11 VSOL 75/2016-46
14 ICm 3013/2014 11 VSOL 75/2016-46 (KSOS 14 INS 4632/2014)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Diany Vebrové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Vojtěcha Brhla v právní věci žalobce COFIDIS, s.r.o., se sídlem Praha 5, Bucharova 1423/6, PSČ 158 00, IČ: 27179907, zastoupeného Mgr. Jiřím Sitou, advokátem se sídlem Praha 1, Rybná 682/14, PSČ 110 00, proti žalované Mgr. Evě Budínové, se sídlem Frýdek-Místek, Dobrovského 724, PSČ 738 01, IČ: 66248434, insolvenční správkyni dlužníků a) Marcela anonymizovano , anonymizovano , bytem Havířov-Město, Hybešova 155/1, PSČ 736 01, IČ: 67680569, b) Anny anonymizovano , anonymizovano , bytem Havířov-Město, Hybešova 155/1, PSČ 736 01, zastoupené Mgr. Zuzanou Lubojackou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, Dobrovského 724, PSČ 738 01, o určení pravosti popřené pohledávky, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníků a) Marcela anonymizovano , anonymizovano , bytem Havířov-Město, Hybešova 155/1, PSČ 736 01, IČ: 67680569, b) Anny anonymizovano , anonymizovano , bytem Havířov-Město, Hybešova 155/1, PSČ 736 01, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 4632/2014, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.2.2016, č.j. 14 ICm 3013/2014-24 (KSOS 14 INS 4632/2014), isir.justi ce.cz (KSOS 14 INS 4632/2014) takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že pohledávka žalobce ve výši 55.855,15 Kč za dlužníkem Marcelem anonymizovano , přihlášená pod č. P4 do insolvenčního řízení dlužníků Marcela anonymizovano a Anny anonymizovano vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 INS 4632/2014, je pohledávkou po právu (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že dne 18.12.2006 žalobce jako věřitel v rámci své podnikatelské činnosti uzavřel s dlužníkem a) jako spotřebitelem smlouvu o revolvingovém úvěru č. 4314755, na základě níž žalobce poskytl dlužníkovi a) úvěrový rámec ve výši 40.000 Kč při úrokové sazbě 1,74 % měsíčně z dlužné jistiny. Stranami bylo sjednáno pojistné ve výši 0,65 % z celkové neuhrazené částky a dlužník se zavázal úvěr splácet měsíčními splátkami po 1.200 Kč splatnými vždy k 15. dni v měsíci. Žalobce dlužníkovi poskytl finanční prostředky celkem ve výši 53.548 Kč a dlužník zaplatil 18 splátek úvěru, tj. celkem 21.600 Kč. Dne 4.7.2008 požádali dlužníci a) a b) o navýšení úvěrového limitu a dne 31.7.2008 došlo k navýšení úvěrového limitu a dlužníci z úvěru čerpali peněžní prostředky v celkové výši 22.759,99 Kč. Dlužníci zaplatili 65 splátek po 1.500 Kč, tj. celkem částku 97.500 Kč. Za období leden, únor a březen 2014 nezaplatili žádnou splátku, a proto věřitel vyúčtoval smluvní pokutu ve výši 540 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.4.2014, č.j. KSOS 14 INS 4632/2014-A-7, byl zjištěn úpadek dlužníků a žalovaná byla ustanovena insolvenční správkyní. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení přihláškou evidovanou pod č. P4 pohledávku z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ve výši 55.855,15 Kč sestávající z jistiny ve výši 50.000 Kč, smluvního úroku ve výši 3.403,72 Kč, pojistného ve výši 1.371,43 Kč a smluvní pokuty ve výši 1.080 Kč. Pohledávka byla u přezkumného jednání dne 27.8.2014 popřena žalovanou s odůvodněním, že nárok je v rozporu s ujednáními o spotřebitelských smlouvách a dlužník byl a je spotřebitelem. Rozhodnutím insolvenčního soudu ze dne 27.10.2014 bylo schváleno oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře. Soud prvního stupně vyhodnotil žalobu jako včasnou s tím, že správkyně popřela toliko pravost žalobcem přihlášené pohledávky, popěrný úkon posoudil jako srozumitelný a určitý a konstatoval, že je vázán tím, že byly popřeny všechny dílčí přihlášené pohledávky jako celek, a proto se nelze zabývat výší (KSOS 14 INS 4632/2014) jednotlivých dílčích nároků, a to ani příslušenstvím, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Cdo 1726/98 popření pravosti pohledávky umožňuje soudu zkoumat pouze základ nároku, a nikoliv jeho výši nebo pořadí. Nárok jako celek shledal po právu s odůvodněním, že smlouva o revolvingovém úvěru byla skutečně uzavřena, je platná, určitá a srozumitelná, věřitel splnil svůj závazek poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky ve sjednaném objemu, které dlužník po určitou dobu splácel (§ 262 odst. 4 obchodního zákoníku, § 5 odst. 2 zákona č. 321/2001 Sb., § 56 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., § 497 obchodního zákoníku).

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, v němž namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že popřená pohledávka byla přihlášena jako nevykonatelná a z tohoto pohledu popěrný úkon splňuje náležitosti vyžadované insolvenčním zákonem i ustanovením § 42 odst. 4 o.s.ř. Přezkumné jednání není k tomu, aby si dlužník, insolvenční správce a přihlášení věřitelé vzájemně skutkově či právně vyjasňovali nároky či je odůvodňovali do takové míry, že by to přesahovalo osvědčení nároku věřitele. Tím by se suplovaly incidenční spory a vše by se vyjasnilo u přezkumného jednání. Popěrný úkon je obdobou odporu, na základě něhož se spor o přihlášenou pohledávku přenáší do incidenčního řízení. Účelová jsou tvrzení žalobce, že popěrný úkon je neurčitý a nesrozumitelný. Věřitel měl možnost tyto námitky uplatnit ještě před přezkumným jednáním po zveřejnění seznamu přihlášených pohledávek, čehož nevyužil. Rovněž měl možnost účastnit se přezkumného jednání. Žalovaná poukázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1206/2009 s tím, že popření pravosti pohledávky má vždy dopad i na její výši a namítala, že soud prvního stupně si nevyjasnil rozdíl mezi popřením co do pravosti a popřením co do výše. Věřitel musí u popřené pravosti nevykonatelné pohledávky skutkově vyargumentovat a dotvrdit, že celý jeho nárok je po právu, neboť popření pravosti znamená, že správkyně se neztotožňuje s titulem jako takovým. V posuzované věci popření pravosti nabourává úvěrovou smlouvu jako celek a správkyně nemusí v přezkumném listu tvrdit nic bližšího. V případě popření nevykonatelné pohledávky co do pravosti insolvenční správkyně nemusí uvádět argumentaci, tuto uvádí až v rámci procesní obrany v incidenčním sporu a v návaznosti na další postup může měnit důvody popření, tyto rozšiřovat či zužovat apod., jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 716/2012. Činnost správkyně není u nevykonatelné pohledávky (na rozdíl od vykonatelné pohledávky) soustředěna do momentu přezkumu, ale je soustředěna až do tzv. koncentrace řízení v incidenčním sporu. Úvahy o pravosti pohledávky v případě úroků či smluvních pokut mají vždy dopad na její výši, a to ať již formou moderace či zamítnutí celého nároku. Soud může v rozporu s argumentací správce dojít ke zcela jiným závěrům co do pravosti, a přesto je povinen rozhodnout (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 729/2009, 29 Cdo 1206/2009 a sp. zn. 29 Cdo 716/2012). Soud prvního stupně pochybil tím, že nezkoumal pohledávku žalobce z hlediska ustanovení na ochranu spotřebitele. Princip ochrany spotřebitele stojí na principu, že soud bez dalšího posuzuje titul a pohledávku jako celek, který má být konformní (KSOS 14 INS 4632/2014) s těmito normami a tudíž správkyně nemusí argumentovat ničím dalším a soud měl každou přihlášenou částku konfrontovat s těmito normami. Soud prvního stupně se nezabýval argumentací žalované obsaženou ve vyjádření ze dne 15.6.2015, nevypořádal se s tvrzením o neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru a všeobecných obchodních podmínek z hlediska ustanovení na ochranu spotřebitele, jež byly v době sjednání smlouvy o revolvingovém úvěru zakotveny v zákoně č. 321/2001 Sb. a v občanském zákoníku. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku obecně uvedl, že tato ustanovení aplikoval, v odůvodnění rozhodnutí je však blíže nerozvedl. Možnost změny úrokové sazby byla vázána zcela na vůli věřitele, což odporuje smyslu ochrany spotřebitele (§ 4 odst. 2, písm. b/ zákona č. 321/2001 Sb.), stejně tak článek 4.12 všeobecných obchodních podmínek prodlužující promlčecí dobu na deset let. Dlužník neměl jinou možnost než všeobecné obchodní podmínky akceptovat či odmítnout, neboť je žalobce vytvořil ve formulářové podobě bez možnosti korekce, navíc text obchodních podmínek je rozsáhlý, je psát nejmenším možným tiskovým fontem a zabírá celou stranu formátu A4 bez okrajů. Tím je ztížena možnost spotřebitele obchodní podmínky řádně prostudovat (nedostatek času a nezvyklost prostředí) a porozumět jednotlivým jejich částem. Spotřebitel neměl možnost podílet se na tvorbě obsahu smlouvy, měl jedinou možnost bezvýhradně akceptovat návrh učiněný žalobcem jako podnikatelem, z čehož vyplývá, že podmínky na ochranu spotřebitele coby slabší strany nebyly naplněny (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014 a nález Ústavního soudu III. ÚS 562/12). Povinnost zajistit ochranu spotřebitelů před používáním nepřiměřených podmínek ve smlouvách, které jsou uzavírány mezi podnikateli a spotřebiteli, vyplývá i ze směrnice Rady 93/13/EHS a z rozhodování evropských soudů. Absolutně neplatným právním úkonem je i úvěr poskytnutý při zneužití tísně nebo lehkovážnosti dlužníka za nepřiměřené protiplnění -úroky, poplatky (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, č.j. 21 Cdo 1484/2004). Podle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 3512/2011 ze dne 11.11.2013 jsou nepřípustnými podmínky, s nimiž se spotřebitel nemohl seznámit před podpisem smlouvy. Princip autonomie vůle a princip rovnosti je doplňován a korigován principem ekvity či spravedlnosti, což je patrné z ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje, a proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovnosti prostředků lze od dodavatele očekávat i vyžadovat, že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivosti svého jednání a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvlášť jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmí být ve výrazně menší velikosti než okolní text, nesmí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Zásada souladu výkonu práva s dobrými mravy představuje významný korektiv, který (KSOS 14 INS 4632/2014) v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04). Je třeba vzít v úvahu, že dlužník veškeré poskytnuté finanční prostředky vrátil. Rozhodnutí soudu prvního stupně je nelogické, nepřesvědčivé, překvapivé, v rozporu s judikaturou a vyplývá z něho nepochopení specifičnosti insolvenčního řízení a incidenčních žalob. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Uvedl, že popěrný úkon žalované byl neurčitý a nesrozumitelný s tím, že při přezkumném jednání by žalovaná měla uvést úvahy vyjádřené čísly, s nimiž by bylo možné v žalobě polemizovat. Žalovaná ani ve vyjádření k žalobě a v odvolání neuvádí konkrétně, v čem je třeba spatřovat porušení práva za strany žalobce, které by mělo mít za následek neplatnost smlouvy jako celku. Namítaná neplatnost všeobecných obchodních podmínek je nedůvodná, neboť po celou dobu trvání revolvingové smlouvy nedošlo ke změně úrokové sazby, ani k promlčení pohledávky. Nadto vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou pouze tato část (§ 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Dlužníci netvrdili, že by smlouvu uzavírali v tísni, či že by si ji neprostudovali nebo že by jí neporozuměli. Pokud se týká přiměřenosti sjednaných úroků, žalobce poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a uvedl, že dlužníci měli na měsíční úrok 1,81 % půjčeno po dobu osmi let průměrně 45.000 Kč, což představuje úrok, který se nevymyká běžnému úroku pro úvěry poskytované v dané době. Z půjčených peněz dlužníci vrátili 26.307 Kč, část plateb byla použita na úhradu pojistného a úroků. Pokud by soud přijal argumentaci žalované, že dlužníci na úrocích uhradili 44.292 Kč, představovalo by to měsíční úrokovou míru 1,02 %, což neodpovídá běžným úrokům.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval odvolací jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 15.9.2014 žalobou, jíž se žalobce domáhá určení, že jeho pohledávka ve výši 55.855,15 Kč přihlášená do insolvenčního řízení sp. zn. KSOS 14 INS 4632/2014 je (KSOS 14 INS 4632/2014) po právu. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná jako insolvenční správkyně u přezkumného jednání dne 27.8.2014 popřela jím přihlášenou pohledávku pro rozpor s ujednáními o spotřebitelských smlouvách s tím, že dlužník byl a je spotřebitelem. Žalobce s popřením nesouhlasí. Pohledávka vznikla ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 18.12.2006, na základě níž žalobce poskytl dlužníkovi a) revolvingový úvěr, který dlužník pravidelně splácel do okamžiku, než se dostal do prodlení se splácením. Nesplacený úvěr se stal splatným v celém rozsahu, to je v částce 55.855,15 Kč. Žalobce namítal, že popření správkyní je nedůvodné a neurčité, neboť z něho není zřejmé, co konkrétně popřené pohledávce vytýká a uvedl, že smlouva byla uzavřena v souladu s právními předpisy. Smlouvy o revolvingovém úvěru jsou zpravidla uzavírány na základě iniciativy žadatelů o úvěr, často pomocí internetu. Žadatelé o úvěr mohou ve formuláři cokoli přeškrtnout, případně přepsat a je pak na žalobci, zda takový upravený formulář akceptuje či nikoliv. Žadatelé nejsou nikým překvapováni a nežádá se po nich, aby se rozhodli okamžitě. Všeobecné obchodní podmínky si mohou vyhledat na internetu a zvětšit si velikost písma. Součástí smlouvy byl sazebník, který neobsahuje malé písmo a stručně, jasně a srozumitelně informuje o jednotlivých sazbách včetně výše pojistného, výše smluvních pokut a úroků z úvěru. Žalobce poukázal na skutečnost, že požaduje úrok ve výši 1,81 % měsíčně, zatímco věřitel Česká spořitelna, a.s., požaduje úrok 1,59 % měsíčně, což je téměř shodné. Podobné jsou rovněž smluvní podmínky žalobce a smluvní podmínky jednotlivých bank. Z výpisu z účtu je zřejmé, že dlužníci obsah smlouvy chápali. Dlužníci za dobu osmi let měli průměrně půjčeno 45.000 Kč s úrokem 1,81 % měsíčně, což není nepřiměřené. Žalovaná se domáhala zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobce uzavíral smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco dlužník vystupoval ve vztahu jako spotřebitel. Smlouva byla sepsána na předtištěném formuláři vytvořeném žalobcem, který dlužník neměl možnost pozměnit, stejně jako všeobecné obchodní podmínky, které byly psány drobným písmem, složitě formulovány a běžný spotřebitel neměl šanci se v nich vyznat a posoudit, jaké následky pro něj jednotlivá ujednání mají. V rámci podmínek byla sjednána výše úroku a smluvní pokuty, přičemž podmínky nebyly dlužníkem podepsány. Žalobce dlužníku poskytl částku 76.307,98 Kč, na jejíž úhradu dlužník zaplatil 120.600 Kč, tedy půjčenou částku vrátil a na úrocích zaplatil přiměřenou částku 44.292,02 Kč a ostatní nároky jsou nepřiměřené. Sjednaná smluvní pokuta je neplatná, neboť ujednání o smluvní pokutě nebylo obsaženo v úvěrové smlouvě, nýbrž ve formulářových podmínkách (viz závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/2011). V nálezu sp. zn. II. ÚS 2877/10 Ústavní soud uvedl, že se spotřebitel při uzavírání smluv ocitá v nerovném postavení s profesionálním dodavatelem s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a lepší dostupnost právních služeb a vzhledem k možnosti stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro takové vztahy je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání pochází zpravidla od dodavatele, přičemž spotřebitel není na smluvní ujednání připraven, při kontraktaci je využíván moment překvapení a nezkušenost spotřebitele. Dle názoru Ústavního soudu není v těchto typech smluv autonomie vůle, která je elementární podmínkou fungování (KSOS 14 INS 4632/2014) materiálního právního státu, zcela absolutní, ale je limitována principem ochrany osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, druhou stranou jí prezentovaný, skutkový stav. Předmětná smlouva obsahuje řadu ujednání, která jsou v rozporu s občanským zákoníkem i směrnicí, jednotlivá ustanovení zakládají více povinností dlužníku než žalobci a způsobují nerovnováhu smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Na tomto základě soud prvního stupně rozhodl se souhlasem účastníků bez jednání napadeným rozsudkem.

Podle ustanovení § 192 odst. 1 IZ, pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět.

Podle ustanovení § 193 IZ, o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

Podle ustanovení § 198 odst. 1 IZ, věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

Ustanovení § 193 IZ upravuje popření pohledávky co do její pravosti. Zákon charakterizuje tento stav jako situaci, kdy je namítáno, že pohledávka nevznikla, nebo již zcela zanikla, nebo je zcela promlčena. Je-li pohledávka účinně popřena co do pravosti, umožňuje takový stav insolvenčnímu soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat toliko základ nároku. Pokud soud dospěje k závěru, že základ nároku je dán, není oprávněn zkoumat výši pohledávky nebo její pořadí. Toliko potud je závěr soudu prvního stupně správný. Soud prvního stupně však zcela pominul, že základ nároku musí insolvenční soud v rámci žaloby o určení pravosti pohledávky zkoumat samostatně ve vztahu ke každé jednotlivé dílčí přihlášené pohledávce a ve vztahu ke každé dílčí přihlášené pohledávce musí posoudit, zda její základ je s ohledem na popěrný úkon dán či nikoliv. Insolvenční soud se tedy musí v rámci žaloby o určení pravosti přihlášených pohledávek zabývat důvodností popěrného úkonu zvlášť ve vztahu k jistině, zvlášť ve vztahu ke smluvnímu úroku, zvlášť ve vztahu k pojistnému a zvlášť ve vztahu ke smluvní pokutě a u každého jednotlivého nároku musí posoudit, zda jeho základ je dán či nikoliv.

Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 27.4.2012, sp. zn. 29 Cdo 4268/2010, který je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR, rozvedl, že popření pravosti pohledávky soudu nebrání, aby po tom, co zjistí, že základ nároku je dán (poměřováno důvody popření) pouze u části pohledávky a u části již (KSOS 14 INS 4632/2014) nikoliv-vyhověl žalobě o určení pravosti pohledávky pouze zčásti a ve zbytku žalobu zamítl. Tyto závěry Nejvyšší soud zformuloval ve věci, kde důvodem popření pravosti pohledávky bylo, že žalobce pohledávku postoupil zcela jiné osobě (a kde odvolací soud dovodil, že část pohledávky nebyla předmětem postoupení). Tamtéž dodal, že stejná situace nastane, je-li namítán zánik přihlášené pohledávky v důsledku jejího započtení a v průběhu incidenčního řízení vyjde najevo, že započtena byla pouze část přihlášené pohledávky (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2010, sp. zn. 29 Cdo 1206/2009, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura, č. 4, roč. 2012, pod č. 54). Nejvyšší soud uvedl, že uvedené závěry se plně prosadí i tehdy, je-li namítáno promlčení přihlášené pohledávky, avšak v průběhu incidenčního sporu vyjde najevo, že promlčena je pouze část přihlášené pohledávky, stejně tak i v případě, kdy věřitel uplatňuje pohledávku, jejíž vznik se váže k určitému období, přičemž soud dospěl k závěru, že nárok vznikl pouze za část vymezeného období. Ani v těchto případech skutečnost, že byla popřena pouze pravost pohledávky, nebrání tomu, aby soud v příslušném rozsahu žalobu na určení pravosti zamítl částečně. Dovodí-li totiž, že pohledávka přihlašovateli náleží (či není promlčena) jen za určité období, pak tím ve skutečnosti neposuzuje výši pohledávky, nýbrž její pravost. Podstatné je, že důvod, pro který bylo možné popřít pravost pohledávky jako celku, se prosadil byť i jen zčásti.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že nároky na kvalitu (určitost) popěrného úkonu ze strany insolvenčního správce jsou rozdílné pro případ, kdy popírá vykonatelnou pohledávku a pro případ, kdy popírá nevykonatelnou pohledávku. U vykonatelné pohledávky je insolvenční správce vázán důvody popření pohledávky (ustanovení § 199 odst. 3 IZ), a proto je musí konkrétně vymezit již v popěrném úkonu, zatímco u nevykonatelné pohledávky není insolvenční správce důvody popření vázán, z čehož vyplývá, že postačí, když z popěrného úkonu vyplývá alespoň to, v jakém rozsahu z hlediska ustanovení § 193, 194 a 195 byla pohledávka popřena, přičemž důvod popření není třeba skutkově vymezit. Důvody popěrného úkonu u nevykonatelné pohledávky insolvenční správce může v rámci žaloby dle ustanovení § 193 IZ rozšiřovat a doplňovat po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení.

Z hlediska posouzení určitosti právního úkonu popření přihlášené pohledávky odvolací soud poukazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.7.2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2010, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR, v němž Nejvyšší soud uvedl, že popření pohledávky přihlášené do konkursu je procesním úkonem, pro nějž (při absenci výslovné úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání) přiměřeně platí ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. a co do obsahových náležitostí úkonů ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm popírající konkursní věřitel (popřípadě správce konkursní podstaty) také skutkově blíže vymezí důvody svého popření. Závěry tohoto rozhodnutí jsou aplikované i v poměrech insolvenčního řízení. V rozsudku ze dne 30.9.2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012, který je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR, k náležitostem popěrného (KSOS 14 INS 4632/2014) úkonu Nejvyšší soud dále uvedl, že pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání; v mezích určitého popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu. Důvody popření pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné) může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení. V režimu ustanovení § 196 odst. 2 IZ nebrání úplné popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění insolvenčnímu soudu v tom, aby-zjistí-li, že právo na uspokojení pohledávky ze zajištění je dáno (poměřováno důvody popření) pouze u části zajištěné pohledávky-vyhověl žalobě o určení pravosti a pořadí zajištěné pohledávky pouze zčásti a ve zbytku žalobu zamítl. Ukáže-li se, že důvod plného popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění v režimu ustanovení § 196 odst. 2 IZ (jež by v případě, že by byl uznán plně opodstatněným, vedl k závěru, že přihlášený věřitel nemá právo na uspokojení pohledávky ze zajištění ani zčásti) opodstatněným (pouze) ve vztahu k části pohledávky, insolvenční soud žalobě o určení pravosti a pořadí zajištěné pohledávky zčásti (v rozsahu, v němž popření není důvodné) vyhoví a zčásti (v rozsahu, v němž popření je důvodné) ji zamítne, přičemž co do zamítavého výroku vyzní rozhodnutí insolvenčního soudu stejně, jako kdyby insolvenční správce důvodně popřel právo na uspokojení pohledávky ze zajištění jen zčásti. Při posouzení určitosti popěrného úkonu žalované se soud prvního stupně těmito závěry řídil.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že soud prvního stupně zcela pominul, že v rámci žaloby o určení pravosti pohledávky musí insolvenční soud zkoumat základ nároku samostatně ve vztahu ke každé jednotlivé dílčí přihlášené pohledávce, v posuzované věci tedy zvlášť ve vztahu k jistině, zvlášť ve vztahu ke smluvnímu úroku, zvlášť ve vztahu k pojistnému a zvlášť ve vztahu ke smluvní pokutě a ve vztahu ke každé dílčí přihlášené pohledávce musí posoudit, zda její základ je s ohledem na popěrný úkon dán či nikoliv. Tím, že se soud prvního stupně jednotlivými dílčími přihlášenými nároky nezabýval, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nadto je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 219a odst. 1, písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně dle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného (KSOS 14 INS 4632/2014) nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Olomouc 25. října 2016

Za správnost vyhotovení: Mgr. Diana Vebrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu