11 VSOL 47/2016-142
25 ICm 3256/2014 11 VSOL 47/2016-142 (KSOS 25 INS 21401/2013) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Pavly Tomalové a Mgr. Diany Vebrové v právní věci žalobce: JUDr. Lenka Vidovičová, se sídlem Zámečnická 3a, 772 00 Olomouc, insolvenční správkyně dlužníka O.K.D.C. mont s.r.o., se sídlem Štramberská 515/45, 703 00 Ostrava-Hulváky, IČ: 25385747, proti žalovanému: TIVA Property s.r.o., se sídlem Voršilská 143/4, 110 00 Praha 1, IČ: 28620496, zastoupenému Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se sídlem Sokola Tůmy 743/16, 709 00 Ostrava, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 25 ICm 3256/2014 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka O.K.D.C. mont s.r.o., vedené před Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOS 25 INS 21401/2013, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21.12.2015, č.j. 25 ICm 3256/2014-95, (KSOS 25 INS 21401/2013) isir.justi ce.cz (KSOS 25 INS 21401/2013)

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 21.12.2015, č.j. 25 ICm 3256/2014-95, (KSOS 25 INS 21401/2013) se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem krajský soud určil, že právní úkon dlužníka, kterým bylo dne 23.9.2013 poskytnuto peněžité plnění ve prospěch žalovaného ve výši 4.500.000 Kč z titulu částečné úhrady dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 22.2.2013, je neúčinný vůči všem věřitelům dlužníka. Dále určil, že žalovaný je povinen vydat poskytnuté plnění ve výši 4.500.000 Kč do majetkové podstaty dlužníka (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (výrok III.).

Na odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalovaný půjčil dne 22.2.2013 smlouvou o půjčce dlužníkovi částku 6.000.000 Kč se splatností 4.000.000 Kč nejpozději do 30.6.2013 a 2.000.000 Kč nejpozději do 30.9.2013. Dle článku III. bodu 5 této smlouvy byla dále mezi dlužníkem a žalovaným uzavřena dne 8.4.2013 smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze Smlouvy o dílo ze dne 13.3.2012 uzavřené mezi dlužníkem jako zhotovitelem a Univerzitou Palackého v Olomouci jako objednatelem. Ohledně dlužníka došlo 1.8.2013 k zahájení insolvenčního řízení a dlužník dne 23.9.2013, tedy po zahájení insolvenčního řízení, uskutečnil ve prospěch žalovaného platbu ve výši 4.500.000 Kč na tuto půjčku. Tento úkon je neúčinný dle § 111 insolvenčního zákona, neboť jím došlo ke zmenšení majetkové podstaty dlužníka v rozsahu nikoliv zanedbatelném. Zaplacení dluhu ze smlouvy o půjčce, který vznikl před zahájením insolvenčního řízení nelze posoudit ani jako úkon nutný k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření či k odvrácení hrozící škody a tento úkon nelze podřadit ani pod výjimky tímto ustanovením dovolené. Pokud žalovaný tvrdil, že dlužník mu tuto částku plnil po právu, neboť mu ji měla správně plnit Univerzita Palackého v Olomouci jako poddlužník na základě výše uvedené zástavní smlouvy a dlužník tak plnění, které mu poslal poddlužník, žalované pouze přeposlal, uzavřel soud prvního stupně, že po té, co nastaly účinky insolvenčního řízení je lhostejné, zda jde o závazek zajištěný či nikoliv, neboť ustanovení § 111 odst. 2, 3 insolvenčního zákona žádné rozdíly mezi zajištěnými a nezajištěnými závazky nečiní. Peněžité prostředky zaplacené poddlužníkem dlužníkovi po zahájení insolvenčního řízení se staly součástí majetkové podstaty dlužníka a měly v ní zůstat. Soud prvního stupně také uvedl, že tento úkon je (KSOS 25 INS 21401/2013) neúčinný i ve smyslu § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť žalovaný byl tím, že mu dlužník vrátil po zahájení insolvenčního řízení částku 4.500.000 Kč, zvýhodněn před ostatními věřiteli. Výrok o náhradě nákladů soud prvního stupně odůvodnil tím, že úspěšnému žalobci náklady řízení nevznikly. Výrok o soudním poplatku odůvodnil soud tím, že žalobce je od soudního poplatku při podání žaloby osvobozen, a jelikož soud žalobě vyhověl, hradí tento soudní poplatek žalovaný (§ 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích).

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, a to do všech jeho výroků. Uvedl, že zástavní smlouva byla uzavřena dne 8.4.2013 mezi dlužníkem a žalovaným, a to v souladu s ustanovením článku III. bodu 5 smlouvy o půjčce ze dne 22.2.2013. Touto zástavní smlouvou zřídili dlužník a žalovaný zástavní právo k veškerým pohledávkám dlužníka za Univerzitou Palackého v Olomouci, které vyplývaly ze smlouvy o dílo uzavřené mezi dlužníkem a Univerzitou Palackého v Olomouci. Dle odvolatele Univerzita Palackého v Olomouci jako poddlužník měla plnit svůj dluh ze smlouvy o dílo výhradně žalovanému. Univerzita Palackého však peníze plnila přímo dlužníkovi, když na základě výše citované smlouvy o dílo uhradila dne 29.7.2013 částku 3.682.532 Kč, dne 22.8.2013 částku 2.974.103 Kč a dne 20.9.2013 částku 5.992.083 Kč. Odvolatel uvedl, že z těchto plateb, které ve skutečnosti patřily podle zástavní smlouvy žalovanému, přeposlal dlužník dne 23.9.2013 částku 4.500.000 Kč žalované. Dle odvolatele tato úhrada není neúčinným právním úkonem dle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť šlo dle zástavní smlouvy jen o předání platby, kterou od Univerzity Palackého jako poddlužníka měl obdržet žalovaný. Peněžní prostředky tudíž nenáležely do majetkové podstaty dlužníka. Dlužník měl Univerzitu Palackého o zastavení pohledávek a o tom, že má plnit přímo žalovanému, vyrozumět. Pokud jde o ustanovení § 235 odst. 1 IZ, má odvolatel za to, že zvýhodňující právní úkon dle § 235 odst.1 IZ definuje ustanovení § 241 odst. 1 a 3 IZ a k žádnému takovému úkonu nedošlo. Dluh dlužníka ze smlouvy o půjčce byl v okamžiku zaplacení částky 4.500.000 Kč již splatný (§ 241 odst. 1, písm. a/ IZ) a nešlo ani o právní úkony popsané v písmenech b), c), d) tohoto ustanovení. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v prvním stupni a náklady odvolacího řízení. Dále navrhoval, aby pro případ, že odvolací soud tomuto návrhu nevyhoví, byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen a věc vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

K odvolání se vyjádřil žalobce. Uvedl, že odvolání je nedůvodné, a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně v tom smyslu, že dlužník částečnou úhradou dluhu ze smlouvy o půjčce porušil omezení dispozičních oprávnění uvedených v ustanovení § 111 insolvenčního zákona, a zároveň porušil i ustanovení § 111 odst. 1, poslední věta insolvenčního zákona, podle kterého peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit pouze v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Souhlasil se závěrem, že je zcela bezpředmětné, zda závazek s předmětné smlouvy o půjčce byl zajištěný nebo (KSOS 25 INS 21401/2013) nezajištěný, když ustanovení § 111 v odstavcích 1 a 2 insolvenčního zákona žádný rozdíl mezi zajištěnými a nezajištěnými závazky dlužníka nečiní, a žalovaný měl podle § 166 IZ svou pohledávku přihlásit jako zajištěnou do insolvenčního řízení. Potvrdil, že je správný i argument opírající se o judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a totiž že okamžikem zahájení insolvenčního řízení přechází oprávnění inkasovat a vymáhat zastavené pohledávky vůči poddlužníkovi na dlužníka, což je důsledkem účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1, písm. a) a b) insolvenčního zákona. Byl proto správný závěr soudu prvního stupně, že dlužník nebyl oprávněn učinit příkaz k úhradě částky 4.500.000 Kč ve prospěch žalované. Souhlasil také s tím, že zjištěný skutkový stav je možno podřadit i pod obecnou definici neúčinných právních úkonů dle § 235 odst. 1 IZ, neboť žalovaný byl zvýhodněn na úkor jiných věřitelů, neboť obdržel významnou finanční částku přednostně před nimi, a to zcela mimo režim insolvenčního zákona, a ani jako zajištěný věřitel nemohl být uspokojen ve stejném rozsahu, jakého se mu dostalo v důsledku neúčinného úkonu dlužníka.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř.), při nařízeném jednání, při kterém doplnil dokazování, a dospěl k následujícím závěrům.

Z obsahu spisu vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení zejména v tom smyslu, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 1.8.2013 a před zahájením insolvenčního řízení dne 22.2.2013 byla mezi dlužníkem a žalovaným uzavřena smlouva o půjčce na částku 6.000.000 Kč . Dále jsou správná skutková zjištění soudu prvního stupně v tom smyslu, že dne 23.9.2013, tj. po zahájení insolvenčního řízení, převedl dlužník finanční částku 4.500.000 Kč ve prospěch žalované. Pokud jde o skutková zjištění ze zástavní smlouvy, tu odvolací soud svému přezkumu nepodrobil, neboť s ohledem na níže uvedené závěry je její přezkoumání nadbytečné.

Odvolací soud zjistil z doplnění dokazování listinou označenou jako výpis periodický Komerční banky, a.s. za období 27.8. až 26.9.2013 založený ve spise na č.l. 4 ze dne 23.9.2013 převedl dlužník žalovanému částku 4.500.000 Kč, přičemž jako popis transakce uvedl, že jde o vratku půjčky a jako identifikace transakce opět uvedl, že jde o vratku půjčky. (KSOS 25 INS 21401/2013)

Podle § 111 odst. 1 IZ, nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoliv zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.

Podle odstavce 2 téhož ustanovení, omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.

Dle odstavce 3 téhož ustanovení právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu.

Dle § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje také dlužníkovo opomenutí.

Dle odstavce 2 téhož ustanovení, neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen odpůrčí žaloba ), není-li dále stanoveno jinak.

Dle § 236 odst. 1 IZ, neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty.

Dle § 237 odst. 1 IZ, povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn, nebo které z něho měly prospěch.

Dle § 239 odst.4 IZ dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, (KSOS 25 INS 21401/2013) požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

Dle § 330 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb. (tj. obchodního zákoníku) ve znění účinném do 31.12.2013 má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem několik závazků a poskytnuté plnění nestačí na splnění všech závazků, je splněn závazek určený při plnění dlužníkem.

Pokud jde o skutková zjištění soudu prvního stupně, odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně nepřesně vyhodnotil výše uvedenou listinu označenou jako výpis periodický . Odvolací soud po vyhodnocení doplněného dokazování uzavírá, že touto listinou bylo prokázáno, že dlužník zcela jednoznačně určil ve smyslu shora citovaného ustanovení § 330 odst. 1 obchodního zákoníku, že placená částka je vratkou půjčky. |Protože bylo prokázáno na jaký závazek dlužník plnil, nezabýval se odvolací soud hodnocením závěrů soudu prvního stupně ohledně dalšího závazku ze zástavní smlouvy, ani odvolací argumentací ohledně plnění ze zástavní smlouvy, neboť tyto skutečnosti již jsou v přezkoumávané věci irelevantní.

Soud prvního stupně správně posoudil, že dlužník částečnou úhradou dluhů ze smlouvy o půjčce porušil omezení dispozičních oprávnění stanovených v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení tak, jak jej má na mysli ustanovení § 111 insolvenčního zákona, když tímto způsobem došlo ke zmenšení majetkové podstaty dlužníka v rozsahu nikoliv zanedbatelném, a zároveň bylo porušeno i ustanovení § 111 odst. 1, poslední věta IZ, podle kterého peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit pouze v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že zjištěný skutkový stav je možno podřadit také pod obecnou definici neúčinných právních úkonů dle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť žalovaný byl plněním z půjčky v době po zahájení insolvenčního řízení zvýhodněn na úkor jiných věřitelů dlužníka tím, že obdržel významnou finanční částku přednostně před všemi ostatními věřiteli zcela mimo režim insolvenčního zákona. Pokud má žalovaný za to, že ustanovení § 235 IZ je použitelné jen ve spojení s ustanovením § 241 IZ a dlužník se žádného zvýhodňujícího právního úkonu, který je v ustanovení § 241 vyjmenován v odstavci 3, nedopustil, pak se žalovaný mýlí. Ustanovení § 235 IZ právě dopadá na neúčinné právní úkony dlužníka, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Soud prvního stupně také zcela správně ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 a § 239 odst. 4 IZ vyhověl žalobě i v tom smyslu, že zavázal žalovaného vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění z tohoto neúčinného právního úkonu.

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v celém napadeném rozsahu, tj. ve všech výrocích, včetně správných výroků o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil. (KSOS 25 INS 21401/2013)

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalovaný byl se svým odvoláním neúspěšný a úspěšná žalobkyně se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdala.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Olomouc 7. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu