11 VSOL 8/2016-128
27 ICm 3245/2012 11 VSOL 8/2016-128 (KSBR 27 INS 8410/2012)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Diany Vebrové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Pavly Tomalové v právní věci žalobce HITL, s.r.o., se sídlem Dobelice 57, PSČ 672 01, IČ: 25321765, zastoupeného Mgr. Monikou Hrtoňovou, advokátkou se sídlem Brno, Bubeníčkova 18, PSČ 615 00, proti žalované Ing. Evě Procházkové, se sídlem Znojmo, náměstí Svobody 1548/5, PSČ 669 02, insolvenční správkyni dlužníka Daruel, s.r.o., se sídlem Dobšice, Za Zvoničkou 91, PSČ 671 82, IČ: 25361252, o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka Daruel, s.r.o., se sídlem Dobšice, Za Zvoničkou 91, PSČ 671 82, IČ: 25361252, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. KSBR 27 INS 8410/2012, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.10.2015, č.j. 27 ICm 3245/2012-101,

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, aby z majetkové podstaty dlužníka Daruel, s.r.o., byly vyloučeny 2 ks železné nádrže o objemu 14.000 l sepsané pod položkami 34 a 35 soupisu majetkové podstaty a 2 ks nerezové nádrže o objemu 12.000 l sepsané pod isir.justi ce.cz (KSBR 27 INS 8410/2012) položkami 36 a 37 soupisu majetkové podstaty (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11.7.2012, č.j. KSBR 27 INS 8410/2012-A-15, bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a žalovaná byla ustanovena insolvenční správkyní. Vyrozuměním ze dne 7.10.2012 žalovaná informovala žalobce o soupisu výše uvedených movitých věcí do majetkové podstaty dlužníka a vyzvala žalobce k jejich vydání do 19.10.2012. Žaloba žalobce je tudíž včasná (§ 225 odst. 2 IZ). Dlužník jako prodávající a žalobce jako kupující uzavřeli dne 15.3.2012 kupní smlouvu týkající se výše uvedených movitých věcí , kupní cenu dohodli ve výši 136.800 Kč se splatností dne 31.5.2012 a v článku IV. smlouvy sjednali, že vlastníkem převáděných věcí se kupující stane zaplacením kupní ceny, tj. sjednali výhradu vlastnického práva. Dlužník žalobci předmětné věci nepředal a žalobce je od dlužníka nepřevzal. Žalobce a dlužník v rámci zápočtu datovaného dnem 2.4.2012 započetli vzájemné pohledávky, a to pohledávky žalobce za dlužníkem z titulu oprav prováděných žalobcem pro dlužníka oproti pohledávce dlužníka za žalobcem z titulu výše uvedené kupní ceny. Soud prvního stupně se zabýval posouzením otázky, zda žalobce prokázal, že mu svědčí právo k vyloučení předmětných movitých věcí z majetkové podstaty, když ostatní podmínky pro úspěšnost vylučovací žaloby měl za splněné a uzavřel, že žalobce se nestal vlastníkem předmětných movitých věcí (nádrží), neboť mu dlužníkem nebyly předány a on je nepřevzal (§ 443 odst. 1 obchodního zákoníku). Vlastnické právo žalobce nemohl nabýt ani postupem dle ustanovení § 445 obchodního zákoníku, neboť výhradu vlastnictví lze sjednat jen pro věci předané a převzaté, k čemuž nedošlo. Žalobce v řízení své vlastnické právo k předmětným věcem neprokázal, a proto soud prvního stupně žalobu zamítl. Pro nadbytečnost se soud prvního stupně nezabýval obranou žalované, že kupní smlouva i odborný posudek Ing. Pavla Staroby ze dne 2.4.2012, č. 053-04/2012 a zápočet pohledávek ze dne 2.4.2012 jsou antedatované.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, věc nesprávně právně posoudil a postupoval v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Uvedl, že vlastníkem předmětných movitých věcí se stal ke dni 2.4.2012 zaplacením kupní ceny, tj. účinností zápočtu vzájemných pohledávek, neboť z jazykového vyjádření smluvních ujednání za pomoci interpretačních pravidel vyplývá, že úmyslem smluvních stran bylo preferovat zaplacení kupní ceny při předání, tj. svázat okamžik splatnosti kupní ceny s předáním věcí žalobci, ve větě druhé článku IV. smlouvy pak strany ošetřily situaci, kdy se okamžik předání a okamžik zaplacení rozejdou. Je logické, že vzhledem k povaze předmětu koupě, která vylučovala jednoduchou tradici z ruky do ruky a vzhledem k místu, kde se věci nacházely při uzavření kupní smlouvy a kde měly zůstat podle dohody stran po formálním předání do doby, než si je kupující fakticky převezme, respektive odveze, jakož i s přihlédnutím k ekonomické situaci dlužníka, smluvní strany svázaly nabytí vlastnického práva kupujícím pouze s okamžikem (KSBR 27 INS 8410/2012) zaplacení kupní ceny. Učinily tak především v zájmu ochrany práv kupujícího pro případ, že zaplatí kupní cenu, aniž věci fyzicky převezme a odveze (situace předvídaná ustanovením § 444 obchodního zákoníku), ale i v zájmu ochrany práv prodávajícího pro případ, že kupující věci odveze (dohodnutá lhůta k předání do 30.4.2012) a až poté zaplatí kupní cenu (kupní cena měla být zaplacena nejpozději do 31.5.2012-situace předvídaná ustanovením § 445 obchodního zákoníku). Úmyslem stran bylo sanovat staré dluhy dlužníka vůči žalobci, čemuž odpovídal způsob úhrady kupní ceny (započtení dlouhodobě neuhrazených pohledávek žalobce za dlužníkem proti pohledávce dlužníka za žalobcem na zaplacení kupní ceny). S ohledem na uvedené není pro posouzení přechodu vlastnictví na žalobce podstatné, zda převáděné movité věci byly dlužníkem předány, respektive kupujícím fyzicky převzaty a z provozovny dlužníka odvezeny, nýbrž relevantní je pouze to, na čem se dohodly smluvní strany, tj. skutečnost, že došlo k zaplacení kupní ceny. Výklad přijatý soudem prvního stupně předpokládá výslovné ujednání stran o tom, že věci budou nejprve předány a teprve později zaplaceny, což však ze smlouvy nevyplývá. Nesprávný je skutkový závěr soudu prvního stupně, že k předání věcí nedošlo, přičemž tento závěr nelze dovodit ani z vyjádření žalobce u jednání a ani z jeho písemných podání. Žalobce sice uvedl, že předmětné věci neměl nikdy ve své dispozici, tj. že je neměl fakticky u sebe, neboť si je z provozovny dlužníka neodvezl, nicméně formálně mu předány byly s tím, že se s dlužníkem dohodl, že si věci ponechá dočasně uskladněny u něj v provozovně. Pokud měla splatnost kupní ceny podle smlouvy nastat současně s předáním, pak nutně musely být v okamžiku realizace zápočtu, tj. ke dni 2.4.2012, věci dlužníkem předány, byť pouze formálně. Pro nabytí vlastnictví však bylo rozhodné pouze zaplacení kupní ceny. Žalobce namítal, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť po celou dobu řízení nedal žalobci najevo, kam při svých úvahách směřuje, které skutečnosti považuje za rozhodné a které z nich má za prokázané a žalobce neseznámil s odlišným právním názorem a nevyzval jej k doplnění tvrzení a k označení důkazů a žalobce nepoučil o následcích nesplnění výzev a o riziku zamítnutí žaloby. Žalobce byl po celou dobu řízení přesvědčen o oprávněnosti svého nároku a úspěšnosti žaloby a soustředil se po změně tvrzení žalované na úplnost tvrzení a na prokázání splnění svého závazku zaplatit kupní cenu, což považoval pro posouzení otázky nabytí vlastnického práva k předmětným věcem za rozhodné a až do vyhlášení napadeného rozhodnutí netušil, že soud prvního stupně hodlá žalobu zamítnout z úplně jiných důvodů. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví a žalovanou zaváže k povinnosti nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů.

Vyjádření k odvolání nebylo podáno.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní (KSBR 27 INS 8410/2012) účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014. Právní účinky úkonů, které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se však posuzují podle dosavadní právní úpravy.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je v posuzované věci občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.) a po jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 6.11.2012 žalobou, jíž se žalobce domáhal vyloučení výše uvedených movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka Daruel, s.r.o., s odůvodněním, že je vlastníkem movitých věcí na základě kupní smlouvy ze dne 15.3.2012 uzavřené mezi ním a dlužníkem. Žalovaná jako insolvenční správkyně vyrozuměla žalobce přípisem ze dne 7.10.2012, doručeným mu dne 11.10.2012, o soupisu movitých věcí do majetkové podstaty dlužníka z důvodu, že žalobce nabyl věci na základě kupní smlouvy, kterou dlužník zkrátil uspokojení svých věřitelů, neboť peníze, které mu žalobce zaplatil, nepoužil k uspokojení věřitelů a majetek prodal v době, kdy již byl několik měsíců v úpadku, takže se jedná o úmyslně zkracující právní úkon. Žalobce s důvodem soupisu nesouhlasil. V průběhu řízení žalobce doplnil, že kupní cenu zaplatil formou vzájemného zápočtu proti svým pohledávkám za dlužníkem na úhradu ceny za provedení servisu vozidel dle objednávky dlužníka, a to proti pohledávkám vyúčtovaným následujícími fakturami: č. 20100036 na částku 26.549 Kč se splatností dne 6.3.2010, č. 20100048 na částku 10.220 Kč se splatností dne 28.3.2010, č. 20100051 na částku 10.267 Kč se splatností dne 2.4.2010, č. 20100062 na částku 3.681 Kč se splatností dne 12.4.2010, č. 20100089 na částku 14.440 Kč se splatností dne 15.5.2010, č. 20100166 na částku 37.537 Kč se splatností dne 5.8.2010, č. 20100186 na částku 25.742 Kč se splatností dne 27.8.2010 a č. 20100298 na částku 9.826 Kč se splatností dne 21.11.2010. K zániku (KSBR 27 INS 8410/2012) vzájemných pohledávek došlo na základě písemné dohody o zápočtu ke dni, kdy se všechny započítávané pohledávky setkaly, tj. ke dni 2.4.2012. Žalobce s dlužníkem netvořil nikdy koncern, vlastnické právo k předmětným movitým věcem nabyl zaplacením kupní ceny dne 2.4.2012, tj. před prohlášením konkursu na majetek dlužníka a popřel antedataci kupní smlouvy. Předmětné movité věci nabyl za cenu obvyklou vyplývající ze znaleckého posudku Ing. Pavla Staroby. Neúčinnost kupní smlouvy nemůže být přezkoumávána v tomto řízení, neboť neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá jedině rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo dlužníkovým právním úkonům odporováno, takovou žalobu však žalovaná proti žalobci nepodala. Předmětné movité věci žalobce neměl nikdy ve své dispozici, neboť po uzavření kupní smlouvy věci zůstaly do sjednané doby jejich předání žalobci uskladněny na původním místě v provozovně dlužníka, kde je žalobce po dohodě s dlužníkem ponechal, mimo jiné z opatrnosti s ohledem na skutečnost, že zjistil, že proti dlužníkovi je vedeno insolvenční řízení. Tyto věci nemohou a zřejmě ani v budoucnu nebudou moci sloužit k uspokojení věřitelů dlužníka, neboť žalovaná je po delší dobu nemá ve své dispozici a neví, kde se nacházejí, což by samo o sobě mělo být důvodem k jejich vyloučení ze soupisu majetkové podstaty. Žalovaná se domáhala zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobce do doby prohlášení konkursu na majetek dlužníka vlastnické právo k předmětným movitým věcem nenabyl, neboť kupní smlouva je antedatovaná a byla uzavřena až po zahájení insolvenčního řízení, přičemž s ohledem na dobu uzavření smlouvy se žalovaná nemusela dovolat neúčinnosti kupní smlouvy odpůrčí žalobou, nýbrž byla legitimovaná k přímému sepisu movitých věcí do majetkové podstaty dlužníka. Žalovaná navrhla důkazy k prokázání antedatace smlouvy a namítala, že kupní cena žalobcem nebyla nikdy zaplacena, neboť žalobce nedoložil důvodnost svých k zápočtu použitých pohledávek vůči dlužníkovi a tedy oprávněnost započtení. Dále namítala, že předmětné movité věci nebyly žalobci nikdy předány, a proto k nim nemohl nabýt vlastnické právo (ustanovení § 443 odst. 1 obchodního zákolníku) a uvedla, že o účelovém prodeji předmětných věcí svědčí skutečnost, že se jednalo o majetek, na němž byl závislý provoz podniku žalobce a uzavřením kupní smlouvy žalobce chtěl obejít omezení dlužníka spojené se zahájením insolvenčního řízení a vykompenzovat nedobytné pohledávky převzetím výrobního zařízení od dlužníka. Dlužník a žalobce tvořili koncern, což bylo důvodem uzavření kupní smlouvy. Žalobce byl totiž od 7.7.2010 od 4.2.2013 jediným společníkem s podílem 100 % v obchodní korporaci TEREZA 11, s.r.o. a jediný společník a jednatel dlužníka Ing. Rudolf Harant byl v době od 7.11.2011 do 11.3.2013 jediným jednatelem téže obchodní korporace. Soud prvního stupně projednal věc u jednání dne 13.10.2015 za účasti žalobce, který k dotazu soudu uvedl, že předmětné movité věci nikdy fyzicky nepřevzal s tím, že podle dohody si je měl převzít příležitostně. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami a na tomto základě rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem.

Odvolací soud zopakoval dokazování čtením podstatného obsahu kupní smlouvy ze dne 15.3.2012, z níž zjistil, že byla uzavřena mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím. Prodávající smlouvou prodává kupujícímu (KSBR 27 INS 8410/2012) 2 ks nerezové nádrže o kapacitě 12.000 l za cenu 36.000 Kč za jeden kus bez DPH a 2 ks železné nádrže o kapacitě 14.000 l za cenu 21.000 Kč za jeden kus bez DPH a kupující se zavázal tyto věci za dohodnutou cenu ve výši 136.800 Kč včetně DPH do svého vlastnictví přijmout. Prodávající se zavázal předat kupujícímu převáděné věci v řádném stavu nejpozději do 30.4.2012 a kupující se zavázal prodávajícímu zaplatit dohodnutou kupní cenu při předání věcí, nejpozději však do 31.5.2012 s tím, že vlastníkem převáděných věcí se kupující stane zaplacením kupní ceny. Smlouva je datována dnem 15.3.2012 a opatřena razítky a podpisy za obě smluvní strany.

Z ostatních výše uvedených skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně odvolací soud pro stručnost vychází, neboť je považuje za správná.

Podle ustanovení § 225 IZ, osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odst. 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odst. 2).

Podle ustanovení § 443 obchodního zákoníku, kupující nabývá vlastnického práva ke zboží, jakmile je mu dodané zboží předáno (odstavec 1). Před předáním nabývá kupující vlastnického práva k přepravovanému zboží, když získá oprávnění zásilkou nakládat (odstavec 2).

Podle ustanovení § 444 obchodního zákoníku, strany si mohou písemně dojednat, že kupující nabude vlastnické právo před dobou uvedenou v § 443, jestliže předmětem koupě je zboží jednotlivě určené nebo zboží určené podle druhu a v době přechodu vlastnického práva bude dostatečně označeno k odlišení od jiného zboží, a to způsobem sjednaným mezi stranami, jinak bez zbytečného odkladu sděleným kupujícímu.

Podle ustanovení § 445 obchodního zákoníku, strany si mohou smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v § 443. Nevyplývá-li z obsahu této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny.

V posuzované věci je právním důvodem podané žaloby podle ustanovení § 225 odst. 1, odst. 2 IZ požadavek žalobce na vyloučení movitých věcí-2 kusů nerezových nádrží o kapacitě 12.000 l a 2 kusů nerezových nádrží o kapacitě 14.000 l za cenu 21.000 Kč z majetkové podstaty dlužníka Daruel, s.r.o.

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srovnej například závěry rozsudků Nejvyššího soudu České Republiky uveřejněných pod č. 27/2003 a 9/2005 (KSBR 27 INS 8410/2012) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které se sice týkají vylučovací žaloby podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, jsou však použitelné i na poměry insolvenčního řízení) k předpokladům, za nichž soud může vyhovět žalobě o vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty (dále jen věc ) ze soupisu majetkové podstaty, patří to, že věc byla insolvenčním správcem zahrnuta do soupisu majetkové podstaty, že vylučovací žaloba, podaná osobou odlišnou od dlužníka, došla soudu nejpozději poslední den lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou insolvenčního správce, žalovaný je insolvenční správce, v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 o.s.ř.), trvají účinky zahájení insolvenčního řízení a věc je nadále sepsána v majetkové podstatě (nebyla v mezidobí ze soupisu majetkové podstaty vyloučena správcem) a osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokáže nejen to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena, ale také i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu, svědčí jí.

V posuzované věci žalobce podal žalobu na vyloučení movitých věcí z majetkové podstaty včas, to je ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno vyrozumění o soupisu, a to správně proti insolvenční správkyni (ustanovení § 225 odst. 2 IZ).

Soud prvního stupně správně uvedl, že všechny výše uvedené předpoklady pro vyhovění vylučovací žalobě vyjma poslední z nich jsou splněny (tento závěr soudu prvního stupně ostatně nebyl v odvolacím řízení žádným z účastníků zpochybňován) a pro rozhodnutí věci je tudíž určující prověření posledního ze shora uváděných předpokladů pro vyhovění vylučovací žalobě, a to zda žalobci svědčí právo, které by vylučovalo zařazení předmětných movitých věcí do soupisu majetkové podstaty.

Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v kupní smlouvě datované dnem 15.3.2012 byla sjednána výhrada vlastnictví ve smyslu ustanovení § 445 obchodního zákoníku, a že převod vlastnického práva k předmětným movitým věcem z dlužníka na žalobce byl vázán jednak na předání a převzetí věcí a jednak na zaplacení kupní ceny. Tento výklad kupní smlouvy provedený soudem prvního stupně je nesprávný a je v rozporu s jazykovým výkladem kupní smlouvy, který nevzbuzuje žádné pochybnosti.

Lze sice přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že vlastnické právo k movité věci lze v obchodních závazkových vztazích (§ 261 odst. 1 obchodního zákoníku) podle ustanovení § 443 odst. 1 obchodního zákoníku zásadně nabýt předáním věci, toto zákonné ustanovení má však dispozitivní povahu (§ 263 obchodního zákoníku) a tudíž umožňuje, aby si účastníci kupní smlouvy sjednali dobu nabytí vlastnického práva k movité věci jiným způsobem. Obchodní zákoník v ustanovení § 444 (které má kogentní povahu a nelze se od něj odchýlit-§ 263 obchodního zákoníku) připouští, aby k nabytí vlastnického práva kupujícím došlo i před předáním movité věci, přičemž jedinou podmínkou platnosti takového ujednání je, že se musí jednat (KSBR 27 INS 8410/2012) o zboží jednotlivě určené nebo zboží určené podle druhu a v době přechodu vlastnického práva bude dostatečně označeno k odlišení od jiného zboží, a to způsobem sjednaným mezi stranami, jinak bez zbytečného odkladu sděleným kupujícímu.

V posuzované věci odvolací soud uzavírá, že z jazykového výkladu článku IV. kupní smlouvy jednoznačně vyplývá, že účastníci vázali nabytí vlastnického práva žalobcem na okamžik zaplacení kupní ceny a nikoliv na okamžik předání a převzetí věcí, tedy využili možnosti odchýlit se od úpravy obsažené v ustanovení § 443 odst. 1 obchodního zákoníku, což jim ustanovení § 444 obchodního zákoníku umožňovalo, neboť předmětem kupní smlouvy byly movité věci individuálně určené. Z ujednání v kupní smlouvě naopak nevyplývá, že by mělo dojít k zaplacení kupní ceny až po předání a převzetí věcí, a že by proto účastníci smlouvy odkládali okamžik nabytí vlastnického práva kupujícím až na okamžik zaplacení kupní ceny, tj. že by účastníci měli v úmyslu sjednat výhradu vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 445 obchodního zákoníku. Jinými slovy řečeno, z kupní smlouvy jednoznačně vyplývá, že účastníci smlouvy předpokládali variantu, že ke dni zaplacení kupní ceny movité věci nemusí být předány a převzaty, a proto se dohodli tak, že okamžikem rozhodným pro nabytí vlastnického práva kupujícím (žalobcem) je okamžik zaplacení kupní ceny. Závěr soudu prvního stupně, že žalobce se nestal vlastníkem movitých věcí-nerezových nádrží, neboť mu tyto nebyly dlužníkem předány, tudíž není správný.

Jelikož se soud prvního stupně s ohledem na svůj nesprávný právní závěr nezabýval dalšími rozhodnými skutečnostmi tvrzenými účastníky a neprováděl další účastníky navržené důkazy, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil dle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a/ o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení, vázán výše uvedeným právním názorem odvolacího soudu, se soud prvního stupně bude zabývat otázkou platnosti a účinnosti kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a žalobcem a datované dnem 15.3.2012. Vezme přitom v úvahu závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 34/1999 a R 40/2009 a v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.7.2015, sp. zn. 29 Cdo 2203/2013, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu České republiky, jakož i skutečnost, že za úpravy insolvenčního zákona ve znění účinném do 31.12.2013 (tj. za účinnosti úpravy insolvenčního zákona účinné ke dni uskutečnění posuzovaného právního úkonu) v soudní praxi převažoval názor, že jednání dlužníka, které je neúčinné podle ustanovení § 111 IZ, je neúčinné ze zákona, a proto insolvenční správce nemusí podávat odpůrčí žalobu a může rovnou přistoupit k soupisu do majetkové podstaty (srovnej závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.9.2015, č.j. KSOS 36 INS 5726/2011, 36 ICm 834/2012, 12 VSOL 28/2015-154 a závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15.9.2011, č.j. KSPH 38 INS 3926/2009, 38 ICm 1348/2010, 102 VSPH (KSBR 27 INS 8410/2012) 90/2011). Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že kupní smlouva je platná a účinná, bude se dále zabývat platností a účinností zápočtu vzájemných pohledávek dlužníka a žalobce datovaného dnem 2.4.2012.

V dalším řízení soud prvního stupně rovněž neopomene rozhodnout o nákladech mezi účastníky před soudy obou stupňů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Olomouc 17. srpna 2016

Za správnost vyhotovení: Mgr. Diana Vebrová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu