11 VSOL 51/2012-60
22 ICm 1344/2011 11 VSOL 51/2012-60 (KSOS 22 INS 2900/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce Komerční banky, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, IČ: 45317054, zastoupeného JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem Praha 1, Vyskočilova 1326/5, PSČ 140 00, proti žalovanému Ing. Marku Třískovi, se sídlem Šumperk, Okružní 20, PSČ 787 01, insolvenčnímu správci dlužnice Margity Červeňákové, nar. 16.11.163, bytem Březná 27, Štíty, PSČ 789 91, zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Šumperk, Starobranská 4, PSČ 787 01, o určení pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 22 INS 2900/2011, 22 ICm 1344/2011-30 ze dne 17.2.2012

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 6.360 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. (KSOS 22 INS 2900/2011)

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že část pohledávky č. 1 ve výši 53.466,21 Kč přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 2900/2011 za dlužnicí přihláškou P6 z titulu úroku z prodlení podle smlouvy o úvěru ze dne 19.11.2007 a z titulu nákladů rozhodčího řízení je po právu (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby bylo určeno, že část pohledávky č. 2 ve výši 18.053,87 Kč přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 2900/2011 za dlužnicí přihláškou P6 z titulu úroku z prodlení podle smlouvy o osobní kreditní kartě ze dne 1.2.2008 a z titulu nákladů rozhodčího řízení je po právu (výrok II.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 11.520 Kč (výrok III.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že přihláškou pohledávky č. P6 žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice (ve vztahu ke které byl zjištěn úpadek a schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře) vykonatelnou pohledávku č. 1 celkem ve výši 174.635,77 Kč sestávající se z jistiny ve výši 90.694,49 Kč, nákladů rozhodčího řízení ve výši 29.128,82 Kč, úroků ve výši 18.935,47 Kč, úroků z prodlení v sazbě 25 % z částky 86.010,51 Kč od 9.7.2009 do 9.3.2011 ve výši 35.876,99 Kč, dále vykonatelnou pohledávku č. 2 celkem ve výši 71.582,20 Kč sestávající se z jistiny ve výši 37.197,26 Kč, nákladů rozhodčího řízení ve výši 17.062,22 Kč, úroků ve výši 11.736,67 Kč, úroků z prodlení v sazbě 6,1 % z částky 27.581,11 Kč od 9.7.2009 do 9.3.2011 ve výši 2.807,15 Kč a v sazbě 25 % z částky 6.662,06 Kč od 9.7.2009 do 9.3.2009 ve výši 2.778,90 Kč, celkem 5.586,05 Kč. U přezkumného jednání dne 10.5.2011 insolvenční správce popřel u pohledávky č. 1 částku ve výši 53.466,21 Kč představující náklady rozhodčího řízení a rozdíl mezi smluvenými a zákonnými úroky z prodlení, u pohledávky č. 2 částku ve výši 18.053,87 Kč představující náklady rozhodčího řízení a rozdíl mezi smluvenými a zákonnými úroky z prodlení s odůvodněním, že pokud jde o náklady rozhodčího řízení, jde o neoprávněné nároky, jelikož bylo rozhodnuto orgánem, který neměl pravomoc ve věci jednat a o sporu rozhodnout z důvodu neplatnosti rozhodčích doložek, a pokud jde o smluvené úroky z prodlení, uplatní se kogentní ustanovení občanského zákoníku. Soud uzavřel, že žalobce podal včasnou žalobu (ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání) podle ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona. Ve vztahu ke smlouvě o úvěru ze dne 19.11.2007 a pohledávce č. 1 dospěl k závěru, že v čl. XIII. všeobecných obchodních podmínek této smlouvy je obsažena dohoda o tom, že majetkové spory, které vzniknou ze smlouvy o úvěru, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeném Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČ: 26421381, podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti pro řízení a.s. Dále tyto podmínky obsahují ujednání o úrocích z prodlení ve výši rozdílu mezi sazbou pro úroky z prodlení určenou v příslušném oznámení banky a úrokovou sazbou z úvěru. Dne (KSOS 22 INS 2900/2011)

9.11.2009 pod sp. zn. K/2009/04974 byl vydán rozhodcem JUDr. Tomášem Sokolem (jmenovaným správcem seznamu rozhodců Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s.) rozhodčí nález, dle doložky vyznačené rozhodcem toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28.1.2010 a stalo se vykonatelným dne 1.2.2010. Žalobce jako věřitel jednal při uzavírání a plnění úvěrové smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti, dlužnice smlouvu neuzavírala jako podnikatelka, tato smlouva tak podléhá režimu obchodního zákoníku a současně jde o úvěr spotřebitelský (§ 261 odst. 3 písm. d/ obchodního zákoníku a § 52 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy). V souladu s ustanovením § 264 odst. 4 obchodního zákoníku je nutno použít vždy ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. K tomu poukázal na směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a uzavřel, že v dané věci jde o případ, kdy rozhodčí doložka (podmínka) nebyla sjednána individuálně při sepisu smlouvy (když byla sepsána předem a spotřebitel nemohl mít žádný vliv na její obsah), a proto je nutno ji považovat za nepřiměřenou, neboť v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele. S ohledem na ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku ve znění platném k datu uzavření smlouvy, dále s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora (kterou v rozsudku blíže citoval) posoudil soud ujednání v čl. XIII. úvěrových podmínek (tzv. rozhodčí doložku) z úřední povinnosti tak, že tato doložka je neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, a proto pohledávka žalobce byla správně přezkoumána jako nevykonatelná. Je-li rozhodčí nález nicotný, nevyvolává žádné právní účinky a nemůže založit právo žalobce na náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 29.128,82 Kč. Společnost pro rozhodčí řízení a.s. (uvedená v rozhodčí doložce) není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, sjednání rozhodčí doložky je neplatné podle ustanovení § 39 občanského zákoníku i pro obcházení ustanovení § 13 zákona č. 216/1994 Sb. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyšší soudu České republiky sp. zn. 23 Cdo 4743/2010 ze dne 23.3.2011 a sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011. Pokud jde o pohledávku ve výši 24.337,39 Kč z titulu kapitalizovaných úroků z prodlení v sazbě 25 % ročně z dlužné jistiny, tj. nad zákonné úroky z prodlení ve výši 11.539,60 Kč uznané insolvenčním správcem, i v této části je žaloba nedůvodná s odkazem na kogentní ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku a § 517 odst. 2 občanského zákoníku. Dohoda stran o úrocích z prodlení zákonné úroky z prodlení převyšující je absolutně neplatným právním úkonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor s výše uvedenými ustanoveními. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Odo 873/2006 ze dne 30.10.2008. Ve vztahu ke smlouvě o osobní kartě ze dne 1.2.2008 (revolvingovém úvěru) a pohledávce č. 2 soud uzavřel, že v čl. XVII. všeobecných obchodních podmínek této smlouvy je sjednáno, že majetkové spory, které vzniknou z této smlouvy, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců vedeného Společností (KSOS 22 INS 2900/2011) pro rozhodčí řízení a.s., IČ: 26421381, podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a.s., dále tyto podmínky obsahují ujednání o úrocích z prodlení ve výši určené v oznámení banky. Dne 9.11.2009 pod sp. zn. K/2009/04762 byl vydán rozhodčí nález rozhodcem JUDr. Janem Brožem (jmenovaným správcem seznamu rozhodců Společnosti pro rozhodčí řízení a.s.), dle rozhodčí doložky vyznačené rozhodcem rozhodčí nález nabyl právní moci dne 15.1.2010 a stal se vykonatelným dne 18.1.2010. Předmětný závazkový vztah rovněž podléhá režimu obchodního zákoníku, jde o spotřebitelský úvěr a uplatní se ustanovení § 52 a násl. občanského zákoníku, dále ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. K tomu soud odkázal zcela na právní argumentaci posouzení předmětného závazkového vztahu již uvedenou ve vztahu k pohledávce č. 1. Rovněž rozhodčí doložka sjednaná v této smlouvě je neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, rozhodčí nález je právně nicotný akt, který nemůže vyvolat právní účinky a založit právo žalobce na náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 17.062,22 Kč Dále soud uzavřel, že ve vztahu k nákladům rozhodčího řízení se z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (stanovící meze popírání vykonatelných pohledávek) neuplatní. Pohledávka ve výši 991,65 Kč z titulu kapitalizovaných úroků z prodlení v sazbě 25 % ročně z dlužné jistiny, tj. nad zákonné úroky z prodlení ve výši 4.594,40 Kč uznané insolvenčním správcem, není po právu ze stejných důvodů jako u pohledávky č. 1, a to s odkazem na kogentní ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku a § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. Dohoda stran o úrocích z prodlení převyšující zákonné úroky je tak absolutně neplatným právním úkonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Soud proto žalobu zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle procesního úspěchu žalovaného tak, že mu přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně představující náklady právního zastoupení celkem ve výši 11.520 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Uvedl, že v insolvenčním zákoně v žádném ustanovení není zakotvena pravomoc insolvenčního soudu posoudit vykonatelnost pohledávky jako předběžnou otázku a k neplatnosti rozhodčího nálezu u spotřebitelů tak soud musí přihlížet z úřední povinnosti. Namítl, že insolvenční soud má vycházet pouze ze závěrů učiněných insolvenčním správcem v rámci jeho přezkumné činnosti a nikoliv činit sám závěry o tom, zda je přihláška pohledávky vykonatelná či nevykonatelná. Poukázal na to, že do českého právního řádu nebylo transponováno doslovné ani obdobné znění ustanovení bodu 1, písm. q) směrnice Rady č. 93/13/EHS, a i kdyby toto ustanovení bylo převedeno do našeho právního řádu, nebyl by naplněn jím předvídaný rozpor s podmínkou přiměřenosti. Podle jeho názoru v incidenčních sporech nelze aplikovat rozhodnutí Evropského soudního dvora uvedená soudem prvního stupně, neboť z těchto rozhodnutí ani směrnice neplyne pravomoc insolvenčního soudu, natož insolvenčního správce, považovat pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález za neplatný či dokonce za nicotný. Namítl, že podle výslovné dikce ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nemůže být předmětem přezkumu vykonatelných rozhodnutí jiné právní posouzení, soud prvního stupně tak porušil nejen tuto zásadu, (KSOS 22 INS 2900/2011) ale i princip res iudicata, provedl chybný, svévolný a protiústavní výklad těch právních ustanovení, o která napadený rozsudek opřel. K tomu pro srovnání poukázal na vykonávací řízení, ve kterém nelze zpochybňovat věcnou správnost vykonávaného titulu s tím, že pokud je možno na základě rozhodčího nálezu vést exekuci, tím méně je možno jeho platnost zpochybňovat v rámci insolvenčního řízení. Dále poukázal na jiné rozhodnutí v obdobné věci téhož odvolacího soudu. Ve vztahu k pohledávce z titulu úroků z prodlení se podle jeho názoru rovněž nelze zabývat námitkou rozporu sazby smluvených úroků s úpravou podle ustanovení § 517 občanského zákoníku, neboť se jedná o právní posouzení, a tato námitka žalovanému podle ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona rovněž nepřísluší. Žalobce dále v odvolání namítl, že přiznáním náhrady nákladů řízení žalovaného podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. byla porušena do určité míry zásada rovnosti účastníků, neboť v případě úspěchu žalobce tento nemá nárok na náhradu nákladů řízení vůči insolvenčnímu správci, přestože byly žalobcem náklady účelně vynaloženy na obranu požadovaného nároku. Soud měl proto rozhodnout o nákladech řízení tak, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že žalobě bude vyhověno a ve vztahu k nákladům řízení před soudy obou stupňů bude rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že pokud jde o neplatnost rozhodčí doložky, tato právní otázka již byla judikaturou vyřešena, a to zejména nálezem Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 871/2011 a rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Žalovaný se plně ztotožňuje s právním rozborem soudu prvního stupně týkajícím se zvláštního právního režimu spotřebitelských smluv, u kterých je zakázáno sjednávání nepřiměřených podmínek, a to zejména ve formulářových smlouvách, plně obstojí i právní názor soudu prvního stupně, že nicotný rozhodčí nález nemůže mít žádné právní účinky, a proto nic nebrání tomu, aby soud z úřední povinnosti k tomu přihlížel kdykoliv, tedy i v insolvenčním řízení. Ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona zakazuje insolvenčnímu správci toliko uplatnění těch skutečností, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. V dané věci bylo nesporně zjištěno, že dlužník v rozhodčím řízení zůstal zcela pasivní, žádné skutečnosti v tomto řízení neuplatňoval, a proto nic nebránilo insolvenčnímu správci, aby popřel pravost údajně vykonatelné pohledávky přiznané nicotným rozhodnutím rozhodce. Insolvenční správce tak neprovedl jiné právní posouzení věci, nýbrž posoudil nicotnost (případně neplatnost) celého rozhodčího nálezu vydaného neoprávněnou osobou na základě právně neexistující rozhodčí doložky. Navrhuje proto potvrzení napadeného rozhodnutí.

Podle § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. (KSOS 22 INS 2900/2011)

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, že obsahuje způsobilý odvolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), a aniž ve věci nařídil odvolací jednání, když oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili a odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 214 odst. 3 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně z provedeného dokazování, a pro stručnost odůvodnění na tato skutkový zjištění odkazuje.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž uzavírá, že žalobce podal včasnou žalobu o popření pohledávky, když jeho pohledávka byla popřena u přezkumného jednání dne 10.5.2011 a žalobu podal dne 27.5.2011 (§ 199 odst. 1 a § 410 odst. 1 IZ).

Smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku se podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem (tzv. absolutní obchod). Vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o smluvní vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, dle kterého je třeba na takovou smlouvu použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. V daném případě jde proto u obou závazků o úvěr spotřebitelský, takže je třeba zkoumat, zda předmětné smlouvy odpovídají požadavkům zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (zrušeného zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů s účinností od 1.1.2011), a ustanovení § 52 a násl. občanského zákoníku, zejména ustanovení § 56 odst. 1 tohoto zákona, které pod sankcí neplatnosti zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech.

Problematikou rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách se podrobně zabýval Ústavní soud v ústavním nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1.11.2011 a ústavním nálezu sp. zn. II. ÚS 3057/10 ze dne 5.10.2011. V ústavním nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 Ústavní soud uzavřel, že aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdyby se spotřebitel v ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek k uplatnění spotřebitelova práva). Dovodil, (KSOS 22 INS 2900/2011)

že rozhodčí doložky sjednané tak, kdy má rozhodce, jenž není určen transparentním způsobem, rozhodovat podle zásad spravedlnosti a současně je spotřebitel zbaven svého práva podat žalobu k civilnímu soudu, znamenají ve svém důsledku porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jakkoliv může existovat kvalitní hmotněprávní ochrana spotřebitele, není tato ochrana realizovatelná, pokud se jí nelze efektivně domoci. Jestliže se účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají v ujednání o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otvírá prostor pro libovůli. Rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím, a tudíž se i ve vztahu k rozhodčímu řízení uplatňuje státní moc, kterou lze vykonávat v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon, a to při zachování základních práv a svobod. Lze tedy uzavřít, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení. V tomto ústavním nálezu Ústavní soud dále poukázal na sjednocující usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. 121/2011) a uzavřel, že právo na výběr rozhodce nemůže být zneužito ve prospěch jedné ze stran a že limitem autonomie vůle je v tomto případě čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Na jedné straně zde tedy vystupuje právo svobodně si určit, jakému způsobu přezkumu bude konkrétní právní vztah podroben, na straně druhé je toto právo omezeno základními procesními pravidly a zásadami. V ústavním nálezu sp. zn. II. ÚS 3057/10 Ústavní soud poukázal na to, že způsob uzavírání a formulace rozhodčích smluv (resp. rozhodčích doložek) je však třeba vnímat specificky ve spotřebitelských smlouvách upravených občanským zákoníkem v ustanovení § 52 a násl. občanského zákoníku, tato úprava vychází ze Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dle které mohou být považovány za nepřiměřené podmínky spotřebitelských smluv rovněž rozhodčí doložky. Z toho vyplývá, že vnitrostátní soud má pravomoc posoudit rozhodčí doložku ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem (profesionálem) ve světle uvedené Směrnice, a to i když spotřebitel sám nepřiměřenost doložky nenamítal (tzv. absolutní neplatnost). Odvolací soud k tomu zdůrazňuje, že podle usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011 neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (přičemž takový seznam rozhodců může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření (KSOS 22 INS 2900/2011) rozhodčí doložky), je taková rozhodčí doložka neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem.

Promítnuto do poměrů projednávané věci lze přisvědčit zcela správnému právnímu závěru soudu prvního stupně, že rozhodčí doložka sjednaná jak ve smlouvě o úvěru ze dne 19.1.2002, tak ve smlouvě o osobní kreditní kartě ze dne 1.2.2008 (podlehající jako spotřebitelské úvěry režimu zejména ustanovení § 52 a násl. občanského zákoníku a § 262 odst. 4 obchodního zákoníku), je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Obsahuje-li totiž rozhodčí smlouva ujednání, že veškeré majetkové spory, které vzniknou z této smlouvy, budou rozhodovány s konečnou platnosti v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem ze seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČ: 26442138,1 podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení této společnosti, lze podle shora uvedených nálezů Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu uzavřít, že taková rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Neobstojí tedy odvolací námitka, že oba rozhodčí nálezy jsou rozhodnutími, která byla vydána v souladu se zákonem a že je nelze zpochybňovat. Ze všech shora uvedených důvodů jsou rozhodčí doložky v předmětných smlouvách absolutně neplatnými pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku) a rozhodčí nálezy vydané na základě takových rozhodčích doložek nemohou založit vykonatelnost v nich uvedených pohledávek a zejména nemohou být překážkou přezkumu v soudním řízení, a to i přesto, že dlužník (spotřebitel) nevznesl námitku neplatnosti rozhodčí doložky v rozhodčím řízení.

Je-li rozhodčí smlouva absolutně neplatná, žalobce nemůže uplatňovat nároky (pohledávky), které vznikly až rozhodnutími vydanými v rozhodčím řízení, tedy pohledávky představující náklady rozhodčího řízení ve výši 29.128,82 Kč a ve výši 17.062,22 Kč.

Pokud žalobce v odvolání poukazoval na ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, dle kterého jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušeného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, přičemž důvodem popření nemůže však být jiné právní posouzení věci, neshledává odvolací soud tuto námitku žalovaného důvodnou. K tomu je nutno uvést, že z ustanovení § 192 odst. 1, § 199 a § 410 IZ vyplývá, že dlužník a insolvenční správce mají právo popírat vykonatelnou pohledávku (a s účinností od 31.3.2011 toto právo přísluší i přihlášenému věřiteli, § 162 a § 200 IZ ve znění zákona č. 69/2011 Sb.). S ohledem na to, že byla v rámci přezkumu insolvenčním správcem namítnuta absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), není třeba, aby absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy byla uplatněna dlužníkem v rozhodčím řízení a (KSOS 22 INS 2900/2011) současně jde o námitku nedostatku pravomoci rozhodce (z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky), nikoli o jiné právní posouzení věci, a proto se ustanovení § 199 odst. 2 IZ neuplatní. Jinými slovy námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy (doložky) uplatněná v důvodech popěrného úkonu insolvenčního správce, je ve svém důsledku námitkou nedostatku pravomoci rozhodce (zakládající se na neplatnosti rozhodčí doložky), což nepřijatelný důvod popření vykonatelné pohledávky ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 IZ nepředstavuje a současně umožňuje přezkoumat takovou pohledávku v insolvenčním řízení jako pohledávku nevykonatelnou. Z těchto důvodů se rozhodující odvolací senát neztotožňuje s právními závěry jiného odvolacího senátu, na které poukazoval žalobce v odvolání.

Ve vztahu k pohledávkám ve výši 24.337,39 Kč a 991,65 Kč představující rozdíl mezi kapitalizovanými úroky z prodlení ve smluvené výši a kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení (popřený insolvenčním správcem) odvolací soud odkazuje na zcela správné právní posouzení provedené soudem prvního stupně, tedy že v dané věci je nutno aplikovat kogentní ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, a proto se uplatní kogentní ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku (dle kterého jde-li o prodlení s plněním peněžního dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení, přičemž výši úroku z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis). K tomu odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 1117/2003 ze dne 17.3.2005 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. 26/2006), ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že povaha ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí. Toto zákonné ustanovení je konstituováno jako ustanovení kogentní povahy a ani z hlediska jeho funkční interpretace nelze dovodit jiný závěr, než že výše úroku z prodlení je jím stanovena pro účastníky občanskoprávních vztahů závazně. Je-li rozhodčí smlouva neplatná, a proto žalobcem uplatněná pohledávka nevykonatelná, neobstojí rovněž odvolací námitka žalobce, že se nelze ve vztahu k oběma pohledávkám zabývat námitkou rozporu sazby smluvených úroků s úpravou podle ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku.

Ze všech shora uvedených důvodů je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, včetně rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně, o kterých soud prvního stupně rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., tedy přiznal právo na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému vůči žalobci, jakož i ve správné výši. Pokud žalobce namítal, že přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalovanému vůči žalobci byla do určité míry porušena zásada rovnosti účastníků, když v případě úspěchu žalobce tento nemá nárok na náhradu nákladů řízení vůči insolvenčnímu správci, tuto odvolací námitku odvolací soud neshledává důvodnou. Z ustanovení § 7 odst. 1 IZ vyplývá přiměřené použití občanského soudního řádu, pokud nestanoví insolvenčního zákon jinak nebo není takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. (KSOS 22 INS 2900/2011)

Ustanovení § 202 odst. 1IZ (dle kterého ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávky nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci, s výjimkou případů uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení (dle kterého náklady řízení, které vznikly zaviněním správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit). Toto ustanovení insolvenčního zákona tak specifickým způsobem upravuje (jako zvláštní právní úprava) otázku nákladů řízení ve sporech vyvolaných popřením pohledávky (v incidenčních sporech o popření pohledávky), tedy odlišně od obecných ustanovení občanského soudního řádu (§ 142 a násl. o.s.ř.), avšak pouze ohledně práva účastníků na náhradu nákladů řízení vůči insolvenčnímu správci. Nelze proto uzavřít, že rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému (insolvenčnímu správci) podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. je porušením zásady rovnosti účastníků.

Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a napadené rozhodnutí jako ve výroku věcně správné potvrdil, včetně věcně správného výroku rozhodnutí o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. podle procesního úspěchu tak, že uložil žalobci, který nebyl se svým odvoláním úspěšný, povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6.360 Kč představující náklady právního zastoupení, a to odměnu za zastoupení ve výši 5.000 Kč (§ 8 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění), náhradu za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) po 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d) a § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), vše zvýšeno o 20 % DPH ve výši 1.060 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku, výroku I., n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Proti tomuto rozhodnutí, výroku II., n e n í samostatně dovolání přípustné.

Nesplní-li povinný dobrovolně a ve stanovené lhůtě to, co mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Olomouci dne 22.listopadu 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu