11 VSOL 58/2014-451
40 ICm 1595/2011 11 VSOL 58/2014-451 (KSBR 28 INS 11584/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v právní věci žalobce a) MEDICONTAX s.r.o., se sídlem Praha 6, Dejvice, Bachmačské náměstí 6, PSČ 160 00, identifikační číslo: 246 68 397, zastoupenému Mgr. Danielou Rybkovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Jana Želivského 2385/11, PSČ 130 00 b) PP/ARCHITECTS&ENGINEERS s.r.o., se sídlem Praha 1, Jánský Vršek 311/6, PSČ 110 00, identifikační číslo: 278 64 553, proti žalovanému RE 100 D s.r.o., se sídlem Brno, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo: 271 89 481, zastoupenému Mgr. Radkou Dlabalovou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Drtinova 24, PSČ 150 00, za účasti vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného Ing. Miloše Bačíka, se sídlem Brno, Popelákova 24, PSČ 628 00, insolvenčního správce dlužníka RE 100 D s.r.o., zastoupenému Mgr. Pavlem Štembrokem, advokátem, se sídlem Brno, Čechyňská 14a, PSČ 602 00, o žalobě na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 24 (28) INS 11584/2010-A-34 ze dne 24.3.2011 vydaného v insolvenčním řízení dlužníka RE 100 D s.r.o., pro zmatečnost, rozhodl o odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka na jeho straně ze dne 7. března 2014 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2014, č.j. 40 ICm 1595/2011-372 (KSBR 28 INS 11584/2010),

t a k t o:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e. (KSBR 28 INS 11584/2010

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ust. § 229 odst. 1, § 230 a § 234 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ), dále s odkazem na ust. § 41 odst. 1 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění účinném do 18.7.2011 a též s odkazem na Čl. 38 odst. Listiny základních práv a svobod zrušil usnesení tamního soudu ze dne 24.3.2011, č.j. KSBR 24 (28) 11584/2010-A-34 (pozn., kterým bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka RE 100 D s.r.o. -žalovaného).

V důvodech uvedl, že zrušení tohoto usnesení se domáhal právní předchůdce žalobce a) společnost PXP GROUP a.s., žalobou podanou u soudu 23.6.2011, který tvrdil, že napadené rozhodnutí vydal nesprávně obsazený soud, věc byla nesprávně převedena z původního soudního oddělení 28 INS do soudního oddělení 24 INS a odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2011, č.j. 2 VSOL 465/2011-B-51, kterým bylo zrušeno usnesení čj. KSBR 24 (28) INS 11584/2010-B-26 ze dne 1.6.2011, jímž bylo rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem, zrušil i navazujících výroky se závěrem, že tam projednávané rozhodnutí bylo zatíženo zmatečnostní vadou ve smyslu ust. § 229 odst. 1 písm. f) o.s.ř., s tím, že převedením věci z původního soudního oddělení 28 INS do soudního oddělení 24 INS došlo k odnětí věci zákonnému soudci. Tuto zmatečnostní vadu namítl žalobce i v nyní projednávané věci. Žalovaný ve vyjádření namítal, že žaloba není přípustná jednak z důvodu, že rozhodnutí o úpadku není rozhodnutím, kterým by bylo insolvenční řízení skončeno a není podle jeho názoru přípustný výklad, který by přípustnost žaloby pro zmatečnost extensivním způsobem rozšiřoval i na případy, kdy zjevně došlo pouze k ukončení dílčí fáze řízení. Dále namítal, že žalobce a) není k podání žaloby aktivně legitimován, neboť mu napadeným rozhodnutím bylo plně vyhověno a nebyla mu způsobena žádná jiná újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením rozhodnutí a současně vyjádřil přesvědčení, že ve věci rozhodoval zákonný soudce podle rozvrhu práce. Podáním doručeným 20.12.2011 vstoupil do řízení vedlejší účastník na straně žalovaného, který rovněž ze stejných důvodů namítal nedostatek aktivní legitimace žalobce a). Žalobce b), ač byl soudem vyzván se k podané žalobě pro zmatečnost žalobce a) nevyjádřil. Dále soud prvního stupně konstatoval, že z podání žalobce a) a z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2013, čj. KSBR 28 INS 11584/2010-P1-4 zjistil, že na místo obchodní společnosti PXP GROUP a.s., IČ: 28 81 788 do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. 28 INS 11584/2010 vstoupil nabyvatel jeho pohledávky MEDICONTAX s.r.o., IČ: 246 68 397. S ohledem na skutečnost, že v řízení o žalobě pro zmatečnost je zachováno účastenství dle řízení napadeného žalobou pro zmatečnost, vstoupil právní nástupce v insolvenčním řízení, rovněž na místo žalobce a) v řízení o žalobě pro zmatečnost. (KSBR 28 INS 11584/2010 Na základě provedeného dokazování u jednání dne 5.2.2014 a podrobných zjištění z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. KSBR 28 INS 11584/2010 a rozvrhu práce Krajského soudu v Brně platného k datu 7.10.2010 (ke dni, kdy byl žalobcem a/ podán ve věci dlužníka RE 100 D s.r.o. insolvenční návrh), soud prvního stupně uzavřel, že žaloba pro zmatečnost byla podána aktivně legitimovaným účastníkem původního řízení, je včasná (když žalobou napadené usnesení bylo žalobci a/ doručeno dne 28.3.2011, žaloba byla podána dne 23.6.2011, to je v zákonné 3 měsíční lhůtě), přípustná a také důvodná. Zdůraznil, že k žalobě pro zmatečnost je legitimován účastník původního řízení, vůči němuž je napadené pravomocné rozhodnutí závazné (viz ust. § 159a odst. 1 o.s.ř.) a proti rozhodnutím uvedeným v ust. § 229 o.s.ř. a jen z důvodů v tomto ustanovení uvedených; tento výčet je taxativní, přičemž pravomocná rozhodnutí, která byla vydána v průběhu řízení, není možné touto žalobou napadnout. Nicméně v dané věci původním řízením, v rámci něhož bylo napadené rozhodnutí vydáno, je řízení insolvenční a při hodnocení, zda je možno usnesení o zjištění úpadku dlužníka napadnout žalobou pro zmatečnost vyšel soud z názoru formulovaném Nejvyšším soudem ČR při výkladu zákona č. 328/1991, Sb. o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31.12.2007, podle kterého proti usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce je přípustná žaloba pro zmatečnost. Argumentace Nejvyššího soudu ČR byla vedena úvahou, že prohlášením konkursu na majetek úpadce došlo ke skončení první fáze konkursního řízení, v níž se rozhoduje o návrhu na prohlášení konkursu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.10.2006, sp. zn. 21 Cdo 2758/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2007, pod číslem 5). Podle názoru soudu prvního stupně lze rovněž v podmínkách insolvenčního řízení hledět na usnesení o zjištění úpadku jako na rozhodnutí, kterým končí první ucelená část insolvenčního řízení. Soud proto dospěl k závěru, že usnesení o zjištění úpadku je jak usnesením ve věci samé, tak usnesením, které má povahu usnesení, jímž se řízení končí (ust. § 229 odst. 1 o. s. ř.) a je tedy proti němu žaloba pro zmatečnost přípustná. Současně byla žaloba podána původním účastníkem řízení, neboť žalobce a) v něm vystupoval jako insolvenční navrhovatel a žalovaný jako ten, vůči němuž insolvenční návrh směřoval (dlužník). K námitkám žalovaného a vedlejšího účastníka na jeho straně, že žalobce a) není ve věci aktivně legitimován (když mu bylo napadeným usnesením zcela vyhověno) dále soud prvního stupně mimo jiné zdůraznil, že žaloba pro zmatečnost je mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými (zásadními) vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem (trpí zmatečností), popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, je-li nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková rozhodnutí byla dodatečně odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Jde o institut, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž došlo k závažným procesně právním nedostatkům. Neslouží k nápravě všech vad řízení, ale pouze tzv. vad zmatečnostních, tedy vad řízení zásadní povahy, jež jsou současně právní úpravou výslovně prohlášeny za důvod pro podání zmatečnostní žaloby jako mimořádného (KSBR 28 INS 11584/2010 opravného prostředku. Žalobu pro zmatečnost je tedy možné podat jen proti rozhodnutím a pouze z důvodů taxativně uvedených v ust. § 229 odst. 1 až 4 o.s.ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2011 sp.zn. 21 Cdo 1166/2010). Žalobce a) jako důvod zmatečnosti, kterým je soud vázán, uvedl jeden z důvodů uvedených v ust. § 229 o.s.ř., a to důvod dle ust. § 229 odst. 1 písm. f) o.s.ř., že soud byl nesprávně obsazen. Existence závažných vad řízení je důvodem pro odstranění (kasace) rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je či není věcně správné. Od odvolání (apelace) se kasace liší tím, že nejde při ní, tak jako při odvolání, o zrušení nesprávného rozhodnutí z hlediska faktických okolností, nýbrž o zrušení rozhodnutí, jehož vydáním byl porušen zákon. V podmínkách žaloby pro zmatečnost, shledá-li soud, že zákon porušen byl, tedy že byl naplněn některý z důvodů zmatečnosti uvedený v ust. § 229 o.s.ř., takové rozhodnutí zruší. Z tohoto pohledu proto soud prvního stupně vyhodnotil námitky žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného ve vztahu k aktivní legitimaci žalobce a) za nedůvodné, neboť žalobce a) svoji žalobu opírá o jeden ze zákonných důvodů, že soud byl nesprávně obsazen a dovolává se svého práva na zákonného soudce zakotveného v Čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR. Žalobce a) tedy jednoznačně vymezil, jaká újma mu měla být rozhodnutím soudu způsobena a samy důvody, které ust. § 229 o.s.ř. vyjmenovává, představují újmu v právu účastníků, potažmo zásadní vady řízení. Nelze tedy ust. § 229 o.s.ř. vykládat tak, že k důvodu zmatečnosti zde taxativně uvedeném, je žalobce povinen uvádět nějakou jinou další újmu, která by mu měla být způsobena. Stejně tak námitka, že žalobu nemůže podat ten, jemuž bylo napadeným rozhodnutím plně vyhověno, neobstojí, neboť takové omezení zákonná úprava žaloby pro zmatečnost nezná. Není ani zřejmé, zda toto omezení by mělo být uplatněno pouze ve vztahu k důvodu zmatečnosti podle ust. § 229 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a proč právě jen k němu, nebo i u ostatních důvodů, když minimálně u důvodů uvedených pod písmeny a) až d) by takový závěr byl zcela absurdní. V dané věci je nesporné, že věc byla přidělena dne 7.10.2010 soudnímu oddělení 28 INS, ve kterém rozhoduje soudkyně Mgr. Zdeňka Hubertová, a že po předání věci do oddělení 24 INS vydala rozhodnutí o úpadku dlužníka soudkyně Mgr. Eva Krčmářová, jako rozhodující soudkyně v oddělení 24 INS. Stalo se tak na základě rozvrhu práce Krajského soudu v Brně platného k datu 7.10.2010, dle kterého bylo stanoveno že, pokud by v průběhu zahájeno insolvenčního řízení byl podán návrh na řešení úpadku dlužníka reorganizací, je to důvodem pro okamžité předání k dalšímu projednání rozhodnutí podle pořadí jednomu z oddělení 24 INS, 27 INS, 39 INS a 40 INS. Nicméně princip specializace soudců (soudních oddělení) v insolvenčním řízení na agendu reorganizací (jako způsobu řešení dlužníkova úpadku) je možné ve smyslu ust. § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích ve znění účinném do 18. 7. 2011 promítnout do rozvrhu práce jedině tak, že věci budou do příslušného oddělení rozděleny podle hledisek určitelných ke dni zahájení insolvenčního řízení (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2010, č. j. 3 VSPH 608/2010-B-33, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. 114 v roce 2011), což se v dané věci nestalo a po předání věci do oddělení 24 INS byl soud nesprávně obsazen, neboť návrh na povolení reorganizace byl podán až dne 19. 11. 2010, Z tohoto důvodu byla v dané (KSBR 28 INS 11584/2010 věci od 7. 10. 2011 zákonným soudem Mgr. Zdeňka Hubertová, rozhodující v oddělení 28 INS. Již podáním návrhu na zahájení řízení je vymezen předmět řízení v jednotlivé věci a pouhým návrhem na změnu způsobu jeho projednání, v daném případě řešení úpadku dlužníka reorganizací, nemůže dojít ke změně soudce, neboť takový postup nemá zákonnou oporu. V případě, že by takový postup byl považován za dovolený, postačovalo by ke změně zákonného soudce podání jakéhokoli návrhu na změnu způsobu projednání, i třeba osobou neoprávněnou či návrhu zjevně nepřípustného, což by odporovalo předvídatelnosti a transparentnosti v obsazení soudu. V dané věci je tak dán důvod zmatečnosti ve smyslu ust. § 229 odst. 1 písm. f) o.s.ř., neboť ve věci rozhodl soud, který byl nesprávně obsazen. Námitce žalovaného, že by soud neměl ve věci rozhodnout a vyčkat rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost ve věci účastenství podané obchodní společností ARBEGE HOLDING LIMITED (na jehož místo nyní vstoupil do řízení 28 INS nabyvatel jeho pohledávky PERSIMMON SOLUTIONS INC.) soud nevyhověl, neboť jak vyplývá ze zápisu v insolvenčním rejstříku, žaloba pro zmatečnost evidovaná pod sp. zn. 27 ICm 1969/2012, KSBR 28 INS 11584/2010-C4 byla v rozporu s ust. § 230 odst. 3 o.s.ř. podána proti usnesení, jímž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost a zákon neumožňuje podávat mimořádně opravné prostředky do mimořádných opravných prostředků, neboť by tím byl popřen celý systém opravných prostředků a nebylo by tak možné dosáhnout konečného rozhodnutí ve věci. Ze všech shora uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě pro zmatečnost vyhověl a napadené usnesení zrušil s tím, že v novém rozhodnutí o věci rozhodne insolvenční soud o náhradě nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost (ust. § 235i odst. 1 věta první před středníkem o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení podali žalovaný a vedlejší účastník vystupující na jeho straně, včasné odvolání.

Žalovaný namítal, že žalobce a) není ve věci aktivně legitimován, neboť mu žalobou napadeným usnesením bylo vyhověno, když k jeho návrhu byl zjištěn úpadek dlužníka. Žádná újma na právech mu nevznikla, fakticky jen říká, že usnesení je nesprávné, soud sice rozhodl, jak požadoval, ale jen mělo být vydáno jiným soudcem. V této věci je však třeba vzít v úvahu následky, které bude mít pro jeho účastníky případné zrušení insolvenčního řízení, kdy po dobu tří let po té, co byla vyhlášena insolvence, proběhl přezkum přihlášek, proběhla řada incidenčních sporů, které jsou pravomocné. Mělo by tak dojít ke zrušení věcně správného rozhodnutí jen proto, aby totéž rozhodnutí bylo znovu vyhlášeno jiným soudcem a mělo by dojít k opakování celé procedury od prohlášení konkursu, přezkumu přihlášek, přes incidenční spory, včetně sporů o pravost přihlášených pohledávek a sporů o majetek podstaty. Soud se rovněž nevypořádal se skutečností, že dle judikatury Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 230/96 či I. ÚS 476/97) nelze námitku nezákonného soudu užívat účelově a že musí být uplatněna včas. V dané věci byly skutečnosti, na nichž stojí tato žaloba, žalobci známy již v době vydání nyní zrušeného usnesení, přesto nepovažoval za nutné podat proti němu odvolání, až později uplatnil mimořádný opravný prostředek. Nadto žalovaný setrvává na názoru, (KSBR 28 INS 11584/2010 že napadené usnesení nebylo vydáno nezákonným soudcem, neboť byl určen podle platného rozvrhu práce a dále odkázal na ust. § 42 zákona o soudech a soudcích, které předpokládá, že i po zahájení řízení bude věc předána jinému soudnímu oddělení, jestliže se ukáže, že dlužník tvoří koncern s jiným dlužníkem. S argumentací, že není přípustná pozdější změna zákonného soudce, byť k ní dojde na základě právoplatného rozvrhu práce, proto nelze souhlasit. Smysl existence rozvrhů práce spočívá v jasném, předvídatelném, transparentním a objektivním způsobu určení soudce (soudního oddělení). Při zachování těchto kritérií není pak žádné překážky proto, aby rozvrh práce reagoval i na skutečnosti nastalé po zahájení řízení. Toto ostatně naznačil i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi, na kterou odvolatel ve svém odvolání poukázal. Lze proto dle něj uzavřít, že předmětný rozvrh práce byl zákonný, byť z určitého pohledu možná ne zcela vhodný či dokonalý. Odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 VSPH 608/2010 nebyl přiléhavý, neboť tam nešlo o soudce určeného podle rozvrhu práce, nýbrž o soudce určeného na základě pokynu místopředsedy soudu. V neposlední řadě žalovaný namítal, že v předmětné věci nebyla žaloba pro zmatečnost přípustná, neboť žalobou pro zmatečnost lze napadnou pouze rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno, což není projednávaný případ. Extenzivní výklad ust. § 229 o.s.ř. je dle něj nepřijatelný. Navrhl zrušení odvoláním napadeného usnesení a přiznání práva žalovanému na náhradu nákladů řízení.

Vedlejší účastník na straně žalovaného v odvolání rovněž namítal, že žalobce a) není ve věci aktivně legitimován, neboť jeho návrhu bylo žalobou napadeným usnesením vyhověno a další jeho závislé výroky nelze považovat za rozhodnutí ve věci. Dále akcentoval, že žádná další aktivně legitimovaná osoba žalobu pro zmatečnost ve lhůtě nepodala. Po zrušení usnesení ze dne 1.6.2011, č.j. KSBR 24 (28) 11584/2010-B-26, o prohlášení konkursu (vydaném soudkyní Mgr. Evou Krčmářovou), znovu rozhodla soudkyně Mgr. Zdeňka Hubertová usnesením ze dne 30.11.2011, č.j. KSBR 28 INS 11584/2010-B-58 tak, že na majetek dlužníka opětovně prohlásila konkurs, přičemž toto usnesení bylo Vrchním soudem v Olomouci usnesením ze dne 22.2.2012 (č.d.B-74) potvrzeno mimo jiné s tím, jde o rozhodnutí, které netrpí zmatečností, nicméně je závislé na rozhodnutí o úpadku a v případě, že bude rozhodnutí o úpadku zrušeno pro zmatečnost, bude i toto posledně uvedené usnesení (o konkursu) zrušeno spolu s ním. Pokud tedy bude mít odvolací soud za to, že v přezkoumávaném případě došlo k odnětí zákonného soudce, pak lze konstatovat, že všichni účastníci tohoto řízení jsou stejnou měrou postiženi uvedenou vadou řízení. Je tedy s podivem, že žalobce, který inicioval insolvenční řízení ve věci dlužníka a domáhal se rozhodnutí o úpadku dlužníka, dále trvá na žalobě a to za situace, kdy všechny ostatní aktivně legitimované subjekty, včetně dlužníka, k podání jeho žaloby nepřistoupily, ačkoliv žalobce ví, že v případě, že vezme žalobu zpět, insolvenční řízení bude fakticky zhojeno. Odvolatel proto jednání žalobce považuje za zneužití práva, které nemůže podléhat právní ochraně. Žalobci ve skutečnosti nejde o zásah do jeho ústavních práv, ale o to, aby v případném novém usnesení o zjištění úpadku, soudce jmenoval insolvenčním správcem jinou osobu, tj. aby se jinou cestou domohl určení své pohledávky, kterou (KSBR 28 INS 11584/2010 mu vedlejší účastník jako insolvenční správce dlužníka popřel. Pokud je v dané věci argumentováno, že žaloba pro zmatečnost je přípustná i proti usnesení o zjištění úpadku, kterým končí určitá (první) fáze insolvenčního řízení (s čímž odvolatel nesouhlasí), pak nevidí důvod, proč by tyto ucelené části řízení nemohli rozhodovat rozdílní soudci, tj. aby v průběhu insolvenčního řízení byla věc přidělena specializovanému soudci (na danou fázi řízení) Reorganizaci lze považovat za ucelenou část insolvenčního řízení, přičemž je vhodné, aby již o návrhu na reorganizaci rozhodoval soudce, který je na tuto problematiku specializován. Proto se domnívá, že přidělením věci Mgr. Evě Krčmářové nedošlo k odnětí zákonného soudce. Navrhl, změnu napadeného usnesení tak, že se žaloba zamítá.

Žalobce a) ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Uvedl, že žalobu podal z důvodu porušení práva na zákonného soudce, což je jedno z ústavně zaručených práv a jedná se o natolik závažnou vadu řízení, že je třeba ji napravit, ať již v jejím důsledku došlo či nedošlo k dalšímu zásahu do práv účastníků řízení. Žalobou napadeným usnesením došlo mimo jiné i ke jmenování insolvenčního správce, který následně pohledávku žalobce a) popřel co do pravosti, ačkoliv se jednalo o pohledávky dlužníkem uznané a zajištěné zástavním právem. Namítá-li žalovaný, že jednání žalobce a) je účelové a že proti žalobou napadenému usnesení ani nepodal odvolání, pak žalobce a) namítá, že odvolání proti výroku o úpadku (v uvedeném usnesení) mohl podat odvolání pouze dlužník a proti výroku o ustanovení správce lze namítat jen to, že ustanovený správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý, proti ostatním výrokům pak není odvolání přípustné. Žalobci a) není tedy zřejmé, proti čemu se měl právo odvolat.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání jsou včasná, byla podána oprávněnými osobami, přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

Především odvolací soud konstatuje, že skutková zjištění soudu prvního stupně, jak jsou uvedena v napadeném usnesení, jsou správná a úplná, nebyla odvolateli zpochybněna (žalovaný u odvolacího jednání nesetrval na námitce, že soud prvního stupně neprovedl důkaz rozvrhem práce Krajského soudu v Brně, platným ke dni 7.10.2010), proto na tato zjištění odvolací soud v zájmu stručnosti svého rozhodnutí v celém rozsahu odkazuje.

Na základě takto zjištěném skutkovém stavu odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba pro zmatečnost je v dané věci přípustná, byla podána aktivně legitimovanou osobou, jde o žalobu včasnou a také důvodnou.

Přípustnost této žaloby má oporu v ust. § 229 odst. 1 písm. f) o.s.ř. dle kterého žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno (pozn. bez (KSBR 28 INS 11584/2010 ohledu na to, zda jde o rozhodnutí ve věci samé či nikoliv), jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

K otázce, že pravomocné usnesení o zjištění úpadku dlužníka, je usnesením, kterým bylo řízení skončeno a které lze napadnout žalobou pro zmatečnost ve smyslu ust. § 229 odst. 1 o.s.ř., se odvolací soud vyslovil již ve svém předchozím usnesení v této věci ze dne 20.2.2013, 12 VSOL 49/2012-208, v němž dospěl k závěru, s poukazem na příslušná ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ), že insolvenční řízení (obdobně jako konkursní řízení dle zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31.12.2007) se rovněž člení na několik relativně samostatných fází. První začíná podáním insolvenčního návrhu a končí rozhodnutím o úpadku; druhá fáze se týká rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka (k níž se pojí přihlášení pohledávek věřiteli ve lhůtě stanovené rozhodnutím o úpadku, přezkum pohledávek, soupis majetku) a pokud je způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs, pak sem spadá zpeněžení majetku a končí podáním a projednáním konečné zprávy. Třetí závěrečná fáze se týká rozvrhu výtěžku zpeněžení mezi věřitele a končí zrušením konkursu. Dále zde odvolací soud uzavřel, že v době od podání insolvenčního návrhu do vydání usnesení, jímž byl zjištěn úpadek, jsou účastníky této fáze řízení pouze navrhující věřitel (é) a dále ti z věřitelů, kteří k insolvenčnímu návrhu přistoupili do rozhodnutí o úpadku (§ 107 odst. 1, odst. 2, odst. 5 IZ) a dlužník, případně jen dlužník pokud podal insolvenční návrh jen on sám. Ostatní věřitelé, i když mohou podat přihlášku své pohledávky od samotného počátku zahájení insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 IZ), pokud do rozhodnutí o zjištění úpadku (případně do právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu) do řízení svým insolvenčním návrhem nepřistoupili, se aktivními účastníky této fáze řízení nestali. Proto rozhodnutí o úpadku či jiné rozhodnutí o insolvenčním návrhu není třeba jim (zvlášť) doručovat, neboť toliko přihlášením své pohledávky nezískávají legitimaci k podání odvolání ani proti rozhodnutí soudu o zjištění úpadku dlužníka ani proti jinému rozhodnutí (odmítnutí, zamítnutí, zastavení řízení) o insolvenčním návrhu. Na těchto závěrech nehodlá odvolací soud ničeho měnit.

Lze jen doplnit, že toto rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a jeho závěry obstály i v rovině ústavně právní, jak to vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 15.10.2013, sp. zn. IV. ÚS 1679/2013, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost věřitele ARBEGE HOLDING LIMITED proti uvedenému rozhodnutí se závěrem, že Vrchní soud v Olomouci v něm aplikoval jednoduché právo způsobem, který je ústavně konformní a nezasáhl tak do ústavně zaručených práv a svobod tohoto stěžovatele.

Tímto považuje odvolací soud za zodpovězenou a tudíž nedůvodnou tu část námitek odvolatelů, podle nichž žalobce a) není v předmětné věci aktivně legitimován, resp. že je s podivem, že žádná další aktivně legitimovaná osoba žalobu pro zmatečnost ve lhůtě rovněž nepodala a že žalobou napadené usnesení není tím rozhodnutím, kterým se řízení končí. (KSBR 28 INS 11584/2010 K uvedenému je však třeba dále uvést, že jestliže žalobce a), resp. jeho právní předchůdce, svým insolvenčním návrhem podaným u Krajského soudu v Brně dne 7.10.2010 zahájil insolvenční řízení ve věci dlužníka RE 100 D s.r.o., k jehož návrhu přistoupil žalobce b), pak je nutno uzavřít, že pokud tvrdí, že žalobou pro zmatečnost napadené usnesení (o úpadku) bylo vydáno nezákonnou soudkyní (že v době jeho vydání byl soud nesprávně obsazen), pak je ve věci aktivně legitimován, neboť se dovolává svého práva na zákonného soudce, jak správně uzavřel soud prvního stupně a odvolací soud souhlasí i se závěrem, že již tento důvod, je-li opodstatněný, představuje újmu v právu účastníka řízení.

Námitky odvolatelů, že jednání žalobce a) je účelové, když proti žalobou napadenému usnesení, jímž mu bylo vyhověno , nepodal odvolání, ač mu v době jeho vydání musela být dle odvolatelů známa skutečnost, že rozhodla nezákonná soudkyně a že z tohoto důvodu jde z jeho strany o jednání, kterým zneužívá práva, které nemůže podléhat ochraně, jsou rovněž neopodstatněné a navíc rozporuplné.

K těmto námitkám je nutno především poukázat na ust. § 141 odst. 1 (větu druhou před středníkem) IZ v rozhodném znění, dle kterého proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník. Již z logiky tohoto ustanovení vyplývá, že žalobce a), jehož insolvenčnímu návrhu bylo vyhověno, nebyl k podání odvolání proti usnesení o úpadku legitimován. Žalobou napadeným usnesením byl rovněž (mj.) ustanoven insolvenční správce, jestliže však žalobce a) neměl proti osobě správce žádné výhrady ve smyslu ust. § 26 IZ, pak neměl žádný rozumný důvod podávat odvolání ani proti této části žalobou napadeného usnesení. Vůči zbývajícím závislým výrokům tohoto usnesení odvolání přípustné není. Nutno proto uzavřít, že pokud byl žalobce přesvědčen, že uvedené usnesení bylo vydáno nezákonnou soudkyní, pak neměl proti němu jinou možnost obrany, než kterou zvolil, to je podat včas žalobu pro zmatečnost z důvodů uvedených v ust. § 229 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Tento jeho postup nelze proto za zneužití práva označit.

Odvolací soud se dále ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, potažmo se závěry, které byly formulovány již v usnesení Vrchního soudu v Olomouci (vydaném v rámci insolvenčního řízení dlužníka RE 100 D s.r.o.) ze dne 29.9.2011, č.j. KSBR 24 (28) INS 11584/2010, 2 VSOL 465/2011-B-51, dle kterých pokud Rozvrh práce Krajského soudu v Brně, platný ke dni zahájení insolvenčního řízení (7.10.2010) stanovil pro insolvenční řízení specializaci i v těch případech, kdy došlo k podání návrhu na povolení reorganizace až po zahájení insolvenčního řízení, pak byl sestaven v rozporu se zákonem (o soudech a soudcích). I když v rámci insolvenční agendy lze tuto dále členit s využitím specializace na jednotlivé typy řízení podle různých kritérií, nicméně při sestavování rozvrhu práce je nutno mít vždy na zřeteli pravidla vtělená do ust. § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Toto další členění insolvenční agendy proto musí být koncipováno tak, aby nejpozději v den, kdy věc došla soudu, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení věc podle specializace náleží. Není přípustné, aby v insolvenčním řízení, které je jedním (KSBR 28 INS 11584/2010 řízením, ač je členěno na několik relativně samostatných fází (řízení o insolvenčním návrhu, rozhodování o způsobu řešení úpadku, řešení úpadku), postupně působilo více soudců z různých soudních oddělení. Uvedené však neznamená, že by rozvrh práce musel rezignovat na možnost určit jako specializační znak reorganizaci. Musí však důsledně dbát na to, aby již ke dni zahájení insolvenčního řízení bylo zřejmé, že věc spadá do této specializace a bude přidělena k vyřízení k tomu specializovanému senátu, resp. některému z nich . Dále je zde formulován závěr, že při zahájení tohoto insolvenčního řízení zde nebyly splněny podmínky pro přidělení věci některému ze čtyř soudních oddělení, které v té době byly u Krajského soudu v Brně specializovány na reorganizace. Věc proto byla přidělena do nespecializovaného soudního oddělení 28 INS, v němž působí soudkyně Mgr. Zdeňka Hubertová. V tomto soudním oddělení pak měla věc i zůstat, neboť následné podání návrhu na povolení reorganizace nemůže být důvodem pro změnu v obsazení soudu. Pokud byla věc přesto odebrána soudnímu oddělení 28 INS a přidělena do oddělení 24 INS, byl tímto postupem účastníkům řízení odňat zákonný soudce .

Závěr soudu prvního stupně, že v dané věci byl dán důvod zmatečnosti ve smyslu ust. § 229 odst. 1 písm. f) o.s.ř., který je důvodem ke zrušení žalobou napadeného usnesení (§ 235e odst. 2 o.s.ř.), byl proto správný.

Ke všem zbývajícím námitkám odvolatelů, ohledně věcné správnosti žalobou napadeného usnesení, dosavadní délky řízení, případné nutnost k opakování celé procedury, dále že žalobci a), ani ostatním účastníkům řízení nebyla způsobena žádná konkrétní újma, apod., odvolací soud odkazuje na Nález Ústavního soudu ze dne 30.3.1999, sp. zn. I. ÚS 383/98, v němž Ústavní soud naprosto jednoznačně formuloval tento závěr:

Ústavně zaručené právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) již Ústavní soud interpretoval v minulosti, když uvedl, že princip práva na zákonného soudce "na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen-pro různé důvody a rozličné účely-výběr soudů a soudců "ad hoc". Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli; tím méně lze ospravedlňovat-poukazem na "jinak věcnou správnost"-takové rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s tímto principem, neboť -mimo jiné-nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak je pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé povolávat při nalézání práva k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru .

Ze všech shora uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. (KSBR 28 INS 11584/2010 P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 1. října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu