11 VSOL 73/2015-144
36 ICm 832/2012 11 VSOL 73/2015-144 (KSOS 36 INS 5726/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové ve věci žalobkyně Mgr. Magdaleny Gebauerové, se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 117/3, PSČ 746 01, insolvenční správkyně dlužníka BECKERT-KAMI CZ spol. s r.o., se sídlem Budišov nad Budišovkou, Nábřeží 233, PSČ 747 87, identifikační číslo osoby: 278 52 903, proti žalovanému Milanu anonymizovano , anonymizovano , bytem Budišov nad Budišovkou ČSA 377, PSČ 747 87, zastoupenému JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem, se sídlem v Bruntále, dr. E. Beneše 1497/21, PSČ 792 01, o určení neúčinnosti právních úkonů, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BECKERT-KAMI CZ spol. s r.o., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 5726/2011, o odvolání žalovaného ze dne 28.1.2015 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.12.2014, č.j. 36 ICm 832/2012-92,

t a k t o:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích III., IV., V., VII. a VIII. p o t v r z u j e. (KSOS 36 INS 5726/2011)

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala určení, že právní úkon dlužníka BECKERT-KAMI CZ spol. s r.o., spočívající ve splacení poskytnuté půjčky žalovanému dne 8.3.2011 ve výši 55.105 Kč na účet žalovaného a právní úkon dlužníka spočívající ve splacení poskytnuté půjčky žalovanému dne 15.3.2011 ve výši 110.000 Kč na účet žalovaného, je neúčinný ve vztahu k věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 5726/2011 (výrok I.), zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 55.105 Kč spolu s úrokem z prodlení ročně z částky 55.105 Kč od 9.3.2011 do zaplacení ve výši odpovídající výši reposazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 % bodů a pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení a dále v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 110.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ročně z částky 110.000 Kč od 16.3.2011 do zaplacení ve výši odpovídající výši reposazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 % bodů a pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení (výrok II.), určil, že právní úkon dlužníka BECKERT-KAMI CZ spol. s r.o. spočívající ve splacení poskytnuté půjčky žalovanému dne 15.3.2011 ve výši 192.003 Kč na účet žalovaného a právní úkon dlužníka spočívající ve splacení úroku z půjčky žalovanému dne 28.4.2011 ve výši 50.880,40 Kč na účet žalovaného, je neúčinný ve vztahu k věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 5726/2011 (výrok III.), zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 192.003 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 192.003 Kč od 8.8.2013 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 50.880,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 50.880,40 Kč od 8.8.2013 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), zamítl žalobu žalobkyně v části, kterou se domáhala po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 192.003 Kč od 16.3.2011 do 7.8.2013 a v části o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 50.880,40 Kč od 29.4.2011 do 7.8.2013 (výrok VI.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.) a žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě část soudního poplatku ve výši 1.200 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VIII.). (KSOS 36 INS 5726/2011)

V důvodech uvedl, že žalobou doručenou soudu 22.3.2012, doplněnou podáním ze dne 2.6.2014, též ve znění opravy petitu (pozn. ze dne 10.9.2013), se žalobkyně domáhala určení, že právní úkony dlužníka učiněné dne 8.3.2011, 15.3.2011 a 19.4.2011, kterými splatil na účet žalovaného poskytnuté půjčky v celkové výši 357.108,40 Kč a úkon učiněný dne 28.4.2011, kterým splatil na účet žalovaného úrok ve výši 50.880,40 Kč, jsou neúčinnými právními úkony a současně požadovala, aby žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 55.105 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 9.3.2011 do zaplacení, částku ve výši 110.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 16.3.2011 do zaplacení, částku 192.003 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 20.4.2011 do zaplacení a částku ve výši 50.880,40 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 29.4.2011 do zaplacení. V žalobě poukázala, že po té, kdy usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.5.2011, č.j. KSOS 36 INS 5726/2011-A-9 byl zjištěn úpadek dlužníka BECKERT-KAMI CZ spol. s r.o. a žalobkyně byla ustanovena insolvenční správkyní, následně zjistila, že dlužník splatil půjčku žalovaného, který byl a nadále stále je jediným jednatelem a menšinovým společníkem dlužníka. K tomu dále uvedla, že žalovaný na základě v minulosti uzavřené smlouvy o půjčce poskytl dlužníkovi půjčku, zároveň se dohodli na úrocích z poskytnuté půjčky; dlužník dlužil žalovanému konkrétně k datu 4.2.2011 částku 357.108 Kč, k datu 8.3.2011 částku 302.003 Kč, k datu 15.3.2011 částku 192.003 Kč, které splatil 19.4.2011 a dne 28.4.2011 si žalovaný vyplatil úroky z půjčky ve výši 50.880,40 Kč, přičemž na návrh samotného dlužníka bylo dne 6.4.2011 zahájeno předmětné insolvenční řízení a následně bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka. Není tedy dle žalobkyně pochyb, že shora uvedené platby dlužníka ve prospěch žalovaného představují úkony, které zvýhodňují osobu žalovaného oproti ostatním věřitelům dlužníka, neboť tím dosáhl vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu. Vzhledem k tomu, že dlužník zaplatil dlužnou částku již v době, kdy byl v úpadku, náleží žalobkyni také úroky z prodlení z dlužných částek ode dne jejich zaplacení žalovanému, jelikož se jedná ze strany dlužníka od tohoto dne o neúčinný právní úkon a to v případě plateb do 6.4.2011 ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 insolvenčního zákona a u platby úroku dne 28.4.2011 (v částce 50.880,40 Kč) ve smyslu ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona. Dále žalobkyně uvedla, že celková výše přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení dlužníka činí 16.759.914,01 Kč, z této částky věřitel č. 12 uplatnil v přihlášce zajištění v rozsahu 2.526.980,62 Kč na veškerých movitých věcech sepsaných v majetkové podstatě dlužníka, které již byly zpeněženy částkou 442.464 Kč. Zajištěný věřitel nebyl dosud zcela vyplacen, když v dané věci je veden soudní spor a zajištěnému věřiteli byla prozatím vyplacena ze zajištění pouze částka 20.389 Kč. Dále byly v insolvenčním řízení dlužníka uplatněny pohledávky dle § 168 a 169 insolvenčního zákona, přičemž výše těchto pohledávek činí bez odměny insolvenčního správce a nákladů řízení prozatím 1.590.000 Kč, dále bylo věřitelem uplatněno nájemné za uskladnění movitých věcí celkem ve výši 1.050.000 Kč, přičemž tato částka byla dle pokynu insolvenčního soudu věřiteli uhrazena dne 15.8.2013. Na insolvenčním účtu jsou v současné době finanční prostředky ve výši cca 3.080.000 Kč, veškeré movité věci sepsané v majetkové podstatě dlužníka již byly zpeněženy a žádné nemovitosti, které by se nacházely ve vlastnictví dlužníka, nebyly žalobkyní dohledány. Z toho je zřejmé, že věřitelé, (KSOS 36 INS 5726/2011) kteří uplatňují své pohledávky přihláškou celkem ve výši 16.759.914,01 Kč, nebudou uspokojeni v plné výši, ale jen poměrně nízkým procentem s ohledem na stav finančních prostředků na účtu a výši pohledávek, které je třeba uspokojit přednostně (§ 168 a 169 IZ). Žalobkyně tak má za to, že úkonem dlužníka, který uhradil žalovanému dlužnou pohledávku přednostně, byli zkráceni ostatní přihlášení věřitelé, jejichž pohledávky byly i staršího data, než pohledávka žalovaného. Žalobkyně má dále za to, že platby učiněné dlužníkem ve prospěch žalovaného nebyly nutné k provozování podniku dlužníka v rámci obvyklého hospodaření, popř. k odvrácení hrozící škody a tudíž se na tyto úkony nevztahuje § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Podáním ze dne 2.6.2014 vzala však žalobkyně co do částky 114.224,60 Kč žalobu zpět a po tomto částečném zpětvzetí žaloby žádala určení, že právní úkon učiněný splacením poskytnuté půjčky dne 15.3.2011 ve výši 192.003 Kč a úkon učiněný splacením úroku dne 28.4.2011 ve výši 50.880,40 Kč dlužníkem na účet žalovaného je neúčinným právním úkonem a současně žádala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 192.003 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16.3.2011 do zaplacení a částku 50.880,40 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 29.4.2011 do zaplacení. U prvního jednání (pozn. 4.6.2014) žalobkyně opravila početní chybu a uvedla, že jelikož po částečném zpětvzetí žaloby zůstává předmětem řízení částka 192.003 Kč a 50.880,40 Kč, proto bere žalobu zpět nikoli ve výši 114.224,60 Kč, nýbrž ve výši 165.105 Kč a uvedla, že před podáním žaloby nevyzvala žalovaného k úhradě plnění z neúčinných právních úkonů.

Žalovaný ve vyjádření s žalobou žalobkyně nesouhlasil s tím, že se nejednalo o neúčinné právní úkony a namítl, že veškeré úkony, které v rozhodné době učinil, byly činěny se souhlasem společníků dlužníka. Dále namítal (pozn. u jednání dne 4.6.2014), že žalobkyně dosud nedefinovala, jaký právní úkon má být určen za neúčinný, když platba není právním úkonem, pokud žalobkyně současně netvrdí, na základě jakého právního titulu byla uskutečněna a dosud nespecifikovala blíže, o jakou půjčku mezi dlužníkem a žalovaným se mělo jednat. Smlouva o půjčce dosud založená ve spise byla uzavřena mezi jinými subjekty a navíc předmětná listina není podepsána. Rovněž učinil sporným, že by přijal obě sporné platby (pozn. které po částečném zpětvzetí žaloby zůstaly předmětem sporu).

Ve lhůtě poskytnuté soudem u prvního jednání (4.6.2014) k doplnění tvrzení a označení důkazů dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. žalobkyně dále dotvrdila, že žalovaný poskytl dlužníkovi nejprve půjčku ve výši 259.480 Kč, a to dne 3.9.2008 převodem na účet dlužníka, jak o tom svědčí výpis z účtu 43-2740960217/0100. Takto poskytnutá částka odpovídá smlouvě o poskytnutí půjčky, ve které bylo dohodnuto stranami, že částku 518.959 Kč poskytnou žalovaný a Karel Slawik rovným dílem společnosti dlužníka. Přestože nepředložila soudu smlouvu v signovaném provedení, je nepochybné, že na tuto smlouvu bylo ze strany obou zavázaných plněno, což dokládá právě předložený výpis z účtu, kde došlo ke vkladu hotových prostředků (dne 3.9.2008) v celkové výši 518.960 Kč, tato půjčka tedy byla žalovaným dlužníku poskytnuta a skutečnost, že nebyla sjednána splatnost půjčky, nezpůsobuje neplatnost tohoto právního úkonu. Provedený vklad na účet byl jako půjčka (KSOS 36 INS 5726/2011) zaevidován v účetnictví dlužníka, což dokládá dokladová inventura, a to jak půjčky žalovaného, tak půjčky Karla Slawika. Skutečnost, že se opravdu jednalo o půjčku, je doložena dokladem, a to pohyb na účtu od 1.1.2009 do 1.12.2009, kde jsou vymezeny a vypočteny úroky v korunách pro jednotlivé půjčky, mimo jiné i pro půjčku poskytnutou žalovaným a dále o zaúčtování vkladu na účet jako půjčka žalovaného svědčí rovněž i obratová analytická předvaha roku 2008. Dále žalobkyně doplnila tvrzení v tom směru, že v průběhu roku 2009 a 2010 poskytl žalovaný společnosti dlužníka další půjčky a to v roce 2009 v celkové výši 450.927 Kč a v roce 2010 v celkové výši 817.749, na základě konkrétních smluv o půjčce (které specifikovala), přičemž tyto půjčky byly v průběhu let 2009-2010 žalovanému hrazeny, včetně úroků, kdy jednotlivé úhrady jsou u dlužníka účetně zaznamenány, když z výpisu pohybů na účtech zpracovaného od 1.1.2010 do 31.12.2010 vyplývá, že stav půjček vůči žalovanému činil 124.901 a na úrocích 50.880,40 Kč. Dále zjistila, že v roce 2011 poskytl žalovaný dlužníku na základě dalších konkrétních smluv o půjčce celkem 227.102 Kč (v hotovosti) a půjčky byly rovněž zaúčtovány; k 31.1.2011 činil stav půjček žalovaného 352.003 Kč a z přehledu pohybů na účtech je zřejmé, že půjčené částky si žalovaný postupně vyplácel a to dne 31.1.2011-50.000 Kč, dne 11.3.2011-110.000 Kč a dne 15.3.2011-192.003 Kč. Z tohoto důvodu proto žalobkyně v podání ze dne 3.7.2014 navrhla rozšíření žaloby o částku 110.000 Kč (vyplacenou 11.3.2011), kterou před částečným zpětvzetím své žaloby již uplatňovala s tím, že k této částce dodatečně dohledala doklady.

V rámci lhůty poskytnuté u prvního jednání dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. rovněž žalovaný doplnil svá skutková tvrzení tak, že dlužník nebyl k datu 15.3.2011 v úpadku s tím, že toto tvrzení lze prokázat pouze znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, specializace daně, který by měl jednoznačně sdělit, zda podle účetní evidence a ostatních potřebných podkladů pro posouzení úpadku dlužníka, byl dlužník v úpadku jak ke dni 15.3.2011, tak ke dni 6.4.2011, či k datu 28.4.2011. O podání insolvenčního návrhu rozhodl většinový vlastník a žalovaný jako jednatel musel tento pokyn splnit. Jednalo se o účelový návrh a podmínky pro zahájení insolvenčního řízení splněny nebyly a tuto skutečnost lze prokázat jedině shora navrženým znaleckým posudkem, když kromě čísel v účetních dokladech a závěrce je třeba vzít v úvahu i rozpracovanou výrobu a nasmlouvané budoucí zakázky. Ve vztahu ke splacení sjednaných úroků ve výši 50.880,40 Kč žalovaný uvedl, že úhradou této částky nedošlo k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku, ani k jeho nikoliv zanedbatelnému zmenšení. Platba této částky byla provedena v době, kdy byla uspokojena z přijaté zálohy od společnosti NS Kunststofftechnik-CZ, s.r.o. převážná většina věřitelů. Dlužník nebyl v úpadku ani k datu 6.4.2011, tj. ke dni podání insolvenčního návrhu, ani ke dni 28.4.2011, kdy došlo k úhradě částky 50.880,40 Kč a provedení této platby k úpadku ani nevedlo. K prokázání této skutečnosti kromě navrženého znaleckého posudku navrhl žalovaný mj. výslech daňové poradkyně Ing. Jitky Vaňkové a výslech účetní Lady Panákové, dále účetnictví dlužníka za rok 2010 a 2011, včetně daňového přiznání a jeho příloh za rok 2010, účetnictví dlužníka za období od 1.1.2011 do 28.4.2011, dále vydané a neuhrazené faktury k datu 6.4.2011, 18.5.2011 a 13.7.2011 a vydané a neuhrazené zálohové faktury ke stejným datům, dále finanční (KSOS 36 INS 5726/2011) plán dlužníka na rok 2010 a 2011, který schválil za většinového vlastníka Jorg Menge, jehož osobní výslech taktéž žalovaný navrhl a dále smlouvy prokazující existenci nasmlouvaného projektu s názvem Valoe MQB2 se společností NS Kunststofftechnik-CZ, s.r.o. Dále uvedl, že přes optickou převahu ji ž splatných závazků dlužníka v rozhodné době, tak jak vyplývají z přihlášek věřitelů do insolvenčního řízení, je důležité přihlížet i k ostatnímu majetku dlužníka. Žalovaný se nedokázal vyjádřit k tomu, zda měl dlužník volné finanční prostředky k úhradě již splatných závazků k datu 15.3.2011. Opožděná platba od NS Kunststofftechnik-CZ, s.r.o. došla na účet dlužníka až po podání insolvenčního návrhu, a to jedna platba v dubnu 2011 a poté došla od NS Kunststofftechnik-CZ, s.r.o. ještě další platba.

Na základě provedených důkazů z insolvenčního spisu dlužníka, včetně přihlášek pohledávek č. P1-P17, seznamu přihlášek pohledávek a z listin předložených žalobkyní, včetně účetních dokladů, výpisů z účtu dlužníka, z příjmových dokladů, ze smluv o půjčkách, dokladových inventur, čtením výpovědi Milana Švidry v řízení vedeném pod sp. zn. 36 ICm 834/2012 (po té, kdy žalovaný vyslovil v tomto předmětném řízení nesouhlas se svým výslechem), dále výpovědí svědkyně Lady Panákové, která byla v období od 17.11.2008-31.5.2011 účetní dlužníka, soud prvního stupně po stránce skutkové dospěl k těmto závěrům:

-dne 6.4.2011 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka BECKERT-KAMI CZ spol. s r.o., usnesením ze dne 18.5.2011, č.j. 36 INS 5726/2011-A-9 byl zjištěn úpadek dlužníka a správkyní byla ustanovena žalobkyně, usnesením ze dne 13.7.2011, č.j. KSOS 36 INS 5726/2011-B-6 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásilo celkem 17 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 16.759.914,01 Kč, z toho činí zajištěné pohledávky 2.526.980,62 Kč a popřena byla pouze část jedné pohledávky ve výši 12.466,54 Kč. Výše pohledávek dle § 168 a § 169 IZ bez odměny insolvenční správkyně a nákladů řízení činí cca 1.590.000 Kč a za uskladnění movitých věcí byla věřiteli uhrazena na nájemném dne 15.8.2013 částka 1.050.000 Kč. Na insolvenčním účtu se nachází cca 3.080.000 Kč. Žádný další příjem do majetkové podstaty z důvodu prodeje majetku nelze očekávat, neboť veškerý majetek sepsaný v majetkové podstatě byl již zpeněžen částkou 442.464 Kč;

-žalovaný jako jediný jednatel a současně menšinový (15%) společník dlužníka, půjčil dlužníkovi částku 259.480 Kč se sjednaným úrokem ve výši 2 % ročně (viz smlouva o půjčce ze dne 25.8.2008, dokladová inventura za rok 2008, pohyb na účtu č. 365300 s názvem půjčka Švidra za rok 2008, obratová analytická předvaha za rok 2008, výpis z účtu dlužníka, výpověď svědkyně Lady Panákové), která byla na účet dlužníka připsána dne 3.9.2008 (viz pohyb na účtu č. 365300 za rok 2008 a výpis z účtu dlužníka). Splatnost půjčky sjednána nebyla. Dále v roce 2009 půjčil žalovaný dlužníkovi celkem 450.927 Kč, tj. 100.000 Kč, 46.000 Kč, 16.927 Kč, 65.000 Kč a 223.000 Kč (viz výpis z účtu dlužníka za 4/2009, smlouva o půjčce č. 4/2009, 5/2009, 6/2009 a 7/2009, příjmové pokladní doklady ze dne 4.6.2009, 30.6.2009, 15.7.2009 a 14.8.2009, pohyb na účtu č. 365300 za rok 2009) a naopak dlužník v roce 2009 žalovanému vrátil částku celkem 320.788 Kč a k datu (KSOS 36 INS 5726/2011)

31.12.2009 činil zůstatek na účtu č. 365300 minus 389.619 Kč (viz pohyb na účtu č. 365300 za rok 2009). Dále v roce 2010 půjčil žalovaný dlužníkovi celkem 817.749 Kč, tj. 169.121 Kč, 63.425 Kč, 70.000 Kč, 50.000 Kč, 130.000 Kč, 216.258 Kč, 18.945 Kč a 100.000 Kč (viz smlouvy o půjčce č. 1-8/2010, pohyb na účtu č. 365300 za rok 2010) a naopak dlužník v roce 2010 žalovanému vrátil částku celkem 1.082.467 Kč a k datu 31.12.2010 činil zůstatek na účtu č. 365300 minus 124.901 Kč (viz pohyb na účtu č. 365300 za rok 2010). Dále v roce 2011 půjčil žalovaný dlužníkovi celkem 227.000 Kč, tj. 67.102 Kč, 110.000 Kč a 50.000 Kč (viz smlouva o půjčce ze dne 17.1.2011, 21.1.2011 a ze dne 26.1.2011, pohyb na účtu č. 365300 za rok 2011) a naopak dlužník v roce 2011 žalovanému vrátil částku celkem 352.003 Kč, tj. 50.000 Kč dne 31.1.2011, 110.000 Kč dne 11.3.2011 a 192.003 Kč dne 15.03.2011 (viz pohyb na účtu č. 365300 za rok 2011, výpis z účtu dlužníka) a dne 28.4.2011 úroky ve výši 50.880,40 Kč (viz výpis z účtu dlužníka, pohyb na účtu č. 365301 za rok 2011);

-k datu 15.3.2011 tak dlužník zcela uhradil žalovanému dlužné částky z půjček a dne 28.4.2011 dlužník uhradil žalovanému sjednaný úrok z půjček ve výši 50.880,40 Kč. Účelem půjček byla úhrada mzdových a provozních nákladů dlužníka. K datu uskutečněné vratky půjčky ve výši 192.003 Kč, tj. k datu 15.3.2011, měl dlužník krátkodobé závazky ve výši celkem 13.693.135 Kč, pohledávky ve výši celkem 6.894.908 Kč, nevyfakturované běžící zakázky ve výši 4.494.850 Kč, přijaté objednávky 03/2011 ve výši 1.120.500 Kč a dlouhodobé závazky (půjčky) ve výši celkem 4.415.637 Kč (z toho GmbH -4.223.634,-Kč a Švidra-192.003 Kč)-viz listina: finanční stav dlužníka ke dni 15.3.2011. K datu 15.3.2011 měl dlužník více neuhrazených závazků tři měsíce po splatnosti, např. ve výši 12.348 Kč splatný od 8.10.2010 (viz přihláška P1 věřitele MEPAC CZ, s.r.o.), ve výši 340.510,27 Kč splatný od 14.11.2010 (viz přihláška P2 věřitele ISOTRA a.s.), ve výši 47.164 Kč splatný od 14.6.2010 (viz přihláška P5 věřitele Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna), ve výši 835.498,60 Kč splatných v období od 25.10.2010 do 7.11.2010 (viz přihláška P6 věřitele Synventive Molding Solutions GmbH), 23 závazků splatných do 15.12.2010 (viz přihláška P9 věřitele Finanční úřad v Opavě), ve výši 29.980 Kč splatný od 24.2.2010 a ve výši 17.657 Kč splatný od 29.11.2010 (viz přihláška P17 věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR). K datu 15.3.2011 měl další závazky 3 měsíce po splatnosti u společnosti Beckert CZ spol. s r.o. (viz přihláška P12-pohledávka č. 1 ve výši 2.034.145,65 Kč se splatností od 5.1.2010 do 3.6.2010, pohledávka č. 3 ve výši 154.216,44 Kč se splatností od 5.1.2010 do 3.12.2010, pohledávka č. 5 ve výši 44.036,79 Kč splatná od 31.12.2009; pohledávka č. 6 ve výši 154.245,62 Kč splatná od 30.1.2009, pohledávka č. 7 ve výši 5.428,23 Kč splatná od 20.9.2008) a také u společnosti Beckert GmbH (viz přihláška P13-pohledávka č. 4 ve výši 315.994,03 Kč se splatností od 11.11.2010, pohledávka č. 6 ve výši 633.347,94 Kč se splatností od 19.11.2010, pohledávka č. 10 ve výši 169.961,84 Kč se splatností od 31.12.2009, pohledávka č. 11 ve výši 566.539,29 Kč se splatností od 31.12.2009, pohledávka č. 12 ve výši 264.800,57 Kč se splatností od 31.12.2009);

-vzhledem k rozsahu dokazování, který soud prvního stupně vyhodnotil jako zcela dostačující k rozhodnutí ve věci, zamítl jako nadbytečné další důkazní návrhy (KSOS 36 INS 5726/2011)

žalovaného vedoucí k prokázání jeho tvrzení, že k datu 15.3.2011 (a ani později) nebyl dlužník ve stavu úpadku.

Na základě takto zjištěném skutkovém stavu soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 235, § 236 odst. 1, § 237 odst. 1, § 239, § 241 a § 111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) po právní stránce dospěl především k závěru (s ohledem na námitky žalovaného), že úhrada částky 192.003 Kč provedená dlužníkem z jeho účtu na účet žalovaného ze dne 15.3.2011 směřovala k zaplacení dlužné jistiny z půjčky a částky 50.880,40 Kč ze dne 28.4.2011 k úhradě sjednaného úroku z půjček, tj. obě platby jsou právními úkony, neboť směřovaly k zániku závazku. Soud se proto mohl zabývat (ne)účinností těchto právních úkonů ve smyslu citovaných ustanovení insolvenčního zákona, a to za situace, kdy žalobkyně podala žalobu včas, neboť účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka nastaly dne 18.5.2011, žaloba byla soudu doručena dne 22.3.2012 a byla tak zachována prekluzivní lhůta jednoho roku pro podání žaloby ve smyslu § 239 odst. 3 IZ.

Jelikož po podání žaloby vzala žalobkyně svým podáním ze dne 2.6.2014 (čl. 33) ve spojení s opravným podáním u jednání dne 4.6.2014 žalobu zpět co do částky 165.105 Kč, soud výrokem I. rozsudku řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka spočívající ve splacení poskytnuté půjčky žalovanému dne 8.3.2011 ve výši 55.105 Kč na účet žalovaného a právní úkon dlužníka spočívající ve splacení poskytnuté půjčky žalovanému dne 15.3.2011 ve výši 110.000 Kč na účet žalovaného, zastavil a ve výroku II. zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 55.105 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 55.105 Kč od 9.3.2011 do zaplacení a částku 110.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 110.000 Kč od 16.3.2011 do zaplacení.

S ohledem na to, že žalobkyně v podání ze dne 2.6.2014 (čl. 33) rozšířila žalobu (v části o zákonné úroky z prodlení z částky 192.003 Kč již od 16.3.2011), soud u jednání dne 4.6.2014 připustil změnu žaloby. Následně žalobkyně podáním ze dne 3.7.2014 navrhla změnu žaloby ve smyslu jejího rozšíření o určení neúčinnosti platby ve výši 110.000 Kč ze dne 11.3.2011 s tím, že žalovaný je povinen zaplatit kromě částek 192.003 Kč a 50.880,40 Kč také částku 110.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12.3.2011 do zaplacení. Nicméně vzhledem k tomu, že po částečném zpětvzetí žaloby je nutno pohlížet na toto podání žalobkyně jako na nový návrh, soud návrh na rozšíření žaloby ve shora uvedeném směru u jednání dne 24.9.2014 zamítl, neboť žalobkyni marně uplynula prekluzivní lhůta jednoho roku na požadované (opětovné) určení neúčinnosti právního úkonu ve vztahu k této platbě (§ 239 odst. 3 IZ).

Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že platba ze dne 15.3.2011 ve výši 192.003 Kč představující vratku půjčky z účtu dlužníka na účet žalovaného jako věřitele byla uskutečněna v době, kdy byl dlužník v úpadku, který je jednak dle § 241 odst. 2 věta druhá IZ presumován ve formě vyvratitelné právní domněnky, neboť (KSOS 36 INS 5726/2011) osobu žalovaného a dlužníka, jehož jediným jednatelem a současně menšinovým společníkem byl žalovaný, je nutno považovat za osoby navzájem blízké a kromě toho byl úpadek dlužníka v řízení prokázán listinnými důkazy (viz finanční stav dlužníka ke dni 15.3.2011, přihlášky pohledávek do insolvenčního řízení dlužníka, smlouvy o půjčkách uzavírané za účelem úhrady provozních a mzdových nákladů dlužníka aj.). Navíc napadený právní úkon ze dne 15.3.2011 byl učiněn pouhé 3 týdny předtím, než samotný dlužník podal insolvenční návrh. Soud proto veškeré další důkazní návrhy žalovaného směřující k vyvrácení domněnky existence úpadku na straně dlužníka k datu 15.3.2011 jako nadbytečné zamítl, když v řízení bylo prokázáno, že dlužník byl k datu 15.3.2011 již ve stavu úpadku minimálně ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1, odst. 2 písm. b) IZ. Současně žalovaný neměl k tomuto datu volné finanční prostředky, ze kterých by byl schopen splatné závazky uhradit, neboť dlužník měl největší pohledávku u společnosti NS Kunststofftechnik-CZ, s.r.o. a poté, co z opožděně uhrazené druhé zálohy ve výši cca 4.000.000 Kč došlé na účet dlužníka až po podání insolvenčního návrhu v dubnu 2011, dlužník uhradil část svých závazků, stále byly do insolvenčního řízení dlužníka přihlášeny pohledávky věřitelů a tyto zjištěny ve výši téměř 17 milionů korun.

Dále soud prvního stupně uzavřel, že tím, že dlužník zaplatil žalovanému dne 15.3.2011 částku 192.003 Kč jako vratku půjčky, když splatnost půjčky nebyla sjednána a splatnost se tak řídí ustanovením § 563 zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník ve znění účinném do 31.12.2013), tj. dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán, zvýhodnil žalovaného na úkor jiných věřitelů ve smyslu § 235 odst. 1 IZ, neboť v době, když již byl ve stavu úpadku, zaplatil žalovanému v celé výši dlužnou částku, zatímco ostatní věřitelé, kteří přihlásili do insolvenčního řízení dlužníka své pohledávky, budou uspokojeni ve velmi malém rozsahu (viz seznam přihlášených pohledávek, seznam věřitelů se zapodstatovými pohledávkami, soupis a zpeněžení majetkové podstaty, stav insolvenčního účtu). Žalovaný by tedy v případě neuskutečnění platby ze dne 15.3.2011 nebyl v insolvenčním řízení uspokojen v plném rozsahu. Zvýhodňujícímu právnímu úkonu může insolvenční správkyně, jejíž aktivní legitimace se v tomto sporu opírá o ustanovení § 239 odst. 1 věta první IZ, odporovat dle § 241 odst. 4 IZ, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby blízké a tato lhůta tak byla zachována. Současně nespadá napadený právní úkon pod negativní vymezení zvýhodňujícího právního úkonu dle § 241 odst. 5 IZ. Soud proto s ohledem na závěry shora uvedené rozhodl výrokem III. tak, že určil, že právní úkon dlužníka spočívající ve splacení poskytnuté půjčky žalovanému dne 15.03.2011 ve výši 192.003 Kč na účet žalovaného, je neúčinný ve vztahu k věřitelům dlužníka. Jelikož dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží dle § 236 odst. 1 IZ do majetkové podstaty, přičemž dle § 237 odst. 1 IZ má povinnost vydat toto plnění osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo která z něho měla prospěch, je tedy nepochybné, že žalovaný má povinnost toto plnění žalobkyni vydat, tj. zaplatit částku 192.003 Kč spolu s úrokem z prodlení dle § 517 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31.12.2013, ve výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 180/2013 Sb. Žalobkyně nevyzvala žalovaného před podáním této žaloby k vydání tohoto plnění do majetkové podstaty, (KSOS 36 INS 5726/2011) přičemž žaloba byla žalovanému doručena do vlastních rukou dne 6.8.2013, následující den tak měl žalovaný povinnost plnit a od 8.8.2013 je v prodlení s úhradou této částky. Soud proto výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 192.003 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 192.003 Kč od 8.8.2013 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, když lhůta k plnění se opírá o ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. Pokud jde úkon dlužníka, kterým po zahájení insolvenčního řízení splatil žalovanému úrok z půjčky ve výši 50.880,40 Kč na účet žalovaného, pak z insolvenčního spisu nebylo zjištěno, že by insolvenční soud vydal rozhodnutí, kterým by účinek omezení vyplývající z § 111 IZ zmírnil. Proto v době uskutečněné platby, tj. k datu 28.4.2011, mohl dlužník plnit závazky pouze v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Podle § 111 odst. 2 IZ se omezení podle § 111 odst. 1 IZ netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí, popř. uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň (§§ 168, 169). V projednávaném případě žádné takové okolnosti, které by odůvodňovaly nutnost dlužníka hradit pohledávku žalovaného z titulu sjednaných úroků z půjčky, neexistovaly, proto i toto plnění ze strany dlužníka, směřující k zániku závazku, je vůči jeho věřitelům ve smyslu § 111 odst. 3 IZ neúčinné. Soud proto i ve vztahu k tomuto právnímu úkonu rozhodl výrokem III. tak, že určil, že právní úkon dlužníka spočívající ve splacení úroku z půjčky žalovanému dne 28.4.2011 ve výši 50.880,40 Kč na účet žalovaného, je neúčinný ve vztahu k věřitelům dlužníka a ze shodných důvodů jako u částky 192.003 Kč rozhodl výrokem V., o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 50.880,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 50.880,40 Kč od 8.8.70.2013 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Jelikož žalobkyně žalovanému nedoručila před podáním žaloby výzvu k zaplacení částky 192.003 Kč a 50.880,40 Kč do majetkové podstaty, přičemž požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení již ode dne následujícího po odeslání platby na účet žalovaného, proto soud dospěl k závěru, že žalovaný se ocitl v prodlení se zaplacením těchto částek ode dne 8.8.2013, a proto žalobu ve zbývající části zamítl (výrok VI.). Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil ust. § 163, § 170 písm. f/ a § 142 odst. 2 o.s.ř. s tím, že předmětem řízení byla částka v celkové výši 407.988,40 Kč, přičemž žalobkyně byla v řízení úspěšná v rozsahu 242.883,40 Kč a neúspěch žalovaného tak představuje 59,53 % řízení. Žalobkyně, která byla v řízení převážně úspěšná, se však práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala, soud proto o nákladech řízení rozhodl výrokem VII. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. A jelikož žalobkyně je v řízení osvobozena od soudního poplatku dle § 11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. a vzhledem k tomu, že byla v řízení převážně úspěšná, přešla na žalovaného, který od soudního poplatku osvobozen není, poplatková povinnost dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., a to v rozsahu jeho neúspěchu ve věci. Soudní poplatek za řízení o odpůrčí žalobě činí 2.000 Kč dle položky 13 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. a z částky 2.000 Kč činí 59,53 % 1.191-Kč a po zaokrouhlení na celé desetikoruny nahoru tak činí poměrná část soudního poplatku, kterou je žalovaný povinen zaplatit, 1.200 Kč. Soud proto (KSOS 36 INS 5726/2011) výrokem VIII. zavázal žalovaného, aby soudní poplatek v této části ve stanovené lhůtě České republice na účet Krajského soudu v Ostravě zaplatil.

Proti tomuto rozsudku, výslovně proti jeho výrokům v odstavci III., IV., V., VII. a VIII. podal žalovaný včasné odvolání. Namítal, že po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný jako jediný jednatel a menšinový společník dlužníka, půjčil dlužníku 259.480 Kč se sjednaným úrokem 2% ročně na základě smlouvy o půjčce ze dne 25.8.2008. K této listině se již vyjádřil u jednání dne 4.6.2014 s tím, že z této listiny nevyplývá, že by on či Karel Slawik byli v postavení věřitele či dlužníka. Tento závěr soudu tedy nemá oporu v provedeném dokazování. Žaloba je totiž postavena na tvrzení, že půjčka, která byla vrácena spornými právními úkony, měla reálný základ právě v této smlouvě o půjčce. Pokud byl proveden důkaz i ostatními smlouvami o poskytnutí půjček, které byly uzavřeny v roce 2010, pak tyto nepotvrzují existenci sporného dluhu, chybí zde od počátku vymezení přesného smluvního vztahu, tj. na základě jaké skutečnosti došlo k půjčení peněz a že zrovna z této půjčky bylo ze strany dlužníka plněno. Za rozhodující právní hodnocení pak vzal soud ustanovení § 241 IZ. Základní ideu tohoto ustanovení pak odvolatel napadá odkazem na ust. § 36 IZ, který definuje základní povinnosti insolvenčního správce. Z něj vyplývá, že správce je povinen vynaložit veškeré úsilí, které lze po něm vyžadovat, aby věřitelé (bez rozdílu) byli uspokojeni v co nejvyšší míře. V daném případě tuto povinnost žalobkyně nesplnila, když podala odpůrčí žaloby jen proti několika vybraným subjektům, stejným způsobem uspokojených, tj. v době od podání insolvenčního návrhu do rozhodnutí o úpadku. Jako příklad zcela neobvyklého přístupu žalobkyně odvolatel uvádí, že svou pohledávku ve výši 56.760 Kč přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka i společnost Linaset a.s., která byla splatná až 6.5.2011, tedy po podání insolvenčního návrhu a ve skutečnosti jí bylo zaplaceno v dubnu 2011 po podání insolvenčního návrhu. Totéž se týká dalších, odvolatelem označených věřitelů; přesto žalobkyně tyto platby, které znevýhodnily ostatní věřitele, odpůrčí žalobou nenapadla. Insolvenční řízení tedy není vedeno v souladu se zásadami uvedenými v ustanovení § 5 IZ, jakož i s odpovědností za škodu nebo jinou újmu ve smyslu ust. § 37 IZ. Dále odvolatel namítal, že půjčka je reálný obchod, tj. musí být prokázáno, že došlo k předání peněz. Potud neobstojí tvrzení žalobkyně ohledně účetní inventarizace a dokladové inventarizace, na kterou přistoupil i soud prvního stupně, pokud zde není doklad o tom, že peníze zde vůbec byly v reálné podobě předány. Žalobkyně tedy neprokázala, že zaplacené platby ve výši 192.003 Kč a 50.880,40 Kč, byly vratkou půjčky ze dne 25.8.2008. Jelikož soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem přednesených v průběhu řízení, neprovedl všechny jím navržené důkazy, rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Soud se dále nevypořádal s jeho procesní obranou, že postup správkyně je v rozporu s ust. § 5 IZ. Proto odvolatel navrhl, aby odvolací soud v napadené části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby rozsudek změnil, žalobu žalobkyně zamítl a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně z důvodu jeho věcné správnosti. K tvrzení odvolatele o selektivním (KSOS 36 INS 5726/2011) výběru či nejasného klíče zažalovaných subjektů z neúčinných právních úkonů, uvedla, že neúčinnost právních úkonů dlužníka k určitým subjektům vyhodnotila na základě dokumentace, kterou měla v té době k dispozici a též na podnět věřitelů a po té provedla patřičné kroky v souladu s insolvenčním zákonem.

Odvolací soud především konstatuje, že s ohledem na datum zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka BECKERT-KAMI CZ spol. s r.o. (5.4.2011) a též předmětného řízení (22.3.2012) a dále s ohledem na skutečnost, že s účinností od 1.1.2014 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a jeho řešení změněn zákonem č. 294/2013 Sb., kdy podle článku II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, přičemž právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány, je rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014.

Podle § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

S účinností od 1.1.2014 byl rovněž změněn zákon č. 99/1963 Sb. (občanský soudní řád) zákonem č. 293/2013 Sb.; s ohledem na shora uvedená přechodná ustanovení a znění § 7 IZ, je pro dané řízení rozhodné znění občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, že obsahuje způsobilé odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. d) a g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, to je ve výrocích III., IV., V., VII. a VIII., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.) a po té kdy věc projednal u odvolacího jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Skutková zjištění, tak jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku, jsou správná, pro rozhodnutí v dané věci zcela dostačující a mají v pečlivě provedeném dokazování plnou oporu. Odvolací soud proto na tato zjištění v celém rozsahu odkazuje, když ani žalovaný tato zjištění právně významným způsobem ve svém odvolání nerozporoval. Na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně naprosto správné právní závěry v tom směru, že bylo v řízení prokázáno, že žalovaný od roku 2008, kdy byla společnost dlužníka zapsána v obchodním rejstříku (31.7.2008), jako její jednatel a současně menšinový společník, postupně na základě písemně uzavřených smluv (o půjčkách) poskytoval dlužníku půjčky (převážně na úhradu (KSOS 36 INS 5726/2011) mezd a provozních nákladů) a to v roce 2008 ve výši 259.480 Kč, v roce 2009 celkem 450.927 Kč, v roce 2010 celkem 817.749 Kč a v roce 2011 celkem 227.102 Kč (vedené dlužníkem na účtu 365300 s názvem půjčka Švidra , celkem za uvedené období se jednalo o zapůjčenou částku 1.755.258 Kč), přičemž u každé smlouvy byly sjednány úroky (vedené na účtu 365301 s názvem půjčka Švidra-úroky ). Tyto půjčky byly dlužníkem dle doložených dokladů také postupně (dle pokynu žalovaného) spláceny (viz pohyby na uvedených účtech) a to na jistině v roce 2009 ve výši celkem 320.788 Kč, v roce 2010 celkem 1.082.467 (kdy na účtu úroky byl stav mínus 50.880.40 Kč) a v roce 2011 byla žalovanému vrácena celková částka 325.003, z toho 192.003 Kč dne 15.3.2011, stav na účtu úroky Švidra v tuto dobu činil mínus 50.880,40 Kč, přičemž tato zbývající dlužná částka byla žalovanému uhrazena 28.4.2011. Na základě tohoto shrnutí lze uzavřít, že žalovaný poskytl dlužníku postupně půjčky v rozsahu 1.755.258 Kč a tato částka, včetně úroků mu byla dlužníkem vrácena. Nelze proto souhlasit s námitkou žalovaného, že soud prvního stupně (potažmo žalobkyně) vycházel toliko se smlouvy, uzavřené 25.8.2008 a že nebylo prokázáno faktické předání uvedených částek dlužníku, neboť účetní doklady, včetně smluv o půjčkách a příjmové doklady (byť nepodepsané žalovaným) ve svém souhrnu zcela jednoznačné prokazují, že dlužník nejenže tyto půjčené částky musel obdržet, neboť je evidoval na shora označeném účtu 365300 (z toho dluh na úrocích evidoval na účtu 365301), ale že je také postupně vracel (kdy příkazy v bance dle svědkyně Lady Panákové prováděl sám žalovaný). Jde o závěr naprosto správný a dle doložených dokladů, které vzájemně korespondují, jde o závěr naprosto logický. Proto odvolací soud tuto námitku vyhodnotil jako účelovou. Je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že postupným splácením půjček (na základě všech zjištěných smluv) žalovanému, dlužník projevil svou vůli splnit svůj dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli (žalovanému) a že tudíž šlo o právní úkon ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák. (ve znění účinném do 31.12.2013). V tomto směru nutno odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2014, sen. zn. 29 Cdo 677/2011, zveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod R 60/2014. Pokud tedy dlužník dne 15.3.2011 uhradil svůj (konečný) dluh z půjček ve výši 192.003 Kč a dne 28.4.2011 na úrocích 50.880,40 Kč, pak se jednalo o právní úkon, kterému lze (za situace, kdy žaloba žalobkyně byla podána včas), ve smyslu soudem prvního stupně citovaných ustanovení insolvenčního zákona, odporovat. Co se týče dalších právních závěrů soudu prvního stupně o neúčinnosti právního úkonu dlužníka, tj. platby vůči žalovanému ve výši 192.003 Kč dne 15.3.2011, kdy dlužník byl zcela prokazatelně v úpadku (§ 241 IZ) a platby ve výši 50.880.40 Kč dne 28.4.2011, která byla uskutečněna po zahájení insolvenčního řízení (§ 111 IZ), jde rovněž o závěry zcela správné, které mají oporu v provedeném dokazovaní, proto odvolací soud v zájmu stručnosti na tyto části odůvodnění napadeného rozsudku zcela odkazuje, neboť k těmto naprosto správným závěrům není třeba cokoliv dodávat. Správný je závěr soudu prvního stupně i potud, že je opodstatněný požadavek žalobkyně, aby plnění z těchto neúčinných právních úkonů dlužníka bylo žalovaným vydáno do majetkové podstaty dlužníka. (KSOS 36 INS 5726/2011)

Pokud jde o námitky žalovaného ohledně postupu žalobkyně s tím, že je v rozporu s ustanovením § 5 IZ, když dle něj žaloby o neúčinnosti právním úkonů (jednání) dlužníka podala jen proti některým subjektům, pak jednak na tuto námitku reagovala žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání a především, jde o námitku, kterou nelze řešit v tomto předmětném řízení a která na správnosti závěrů soudu prvního stupně nemůže ničeho změnit.

Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud postupoval dle ust. § 219 o.s.ř. a v napadené části, to je ve výroku III., IV. a V., včetně správných výroků o nákladech řízení a přechodu poplatkové povinnosti na žalovaného (výrok VII. a VIII.), rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1, v návaznosti na § 142 odst. 1 o.s.ř., přičemž přihlédl k té skutečnosti, že úspěšná žalobkyně se svého práva na náhradu nákladů odvolacího řízení rovněž výslovně vzdala.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 9. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu