583701, zastoupenému Mgr. Lenou Pršalovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku dlužníka, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.5.2012, č.j. 39 ICm 203/2011-84, takto:

Rozsudek soudu prvního stupně s e zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, aby z majetkové podstaty dlužníka Bounty Trade a.s. v likvidaci , IČ: 25583701 byly vyloučeny v žalobě označené nemovitosti (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 11.563 Kč (výrok II.). Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně ke skutkovému a právnímu závěru, že předmětná incidenční žaloba byla podána u soudu až po marném uplynutí lhůty dle ustanovení § 225 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), neboť vyrozumění o zahrnutí majetku do majetkové podstaty dlužníka ze dne 29.9.2010 bylo žalobci doručeno již dne 29.11.2010, ale žaloba byla u soudu podána až dne 31.1.2011. Žádosti žalobce o prominutí zmeškání lhůty 39 ICm 203/2011 (KSBR 39 INS 3936/2010) k podání žaloby soud prvního stupně nevyhověl s odůvodněním, že podle ustanovení § 83 IZ není prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení přípustné.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání z důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti soudu prvního stupně vytýkal, že se nezabýval náležitostmi vyrozumění o zahrnutí majetku do majetkové podstaty dlužníka ze dne 29.9.2010, a tudíž zcela pominul, že v tomto vyrozumění schází poučení o následcích zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby (jak plynou z ustanovení § 225 odst. 3 IZ), a proto v intencích závěrů, které Nejvyšší soud ČR formuloval ve svém rozhodnutí ze dne 31.5.2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011, lhůta k podání vylučovací žaloby ještě nezačala ani běžet. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví.

Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce především namítal, že žalobce v odvolacím řízení v rozporu se zásadou neúplné apelace uplatňuje novou skutečnost, když nově v odvolání tvrdí absenci náležitostí vyrozumění o soupisu majetku, a dále, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2012, sp.zn. 29 Cdo 4034/2011, jehož závěrů se odvolatel v odvolání dovolává, je na posuzovanou věc nepoužitelné, a to z důvodu skutkového odlišení, jakož i zákazu retroaktivity judikatury. Namítal, že aplikace citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by byla nepřiměřeně tvrdým zásahem do práv žalovaného a navíc, pokud žalobce nebyl právně bdělý, měla by tato jeho nečinnost působit výlučně k jeho tíži. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, která v odvolání použila způsobilý odvolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal odvolací soud podle ustanovení § 212, 212a o.s.ř. odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a po jednání ve věci dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že žalobou ze dne 31.1.2011, doručenou soudu téhož dne, se žalobce proti žalovanému insolvenčnímu správci dlužníka domáhal vyloučení v žalobě označených nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. Současně s žalobou podal žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby na vyloučení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, ve které potvrdil, že vyrozumění o soupisu majetku ze dne 29.9.2010 mu bylo doručeno 29.11.2010, jakož i to, že předmětnou žalobu podává až po marném uplynutí lhůty stanovené ve vyrozumění, což je způsobeno tím, že jednatelka žalobce byla nucena od 3.12.2010 měsíc ošetřovat své nemocné dítě. Žalovaný ve vyjádření k žalobě především zdůraznil, že žaloba je podána po uplynutí třicetidenní lhůty pro podání vylučovací žaloby stanovené v § 225 odst. 2 IZ, a proto navrhl, aby byla jako opožděně podaná zamítnuta. Soud prvního stupně provedl důkaz listinami 39 ICm 203/2011 (KSBR 39 INS 3936/2010) ze spisu Krajského soudu v Brně sp.zn. KSBR 39 INS 3936/2010, zejména rozhodnutím o zjištění úpadku a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vyrozuměním o zahrnutí majetku do majetkové podstaty dlužníka ze dne 29.9.2010, dále žádostí o prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby ze dne 31.1.2011, a na tomto základě-aniž účastníky řádně poučil dle ustanovení § 119a odst.1 o.s.ř. -rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.

Odvolací soud zopakoval důkaz vyrozuměním o zahrnutí majetku do majetkové podstaty dlužníka ze dne 29.9.2010 a zjistil, že v něm žalobce byl ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 IZ vyrozuměn o zahrnutí nemovitostí, které jsou předmětem incidenční žaloby, do soupisu majetku a současně mu bylo sděleno, že podle § 225 IZ jsou osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty s tím, že žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Poučení o následcích zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby (jak plynou z ustanovení § 225 odst. 3 IZ) ve vyrozumění schází.

Podle § 160 IZ incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby (odstavec 1). V řízení o žalobě podle odstavce 1 se z ustanovení části první hlavy třetí tohoto zákona použijí pouze ustanovení o doručování; nejde-li o případ podle § 80 odst. 1, účastníkům řízení se písemnosti doručují zvlášť a rozhodnutí ve věci samé do vlastních rukou (odstavec 3). Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat (odstavec 4).

Ze shora citovaného ustanovení § 160 IZ plyne, že k projednání incidenční žaloby insolvenční soud přistupuje teprve poté, co ověří formální podmínky k vedení sporu. Těmito podmínkami je žaloba, jež je podána včas a oprávněnou osobou. Pokud je zjištěno opožděné podání či podání osobou, která k tomu není oprávněna, dochází k odmítnutí žaloby podle ustanovení § 160 odstavec 4 IZ. Zde je nutno zdůraznit, že odmítnutí žaloby je procesní postup odlišný od postupu v soudních sporech vedených jinak dle úpravy občanského soudního řádu, kdy v případě opožděné žaloby by mělo dojít k jejímu zamítnutí a v případě podání žaloby osobou, jež k tomu není oprávněna, rovněž. Odklon od této úpravy tedy znamená, že insolvenční soud by měl mít zjednodušené postavení, kdy není zapotřebí rozhodovat ve věci samé, nýbrž odmítnutím procesně. Dále odvolací soud zdůrazňuje, že ustanovení § 83 IZ o nepřípustnosti prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení se nevztahuje na incidenční řízení, a to s ohledem na výluku z použití tohoto ustanovení stanovenou výslovně v ustanovení § 160 odst. 3 IZ. V incidenčních sporech je prominutí zmeškání lhůty přípustné za podmínek dle ustanovení § 58 39 ICm 203/2011 (KSBR 39 INS 3936/2010) o.s.ř. Toto ustanovení se vztahuje pouze na zákonné procesní lhůty, nikoliv na hmotněprávní lhůty, a proto nelze postupem podle § 58 o.s.ř. promíjet lhůtu k podání žaloby. Pozdě podanou incidenční žalobu je třeba odmítnout podle ustanovení § 160 odst. 4 IZ.

Odvolací soud při posuzování obsahových náležitostí vyrozumění o soupisu majetku dle ustanovení § 224 odst. 1 IZ ve spojení s ustanovením § 225 odst. 1 až 3 IZ vychází stejně jako odvolatel ze závěrů, které formuloval a odůvodnil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 31.5.2012, sp.zn. 29 Cdo 4034/2004, když uvedl, že v konkursních poměrech měl podání vylučovací žaloby uložit třetí osobě soud , a to ve lhůtě určené soudem (ustanovení § 19 odst. 2, věty první ZKV), kdežto v insolvenčních poměrech je tím, kdo má povinnost třetí osobu (jen) písemně vyrozumět o soupisu, insolvenční správce (ustanovení § 224 odst. 1, věta druhá, část věty za středníkem IZ ) a lhůta k podání vylučovací žaloby je určena zákonem (ustanovení § 225 odst. 2 IZ). Jakkoliv insolvenční úprava neukládá insolvenčnímu správci (v porovnání s povinností uloženou soudu v konkursní úpravě), aby třetí osobě uložil podat vylučovací žalobu, obě úpravy jsou si podobné v tom, že výslovně neukládají subjektům povinným k výzvě (soudu, respektive insolvenčnímu správci) poučit vyzývanou (vyrozumívanou) osobu o následcích, jež s sebou nese včasné nepodání vylučovací žaloby. Přitom ovšem v poměrech práva konkursního Nejvyšší soud vysvětlil již pod bodem XXIX. stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR (strana 198/374/), že osoby, které k věci uplatnily právo nepřipouštějící její soupis, konkursní soud usnesením vyzve, aby svůj nárok uplatnily žalobou podanou proti správci, kterou se budou domáhat vyloučení ze soupisu (tzv. vylučovací či excindační žalobou); k podání žaloby jim určí přiměřenou lhůtu a poučí je, že nepodají-li žalobu včas, bude se mít za to, že věc byla pojata do soupisu oprávněně. Tyto judikaturní závěry jsou použitelné i pro výklad ustanovení § 224 odst. 1 a § 225 odst. 1 až 3 IZ. Podstatné náležitosti vyrozumění o soupisu majetku do majetkové podstaty dlužníka dle § 224 odst. 1 IZ nelze dovozovat pouze z textu ustanovení § 224 odst. 1 IZ, ale ve vazbě na ustanovení § 221 odst. 1 až 3 IZ. Požadavku na řádné poučení dostojí pouze takové vyrozumění insolvenčního správce, které obsahuje kromě specifikace majetku pojatého do soupisu a označení insolvenční věci i poučení o možnosti podat vylučovací žalobu a o délce a počátku běhu lhůty k jejímu podání, uvedení osoby, vůči níž má vylučovací žaloba směřovat, označení soudu, u něhož má být podána, a konečně i poučení o následcích zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby (jak plynou z ustanovení § 225 odst. 3 IZ). Chybí-li ve vyrozumění některá z těchto podstatných náležitostí, nemůže jeho doručení přivodit počátek běhu lhůty k podání vylučovací žaloby dle § 225 odst. 2 insolvenčního zákona, a v důsledku toho ani následek uvedený v ustanovení § 225 odst. 3 IZ.

Promítnuto na poměry projednávané věci odvolací soud konstatuje, že v posuzované věci neobsahovalo vyrozumění o soupisu nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka ze dne 29.9.2010 poučení o následcích zmeškání lhůty 39 ICm 203/2011 (KSBR 39 INS 3936/2010) k podání vylučovací žaloby (jak plynou z ustanovení § 225 odst. 3 IZ), takže lhůta k podání vylučovací žaloby ještě nezačala ani běžet, a proto vylučovací žaloba podaná u soudu dne 31.1.2012 je žalobou včasnou a není důvod pro postup dle ustanovení § 160 odst. 4 IZ.

Nejvyšší soud ČR ve shora citovaném rozhodnutí uzavřel, že pro výklad ustanovení § 224 odst. 1 a § 225 odst. 1 až 3 IZ jsou použitelné judikaturní závěry formulované ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a tudíž je nepřípadná námitka odvolatele o zákazu retroaktivity judikatury. Nedůvodná je též námitka, že odvolatel v rozporu se zásadou neúplné apelace uplatnil v odvolacím řízení novou skutečnost, a to nejen proto, že účastníci nebyli v řízení před soudem prvního stupně řádně poučeni podle ustanovení § 119a odst.1 o.s.ř., ale zejména proto, že vyrozuměním o soupisu majetku ze dne 29.9.2010 prováděl soud prvního stupně dokazování, a proto byl povinen učinit z tohoto důkazu řádná skutková zjištění, a na jejich základě (s ohledem na zjištěné obsahové náležitosti) učinit právní závěr o účincích tohoto vyrozumění. Při dodržení tohoto postupu musela absence náležitostí vyjít najevo již v řízení před soudem prvního stupně.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Bude na soudu prvního stupně, aby se zabýval věcnými důvody předmětné incidenční žaloby.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

V Olomouci dne 23. ledna 2013

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu