11 VSOL 62/2013-68
8 ICm 1560/2012 11 VSOL 62/2013-68 (KSOS 8 INS 1591/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v právní věci žalobce CP Inkaso s.r.o., identifikační číslo: 290 27 241, se sídlem Praha 4, Hvězdova 2b/1716, PSČ 140 78, zastoupeného Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem, se sídlem Brno, Antonína Slavíka 1313/7, PSČ 602 00, proti žalované Mgr. Bohdaně Šocové, se sídlem Olomouc, Palackého 11, PSČ 772 00, insolvenční správkyně dlužnice Pavly anonymizovano , anonymizovano , bytem Olomouc, Heyrovského 721/35, PSČ 779 00, o určení popřené pohledávky, o odvolání žalobce ze dne 8.4.2013 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 28.2.2013, č.j. 8 ICm 1560/2012-29,

t a k t o:

I.Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. (KSOS 8 INS 1591/2012)

O d ů v o d n ě n í: Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci zamítl žalobu žalobce, kterou se domáhal určení, že platně přihlášenou pohledávkou v insolvenčním řízení ohledně dlužnice Pavly anonymizovano vedeném u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 8 INS 1591/2012 je i popřená část pohledávky společnosti CP Inkaso s.r.o. IČ: 29027241, spočívající v příslušenství ve výši 32.326,30 Kč, a že popření této pohledávky insolvenčním správcem je neúčinné (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Podle odůvodnění žalobce v žalobě uvedl, že do insolvenčního řízení přihlásil vůči dlužnici vykonatelnou pohledávku, sestávající z jistiny 93.246,15 Kč, příslušenstvím 55.977,45 Kč, které se skládalo ze smluvních úroků, úroků z prodlení a nákladů řízení před rozhodčím soudem. Dne 21.5.2012 bylo žalobci doručeno vyrozumění žalované, v němž byl informován, že žalovaná zařadila jeho pohledávku jako nevykonatelnou z důvodů nicotnosti rozhodčího nálezu v důsledku neplatně sjednané rozhodčí doložky, že na přezkumném jednání 1.2.2012 bylo u této přihlášky popřeno příslušenství ve výši 32.326,30 Kč představující náhradu nákladů rozhodčího řízení, z důvodů, že rozhodčí nález je nicotným právním úkonem-neplatně sjednaná rozhodčí doložka. S tím žalobce nesouhlasí, neboť rozhodce rozhodl na základě platné rozhodčí smlouvy, jejíž platnost nebyla dlužnicí nikdy rozporována. Žalovaná správkyně namítá pouze neplatnost rozhodčí smlouvy; jedná se však o otázku, kterou žalované jako správkyni nepřísluší v rámci insolvenčního řízení řešit a žalobce odkázal na závěry formulované v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 16 ICm 745/2010, 12 VSOL 8/2011-64. Proto dle žalobce jediným právním nástrojem, který má subjekt rozhodčího řízení k dispozici po vydání rozhodčího nálezu, je podání návrhu na jeho zrušení dle § 31 zákona o rozhodčím řízení. Dlužnici byl rozhodčí nález doručen, návrh na jeho zrušení ve stanovené lhůtě nepodala. To znamená, že zde již není možnost domáhat se zrušení či nicotnosti rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí doložky. V opačném případě by byla připuštěná možnost, že v tomto případě insolvenční správce supluje činnost podobnou té, kterou měla vyvíjet dlužnice, které k tomu byla poskytnuta pouze omezená prekluzivní lhůta. Jiná věc by byla, kdyby rozhodčí smlouva trpěla vadou, v důsledku které by nemohla být založena pravomoc rozhodce; v takovém případě by bylo třeba považovat nález za nicotný, neboť by se jednalo o spor, k němuž rozhodčí smlouva buď neexistuje či existuje, ale ve vztahu k předmětu řízení uzavřená být nemohla. V daném případě není zpochybňována existence rozhodčí smlouvy či pravomoc rozhodce, ale pouze platné uzavření rozhodčí smlouvy, což je okolnost, kterou v této fázi v žádném řízení přezkoumávat nelze. Dále žalobce namítal, že insolvenční správkyně nesprávně zařadila jeho pohledávku mezi (KSOS 8 INS 1591/2012) pohledávky nevykonatelné, a to s odvoláním na výše uvedené důvody s tím, že správkyně nebyla oprávněna přezkoumávat platnost rozhodčí smlouvy v předmětném rozsahu. Důvodem tohoto postupu byla dle žalobce snaha správkyně vyhnout se povinnosti sepsat žalobu na popření vykonatelné pohledávky a potažmo i svého důkazního břemene.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že sporný nárok žalobce nadále neuznává. Posoudila pohledávku žalobce jako nevykonatelnou, když rozhodčí nález je nicotný pro absenci rozhodčí doložky, respektive neplatnost rozhodčí doložky. V rozhodčím nálezu opírá rozhodce svou pravomoc o článek XIII. Podmínek II. v čl. 9.1 smlouvy o úvěru , kde je uvedeno, že nedílnou součástí této smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky s tím, že podpisem této smlouvy klient potvrzuje, že se seznámil se zněním výše uvedených podmínek a souhlasí s nimi, přičemž znění Obchodních podmínek není opatřeno podpisem dlužnice. Žalovaná má tedy pochybnosti o tom, zda vůbec došlo k písemnému sjednání ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. Pokud jde o neplatnost sjednané rozhodčí doložky, nicotnost rozhodčího nálezu, žalovaná odkázala na dnes již konstantní judikaturu v této věci, podle které jsou rozhodčí doložky v úvěrové smlouvě neplatné, za situace neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Pro absolutní neplatnost rozhodčí doložky není dána pravomoc rozhodce spor rozhodovat a z tohoto důvodu se tedy nejedná o vykonatelnou pohledávku. Pokud žalobce odkazoval na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, pak žalovaná namítla, že praxe ani u tohoto soudu není sjednocena, v následujících rozhodnutích jiný senát Vrchního soudu v Olomouci tuto otázku řešil v souladu s právním názorem žalované. K další námitce žalobce, že nelze zrušit vydaný rozhodčí nález, proti kterému nebyla ve stanovené lhůtě podána žaloba na zrušení rozhodčího nálezu, žalovaná namítla, že jde o názor nesprávný a odkázala na ust. § 35 zákona č. 216/1994 Sb. a na novelu zákona č. 216/1994 Sb., účinného od 1.4.2012, dále na ust. § 55 a § 56 odst. 1 obč. zák., dle kterého spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavky dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Proto dle žalované nelze pro neplatnost rozhodčí doložky uznat žádné z nároků, které byly takovým rozhodčím nálezem založeny, tj. i náklady rozhodčího řízení vyčíslené ve výši 32.326,30 Kč. K námitce posouzení a zařazení přihlášky žalobce mezi nevykonatelné pohledávky žalovaná uvedla, že i tento její postup byl s ohledem na judikaturu správný; charakter podané přihlášky posuzuje insolvenční správce a zařazuje ji do seznamu pohledávek dle ust. § 189 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho (KSOS 8 INS 1591/2012)

řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) na základě své úvahy, která je výsledkem jeho hodnocení. Navrhla zamítnutí žaloby.

Žalobce v replice k vyjádření správkyně, setrval na svém stanovisku s tím, že ochranu spotřebitele nelze brát absolutně. Dále namítal, že žalovaná v rozporu s ust. § 198 a § 199 IZ si osvojuje oprávnění popírat vykonatelnou pohledávky bez toho, aby sama podala příslušnou žalobu.

Soud prvního stupně rozhodl o věci bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili a na základě skutkových zjištění z listin předložených účastníky a dále z insolvenčního spisu dlužnice dospěl k závěru, že žaloba žalobce je sice včasná, avšak není důvodná. Především po stránce skutkové zjistil, že ve smlouvě o úvěru č. 0810008223094 ze dne 16.4.2008, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce (poznámka Vrchního soudu-to je Komerční bankou, a.s.) a dlužnicí bylo mimo jiné ujednáno v oddíle Závěrečná ujednání č. 9.1 , že nedílnou součástí této smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky banky a Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele banky s tím, že klient potvrdil, že se seznámil se zněním uvedených podmínek a souhlasí s nimi. Z všeobecných úvěrových podmínek, z článku XIII.-Rozhodčí doložka-vyplývá, že účastníci úvěrové smlouvy se dohodli, že majetkové spory, které vzniknou z této smlouvy, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení, a.s. podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti , za dále sjednaných podmínek. K návrhu žalobce byl proti dlužnici jako žalované vydán rozhodčí nález rozhodcem JUDr. Janem Bártou, CSc., v sídle Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s. ze dne 31.10.2011, který nabyl právní moci 14.12.2011 s vykonatelností 19.12.2011 pod sp. zn. K/2011/02181, kdy ve výroku I. byla žalovaná zavázaná zaplatit žalobci částku 97.786,72 Kč s požadovaným úrokem z prodlení a ve výroku II. byla zavázána ve stanovené lhůtě nahradit náklady řízení straně žalující v částce 32.326,20 Kč. Především na základě těchto listin soud prvního stupně uzavřel, že rozhodčí doložka obsažená v bodě XIII. Úvěrových podmínek, které byly součástí smlouvy o úvěru, je pro rozpor se zákonem dle ust. § 39 obč. zák. neplatná, neboť rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje na Jednací řád vydaný právnickou osobou, tedy Společností pro rozhodčí řízení, a.s., která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Následkem absolutně neplatné rozhodčí doložky a tudíž rozhodčí smlouvy je nicotný rozhodčí nález. Z takového rozhodčího nálezu nemohou vznikat práva a ani povinnosti, tedy ani povinnost zaplatit náklady rozhodčího řízení v popřené výši. Dále k námitkám žalobce, že přihlásil svou pohledávku jako vykonatelnou s odkazem na vykonatelnost rozhodčího nálezu a ohledně nesprávného postupu žalované správkyně soud (KSOS 8 INS 1591/2012) prvního stupně uzavřel, že postup žalované byl v souladu se zákonem. Pokud insolvenční správkyně vycházela z názoru, že rozhodčí nález je neplatný resp. nicotný tj., že nezpůsobuje žádné právní účinky, pak byl její postup, když pohledávku posoudila a zařadila jako nevykonatelnou, správný. Posouzení pohledávky žalobce správkyní jako nevykonatelné odpovídá jejímu oprávnění (a povinnosti) ve smyslu ust. § 189 odst. 1 IZ. Ze všech uvedených důvodů pro soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl. Výrok o nákladech řízení odpovídá tomu, že úspěšné žalované žádné náklady tohoto řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž ohledně existence své vykonatelné pohledávky setrval na své argumentaci, jak ji uvedl v žalobě a ve vyjádření ke stanovisku žalované. Dále k postupu žalované správkyně, kdy přezkoumala jeho pohledávku a zařadila ji mezi nevykonatelné pohledávky, namítal, že dle ust. § 177 IZ se vykonatelnost pohledávky prokazuje veřejnou listinou, kam patří i rozhodčí nález. Neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by dávalo insolvenčnímu správci právo popírat vykonatelnost přihlášené pohledávky, je mu dána pouze možnost pohlížet na pohledávku jako na nevykonatelnou v případě, že věřitel nesplnil podmínky dle ust. § 177 IZ a nedoložil svou vykonatelnou pohledávku veřejnou listinou. Pokud žalovaná jeho pohledávku, co do nákladů rozhodčího řízení, popřela, bylo její povinností iniciovat tento incidenční spor dle ust. § 199 IZ a nikoliv tuto povinnost přenášet na žalobce. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a jeho žalobě vyhověl.

Rovněž žalovaná ve svém obsáhlém vyjádření k odvolání setrvala na svém stanovisku a navrhla potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a že obsahuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a pro posouzení dané věci i úplná. V zájmu stručnosti rozhodnutí proto odvolací soud na tato správná zjištění v celém rozsahu odkazuje. (KSOS 8 INS 1591/2012)

Odvolací soud především, s ohledem na námitky žalobce, shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že insolvenčnímu správci přísluší, aby předběžně posoudil povahu ( vykonatelnost ) věřitelem přihlášené pohledávky a tento svůj názor vyjádřil nejen tak, jak pohledávku (bez ohledu na to, jak byla přihlášena) zařadí k přezkumu (jako vykonatelnou či nevykonatelnou), ale zejména i tím, že k uplatnění nároku na určení popřené pohledávky či její popřené části věřitele vyzve (čímž je dána jeho aktivní legitimace k podání incidenční žaloby). Následkem nesprávného závěru správce o povaze pohledávky (zda se jedná o pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou) a tomu odpovídajícího zařazení k přezkumu, může být, pokud v incidenčním řízení vyjde najevo, že pohledávka, která byla popřena, jako nevykonatelná je pohledávkou vykonatelnou, procesní důsledek dle § 198 odst. 3 IZ. Tento názor je v souladu nejen s úpravou v ust. § 198 odst. 3 IZ, která předvídá možnost nesprávného předběžného závěru správce o povaze pohledávky, nýbrž i se závěrem Nejvyššího soudu ČR v jeho rozhodnutí ze dne 26.10.2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2006), který lze použít i v poměrech insolvenčního řízení. Shodné stanovisko k této otázce rovněž opakovaně zaujal zdejší soud (např. v rozhodnutí sp. zn. 12 Cmo 13/2010 ze dne 2. března 2011 a v rozhodnutí ze dne 19. dubna 2012 č. j. KSBR 45 INS 8103/2011, 3 VSOL 113/2012-B-41. Shodná je i rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze (viz rozhodnutí ze dne 10. září 2012 č. j. KSUL 46 INS 9147/2012, 1 VSPH 1061/2012-P4-8.).

Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud rovněž souhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, že sjednaná rozhodčí doložka v přezkoumávané úvěrové smlouvě, resp. v jejích úvěrových podmínkách v článku XIII. bodu 1., které jsou nedílnou součástí této úvěrové smlouvy dle jeho bodu 9.1, je dle ust. § 39 obč. zák. neplatná. A to z důvodu, jak jej uvedl soud prvního stupně, neboť rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, respektive zcela konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje na Jednací řád vydaný právnickou osobou, tedy Společností pro rozhodčí řízení, a.s., která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. V rámci takto sjednané rozhodčí doložky proto nebyla oběma účastníky smlouvy dána pravomoc žádného konkrétního rozhodce, natož JUDr. Jana Bárty, CSc. Proto v daném případě JUDr. Janem Bártou, CSc. vydaný rozhodčí nález je aktem nicotným, který nevyvolal žádné právní účinky a tudíž nezaložil právo žalobce ani na náhradu nákladů uvedeného řízení. Dle závěrů odvolacího soudu je tato rozhodčí doložka neplatná i z toho důvodu, že v ní není sjednána možnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, naopak je zde uvedeno, že rozhodčí nález bude konečný. Proto takto dohodnutá procesní pravidla negarantují spravedlivé řízení. Nelze přitom přehlédnout, že i když se přezkoumávaném případě jednalo o smlouvu o úvěru dle § 497 obch. zák., (KSOS 8 INS 1591/2012)

že se současně jedná o spotřebitelskou smlouvu dle § 52 a násl. občanského zákoníku.

V této souvislosti dlužno dále uvést, že pokud jde o posouzení platnosti sjednané rozhodčí doložky a na ně navazující rozhodčí nálezy, pak v tomto směru se judikatura soudů postupně vyvíjela. Je třeba především poukázat na závěry formulované v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 5.10.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 (dále též na nález ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11), v němž tento soud mimo jiné a i s poukazem na sjednocující usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, zdůraznil, že je třeba na rozhodčí doložky uzavřené ve spotřebitelských smlouvách pohlížet přísněji. I mimo spotřebitelské smlouvy je nutno, aby sjednaná rozhodčí doložka umožňovala transparentní výběr rozhodce, který by měl spor rozhodovat. Zákon o rozhodčím řízení upravuje podmínky, za kterých stát deleguje svou jurisdikční pravomoc soukromoprávním subjektům, rozhodcům, stanoví věcný rámec arbitrability sporů, stejně jako i základní zásady řízení před rozhodci a jejich rozhodování. Přestože jde v rozhodčím řízení o dotváření právního vztahu mezi účastníky smlouvy, soukromoprávními subjekty, není možno rezignovat na jakákoliv pravidla. Tak, jak je pro řízení soudní zakotvena jako jedna ze základních zásad právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), lze obdobný požadavek vztáhnout i na řízení rozhodčí. Byť je vedeno zjednodušenou formou, cílem by mělo být rovněž dosažení spravedlivého rozhodnutí ve věci, což v prvé řadě předpokládá i transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Je třeba vycházet z toho, že pokud má ve věci rozhodovat subjekt (právnická osoba), který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (viz § 13 zákona o rozhodčím řízení), měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením způsobu jeho volby. Ustanovení § 1 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení zní, že majetkové spory jsou rozhodovány nezávislými a nestrannými rozhodci. Podle § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Konečně podle § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení platí, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Právní úprava tak ve svém slovním vyjádření jednoznačně preferuje požadavek individualizace (konkretizace) osoby rozhodce (srov. "...spory jsou rozhodovány nezávislými a nestrannými rozhodci.", "...má rozhodovat jeden nebo více rozhodců..." anebo "..rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců"), přičemž vždy platí, že se musí jednat o fyzickou osobu. Teprve v případě, že nedojde ke jmenovitému určení rozhodce, je možné stanovit způsob určení počtu i osob rozhodců. Požadavek na konkretizaci a individualizaci rozhodce je zvýrazněn ve světle toho, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního (KSOS 8 INS 1591/2012) přezkumu (srov. § 31 zákona o rozhodčím řízení). Nebude-li rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nebude pak ani výsledek tohoto rozhodování akceptovatelný.

V nálezu ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 Ústavní soud ČR dále vyslovil závěr, že ust. § 15 zákona o rozhodčím řízení uvádí, že rozhodci jsou oprávněni zkoumat svou pravomoc. Dospějí-li k závěru, že podle rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena, jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením. Z uvedeného ustanovení dále vyplývá, že námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé. Z uvedeného ustanovení však v žádném případě nevyplývá, že otázku pravomoci již nelze zkoumat v exekučním řízení, neboť toto ustanovení má aplikační dosah pouze na probíhající rozhodčí řízení.

Ve vzpomínaném usnesení velkého senátu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 Nejvyšší soud ČR formuloval závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí doložka neplatná dle § 39 obč. zák. V neposlední řádě je třeba v této souvislosti rovněž odkázat i závěry v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.7.2013, sp. zn. 31 Cdo 598/2012, v němž Nejvyšší soud mimo jiné formuloval závěr, podle něhož nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem .

Promítnuto na poměry projednávané věci odvolací soud, krom shora uvedených závěrů pro úplnost dodává, že lze-li otázku pravomoci rozhodce zkoumat v exekučním řízení (viz závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu shora), pak námitka insolvenčního správce (obsažená v popěrném úkonu) o neplatnosti rozhodčí doložky, je ve svém důsledku námitkou nedostatku pravomoci rozhodce, nikoliv námitkou dovolávající se jiného právního posouzení věci (§ 199 odst. 2 věta za středníkem). Proto tedy jde o námitku v insolvenčním řízení přípustnou. Stejně tak námitka správce o nicotnosti rozhodčího nálezu (v důsledku neplatné rozhodčí doložky) vede k závěru, že ustanovení § 199 odst. 2 IZ, které stanoví pro správce meze popírání vykonatelných pohledávek, se v těchto případech neuplatní. (KSOS 8 INS 1591/2012)

Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že popěrný úkon žalované byl z hlediska ust. § 199 odst. 2 IZ přípustný a důvodný a rozhodčí nález vydaný JUDr. Janem Bártou, CSc. je aktem nicotným, který nevyvolal žádné právní účinky a tudíž nezaložil právo žalobce na náhradu nákladů uvedeného rozhodčího řízení, proto postupoval dle ust. § 219 o.s.ř. a napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. 202 odst. 1 IZ, přičemž přihlédl k té skutečnosti, že žalované v rámci tohoto odvolacího řízení žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 238 odst. 1 písm. d/, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Olomouc 23. října 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu