11 VSOL 417/2017-79
31 ICm 2032/2016 11 VSOL 417/2017-79 (KSBR 33 INS 1818/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Táni Šimečkové a JUDr. Anny Hradilové v právní věci žalobce 1. správcovská a konkurzní v.o.s., se sídlem Sladkovského 67, 530 02 Pardubice-Zelené Předměstí, identifikační číslo osoby 26126788, insolvenčního správce dlužníka M.O.S., spol. s r.o., se sídlem V Aleji 20, 620 00 Brno, identifikační číslo osoby 46900730, zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, 560 02 Česká Třebová, proti žalované JUDr. Marcele Marešové, Ph.D., MBA, se sídlem Vodičkova 32, 110 00 Praha 1, insolvenční správkyně dlužníka Pragofinal s.r.o., se sídlem Malinová 1662/5, 106 00 Praha 10-Záběhlice, identifikační číslo osoby 27078833, o určení neúčinnosti právního úkonu v insolvenčním řízení dlužníka M.O.S., spol. s r.o. vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. KSBR 33 INS 1818/2015, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5.6.2017, č.j. 74/33 ICm 2032/2016-45 (KSBR 33 INS 1818/2015-C3-14)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . isir.justi ce.cz (KSBR 33 INS 1818/2015)

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že smlouva o započtení pohledávek, uzavřená mezi dlužníkem a žalovanou dne 23.5.2014, na jejímž základě došlo k započtení vzájemných pohledávek dlužníka a žalované v celkové výši 397.213,65 Kč, je v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Brně na majetek dlužníka M.O.S., spol. s r.o. pod sp. zn. KSBR 33 INS 1818/2015 vůči věřitelům neúčinná (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání částky 397.213,65 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od právní moci rozsudku do zaplacení do majetkové podstaty dlužníka M.O.S., spol. s r.o. (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že -žalobu došlou soudu dne 8.6.2016 žalobce odůvodnil tím, že dlužník s žalovanou jako věřitelem a zároveň dlužníkem uzavřel dne 23.5.2014 dohodu o vzájemném započtení pohledávek, na jejímž základě se dlužník sice zbavil svého závazku vůči žalované ve výši 397.213,65 Kč, nicméně tím zároveň připravil své věřitele o možnost uspokojení jejich pohledávek z vymožené pohledávky dlužníka v téže výši. V uvedené době byl dlužník prokazatelně v úpadku, v důsledku čehož se žalované dostalo vyššího uspokojení, než by jí náleželo při poměrném rozdělení majetkové podstaty v konkursu a vzhledem k uvedenému se tak jedná buď o právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále IZ) nebo o zvýhodňující právní úkon podle § 241 odst. 1 IZ. -Žaloba byla osobou oprávněnou podána včas, neboť účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka nastaly dne 8.6.2015 a žaloba byla doručena soudu dne 8.6.2016. -Žalobce se k jednání nařízenému na den 5.6.2017 nedostavil a nepožádal o jeho odročení, ačkoliv mu bylo předvolání doručeno řádně a včas.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v žalobě o určení neúčinnosti právního úkonu musí žalobce tvrdit okolnosti, zda se jedná o právní úkon bez přiměřeného protiplnění nebo zda se jedná o zvýhodňující právní úkon. Alternativní tvrzení žalobce jsou nepřijatelná. Žalobce měl tvrdit, jaké konkrétní závazky zanikly dohodou obou stran o započtení a z čeho je možné usuzovat na platný zápočet, když pouze platný úkon je možno prohlásit za neúčinný. Žalobce netvrdil, jakého vyššího uspokojení se žalované dostalo v důsledku zvýhodňujícího právního úkonu na úkor ostatních věřitelů, než by se jim dostalo v konkursu. Rovněž nic netvrdil o finanční situaci dlužníka v době uzavření dohody o zápočtu. Protože se (KSBR 33 INS 1818/2015) žalobce bez omluvy nedostavil k jednání nařízenému na den 5.6.2017, nemohl být poučen podle § 118a odst. 1 o.s.ř. o tom, že má svá tvrzení doplnit a nemohl být poučen ani o následcích nesplnění této výzvy. Proto žalobu zamítl pro neunesení břemene tvrzení žalobcem.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž nesouhlasil, že si měl vybrat konkrétní skutkovou podstatu neúčinnosti, neboť je to soud, kdo zná právo. Judikatura vyšších soudů stojí na jednoznačném závěru, že započtení pohledávek je vždy plněním bez přiměřeného protiplnění, neboť v důsledku započtení se dlužníkovi nedostalo žádných prostředků, jež by mohl použít k úhradě pohledávek jiných věřitelů. Z toho vyplývá i to, že ve vztahu k žalované se nutně muselo jednat o úkon zvýhodňující, neboť je jednoznačné, že pokud v důsledku namítaného započtení obdržela žalovaná na úhradu své pohledávky 100 % plnění, pak takové započtení ji oproti ostatním věřitelům zvýhodnilo, když tito na úhradu svých pohledávek obdrží nepatrný zlomek. Není povinností žalobce tvrdit a prokazovat skutečnosti, které jsou soudu známy z jeho úřední činnosti. Soud prvního stupně měl k dispozici kompletní insolvenční spis, v němž jsou zařazeny veškeré přihlášky pohledávek jednotlivých věřitelů a je zřejmé, kdy vznikly. Z insolvenčního návrhu samotného dlužníka se podává, že již k datu 11.11.2012 měl nejméně dva věřitele, jejichž pohledávky byly k datu namítaného zápočtu po splatnosti více než 18 měsíců a je tak zjevné, že v době zápočtu byl v úpadku. Pokud měl soud prvního stupně skutková tvrzení žalobce za nedostatečná, bylo na místě, aby žalobce vyzval ve smyslu ust. § 118a odst. 2 o.s.ř. k jejich doplnění, avšak před nařízením samotného jednání. Pokud tak soud neučinil, ponechal žalobce v přesvědčení, že jeho skutková tvrzení a důkazní návrhy jsou dostatečná. Z uvedených důvodů navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, která tvrdila odvolací důvod podle ustanovení dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., přezkoumal odvolací soud podle ustanovení § 212, 212a o.s.ř. odvoláním napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, odvolání projednal a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5.6.2017, č.j. MSPV 76 INS 4290/2017-A-12 ze dne 5.6.2017 bylo rozhodnuto o prohlášení konkursu na majetek žalované Pragofinal s.r.o. Účinky tohoto rozhodnutí nastaly dne 5.6.2017 v 15:26 hodin. Od tohoto okamžiku jedná za žalovanou správkyně konkursní podstaty JUDr. Marcela Marešová, Ph.D., MBA. (KSBR 33 INS 1818/2015)

Podle § 79 odst. 1 o.s.ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.

Podle § 79 odst. 2 o.s.ř. žalobce je povinen k návrhu připojit písemné důkazy, jichž se dovolává, a to v listinné nebo v elektronické podobě.

Podle § 101 odst. 1 o.s.ř k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu.

Podle § 101 odst. 2 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní.

Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

Podle § 114 odst. 1 o.s.ř. po zahájení řízení předseda senátu především zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení a zda byly odstraněny případné vady v žalobě (návrhu na zahájení řízení).

Podle § 114a odst. 1 o.s.ř. nebylo-li rozhodnuto podle § 114 odst. 2, připraví předseda senátu jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání.

Podle § 118a odst. 1 o.s.ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. (KSBR 33 INS 1818/2015) Odvolací soud připomíná, že žaloba musí obsahovat obecné (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) a zvláštní (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) náležitosti a musí být srozumitelná a určitá. Povinnost tvrzení podle § 101 o.s.ř. ukládá účastníkům, aby pravdivě a úplně vylíčili všechny potřebné skutečnosti pro rozhodnutí ve věci. Vymezení toho, které skutkové okolnosti jsou pro právní posouzení věci významné, vyplývá z obsahu právní normy, kterou bude na daný případ soud aplikovat. Žalobce plní primárně svoji povinnost tvrzení již v žalobě, kde musí skutkové okolnosti vylíčit takovým způsobem, aby skutkový děj byl nezaměnitelně vymezen. K nutným obsahovým náležitostem žaloby patří vylíčení rozhodujících skutečností, tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. Nestačí pouhé všeobecné označení právního důvodu, o něž žalobce svůj nárok opírá, nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí vylíčeny sice stručně, přesto však úplně.

Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o.s.ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Neoznačí-li žalobce v žalobě důkazy, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení. Jestliže žalobce v žalobě sice označí důkazy, jichž se dovolává, avšak tyto důkazy v listinné nebo elektronické podobě k žalobě nepřipojí, rovněž nejde o vadu žaloby, jež by vyžadovala postup dle § 43 o.s.ř. (srovnej rozhodnutí NS ČR ze dne 15.10.1992 sp.zn. 21 Cdo 370/2002). Vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat sama žaloba, není proto zásadně přípustné, aby rozhodné skutečnosti byly do řízení vnášeny prostřednictvím odkazu na listinu, kterou žalobce coby důkazní materiál připojil k žalobě, na kterou v textu žaloby odkáže. Právní důvod žaloby nemusí být v žalobě výslovně uváděn (srov. rozhodnutí NSČR 2 Cdo 154/97), když právní posouzení věci je záležitostí soudu.

Pro přezkoumání závěru soudu prvního stupně, že žalobce v podané žalobě nevylíčil všechny rozhodující skutkové okolnosti, vycházel odvolací soud ze skutkové podstaty neúčinného právního úkonu jak je upravena v ustanoveních § 240 a 241 IZ, na něž žalobce v podané žalobě odkázal.

Podle § 240 odst. 1 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník.

Pokud žalobce v žalobě tvrdil, že smlouva o vzájemném započtení pohledávek uzavřená mezi dlužníkem a žalovanou dne 23.5.2014 v celkové výši 397.213,65 Kč, byla úkonem, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, (KSBR 33 INS 1818/2015) k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, pak naplnění této skutkové podstaty je u vzájemného zápočtu pojmově vyloučeno, neboť pohledávka žalobce za žalovanou zanikla ve stejné výši, jakou měl závazek žalobce vůči žalované (srovnej důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na tomto závěru nemohla nic změnit ani doplněná skutková tvrzení žalobcem.

Podle § 241 odst. 1 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

Podle § 241 odst. 3 IZ zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

Nedůvodná je odvolací námitka žalobce, že judikatura vyšších soudů stojí na jednoznačném závěru, že započtení pohledávek je vždy plněním bez přiměřeného protiplnění, neboť v důsledku započtení se dlužníkovi nedostalo žádných prostředků, jež by mohl použít k úhradě pohledávek jiných věřitelů. Proto se ve vztahu k žalované nutně muselo jednat o úkon zvýhodňující a žalobce si proto nebyl vědom, že jeho skutková tvrzení jsou neúplná.

Podle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2017, sp.zn. 29 ICdo 12/2015 vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně oproti úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání je nezbytné judikaturní výstupy, k nimž dospěla soudní praxe při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákonu započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští. Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom i v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání se judikatura vyslovovala k neúčinnosti započtení vždy ve vazbě na (ne)účinnost smlouvy, z níž vzešla započítávaná pohledávka (rozsudek ze dne 25.4.2010 sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 a rozsudek ze dne 25. 2.2009, sp. zn. 29 Cdo 992/2007). Jinými slovy, na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen na základě posouzení právního úkonu, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení, jako neúčinného. (KSBR 33 INS 1818/2015) Převzato na poměry projednávané věci je správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce byl v žalobě povinen tvrdit, jaké konkrétní závazky zanikly oběma stranám dohody o zápočtu a z čeho je možné usuzovat na platný zápočet, když pouze platný úkon je možno prohlásit za neúčinný. Žaloba v projednávané věci má náležitosti upravené v § 42 odst. 4 a v § 79 odst. 1 o.s.ř., protože je z ní zřejmé, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Navrhovaný výrok je zcela určitý a srozumitelný a koresponduje s vylíčením rozhodných skutečností v žalobě. Absence tvrzení ohledně charakteru započtené pohledávky přímo v žalobě byla nesplněním povinnosti tvrzení dle § 101 odst. 1 o.s.ř., která nebránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o.s.ř.).

Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou procesními povinnostmi, o kterých je soud povinen, je-li to třeba, účastníka řízení poučit (srovnej rozhodnutí NSČR ze dne 25.4,1998 sp.zn. 26 Cdo 732/98, publikované pod R35/99), přičemž poučení o těchto procesních právech je soud povinen poskytnout účastníkům v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí (srovnej rozhodnutí NSČR ze dne 30.9.1998 2 Cdon 813/97, publikované pod R 40/99).

Soudní praxe chápe břemeno tvrzení jako vyjádření procesní odpovědnosti účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem § 118a o.s.ř. je postup, aby účastníkům řízení nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.11.1998 sp. zn. I.ÚS 212/96 Sb.).

Soud prvního stupně si správně v rámci přípravy jednání vymezil skutkové okolnosti, které byl žalobce povinen v řízení o vyslovení neúčinnost dohody o vzájemném započtení tvrdit a která skutková tvrzení proto v projednávané žalobě chybí. Úpadek dlužníka byl možná seznatelný z obsahu insolvenčního spisu dlužníka M.O.S., spol. s r.o., jak uváděl žalobce ve svém odvolání, ovšem skutečnost, na základě čeho vznikly pohledávky, které dohodou o vzájemném započtení pohledávek ze dne 23.5.2014 zanikly, z obsahu insolvenčního spisu seznatelné nejsou. Nelze přehlédnout, že v rozporu s § 79 odst. 2 o.s.ř. žalobce dohodu ze dne 23.5.2014 do předmětného řízení ani nedoložil.

Z obsahu spisu je zřejmé, že soud prvního stupně zkoncentroval dané řízení, neboť v předvolání k jednání, které účastníkům řádně doručil, poučil účastníky, že v projednávané věci mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání, jen do skončení prvního jednání. Na počátku prvního jednání soud přítomné účastníky na zásadu koncentrace řízení podle § 118b o.s.ř. upozornil a sdělil výsledky přípravy jednání. Z protokolu o jednání je též zřejmé, že soud hodlal při jednání plnit poučovací povinnost ve vztahu k žalobci a zdůraznil, že nejsou k dispozici žalobcem označené listinné důkazy a nejsou dostatečná skutková (KSBR 33 INS 1818/2015) tvrzení, neboť žalobce neuvádí, jakého vyššího uspokojení se žalované dostalo v důsledku zvýhodňujícího právního úkonu na úkor ostatních věřitelů, než by se jí jinak dostalo v konkursu, či jaké konkrétní pohledávky byly dohodou o započtení pohledávek z 23.5.2014 uzavřenou mezi dlužníkem a žalovanou započteny. Žalobce ani netvrdil majetkovou situaci dlužníka v době uzavření dohody o zápočtu. S ohledem na absenci žalobce u jednání však poučení podle § 118a odst. 1 o.s.ř. nemohlo být dáno. Pokud žalobce namítal, že tak měl soud učinit před nařízením jednání, pak poučení podle § 118a o.s.ř. dává soud výhradně při jednání. Za této situace soud prvního stupně správně žalobu pro neunesení břemene tvrzení zamítl.

Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako zcela věcně správné.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nebyl s odvoláním úspěšný a procesně úspěšné žalované náklady odvolacího řízení nevznikly.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 29. listopadu 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu