11 VSOL 45/2012-129
30 ICm 2442/2011 11 VSOL 45/2012-129 (KSBR 30 INS 4586/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Jindřišská 24/941, PSČ 110 00, IČ: 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem advokátní kanceláře Advokátní kancelář Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s.r.o., se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovaným 1) JUDr. Daliboru Grůzovi, Ph.D., se sídlem Hustopeče, Mírová 1098/4, PSČ 693 01, jako insolvenčnímu správci dlužnice Aleny anonymizovano , anonymizovano , 2) Aleně anonymizovano , anonymizovano , bytem Borkovany 212, PSČ 691 75, o určení pravosti popřených pohledávek, k odvolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.3.2012, č.j. KSBR 30 INS 4586/2011, 30 ICm 2442/2011-69

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve druhém odstavci výroku I. mění tak, že žaloba, aby bylo určeno, že žalobce má za žalovaným 2) jako dlužníkem v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (KSBR 30 INS 4586/2011) KSBR 30 INS 4586/2011 pohledávku ve výši 32.600 Kč přihlášenou v přihlášce pohledávky 3 pod č. 2 se z a m í t á .

II. Ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že žalobce má za žalovaným 2) jako dlužníkem pohledávku ve výši 95.766 Kč přihlášenou v přihlášce pohledávky 3 pod č. 1 (výrok I. odstavec 1), pohledávku ve výši 32.600 Kč přihlášenou v přihlášce pohledávky 3 pod č. 2 (výrok I. odstavec 2) a pohledávku ve výši 18.596 Kč přihlášenou v přihlášce pohledávky 3 pod č. 3 (výrok I. odstavec 3). Dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, a že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21.182 Kč (výrok II.). Podle odůvodnění dospěl ke skutkovému a právnímu závěru, že pohledávka ve výši 95.766 Kč přihlášená v přihlášce pohledávky 3 pod č. 1 a pohledávka ve výši 18.596 Kč přihlášená v přihlášce pohledávky 3 pod č. 3 byly do insolvenčního řízení přihlášeny jako pohledávky vykonatelné na základě rozhodčích nálezů, což žalobce v souladu s ustanovením § 177 IZ doložil. Žalovaný 1) jako insolvenční správce však z důvodu jím tvrzené neplatnosti rozhodčích doložek označil obě pohledávky v seznamu přihlášených pohledávek jako pohledávky nevykonatelné a jako nevykonatelné je též popřel. V této souvislosti soud prvního stupně uzavřel, že platnost či neplatnost rozhodčí doložky je právní kvalifikací, a proto popření vykonatelné pohledávky z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy je nepřijatelným důvodem popření. Insolvenčnímu správci ani dlužníkovi v řízení o určení vykonatelné pohledávky nepřísluší vznášet námitku neplatnosti rozhodčí doložky. Jedná se proto o pohledávky vykonatelné a bylo na žalovaných 1) a 2), aby prokázali důvod popření (§ 199 IZ), což se jim nepodařilo. Pouze obecně namítali neplatnost smluv o úvěru pro rozpor s právní úpravou spotřebitelských smluv a s dobrými mravy, přičemž tato námitka, kterou je třeba považovat za právní posouzení, jim nepřísluší, a proto se soud její případnou důvodností v tomto sporu nezabýval. Právo popírat vykonatelnou pohledávku je totiž omezeno důvody popření (§ 410 odst. 3 IZ). Insolvenční správce je při popření vykonatelné pohledávky omezen nejen lhůtou, ale zejména vymezením důvodů, pro které může popřít pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (§ 99 odst. 2 IZ). V řízení o určení vykonatelné pohledávky lze proto uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání vykonatelného rozhodnutí a naopak (KSBR 30 INS 4586/2011) důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně pohledávku 3 pod bodem č. 1 a č. 3 považoval za pohledávky vykonatelné, nepřisvědčil ani uplatněné námitce promlčení těchto pohledávek. Ve vztahu k pohledávce ve výši 32.600 Kč přihlášené v přihlášce pohledávky 3 pod č. 2 v odůvodnění uvedl, že tato byla přihlášena jako nevykonatelná a k existenci této pohledávky žalobce doložil dohodu o uznání dluhu č. 9100036104 ze dne 4.3.2010, přičemž žalovaní v průběhu řízení takto uznáním založenou právní domněnku existence této pohledávky nevyvrátili. Jedná se o pohledávku z titulu smluvní pokuty představující 25 % z dlužné částky, jak vyplývá z čl. 4.1. smluvních ujednání. Toto ujednání soud nepovažuje za neplatné pro rozpor s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách a pro rozpor s dobrými mravy, jak žalovaní namítali, neboť smluvní pokuta v daném případě zajišťuje zcela zásadní právní povinnost plynoucí z uzavřené dohody, kterou je bezpochyby závazek žalovaného 2) jako dlužníka zaplatit v dohodnuté lhůtě již existující a jím uznaný dluh žalobci. S ohledem na tuto skutečnost se soudu jeví výše smluvní pokuty ve výši 25 % z dlužné částky jako přiměřená, když navíc žalovanému 2) umožňuje, aby svůj dluh navýšený o smluvní pokutu splácel v pravidelných měsíčních splátkách po dobu tří let.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání žalovaný 1), jakož i žalovaná 2).

Žalovaný 1) v odvolání namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a zopakoval, že pohledávka ve výši 95.766 Kč, přihlášená v přihlášce pohledávky 3 pod č. 1, a pohledávka ve výši 18.596 Kč, přihlášená v přihlášce pohledávky 3 pod č. 3, jsou pohledávkami ze smluv o úvěru, které jsou neplatné pro rozpor s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách a dobrými mravy. Pohledávka ve výši 32.600 Kč, přihlášená v přihlášce pohledávky 3 pod č. 2, je pohledávkou z titulu smluvní pokuty, jejíž sjednání je rovněž neplatné pro rozpor s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách a dobrými mravy. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá.

Žalovaná 2) podala odvolání výslovně jen proti druhému odstavci výroku II., o náhradě nákladů řízení, a v něm uvedla, že je v insolvenčním řízení, takže nemá finanční prostředky na zaplacení náhrady nákladů řízení, a proto se dovolává rozhodnutí podle ustanovení § 150 o.s.ř., tedy že úspěšnému žalobci nebude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přičemž žalovaný 1), který se odvolal proti rozhodnutí ve věci, použil způsobilý odvolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 205 odst. 1 písm. g) o.s.ř., přezkoumal odvolací soud podle ustanovení § 212, 212a o.s.ř. odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a po jednání ve věci dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. (KSBR 30 INS 4586/2011) Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Do protokolu o jednání před odvolacím soudem pak ve vztahu k pohledávce ve výši 32.600 Kč přihlášené v přihlášce pohledávky 3 pod č. 2 (výrok I. odstavec druhý) uvedl, že v dohodě o uznání dluhu č. 910006104 ze dne 4.3.2010 dlužnice uznala závazek zaplatit dlužné splátky úvěru ze smlouvy č. 9100036104 ve výši 63.344 Kč, smluvní pokutu ve výši 66.456 Kč, na kterou vznikl nárok podle čl. 13.1 a 13.4 smluvních ujednání ke smlouvě s tím, že z čl. 13.1 vyplývá nárok na smluvní pokutu ve výši 5.454 Kč za neuhrazené penalizační faktury a z čl. 13.4 vyplývá nárok na smluvní pokutu ve výši 50 % z výše půjčky/úvěru, tedy z nominální hodnoty úvěru, který se sestává z částky, která byla půjčena plus smluvní odměny, která se stala dle smluvních ujednání součástí jistiny, tj. ve výši 61.002 Kč, a dále náklady rozhodčího řízení ve výši 1.600 Kč. Ze součtu těchto částek pak byla vypočtena smluvní pokuta ve výši 32.600 Kč, která odpovídá 25 % z výše uvedených částek. Smyslem této dohody bylo dlužníkovi umožnit, aby svůj dluh mohl v následujících třech letech splácet, i když má věřitel exekuční titul. Právní domněnku existence tohoto nároku na smluvní pokutu založenou tímto uznáním žalovaní nevyvrátili, neboť nenabídli nic, než to, co uvedli v důvodech popěrného úkonu.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že žalobou ze dne 13.9.2011, doručenou soudu dne 14.9.2011, se žalobce proti žalovaným 1) JUDr. Daliboru Grůzovi, Ph.D. jako insolvenčnímu správci dlužnice Aleny anonymizovano , 2) dlužnici Aleně anonymizovano domáhal určení celkem tří popřených pohledávek přihlášených v přihlášce pohledávky 3 pod č. 1, č. 2 a č. 3. Ve vztahu k pohledávce 3 pod č. 1 ve výši 95.766 Kč a pohledávce 3 pod č. 3 ve výši 18.596 Kč uvedl, že se jedná o pohledávky ze smluv o úvěru, které byly přiznány pravomocnými rozhodčími nálezy, a proto je přihlásil jako vykonatelné. Ve vztahu k pohledávce 3 pod č. 2 ve výši 32.600 Kč uvedl, že se jedná o nezaplacenou smluvní pokutu z dohody o uznání dluhu ze dne 4.3.2010 a tuto pohledávku přihlásil jako nevykonatelnou. Ve vylíčení rozhodujících skutečností pak dále podrobně rozvedl důvody, pro které nesouhlasí s uplatněnými důvody popření těchto pohledávek. Žalovaný 1) ve vyjádření k žalobě zopakoval, že pohledávku 3 pod č. 1 ve výši 95.766 Kč a pohledávku 3 pod č. 3 ve výši 18.596 Kč neuznává, neboť vyplývají ze smluv o úvěru, které jsou neplatné pro rozpor s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebních smlouvách a dobrými mravy, a navíc jsou promlčeny. Pohledávku 3 pod č. 2 neuznává, neboť smluvní pokuta je v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách a dobrými mravy. Soud prvního stupně žalobu projednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného 1) a žalované 2), u nařízeného jednání provedl důkaz přihláškami pohledávek ze dne 10.8.2011-P3-1, P3-2, P3-3 a jejich přílohami, seznamem přihlášených pohledávek pro přezkumné jednání ze dne 24.8.2011, protokolem o přezkumném jednání a zápisem z první schůze věřitelů ze dne 29.8.2011, upraveným seznamem přihlášených pohledávek pro přezkumné jednání ze dne 30.8.2011, vyrozuměním věřitele o popření přihlášených pohledávek ze dne 30.8.2011, a na tomto základě-po poučení (KSBR 30 INS 4586/2011) přítomného žalobce dle ustanovení § 119a o.s.ř.-rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.

Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování čtením listin, z nichž dospěl k následujícímu zjištění : -z přihlášky pohledávky P3-1 ze dne 9.8.2011, doručené soudu 10.8.2011, zjistil, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice Aleny anonymizovano pohledávku ve výši 95.766 Kč, která sestává z jistiny ve výši 84.743 Kč jako nedoplatku na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100036104, dále směnečného úroku a nákladů rozhodčího řízeni ve výši 11.023 Kč. Tuto pohledávku přihlásil jako vykonatelnou na základě rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Evy Vaňkové ze dne 15.3.2010, č.j. Va1-364/2010-8, který k přihlášce připojil; -z přihlášky pohledávky P3-3 ze dne 9.8.2011, doručené soudu dne 10.8.2011, zjistil, že byla přihlášena pohledávka ve výši 18.596 Kč, která sestává z jistiny ve výši 15.119 Kč představující nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100081484 ve výši 15.119 Kč, směnečného úroku a nákladů rozhodčího řízení ve výši 3.477 Kč. Tuto pohledávku přihlásil jako vykonatelnou na základě rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Marka Landsmanna ze dne 13.5.2010 č.j. La2516/10-11, který připojil k přihlášce; -z přihlášky P3-2 ze dne 9.8.2011, doručené soudu 10.8.201, zjistil, že žalobce přihlásil pohledávku ve výši 32.600 Kč představující nedoplatek z dohody o uznání dluhu č. 9100036104 (smluvní sankce dle čl. 4, odstavec 4.1. smluvních ujednání). Tuto pohledávku přihlásil jako nevykonatelnou a připojil k ní dohodu o uznání; -ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100036104 ze dne 18.1.2006 ve znění oznámení věřitele o schválení úvěru ze dne 23.1.2006 (dále jen smlouva o revolvingovém úvěru ) zjistil, že byla uzavřena mezi žalobcem jako věřitelem a insolvenční dlužnicí Alenou anonymizovano jako dlužnicí a byl v ní sjednán revolvingový úvěr ve výši 122.004 Kč, který sestává z poskytnuté částky 61.002 Kč, smluvní odměny za poskytnutí úvěru ve výši 61.002 Kč a poplatku za uzavření smlouvy ve výši 1.900 Kč. Úvěr se dlužnice zavázala zaplatit ve 36 měsíčních splátkách po 3.389 Kč; -ze smluvních ujednání k této smlouvě o revolvingovém úvěru zjistil, že dle odstavce 2.3. věřitel dá příkaz k převodu schválené výše úvěru na účet dlužníka uvedený ve smlouvě o revolvingovém úvěru v den odeslání oznámení dle čl. 2. odst. 2.2. těchto smluvních ujednání (dále den poskytnutí úvěru). Dlužník souhlasí se splněním závazku věřitele ze smlouvy o revolvingovém úvěru (poskytnutí úvěru) tímto způsobem. Podle čl. 5. odst. 5.1. za poskytnutí úvěru se dlužník zavazuje zaplatit věřiteli smluvní odměnu. Smluvní odměna bude dlužníkovi sdělena v oznámení dle čl. 2. odst. 2.2. těchto smluvních ujednání a je splatná ke dni poskytnutí úvěru. Podle čl. 10. odst. 10.1. smluvní strany této smlouvy o revolvingovém úvěru se dohodly na započtení vzájemných nároků vyplývajících z této smlouvy o revolvingovém (KSBR 30 INS 4586/2011) úvěru ke dni poskytnutí úvěru, a to nároku dlužníka dle čl. 2., odst. 2.3. této smlouvy o revolvingovém úvěru oproti nároku věřitele dle čl. 5., odst. 5.1. této smlouvy o revolvingovém úvěru a dle čl. 19., odst. 2.1. této smlouvy o revolvingovém úvěru. Rozdíl bude ke dni poskytnutí úvěru uhrazen věřitelem na bankovní účet dlužníka (viz bod 2 smlouvy o revolvingovém úvěru) v souladu se zněním čl. 2., odst. 2.3. této smlouvy o revolvingovém úvěru. Podle čl. 13. odst. 13.1., v případě prodlení s úhradou splátky úvěru o více jak: a) 15 dní po termínu splatnosti je věřitel oprávněn požadovat úhradu smluvních pokuty ve výši 8 % z výše splátky, a dále b) 30 dní po termínu splatnosti je věřitel oprávněn požadovat nad rámec smluvní pokuty uvedené v čl. 13., odst. 13.1., bod (A) úhradu smluvní pokuty ve výši 13 % z výše splátky. Podle čl.13 odst. 13.4. v případě, že dlužník neuhradí dvě splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas nebo v případě, že dlužník je v prodlení s úhradou měsíční splátky déle než 30 dnů nebo je v prodlení s úhradou jiného peněžitého závazku, nebo že poruší některé ustanovení smlouvy, nebo, že kterékoliv z jeho prohlášení je nebo se stane nepravdivým, je věřitel oprávněn požadovat nad rámec smluvní pokuty uvedené v čl. 13. odst. 13.1 uhrazení smluvní pokuty ve výši 50% ze schválené výše úvěru (dle čl. 2. odst. 2.1., odst. 2.2 a odst. 2.3.). Dle čl. 17. odst. 17.3., v případě, že dlužník splatí úvěr před dobou stanovenou v této smlouvě o revolvingovém úvěru, je věřitel povinen vrátit dlužníkovi část smluvní odměny za období zbývající do řádného splacení úvěru, po odečtení: a) úplaty za poměrnou část vynaložených fixních nákladů ve výši 4.000 Kč spojených s poskytnutím úvěru, b) úplaty za vynaloženou odměnu zprostředkovatele dle platných obchodních podmínek věřitele, c) úplaty za náklady spojené s předčasným splacením úvěru ve výši 1.500 Kč. Dle čl. 18. odst. 18.1. smluvní strany se dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy o revolvingovém úvěru nebo v návaznosti na ni, má dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců (zde vyjmenovaných), kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodčí řízení se bude konat v sídle rozhodců. Dle čl. 19. odst. 19.1., smluvní strany se dohodly, že dlužník uhradí věřiteli ke dni poskytnutí úvěru poplatek za uzavření této smlouvy o revolvingovém úvěru; -z dohody o uznání dluhu č. 9100036104 ze dne 4.3.2010 zjistil, že byla uzavřena mezi žalobcem jako věřitelem ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100036104 a Alenou anonymizovano jako dlužnicí a její nedílnou součástí jsou smluvní ujednání na rubu této dohody. V dohodě je uvedeno, že neuhrazený úvěr činí 63.344 Kč-(4)* Neuhrazený úvěr v Kč, neuhrazené smluvní pokuty 66.456 Kč-(5)* Neuhrazené smluvní pokuty v Kč, tj. celkem 130.400 Kč- (10)*Závazek v Kč-a úhrada tohoto závazku je zajištěna smluvní pokutou ve výši 32.600 Kč-(12)* Smluvní pokuta v Kč. Konečný závazek (13)* v Kč činí 163.000 Kč. Strany se dohodly, že dluh bude uhrazen na základě splátkového kalendáře v 36 měsíčních splátkách po 4.528 Kč. Ze smluvních ujednání k dohodě k dohodě o uznání dluhu zjistil, že podle čl. 2., odst. 2.1. (KSBR 30 INS 4586/2011) smluvních ujednání je předmětem úpravy dle této dohody pohledávka věřitele za dlužníkem ve výši (10)*Kč sestávající ze závazků dlužníka spočívajícím v povinnosti uhradit věřiteli v plné výši částku ve výši dluhu specifikovaném v čl. (E) spolu s příslušenstvím specifikovaném v čl. (D) (společně dále jen závazek). Dle odst. 2.2. dlužník tímto neodvolatelně uznává svůj závazek za věřitelem spočívající v úhradě dluhu s příslušenstvím co do důvodu i výše, v celkové výši dle čl. 2.1. této dohody. Dle čl. 4., odst. 4.1. v případě prodlení s úhradou závazků dle této dohody je dlužník povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši (12)* Kč (dále jen smluvní pokuta). Dále se smluvní strany pro případ prodlení s úhradou závazků dohodly na pokračování řízení vedeného u příslušného soudu (rozhodce). Dle odst. 4.2. v případě prodlení s úhradou závazku dle této dohody se dlužník zavazuje uhradit věřiteli nesplacenou část závazku spolu se smluvní pokutou specifikovanou v čl. 4.1 (společně dále jen konečný závazek) v celkové výši (13)* Kč formou splátek a věřitel je ochoten řešit vzniklou situaci bez exekučního řízení na majetek dlužníka; -ze seznamu přihlášených pohledávek z přezkumného jednání dne 24.8.2011 a upraveného seznamu přihlášených pohledávek po přezkumném jednání ze dne 30.8.2011 zjistil, že pohledávky věřitele PROFI CREDIT Czech, a.s. P3-1,2 a 3 byly přezkoumány jako nevykonatelné, neboť u pohledávky P3-1 a P3-3 shledal insolvenční správce neplatnost rozhodčí doložky. Tyto pohledávky vyplývající ze smluv o revolvingových úvěrech popřel z důvodu neplatnosti těchto smluv pro rozpor s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách a dobrými mravy a pohledávku P3-2 představující smluvní pokutu popřel z důvodu neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách a dobrými mravy.

Odvolací soud přezkoumal závěr soudu prvního stupně o tom, že pohledávka P3-1, jakož i pohledávka P3-3, které byly do insolvenčního řízení dlužnice přihlášeny jako pohledávky vykonatelné, což žalobce doložil v souladu s ustanovením § 177 IZ vykonatelnými rozhodčími nálezy, měly být insolvenčním správcem přezkoumány jako pohledávky vykonatelné, a že v incidenčním řízení o určení vykonatelné pohledávky nepřísluší insolvenčnímu správci a ani dlužnici vznášet námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, a na rozdíl od soudu prvního stupně konstatuje, že námitka neplatnosti rozhodčí doložky je ve svém důsledku námitkou nedostatku pravomoci rozhodce a nikoliv námitkou dovolávající se jiného právního posouzení věci. Z ustanovení § 199 odst. 2 IZ vyplývá, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (v posuzované věci rozhodčích nálezů); důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Pokud soud prvního stupně považoval námitku neplatnosti rozhodčího řízení za námitku dovolávající se v rozporu se shora citovaným ustanovením § 199 odst. 2 IZ jiné právní kvalifikace uplatněné vykonatelné pohledávky, musel by předmětnou incidenční žalobu (KSBR 30 INS 4586/2011) zamítnout s odůvodněním, že popěrný důvod je nepřijatelný. K řádnému popření pohledávky by nedošlo a předmětná incidenční žaloba by byla nadbytečnou. Vykonatelná pohledávka by musela být považována za nepopřenou, a tedy řádně zjištěnou. V posuzované věci však zůstává právní kvalifikace uplatněných pohledávek P3-1 a P3-3 stejná, neboť se stále jedná se o nárok ze smluv o revolvingovém úvěru, případně ze směnek, které byly k zajištění těchto smluv vystaveny. Insolvenční správce a dlužnice v rámci popěrného úkonu a v rámci obrany proti předmětné incidenční žalobě namítali neplatnost těchto smluv o revolvingovém úvěru pro rozpor s právní úpravou spotřebitelských smluv a s dobrými mravy. Nedovolávají se tudíž jiné právní kvalifikace než té, kterou žalobce použil jako právní důvod vzniku přihlašovaných pohledávek, pouze namítají, že na existenci této pohledávky nelze usuzovat na základě žalobcem vylíčených skutečnosti, tj. že pohledávka vyplývá z platně uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru, jejíž nedílnou součástí jsou smluvní ujednání obsahující též rozhodčí doložku, a tudíž je dána pravomoc rozhodce. V nalézacím řízení, jež vedlo k vydání vykonatelného rozhodčího nálezu se žalovaná sice mohla dovolávat neplatnosti rozhodčí doložky postupem dle ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení, což neučinila, přesto tato skutečnost nebrání tomu, aby námitka neplatnosti rozhodčí doložky, mající za následek nedostatek pravomoci rozhodce, byla zkoumána v incidenčním řízení. Pro srovnání odvolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26.1.2012 sp. zn. I.ÚS 199/2011, ve kterém je formulován a odůvodněn závěr, že otázku nedostatku pravomoci rozhodce lze zkoumat i v exekučním řízení, což je svým charakterem řízení obdobné s řízením insolvenčním, a to bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí doložky neuplatnil. V této souvislosti nutno zohlednit Směrnici Rady č. 93/13/EHS ze dne 5.3.1993, ze které vyplývá, že vnitrostátní soud má pravomoc posoudit rozhodčí doložku ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem (profesionálem) ve světle Směrnice, a to i když spotřebitel sám nepřiměřenost doložky nenamítl (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 5.10.2011 sp.zn. II. ÚS 3057/2010).

Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenčnímu správci, jakož i dlužnici přísluší v incidenčním sporu o určení pohledávky přihlášené jako vykonatelné vznášet námitku neplatnosti rozhodčí doložky, zabýval se dále otázkou důvodnosti této námitky a po doplnění dokazování konstatuje, že rozhodčí doložky sjednané v čl. dle čl. 18. odst. 18.1. smluvních ujednání ke smlouvě o revolvingovém úvěru jsou neplatné, neboť v rozhodčí doložce není sjednána možnost odvolací instance. Naopak doložka počítá s řízením pouze jednoinstančním. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1.11.2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 uzavřel, že to, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek (KSBR 30 INS 4586/2011) v uplatnění práva spotřebitele). Zdůraznil, že rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím, a tedy i ve vztahu k rozhodčímu řízení se uplatňuje státní moc, a také, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovná zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jako to umožňuje zákon o rozhodčím řízení. Tím měl na mysli ustanovení § 27 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, které stanoví, že strany se mohou dohodnout v rozhodčí smlouvě, že rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci.

Soud prvního stupně se s ohledem na zaujatý právní názor nezabýval namítanou neexistencí pohledávky P3-1 a pohledávky P3-3 z důvodu neplatnosti smluv o revolvingovém úvěru (jejichž nedílnou součástí jsou rovněž smluvní ujednání, včetně rozhodčí doložky), z nichž žalobce existenci pohledávek odvozuje, takže v této souvislosti neprovedl žádná skutková zjištění a neučinil žádné právní závěry, které by mohl odvolací soud v tomto řízení přezkoumat, a proto v souladu s ustanovením § 213 odst. 4 o.s.ř. bude třeba, aby se námitkou neplatnosti smluv o revolvingovém úvěru zabýval v dalším řízení soud prvního stupně.

Dále odvolací soud přezkoumal závěr soudu prvního stupně o tom, že dohodou o uznání dluhu č. 9100036104 ze dne 4.3.2010 byla založena vyvratitelná domněnka existence pohledávky žalobce vůči dlužnici z titulu smluvní pokuty ve výši 32.600 Kč, kterou se dle názoru soudu prvního stupně žalovaným v předmětném incidenčním sporu nepodařilo vyvrátit, neboť se bránili pouze námitkou neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s ustanoveními o spotřebitelských smlouvách a dobrými mravy. K této námitce soud prvního stupně uvedl, že výše sjednané smluvní pokuty není v rozporu s ustanoveními o spotřebitelských smlouvách a není ani nemravná, neboť tato smluvní pokuta zajišťuje zcela zásadní právní povinnost vyplývající z uzavřené dohody, tedy závazek dlužnice zaplatit v dohodnuté lhůtě již existující a jí uznaný dluh ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100036104 ze dne 18.1.2006. Odvolací soud zopakoval důkaz smlouvou o revolvingovém úvěru č. 9100036104 ze dne 18.1.2006, jakož i smluvními ujednáními k této smlouvě, dohodou o uznání dluhu č. 9100036104 ze dne 4.3.2010, jakož i smluvními ujednáními k této dohodě, a dále oznámení žalobce ze dne 27.12.2009, jehož obsahem byla specifikace dlužné částky ze shora citované smlouvy o revolvingovém úvěru. Z těchto důkazů zjistil, že pokud se v dohodě o uznání dluhu hovoří v kolonce (4)* o neuhrazeném úvěru ve výši 63.344 Kč, jedná se o dlužné splátky úvěru, které jsou stanoveny nejen ze skutečně vyplacené výše úvěru, ale též ze smluvní odměny za poskytnutí úvěru, která se v posuzované věci rovná výši poskytnutého úvěru, tj. 61.002 Kč, a rovněž ze smluvní pokuty vyčíslené v kolonce (5)* ve výši 66.456 Kč, která je vypočtena stejně jako dlužné splátky úvěru nejen ze skutečně poskytnuté výše úvěru, ale též ze smluvní odměny, která se dle čl. 10. (KSBR 30 INS 4586/2011) odst. 10.1. smluvních ujednání započetla (připočetla k vyplacené částce úvěru). Tato smluvní pokuta sestává jednak z částky 61.002 Kč dle čl. 13.4. smluvních ujednání, tedy smluvní pokuta ve výši 50 % z nominální hodnoty úvěru (opět nejen z poskytnuté výše úvěru, ale též ze smluvní odměny), tedy ze stejného základu jako dlužné splátky úvěru a dále ze smluvní pokuty za neuhrazené penalizační faktury ve výši 5.454 Kč podle čl. 13.1. smluvních ujednání.

Odvolací soud se zabýval především povahou smluvní odměny za poskytnutí úvěru a dále otázkou, zda se ujednání o smluvní odměně nepříčí dobrým mravům dle ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ, případně § 56 odst. 1 ObčZ, a zda tedy vůbec existuje povinnost zajištěná smluvní pokutou ve výši 32.600 Kč, tj. závazek dlužnice zaplatit neuhrazený úvěr ve výši 63.344Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 66.456 Kč a rozhodčí poplatek ve výši 1.600Kč.

Podle § 3 odst. 1 ObčZ, výkon práv a povinnosti vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí ze dne 27.6.2007, sp.zn. 29 Odo 756/2005, ve kterém Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že výkon práva může být v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 ObčZ i když takové jednání vzešlo z obchodního závazkového vztahu).

Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998, sp.zn. 3 Cdo 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.1997, sp.zn. 2 Cdo 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp.zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, a který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Judikatura soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.12.2002, sp.zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003) hovoří o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a že § 3 odst.1 ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Za situace, že zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud při posuzování souladu či rozporu s dobrými mravy (KSBR 30 INS 4586/2011) vycházet, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny předpoklady pro použití § 3 odst. 1 ObčZ nebo § 39 ObčZ, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze a v jejím rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Nejvyšší soud ČR již ve svém rozsudku ze dne 10.4.2001, sp.zn. 29 Cdo 1583/2000 vysvětlil, že soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení) s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.

Smlouva o úvěru dle 457 ObchZ se podle § 261 odst. 3 písm. d) téhož zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Protože v posuzované věci jde o smluvní vztah se spotřebitelem, uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ, podle kterého je třeba na smlouvy o úvěru použit i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. V daném případě jde o úvěr spotřebitelský, takže je třeba zkoumat zda smlouva odpovídá požadavkům z.č. 321/2001 Sb, o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který byl s účinností od 1.1.2011 zrušen, zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jakož i ustanovení § 56 odst. 1 ObčZ, které pod sankcí neplatnosti zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech.

Podle § 55 odst.1, věta první ObčZ, ve znění účinném do 31.7.2010, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele.

Podle § 55 odst. 2 ObčZ, ve znění účinném do 31.7.2010, ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu ust. § 56 ObčZ se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Toto ustanovení o relativní neplatnosti bylo sice vypuštěno z občanského zákoníku až novelou účinnou od 1.8.2010 (zákon č. 155/2010), tedy až po uzavření posuzované smlouvy ze dne 21.5.2010, resp. 27.5.2010, přesto lze vycházet z absolutní neplatnosti, neboť toto ustanovení o relativní neplatnosti je, resp. bylo v příkrém rozporu s komunitárním právem. Navíc je třeba vyjít i z možného gramatického, logického a v tomto případě i teleologického výkladu § 40a ObčZ, ve kterém je pouze odkaz na § 55, který má však tři odstavce, přičemž důvod relativní neplatnosti zcela jistě nemůže být dán podle § 55 odst. 3. Důvod relativní neplatnosti je tak dán pouze pro § 55 odst. 2 a tudíž je třeba neplatnost podle § 55 odst. 1 považovat za neplatnost absolutní (srov. článek Jana Krampery, Neplatnost nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, publikovaný v Bulletinu advokacie, č. 1/ 2009, str. 44 a násl.). (KSBR 30 INS 4586/2011) Podle § 56 odst. 1 ObčZ, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy.

Odvolací soud nepovažuje smluvní odměnu za čistý úrok ve smyslu ustanovení § 497 ObchZ, i když v sobě fakticky jakousi nedohledatelnou výši úroku zřejmě zahrnuje, takže smluvní vztah mezi účastníky lze podřadit režimu ustanovení § 497 ObchZ. Závěr o tom, že sjednaná smluvní odměna úvěru se nerovná úroku z úvěru, vyplývá z textu smluvních ujednání, a to konkrétně z čl. 17., ve kterém je uvedeno, že splatí-li klient úvěr před dobou stanovenou ve smlouvě o revolvingovém úvěru, je věřitel povinen vrátit klientovi část smluvní odměny (tj. část smluvní odměny úvěru, případně i smluvní odměny revolvingu) za období zbývající do řádného splacení úvěru, respektive revolvingu po odečtení následujících položek od této poměrné části: a) úplaty za poměrnou část vynaložených fixních nákladů ve výši 4.000 Kč spojených s poskytnutím úvěru, b) úplaty za vynaloženou odměnu zprostředkovatele dle platných obchodních podmínek věřitele, c) úplaty na základy spojené s předčasným splacením úvěru ve výši 1.500 Kč. Je tedy nepochybné, že sjednaná smluvní odměna úvěru v sobě zahrnuje vedle úroku, též úplatu za poměrnou část vynaložených fixních nákladů ve výši 4.000 Kč spojených s poskytnutím úvěru a úplatu za vynaloženou odměnu zprostředkovatele dle platných obchodních podmínek věřitele. Nelze proto přisvědčit odvolateli, který tvrdí, že byť se ve smlouvě hovoří o sjednání smluvní odměny úvěru, měly tím smluvní strany na mysli sjednat kapitalizovaný úrok z úvěru. Jedná se tedy o jakousi formu úplaty, která však neplní účel úplaty dle ustanovení § 499 ObchZ. Toto ustanovení je totiž kogentní (§ 261 ObchZ) a týká se úplaty za rezervování prostředků pro dlužníka, k němuž se úvěrovou smlouvou poskytovatel úvěru zavazuje až do doby, kdy bude požádán o úvěr nebo po jinou smluvenou dobu. Tato úplata činí v průměru 0,5 až 1 % sjednaného úvěru ročně a zpravidla bývá nazývána poplatkem za potvrzení nebo zavázání se. Účelem úplaty dle ustanovení § 499 ObchZ je kompenzovat věřiteli náklady vyplývající z povinnosti mít k dispozici prostředky určené pro dlužníkův úvěr, a kterou tedy nelze směšovat s úrokem z úvěru. Proto je nutno ji odlišovat od úroku, který je úplatou za samotné poskytnutí peněžních prostředků. V posuzované věci k žádné rezervaci prostředků pro dlužníka ani nedošlo (viz. čl. 2 odstavec 2.7. smluvních ujednání), takže nebylo důvodné sjednávat úplatu dle ustanovení § 499 ObchZ, která v posuzované věci byla v rámci smluvní odměny úvěru sjednána ve výši 4.000Kč (srov. čl.17 odstavec 7.3., písm. a) smluvních ujednání , který počítá ze situací, že se klientovi vrátí poměrná část smluvní odměny úvěru, a to po odečtení úplaty za poměrnou část vynaložených fixních nákladů ve výši 4.000 Kč spojených s poskytnutím úvěru). Za situace, že sjednaná smluvní odměna úvěru v sobě zahrnuje úrok, úplatu za poměrnou část vynaložených fixních nákladů ve výši 4.000 Kč spojených s poskytnutím úvěru a dále ještě i úplatu za vynaloženou odměnu zprostředkovatele dle platných obchodních podmínek věřitele (které nejsou součástí smluvních ujednání, takže nejsou klientovi (dlužníkovi) známy), nelze ani přezkoumat, zda je výše úroku skrytého v pojmu smluvní odměna úvěru přiměřená, což zřejmě bylo úmyslem žalobce, když do smlouvy zakomponoval matoucí pojem (KSBR 30 INS 4586/2011) smluvní odměna za poskytnutí úvěru , který náš právní řád nezná a lze ho rozšifrovat jen pomocí čl.17 smluvních ujednání.

Ujednání o smluvní odměně za poskytnutí úvěru proto odvolací soud považuje za neplatné podle § 39 ObčZ pro rozpor s dobrými mravy a s ustanovením § 56 odst. 1 ObčZ, neboť znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech. Za situace, že žalobce ve smlouvě o revolvingovém úvěru cíleně použil pojem smluvní odměna za poskytnutí úvěru, tedy jakýsi matoucí pojem, který náš právní řád nezná a nedefinuje, nelze spravedlivě očekávat, že soud bude z tohoto pojmu složitě vypreparovávat úroky, vypočítávat v jaké výši byla sjednány a určovat výši pohledávky z titulu úroků za pomoci § 502 ObchZ. Tento názor odvolacího soudu se neprotiví závěrům, které Nejvyšší soud ČR formuloval a odůvodnil v rozhodnutí ze dne 10.12.2008 sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, případně v rozhodnutí ze dne 26.5.2011 sp. zn. 3516/2009, neboť Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích posuzoval zcela odlišnou situaci, takže závěry těchto rozhodnutí nelze na posuzovaný případ vůbec použít.

Je-li neplatné ujednání o smluvní odměně, která byla základem pro výpočet smluvní pokuty ve výši 32.600 Kč, neexistuje závazek zajištěný smluvní pokutou a tudíž ani závazek zaplatit smluvní pokutu, který je obsahem dohody o uznání dluhu. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud konstatuje, že se žalovaní námitkou neplatnosti pro rozpor s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách a dobrými mravy ubránili a domněnku existence závazku zaplatit smluvní pokutu (založenou uznáním) vyvrátili.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve druhém odstavci výroku I., kterým bylo vyhověno žalobě ve vztahu k pohledávce P3-2 podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že žalobu zamítl. Ve zbývající části výroku I., kterým byly určeny pohledávky P3-1 a P3-2 a ve výroku II., o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Poučení: Proti výroku I. j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Proti výroku II. n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 8.listopadu 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu