11 VSOL 467/2017-57
44 ICm 3277/2017 11 VSOL 467/2017-57 (KSOS 40 INS 15992/2016)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové v právní věci žalobkyně Mgr. Zuzany Orbesové, se sídlem Olomouc, Železniční 469/4, PSČ 779 00, insolvenční správkyně dlužnice Dagmar anonymizovano , zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem MJur, advokátem, se sídlem Brno, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalovanému Jiřímu Březovjákovi, narozenému 20.8.1982, identifikační číslo osoby: 76014151, bytem Kateřinice 171, PSČ 756 21, vedené u Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci pod sp. zn. 44 ICM 3277/2017, o neúčinnost právního úkonu, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Dagmar anonymizovano , anonymizovano , bytem Vsetín, Na Plavisku 1235, PSČ 755 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS 15992/2016, o odvolání žalovaného ze dne 9.11.2017 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 27.9.2017, č.j. 44 ICm 3277/2017-45,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 27.9.2017, č.j. 44 ICm 3277/2017-45, se ve výroku II. p o t v r z u j e.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.489 Kč, ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta žalobkyně. isir.justi ce.cz (KSOS 40 INS 15992/2016) O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem pro uznání Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl, že a) právní úkon, jímž v souladu s kupní smlouvou ze dne 31.3.2016 uhradila dlužnice žalovanému částku ve výši 489.600 Kč na bankovní účet č. 1977571063/0800, je vůči věřitelům insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS 15992/2016 pro účely insolvenčního řízení právně neúčinný a b) že žalovaný je povinen vydat částku 489.600 Kč insolvenčnímu správci v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS 15992/2016 (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18.136 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože MJur (výrok II.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit ČR na označený účet Krajského soudu v Ostravě, soudní poplatek ve výši 2.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III.).

Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tím, že úspěšná žalobkyně byla v řízení právně zastoupena a její náklady činí náklady za 4 úkony právní služby po 3.100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. c), ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí zastoupení, podání žaloby, vyjádření ve věci a účast u jednání-§ 11 uvedené vyhlášky), dále 4x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky), náhrada za promeškaný čas advokáta za cestu k jednání soudu dne 27.9.2017 za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 3 citované vyhlášky), cestovné z Ostravy do Olomouce a zpět, ve výši 988,80 Kč, celkem 14.988,80 Kč, k tomu DPH ve výši 21 % (tj. 3147,65 Kč), tedy náklady celkem 18.136 Kč. K námitkám žalovaného v průběhu řízení, že mu nebyla doručena předžalobní výzva (§ 142a o.s.ř.) a že by požadovanou částku zaplatil, soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 235 odst. 2 IZ, dle kterého neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které zákona označuje za neúčinné, se zakládá až rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce.

Proti tomuto rozsudku, výslovně proti jeho výroku II. o nákladech řízení, podal žalovaný včasné odvolání. Namítal, že by neměl hradit náklady řízení, neboť žalobkyně mu měla před podáním žaloby zaslat předžalobní výzvu. Je mu známo, že neúčinnost právního úkonu se zakládá až rozhodnutím soudu, žalobkyni však nic nebránilo v tom, aby v předžalobní výzvě navrhla řešení, že by žalovaný uznal, že se jedná o neúčinný úkon a následně by soudní řízení bylo formalitou. Je zřejmé, že se žalovaný platbě nebránil a stejně postupoval i po obdržení žaloby, a proto bylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání. Trvá na tom, že náklady advokáta nebyly účelně vynaloženy, neboť správkyně má právnické vzdělání, mohla proto absolvovat soudní řízení i bez zastoupení advokátem. V současné době je žalovaný poškozen nejen tím, že eviduje vůči dlužnici dluh ve výši 489.600 Kč, ale tento dluh je navíc navyšován o náklady řízení. Správkyně postupovala v rozporu s pokynem (KSOS 40 INS 15992/2016) insolvenčního soudu, když insolvenční soud vyslovil souhlas s právním zastoupením pouze v řízení o neúčinném právním úkonu dlužníka spočívajícím v převodu bytové jednotky a nikoli v řízení o neúčinnosti úhrady částky 489.600 Kč. Navrhl, aby výrok II. byl změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobkyně ve vyjádření (prostřednictvím svého advokáta) k tomuto odvolání navrhla potvrzení napadeného výroku z důvodu jeho věcné správnosti a požadovala též náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení. K námitkám žalovaného ohledně předžalobní výzvy uvedla, že její zaslání jako prerekvizita pro přiznání náhrady nákladů řízení, se vyžaduje u žalob na plnění, zde se však jednalo o žalobu na neúčinnost právního úkonu. Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že neúčinnost právního úkonu se dle § 235 IZ zakládá až rozhodnutím insolvenčního soudu, neboť až na základě takového rozhodnutí je správce oprávněn sepsat majetek do majetkové podstaty a jeho případné vydání vymáhat. Z ustálené (žalobkyní označené) judikatury je zřejmé, že neobstojí ani námitka žalovaného, že žalobkyni nenáleží náhrada za právní zastoupení s tím, že sama má právní vzdělání.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, to je ve výroku II. o nákladech řízení, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že v dané věci se žalobkyně žalobou doručenou soudu 12.7.2017 domáhala vyslovení neúčinnosti právního úkonu dlužnice, jímž v souladu s kupní smlouvou ze dne 31.3.2016 uhradila žalovanému částku 489.600 Kč, dále požadovala, aby byl žalovaný povinen vydat tuto částku do majetkové podstaty a svou žalobu podrobně zdůvodnila. Poté, kdy soud ve věci nařídil jednání na 27.9.2017 a doručil žalovanému žalobu, žalovaný ve vyjádření k žalobě v podání ze dne 13.9.2017 uvedl, že uplatněný nárok uznává, nevěděl, že dlužnice je v úpadku, měla mu být zaslána žalobkyní předžalobní výzva a požadovanou částku správkyni zaplatí do 3.10.2017 po sdělení čísla účtu. Současně vylovil námitku, že by za této situace neměl platit žalobkyni náklady řízení, když ho nikdo k platbě nevyzval, nebyla mu doručena předžalobní výzva a nemohl tedy předejít soudnímu řízení. Dalším podáním, které došlo soudu dne 25.9.2017, sdělil, že dne 22.9.2017 uhradil požadovanou částku na účet, který mu sdělila žalobkyně. Nicméně opětovně namítal, že pokud bylo soudní řízení nevyhnutelné a pokud by (KSOS 40 INS 15992/2016) obdržel předžalobní výzvu, rovněž by částku zaplatil, proto v dané věci nebylo právní zastoupení potřebné a výdaje za právní služby nebyly účelně vynaloženy, navíc za situace, kdy žalobkyně je advokátka. Podáním ze dne 19.9.2017 žalobkyně navrhovala soudu vydání rozsudku pro uznání. U nařízeného jednání soud prvního stupně věc projednal (bez účasti žalovaného, který se omluvil) a vydal nyní odvoláním napadený rozsudek.

Ze shora uvedených zjištění vyplývá, že v přezkoumávaném případě soud prvního stupně rozhodoval o náhradě nákladů řízení ve sporu, vyvolaném insolvenčním řízením, a to ve sporu, jehož předmětem bylo rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 235 a násl. IZ.

Podle ustanovení § 163 IZ o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí o incidenčním sporu, a to podle ustanovení občanského soudního řádu, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak. Náhrada nákladů incidenčního sporu je zvláštní pohledávkou, na kterou se nevztahuje § 170 písm. f).

Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ustanovení § 235 odst. 2 IZ neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 IZ povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Je třeba především uvést, že pro insolvenční řízení představují jednotlivá procesní ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení základní procesní pravidla. Přímé použití pravidel civilního procesu podle jednotného procesního předpisu, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění změn a doplňků, je v insolvenčním řízení vyloučeno právě ustanovením § 7 IZ. Podpůrné užití pravidel občanského soudního řádu, jako předpisu subsidiárního, se uplatní pouze tehdy, pokud insolvenční zákon, jako zvláštní procesní předpis, neupravuje určitý institut odlišně, nebo v tom případě, pokud insolvenční zákon obsah určitého institutu neupravuje v části nebo zcela vůbec.

Odvolací soud na základě shora uvedených zjištění a citovaných zákonných ustanovení především uzavírá, že soud prvního stupně postupoval naprosto správně, (KSOS 40 INS 15992/2016) pokud v daném případě aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Správně vyhodnotil, že nelze přijmout argumentaci žalovaného spočívající v tom, že nebyl žalobkyní kontaktován a nebyla mu doručena předžalobní výzva. Žalobkyně se žalobou domáhala vyslovení neúčinnosti právního úkonu, kterou zakládá až rozhodnutí insolvenčního soudu v rámci odpůrčí žaloby. V dané věci se proto jedná o důvodně podanou žalobu, a pokud s ní žalobkyni vznikly náklady na právním zastoupení, nelze je vyhodnotit jako neúčelně vynaložené, neboť žalobu podat musela, aniž musela (z hlediska nákladů řízení) zasílat žalovanému před žalobní výzvu ve smyslu ustanovení § 142a o.s.ř. Soud prvního stupně rovněž věcně správně stanovil výši těchto nákladů, které odvolatel nerozporuje, proto v zájmu stručnosti odvolací soud na tento propočet zcela odkazuje.

K námitce žalovaného, že žalobkyní vynaložené náklady na právní zastoupení nebyly účelně vynaložené již proto, že sama má právnické vzdělání nutno především poukázat na čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (ústavního zákona č. 2/1993 Sb.), jež garantuje každému účastníku soudního i jiného řízení právo na právní pomoc, tj. právo na právní zastoupení advokátem, přičemž toto právo je poskytováno všem bez rozdílu. Dále je třeba rovněž poukázat i na závěry formulované ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998 k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (uveřejněnému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 52/1998, bod XX.), dle kterých i správce konkursní podstaty je oprávněn dát se zastoupit advokátem v řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, jakož i ve sporech vyvolaných konkursním řízením a v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce. Podle přesvědčení odvolacího soudu se tyto závěry plně uplatní i v poměrech soudních sporů vyvolaných insolvenčním řízením. Z uvedeného tedy vyplývá, že i v incidenčním sporu (§ 159 odst. 1 IZ) přísluší správci stejná práva a povinnosti, jaká mají jiní účastníci občanského soudního řízení, to je i právo dát se v řízení zastoupit zástupcem, kterého si zvolí (§ 24 a násl. o.s.ř.) a takovým zástupcem může být i advokát (§ 25 o.s.ř.). V případě úspěchu ve věci pak tento účastník (to je i insolvenční správce) má právo na náhradu nákladů řízení.

V neposlední řadě nelze odhlédnout, že insolvenční správce plní celou řadu povinností v rámci každého insolvenčního řízení, v němž byl do této funkce ustanoven a není v jeho silách se osobně zúčastnit všech incidenčních sporů. Proto pokud se žalobkyně v nyní projednávané věci nechala zastoupit advokátem (nikoliv pouze obecným zmocněncem), pak nešlo o neúčelně vynaložené náklady.

Pokud jde o případnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., které umožňuje soudu, aby ve zcela výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal, jeví-li se v konkrétním případě přiznání náhrady nákladů řízení jako nepřiměřeně tvrdé. Soud však musí vždy velmi pečlivě zkoumat, zda podmínky (KSOS 40 INS 15992/2016) pro užití tohoto ustanovení jsou dány, přičemž důvody zvláštního zřetele hodné musí být dány na straně žalobce i na straně žalovaného a současně se musí jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Soud přitom přihlíží nejen k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postupu účastníků v průběhu řízení apod.; je tedy třeba zkoumat nejen dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ale i dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného.

Nejvyšší soud ČR se výkladem a použitím ustanovení § 150 o.s.ř v incidenčním sporu zabýval např. v rozhodnutí ze dne 29.8.2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, ve kterém nejprve uzavřel, že ve shodě se závěry obsaženými např. v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08 platí, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o.s.ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 2862/07). Ustanovení § 150 o.s.ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů , které při této činnosti účelně vynaložil (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 1030/08). K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v § 142 odst. 1 o.s.ř., formulovanou v § 150 o.s.ř.) vykládat restriktivně.

Odvolací soud vycházeje z výše citované judikatury konstatuje, že v posuzované věci podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. neshledal.

Ze všech shora uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ustanovení § 219 o.s.ř. a v napadené části rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná, má proto právo i na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení, a to za jeden úkon právní služby advokáta (vyjádření k odvolání), snížený o jednu polovinu, neboť předmětem tohoto odvolacího řízení byly náklady řízení za první stupeň v částce 18.136 Kč, tzn. že se jedná o náklady ve výši 930 Kč, 1x režijní paušál 300 Kč, k tomu DPH 21% (KSOS 40 INS 15992/2016) (258,30 Kč), celkem 1.489 Kč (tzn. jeden úkon dle § 11 odst. 1 písm. d), v návaznosti na § 7 bod. 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty 18.136 Kč činí 1.860 Kč, z toho 1/2 dle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky činí 1.230 + 300 Kč režijní paušál dle § 13 odst. 3 vyhlášky + DPH 21%).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/, písm. h) o.s.ř. ve znění účinném od 30.9.2017).

V Olomouci dne 14. prosince 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu