11 VSOL 46/2011-132
8 ICm 387/2010 11 VSOL 46/2011-132 (KSOS 8 INS 1810/2010) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí ve věci žalobkyně JUDr. Jany Kudrnové, Ph.D., advokátky se sídlem Moravská Ostrava, Na Hradbách 119/3, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava-Hrabůvka, Plzeňská 1122/7, zastoupené JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Na Hradbách 119/3, PSČ 702 00, proti žalovanému PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Nové Město, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo: 61860069, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o popření pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci pod sp. zn. 8 ICm 387/2010 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Jaroslava anonymizovano , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 8 INS 1810/2010, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci č. j. 8 ICm 387/2010-52 (KSOS 8 INS 1810/2010) ze dne 18.7.2011, (KSOS 8 INS 1810/2010)

tak to:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se m ě n í tak, že žaloba na určení, že žalovaný nemá za dlužníkem Jaroslavem Bílkem v insolvenčním řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 8 INS 1810/2010, pohledávku ve výši 245.895 Kč, se z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Odův odně ní:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že žalovaný nemá za dlužníkem Jaroslavem Bílkem v insolvenčním řízení vedeném pod sp.zn. KSOS 8 INS 1810/2010 pohledávku ve výši 245.895,-Kč (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 12.530,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se svou žalobou domáhala určení, že žalovaný nemá za dlužníkem v insolvenčním řízení směnečnou pohledávku ve výši 245.895 Kč ze zajišťovací směnky, přihlášenou jako vykonatelnou a doloženou rozhodčím nálezem. Žalovaná pohledávku u přezkumného jednání dne 26.4.2010 popřela zcela z důvodu, že rozhodčí doložka byla sjednána pouze ve smlouvě o úvěru, avšak žalovaný uplatňuje nárok ze směnky. Rozhodčí nález je proto neplatný a nárok ze směnky je promlčen. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že rozhodčí doložka sjednaná ve smlouvě o úvěru dopadá na veškeré spory o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly ze smlouvy o úvěru nebo v návaznosti na ni, tedy i na pohledávku ze směnky. Rozhodčí nález je proto platný a pohledávka není promlčena, neboť právo žalovaného bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím. Soud dospěl k závěru, že mezi žalovaným a dlužníkem byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru (spotřebitelský úvěr), na základě kterého byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 70.217 Kč splatný ke dni 21.6.2008. Dlužník má postavení spotřebitele, a proto je nutno použít ustanovení občanského zákoníku, zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách a jiná zákonná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (§ 262 odst. 4 obchodního zákoníku, § 52 a násl. občanského zákoníku, Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993). Dne 24.10.2005 žalovaný oznámil dlužníku, že pro porušení smlouvy se staly okamžitě splatnými veškeré závazky (KSOS 8 INS 1810/2010) vyplývající ze smlouvy, a dlužník byl vyzván k okamžité úhradě částky ve výši 193.548 Kč s tím, že dne 24.10.2005 se stala splatnou i vlastní směnka dlužníka znějící na směnečnou sumu v téže výši. Ve smlouvě o úvěru je sjednána rozhodčí doložka, dle které pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti na ni, má v jednoinstančním rozhodčím řízení samostatně kterýkoli z rozhodců konkrétně uvedený ve smlouvě nebo jiným věřitelem zvolený rozhodce. Dne 1.2.2006 vydal rozhodce JUDr. Josef Kunášek rozhodčí nález, kterým zavázal dlužníka uhradit žalovanému do tří dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodčího nálezu částku ve výši 193.548 Kč a 6% úrok od 25.10.2005 do zaplacení, dále náklady rozhodčího řízení ve výši 1.600 Kč. Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vykonatelnou směnečnou pohledávku, žalobkyně i dlužník jeho pohledávku u přezkumného jednání dne 26.4.2010 zcela popřeli z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce a promlčení nároku. Pro výsledek řízení je rozhodující posouzení platnosti rozhodčího nálezu, neboť v případě jeho neplatnosti je nutno přihlédnout k námitce promlčení. Rozhodčí doložku sjednanou ve smlouvě o úvěru je nutno považovat za značně nerovnovážnou v neprospěch spotřebitele z důvodu, že možnými rozhodci jsou osoby vybrané věřitelem a tento má možnost vybrat si i jakoukoli jinou osobu jako rozhodce, tito opakovaně a za odměnu rozhodují spory věřitele s jeho dlužníky, což vzbuzuje pochybnost o nestrannosti rozhodců při rozhodování rozhodčích sporů. Dále rozhodčí řízení samotné značným způsobem omezuje procesní práva, neboť rozhodnutí rozhodce není přezkoumatelné v rámci řádného opravného prostředku, když jde o rozhodčí řízení jednostupňové. Rovněž krátké procesní lhůty k vyjádření k žalobnímu nároku s následkem fikce uznání nelze opomenout. Pro nerovnovážnost ujednání v neprospěch dlužníka je rozhodčí doložka neplatná, v důsledku čehož je nutno pohlížet na rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Josefem Kunáškem jako na nicotný. Za této situace se již soud nezabýval námitkou žalobce, že nebyla dána pravomoc rozhodce rozhodovat spor jako nárok ze směnky. Žalobkyně vznesla námitku promlčení nároku. Pohledávka žalovaného je promlčena, neboť splatnost pohledávky nastala dne 24.10.2005 a do insolvenčního řízení byla přihlášena až dne 23.3.2010. K popření pohledávky žalovaného tak došlo po právu, a proto ji soudem nelze přiznat.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Poukázal na právní úpravu rozhodčích doložek a spotřebitelských smluv (zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, § 55 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku a Směrnici Rady č. 93/13-EHS ze dne 5.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách), jakož i evropskou judikaturu ke spotřebitelským smlouvám. K tomu zdůraznil, že nepřípustné smluvní ujednání je pouze tehdy, pokud nebylo individuálně sjednáno a pokud by v rozporu s požadavkem přiměřenosti byla způsobena nerovnováha v právech a povinnostech stran, které vyplývají ze smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Samotná skutečnost, že rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně proto nezpůsobuje její neplatnost. Nepřípustné je pouze to, pokud by rozhodčí soud či rozhodce ad hoc byl oprávněn rozhodovat podle zásad spravedlnosti. Rozhodčí doložka sjednaná mezi dlužníkem a věřitelem však ekvitní (KSOS 8 INS 1810/2010) rozhodování neobsahuje, když z rozhodčí doložky jednoznačně vyplývá, že rozhodce se řídí českým hmotným právem, ujednáním stran v rozhodčí doložce, zákonem o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a podpůrně rozhodčím řádem Rozhodčího soudu při Agrární komoře České republiky a Hospodářské komoře České republiky, tedy stálého rozhodčího soudu zřízeného zákonem, který je oprávněn takový řád vydat. Žádný právní předpis nevylučuje či neobsahuje výslovný zákaz, dle kterého by rozhodčí doložka nemohla být obsažena ve formulářové smlouvě. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 1130/2011 ze dne 31.5.2011, ze kterého vyplývá, že v situaci, kdy jak ujednání o zajištění pohledávky ze smlouvy o revolvingovém úvěru blankosměnskou a o podmínkách jejího vyplnění, tak i rozhodčí doložka jsou obsaženy ve smluvních podmínkách, nelze mít důvodné pochybnosti o tom, formulace pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy o revolvingovém úvěru nebo v návaznosti na ni se vztahuje i na spor o zaplacení směnky, kterou byla pohledávka ze smlouvy o revolvingovém úvěru zajištěna. Podle smluvních ujednání předmětné smlouvy byla k zajištění povinností vyplývajících ze smlouvy o úvěru vystavena ze strany dlužníka blankosměnka, tzv. zajišťovací směnka, a ve smluvním ujednání je obsažena rozhodčí doložka, dle které se smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly ze smlouvy o úvěru nebo v návaznosti na ni, má v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně některý z rozhodců uvedený v rozhodčí doložce. Rozhodčí doložka tak přesně vymezuje okruh případných sporů, respektive právních vztahů podléhajících v případě sporu pravomoci rozhodců, je formulována takovým způsobem, že dopadá i na pohledávku, která je vtělena v zajišťovací směnce. Namítl, že rozhodčí doložku lze zpochybnit jen v rozhodčím řízení, případně v rámci přezkumu rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Žádný zákon nedává soudu pravomoc zkoumat rozhodčí doložku v rámci exekuce nebo insolvenčního řízení (ve sporech o incidenčních žalobách). Pokud dlužník chtěl zpochybnit rozhodčí doložku, měl se proti ní účinně bránit již v rozhodčím řízení, případně podat v zákonné lhůtě návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Ohledně vázanosti dlužníka rozhodčí doložkou sjednanou ve smlouvě poukázal na charakter předmětné směnky, která je směnkou zajišťovací, s tím, že její existenci připouští ustanovení § 10 a § 17 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, v platném znění, a je vyplněna až v návaznosti na plnění závazku podle předmětné smlouvy, zajištěného směnkou, s tím, že lze dovodit subsidiaritu vztahu osob ze zajišťovací směnky vůči primárnímu vztahu účastníků smlouvy o úvěru. K rozhodčím doložkám dále poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 539/10 ze dne 24.10.2010 (podle kterého pokud rozhodčí nález nebyl v daném případě nikdy zrušen, je pravomocný a zakládá překážku věci rozhodnuté), jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 1222/2005 ze dne 19.12.2007 (ze kterého vyplývá, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky), sp. zn. 23 Cdo 1201/2009 ze dne 29.6.2010, (ze kterého vyplývá přípustnost rozhodčích doložek (KSOS 8 INS 1810/2010) ve spotřebitelských smlouvách) a sp. zn. 29 Cdo 1964/2008 ze dne 29.7.2010 (ze kterého vyplývá, že je-li exekučním titulem rozhodčí nález, soud v exekučním řízení již není oprávněn přezkoumávat správnost tohoto exekučního titulu). U odvolacího jednání (dne 25.1.2012) žalovaný odvolání doplnil tak, že podle jeho názoru rozhodčí nález je akceptovatelným rozhodnutím a je překážkou věci rozsouzené podle ustanovení § 159a občanského soudního řádu. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/2010 ze dne 1.11.2011 a sp. zn. II. ÚS 3057/2010 ze dne 5.10.2011 nejsou na danou věc aplikovatelná, neboť v těchto řízeních byly rozhodci soukromé společnosti a byla podána žaloba týkající se neplatnosti rozhodčích doložek, rozhodčí nález byl vydán na základě ekvity. Navíc Ústavní soud v těchto rozhodnutích ve vztahu ke spotřebitelským závazkům pouze obecně deklaroval, že by měla být garantována obdobná práva, jako kdyby nebylo rozhodčí doložky, jedná se o úvahu de lege ferenda. Je nutno vzít v úvahu, že Ústavní soud není zákonodárcem, nemůže tedy stanovit požadavky nad rámec zákona. Pokud jde o ústnost ujednání (uvedenou v rozhodnutích Ústavního soudu), je nutno vzít v úvahu, že ani soudní řízení není vždy ústní a není v něm vždy odvolání přípustné. Námitka žalobkyně ohledně promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť dlužník si od žalobce půjčil finanční prostředky, zaplatil toliko dvě splátky a žádným způsobem se proti rozhodčímu nálezu nebránil. Odvolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo změněno tak, že žaloba bude zamítnuta.

O odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozhodl nejprve rozsudkem č. j. 8 ICm 387/2010,-92 (KSOS 8 INS 1810/2010) ze dne 29.1.2015 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 5.760 Kč (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně podala včasnou žalobu o popření vykonatelné pohledávky, a poté, co v odvolacím řízení provedl dokazování (listinami v přihlášce pohledávky žalovaného evidované v insolvenčním řízení pod č. P4), přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že s ohledem na námitku promlčení nároku žalovaného uplatněnou žalobkyní je pro posouzení věci rozhodné, zda ve smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 25.5.2005 byla platně sjednána rozhodčí doložka. Odvolací soud uzavřel, že rozhodčí doložka v této smlouvě je absolutně neplatná z důvodu, že v ní není sjednána možnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, naopak je sjednáno, že rozhodčí řízení bude jednoinstanční, a tudíž dohodnutá procesní pravidla negarantují spravedlivé řízení. Dále je absolutně neplatná z důvodu, že podle této rozhodčí doložky rozhodce může (dle vlastního uvážení) rozhodnout bez ústního jednání. Pohledávku žalovaného tak nelze považovat za pohledávku vykonatelnou. S ohledem na to, že zajišťovací směnka ze dne 25.5.2005 byla splatná dne 24.10.2005, je pak nutno přihlédnout k námitce promlčení směnečného nároku vzneseného žalobkyní s tím, že uplynutím promlčecí doby nedochází pouze k omezení vymahatelnosti směnečných práv, nýbrž toto právo zaniká. K námitce žalovaného, že žalobkyně vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud uzavřel, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítne-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, (KSOS 8 INS 1810/2010) neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, pokud by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. K tomu odvolací soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2444/2007 ze dne 24.3.2009 a sp. zn. 28 Cdo 4157/2008 ze dne 11.3.2009) a uzavřel, že v tom, že žalovaný jako věřitel dlužníku skutečně poskytl finanční prostředky, které dlužník nezaplatil, přičemž proti rozhodčímu nálezu v rámci rozhodčího řízení ani následně žalobou o zrušení rozhodčího nálezu se nebránil, nelze spatřovat takové skutečnosti, které by bránily uplatnění námitky promlčení žalobkyní pro rozpor s dobrými mravy.

Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, o kterém Nejvyšší soud České republiky rozhodl rozsudkem č. j. KSOS 8 INS 1810/2010, 8 ICm 387/2010, 29 ICdo 27/2012-116 ze dne 29.1.2015. Nejvyšší soud vyšel ze skutkových závěrů, že žalovaný jako věřitel uzavřel s dlužníkem dne 25.5.2005 smlouvu o revolvingovém úvěru a v den podpisu smlouvy dlužník vystavil a odevzdal věřiteli vlastní blankosměnku bez uvedení údaje splatnosti, směnečné sumy a místa platebního na řad věřitele. Smlouva obsahuje rozhodčí doložku, ve které si smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti na ni, má rozhodnout v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu a kterými pro tento účel jsou: JUDr. Josef Kunášek, JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann nebo jiný věřitelem zvolený rozhodce, přičemž rozhodčí řízení se bude konat v sídle rozhodců. Rozhodčím nálezem č. j. Ku-106-49-2/2005-12 ze dne 6.1.2006 (pravomocným dne 23.1.2006) uložil rozhodce JUDr. Josef Kunášek dlužníku, aby zaplatil žalovanému částku 193.548 Kč a 6% úrok z 25.10.2005 do zaplacení a náklady řízení ve výši 1.600 Kč, vše do tří dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodčího nálezu. Usnesením č. j. KSOS 8 INS 1810/2010-A-4 ze dne 8.3.2010 Krajský soud v Ostravě zjistil úpadek dlužníka, povolil dlužníku oddlužení a insolvenčním správcem ustanovil žalobkyni. Dne 23.3.2010 do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil žalovaný (přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P4) pohledávku v celkové výši 245.895 Kč z titulu nedoplatku na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ze smlouvy o revolvingovém úvěru a z titulu směnečného úroku, jako pohledávku vykonatelnou dle rozhodčího nálezu. Při přezkumném jednání konaném dne 26.4.2010 žalobkyně popřela pohledávku žalovaného s tím, že rozhodce neměl pravomoc rozhodovat o nárocích ze směnky, když směnka neobsahovala rozhodčí doložku a nárok ze (KSOS 8 INS 1810/2010) směnky je navíc promlčen. Nejvyšší soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1637/2014 ze dne 29.7.2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014 ze dne 24.9.2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014 ze dne 29.9.2014 a sp. zn. 29 Cdo 2860/2012 ze dne 31.10.2014, jakož i nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 5.10.2011, s tím, že z této judikatury se podává, že jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení není bez dalšího v rozporu s požadavky na spravedlivý proces nebo v rozporu se Směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Dospěl-li odvolací soud v posuzované věci k závěru, že sjednaná rozhodčí doložka, jíž účastníci (ve spotřebitelské věci) vyloučili přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci a která umožňuje rozhodnutí bez ústního jednání, je (bez dalšího) neplatná, není proto jeho názor správný. Důvod, pro který odvolací soud považoval rozhodčí doložku za neplatnou, tak podle závěru Nejvyššího soudu neobstojí. Nejvyšší soud se tudíž otázkou promlčení nároku žalovaného již nezabýval, pouze pro úplnost poznamenal, že v situaci, kdy věřitel před uplynutím promlčecí doby uplatní svou pohledávku vůči dlužníku v rozhodčím řízení, nemůže soud bez dalšího uzavřít, že námitka promlčení je důvodná, aniž by se vyjádřil k tomu, zda a jaké účinky na běh promlčecí doby mělo takové uplatnění nároku. Další závěr odvolacího soudu, že uplynutím promlčecí doby směnečný nárok zaniká, shledal Nejvyšší soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2988/2010 ze dne 26.11.2008, uveřejněném pod č. 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že v další fázi řízení odvolací soud při opětovném řešení otázky (ne)platnosti rozhodčí doložky nepřehlédne závěry obsažené v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10.7.2013 (uveřejněného pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 28/2012 ze dne 30.9.2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014 ze dne 29.9.2014 a sp. zn. 33 Cdo 2505/2014 ze dne 9.10.2014.

Odvolací soud předesílá, že dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jímž se zrušuje-mimo jiné-zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník ). Podle ustanovení § 3028 odst. 1 a odst. 2 citovaného zákona však platí, že není-li stanoveno jinak, právní poměry, týkající se práv osobních, rodinných a věcných a jejich vznik a práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a jiné právní poměry, vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy.

Odvolací soud, vázán shora uvedeným názorem Nejvyššího soudu, se proto opětovně zabýval tím, zda rozhodčí doložka ve smlouvě o revolvingovém úvěru byla (KSOS 8 INS 1810/2010) platně sjednána, tedy zda na pohledávku žalovaného lze pohlížet jako na pohledávku vykonatelnou (přiznanou pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem). Odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 396/2013 ze dne 22.1.2013 (přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu), ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodčí smlouvu podle ustanovení § 2 zákona o rozhodčím řízení lze uzavřít i ohledně sporu o zaplacení směnky, když nároky ze směnek mají majetkovou povahu. Je tak splněna i podmínka vyžadovaná ustanovením § 2 odst. 2 tohoto zákona, to je že strany by mohly o takovém sporu uzavřít smír. V dané věci je však především nutno poukázat na závěry Nejvyššího soudu v jeho rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2505/2014 ze dne 9.10.2014 (přístupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu), dle kterých obsahuje-li rozhodčí smlouva (doložka) ujednání, jímž strany určují počet i osoby rozhodců nebo stanoví způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, musí takové ujednání vyhovovat ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve vztahu ke všem v úvahu připadajícím rozhodcům; jinak řečeno, každý rozhodce ad hoc, jehož strany povolaly v případě majetkového sporu k rozhodnutí, musí být určen transparentně. Tento požadavek je odůvodněn tím, že rozhodčí nález nebo usnesení vydané kterýmkoliv z určených rozhodců by neměly trpět nedostatkem vykonatelnosti proto, že rozhodčí smlouva (doložka) je neplatná (§ 31 písm. b/, c/ zákona č. 216/1994 Sb.), v důsledku čehož rozhodce neměl pravomoc ve věci rozhodovat. Z toho vyplývá, že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§ 41 občanského zákoníku) by přitom vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne.

Promítnuto na poměry projednávané věci, bylo-li v rozhodčí smlouvě (doložce) účastníky smlouvy sjednáno, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z úvěrové smlouvy nebo v návaznosti na ni, má rozhodnout v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoli z rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu, přičemž rozhodci pro tento účel jsou nejen rozhodci jmenovitě určení (JUDr. Josef Kunášek, JUDr. Eva Vaňková a Mgr. Marek Landsmann), ale i jiný věřitelem zvolený rozhodce, pak-v souladu se závěry formulovanými a odůvodněnými ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu a v jeho intencích-je nutno uzavřít, že rozhodčí smlouva (doložka) je co do určení rozhodců netransparentní, a proto absolutně neplatná v celém rozsahu. Z tohoto důvodu nelze pohlížet na pohledávku žalovaného jako na pohledávku vykonatelnou.

V přezkoumávané věci žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka svůj nárok jako nárok ze zajišťovací směnky, a to dle ujednání o zajištění pohledávky ze (KSOS 8 INS 1810/2010) smlouvy o revolvingovém úvěru blankosměnkou, jejíž splatnost nastala dnem 24.10.2005, a žalovaná uplatnila námitku promlčení směnečného nároku. K tomu odvolací soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2245/2009 ze dne 14.12.2010, sp. zn. 20 Cdo 1335/2009 ze dne 20.12.2010 a sp. zn. 20 Cdo 1898/2012 ze dne 25.7.2012, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu), podle níž se-s ohledem na charakter směnečného závazku (který je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku [i když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod], vzniká ze směnky specifický-směnečný-právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod [kauza] není pro jeho existenci významný [a ze směnky nevyplývá])-otázky promlčení neupravené zákonem směnečným a šekovým č. 191/1950 Sb., tedy i běh promlčecí doby judikované směnečné pohledávky, posoudí podle nejobecnější právní úpravy, kterou je občanský zákoník, a to bez ohledu na povahu účastníků směnečného závazkového vztahu nebo na povahu kauzální pohledávky. V rozsudku sp. zn. 29 Odo 827/2004 ze dne 1.3.2006 (uveřejněném pod č. 19/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) pak Nejvyšší soud uzavřel, že z ustanovení § 73 zákona č. 191/1950 Sb. směnečného a šekového vyplývá, že prvním dnem lhůty pro promlčení směnečného nároku je den následující po splatnosti směnky. Protože směnečný zákon neobsahuje zvláštní úpravu určení konce promlčecí doby, je nutno použít ustanovení § 122 odst. 2 občanského zákoníku. Dnem, na který připadá událost, od které počíná běžet lhůta určená podle let, je den splatnosti směnky, tento den se však podle ustanovení § 73 zákona směnečného a šekového do promlčecí lhůty nezapočítává. V souladu s ustanovením § 122 odst. 2 občanského zákoníku pak konec lhůty připadá na den, který se číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Právo ze směnky přiznané rozhodnutím v nalézacím řízení se tak promlčí v desetileté promlčecí lhůtě podle ustanovení § 110 odst. 1 občanského zákoníku, a to i v případě, že směnka zajišťovala i obchodněprávní vztah (srov. shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1335/2009 ze dne 20.12.2010 a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 436/2009 ze dne 2.12.2010, uveřejněné pod č. 103/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle přesvědčení odvolacího soudu i pravomocný rozhodčí nález vydaný rozhodcem, který z důvodu neplatnosti sjednané rozhodčí doložky neměl pravomoc k jeho vydání, má účinek spojovaný s pravomocným přiznáním práva z občanskoprávního závazkového vztahu v soudním či rozhodčím řízení podle ustanovení § 110 odst. 1, věty první občanského zákoníku, který spočívá v prodloužení délky promlčecí doby na deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Tento závěr lze dovodit nejen jazykovým výkladem, který účinek prodloužení promlčecí doby přiznává pravomocnému rozhodčímu nálezu bez ohledu na to, zda byl vydán na základě platné či neplatné rozhodčí doložky, ale zejména výkladem teleologickým. Podle odvolacího soudu z hlediska promlčení nelze dopady pravomocného rozhodčího nálezu do právního vztahu rozsouzeného rozhodčím (KSOS 8 INS 1810/2010) nálezem eliminovat jinak, než jeho odstraněním zákonem předpokládaným způsobem (srov. ustanovení § 31, § 32, § 35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů). Pokud tímto zákonem předpokládaným způsobem není rozhodčí nález odstraněn, má účinky pravomocného rozhodnutí vydaného v rozhodčím (soudním) řízení. Opačný přístup by byl zásahem do principu právní jistoty. K tomu viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 16 ICm 960/2013, 13 VSOL 155/2014-94 (KSOL 16 INS 30609/2012) ze dne 27.1.2015, který přijal obdobný závěr k výkladu ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku.

V posuzované věci začala promlčecí doba směnečné pohledávky žalovaného běžet dne 24.10.2005, v rozhodčím řízení (zahájeném dne 9.12.2005) byla přiznána rozhodčím nálezem ze dne 6.1.2006 (pravomocným dne 23.1.2006). Právní mocí rozhodčího nálezu došlo k prodloužení promlčecí doby, která skončí za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (ve lhůtě 3 dnů od doručení rozhodnutí, přičemž doručením rozhodnutí nabylo právní moci). Je tedy zřejmé, že ke dni přihlášení směnečné pohledávky žalovaného do insolvenčního řízení, to je dne 23.3.2010, promlčecí doba neuplynula. Pohledávka žalovaného tak není promlčena a námitka promlčení, uplatněná žalobkyní jako insolvenční správkyní v jejím popěrném úkonu, tudíž není důvodná.

Na základě shora uvedeného odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žalobu zamítl.

Vzhledem ke změně napadeného rozsudku bylo třeba nově rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (§ 224 odst. 1 o.s.ř.), bylo rozhodnuto podle ustanovení § 202 odst. 1 IZ, podle něhož nemá žádný z účastníků ve sporu o pravost pohledávky právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Odvolací soud proto rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě -pobočky v Olomouci, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je-li dovolacím (KSOS 8 INS 1810/2010)

soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům se však doručuje zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozsudku.

Olomouc 3. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu