11 VSOL 75/2012-44
13 ICm 1698/2011 11 VSOL 75/2012-44 (KSOS 13 INS 8080/2012)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce AHOLD Czech Republic, a.s., se sídlem Brno, Slavíčkova 1a, PSČ 638 00, IČ: 44012373, zastoupenému JUDr. Sášou Navrátilovou, MBA, advokátkou se sídlem Brno, Zatloukalova 35, PSČ 621 00, proti žalované Mgr. Magdaleně Gebauerové, se sídlem Opava, Dolní náměstí 117/3, PSČ 746 01, IČ: 27787478, insolvenční správkyni dlužníka KLT-CEE FOOD a.s. v likvidaci, se sídlem Opava, Sadová 189/44, PSČ 746 42, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 13 INS 8080/2010, 13 ICm 1698/2011-31 ze dne 14.6.2012 takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). a že žalobci se zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000 Kč nevrací (výrok III.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce se svou žalobou domáhal určení, že jeho pohledávka za dlužníkem ve výši 17.426,70 Kč je po právu. Podáním ze dne 29.5.2012 vzal žalobce svoji žalobu zcela zpět, jelikož insolvenční soud vzal na vědomí zpětvzetí popření jeho pohledávky usnesením, které nabylo právní moci dne 15.5.2012. Soud proto podle ustanovení § 96 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 občanského soudního řádu (za použití § 7 odst. 1 insolvenčního (KSOS 13 INS 8080/2012) zákona) řízení ve věci zastavil. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil ustanovením § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu a § 222 odst. 1 insolvenčního zákona a v souladu s těmito zákonnými ustanoveními nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť insolvenční správkyně požívá nákladové imunity a podmínky pro aplikaci ustanovení § 202 odst. 2 insolvenčního zákona shledány nebyly. Ve vztahu k zaplacenému soudnímu poplatku soud okázal na ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění.

Proti tomuto rozhodnutí, výslovně výroku II., podal žalobce odvolání. Poukázal na ustanovení § 146 odst. 2 větu druhou občanského soudního řádu a ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, který je speciální k uvedenému ustanovení občanského soudního řádu, dále na ustanovení § 202 odst. 2 insolvenčního zákona s tím, že dle ustanovení § 36 odst. 1 insolvenčního zákona je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí. Podle jeho názoru je třeba důsledně vycházet ze základní zásady insolvenčního řízení uvedené v ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona, kdy insolvenční řízení musí být vedena tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, a aby se dosáhlo hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Poukázal na to, že do insolvenčního řízení dne 6.1.2011 přihlásil svou pohledávku ve výši 17.426,76 Kč, na druhém přezkumném jednání dne 7.6.2011 žalovaná jeho pohledávku co do pravosti i výše popřela, přičemž uvedené popření se nezakládalo na právně relevantních důvodech, když jako důvod popření pohledávky žalobce byla uváděna skutečnost, že žalobce neprokázal právní nárok na poskytnutí plnění dlužníkem, když je jeho výše stanovena jako procentuální podíl z tržby za určitá období a tato doložena nebyla. Podle jeho názoru žalovaná měla postupoval podle ustanovení § 188 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy měla žalobce vyzvat k doplnění přihlášky pohledávky a současně dle tohoto zákonného ustanovení žalobce řádně poučit. Navíc důvod popření pohledávky se vztahoval pouze k popření pohledávky co do její výše, k popření pohledávky co do její pravosti podle ustanovení § 193 insolvenčního zákona žalovaná neuvedla žádné další skutečnosti, popření pohledávky žalobce co do pravosti tedy žalovanou nebylo učiněno řádně a po právu. Z tohoto důvodu podle ustanovení § 194 insolvenčního zákona byla žalovaná povinna současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky, což žalovaná neučinila, z tohoto důvodu popření výše pohledávky žalobce nebylo učiněno řádně a po právu. Domnívá se, že žalovaná tak měla veškeré podklady nutné k posouzení oprávněnosti pohledávky, její popření co do pravosti i výše se nezakládalo na právně relevantních důvodech, když pohledávka žalobce měla primárně vyplývat z účetnictví dlužníka, které měla žalovaná k dispozici. Žalovaná proto nepostupovala při výkonu své funkce insolvenčního správce svědomitě a s odbornou péčí tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen, právě například objektivně neoprávněným, případně až svévolným popřením řádně podložené pohledávky, kdy nadto součástí podané přihlášky pohledávky byly veškeré potřebné poklady, které navíc v konečné fázi ve stejném složení opět stačí k tomu, aby insolvenční správkyně svůj závěr přehodnotila a své popření pohledávky vzala zpět. Do svého postavení se (KSOS 13 INS 8080/2012) tak žalobce nedostal svým zaviněním, neboť splnil veškeré zákonné povinnosti, nýbrž zaviněním insolvenční správkyně. Z tohoto důvodu je odůvodněn postup podle ustanovení § 202 odst. 2 insolvenčního zákona, a proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí ve výroku II. bylo změno tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Podle § 201 odst. 1 písm. c) IZ, pohledávka je zjištěna, jestliže insolvenční správce nebo přihlášený věřitel, který ji popřel, vezme své popření zpět.

Podle § 202 odst. 1 a odst. 2 IZ, ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vede spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci. Náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit.

Z obsahu spisu odvolací soud zejména zjistil, že žalobce podal u soudu prvního stupně dne 30.6.2011 žalobu, kterou se ve vztahu k žalované jako insolvenční správkyni domáhal určení, že jeho pohledávka za dlužníkem ve výši 17.426,76 Kč je po právu s odůvodněním, že dne 6.1.2011 do insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem tuto pohledávku přihlásil, na druhém přezkumném jednání dne 7.6.2011 žalovaná jeho pohledávku popřela zcela co do pravosti i výše s odůvodněním, že žalobce neprokázal právní nárok na poskytnutí plnění dlužníkem, když jeho výše je stanovena jako procentuální podíl tržby za určitá období a tato nebyla doložena. Dne 13.6.2011 byla žalobci doručena výzva k uplatnění popřeného nároku věřitele, a proto podal ve smyslu ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona tuto žalobu. Podáním ze dne 7.5.2012 žalovaná jako insolvenční správkyně sdělila insolvenčnímu soudu, že dne 7.6.2011 proběhlo druhé přezkumné jednání ve věci dlužníka, věřitelem č. 73-AHOLD Czech Republic, a.s. byla přihlášena pohledávka v celkové výši 17.426,76 Kč jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná, která byla u přezkumného jednání zcela popřena co do pravosti i (KSOS 13 INS 8080/2012) výše, ve smyslu ustanovení § 201 odst. 1 písm. c) bere své popření této pohledávky zpět, celková výše všech pohledávek tohoto věřitele uznaná insolvenční správkyní tak činí částku 17.426,76 Kč. Usnesením č.j. KSOS 13 INS 8080/2010-P73-4 ze dne 15.5.2012 insolvenční soud vzal na vědomí zpětvzetí popření pohledávky věřitele č. 73 (P73) AHOLD Czech Republic, a.s. ve výši 17.426,76 Kč insolvenční správkyní s tím, že nevykonatelná pohledávka věřitele se dále považuje za zjištěnou ve výši 17.426,76 Kč, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15.5.2012. Podáním ze dne 29.5.2012 vzal žalobce svoji žalobu zcela zpět poté, co byl vyzván soudem prvního stupně výzvou ze dne 17.5.2012, nechť ve lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy sdělí, zda na podané žalobě trvá, vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná (insolvenční správkyně) vzala své popření pohledávky v celé výši zpět a insolvenční soud o tomto zpětvzetí popření pohledávky rozhodl, a proto nevykonatelná pohledávka věřitele se dále považuje za zjištěnou ve výši 17.426,76 Kč.

Zákonná úprava obsažená v ustanovení § 202 odst.1 a odst. 2 IZ vychází z ustanovení § 25a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007 (dále jen ZKV ), zrušeného insolvenčním zákonem. Z tohoto ustanovení vyplývá, že ve sporech o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Tato speciální právní úprava (lex specialis) má přednost před obecnou právní úpravou nákladů řízení v ustanovení § 142 a násl. o.s.ř. Insolvenční zákon (shodně jako ZKV) řeší toliko situaci, kdy ke vzniku nákladů řízení dochází zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila. Pouze v takovém případě náklady řízení nese samotný insolvenční správce, jenž je navíc povinen je ostatním účastníkům nahradit. Jde o obdobu separace nákladů řízení upravenou v ustanovení § 147 o.s.ř., podle kterého se rozhoduje bez ohledu na výsledek řízení o náhradě nákladů řízení, které vznikly výlučně zaviněním a náhodou. Zaviněním se přitom rozumí porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona anebo v souladu se zákonem uložených soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti (např. nedostavil-li se řádně předvolaný účastník k jednání, při němž měl být vyslechnut, a tímto jednání zmařil), náhodou je pak třeba rozumět nezaviněnou objektivní událost (např. nemoc, úraz). K tomu odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13 Cmo 150/2002 ze dne 3.9.2002 týkající se výkladu ustanovení § 25a ZKV (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 71/2004), ve kterém soud uzavřel, že dodatečné uznání pohledávky správcem konkursní podstaty (ve smyslu ustanovení § 24 odst. 3 ZKV) není důvodem k tomu, aby soud ve sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí této pohledávky postupoval při rozhodování o nákladech řízení podle ustanovení § 25a odst. 3 ZKV (dle kterého neplatí odstavec 1 tohoto ustanovení o tom, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení, jde-li o náklady, které vznikly zaviněním správce nebo náhodou, která se mu přihodila). Dodatečné uznání pohledávky správcem (a logicky ani její původní popření při přezkumném jednání) tedy nelze pokládat za zavinění či náhodu, jež by vylučovaly aplikaci ust. § 25a odst. 1 ZKV. Jedná se svou povahou o kvalifikované vyjádření náhledu správce na (KSOS 13 INS 8080/2012) uplatněný nárok konkursního věřitele, nikoliv o porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona či v souladu s ním uložených soudem, jež by tzv. separaci nákladů umožňovalo. Opačný výklad by vedl k nesprávnému a neudržitelnému závěru, že správce, jenž na svém původním stanovisku popření setrvá, na tom bude z hlediska úhrady nákladů řízení lépe než správce, který v průběhu řízení svůj postoj změní a pohledávku uzná, neboť mu právě s ohledem na znění ustanovení § 25a ZKV nebude možno uložit povinnost tyto náklady procesní úspěšnému účastníku platit. Podle názoru odvolacího soudu toto rozhodnutí (č. R 71/2004) je plně aplikovatelné i na výklad ust. § 202 IZ.

V přezkoumávané věci žalovaná jako insolvenční správkyně dodatečně uznala pohledávku žalobce, tedy vzala účinně zpět své popření pohledávky žalobce co do pravosti a ve smyslu ustanovení § 201 odst. 1 písm. c) IZ tak přivodila její zjištění, neboť tento úkon učinila v průběhu incidenčního sporu (do pravomocného rozhodnutí insolvenčního soudu o žalobě na určení pohledávky). V tomto postupu insolvenční správkyně, ke kterému je ze zákona oprávněna, nelze spatřovat zavinění žalované ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 IZ, neboť tímto insolvenční správkyně neporušila žádné procesní povinnosti vyplývající ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených soudem (vzniklých jejím zaviněním), ani se nejedná o náklady řízení, které vznikly náhodou, která se insolvenční správkyni přihodila. Z tohoto důvodu je nutno postupoval podle ustanovení § 202 odst. 1 IZ, dle kterého ve sporu pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci, přičemž je zcela nerozhodné, jaké důvody vedly insolvenční správkyni původně k popření pohledávky žalobce a jejímu následnému zpětvzetí popření.

Na základě shora uvedeného odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce nebyl se svým odvoláním procesně úspěšný, avšak žalované dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 28.prosince 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu