11 VSOL 45/2015-123
34 ICm 234/2011 11 VSOL 45/2015-123 (KSOS 34 INS 8144/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v právní věci žalobce Ing. Ivana Návrata, se sídlem Ostrava, Poštovní 2, PSČ 728 95, insolvenčního správce dlužníka FORECAST INT. s.r.o., se sídlem Ostrava-Mariánské Hory, Výstavní 2224/8, PSČ 709 00, IČ: 25862596, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Ostrava, Poštovní 2, PSČ 728 95, proti žalované Ing. Zuzaně anonymizovano , anonymizovano , bytem Ludgeřovice, Lipová 26, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Prostějov, Nám. T.G.Masaryka 11, PSČ 796 01, o neúčinnost právního úkonu a o zaplacení částky 163.860 Kč, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka FORECAST INT. s.r.o., se sídlem Ostrava-Mariánské Hory, Výstavní 2224/8, PSČ 709 00, IČ: 25862596, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 34 INS 8144/2010, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.11.2014, č.j. 34 ICm 234/2011-95 (KSOS 34 INS 8144/2010),

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (KSOS 34 INS 8144/2010) Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že dodatek č. 1 ze dne 25.9.2009 k pracovní smlouvě ze dne 5.1.2004, uzavřený mezi dlužníkem a žalovanou, je vůči věřitelům pro účely insolvenčního řízení neúčinným právním úkonem (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci částku 163.860 Kč (výrok II.), uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 52.719,70 Kč (výrok III.) a uložil žalované zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 1.000 Kč (výrok IV.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že jednatelem dlužníka je od 7.9.2000 Ing. Pavel Tkačík, CSc., který je rovněž100 % společníkem dlužníka. Žalovaná byla na základě pracovní smlouvy ze dne 5.1.2004 od 1.1.2004 zaměstnankyní dlužníka v pozici ekonomky. Její mzda byla upravena platovým výměrem se dnem výplaty k 15. dni v měsíci. Dne 25.9.2009 byl mezi dlužníkem jednajícím Ing. Pavlem Tkačíkem, CSc. a žalovanou uzavřen dodatek č. 1 k pracovní smlouvě, na základě něhož žalované náleží k základní mzdě každoroční jednorázová odměna ve výši 160.000 Kč splatná k 30.4. příslušného roku s tím, že odměna se zvyšuje o 5 % za každý rok ve funkci, maximálně do výše 250.000 Kč, dále podíl na hospodářském výsledku dlužníka po zdanění ve výši 1 % auditovaného výsledku splatný k 30.8. roku následujícího po účetním roce a odstupné ve výši šestinásobku průměrné měsíční mzdy při ukončení pracovního poměru. Žalované byla z účtu dlužníka vyplacena dne 30.4.2010 částka 112.130 Kč, dne 26.5.2010 částka 58.319 Kč, dne 25.6.2010 částka 16.151 Kč. Žalované náležela mzda za měsíc květen 2010 ve výši 16.151 Kč. Dne 21.7.2010 bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu dlužníka ze dne 2.7.2010 insolvenční řízení ve věci dlužníka. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24.8.2010, č.j. 34 INS 8144/2010-A-7, zjistil úpadek dlužníka FORECAST INT. s.r.o., insolvenčním správcem ustanovil žalobce a usnesením ze dne 22.10.2010, č.j. 34 INS 8144/2010-B-19, na majetek dlužníka prohlásil konkurs. Žalovaná dne 7.9.2010 ukončila pracovní poměr u dlužníka okamžitým zrušením. Žalovaná a jednatel dlužníka Ing. Pavel Tkačík, CSc., byli ke dni 25.9.2009 a ke dni podání insolvenčního návrhu manželi. Soud prvního stupně uvedl, že zvýhodňujícím právním úkonem dle ust. § 241 IZ se rozumí pouze takový právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku, přičemž se má za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Skutková podstata zvýhodňujícího právního úkonu spočívá v jednání dlužníka, kterým-při naplnění další podmínek z pohledu okamžiku jednání a ekonomické situace dlužníka-dlužník zvýhodní některého ze svých věřitelů nad rámec možného uspokojení, které by se mu dostalo v konkursu. Úmyslně zkracujícím právním úkonem je dle ust. § 242 IZ úkon spočívající ve vůli dlužníka zkrátit uspokojení věřitelů, přičemž u blízkých osob zákon vychází ze znalosti úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Soud prvního stupně (KSOS 34 INS 8144/2010) uzavřel, že vyplacení peněžních prostředků z účtu dlužníka žalované dne 30.4.2010 a dne 21.5.2010 v celkové výši 170.449 Kč, je neúčinným právním úkonem v rozsahu poskytnuté mimořádné odměny ve výši 163.860 Kč, neboť vyplacení peněžních prostředků žalované bylo úmyslně zkracujícím právním úkonem, když peněžní prostředky byly žalované vyplaceny krátce před podáním dlužnického insolvenčního návrhu. Ve smyslu ust. § 242 odst. 2 IZ je dána spojitost žalované s jednatelem dlužníka, když žalovaná byla osobou blízkou dlužníkovi-viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.1.2002, sp.zn. 21 Cdo 2192/2001. Žalované tudíž muselo být zřejmé, že činí zvýhodňující právní úkon.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, v němž namítala, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a postup soudu je překvapivý. Žalovaná poukázala na skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil úmyslné zkrácení věřitelů ve vztahu k vyplacení peněžních prostředků ve výši 163.860 Kč, ačkoliv se žalobce domáhal určení neúčinnosti dodatku č. 1 k pracovní smlouvě. Odůvodnění napadeného rozsudku není v souladu s jeho výrokem, neboť ve výroku soud prvního stupně rozhodl o jiném právním úkonu, než jehož se týká odůvodnění. Tyto právní úkony nelze zaměňovat, neboť zatímco vyplacení peněžních prostředků bylo provedeno v relativně krátké době před podáním insolvenčního návrhu, k uzavření sporného dodatku došlo o půl roku dříve, a proto u dodatku nelze dovodit blízkou časovou souvislost, o níž soud prvního stupně opřel svůj závěr o zkracujícím úmyslu smluvních stran. Soud prvního stupně se nevypořádal se subjektivní stránkou zkracujícího jednání, jež musí být prokázána, přičemž důkazní břemeno v tomto směru nesl žalobce. Vyvratitelná právní domněnka formulovaná v ust. § 242 odst. 2 IZ se může uplatnit až poté, co je zkracující úmysl dlužníka prokázán. Je proto třeba nejprve prokázat, že dlužník jednal v úmyslu zkrátit věřitele a teprve následně se může uplatnit domněnka, že takový úmysl byl žalované znám. Soud prvního stupně se nedostatečně zabýval posouzením vztahu mezi žalovanou a dlužníkem a bez dalšího vyhodnotil tento vztah jako vztah osob blízkých, přičemž argumentované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR na posuzovanou věc nedopadá. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval obranou žalované, že v době uzavření předmětného dodatku se dlužník nenacházel v úpadku a nemohl mít tedy záměr zkrátit své věřitele a soud prvního stupně rezignoval na hodnocení žalovanou předložených a soudem provedených listinných důkazů. Žalobce v řízení ani netvrdil a neprokázal, jakým způsobem dospěl k výpočtu žalované částky. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se vyjádřil k odvolání žalované tak, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný. Uvedl, že soud prvního stupně se přehledným a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami žalované, srozumitelně vyložil, na základě jakých důkazů zjistil skutkový stav a jakými úvahami se řídil při jeho právním hodnocení. Žalovaná chybně odděluje uzavření dodatku a vyplacení peněz na základě tohoto dodatku, přičemž faktické vyplacení peněz žádným právní úkonem není, avšak z hlediska časových souvislostí hraje svoji roli. Při posuzování (KSOS 34 INS 8144/2010) právního úkonu z hlediska toho, zda se jedná o právní úkon zkracující či zvýhodňující, je nutno hodnotit nejen to, kdy byl dodatek uzavřen, nýbrž také to, kdy dle takového dodatku nastává splatnost zkracujícího či zvýhodňujícího nároku a kdy je na jeho základě finanční plnění realizováno v kontextu s podáním insolvenčního návrhu. V daném případě je nepochybné, že k dokonání jednání, jehož cílem bylo neoprávněně obohatit žalovanou na úkor věřitelů dlužníka v částce 163.860 Kč, došlo v období 14 dnů až 2 měsíců před zpracováním insolvenčního návrhu, a je tudíž zřejmé, že uzavření dodatku je úmyslně zkracujícím úkonem, neboť o částku vyplacenou žalované připadá na věřitele méně. S touto skutečností musel být dlužník jednající manželem žalované srozuměn, a proto jednal minimálně v nepřímém úmyslu. Žalovaná jako manželka jednatele a společníka dlužníka je osobou insolvenčnímu dlužníkovi blízkou, a proto se má za to, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele jí musel být znám. Uzavření dodatku je i zvýhodňujícím právním úkonem, protože se v jeho důsledku má žalované dostat na úkor ostatních věřitelů více, než by jí náleželo v konkursu, kdyby tohoto úkonu nebylo. Podmínka úpadku dlužníka byla naplněna právní fikcí, jelikož úkon byl učiněn vůči osobě dlužníkovi blízké. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je v posuzované věci občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), a aniž nařizoval odvolací jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné. (KSOS 34 INS 8144/2010) Z obsahu spisu se podává, že řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 3.2.2011 žalobou, jíž se žalobce domáhal určení, že dodatek č. 1 ze dne 25.9.2009 k pracovní smlouvě ze dne 5.1.2004, uzavřený mezi dlužníkem a žalovanou, je vůči věřitelům pro účely insolvenčního řízení neúčinným právním úkonem. Žalobce tvrdil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.8.2010 byl zjištěn úpadek dlužníka FORECAST INT. s.r.o. a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.10.2010 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Žalovaná byla zaměstnankyní dlužníka, pracovní poměr měla sjednaný pracovní smlouvou ze dne 5.1.2004 na dobu neurčitou v pozici ekonom, mzda byla sjednána odkazem na platový výměr tvořící přílohu pracovní smlouvy. Dne 25.9.2009 byl mezi žalovanou a dlužníkem uzavřen dodatek č. 1 k pracovní smlouvě, v němž bylo ujednáno, že žalované náleží k základní mzdě navíc jednorázová každoroční odměna ve výši 160.000 Kč splatná vždy k 30.4. příslušného roku a tato odměna se zvyšuje o 5 % za každý rok ve funkci, maximální do výše 250.000 Kč, dále podíl na vytvořeném hrubém výsledku po zdanění ve výši 1 % auditovaného výsledku a tato odměna je splatná vždy nejpozději k 30.8. roku následujícího po účetním roce a odstupné ve výši šestinásobku průměrné měsíční mzdy při ukončení pracovního poměru. Pracovní poměr žalovaná ukončila dne 7.9.2010 okamžitým zrušením z důvodu nevyplácení mezd. Dodatek č. 1 k pracovní smlouvě je zvýhodňujícím právním úkonem a současně úmyslně zkracujícím úkonem, neboť žalované byla na základě tohoto dodatku vyplacena dne 30.4.2010 částka 112.130 Kč, dne 21.5.2010 částka 58.319 Kč a dne 14.6.2010 částka 16.151 Kč, přičemž nebýt uvedeného úkonu, měla by žalovaná nárok na částku 22.740 Kč. Dlužník si byl v době učinění tohoto úkonu vědom, že je v úpadku a sjednáním dodatku cíleně a úmyslně zkrátil o nároky žalované vyplývající z tohoto dodatku uspokojení ostatních věřitelů. Žalované musel být úmysl dlužníka zkrátit uspokojení věřitelů znám z titulu její funkce ekonomky, navíc žalovaná je manželkou jediného jednatele a společníka dlužníka a tedy osobou dlužníku blízkou, a proto se má rovněž za to, že zvýhodňující právní úkon je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Žalovaná se domáhala zamítnutí žaloby. Uvedla, že v době uzavření dodatku dlužník nebyl v úpadku a uzavření dodatku k úpadku dlužníka ani nevedlo, navíc jí úmysl dlužníka směřující ke zkrácení věřitelů nebyl znám. Žalovaná namítala, že není dlužníkovi osobou blízkou, existence takového vztahu nebyla prokázána, přičemž důkazní břemeno leželo na žalobci. Žalobce měl důkazní břemeno rovněž o existenci úpadku dlužníka k datu 25.9.2009, které neunesl. Žalovaná je připravena prokázat, že dlužník nebyl v úpadku a že jí nebyl znám úmysl dlužníka zkrátit věřitele, přičemž v obou případech se jedná o vyvratitelnou právní domněnku. Dlužník měl v září 2009 jediného významného věřitele-společnost VÍTKOVICE HEAVY MACHINERY a.s., který měl za dlužníkem pohledávku z titulu kupní ceny za dodaný materiál ve výši 40.000.000 Kč-50.000.000 Kč, která vznikla v období let 2008-2009, tedy v období vrcholící ekonomické krize. Na tento závazek dlužník po dohodě s věřitelem prováděl pravidelné platby a závazek byl postupně umořován. Nadto hodnota majetku dlužníka včetně zásob přesahovala hodnotu tohoto závazku. Za účelem řešení své situace dlužník činil konkrétní kroky, zahájil jednání se strategickým partnerem CZMT GROUP AG o vstupu do společnosti dlužníka, (KSOS 34 INS 8144/2010) které skončilo prodejem 66 % obchodního podílu Ing. Pavla Tkačíka, CSc., této společnosti za cenu 500.000 EUR a Ing. Pavel Tkačík, CSc., se současně zavázal použít tuto částku k posílení vlastního kapitálu společnosti. Navíc společnost CZMT GROUP AG se zavázala k jednostrannému dobrovolnému příspěvku do vlastního kapitálu společnosti ve výši dalších 500.000 EUR. Vlastní kapitál společnosti se tak měl navýšit o 1.000.000 EUR a investor se navíc zavázal zajistit pro dlužníka nové zakázky. Ministerstvo průmyslu a obchodu schválilo dlužníku dotaci dne 9.4.2010 v celkové výši 8,1 mil. Kč, kterou dlužník získal v roce 2010. V prosinci 2009 dlužník získal úvěr od společnosti Komerční banka, a.s., zajištěný Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a.s. Tyto instituce měly k dispozici veškeré podklady o finanční situaci dlužníka, přičemž žádný z uvedených subjektů nedospěl k závěru o tom, že by se měl dlužník nacházet v úpadku či v hrozícím úpadku. Dlužník průběžně vnitřními organizačními opatřeními v oblasti řízení skladů a prodejů snižoval skladové zásoby a přistoupil k otevření nové divize. V srpnu 2009 dlužník zahájil jednání s věřitelem VÍTKOVICE HEAVY MACHINERY a.s., výsledkem dohody byl odklad splácení závazků vůči tomuto věřiteli na dobu do ledna 2010. Všemi výše uvedenými opatřeními se podařilo společnost dlužníka stabilizovat. V době uzavření předmětného dodatku tedy dlužník nebyl v úpadku, naopak uzavřením dodatku se investor snažil udržet stávající management. Dodatek k pracovní smlouvě byl uzavřen po schválení valnou hromadou dne 7.9.2009. K událostem, které vedly k úpadku dlužníka, došlo až v roce 2010, tyto události žalovaná podrobně rozepsala a uvedla, že k úpadku dlužníka došlo až v červnu 2010, kdy došlo k zesplatnění úvěru ze strany Komerční banky, a s. Insolvenční návrh proti dlužníku pak podali sami členové managementu dlužníka bezprostředně poté, co došlo k zesplatnění úvěru, dlužník odevzdal insolvenčnímu správci společnost v dobrém stavu včetně hotovosti v pokladně ve výši cca 2 mil. Kč a značeného movitého a nemovitého majetku. Soud prvního stupně nařídil k projednání věci jednání na den 18.11.2014, u něhož žalovaná potvrdila, že v době podpisu dodatku byla manželkou společníka a jednatele dlužníka. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami včetně listin předložených žalovanou, další důkazy navrhované žalovanou svědeckou výpovědí Ing. Marka Vilíma, znaleckým posudkem k ocenění majetkové situace dlužníka ke dni 25.9.2009, dohodou o uznání závazku mezi dlužníkem a společností VÍTKOVICE HEAVY MACHINERY a.s., neprovedl a na tomto základě rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem.

Podle ustanovení § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 IZ, povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Podle ustanovení § 239 odst. 1 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční (KSOS 34 INS 8144/2010) správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

Podle ustanovení § 239 odst. 3 IZ, insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Podle ustanovení § 241 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odst. 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník: a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odst. 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není: a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 5).

Podle ustanovení § 242 IZ, odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (odst. 1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám (odst. 2). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odst. 3). (KSOS 34 INS 8144/2010) Podle ustanovení § 132 o.s.ř., důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Odvolací soud se shoduje s odvolacími námitkami žalované, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a navíc soud prvního stupně zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž v odvolacím řízení nemohla být zjednána náprava.

Soud prvního stupně především pochybil, pokud si neujasnil, neúčinnosti kterých úkonů dlužníka se žalobce domáhá. Soud prvního stupně sice ve výroku I. napadeného rozsudku vyslovil v souladu s navrhovaným petitem neúčinnost dodatku č. 1 ze dne 25.9.2009 k pracovní smlouvě ze dne 5.1.2004, v odůvodnění rozsudku však posuzuje neúčinnost plateb dlužníka provedených na základě tohoto dodatku, tedy jiných úkonů, než byly předmětem žaloby. Lze přisvědčit žalované, že judikatura soudů za určitých okolností připouští, aby neúčinným právním úkonem byly i jednotlivé platby uskutečněné dlužníkem ve prospěch třetího subjektu, splňují-li předpoklady neúčinného právního úkonu dle ust. § 235 a následujících IZ. Obecně lze tedy uzavřít, že by bylo možno domáhat se neúčinnosti dodatku č. 1 (což učinil žalobce) nebo plateb provedených na jeho základě, případně obou těchto úkonů. Podmínky neúčinnosti je však třeba posuzovat u každého z těchto úkonů samostatně. Byl-li by například neúčinný dodatek č. 1 k pracovní smlouvě, bylo by třeba vrátit i platby vyplacené na jeho základě (§ 237 odst. 1 IZ), aniž by bylo třeba se zabývat otázkou, zda neúčinnými úkony byly i tyto platby. Naopak může nastat situace, že dodatek č. 1 nebude neúčinným právním úkonem (např. dlužník v době jeho uzavření nebyl v úpadku), nicméně platby uskutečněné na jeho základě realizované v jiném časovém období budou podmínky neúčinnosti právního úkonu splňovat. Proto nelze tyto úkony (uzavření dodatku a provedení plateb) směšovat, jak učinil chybně soud prvního stupně.

Soud prvního stupně nedostatečně odůvodnil závěr, že žalovaná byla osobou blízkou dlužníkovi, ačkoliv tento závěr je zásadní z hlediska hypotézy právní normy právního úkonu zvýhodňujícího (§ 241 IZ) i právního úkonu zkracujícího (§ 242 IZ). Soud prvního stupně se omezil na zjištění, že žalovaná byla manželkou jednatele a společníka dlužníka a na odkaz na závěry rozsudku Nejvyššího soud ČR ve věci sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, aniž by své závěry blíže odůvodnil. Odvolací soud poukazuje i na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR řešící problematiku osob blízkých, jež soud prvního stupně vezme při svém dalším rozhodování v úvahu, a to na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012 a ze dne 8.3.2011, sp. zn. 30 Cdo 4903/2009. Z těchto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že sama o sobě skutečnost, že třetí osoba je osobou blízkou jednateli či společníku právnické osoby, ještě nezakládá vztah osoby blízké mezi touto třetí osobou a společností. Za situace, že soud prvního stupně opakovaně dospěje k závěru, že vztah mezi dlužníkem a žalovanou byl v době uskutečnění neúčinného právního úkonu vztahem osoby blízké a založí se tím vyvratitelná domněnka úpadku dlužníka dle ust. § 241 (KSOS 34 INS 8144/2010) odst. 2 IZ, resp. vyvratitelná domněnka znalosti úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (§ 242 odst. 2 IZ), vezme soud prvního stupně v úvahu, že žalovaná má možnost tuto domněnku vyvrátit a v tomto směru je třeba ji poučit dle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř.

Soudu prvního stupně se vůbec nezabýval skutečností podstatnou pro závěr, že se jednalo o neúčinný právní úkon ve smyslu ust. § 235 odst. 1 IZ, totiž zda ke dni uskutečnění neúčinného úkonu dlužník mohl tímto úkonem zvýhodnit žalovanou jako svou věřitelku, případně zda mohl tímto úkonem zkrátit své věřitele. Soud prvního stupně se totiž vůbec nezabýval otázkou, zda k datu uskutečnění tvrzeného neúčinného úkonu dlužník měl více věřitelů a jaké byly jeho majetkové poměry a zda by v případě řešení jeho úpadku konkursem bylo možné předpokládat plné uspokojení ostatních věřitelů dlužníka či nikoliv. V tomto směru neobsahovala dostatečná skutková tvrzení ani žaloba, a proto bude nutno, aby soud prvního stupně vyzval žalovanou postupem dle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. k doplnění chybějících skutkových tvrzení a důkazů.

Soudu prvního stupně je třeba vytknout, že ačkoliv provedl k důkazu listiny předložené žalovanou k prokázání jejích tvrzení, z těchto důkazů neučinil žádná skutková zjištění a tyto provedené důkazy žádným způsobem nehodnotil, a ani nevysvětlil, proč jiné důkazy navrhované žalovanou neprovedl (§ 132 o.s.ř.).

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc vrátil dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 27.srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu